Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/12/2018
Spisová značka:3 Tdo 584/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.584.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nebezpečnost činu pro společnost
Úmysl
Úvěrový podvod
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 250b odst. 1 tr. zák.
§ 4 tr. zák.
§ 3 odst. 2 tr. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/26/2019
I.ÚS 1384/19
JUDr. David Uhlíř
-
-

3 Tdo 584/2018-71


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 12. 2018 o dovolání podaném K. J., nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, č. j. 4 To 23/2017-2893, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 6/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017, č. j. 46 T 6/2015-2446, byl K. J. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že

„dne 5. 9. 2008 v Příbrami uzavřel s poškozenými J. K., nar. XY, P. K., nar. XY, J. V., nar. XY a J. V., nar. XY, smlouvu o úvěru, na základě které mu každý z poškozených poskytl částku ve výši 40.000.000 Kč, přičemž celkovou částku ve výši 160.000.000 Kč obžalovaný obdržel ke dni 4. 11. 2008, což stvrdil svým podpisem na listině ,Prohlášení účastníků a doplatek ke smlouvě o úvěru‘ z téhož dne, a zavázal se, že celou poskytnutou částku poškozeným vrátí do 8.9.2009 spolu s 12% úrokem ročně, kdy poskytnuté finanční prostředky měly být zhodnoceny investováním do rozšíření výroby v provozovně v Liberci společnosti O. Ch., ve které K. J. působil jako člen představenstva, přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy obžalovaný uvedl poškozeným nepravdivé a hrubě zkreslené údaje, a to, že společnost O. Ch. představoval prostřednictvím ,Projektu investičních příležitostí do společnosti O. Ch.‘, který zdarma zpracovala společnost M.&C., C. R. pouze jako ukázkovou prezentaci projektu, který následně realizován nebyl, přičemž jeho obsahem byly mimo jiné zkreslené informace o ziscích a výnosech společnosti O. Ch. a dále obžalovaný navrhl zajištění úvěru zástavním právem k pozemkům v jeho osobním vlastnictví v údajné tržní hodnotě 200.000.000 Kč, přestože věděl, že předmětné pozemky jsou pozemky zemědělské a nikoliv stavební, nejsou saturovány inženýrskými sítěmi a nejsou určeny k výstavbě, a proto nemohly dosahovat udávané tržní ceny, přičemž skutečná tržní hodnota pozemků ke dni 2.8.2008 činila 4.910.000 Kč, kdy tímto jednáním ale poškozeným škoda nevznikla, neboť získali za poskytnuté finanční prostředky 20% akcií společnosti O. Ch., jejichž hodnota ke dni jejich nabytí tj. 27.5.2009 činila celkem 120.654.075 Kč, a dále byly jimi poskytnuté finanční prostředky zajištěny zástavním právem k pozemkům ve Š. ve vlastnictví obžalovaného v hodnotě 4.910.000 Kč, a dále směnkou, jejímž avalem byla společnost O. Ch., kdy hodnota 100% akcií této společnosti ke dni 27.5.2009 činila 603.270.376 Kč“.

2. Za tento přečin a dále za sbíhající se zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 4 T 51/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 To 68/2016, byl odsouzen podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl u něj současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 4 T 51/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 To 68/2016, který nabyl právní moci dne 8. 12. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. K., nar. XY, bytem XY, XY, P. K., nar. XY, bytem XY, XY, J. V., nar. XY, bytem XY, XY, a J. V., nar. XY, bytem XY, XY, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání obviněného, státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podaném v jeho neprospěch, poškozených J. V., nar. XY, P. K., nar. XY, a J. K., nar. XY, rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, č. j. 4 To 23/2017-2893, tak, že k odvolání obviněného a státní zástupkyně podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil celý napadený rozsudek a znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, jehož se dopustil tím, že

„dne 05.09.2008 v Příbrami uzavřel s pošk. J. K., nar. XY, a P. K., nar. XY, J. V., nar. XY, a J. V., nar. XY, smlouvu o úvěru, na základě které mu každý z poškozených poskytl částku ve výši 40.000.000 Kč, přičemž celkovou částku ve výši 160.000.000 Kč obžalovaný obdržel ke dni 04.11.2008, což stvrdil svým podpisem na listině ,Prohlášení účastníků a doplatek ke smlouvě o úvěru‘ z téhož dne, a zavázal se, že celou poskytnutou částku poškozeným vrátí do 08.09.2009 spolu s 12% úrokem ročně, kdy poskytnuté finanční prostředky měly být zhodnoceny investováním do rozšíření výroby v provozovně v Liberci společnosti O. Ch., ve které K. J. působil jako člen představenstva, přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy obžalovaný uvedl poškozeným nepravdivé a hrubě zkreslené údaje, a to, že společnost O. Ch. představoval prostřednictvím ,Projektu investičních příležitostí do společnosti O. Ch.‘, který zdarma zpracovala společnost M. & C., C. R. pouze jako ukázkovou prezentaci projektu, který následně realizován nebyl, přičemž jeho obsahem byly mimo jiné zkreslené informace o ziscích a výnosech společnosti O. Ch. a dále obžalovaný navrhl zajištění úvěru zástavním právem k pozemkům v jeho osobním vlastnictví v údajné tržní hodnotě 200.000.000 Kč, přestože věděl, že předmětné pozemky jsou pozemky zemědělské, a nikoliv stavební, nejsou saturovány inženýrskými sítěmi a nejsou určeny k výstavbě, a proto nemohly dosahovat udávané tržní ceny, přičemž skutečná tržní hodnota pozemků ke dni 02.08.2008 činila 4.910.000 Kč, kdy tímto jednáním ale poškozeným škoda nevznikla, neboť získali za poskytnuté finanční prostředky 20 % akcií společnosti O. Ch., jejichž hodnota ke dni jejich nabytí, tj. 27.05.2009 činila celkem 120.654.075 Kč, a dále byly jimi poskytnuté finanční prostředky zajištěny zástavním právem k pozemkům ve Š. ve vlastnictví obžalovaného v hodnotě 4.910.000 Kč, a dále směnkou, jejímž avalem byla společnost O. Ch., kdy hodnota 100 % akcií této společnosti ke dni 27.05.2009 činila 603.270.376 Kč“.

Byl odsouzen podle § 250b odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., mu výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. K., nar. XY, bytem XY, XY, P. K., nar. XY, bytem XY, XY, J. V., nar. XY, bytem XY, XY a J. V., nar. XY, bytem XY, XY, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání poškozených J. V., nar. XY, P. K., nar. XY a J. K., nar. XY, zamítnuta.


II.
Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, č. j. 4 To 23/2017-2893, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. učiněná skutková zjištění soudu I. a II. stupně jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a že právní závěry obou soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, neboť provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by se dovolatel úmyslně dopustil předmětného skutku, tj. že by věděl, že Projekt investičních příležitostí do společnosti O. CH., zpracovaný společností M. & C., C. R. a/nebo znalecký posudek zpracovaný Ing. Hůrkou na cenu pozemků v obci Š., obsahovaly nějaké hrubě zkreslené či nepravdivé údaje. Dovolatel v prvé řadě namítá, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zákona, neboť skutek nevykazuje z hlediska ustanovení § 3 odst. 2 tr. zákona potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost. Odvolací soud se posouzením společenské nebezpečnosti předmětného skutku dostatečně nezabýval, neboť společenskou nebezpečnost zkoumal jen zcela okrajově v části týkající se uložení trestu Soud prvního stupně se přitom touto otázkou nijak nezabýval s ohledem na kvalifikaci skutku jako přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Vrchní soud v Praze svým postupem zcela rezignoval na objasnění tzv. materiální stránky trestného činu, která je též obligatorním znakem trestného činu a věnoval jí pouhé dva řádky v prvním odstavci na str. 41 napadeného rozhodnutí. Odborná literatura ve vztahu k této skutkové podstatě trestného činu uvádí, že charakteristickým rysem trestného činu úvěrového podvodu je okolnost, že základní skutková podstata trestného činu nevyžaduje, aby úvěrovým podvodem byla spáchána škoda. Právě tato okolnost byla považována za nedostatek právní úpravy, neboť se tím umožňuje trestní postih i takových jednání, které postrádají typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. V takových případech bude trestní odpovědnost zvažována z hlediska, zda v konkrétním případě jde o jednání nebezpečné pro společnost v míře požadované pro trestní postih, což ovšem z hlediska právní jistoty nemusí být žádoucí. Je zde vyzdvižená naprostá nutnost analýzy materiální stránky trestného činu, neboť bez její analýzy nelze správně hmotněprávně kvalifikovat posuzované jednání. V tomto konkrétním posuzovaném případě jde o situaci, kdy toto jednání není pro společnost nebezpečné v takové míře, jak požaduje trestní zákon. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že škoda vzniknout nemohla, tedy nemohlo dojít k ohrožení ani porušení zájmu chráněného trestním zákonem, a to již v době, kdy byla uzavírána předmětná smlouva. Odvolací soud spatřuje údajnou společenskou nebezpečnost jednání dovolatele, tj. naplnění materiální stránky trestného činu, ve dvou skutečnostech: 1) vědomosti dovolatele o hodnotě pozemků; 2) tvrzení, že šlo o hlavní zajišťovací institut, který měl poškozeným zajistit návratnost peněz.

6. Nižší soudy dospěly k závěru, že údajným poškozeným nevznikla žádná škoda. Vzaly za prokázané, že dovolatel se nijak osobně neobohatil a ani to neměl v úmyslu, neboť všechny poskytnuté peněžní prostředky ve výši 160 mil. Kč vložil do společnosti O. CH., jak vyplývá z notářského zápisu (viz str. 25 rozsudku odvolacího soudu). Při hodnocení nepatrné společenské nebezpečnosti případného činu dostatečně nezohlednily ani specifičnost smluvních vztahů mezi dovolatelem, údajnými poškozenými a společností O. CH., a to zejména úzkou provázanost mezi úvěrovou smlouvu a nabytím významného akcionářského podílu poškozenými v této společnosti, přičemž hodnota úvěru a hodnota akcionářského podílu byly sjednány ve stejné výši a úmyslem stran bylo je započítat vůči sobě. Soudy rovněž nezohlednily, že poškození v souvislosti se složitým akcionářským sporem o společnost O. CH., chtěli pouze vykonstruovat trestní obvinění proti dovolateli. Soudy rovněž nezohlednily ani nevěrohodnost výpovědí poškozených s ohledem na jejich osobní zájem na věci, když s dovolatelem vedli řadu civilních sporů. Za stěžejní však považuje fakt, že poškození reálně nepočítali s vrácením úvěru, ale se zápočtem, a proto nemohlo dojít k porušení zájmu na ochraně majetku. Objektem trestného činu úvěrového podvodu je podobně jako u podvodu podle § 250 tr. zákona cizí majetek, ale trestněprávní ochrana se tu poskytuje majetkovým právům a vztahům v užším rozsahu sjednávání úvěrových smluv, jakož i jejich účelovému určení, a proto v konečném důsledku chrání i cizí majetek v oblasti úvěrování. Účelem § 250b tr. zákona je tedy chránit oblast úvěrování. V tomto případě však nebylo konečným cílem smluvních stran poskytnutí úvěru dovolateli, resp. společnosti O. CH., nýbrž nabytí akcionářského podílu údajnými poškozenými ve společnosti O. CH. Jednalo se tedy o koupi akcií s odkladem nebo podmínkou, kdy úvěr v podstatě představoval zálohu na 100 % budoucí kupní ceny akcií. Je přitom nutné přihlédnout i k základním zásadám trestního práva, zejména k zásadě pomocné úlohy trestní represe. Této zásadě odpovídá použití výkladu restriktivního, a proto není možné zahrnovat pod pojem „úvěrová smlouva“ ve smyslu § 250b tr. zákona takové formy úvěrových smluv, které spočívají nikoliv v poskytnutí peněžních prostředků, nýbrž v prodeji „věcí“ na základě tzv. odložených plateb.

7. V řízení bylo prokázáno, že smlouva o úvěru byla uzavřena dne 5. 9. 2008, tj. ve stejný den jako opční smlouvy o úplatném převodu akcií. Ve smlouvách se hovoří o kupní ceně za akcie a nikde není zmíněna údajná dočasnost převodů akcií na poškozené. Rozhodnutí o využití opcí učinili poškození zcela dobrovolně dne 6. 3. 2009, kdy vyzvali dovolatele k prodeji akcií. Tato výzva byla učiněna bez jakékoli souvztažnosti ke sjednanému datu splatnosti úvěru, který byl splatný až dne 8. 9. 2009. Opce tedy poškození uplatnili zjevně z důvodu, že se rozhodli stát akcionáři O. CH. Dohoda mezi dovolatelem a poškozenými byla taková, že koupí akcií (na základě uplatnění opce) zanikne závazek dovolatele z úvěrové smlouvy (v důsledku plánovaného započtení). To dokládají texty jak opčních smluv, tak smluv o převodu akcií, které předvídají existenci jiných vzájemných závazků, a tím byl právě úvěr 160 mil. Kč. Konkrétně opční smlouva a obdobně i kupní smlouva na akcie obsahují ustanovení, že strany se pro případ vzájemně existujících splatných pohledávek dohodly na přednostním způsobu úhrady kupní ceny akcií zápočtem, byť k jeho uzavření z důvodu na straně poškozených nedošlo. Sjednaná úplata za jednotlivé uzavřené opce ve výši 400 tisíc Kč měsíčně přitom přesně odpovídá smluvním úrokům 12% p.a. z částky 40.000.000 Kč za 1 měsíc (jednalo se o smlouvy se čtyřmi osobami – poškozenými). Smlouva o úvěru navíc nikdy prodloužena nebyla, což potvrzuje obhajobu dovolatele, že po uplatnění opcí obě strany počítaly se započtením pohledávek, jak vyplývá i ze znění původních smluv z 5. 9. 2008. Údajní poškození navíc v žádném případě nemohou byt považováni za osoby poškozené jednáním dovolatele. Nedošlo ke vzniku žádné škody na straně údajných poškozených, údajní poškození nikdy nepožadovali vrácení úvěru ani zaplacení smluvních úroků. Dovolatel nebyl od poskytnutí úvěru v roce 2008 poškozenými nikdy k zaplacení úvěru vyzván, poškození se vrácení úvěru nikdy nedomáhali civilní žalobou, nikdy neuplatnili vůči dovolateli zajišťovací směnku ani se nikdy nedomáhali realizace zástavního práva na pozemcích v obci Š. Je nepředstavitelné, že by jakýkoliv věřitel takto postupoval za situace, kdy by se opravdu jednalo o poskytnutí úvěru, u něhož smluvní strany předem počítaly s jeho splacením. Zároveň je zjevné, že poškození tvrzení o údajném úvěrovém podvodu účelově vznesli až v okamžiku, kdy se vyhrotily vzájemné obchodní vztahy. Dovolatel trvá na svém závěru, že mezidobí mezi dnem zavřením smlouvy o úvěru a opčních smluv (5. 9. 2008) a dnem využití opcí na 20 % akcií ze strany údajných poškozených (6. 3. 2009) bylo zamýšleno ve prospěch údajných poškozených, kteří měli možnost si rozmyslet, zda o koupi akcií skutečně stojí. V podstatě se tedy jednalo o odkládací podmínku koupě akcií, jak konstatoval i Vrchní soud v Praze na str. 14 usnesení sp. zn. 4 To 102/2015 ze dne 25. 1. 2016. Úvěr byl sice poskytnut (z právně technických důvodů) formálně dovolateli, avšak jeho účel a skutečné použití byly jasné a nesporné, šlo o investici do O. CH., přičemž za investici lze považovat i získání akcionářského podílu v této společnosti. Tím, že peníze byly do společnosti O. CH., vloženy zprostředkovaně skrz osobu dovolatele, to navíc byl dovolatel, kdo nesl veškerá obchodní rizika, neboť jako dlužník odpovídal veškerým svým majetkem. Dovolatel však od počátku předpokládal, že dojde k majetkovému vstupu poškozených do společnosti.

8. Závěr o čistě formální povaze uzavřené smlouvy o úvěru byl dále potvrzen zejména svědeckou výpovědí J. V. ml., který uvedl (jak shrnuje Městský soud v Praze na str. 43 rozsudku z 23. 3. 2017), že situace byla dána, že za (poskytnutou) částku 160 mil. Kč si v podstatě poškození koupí akcie spol. O. CH. Ostatní poškození přitom nebyli schopni v průběhu řízení hodnověrně vysvětlit, proč přistoupili k uplatnění opcí již v březnu 2009, tj. pouhých 7 měsíců po uzavření smlouvy o úvěru a opčních smluv, přestože se v hospodaření společnosti O. CH. nic zásadního nezměnilo. Jediným vysvětlením je, že tento postup měli v úmyslu již od počátku. Výpovědi poškozených byly v tomto ohledu rozporné, na což poukázal ve svém prvním rozhodnutí i odvolací soud. Poškozený P. K. sice ve své výpovědi k využití opce uvedl, že vše nefungovalo, jak mělo, a proto se rozhodli akcie koupit, aby měli informace o společnosti. To však nedává smysl. Jediným logickým vysvětlením tohoto postupu poškozených je skutečnost, že o koupi akcií měli zájem od začátku a pouze došlo ke sjednání odkladu koupě akcií ve prospěch poškozených. Byť někteří poškození nyní tvrdí, že vlastně nikdy neměli o akcie spol. O. CH. zájem a chtěli jen získat zpět poskytnutý úvěr, jsou tato tvrzení zcela nevěrohodná, jak podrobně popsal odvolací soud na str. 12 svého usnesení z 25. 1. 2016. Ani zajímavé úročení ve výši 12% p.a. ani výše poskytnutého úvěru neodůvodňují, proč si poškození akcie ponechali po dobu devíti let, celou dobu aktivně vystupovali jako akcionáři, investovali do podnikání společnosti další desítky až stovky milionů korun, domáhali se možnosti vložit do společnosti nevratně dalších 50 až 100 mil. Kč (viz dopis J. V. st. adresovaný společnosti ze dne 22. 10. 2010), koupili pohledávky vůči spol. O. CH. ve výši stovek milionů Kč, nikdy nevyužili možnost prodat akcie zpět dovolateli a U. a naopak chtěli zprostředkovaně v roce 2011 navýšit podíl ve společnosti.

9. Nesouhlasí s tím, že opce primárně představovaly zajištění poskytnutého úvěru, což z obchodněprávního hlediska nepředstavuje logický závěr. V okamžiku, kdy poškození využili opcí a uzavřeli smlouvy na koupi akcií, ztratilo veškeré zajištění úvěru význam, protože tu stály proti sobě pohledávky na 160 mil. Kč, které měly být podle dohody stran započítány. Tomu odpovídá i soudy zjištěný stav, kdy k zaplacení úvěru nebyl dovolatel nikdy vyzván a poškození se vrácení úvěru ani nedomáhali žalobou. Smluvní strany se na ceně akcií dohodly, a proto nemělo význam zjišťovat znaleckým posudkem, zda kupní cena akcií odpovídá hodnotě těchto akcií v roce 2009. Nebylo navíc tvrzeno ani prokázáno, že by dovolatel nebyl připraven a schopen v roce 2009 úvěr vrátit, pokud by hypoteticky poškození opce nevyužili. Dovolatel zdůrazňuje, že poškození v podstatě počkali, až dovolatel nevratně vloží získané peněžní prostředky ve výši 160 mil. Kč do společnosti O. CH. (čímž tuto společnost zhodnotil), a následně uplatnili své opce a koupili 20 % akcií společnosti, což znamená, že nepřímo získali zpět podíl 20 % ze 160 mil. Kč poskytnutých společnosti, tj. 32 mil. Kč.

10. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítl, že došlo k porušení čl. 36 a 39 Listiny základních práv a svobod, když jeho jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin, ačkoliv stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, vzhledem ke konkrétním a jedinečným okolnostem případu, byl nepatrný.

11. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 490/2015 je skutková podstata trestného činu podle § 250b tr. zákona naplněna tehdy, když jde o úvěrovou smlouvu ve smyslu ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku, kdežto v případě jiných smluv by bylo možné uvažovat o obecném trestném činu podvodu. V posuzovaném případě je navíc nutno vzít v úvahu nejen formální obsah smlouvy o úvěru ale i širší souvislosti případu v podobě opčních smluv uzavřených ve stejný den jako úvěrová smlouva. Pro účely trestního řízení je tedy třeba zohlednit, i jaký byl fakticky úmysl smluvních stran, který směřoval ke koupi akcií spol. O. CH., s odkladem a nikoliv k poskytnutí úvěru. Podle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu z hlediska skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu není možné pod pojem úvěrové smlouvy zařadit takové formy úvěrových smluv, které spočívají nikoli v poskytnutí peněžních prostředků, nýbrž v poskytování zboží a služeb na základě tzv. odložených plateb (např. smlouvu o koupi najaté věci či tzv. leasingu). Předmětná koupě akcií s odkladem se přitom daleko více podobá těmto odloženým platbám, než běžnému poskytnutí úvěru.

12. Nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, neboť provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by se u něj jednalo o úmyslné zavinění. Závěry soudů jsou tak zejména v otázce prokázání úmyslu u dovolatele ve smyslu § 15 odst. 1 tr. zákona a v otázce naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zákona v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Jedná se přitom o trestný čin, u něhož trestní zákon vyžaduje úmyslné zavinění, které zjevně nebylo prokázáno. Skutkové závěry soudů byly v těchto otázkách vytvořeny pouze na základě tvrzení některých údajných poškozených a následně doplněny hypoteticky formulovanými domněnkami soudů I. a II. stupně.

13. Z provedených důkazů nijak nevyplývá, že by dovolatel skutečně věděl, že Projekt investičních příležitostí do společnosti O. CH. zpracovaný společností M. & C., C. R. (dále jen „Projekt M.“) obsahoval nějaké hrubě zkreslené či nepravdivé údaje. Pokud jde o Projekt M., tak soudy postavily svůj závěr o vědomosti dovolatele o údajně nepravdivých údajích v tomto dokumentu pouze na svědectví T. K. ze společnosti M. Tento svědek však vypověděl, že při tvorbě Projektu se nejvíce angažovali členové představenstva O. CH., M. U. a R. K. K. při hlavním líčení výslovně potvrdil, že údaje v Projektu M. pocházely zejména od K., který byl zodpovědný za výrobu, když citoval vyjádření tohoto svědka. V řízení totiž nebyl proveden jediný důkaz, který by prokazoval, že dovolatel o údajně nepravdivých údajích věděl. Projekt M. dovolatel obdržel jako hotový produkt, bez toho aniž by se na jeho podobě podílel. A v důvěře v jeho správnost a pravdivost jej potom předával dál, což jednoznačně potvrdila i výpověď svědka U., která nebyla žádnými jinými důkazy jakkoli vyvrácena nebo zpochybněna. Dovolatel neměl žádný důvod nedůvěřovat údajům uvedeným v materiálu M., když se na jeho vypracovaní společně s M. podíleli jeho dva kolegové z tehdejšího představenstva O. CH.

14. Současně namítl, že jde o opominutý důkaz a to neprovedení dovolatelem navržené svědecké výpovědi K. Tato výpověď přitom představovala zásadní důkaz, neboť to byl právě K., který podle K. předával vstupní údaje pro Projekt M. Výpověď svědka K. nebylo možné nahradit výpovědí U., který nebyl odborníkem na oblast výroby, ani K., jehož výpověď byla v tomto ohledu zcela nedostatečná, neboť z ní vyplývá, že se dovolatel zúčastnil nejvýše obecných debat o zaměření Projektu M. Výpověď K. proto byla zásadní pro zjištění, zda dovolatel mohl vědět o případných nepravdivých či zkreslených údajích (což však dovolatel odmítá). Jednalo se tedy o důležitého svědka, který byl schopen, na rozdíl od svědka U., se spolehlivě a odborně vyjádřit k obsahu Projektu M. a fakticky zhodnotit pravdivost a vypovídací hodnotu předmětného materiálu. Soudy vědomost dovolatele o údajně nepravdivých údajích dovodily z výpovědi K. a z členství dovolatele v představenstvu spol. O. CH., což je irelevantní. Soudy se nijak nezabývaly vědomostní složkou úmyslu ani volní složkou úmyslu. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vůbec není zřetelné, jak mohl spolehlivě dospět k prokázání úmyslu u dovolatele, když ani vysoký stupeň podezření sám o sobě nemůže vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 398/1997, sp. zn. I. ÚS 733/01, sp. zn. IV. ÚS 767/05 nebo sp. zn. IV. ÚS 137/05). V řízení nebylo zároveň prokázáno, které konkrétní údaje v Projektu M. byly nepravdivé či hrubě zkreslené. Ze svědecké výpovědi J. V. ml. vyplývá, že Projekt M. pro něj nebyl rozhodující a bral jej střízlivě. Stěžejní pro něj naopak byla konzultace s předním českým odborníkem na tuto oblast prof. M. J. V. ml. je přitom odborník na chemii, který vystupoval jako hlavní zástupce poškozených při předmětné investici. Z jeho svědecké výpovědi vyplývá, že právě díky jeho osobě se poškození rozhodli k účasti na projektu a proto nemohli být uvedeni v omyl údajně nepravdivými údaji v Projektu M.

15. Městský soud v Praze zcela chybně považoval za adekvátní doplnění dokazování v této otázce stručné poznámky znaleckého ústavu ZNALEX uvedené na str. 42 až 44 znaleckého posudku. Tento posudek byl přitom vypracován pouze za účelem ocenění 20 % akcií spol. O. CH. a nikoliv za účelem hodnocení Projektu M. K uvedeným tvrzením ZNALEXu tak nelze nijak přihlížet, neboť nebyly obsahem znaleckého posudku v užším slova smyslu. Nelze tak v žádném případě hovořit o znaleckém přezkoumání této otázky. ZNALEX se navíc zjevně zabývá primárně českou verzí materiálu, přestože údajným poškozeným měla být předložena jeho anglická verze a už z tohoto důvodu je toto hodnocení ZNALEXu zcela irelevantní, neboť pracovalo s jiným dokumentem.




16. Zároveň nebylo prokázáno, že by dovolatel věděl, že zastavované pozemky v obci Š. nemohou dosahovat tržní hodnoty ve výši 200 mil. Kč, tedy že by znalecky posudek zpracovaný Ing. Hůrkou obsahoval v tomto ohledu nepravdivé či zkreslené údaje. Dovolateli nemůže být kladeno za vinu, že se ve výši částky spolehl na správnost znaleckého posudku vypracovaného soudním znalcem Ing. Hůrkou, který případně chyboval při stanovení ceny pozemků. Bylo prokázáno, že dovolatel pozemky koupil již v roce 1994 za částku 30 mil. Kč. Dále bylo prokázáno, že dovolatel měl již z roku 2006 informaci o tom, že banka HVB Czech Republic, a. s. (dnes UniCredit) interně ocenila předmětné pozemky na částku 61,6 milionů Kč. Navíc toto ocenění nezahrnovalo celou výměru dovolatelem vlastněných pozemků. To bylo tedy celé dva roky předtím, než následně jednal s údajnými poškozenými o úvěru, opcích atd. Dovolatel byl v dobré víře, že pozemky budou zařazeny do územního plánu, budou zastavitelné a že cena, kterou znalec vypočítal, odpovídá jejich očekávané tržní hodnotě. Existovalo totiž usnesení zastupitelstva obce Š. ze dne 15. 6. 2006, kde zastupitelstvo schválilo dodatečné zahrnutí těchto pozemků, resp. jejich části ve výměře 154.000 metrů do konceptu územního plánu obce Š. jako stavebních pozemků. Dovolatel tedy měl zcela oprávněný důvod se domnívat, že budoucí hodnota všech jeho pozemků v dané lokalitě skutečně může být ve výši, jak bylo uvedeno v posudku Ing. Hůrky. I z tohoto provedeného důkazu, spolu pak ve spojení s obsáhlým posudkem znaleckého ústavu EQUITA je zřejmé, že ocenění předmětných pozemků znalcem ZNALEXu na částku 4,9 milionů Kč, je naprostým excesem. Pokud znalec pochybil, neboť tuto budoucí tržní cenu nemohl zohlednit při svých výpočtech, nelze toto pochybení přičítat dovolateli. Hodnota zemědělských pozemků, u nichž je významná šance, že budou zařazeny do územního plánu obce, je nepochybně vyšší, než hodnota pozemků, u nichž tato šance není. Rozhodně však tyto pozemky není možné pojímat jen jako obyčejnou zemědělskou půdu, a na základě toho jim přisuzovat minimální cenu. Investoři mohou za stavební pozemek považovat i pozemky, u nichž je velká pravděpodobnost, že se stavebními pozemky v brzké době stanou. Velice podrobně se k tomuto tématu vyjadřovala při své svědecké výpovědi znalkyně Ing. Kateřina Minsterová za znalecký ústav EQUITA, který rovněž na předmětné pozemky zpracovával znalecký posudek a který ohodnotil cenu pozemků na částku v intervalu od 47 milionů do 78 milionů Kč. Klíčovou spornou část posudku Ing. Hůrky tvoří poslední odstavec na str. 7, kde se uvádí: „S přihlédnutím k umístění nemovitosti, její velikosti, technickému stavu, vybavení, způsobu využití, saturaci inženýrskými sítěmi a předpokládané zastavitelnosti na základě konzultací s realitními kancelářemi odhaduji srovnatelnou cenu pozemků o celkové výměře 154 061 m2 a při jednotkové ceně na úrovni 1300 Kč/m2 na 200.000.000,- Kč“. Uvedený termín „saturace inženýrskými sítěmi“ nelze automaticky pojímat jako závěr znalce, že ke dni zpracování posudku je pozemek zasíťován, stejně tak nelze pouze na základě použitého termínu „vybavení“ konstatovat, že by pozemky nějakým vybavením disponovaly. Poznámce znalce, že podkladem posudku má být i územní plán městysu Š., dovolatel nevěnoval pozornost, neboť se domníval, že jde o návrh tohoto dokumentu.

17. Je nepochybné, že dovolatel v žádném případě nemohl údajné poškozené uvést v omyl tím, že by jim cokoli nepravdivého říkal o pozemcích, když svědek J. V. ml. uvedl, že si nepamatuje, co jim o pozemcích říkal obžalovaný J., ale že si všechny informace k nim byl sám spolu s P. K. ověřit jednak na místě fyzickou prohlídkou a jednak i na obecním úřadu ve Š. při osobním jednání svědka se starostou či místostarostou. Svědek J. V. ml., který byl s ohledem na svou odbornost v oblasti chemie hl. zástupce poškozených, navíc uvedl, že posudek Ing. Hůrky vůbec neviděl.

18. V řízení nebylo prokázáno, že by dovolatel věděl o znaleckém posudku zpracovaném Ing. Doležalem na základě objednávky společnosti O. CH. Pokud soudy konstatují, že tvrzení dovolatele, že o tomto posudku nic neví, se jeví jako nevěrohodné, když se jednalo o posouzení pozemků v jeho výlučném vlastnictví, jedná se jen o neprokázanou domněnku soudů. Skutečnost, že je nějaká osoba vlastníkem nemovitosti a že je vyhotoven znalecký posudek na tuto nemovitost, automaticky neznamená, že by o něm tato osoba musela vědět. Svědkyně R. L. uvedla, že si pouze pamatuje objednávku znaleckého posudku. Nevěděla, od koho pokyn ke zpracování znaleckých posudků ve skutečnosti dostala. Mohlo se jednat o dovolatele, ale stejně tak i o svědka U. Z této svědecké výpovědi rozhodně nelze dovodit takový skutkový závěr, který soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí. Posudek Ing. Doležala, který dospěl k ceně 6 mil. Kč, byl navíc zpracován pro potřeby prodej – daňová povinnost a znalec nezjišťoval cenu obvyklou nebo tržní. Pokud se jedná o znalecký posudek znaleckého ústavu ZNALEX, vycházel ze zadání soudu, ze kterého plynulo, že měl předmětné pozemky hodnotit jako pozemky čistě zemědělské s výjimkou dvou pozemkových parcel určených k zastavení. ZNALEX tedy neřešil, jaký byl reálný stav pozemků k datu ocenění a považoval je čistě za ornou půdu. Tímto posudkem tedy nebyla určena cena obvyklá, která by zohledňovala všechny aspekty a vlastnosti pozemku a stav na trhu. Všechny provedené znalecké posudky navíc uvádějí zcela rozdílné hodnoty pozemků a je zřejmé, že i pro soudy bylo obtížné zjistit jejich reálnou hodnotu. Tím spíše je otázkou, jakým způsobem si v dané době měl dovolatel zjistit skutečnou hodnotu předmětných pozemků. Jelikož bylo prokázáno, že údajní poškození si osobně ověřovali hodnotu i právní stav kolem pozemků, nelze říci, že by znalecký posudek měl zásadní vliv na uzavření úvěrové smlouvy, a to i kdyby záměrně obsahoval nepravdivé údaje, což však obžalovaný odmítá.

19. Odvolací soud rovněž zásadním způsobem pominul nevěrohodnost údajných poškozených J. V. a J. K., na jejichž tvrzení soudy postavily závěr o vině dovolatele. Soudy mj. zcela ignorovaly závěry rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 46 T 8/2015 ze dne 10. 2. 2017, na který dovolatel odkazoval a v němž se na str. 237 uvádí, že „… Soud pak má za to, že v rámci gradace nepřátelských vztahů mezi dosavadním vedením společnosti O. Ch. a zástupců R., svědci K. a V. uváděli řadu zkreslených a dokonce zcela nepravdivých informací, týkajících se společnosti O. Ch. a to mimo jiné v trestním oznámení, ...“. Soud rovněž poznamenal, že: „V současnosti vedou proti sobě zástupci bývalého vedení O. Ch. a zástupci R. řadu soudních sporů, a soud proto musí hodnotit výpovědi svědků K. a V. s opatrností, protože jsou ve věci finančně zainteresováni, a některé informace, které policejnímu orgánu, resp. soudu poskytují, jsou zkreslené v jejich prospěch“. Městský soud v Praze měl proto vyhodnotit výpovědi J. V. i J. K. jako nepravdivé a nedůvěryhodné, čímž je automaticky zpochybněn i obsah výpovědi P. K., který s nimi vypovídal prakticky shodně. V tu chvíli zde zbývá jediná nezpochybněná svědecká výpověď k tehdejším událostem, a to výpověď svědka J. V. ml., který ovšem v plném rozsahu potvrdil obhajobu dovolatele a uvedl, že pro něj k poskytnutí úvěru dovolateli nebyl rozhodující ani znalecký posudek Ing. Hůrky, ani Projekt M.

20. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem navrhl, aby dovolací soud ve smyslu ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 23/2017 ze dne 26. 10. 2017 tak i rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 46 T 6/2015 ze dne 23. 3. 2017 a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.




21. Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se vyjádřil k dovolání obviněného v tom směru, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Žádná z popsaných situací však podle jeho názoru v dané věci nenastala, tudíž je zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů, popsaných ve výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze a dále rozvedených v odůvodnění tohoto rozhodnutí, resp. i v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Provedené důkazy soudy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Námitky uplatněné v dovolání obviněný uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se těmito námitkami podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Je namístě odkázat na závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

22. Obviněný ve svém dovolání namítá, že jeho jednání nebylo možné posoudit jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zákona, a to zejména proto, že z hlediska formálních znaků tohoto trestného činu nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka a nebyla ani dostatečně posouzena materiální stránka trestného činu jakožto podmínka trestnosti jeho jednání. Konkrétně namítl, že smlouvu uzavřenou s poškozenými ze dne 5. 9. 2008 nelze hodnotit jako smlouvu o úvěru, neboť takto nebyla zamýšlena, jednalo se o typ „kupní smlouvy s odkladem“, neboť je zřejmé, že záměrem poškozených bylo od počátku získat do vlastnictví akcie obchodní společností O. CH., a proto je možné tuto smlouvu srovnávat se smlouvami předvídanými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 490/2015, podle kterého z hlediska skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu není možné pod pojem úvěrové smlouvy zařadit takové formy úvěrových smluv, které spočívají nikoli v poskytnutí peněžních prostředků, nýbrž v poskytování zboží a služeb na základě tzv. odložených plateb (např. smlouvu o koupi najaté věci či tzv. leasingu). S takovým tvrzením nelze souhlasit. Tato smlouva splňuje všechny náležitosti úvěrové smlouvy stanovené § 497 a násl. obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen „obchodní zákoník“), přičemž i kdyby skutečně vůlí poškozených bylo někdy v budoucnu akcie obchodní společnosti O. CH. koupit, primárním účelem této smlouvy bylo poskytnout obviněnému finanční prostředky, které by investoval do této obchodní společnosti. Nelze také souhlasit s tím, že by strany této úvěrové smlouvy již od počátku věděly, že úvěr nebude splacen. Právě naopak, i při akceptaci obviněným tvrzených skutečností, je zřejmé, že jedna z možností splacení úvěru bylo právě uplatnění opcí na převod akcií poškozenými a povinnost obviněného splatit úvěr by tak zanikla započtením vzájemných pohledávek, což ostatně předpokládaly i smlouvy o úplatném převodu akcií. Je tak možno uzavřít, že se jednalo o úvěrovou smlouvu, kterou byly obviněnému poskytnuty finanční prostředky, a která byla zajištěna právě i smlouvami o úplatném převodu akcií. Také nelze přehlédnout, že při sjednávání této smlouvy obviněný předložil nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje v podobě projektu M. a znaleckého posudku Ing. Hůrky, které měly zásadní vliv na rozhodnutí poškozených jakožto smluvních stran této smlouvy. Byla tedy naplněna objektivní stránka obviněnému přisuzovaného trestného činu úvěrového podvodu spočívající vtom, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje.

23. Právně irelevantní je i námitka obviněného, že úvěr nebyl nikdy vymáhán a že jeho jednáním nevznikla škoda. Není podmínkou trestního stíhání, aby se poškozený nejdříve pokusil domoci svého nároku cestou občanskoprávního řízení, podstatné je, zda jeho čin naplňuje všechny zákonem předvídané znaky trestného činu. Skutečnost, že jednáním obviněného nebyla způsobena škoda, pak odvolací soud jednak zohlednil tím způsobem, že jej uznal vinným trestným činem úvěrového podvodu v jeho základní skutkové podstatě, dále pak tato skutečnost našla svůj odraz v adhezním řízení, kdy odvolací soud odkázal poškozené s uplatněným nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.

24. Absence subjektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu není důvodná. Argument, že nemohl vědět, že cena pozemků stanovená znaleckým posudkem Ing. Hůrky neodpovídá realitě, byl vypořádán soudem prvního stupně, jehož závěrům v tomto směru přisvědčil i soud odvolací. Ten uvedl, že obviněný si musel být této skutečnosti vědom, a to i když není znalcem z oboru, byl seznámen se stavem pozemků, věděl, v jaké lokalitě se nacházejí, byla mu známá cena, za kterou je pořídil. To samé se týká prezentace vytvořené M., se soudy podrobně zabývaly jejím obsahem a na základě znaleckého posudku znaleckého ústavu ZNALEX poté zejména soud prvního stupně ve svém odůvodnění popsal, které informace tam obsažené považoval za nepravdivé nebo hrubě zkreslené. Společnost M. tuto ukázkovou prezentaci zpracovala podle údajů a dat, které jí byly předloženy představiteli obchodní společnosti O. CH., a i kdyby obviněný nebyl tou osobou, která je této společnosti předala, musel jakožto člen představenstva vědět, že údaje, které jsou v prezentaci obsažené, neodpovídají realitě a vyznívají pro obchodní společnost O. CH. příznivěji než jaké reálně jsou.

25. Pokud se poškození na základě těchto nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů rozhodli uzavřít s obviněným úvěrovou smlouvu, lze podle státního zástupce uzavřít, že jednáním obviněného byly naplněny všechny formální zákonné znaky trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zákona. Materiální stránkou tohoto trestného činu se odvolací soud zabýval toliko v rámci svých úvah o trestu, ačkoli se jedná o posouzení otázky viny, nicméně nelze říci, že opomněl tuto stránku trestného činu zohlednit, když uvedl, že pro poškozené byly pozemky hlavním zajišťovací institutem, který měl případně zajistit návratnost vložených finančních prostředků, a jednalo se o zásadní otázku pro jejich rozhodnutí, zda do projektu mají popsaným způsobem investovat. Pro úplnost dodává, že byť v posuzovaném případě jednáním obviněného nevznikla žádná škoda, jednalo se o poskytnutí úvěru v řádech desítek milionů korun, při jehož sjednávání obviněný zcela úmyslně předložil poškozeným projekt společnosti M., o kterém věděl, že obsahuje nepravdivé údaje, a stejně tak věděl, že ze zajištění úvěrové smlouvy v podobě pozemků v obci Š. se poškození v případě, že by úvěr žádným jiným způsobem nebyl splacen, nebudou moci zahojit, neboť cena těchto pozemků byla několikanásobně nadhodnocena, přičemž považovali toto zajištění za klíčové, neboť všechny ostatní formy zajištění úvěru se odvíjely, od ceny akcií obchodní společnosti O. CH. Výše uvedené okolnosti dozajista svědčí o potřebném stupni společenské nebezpečnosti jeho jednání.

26. Důvodnou není ani námitka neprovedení výslechu svědka K. jako tzv. opomenutého důkazu. Soudy se touto otázkou podrobně a pečlivě zabývaly a odvolací soud dospěl k závěru, že okolnosti, které měly být výslechem tohoto svědka objasněny, byly již zjištěny z jiných před soudem provedených důkazů, proto již považoval výslech tohoto svědka za nadbytečný.

27. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného K. J. je jako celek zjevně neopodstatněné. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.


III.
Přípustnost dovolání


28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr.ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze dovolání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

29. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).


IV.
Důvodnost dovolání

30. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

31. Obviněný v prvé části svého dovolání namítá existenci tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Takováto, byť primárně skutková námitka, je ve smyslu ustálené judikatury Ústavního a i Nejvyššího soudu způsobilá vyvolat přezkum v rámci dovolacího řízení a to v případě, že v dané věci nastanou takové skutečnosti, kdy z obsahu provedených důkazů nevyplývají tvrzené skutečnosti při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, či jsou s nimi v rozporu, či nemají vůbec žádnou vazbu na provedené důkazy, což je onen zmiňovaný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé. Nicméně o takový případ v dané věci nejde. V dané věci je možno zcela odkázat na hodnotící úvahy soudu prvního stupně a dále odvolacího soudu, kdy s argumentací obviněného, která je shodná i s uplatněnou obhajobou a odvolacími námitkami, tyto soudy se náležitým způsobem vypořádaly. V daném případě se rozhodně nejedná o svévolné hodnocení důkazů, ale o postup předvídaný v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Obviněný, ve shodě s od počátku uplatňovanou obhajobou, buduje pro sebe příznivější verzi skutkového děje, která jednak popírá skutečnosti týkající se charakteru předložených záruk – znaleckého posudku ohledně hodnoty pozemků v katastrálním území Š. a „Projektu investičních příležitostí do společnosti O. Ch.“.

32. Hmotněprávní charakter má námitka obviněného v tom směru, že nedošlo ke způsobení škody na majetku, neboť se jednalo o zajištění v rozsahu dostatečném pro uspokojení případného nároku poškozených. Na tuto skutečnost však bylo nižším soudem reagováno v průběhu řízení a to způsobem, že došlo k překvalifikaci jednání obviněného z původně žalovaného zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku na soudem prvního stupně užitou kvalifikaci přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku a napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze užitou kvalifikaci trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009. V tomto směru pak má význam zabývat se argumentací ohledně nedostatku materiálního znaku skutkové podstaty tohoto trestného činu, jak obviněný naznačuje ve svých dovolacích námitkách s tím, že této argumentaci nebyla věnována náležitá pozornost. Je možno připustit, že soud prvního stupně s ohledem na jím užitou právní kvalifikaci se hledisku materiálního znaku nevěnoval, neboť vycházel z hlediska formálního, když užil právní kvalifikaci ve smyslu trestního zákoníku, a k této argumentaci se měl explicitně vyjádřit soud odvolací, který k odvolání obviněného zrušil celý napadený rozsudek a rozhodl o užití právní kvalifikace ve smyslu tehdy účinného zákona, tedy trestního zákona. Nicméně v daných souvislostech platí, že základní úvahy jsou v dovoláním napadeném rozhodnutí uvedeny, a není tak skutečností, že by této okolnosti nebyla věnována vůbec žádná pozornost. Platí tak, že v rámci úvah o uloženém trestu odvolací vrchní soud vyjevil své základní úvahy o existenci potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost a to na str. 41 svého rozhodnutí. Je nutno ve shodě s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zdůraznit, že šlo o poskytnutí úvěru v řádech desítek milionů korun, při jehož sjednávání obviněný zcela úmyslně předložil poškozeným projekt společnosti M., o kterém věděl (jak je popsáno ve skutkové větě), že obsahuje nepravdivé údaje, a stejně tak věděl, že ze zajištění úvěrové smlouvy v podobě pozemků v obci Š. se jeho věřitelé při nesplácení závazku, nebudou moci zahojit, neboť cena těchto pozemků byla několikanásobně nadhodnocena, přičemž poškození považovali toto zajištění za klíčové, neboť všechny ostatní formy zajištění úvěru se odvíjely od ceny akcií obchodní společnosti O. CH.

33. Důvody zcela procesního rázu má námitka týkající se v případě existence opomenutého důkazu, zde opakovaně navrhovaného neprovedení výslechu svědka K., kdy s touto okolností se nižší soudy náležitým způsobem vypořádaly a o existenci opomenutého důkazu se v daném případě nejedná, neboť o tento případ by se jednalo toliko v případě, že by na takový návrh nebylo nižšími soudy vůbec reagováno, což však není pravdou a bylo uzavřeno, že jde o nadbytečný důkaz.

34. Důvodná není ani námitka ohledně absence subjektivní stránky na straně obviněného, tedy jeho úmyslného zavinění. V obecné rovině platí, že právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Ten se vyznačuje takovou intenzitou volní složky, kdy minimálně věděl, že jeho činnost při podpisu úvěrových smluv spočívá v poskytování nepravdivých informací a byl nutně srozuměn i se vznikem následku. V daném případě bylo obsáhle nižšími soudy vysvětleno, v čem je spatřován tento úmysl obviněného ve vztahu k uzavírání smluv o úvěru. Zvláštní význam zde pak má okolnost vyjádřená v popisu předmětného jednání týkající se hodnoty pozemků v obci Š., když právě tato zástava byla podle shodného vyjádření poškozených vzata jako rozhodující pro poskytnutí předmětných částek 4x 40.000.000 Kč obviněnému. V příslušných pasážích obou rozhodnutí, ve vazbě na provedené důkazy, je pak jasným způsobem vyjádřeno, proč tyto pozemky nemohly mít obviněným tvrzenou hodnotu, když obviněný se s nynější argumentací snaží vytvářet pro sebe příznivou variantu skutkového děje spočívající v tom, že tomuto tak nebylo s ohledem na další prodej a právní osud těchto pozemků. Nicméně na tuto obranu bylo již náležitým způsobem reagováno a jsou-li základem pro dovolací řízení úplná a stabilizovaná skutková zjištění nižších soudů, pak takováto argumentace nemůže být úspěšná pod uplatněný dovolací důvod. Obdobné argumenty je pak možno vztáhnout k další části jednání spočívajícího v užití projektu investičních příležitostí do společnosti O. CH. od společnosti M. & C., C. R., tj. zkreslení informací o možných výnosech celého projektu. Také další část námitek obviněný zaměřil do naplnění, resp. nenaplnění, objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zákona s tím, že se reálně o poskytnutí úvěru nejednalo, neboť takto nebyla zamýšlena, ale jednalo se o zastřenou kupní smlouvu s odkladem, kdy podle jeho argumentace poškození od počátku nepočítali s tím, že by tato půjčka byla splácena, ale jednalo se o uplatnění kapitálového vstupu do předmětné společnosti O. CH. Tato argumentace se na jedné straně snaží podřadit pod nesprávné hmotněprávním posouzení, avšak má jednoznačně skutkový charakter, když v rozporu s obsahem smluv o úvěru podsouvá těmto zcela jiný obsah a význam, v rozporu s provedenými důkazy, zejména pak vyjádření jednotlivých poškozených. Tvrzení obviněného, že poškození od počátku věděli, že úvěr splácen nebude, tak spočívá opět na zcela odlišném skutkovém základě, když převod akcií zde byl brán jako zajišťovací instrument. Úvahy ohledně uplatnění opcí obviněný poškozeným zpětně podsouvá. V dané věci tak platí, že otázka převodu akcií byla až následným krokem v souvislosti s nesplácením poskytnutých půjček. Jednání obviněného tak bylo v souladu s obsahem předmětných smluv posouzeno jako zaviněné chování v rámci sjednání úvěru a bylo tak logicky kvalifikováno jako trestný čin úvěrového podvodu.

35. Současně je zjevné, že úvahy ohledně nedostatečné procesní aktivity poškozených, kteří se neměli snažit vymáhat částky podle práva civilního, nemají primárně žádný vztah k posouzení jednání jako trestného činu, navíc v situaci, když v této věci nastoupily zajišťovací instituty a v důsledku toho formálně nevznikla poškozeným škoda, což ostatně našlo odraz i v odkazu těchto poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních, byť reálně je situace z pohledu poškozených méně příznivá.

36. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného K. J. jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 12. 2018


JUDr. Vladimír Jurka
předseda senát


Vyhotovil:
Mgr. Daniel Broukal