Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/24/2019
Spisová značka:29 Cdo 101/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.101.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Vlastnictví
Dotčené předpisy:§ 80 předpisu č. 99/1963Sb.
§ 8 předpisu č. 177/1996Sb.
§ 9 odst. 4 písm. b) předpisu č. 177/1996Sb.
Kategorie rozhodnutí:C

29 Cdo 101/2018-326


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Heleny Horové, LL.M., advokátky, se sídlem v Praze, V luhu 754/18, PSČ 140 00, jako správkyně konkursní podstaty dlužníka M. D., narozeného XY zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, proti žalovanému R. C., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Ing. Petrem Lhotským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, PSČ 110 00, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 10 C 427/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. srpna 2017, č. j. 10 Co 912/2016-230, takto:


Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. srpna 2017, č. j. 10 Co 912/2016-230, se mění takto:
1/ Rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. srpna 2016, č. j. 10 C 427/2014-185, se v zamítavém výroku ve věci samé potvrzuje.
2/ Rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. srpna 2016, č. j. 10 C 427/2014-185, se ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:



Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. srpna 2016, č. j. 10 C 427/2014-185, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (JUDr. Ing. Helena Horová, LL.M., jako správkyně konkursní podstaty dlužníka M. D.) domáhala vůči žalovanému (R. C.) určení, že dlužník je výlučným vlastníkem nemovitostí označených ve výroku rozsudku (dále jen „nemovitosti“) [výrok I.] a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 62.664,- Kč (výrok II.).

Soud prvního stupně vyšel ve skutkové rovině z toho, že:

1) Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. prosince 1995, č. j. K 71/95-131, prohlásil konkurs na majetek dlužníka a správcem konkursní podstaty ustavil JUDr. Jana Růžka (dále jen „původní správce“).

2) Ke dni prohlášení konkursu byly nemovitosti v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů (dlužníka a J. D.).

3) Podle soupisu ze dne 20. září 1996 byly nemovitosti „zahrnuty“ do konkursní podstaty dlužníka.

4) Podáním ze dne 1. listopadu 1996 bylo zahájeno řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů D.

5) Krajský soud v Ústí nad Labem udělil (usnesením ze dne 3. prosince 1996, č. j. K 71/95-311) souhlas se zpeněžením majetku dlužníka (včetně nemovitostí) prodejem mimo dražbu.

6) Kupní smlouvou ze dne 1. června 1998 původní správce zpeněžil část majetku dlužníka (včetně nemovitostí) ve prospěch kupujících (J. K. a M. L.) za kupní cenu 11.900.000,- Kč (dále jen „kupní smlouva“).

7) Usnesením ze dne 5. března 2003 Krajský soud v Ústí nad Labem zprostil původního správce funkce a správcem konkursní podstaty ustavil Ing. Vladimíra Komedu. Následným usnesením ze dne 25. srpna 2004 uložil „jednotlivým osobám zapsaným v katastru nemovitostí jako vlastníci dotčených nemovitostí“ (tj. nemovitostí zpeněžených prodejem mino dražbu, které byly znovu sepsány do konkursní podstaty, a ohledně nichž byl v katastru nemovitostí veden duplicitní zápis vlastníka), aby podaly „vylučovací žaloby“. Právní předchůdce žalovaného podal žalobu o vyloučení nemovitostí; řízení bylo zastaveno pro nesplnění poplatkové povinnosti, a to za situace, kdy „došlo k odstranění duplicitního zápisu“ (…) v neprospěch dlužníka (viz oznámení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. prosince 2005, č. j. K 71/95-2422). Usnesením ze dne 11. ledna 2007 byl správcem konkursní podstaty ustaven Ing. Ondřej Komeda; usnesením ze dne 31. května 2013 byla správkyní konkursní podstaty ustavena žalobkyně.

8) Žalovaný nabyl nemovitosti [kupní smlouvou ze dne 16. ledna 2006 (prodávající – Tepelné hospodářství města Ústí nad Labem) za kupní cenu 357.010,- Kč] v dobré víře a podle katastru nemovitostí je výlučným vlastníkem nemovitostí.

9) Podle zápisu z jednání věřitelského výboru ze dne 5. srpna 2014 věřitelský výbor požádal žalobkyni, aby podala žaloby o určení vlastnictví k nemovitému majetku zpeněženému původním správcem.

Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a odkazuje na závěry formulované v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, a ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 2141/2001 (jde o rozhodnutí uveřejněná v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2003, pod číslem 209 a č. 8, ročník 2002, pod číslem 143), v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3933/2010 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 96/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek– dále jen „R 96/2013“), jakož i v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 34/2003, ze dne 20. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 3655/2010, a ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 3047/2012 – uzavřel, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

Přitom zdůraznil, že považuje-li žalobkyně kupní smlouvu za neplatnou, nic jí nebrání v tom, aby při dodržení náležitostí předepsaných pro soupis majetku konkursní podstaty přikročila k jejich opětovnému soupisu.

Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobkyně, které směřovalo proti oběma výrokům rozsudku soudu prvního stupně, usnesením ze dne 29. srpna 2017, č. j. 10 Co 912/2016-230, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že ustanovení § 19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), „nelze v souzené věci v této fázi již uplatňovat“. I kdyby žalobkyně opětovně již jednou vyřazené nemovitosti do soupisu znovu pojala a žalovaného vyzvala k podání vylučovací žaloby, nemohlo by takovýmto způsobem dojít k zápisu změny vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí. V dané věci je tak právní postavení účastníků nejisté a postup podle ustanovení § 19 ZKV by neřešil celý obsah a dosah sporného právního stavu; určovací žalobou podle ustanovení § 80 o. s. ř. tak lze předejít případným dalším žalobám a lze vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k zodpovězení otázky, zda má správce konkursní podstaty naléhavý právní zájem na určení, že dlužník je vlastníkem určité věci, kterou odvolací soud (podle názoru dovolatele) vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (v dovolání specifikované).

Současně snáší argumenty ve prospěch závěru o (ne)existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, jakož i ohledně platnosti kupní smlouvy a vzniku jeho vlastnického práva k nemovitostem, včetně (mezi účastníky nesporné) dobré víry při jejich nabytí.

Dovolatel s poukazem na zjištěný (mezi účastníky nesporný) skutkový stav věci požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně má rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné. Přitom akcentuje, že Nejvyšší soud se odchýlil od judikatury citované dovolatelem v rozsudcích ze dne 27. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 1770/2011, ze dne 23. března 2011, sp. zn. 21 Cdo 1032/2010 a ze dne 22. května 2012, sp. zn. 21 Cdo 358/2011 jakož i v usnesení (žalobkyně nesprávně uvádí „v rozsudku“) ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 3934/2009.

V replice k tomuto vyjádření (ze dne 4. července 2018) dovolatel polemizuje s obsahem vyjádření a snáší argumenty, podle nichž žalobkyní zmíněná judikatura Nejvyššího soudu nedopadá na poměry dané věci; závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. března 2005, sp. zn. III. ÚS 220/04, má za překonané následnou judikaturou Nejvyššího soudu.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, týkající se (ne)existence naléhavého právního zájmu žalobkyně (jako správkyně konkursní podstaty dlužníka) na určení vlastnického práva dlužníka k nemovitosti, když právní posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru odporuje judikatuře Nejvyššího soudu.

Tato judikatura je jednotná závěru, podle něhož správce konkursní podstaty nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva úpadce k nemovitosti; má-li za to, že úpadce je vlastníkem nemovitosti, sepíše ji do konkursní podstaty.

K tomu srov. (soudem prvnímu stupně zmíněné) rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 850/2001, sp. zn. 22 Cdo 2141/2001, sp. zn. 29 Odo 34/2003, sp. zn. 30 Cdo 3655/2010 a sp. zn. 30 Cdo 3047/2012, jakož i R 96/2013.

Přitom v rozsudku sp. zn. 29 Odo 34/2003 se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce naléhavého právního zájmu správce konkursní podstaty na určení vlastnického práva dlužníka k nemovitostem za skutkového stavu, kdy nemovitosti byly sepsány v konkursní podstatě, správce konkursní podstaty je zpeněžil prodejem mimo dražbu a následně platnost prodeje zpochybnil.

Jinému (opačnému) závěru nenasvědčuje ani žalobkyní odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. 220/04, který jednak neřešil otázku naléhavého právního zájmu, jednak zvažoval „spornost“ oprávnění správce konkursní podstaty opětovně sepsat (dříve zpeněžený) majetek s přihlédnutím tamním skutkovým poměrům (a v jiných souvislostech).

Nepřípadným shledává Nejvyšší soud též poukaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1770/2011, sp. zn. 21 Cdo 1032/2010, sp. zn. 21 Cdo 358/2011 a sp. zn. 29 Cdo 3934/2009, když v těchto rozhodnutích se Nejvyšší soud otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení nezabýval.

Argumentace žalobkyně vycházející z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1786/2009, je chybná již proto, že v poměrech projednávané věci vyšly soudy z toho, že nemovitosti byly vyňaty ze soupisu majetku konkursní podstaty předchozím správcem konkursní podstaty.

Konečně Nejvyšší soud neshledává skutkové poměry dané věci natolik odlišnými, aby výjimečně odůvodňovaly přijetí závěru o existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení vlastnického práva dlužníka k nemovitostem.

Jelikož právní posouzení věci, v němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovolání zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud – maje za splněné předpoklady určené ustanovením § 243d písm. b) o. s. ř. − rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé.

Změna výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé pak vyvolává potřebu rozhodnout o nákladech řízení.

Jelikož měl žalovaný ve věci samé plný úspěch, vzniklo mu vůči žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před soudy všech stupňů (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném od 1. ledna 2014, není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok.

Podle ustanovení § 9 advokátního tarifu, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč (odstavec 1). Částka 35.000,- Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech: a) určení, zda tu je právní vztah nebo právo, určení neplatnosti právního jednání, jde-li o určení práva k věci penězi neocenitelné nebo jde-li o určení neplatnosti právního jednání, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi neocenitelné [odstavec 3 písm. a)]. Částka 50.000,- Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech uvedených v odstavci 3 písm. a), jde-li o právní vztah k obchodnímu závodu, nemovité věci, nebo právo z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví [odstavec 4 písm. b)].

Relevantní judikatura spočívá na závěrech, podle nichž:

1) Při rozhodování o náhradě nákladů v řízení o žalobě na určení vlastnického práva je soud povinen při absenci ověřitelného údaje o ceně věci vyjít z ustanovení § 9 odst. 3 písm. a), respektive ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Je tedy zapotřebí při stanovení výše mimosmluvní odměny advokáta vycházet (jde-li o určení vlastnického práva k nemovitosti) z fixní tarifní hodnoty ve výši 50.000,- Kč.

Srov. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 17. října 2017, sp. zn. I. ÚS 269/16, včetně judikatury Nejvyššího soudu obsažené v jeho důvodech.

2) Pojem „nepoměrné“ obtíže ve smyslu § 9 odst. 1 advokátního tarifu implicitně předpokládá proporcionální poměřování mezi úsilím vynaloženým na zjištění hodnoty předmětu sporu a významem, který takové zjištění pro průběh sporu má. Jinými slovy řečeno, čím větší je disproporce mezi odměnou určenou dle § 8 advokátního tarifu, ve srovnání s odměnou dle § 9 téhož předpisu, tím spíše lze tolerovat jisté časové a finanční náklady vynaložené na ocenění předmětu sporu. Znalecký posudek představuje v tomto směru nepochybně nejpřesnější způsob stanovení hodnoty předmětu sporu, nejedná se však o způsob jediný. Soud může, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, vycházet i z jiných důkazů, shledá-li je hodnověrnými. Není tedy vyloučeno, aby soud pro účely ocenění sporem dotčených nemovitostí využil například účastníkem předložené stanovisko realitní kanceláře, a to zejména za situace, kdy ostatní účastníci řízení obsah tohoto stanoviska nerozporují. Obecným soudům nic nebrání ani v tom, aby případně na základě vlastní úvahy údaj uváděný účastníkem dále korigovaly. K právu vítězného účastníka na náhradu nákladů řízení je totiž i významně podhodnocený odhad ceny nemovitosti mnohem šetrnější, než když soud na určení ceny zcela rezignuje.

Viz nález Ústavního soudu ze dne 19. prosince 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15.

3) Shodnou-li se účastníci řízení, že pro účely stanovení výše nákladů řízení souhlasí s cenou nemovitosti zjištěnou znaleckým posudkem, který byl proveden jako důkaz, je porušením jejich práva na spravedlivý proces, jestliže soudy při určení výše jednoho úkonu právní služby bez dalšího vyjdou z fixní tarifní hodnoty stanovené v § 9 odst. 1 a násl. advokátního tarifu.

Srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. května 2019, sp. zn. I. ÚS 2448/18.

4) Na roveň toho, že předmětem řízení je věc penězi neocenitelná, lze postavit jen situaci, kdy věc penězi jinak ocenitelná nebyla v řízení oceněna a její hodnota nevyšla v řízení ani jinak najevo, ani nebyla účastníky pokládána (v konkrétní výši) za nespornou. S přihlédnutím k zásadě hospodárnosti řízení by totiž bylo vyloučeno, aby tam, kde účastníci nebyli sami schopni hodnověrně doložit hodnotu věci penězi ocenitelné coby věci, která byla předmětem určovacího sporu, soud prováděl z vlastní iniciativy nákladná šetření ke zjištění hodnoty předmětu sporu jen pro účely rozhodnutí o nákladech řízení.

Viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2019, sp. zn. 29 Cdo 219/2018.

Za stavu, kdy soud prvního stupně bez dalšího vycházel při určení tarifní hodnoty (pro účely výpočtu výše odměny za úkon právní služby) z ceny nemovitostí podle kupní smlouvy ze dne 16. ledna 2006, tj. nikoli z ceny nemovitostí v době započetí úkonů právní služby (šlo o úkony právní služby učiněné v době od 29. prosince 2014 do 10. srpna 2016) [§ 8 odst. 1 advokátního tarifu], přičemž zcela pominul námitku žalobkyně, podle níž ve věci nebyla prokázána hodnota nemovitostí ke dni zahájení úkonů právní služby (viz závěrečný návrh žalobkyně obsažený v protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 10. srpna 2016 – č. l. 159), Nejvyšší soud shledává (vzhledem ke značnému časovému odstupu) jeho závěr ohledně výše tarifní hodnoty (a výše odměny za úkon právní služby) nesprávným.

Jelikož shora zmíněné pochybení nemohl Nejvyšší soud napravit, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud prvního stupně též o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (srov. obdobně § 243g odst. 1 o. s. ř).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 24. 10. 2019


JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu