Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/12/2020
Spisová značka:8 Tdo 376/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.376.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zastavení trestního stíhání
Zneužití pravomoci úřední osoby
Dotčené předpisy:§ 188 odst. 1 písm. c) tr. ř.
§ 172 odst. 1 písm. b), d) tr. ř.
§ 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.
§ 329 odst. 1 písm. a), c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:CD

8 Tdo 376/2020-7364


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2020 v trestní věci obviněného L. G., nar. XY v XY, bytem XY, o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. 10 To 80/2019, jako soudu druhého stupně, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 9/2018, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 43 T 9/2018, výrokem pod bodem I. podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného L. G. (dále převážně jen „obviněný“) pro skutek spočívající v tom, že

„v době od 20. 1. 2009 do 31. 8. 2012 v XY, jako státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v XY se sídlem XY, v úmyslu opatřit R. J. neoprávněný prospěch spočívající v tom, že okolnosti získání a nakládání s peněžními prostředky zajištěnými ve Švýcarské konfederaci nebudou předmětem trestního řízení v České republice, omezí se možnosti švýcarských orgánů činných v trestním řízení objasnit jimi šetřené podezření z praní špinavých peněz, týkající se R. J. a dalších osob, a tak dojde ke zrušení zajištění předmětných peněžních prostředků na bankovních účtech a v bankovní schránce ve Švýcarské konfederaci,

poté, co se dne 12. 12. 2008 L. G. v postavení náměstka vrchního státního zástupce v XY na základě informace pro vrchního státního zástupce v XY ze dne 11. 12. 2008, č. j. 8 VZN 1008/2008-10, kterou předložil ředitel odboru závažné hospodářské a finanční kriminality Vrchního státního zastupitelství v XY Z. E., dozvěděl o žádosti o právní pomoc švýcarského federálního státního zastupitelství ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. SV.08.0159-LAM, a o jejím obsahu, kterou švýcarské federální státní zastupitelství

přičemž L. G. ve svém záznamu ze dne 14. 12. 2008, č. j. 8 VZN 1008/2008-13, povahu žádosti o právní pomoc nepřiléhavě bagatelizoval s tím, že ač je doručená písemnost označená jako žádost o právní pomoc, nežádá se v ní ani o provedení úkonu v trestním řízení, ani o doručení písemnosti, jejím obsahem je v podstatě lustrace a jedná se tedy spíše o dožádání v rámci tzv. policejní spolupráce, přičemž podle sdělení ředitele policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, již byla v nedávné době cestou Interpolu provedena lustrace (v dané věci), a navrhl, aby byl ředitel policejního orgánu výslovně dotázán, zda v rámci policejní spolupráce (Interpolu) byla provedena lustrace k osobě J. a jeho matky; L. G. ve věci vyřizování předmětné žádosti o právní pomoc využil svých oprávnění náměstka vrchního státního zástupce v XY vůči řediteli odboru závažné hospodářské a finanční kriminality a o věci se nechal dále informovat, ačkoliv se nejpozději od listopadu 2008 osobně znal s R. J., kterého se švýcarská žádost o právní pomoc týkala, byl mezi nimi přátelský vztah a stýkali se spolu ve volném čase, což L. G. zatajil jak před ředitelem uvedeného odboru, tak i před vrchním státním zástupcem;

dále dne 20. 1. 2009 L. G. ze zprávy policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. OKFK-4551/ČJ-2008-22, zjistil, že

přičemž na tyto zjevné nedostatky v postupu policejního orgánu a na neúplné splnění pokynu státního zástupce L. G. dne 20. 1. 2009 ani nikdy později nijak nereagoval;

současně L. G. v době od 20. 1. 2009 do 31. 8. 2012 záměrně neučinil žádná opatření, tedy nedal pokyn policejnímu orgánu ani státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství v XY ani poznatky nepředal jinému státnímu zastupitelství k vydání takového pokynu, aby bylo zahájeno trestní řízení k prověření důvodného podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1 písm. a) nebo b), odst. 5 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákon“), a ze spáchání další trestné činnosti, z níž měly výnosy pocházet, a aby taková věc byla řádně objasněna a zjištěn pachatel trestného činu, když důvodné podezření ze spáchání trestné činnosti vyplývalo ze skutečností uvedených v žádosti švýcarského federálního státního zastupitelství o právní pomoc ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. SV.08.0159-LAM,
přičemž tyto povinnosti L. G. měl jako státní zástupce a byly spojeny nejen s pravomocemi státního zástupce, ale i s pravomocemi náměstka vrchního státního zástupce vyplývajícími z § 12e odst. 2 zákona o státním zastupitelství a v podrobnostech z organizačních a aprobačních řádů vrchního státního zástupce v XY, které byly vydány opatřeními vrchního státního zástupce v XY ze dne 6. 12. 2007, č. 19/2007, a ze dne 22. 12. 2009, č. 8/2009, ve znění pozdějších opatření, podle kterých s výjimkou doby od 15. 11. 2011 do 22. 2. 2012 náměstek vrchního státního zástupce přímo řídil ředitele odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, koordinoval a kontroloval činnost tohoto odboru a nad postupem státních zástupců u odboru působících vykonával dohled;

takto L. G. trestní řízení, jehož předmětem by bylo objasnění a prověření okolností získání a nakládání s peněžními prostředky, které byly zajištěny švýcarským federálním státním zastupitelstvím, jakož i dalších souvisejících okolností, neinicioval

čímž záměrně neoprávněně zvýhodnil R. J., když mu svým nekonáním zajistil, že okolnosti získání a nakládání s předmětnými peněžními prostředky nebudou z iniciativy státního zastupitelství předmětem trestního řízení v České republice, a významným způsobem omezil možnosti švýcarských orgánů řádně objasnit jimi šetřené podezření z praní špinavých peněz týkající se R. J. a dalších osob, přičemž nezahájení trestního řízení v České republice tak bylo jednou z podstatných příčin toho, že švýcarské orgány naopak v březnu 2011 rozhodly o zrušení zajištění, čímž se peněžní prostředky v celkové hodnotě 197.564.456,- Kč (počítáno podle kurzu v době zajištění) dostaly do volné dispozice R. J.“,

čímž měl spáchat zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku,

neboť žalovaný skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.

2. Výrokem pod bodem II. téhož usnesení Městský soud v Praze podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající v tom, že

„v době od 17. 12. 2009 do 11. 5. 2010 v XY jako náměstek vrchního státního zástupce v XY při výkonu dohledu nad postupem státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v XY se sídlem XY, ve smyslu § 12e zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním zastupitelství“) a při výkonu dohledu nad postupem Krajského státního zastupitelství v XY ve smyslu § 12d zákona o státním zastupitelství ve věci vedené u Vrchního státního zastupitelství v XY pod sp. zn. 1 VZN 2760/2009,

v rozporu s povinnostmi státního zástupce, které mu byly známy, a to v rozporu s povinností podle § 24 odst. 1 zákona o státním zastupitelství postupovat při výkonu své funkce státního zástupce odborně, svědomitě, odpovědně, nestranně a spravedlivě, jakož i v rozporu s povinností podle § 24 odst. 2 zákona o státním zastupitelství při výkonu své funkce se vystříhat všeho, co by mohlo vzbuzovat důvodné pochybnosti o dodržování povinnosti podle § 24 odst. 1 zákona o státním zastupitelství a ohrozit důvěru v nestranný výkon působnosti státního zastupitelství nebo státního zástupce v rozporu s povinností podle § 24 odst. 2 písm. c) zákona o státním zastupitelství nesmět umožnit, aby funkce státního zástupce byla zneužita k prosazování soukromých zájmů,

úmyslně, se záměrem dosáhnout toho, aby trestní řízení zahájené dne 7. 12. 2009 a vedené tehdejším policejním orgánem Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura XY, pod sp. zn. OKFK-272/TČ-2009-059027, jehož předmětem bylo prověřování okolností použití části úvěru, který poskytly banky tehdejší Citibank a.s. (IČ 16190891), dále Československá obchodní banka, a.s. (IČ 00001350), Komerční banka, a.s. (IČ 45317054), Česká spořitelna, a.s. (IČ 45244782) a Raiffeisenbank a.s. (IČ 49240901) jako tzv. multitranšový syndikovaný úvěr na základě smlouvy ze dne 20. 6. 2001, a to části ve výši nejméně 77.300.000,- Kč, R. K. jako předsedou představenstva a J. S. jako místopředsedou představenstva obchodních společností B. C. T. (IČ XY), C. (IČ XY), S. B. (IČ XY), S. K. (IČ XY) a S. B. (IČ XY), v době po 20. 6. 2001, které podle policejního orgánu vykazovaly znaky důvodného podezření ze spáchání trestného činu, nemělo žádné nepříznivé důsledky pro J. S., s nímž byl L. G. v době výkonu dohledu i později ve velmi dobrém přátelském vztahu a v období nejpozději od září 2009 v opakovaném telefonickém kontaktu nejméně šestkrát každý měsíc,

kdy k dosažení tohoto celkového záměru usiloval především o to, aby si zajistil včasné informace o trestním řízení týkajícím se J. S. a o dalším postupu tohoto trestního řízení, dále pak usiloval i o to, aby v přípravném řízení nebyla dovozena odpovědnost J. S., když zpočátku se snažil, aby předmětná věc nebyla vůbec v trestním řízení prověřována, a následně, když i přesto bylo prověřování dále vedeno, aby byla předmětná trestní věc co nejrychleji odložena, aniž by podle § 2 odst. 5 trestního řádu došlo k náležitému zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci samé,

přičemž si nejprve dne 17. 12. 2009 vyhradil oprávnění, aby mu před odesláním byl předložen průvodní přípis, kterým mělo být zasláno usnesení podle § 12a odst. 2 zákona o státním zastupitelství o odnětí věci Městskému státnímu zastupitelství v XY a o jejím přikázání Krajskému státnímu zastupitelství v XY, když toto usnesení se týkalo příslušnosti státního zastupitelství k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení a k provádění dalších úkonů v trestním řízení vedeném policejním orgánem Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura XY, pod sp. zn. OKFK-272/TČ-2009-059027,

následně dne 23. 12. 2009 vydal podřízenému státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství v XY P. P. písemný pokyn k úpravě obsahu průvodního přípisu ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 1 VZN 2760/2009-6, když podle uloženého pokynu měl být státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v XY, jemuž byla věc přikázána, sdělen názor, že popis skutkových okolností v záznamu policejního orgánu ze dne 7. 12. 2009, č. j. OKFK-2721/TČ-2009-059027, je natolik nekonkrétní, že opatření policejního orgánu je předčasné a nedůvodné, ačkoliv neměl k dispozici bližší podklady, na jejichž základě by mohl zákonnost a důvodnost zahájení úkonů trestního řízení přezkoumat,

když P. P. pokyn ze dne 23. 12. 2009 odmítl splnit jako nezákonný a dne 31. 12. 2009 svůj postup písemně zdůvodnil, L. G. v rozporu s § 12e odst. 3 zákona o státním zastupitelství věc neprodleně se svým stanoviskem nepředložil vrchnímu státnímu zástupci, který byl oprávněn vydaný pokyn zrušit nebo nechat věc vyřídit L. G., ale dne 31. 12. 2009 sám rozhodl o tom, že danou věc bude u Vrchního státního zastupitelství v XY vyřizovat osobně namísto P. P., čímž si zajistil možnost být o dalším postupu trestního řízení bezprostředně od dozorového státního zástupce informován a jeho prostřednictvím ovlivňovat další postup trestního řízení, a vydal pokyn příslušné kanceláři státního zastupitelství, aby byl evidován jako státní zástupce vyřizující věc sp. zn. 1 VZN 2760/2009, jakož i pokyn, aby koncept průvodního přípisu zpracovaný P. P. s datem 22. 12. 2009, č. j. 1 VZN 2760/2009-6, byl upraven ve smyslu dřívějšího pokynu L. G. ze dne 23. 12. 2009 a s jeho vlastní podpisovou doložkou odeslán spolu s usnesením o odnětí a přikázání věci Krajskému státnímu zastupitelství v XY,

dále pak přípisem ze dne 23. 2. 2010, č. j. 1 VZN 2760/2009-15, vedl dozorového státního zástupce Krajského státního zastupitelství v XY k tomu, aby vedené trestní řízení bylo zaměřeno výlučně na zodpovězení otázky, zda podezřelí použili úvěr na jiný než určený účel nebo zda svěřené peněžní prostředky zpronevěřili, a dále si vyžádal kopii záznamu o vysvětlení podaného dne 17. 12. 2009 osobou s utajenou totožností vystupující pod jménem J. D., která ve vysvětlení uváděla konkrétní skutečnosti podporující podezření, že část peněžních prostředků z úvěru poskytnutého skupinou bank ve výši kolem 77.287.000,- Kč měla být společností B. C. T. a dalšími s ní spojenými subjekty použita na financování nákupu akcií dceřiných společností, tedy v rozporu s účelem úvěru,

přípisem ze dne 19. 3. 2010, č. j. 1 VZN 2760/2009-24, naznačoval dozorovému státnímu zástupci, že trestní řízení je vedeno nedůvodně, znovu zdůraznil, že prověřování by mělo být zaměřeno výlučně na zodpovězení otázky, zda podezřelí použili úvěr na jiný než určený účel, a ke stručné informaci dozorového státního zástupce o policejním orgánem zvažovaném znaleckém zkoumání hospodaření společnosti B. C. T. v příslušném časovém období vyjádřil jasně negativní stanovisko, aniž by měl k dispozici veškeré podklady doposud shromážděné v trestním řízení, které by umožňovaly odpovědně a odborně přezkoumat potřebu znaleckého zkoumání, když zvažované znalecké zkoumání označil za bezbřehé, nejasně vymezené a vymykající se vymezenému předmětu prověřování, jakož i obtížně zdůvodnitelné i z hlediska procesní ekonomiky a rychlosti řízení, přičemž bylo zřejmé, že bez znaleckého zkoumání hospodaření předmětné společnosti nemůže policejní orgán dospět k jinému rozhodnutí ve věci než k jejímu odložení,

přípisem ze dne 12. 4. 2010, č. j. 1 VZN 2760/2009-28, si vyžádal kopii avizovaného meritorního rozhodnutí policejního orgánu spolu se stanoviskem dozorového státního zástupce,

dne 11. 5. 2010 vzal na vědomí stanovisko dozorového státního zástupce ze dne 22. 4. 2010, č. j. 1 KZN 811/2010-45, které bylo Vrchnímu státnímu zastupitelství v XY doručeno spolu s usnesením policejního orgánu ze dne 15. 4. 2010, č. j. OKFK-272-41/TČ-2009-200235, o odložení věci podle § 159a odst. 1 trestního řádu dne 11. 5. 2010, a které dovozovalo správnost a zákonnost usnesení policejního orgánu již podle jeho samotného obsahu,

ačkoliv v té době nebylo řádně zjištěno, jakým způsobem byly použity peněžní prostředky z poskytnutého úvěru a zda jejich použití bylo v souladu s vymezenými podmínkami úvěru, přičemž náležité doplnění prověřování na základě pozdějšího pokynu dohledového státního zástupce ze dne 28. 2. 2012, č. j. 1 VZN 2760/2009-63, již nebylo možné z důvodu skartace části potřebných účetních dokladů v desetileté skartační lhůtě“,

čímž měl spáchat přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011,

neboť trestní stíhání žalovaného skutku je z důvodu promlčení nepřípustné.

3. Citované usnesení Městského soudu v Praze napadl státní zástupce stížností podanou v neprospěch obviněného, kterou zaměřil jak proti výroku pod bodem I., tak proti výroku pod bodem II. Vrchní soud v Praze o podané stížnosti rozhodl usnesením ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. 10 To 80/2019, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.

4. S tímto usnesením Vrchního soudu v Praze, stejně jako s předcházejícím usnesením Městského soudu v Praze, se nejvyšší státní zástupce neztotožnil. Podle jeho názoru zákonné podmínky pro zastavení trestního stíhání již ve stadiu předběžného projednání obžaloby podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. nebyly naplněny. Proto je napadl dovoláním podaným v neprospěch obviněného z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.

5. Nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) v podrobnostech uvedl, že Vrchní soud v Praze se ve svém rozhodnutí zcela ztotožnil s usnesením Městského soudu v Praze o zastavení trestního stíhání obviněného, které soud prvního stupně učinil v neveřejném zasedání v rámci předběžného projednání obžaloby. Soud druhého stupně po zkonstatování obsahu stížnosti státního zástupce, oponentního vyjádření obviněného a zopakování podstaty usnesení Městského soudu v Praze prezentoval své závěry na straně 45-51 odůvodnění rozhodnutí. Souhlasil se správností argumentace soudu prvního stupně, jakož i s formou jeho rozhodnutí. Přitom v souladu se soudem prvního stupně připustil, že až do vydání usnesení o zastavení trestního stíhání nebylo možno orgánům činným v trestním řízení nic vytknout. Existoval dostatek informací pro zahájení úkonů trestního řízení i pro vznesení obvinění. I státní zástupce podával obžalobu za situace, kdy byl podle jeho názoru odůvodněn závěr, že skutek je trestným činem a tento spáchal obviněný. Ke stížnosti státního zástupce vrchní soud krom jiného uvedl, že řada jednotlivých výhrad nepostrádá opodstatnění, což je ovšem v přímém rozporu s výrokem jeho rozhodnutí o zamítnutí této stížnosti. V obecné rovině odmítl námitku stěžovatele týkající se tzv. opomenutých důkazů, přičemž zde odkázal na argumentaci obviněného. Zdůraznil, že předností písemného odůvodnění napadeného usnesení soudu prvního stupně je především jeho kompaktnost a komplexnost, se kterou se tento soud vypořádal se všemi zásadními okolnostmi, pro objektivní a zákonné posouzení a rozhodnutí věci podstatnými (bod 146. usnesení).

6. Podle názoru dovolatele se stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nevypořádal se všemi podstatnými námitkami, podrobně rozvedenými ve stížnosti státního zástupce. Odůvodnění tohoto rozhodnutí je natolik frázovité, obecně formulované a zcela nereagující na konkrétní stížnostní argumentaci, že je zcela nepřezkoumatelné. Stížnostní soud nedostál zákonným povinnostem, které jsou mu pro obsah odůvodnění rozhodnutí uloženy v § 134 odst. 2 tr. ř. V odůvodnění usnesení uvedené argumenty vrchního soudu jsou totiž jen obecnými závěry bez reakce na konkrétní námitky státního zástupce, jimiž vytýkal nedostatky nedůvodného a nezákonného usnesení o zastavení trestního stíhání obviněného. Vrchní soud v Praze jen odkazuje bez bližšího vysvětlení buď na usnesení soudu prvního stupně či na vyjádření obviněného. Napadené rozhodnutí tak nese stopy libovůle, navíc jím jmenovaný soud nedostál svým přezkumným povinnostem podle § 147 odst. 1 tr. ř.

7. Podstata pochybení Vrchního soudu v Praze však podle dovolatele záleží především v tom, že v rámci projednání opravného prostředku, podaného státním zástupcem v neprospěch obviněného, neodstranil vady rozhodnutí soudu prvního stupně. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně v rámci přezkoumání podané obžaloby podle § 185 odst. 1 tr. ř. nesprávně posoudila otázku, zda je podanou obžalobu nutno předběžně projednat v zasedání senátu či zda může o ní nařídit konání hlavního líčení. Soud prvního stupně přistoupil k předběžnému projednání obžaloby v rozporu s účelem tohoto institutu, nerespektuje základní zásady trestního procesu, přičemž rozhodl po vlastním vyhodnocení důkazů v otázkách viny bez jejich náležitého provedení v hlavním líčení, a to za situace, kdy existovala skupina důkazů svědčících v neprospěch obviněného. Za této situace bylo nesprávně rozhodnuto, že hlavní líčení nařizováno nebude a trestní stíhání bylo zastaveno již v rámci předběžného projednání obžaloby s tím, že skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.

8. Nejvyšší státní zástupce dále zdůraznil, že předběžné projednání obžaloby je samostatným fakultativním stadiem trestního řízení, které nemusí nutně následovat po podání obžaloby, neboť plní především funkci verifikační a odklonnou. Jeho účelem je přezkoumat obžalobu zejména z toho pohledu, zda pro další řízení poskytuje spolehlivý podklad a zda nedošlo k závažným procesním vadám, které nelze napravit v řízení před soudem. Odklonná funkce se projevuje v možnosti soudu v předběžném projednání obžaloby rozhodnout věc některým ze způsobů, které označujeme za odklon. Konkrétně může soud trestní stíhání podmíněně zastavit, schválit narovnání, odstoupit od trestního stíhání mladistvého. Soud též může nařídit předběžné projednání obžaloby, pokud by měl za to, že by bylo vhodné sjednání dohody o vině a trestu (viz Fenyk, J., Císařová, D., Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015, 928 s.).

9. V případě předběžného projednání obžaloby tedy podle dovolatele nejde o stadium obligatorní, kterým by muselo projít každé trestní řízení, neboť je omezeno na případy, kdy to nařídí předseda senátu po přezkoumání podané obžaloby a spisu včetně jeho příloh. Samotný smysl a hlavní cíl tohoto institutu vyjadřuje § 181 tr. ř., podle něhož je možné v tomto stadiu řízení obžalobu přezkoumat jen z toho hlediska, zda pro další řízení poskytuje spolehlivý podklad, zejména prověřit, zda přípravné řízení, které jí předcházelo, bylo provedeno způsobem odpovídajícím zákonu a zda jeho výsledky dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud. Základním účelem předběžného projednání obžaloby je ověření toho, zda ona sama a k ní připojený trestní spis skýtají spolehlivý podklad pro další řízení. Jde přitom o to, aby se do dalších, veřejných soudních stadií dostaly jen případy, v nichž je namístě trestní stíhání obviněných osob, jejichž přípravné řízení není poznamenáno závažnými procesními vadami nenapravitelnými v řízení před soudem a v nichž byly objasněny základní skutečnosti umožňující jejich kvalifikované projednání v hlavním líčení. Smyslem předběžného projednání obžaloby je tedy eliminace toho, aby se do hlavního líčení dostaly případy, v nichž pro to nejsou splněny zákonné podmínky, a dále vytvoření prostoru pro alternativní řešení k tomu vhodných trestních věcí mimo standardní hlavní líčení v případech, v nichž pro to jsou splněny zákonné předpoklady.

10. Nejvyšší státní zástupce rovněž připomněl, že předběžné projednání obžaloby je součástí systému záruk zákonnosti trestního procesu a zároveň přispívá k minimalizaci difamujících účinků veřejného soudního projednání trestních věcí. Rozsah zkoumání odůvodněnosti obžaloby však nezahrnuje takové provádění důkazů, u něhož zákon předpokládá použití zásad ústnosti a bezprostřednosti. Jejich dodržování je možné až v hlavním líčení, případně ve veřejném zasedání konaném o odvolání. Ve stadiu předběžného projednání obžaloby se totiž s výjimkou výslechu obviněného či obstarání potřebných vysvětlení (§ 185 odst. 2 tr. ř.) žádné důkazy, ke kterým by bylo možné přihlédnout ve smyslu § 2 odst. 12 a § 220 odst. 2 tr. ř., nevykonávají.

11. Po tomto obecném vymezení smyslu a účelu institutu předběžného projednání obžaloby dovolatel konstatoval, že Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí bez jakýchkoli pochybností nepokrytě a nadto i zjevně neúplně přistoupil k hodnocení provedených důkazů a řešení otázky viny, což ovšem předmětem předběžného projednání obžaloby v žádném případě není. Otázka posouzení viny patří zásadně do rámce hlavního líčení. Důkazy a další úkony lze v předběžném projednání obžaloby provádět ve velmi omezeném rozsahu, a to výhradně k objasnění okolností významných pro rozhodnutí v jeho rámci. Cílem předběžného projednání obžaloby však není řešit otázku viny na podkladě zevrubného rozboru a vyhodnocení důkazů tak, jako při hlavním líčení, ale je nutno v něm hodnotit výsledky přípravného řízení z hlediska, aby věc byla dostatečně připravena na její projednávání v hlavním líčení, které by mělo proběhnout, aniž by tomu bránily vady předchozího řízení (srov. Šámal, P., a kolektiv. Trestní řád. Komentář. 7. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2439-2440).

12. Nejvyšší státní zástupce neopomenul ani odkaz na další odbornou literaturu, která rovněž staví na tom, že v předběžném projednání obžaloby se důkazy provádějí jen za účelem zjištění předpokladů pro rozhodnutí, tedy zda obžaloba může být přijata či nikoli (viz Růžek, A. a kolektiv. Trestní právo procesní. Universita Karlova. Praha. 1996. str. 22). Dokazování se může v tomto případě vztahovat jen k tomu, co je předmětem a účelem předběžného projednání obžaloby, a specificky pak k objasnění skutečností významných pro rozhodnutí, která lze vynést na jeho základě. Soud v předběžném projednání přezkoumá úplnost důkazního materiálu a opodstatněnost obžaloby na základě spisu. V procesu předběžného projednání obžaloby tak především není možné provádět důkazy vztahující se k otázce viny a trestu, jejichž provádění je vyhrazeno hlavnímu líčení (srov. rozhodnutí publikované pod č. 45/1967-II. Sb. rozh. tr. a nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 1998, sp. zn. II. ÚS 271/97). Stejně tak v něm nelze provádět dokazování a další úkony směřující k nahrazení absentujících procesních úkonů přípravného řízení, vyplňovat mezery vyšetřování ani překlenovat, odstraňovat a napravovat jeho chyby, případně nedostatky, a tak fakticky připravovat podklady pro rozhodnutí soudu v hlavním líčení. Už vůbec pak není jeho účelem nahrazovat přípravné řízení a hlavní líčení (viz rozhodnutí publikovaná pod č. III/1964, č. 20/1972 a č. 52/1990 Sb. rozh. tr.). Jinak řečeno, v rámci přezkumu podle § 185 odst. 1 tr. ř. předseda senátu, stejně jako později soud při předběžném projednání obžaloby v senátu, sice hodnotí důkazy opatřené v přípravném řízení a předložené spolu s obžalobou, hodnotící postup má ovšem jiný charakter, zaměření a rozsah daný účelem tohoto stadia. Spočívá fakticky v tom, zda dokazování bylo vedeno správným směrem a skýtá dostatečný podklad pro další fázi trestního řízení, a dále zda tyto důkazy byly opatřeny a provedeny v souladu s trestním řádem (srov. Šámal, P., a kolektiv. Trestní řád. Komentář. 7. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2441). Jestliže o skutku, jenž je předmětem obžaloby, existují z hlediska důkazního pochybnosti, nejasnosti nebo rozpory mezi jednotlivými důkazy a závěr o tom, které důkazy lze vzít za podklad skutkových zjištění, záleží pouze na jejich vyhodnocení, nebude zpravidla možné trestní stíhání zastavovat po předběžném projednání obžaloby, nýbrž bude potřeba nařídit hlavní líčení, provést jednotlivé důkazy, a teprve po jejich zhodnocení postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. učinit skutková zjištění a potřebné právní závěry a o skutku rozhodnout. Samotné hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. provádějí orgány činné v trestním řízení na základě svého vnitřního přesvědčení, které však musí být vždy založeno na důkazech shromážděných a provedených způsobem stanoveným trestním řádem a musí být opodstatněno existujícími důkazy. Vnitřní přesvědčení musí mít objektivně sdělitelný obsah, který je orgán činný v trestním řízení povinen přesvědčivě vyjádřit v odůvodnění konkrétního rozhodnutí.

13. Podle dovolatele je tak z právě popsaných východisek judikatury a doktríny zcela zjevné, že proces hodnocení důkazů jednotlivě a v jejich souhrnu z hlediska závažnosti, zákonnosti a pravdivosti vedoucí ke skutkovým zjištěním následuje poté, co je možné označit důkazní stav za úplný. To ovšem předtím předpokládá provedení důkazů při respektování všech základních důkazních zásad a pravidel, zejména zásad ústnosti, kontradiktornosti a bezprostřednosti. Takový proces je ovšem vyhrazen výlučně hlavnímu líčení a předběžné projednání obžaloby jej nemůže nijak nahrazovat. Proto také zhodnocení důkazů v tomto stadiu znamená spíše zkoumání úplnosti důkazního materiálu pro provedení hlavního líčení a posouzení opodstatněnosti podané obžaloby z hledisek uvedených v § 176 odst. 1 tr. ř. Z odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze o zastavení trestního stíhání však zřetelně vyplývá, že se v rámci předběžného projednání obžaloby zabýval významnou částí v přípravném řízení opatřených důkazů, z nichž některé poté poměrně podrobně vyhodnotil z hlediska viny tak, jako by je sám provedl, měl možnost činit kroky k jejich doplnění a upřesnění a stejnou možnost poskytl i procesním stranám. K tomu však reálně nedošlo a vzhledem ke zvolenému postupu rozhodování v neveřejném zasedání ani dojít nemohlo. Na druhou stranu s podstatnou částí důkazů a skutečností z nich vyplývajících, jež byly součástí s obžalobou předloženého spisu a na něž následně detailně poukázal státní zástupce v odůvodnění stížnosti proti jeho usnesení, se však tento soud nevypořádal. Řadu důkazů opatřených v přípravném řízení, jež nezapadaly do učiněného, údajně jednoznačného skutkového a právního posouzení, nejprve soud prvního stupně a následně i stížnostní soud pominuly a neučinily je vůbec předmětem svých úvah a hodnocení. Nepochybně bylo namístě v hlavním líčení jednotlivé důkazy konfrontovat, předkládat listinné důkazy a doplňující otázky, a za situace, kdy soudy již v předběžném projednání konstatovaly pochybnosti (minimálně v podstatné otázce známosti obviněného v části rozhodné doby se svědkem R. J.), dokazovat stěžejní okolnosti trestní věci, bez jejichž objasnění není možno bez důvodných pochybností rozhodnout.

14. Primární výtkou nejvyššího státního zástupce tedy bylo, že soud prvního stupně za souhlasu soudu stížnostního nerespektoval cíle a smysl předběžného projednání obžaloby a rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného na takovém podkladě, který bylo možno v této sporné a důkazně obsáhlé věci zjistit jen po provedení dokazování v hlavním líčení a za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti. O tom, jak neobvyklý byl procesní postup, jenž soud prvního stupně zvolil, svědčí podle dovolatele také to, že možnost zastavení trestního stíhání v předběžném projednání obžaloby podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. je v dostupné judikatuře řešena jen velmi sporadicky. Nicméně i podle ní soud v procesním stadiu předběžného projednání obžaloby nemá možnost hodnotit vzájemně protichůdné důkazy a měl by tak činit až v nařízeném hlavním líčení.

15. V návaznosti na to dovolatel připomenul i několik judikaturních rozhodnutí. V prvé řadě to bylo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1398/2011, jenž poukázal na to, že předběžné projednání obžaloby [zejména z důvodu podle § 186 písm. f) tr. ř.] bylo významně omezeno novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. K tomu dále uvedl, že účelem předběžného projednání obžaloby není v žádném případě řešit otázku viny obviněného, takže v tomto směru není generální zkouškou ani náhradou za hlavní líčení. Jeho účelem není ani odstraňovat vady přípravného řízení. Hlavním cílem institutu předběžného projednání obžaloby je přezkoumat podanou obžalobu z toho hlediska, zda pro další řízení poskytuje spolehlivý podklad, zejména prověřit, zda je dána věcná a místní příslušnost k projednání věci, zda v přípravném řízení nedošlo k závažným procesním vadám, které nelze napravit řízením před soudem a zda byly v přípravném řízení objasněny základní skutečnosti, bez kterých není možno hlavní líčení provést a v něm rozhodnout. Následně dovolatel odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 1993, sp. zn. 11 To 208/93, ze kterého vyplývá, že soud může v předběžném projednání obžaloby zastavit trestní stíhání podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodů uvedených v § 172 odst. 1 tr. ř. jen, když byla věc v přípravném řízení náležitě objasněna z hlediska řešení této otázky. Zastavení trestního stíhání v tomto stadiu řízení předpokládá, že aniž je zapotřebí dalšího objasnění věci [§ 2 odst. 5, § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.], je nepochybné, že trestní stíhání musí být zastaveno. Soud naopak postupuje nesprávně, pokud zastaví trestní stíhání za situace, kdy dokazování ve věci není pro závěr, že je tu některý z důvodů zastavení trestního stíhání, úplné, nebo jestliže jsou mezi důkazy rozpory, které lze odstranit až jejich zhodnocením soudem po jejich provedení v hlavním líčení. Obdobně vyznělo i usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 7. 1987, sp. zn. 4 To 36/87, podle kterého jestliže byly v přípravném řízení všechny dosažitelné důkazy provedeny, přičemž část důkazů potvrzuje vinu, ale část ji vyvrací, nelze trestní stíhání obviněného zastavit podle § 188 odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodů § 172 odst. 1 písm. c) tr. ř. jen proto, že soud hodnotí provedené důkazy odchylně od obžaloby. V takovém případě musí soud nařídit a provést hlavní líčení. Také podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 8 Tz 164/1999, lze zastavit trestní stíhání v předběžném projednání obžaloby podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. v případě, kdy je zřejmé, že ani dalším došetřením věci by se nepodařilo zjistit skutečnosti a shromáždit důkazy, jejichž provedením v hlavním líčení by se mohlo dojít k závěru o nutnosti rozhodnout ve věci odsuzujícím rozsudkem. Takový závěr je možno učinit v tomto stadiu řízení jen, jestliže o skutku, jenž je předmětem obžaloby, nejsou žádné pochybnosti. To především znamená, že je ve věci shromážděn úplný důkazní materiál potřebný pro rozhodnutí; mezi důkazy nejsou rozpory, které by bylo nutno odstraňovat jejich provedením a hodnocením.

16. Podle nejvyššího státního zástupce je tedy zřejmé, že odborná literatura i soudní judikatura se shodují na tom, že cílem předběžného projednání obžaloby je pouze ověřit, zda podaná obžaloba dostatečně odůvodňuje postavení obviněného před soud a zda předchozí řízení bylo provedeno v souladu se zákonem, zejména s důrazem na to, zda nebyla porušena práva obviněného na obhajobu. Soud prvního stupně (s nímž se plně identifikoval i soud stížnostní) uvedené závěry nerespektoval, když v procesu předběžného projednání obžaloby přistoupil k hodnocení důkazů v otázce viny, přičemž nadto dospěl v rozporu s realitou k nesprávnému závěru, že v této trestní věci neexistují rozpory mezi důkazy provedenými v přípravném řízení, neexistují důkazní pochybnosti, nejasnosti nebo rozpory mezi jednotlivými důkazy. Oba soudy rozhodnutím o zastavení trestního stíhání v posuzované věci z důvodu, že skutek není trestným činem, vydaným v rámci procesního institutu předběžného projednání obžaloby, obešly zásadu ústnosti a kontradiktornosti trestního řízení. V předběžném projednání obžaloby soudy provádět a hodnotit důkazy za účelem řešení otázky viny obviněného nemohou. Zásada ústnosti zakotvená v § 2 odst. 11 tr. ř. znamená, že soud zásadně nemůže rozhodnout o vině a trestu pouze na základě dokumentů obsažených ve spise, aniž by se konalo hlavní líčení. Soud rozhoduje na základě ústního přednesu stran a zpravidla ústně provedených důkazů. Výrazem zásady ústnosti je i pravidlo, podle kterého se důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. Výslech svědka před soudem nemůže být nahrazen jeho písemným sdělením. Jen ve výjimečných a zákonem striktně stanovených případech, při respektování dalších omezujících podmínek, lze výslech nahradit čtením protokolu o výpovědi či úředního záznamu o podání vysvětlení. V žádném případě by však takový postup neměl být připuštěn en bloc v rámci předběžného projednání obžaloby. Narušen byl nepochybně i princip kontradiktornosti, ať již v podobě způsobu hledání pravdy v průběhu řízení za součinnosti a plné aktivity stran, v podobě zajištění práva na obhajobu či kritéria soudního procesu za respektování zásady rovnosti zbraní, kdy je zajištěno, že strany mají přístup k jakýmkoliv důkazům a poznámkám, které jsou předloženy soudu a které mají vliv na projednání věci a soudní rozhodnutí a zejména mají možnost ovlivnit rozhodnutí soudu, ať už tato stanoviska a důkazy předložila protistrana, nebo jiný subjekt.

17. Dovolatel vyjádřil rovněž přesvědčení, že postupem soudů ve věci došlo i k rozporu se související zásadou bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.), neboť z té je vyvozován požadavek, aby soud zjišťoval rozhodné skutečnosti z pramene těmto skutečnostem nejbližšího, a tedy nejspolehlivějšího, ke zjištění pravdy. Soud se zásadně nespokojí např. se svědectvím z druhé ruky ani s pouhým přečtením protokolu místo osobního výslechu svědka. Uplatnění zásady bezprostřednosti při provádění důkazů v trestním řízení je i významnou zárukou zjištění materiální pravdy. Osobní přítomnost obviněného a svědků u soudu pak umožňuje, aby nejasnosti v jejich výpovědích byly na místě odstraněny soudem za pomoci ostatních subjektů procesu. Oba soudy rozhodly v neveřejném zasedání, což samo o sobě vylučovalo přítomnost jiných osob s výjimkou členů senátu a zapisovatele (§ 242 tr. ř.). Tím došlo k podstatnému omezení v možnostech provádění důkazů. V této souvislosti lze přitom vznést i pochybnost, zda v tak rozsáhlé věci, kdy spisový materiál sestával z několika desítek svazků, skutečně došlo v neveřejných zasedáních senátů k provedení všech důkazů způsobem stanoveným v § 243 tr. ř. Obsah odůvodnění usnesení obou soudů tomu neodpovídá.

18. Krom námitky, že ve stadiu předběžného projednání obžaloby nelze provádět hodnocení důkazů v otázce viny, přičemž otázka, zda výsledky dokazování, jež byly podkladem obžaloby, jsou či nejsou správné a jaké právní závěry nutno z toho dovozovat, je podle dovolatele věcí skutkového zjištění a hodnocení důkazů soudu v hlavním líčení, v němž se otázka viny může jedině rozhodovat, nutno poukázat na půdorysu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. i na další nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně. Ten totiž na podkladě předloženého spisového materiálu dospěl k závěrům, které z opatřených důkazů nevyplývají. Stejně tak soudy dospěly, co se týče procesu hodnocení důkazů, k němuž ovšem vůbec neměly v otázce viny přistoupit, k nesprávným závěrům, že v předkládané věci neexistují rozpory mezi důkazy provedenými v přípravném řízení a důkazní pochybnosti, nejasnosti nebo nesrovnalosti mezi nimi a lze tak o vině rozhodnout bez jakýchkoliv pochybností. Ve skutečnosti tomu je právě naopak. Nesrovnalosti vyplývající z jednotlivých důkazů opatřených v přípravném řízení a absence patřičného zhodnocení všech skutečností, které odporovaly závěrům soudu prvního stupně, byly podrobně pojmenovány ve stížnosti státního zástupce směřující do usnesení Městského soudu v Praze. Jelikož podstata dovolání spočívá ve faktu, že vůbec nebyly splněny podmínky pro to, aby soud prvního stupně k hodnocení důkazů v předběžném projednání obžaloby přistoupil, lze pro účely dovolání v tomto ohledu na obsah stížnosti plně odkázat.

19. Podle nejvyššího státního zástupce Vrchní soud v Praze na uplatněné námitky státního zástupce v tomto ohledu ve svém zamítavém usnesení vůbec nereagoval. Naopak své závěry vyjevil jen velmi povrchně, obecně a bez vztahu ke konkrétním výtkám. O tom například svědčí vyhodnocení písemnosti nejvyššího státního zástupce ze dne 6. 1. 2012, sp. zn. 7 SPR 357/2011. Ta totiž byla stížnostním soudem zmíněna na podporu jeho závěrů v části odůvodnění rozhodnutí, které se vztahovalo ke skutku pod bodem I. usnesení nalézacího soudu. Uvedená písemnost se ovšem vztahuje k věci vedené Vrchním státním zastupitelstvím v XY pod sp. zn. 1 VZN 2760/2009, tedy výhradně k trestní věci vymezené pod bodem II. usnesení soudu prvního stupně. Důkaz tak byl zjevně deformován, neboť z uvedené písemnosti bez znalosti podkladů, na jejichž základě byla vyhotovena, nelze činit žádné závěry podstatné pro věc, rozhodně ne ty, že by se nejvyšší státní zástupce dopředu negativně vyjadřoval k otázce viny ve vztahu ke skutku vymezenému v obžalobě státního zástupce. Uvedený přípis byl vyhotoven v době, kdy trestní řízení v posuzované věci ani nezačalo a kdy tedy nemohly být známy všechny skutečnosti, které vyšly najevo v průběhu tohoto trestního řízení. Přípis taktéž nereflektoval celé jednání obviněného, které je vymezeno pod bodem II. usnesení o zastavení trestního stíhání.

20. V tomto směru se dovolatel vyjádřil i k interpretaci kontaktů se zástupci švýcarské strany a v jejich rámci učiněné korespondence státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Z. K., zejména obsahu e-mailové zprávy ze dne 17. 5. 2011, jak byla podána v odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze (body 64., 65., 71. a 74. odůvodnění jeho usnesení). Podle dovolatele je nutno odmítnout, že by v usnesení zvýrazněná část označeného e-mailu byla projevem souhlasného názoru s postupem obviněného při vyřizování žádosti o právní pomoc ze strany dožadující švýcarské strany a s jeho nečinností ohledně důvodnosti vedení trestního řízení v České republice. Tedy, že by bylo možno právní názor dozorujícího státního zástupce o podmínkách pro zahájení úkonů trestního řízení v České republice označit za ojedinělý. Uvedený postup byl naopak důsledkem vadného postupu obviněného, neboť v době, kdy zástupci Nejvyššího státního zastupitelství komunikovali se zástupci Švýcarské konfederace, trestní řízení nebylo vedeno právě z důvodů popsaných ve skutku v bodě I. výroku usnesení Městského soudu v Praze a nemohlo dojít ani k vyžádání právní pomoci. Ze strany Nejvyššího státního zastupitelství bylo tedy nutno podat švýcarské straně zprávu, která korespondovala se stavem věcí daným v té době. V závěrech soudu prvního stupně již ovšem nebylo vůbec zohledněno, že následně došlo v České republice právě i z popudu státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství iniciujícího výkon dohledu k zahájení úkonů trestního řízení, v jeho rámci byla právní pomoc realizována a dokonce došlo i ke vznesení obvinění mj. R. J. pro trestný čin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (věc je aktuálně vedená policejním orgánem pod čj. NCOZ-9015/TČ-2016-412000-H).

21. Nejvyšší státní zástupce proto ohledně zastavujícího výroku ve vztahu ke skutku pod bodem I. usnesení Městského soudu v Praze uzavřel, že tento soud nemohl rozhodnout podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť shromážděné důkazy pro takový postup neposkytovaly jednoznačný skutkový podklad. Jmenovaný soud v rozporu s účelem a zákonnými podmínkami předběžného projednání obžaloby přistoupil k hodnocení důkazů z hlediska viny, k čemuž v daném procesním stadiu nebyl oprávněn. O náležitém objasnění věci z hlediska viny existovaly zjevné pochybnosti vyplývající z navzájem si odporujících skupin důkazů, jež bylo nutné provést zákonným způsobem v souladu se základními zásadami trestního procesu. Za takové situace měl Městský soud v Praze přistoupit k nařízení hlavního líčení. Jestliže tak neučinil a trestní stíhání zastavil, založil tím vadu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Vrchní soud v Praze, který jako soud druhého stupně stížnost státního zástupce svým usnesením nesprávně zamítl jako nedůvodnou, naplnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

22. Dovolání nejvyššího státního zástupce však směřovalo i proti té části výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. 10 To 80/2019, kterým tento soud podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost státního zástupce ve vztahu k výroku pod bodem II. napadeného usnesení, jímž Městský soud v Praze podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek vymezený v obžalobě státního zástupce pod bodem II., neboť soud prvního stupně měl za to, že trestní stíhání obviněného je nepřípustné z důvodu promlčení. Tento výrok dovolatel napadl z dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na dovolací důvody v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí stížnosti proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c) tr. ř., přestože pro rozhodnutí o zastavení trestního stíhání nebyly splněny podmínky a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

23. Podle jeho názoru dovolatele by – v případě správnosti výroku pod bodem I. usnesení Městského soudu v Praze o zastavení trestního stíhání obviněného pro skutek vymezený v obžalobě státního zástupce pod bodem I. – bezpochyby nebylo možno konstatovat přerušení promlčecí doby ve smyslu § 34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v případě trestného činu, jenž je spatřován ve skutku pod bodem II. usnesení Městského soudu v Praze. Nicméně – jak bylo uvedeno shora v předchozích bodech dovolání – je zastavení trestního stíhání v předběžném projednání obžaloby podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. shledáváno nezákonným.

24. Dovolatel dále uvedl, že Městský soud v Praze při konstatování uplynutí pětileté promlčecí doby své rozhodnutí o zastavení trestního stíhání krom závěru, že skutek pod bodem I. není trestným činem a tedy že nemohl být důvodem přerušení promlčecí doby, opřel i o závěr, že promlčecí doba by uplynula před zahájením trestního stíhání pro skutek pod bodem II. i pokud by se o trestný čin v případě skutku pod bodem I. jednalo (bod 85. odůvodnění jeho usnesení). Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně se k této otázce ve svém usnesení jednoznačně nevyjádřil. Na jedné straně shledal plně relevantní, odborně erudovanou a pro trestněprávní teorii i praxi přínosnou argumentaci stěžovatele ohledně problematiky ukončení trvajícího trestného činu v návaznosti na otázku promlčení (bod 159. odůvodnění jeho usnesení). Následně konstatoval, že nedošlo k přerušení běhu promlčecí doby u skutku popsaného pod bodem II. výroku s ohledem na správnost a zákonnost rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněného pro skutek popsaný ve výroku pod bodem I. napadeného usnesení a na skutečnost, že obviněný nebyl v mezidobí trestně stíhán v souvislosti s jakoukoliv trestnou činností, která by mohla být spojována s tzv. zdrojovou trestnou činností. Na druhé straně však (v bodě 161. odůvodnění svého usnesení) výrok pod bodem II. usnesení Městského soudu v Praze shledal správným a zákonným, přičemž pro stručnost s dalšími podrobnostmi zcela odkázal na přiléhavé odůvodnění předmětného usnesení pod body 81., 82., 83., 84., 85. a 86. Přitom Městský soud v Praze právě v bodě 85. odůvodnění svého usnesení konstatoval svůj závěr o uplynutí promlčecí doby u skutku popsaného pod bodem II. výroku bez ohledu na trestnost činu ohledně skutku pod bodem I.

25. Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož by trestnost skutku pod bodem II. obžaloby měla být promlčena bez ohledu na vedení trestního stíhání pro skutek pod bodem I. obžaloby a případnou trestnost tohoto skutku. Městský soud v Praze při úvaze o ukončení trestné činnosti pod bodem I. redukoval trestněprávně relevantní účinek pouze na výsledek trestního řízení vedeného ve Švýcarsku. Ukončení trestné činnosti přitom chybně spojil výlučně s okamžikem zastavení švýcarského trestného řízení, případně s uvolněním v tomto řízení zajištěných finančních prostředků vedených na tamních bankovních účtech. Tím ovšem skutek, pro nějž byla podána obžaloba, nepřípustně okleštil. Vedení trestního řízení ve Švýcarsku a jeho skončení zastavením bylo jen jedním z více relevantních účinků. Přitom ani po tomto zastavení nebylo vyloučeno, že by švýcarské orgány – v případě patřičných kroků vedoucích ke zjištění zdrojové trestné činnosti a objasnění původu peněz pocházejících z České republiky – trestní řízení obnovily.

26. Dalším relevantním účinkem nečinnosti obviněného, ve vymezení skutku v obžalobě přitom uvedeným na prvním místě, bylo podle názoru dovolatele nevedení trestního řízení v České republice ve vztahu k R. J. Předmětem takového trestního řízení by byly okolnosti nabytí peněžních prostředků ve výši, která zjevně přesahovala běžný výdělek ze zaměstnání nebo zisk z podnikání, při existenci podezření, že tyto prostředky byly nabyty trestnou činností. Zejména ve vztahu k tomuto účinku bylo významné nekonání obviněného. Tato nečinnost byla ukončena až v okamžiku, kdy obviněnému zanikla funkce státního zástupce, tedy uplynutím dne 31. 8. 2012. Tehdy obviněný ztratil pravomoc, která ho nejen opravňovala, ale současně mu ukládala i povinnost k přijetí opatření vedoucích k prověření uvedených podezřelých okolností v trestním řízení.

27. Nejvyšší státní zástupce připomněl, že Vrchní soud v Praze stejným způsobem posoudil účinek i ve svém usnesení ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 7 Ntd 9/2018, při úvahách o příslušnosti soudu, které byly spojeny právě s posouzením účinku (bod 17. odůvodnění tohoto jeho usnesení). Taktéž Vrchní soud v Praze posuzoval dopady jednání obviněného na švýcarské trestní řízení a na nevedení trestního řízení v České republice. Podle dovolatele z uvedeného jednoznačně vyplývá, že trestná činnost obviněného pod bodem I. obžaloby nebyla ukončena dne 3. 3. 2011. Její ukončení je třeba situovat až ke dni 31. 8. 2012 tak, jak byl tento skutek vymezen v podané obžalobě. Proto promlčecí doba ve vztahu ke skutku pod bodem II. nemohla uplynout dne 3. 3. 2016, jak nesprávně usoudil soud prvního stupně, ale běžela by až do dne 31. 8. 2017. Dne 26. 10. 2016, kdy bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1, 5 tr. ř. pro skutek následně uvedený pod bodem II. obžaloby, tak došlo k dalšímu přerušení promlčecí doby, tentokrát podle § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Z toho podle dovolatele vyplývá, že trestní odpovědnost obviněného pro daný skutek promlčena být nemohla. Závěry jak soudu prvního stupně, tak soudu stížnostního o promlčení trestního stíhání, jak byly podány v jejich rozhodnutích o zastavení trestního stíhání, resp. o zamítnutí stížnosti státního zástupce, proto nelze považovat za správné.

28. Výše uvedené úvahy dovolatel shrnul tak, že ve vztahu k výroku pod bodem II. je usnesení Městského soudu v Praze založeno na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení z hlediska běhu a dalších podmínek promlčení trestní odpovědnosti, zejména ve smyslu § 34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a to mj. též v návaznosti na skutek pod bodem I. výroku jeho usnesení, pro který bylo trestní stíhání obviněného chybně zastaveno podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. V návaznosti na vadné posouzení promlčení trestní odpovědnosti tak bylo trestní stíhání obviněného zastaveno podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., třebaže pro to nebyly splněny zákonné podmínky. Tím soud prvního stupně své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Vrchní soud v Praze pak v návaznosti na to své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., pokud uvedené vady neodstranil, třebaže k tomu měl na podkladě stížnosti státního zástupce vytvořeny náležité procesní podmínky.

29. S ohledem na popsané skutečnosti nejvyšší státní zástupce v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.:
1) podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. 10 To 80/2019, dále zrušil i jemu předcházející usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 43 T 9/2018, jakož současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
2) a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, nejvyšší státní zástupce vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

30. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise Městským soudem v Praze obviněnému L. G. a jeho obhájci JUDr. Radku Šmerdovi, Ph.D. Jmenovaný obhájce na ně reagoval obsáhlým vyjádřením, v němž namítl, že podané dovolání spočívá pouze v opakování argumentace obsažené v obžalobě, popřípadě ve stížnosti proti usnesení o zastavení trestního stíhání, přičemž má za to, že jak soud nalézací, tak soud stížnostní se s argumentací obžaloby vypořádaly. Podání dovolání tak vnímá zejména jako snahu angažovat v tomto trestním řízení další instituci, aniž by ovšem argumentace v něm obsažená reagovala na dosavadní průběh řízení a zohlednila roli Nejvyššího soudu v něm.

31. Obviněný následně vyslovil názor, že podaná obžaloba vůbec nepředstavovala dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Státní zástupce (pokud šlo o skutek pod bodem I. obžaloby) v ní nevymezil takové jednání (obviněného), které by bylo trestným činem. Rovněž se vůbec nezabýval otázkou promlčení žalovaných skutků (zejména u skutku pod bodem II. obžaloby), přestože se touto otázkou ze zákona zabývat měl, a lze mít za to, že skutky byly v obžalobě z časového hlediska účelově vymezeny takovým způsobem, aby bylo možno jejich promlčení naoko překlenout. Takový způsob vymezení žalovaných skutků se však protiví základním zásadám nauky trestního práva. V popisu skutku tak vůbec není uvedeno, jakým konkrétním jednáním měl (obviněný) nesplnit jakou konkrétní povinnost vyplývající mu ze zákona, popřípadě vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, a rovněž v něm není ani uspokojivě vymezeno, kdy se měl tohoto jednání dopustit. Obsáhlý důkazní materiál je navíc ze strany státního zástupce interpretován naprosto chybně a účelově. I zcela jednoznačné a transparentní kroky (obviněného) jsou jím násilně dezinterpretovány, jeho hodnocení důkazů nese zřetelné znaky svévolné snahy o kriminalizaci jednání (obviněného).

32. Další část svého vyjádření obviněný vymezil třemi okruhy, když uvedl, že dovolání nejvyššího státního zástupce v podstatě spočívá na těchto argumentech: a) nesouhlasí s tím, že Městský soud v Praze rozhodl ve věci po předběžném projednání obžaloby bez nařízení hlavního líčení; b) zpochybňuje závěry nižších soudů stran promlčení skutku pod bodem II. obžaloby; c) zpochybňuje způsob hodnocení důkazů jak soudem prvního stupně, tak soudem stížnostním.

33. K prvnímu z uvedených okruhů obviněný uvedl, že jakkoliv dovolatel ve svém podání akcentuje přípravnou a odklonnou funkci institutu předběžného projednání obžaloby, trestní řád nejen umožňuje, ale přímo nařizuje soudu zastavit trestní stíhání obviněného, pakliže shledá důvody uvedené v § 172 odst. 1 tr. ř. Argumentace dovolatele tak ve své podstatě není polemikou s rozhodnutím soudu prvního stupně, ale spíše polemikou s platnou a účinnou právní úpravou. Institut předběžného projednání obžaloby však neslouží jen jako formální mezikrok mezi podáním obžaloby a nařízením hlavního líčení, ale představuje svébytnou fázi trestního řízení, ve které může dojít k meritornímu rozhodnutí. Soud by měl ve smyslu § 187 odst. 3 tr. ř. již v této fázi přezkoumat úplnost důkazního materiálu a opodstatněnost obžaloby na základě trestního spisu, a především posoudit, zda obžaloba splňuje podmínky specifikované ustanovením § 177 písm. c) a d) tr. ř. To Městský soud v Praze učinil, když na str. 23 (pod bodem 47.) a 35 (pod bodem 72.) odůvodnění svého usnesení si správně položil otázku, v čem se postavení a jednání obviněného lišilo od postavení a jednání jiných státních zástupců Vrchního státního zastupitelství v XY (mj. V. R., Z. E. či L. L.) či jiných úředních osob (zejména ředitelů tehdejšího útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality), které byly v této věci činné, ale obžaloba proti nim podána nebyla.

34. Z pohledu jednání státních zástupců a policistů se švýcarskými orgány považoval obviněný za nejkřiklavější skutečnost, že identická žádost ze dne 5. 11. 2008, doručená na Vrchní státní zastupitelství v XY, byla zaslána i na Nejvyšší státní zastupitelství, které vyjádřilo stanovisko, že se jedná o běžnou lustraci a že se ve smyslu vyhlášky č. 23/1994 Sb. nejedná o důvod k převzetí věci k dozoru. Z tohoto důvodu se tak Nejvyšší státní zastupitelství rozhodlo věcí dále nezabývat (obviněný tu odkázal na dopis státního zástupce NSZ M. H. ze dne 9. 1. 2009, č. j. 8 NZN 501/2009-1, na č. l. 6962, a který je založen i ve spisu Vrchního státního zastupitelství v XY sp. zn. 8 VZN 1008/2008 pod č. l. 24). V té souvislosti si obviněný opět položil otázku, proč je trestní řízení vedeno proti němu, zatímco proti státním zástupcům Nejvyššího státního zastupitelství, kteří postupovali stejně jako on, trestní stíhání vedeno není. Podání dovolání nejvyšším státním zástupcem považuje za počin až bizarní ve světle zjištění, že to byl právě P. Z., v té době již v pozici nejvyššího státního zástupce, jenž na jasné a zřetelné podněty ze strany Švýcarské konfederace ještě v roce 2011 (konkrétně šlo o jeho jednání se švýcarským velvyslancem dne 22. 3. 2011 a urgenci styčného důstojníka švýcarské ambasády Ch. M. ze dne 27. 4. 2011) vlastnoručním písemným pokynem uložil sdělit švýcarské straně, že ve vztahu k jimi sděleným poznatkům k osobě R. J. „není ze strany českých orgánů možné požádat o právní pomoc ve Švýcarsku, protože na základě aktuálních dostupných informací není v České republice vedeno trestní řízení, přičemž trestní řízení může být vedeno pouze v případě důvodného podezření ze spáchání konkrétního trestného činu“ (stalo se tak přípisem státního zástupce NSZ Z. K. ze dne 17. 5. 2011; v podrobnostech obviněný odkázal na bod 64. odůvodnění usnesení soudu prvního stupně).

35. K druhému ze zmíněných okruhů obviněný uvedl, že státní zástupce se s námitkou promlčení žalovaného skutku pod bodem I. nesnažil vypořádat až do okamžiku, kdy soud prvního stupně promlčení trestní odpovědnosti shledal. V souvislosti s tím obviněný připomenul, že přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011 (skutek pod bodem II. obžaloby) byl spojen s trestní sazbou odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti, a že podle § 34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku promlčecí doba v tomto případě činí pět let. V návaznosti na to pak zmínil, že jeho trestní stíhání pro skutek pod bodem II. obžaloby bylo zahájeno dne 4. 11. 2016, kdy mu byl doručen opis usnesení o zahájení (rozšíření) trestního stíhání. Pokud je v obžalobě uvedeno, že trestného činu se měl dopustit jednáním probíhajícím „v době od 17. 12. 2009 do 11. 5. 2010“, byla by jeho trestní odpovědnost za skutek pod bodem II. obžaloby promlčena.

36. Podle obviněného je známo, že k trestnímu stíhání R. J. nedošlo ani poté, co Generální prokuratura Švýcarské konfederace dopisem ze dne 30. 12. 2011, adresovaným a doručeným přímo nejvyššímu státnímu zástupci P. Z., sdělila, že R. J. disponuje ve Švýcarsku i jiným bankovním účtem, na němž je uložen ekvivalent 2,3 miliardy Kč (tedy více než jedenáctinásobně větší objem finančních prostředků, než byl zmiňovaný v žádosti ze dne 5. 11. 2008, a pro jejíž vyřizování byl obviněný stíhán) s tím, že poskytnou veškerou součinnost k zahájení trestního stíhání. Nelze nalézt logického vysvětlení pro to, že tato písemnost ze spisu Nejvyššího státního zastupitelství (vedeného pod sp. zn. 2 NZN 1010/2012) byla založena do trestního spisu obviněného (č. l. 10 – 13), neboť s jeho trestním stíháním nemá vůbec žádnou souvislost (nikdy mu nebyla předložena, na vyřizování tohoto podnětu se nijak nepodílel a ani za něj neodpovídal). Obviněný si tu znovu položil otázku, proč v tomto případě nebyli příslušní státní zástupci trestně stíháni – a sám si odpověděl tak, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v XY zjistil, tentokrát ovšem správně, že promlčecí lhůta již uplynula.

37. Pokud jde o skutek pod bodem II. obžaloby, obviněný zmínil, že soud prvního stupně došel ke správnému závěru, že žalovaný skutek je promlčen, s nímž se ztotožnil i soud druhého stupně. Dovolatel se ovšem ani s tímto závěrem neidentifikoval, když měl za to, že trestněprávně relevantním účinkem žalovaného jednání bylo „nevedení trestního řízení ve vztahu k R. J.“, který podle jeho názoru trval až do ukončení funkce obviněného jako státního zástupce, tedy do dne 31. 8. 2012. S takovým názorem obviněný nesouhlasil, označil jej za zcela nesprávný, až ojedinělý (a podrobnostech odkázal na body 15 a 16 svého podnětu k předběžnému projednání obžaloby, kde promlčení tohoto skutku namítal).

38. Podle přesvědčení obviněného je tak skutek pod bodem II. obžaloby nejen promlčen, ale ani se nestal tak, jak je v obžalobě popsán. Již v minulosti byl předmětem prověřování v rámci kontrolních mechanismů uvnitř soustavy státního zastupitelství, přičemž stejný státní zástupce, který podal dovolání, dospěl k závěru, že toto jednání nelze posuzovat ani jako kárné provinění podle zákona o státním zastupitelství. Tuto skutečnost konstatoval písemně nejvyšší státní zástupce P. Z. ve svém dopise ze dne 6. 1. 2012 adresovaném S. M. (tento dopis je součástí trestního spisu na č. l. 4822 a 4823).

39. Konečně ke třetímu z uvedených okruhů obviněný uvedl, že nesouhlasí s tvrzením dovolatele, že rozhodování soudu prvního stupně je zatíženo tzv. vadou opomenutého důkazu, neboť tento soud ve svém usnesení údajně opomenuté důkazy zmínil a hodnotil je v kontextu dalších důkazů. Dovolatel podle obviněného pod zástěrkou námitky opomenutého důkazu pouze nabízí jejich odlišnou interpretaci, což je zcela mimo rámec rozhodování Nejvyššího soudu. V návaznosti na to obviněný citoval z obsahu trestního spisu některé úřední záznamy policejních orgánů, které svědčí o účelové kriminalizaci jeho jednání (označil je za bizarní až fantasmagorické konstrukce), a poté konstatoval, že i tato skutečnost svědčí o tom, že již neexistují žádné potenciální důkazy, které by mohly blíže přispět k objasnění skutkového stavu.

40. Obviněný ve svém vyjádření rovněž upozornil na nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18, podle něhož „námitka extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními je námitkou, která se dotýká porušení základních práv obviněného ve smyslu čl. 4, čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Tato práva však chrání obviněného, jakožto slabší procesní stranu a nejvyšší státní zástupce se jich proto nemůže na úkor slabší strany úspěšně dovolat, neboť pravidla plynoucí z práva obviněných na obhajobu byla stanovena na jejich ochranu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 450/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 586/2017). Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudů prvého a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Výjimečně sice může Nejvyšší soud přistoupit k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ale podle judikatury Ústavního soudu tak může učinit toliko v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Právo na spravedlivé trestní řízení nicméně nesvědčí státnímu zástupci, který podal dovolání v neprospěch obviněného. Na základě uvedeného by tedy Nejvyšší soud ani nemohl z podnětu námitky extrémního nesouladu státním zástupcem v projednávaném případě zasáhnout do skutkového stavu zjištěného soudem prvého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 425/2018)“.

41. Nad rámec otázek, které byly předmětem usnesení soudu prvního stupně, následného stížnostního řízení i podaného dovolání, obviněný poukázal na další – podle jeho názoru velmi podstatné – vady, jimiž byla podaná obžaloba zatížena, a které znemožňují projednání věci v hlavním líčení. Prvou je absence zkoumání subjektivní stránky jeho jednání, druhou je absence zkoumání konkrétní „porušené povinnosti“ a obsahu jeho pravomoci jako úřední osoby, třetí pak podiv nad tím, že ani Z. K., ani P. Z. se necítili v této věci podjatí s ohledem na úkony, které v souvislosti s trestním stíháním činili.

42. V samém závěru svého vyjádření obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jelikož jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Pokud by však shledal, že podané dovolání je přípustné, měl by je podle § 265j tr. ř. zamítnout jako nedůvodné, a to z důvodů výše uvedených. Obviněný dal rovněž ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání v neveřejném zasedání.

43. Na uvedené vyjádření obviněného, které bylo zasláno nejvyššímu státnímu zástupci na vědomí, reagoval dne 18. 3. 2020 státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství písemným sdělením, že po posouzení obsahu vyjádření obviněného se k němu nebude věcně dále vyjadřovat, a že v dalším odkazuje na podané dovolání.

44. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. ř.], bylo podáno nejvyšším státním zástupcem jako osobou k tomu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

45. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda nejvyšším státním zástupcem uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

46. Jak již bylo výše uvedeno, nejvyšší státní zástupce své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. l), f) a g) tr. ř.

47. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu podání dovolatele lze usuzovat, že se patrně rozhodl pro obě z uvedených variant, byť to explicitně nevyjádřil [současně s citovaným dovolacím důvodem uplatnil i důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.].

48. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Naplnění citovaného dovolacího důvodu dovolatel přitom spatřoval v nesprávném rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení trestního stíhání obviněného v důsledku shora uvedených chybných právních závěrů, s nimiž se posléze ztotožnil i soud druhého stupně.

49. Třetí dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.).

50. Po tomto zákonném a judikaturním vymezení jednotlivých dovolacích důvodů, jež nejvyšší státní zástupce ve svém podání uplatnil, musí Nejvyšší soud konstatovat, že pod žádný z nich nelze podřadit dovolatelovu námitku, že usnesení Vrchního soudu v Praze „je natolik frázovité, obecně formulované a zcela nereagující na konkrétní stížnostní argumentaci, že je zcela nepřezkoumatelné. Stížnostní soud nedostál zákonným povinnostem, které jsou mu pro obsah odůvodnění rozhodnutí uloženy v § 134 odst. 2 tr. ř. V odůvodnění usnesení uvedené argumenty … jsou totiž jen obecnými závěry bez reakce na konkrétní námitky státního zástupce, jimiž vytýkal nedostatky nedůvodného a nezákonného usnesení o zastavení trestního stíhání obviněného. Vrchní soud v Praze jen odkazuje bez bližšího vysvětlení buď na usnesení soudu prvního stupně či na vyjádření obviněného.“ Podle ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. totiž platí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.

51. Nejvyšší soud – v obecné rovině vázán rozsahem a důvody podaného dovolání (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.) – rovněž považuje za potřebné zmínit další tři významná hlediska, která musel při svém rozhodování respektovat.

52. Prvním z těchto hledisek je zákonná úprava samotné podstaty dovolání, jeho významu a širšího účelu opravného řízení. Jeho základním smyslem je řešení a zobecňování právních otázek zásadního významu a vytváření judikatury, nikoli bezprostřední účel v podobě nápravy naprosto všech (tedy jakýchkoli) vad napadených rozhodnutí nebo řízení jim předcházejícího. Právo na dovolání totiž jde nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění (není ústavně zaručeno ani v Ústavě České republiky, ani v Listině základních práv a svobod, ale ani v závazných mezinárodních smlouvách). Z toho mimo jiné vyplývá, že dovolání nemůže nahrazovat nejen řádné opravné prostředky, ale ani další dva mimořádné opravné prostředky (stížnost pro porušení zákona a obnovu řízení). Obdobně Nejvyšší soud musel mít na zřeteli, že i dovolání a rozhodnutí o něm znamená průlom do právní moci rozhodnutí, a proto zpravidla narušuje stabilitu konečného a vykonatelného (někdy dokonce již vykonaného) rozhodnutí soudu. V konkrétním případě proto musí převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tak tomu bude pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, takže není možno trvat na právní moci, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování.

53. Druhým hlediskem pak je omezení nejvyššího státního zástupce k podání dovolání v neprospěch obviněného, jak bylo přesvědčivě vyjádřeno v respektované judikatuře jednak Ústavního soudu (srov. jeho nález ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18), jednak Nejvyššího soudu (srov. jak jedno z jeho prvních usnesení ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, tak jedno z jeho posledních usnesení ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 425/2018). V podrobnostech stačí odkázat na argumentaci rozvedenou shora v odstavci 40., připomenout nosnou judikaturní myšlenku, že „základní práva obviněného ve smyslu čl. 4, čl. 90 Ústavy … chrání obviněného jakožto slabší procesní stranu, a nejvyšší státní zástupce se jich proto nemůže na úkor slabší strany úspěšně dovolat“, a jen dodat, že Nejvyšší soud nemohl od tohoto hlediska odhlížet, přestože dovolatel námitku tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů explicitně neformuloval. Z celkového obsahu a vyznění jeho podání je však zjevné, že se skutkovými zjištěními soudů, učiněnými po předběžném projednání obžaloby, evidentně nesouhlasil.

54. Třetím hlediskem je celková doba trestního stíhání obviněného. Nejvyšší soud musel ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/05, přihlédnout i k tomu, že trestní stíhání obviněného, přestože se měl dopustit skutku pod bodem I. obžaloby v době od 20. 1. 2009 do 31. 8. 2012 a skutku pod bodem II. obžaloby v době od 17. 12. 2009 do 11. 5. 2010, bylo zahájeno až dne 6. 12. 2013, obžaloba byla na něho podána (u Obvodního soudu pro Prahu 4) teprve dne 15. 2. 2018 (tedy po více než čtyřech letech), po dalších peripetiích Městský soud v Praze rozhodl o zastavení jeho trestního stíhání usnesením ze dne 11. 7. 2019, přičemž pravomocně se tak stalo až usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019. Celková doba trestního stíhání obviněného tak činila téměř šest let, aniž by mu na ní bylo možno přičítat jakékoliv zavinění (například v podobě obstrukčního jednání, jímž by se snažil úkonům trestního řízení vyhýbat, trestní řízení prodlužovat, apod.). Lze tak souhlasit s názorem obou soudů nižších instancí, že další prodlužování trestního stíhání, které shledaly nedůvodným, by zbytečně a v tuto dobu i neoprávněně zasáhlo do práv obviněného, jenž se po pravomocném skončení trestního stíhání a rozhodnutí příslušného orgánu České advokátní komory vrátil k výkonu advokacie.

55. Nejvyšší soud poté – s ohledem na právě akcentované okolnosti – zaměřil svou pozornost na čtyři zásadní otázky, které musel řešit vzhledem k obsahu podaného dovolání. První otázkou bylo, zda Městský soud v Praze postupoval z procesního hlediska správně, pokud v dané věci rozhodl již po předběžném projednání obžaloby, tedy bez nařízení hlavního líčení. Druhou otázkou bylo, zda v uvedeném stadiu trestního řízení mohl jmenovaný soud přistoupit k hodnocení důkazů opatřených v přípravném, a pokud ano, zda tak učinil akceptovatelným způsobem. Třetí otázkou pak bylo, zda oba soudy nižších instancí vyřešily správně problematiku promlčení ohledně skutku pod bodem II. obžaloby. Konečně čtvrtou otázkou bylo, zda Vrchní soud v Praze pochybil, pokud rozhodování o opravném prostředku, podaném státním zástupcem v neprospěch obviněného, neodstranil vytýkané vady v usnesení soudu prvního stupně. K tomu lze dodat, že první tři z uvedených okruhů problémů ve své podstatě formuloval (byť v poněkud pozměněném pořadí) již obviněný ve svém vyjádření k podanému dovolání (srov. odstavec 32. shora).

56. Pokud jde o první z uvedených otázek, je vhodné předeslat, že jak dovolatel, tak obviněný se ve svých podáních (srov. výše narativní část tohoto usnesení) zákonnou úpravou institutu předběžného projednání obžaloby podrobně zaobírali (vedle zákonného textu zmínili i komentářovou literaturu a soudní judikaturu). Nejvyšší soud už z toho důvodu považuje za postačující na tato jejich podání odkázat a pouze souhrnně uvést, že podle § 181 tr. ř. podanou obžalobu je třeba u soudu nejprve přezkoumat z toho hlediska, zda pro další řízení poskytuje spolehlivý podklad, zejména prověřit, zda … v přípravném řízení nedošlo k závažným procesním vadám, které nelze napravit v řízení před soudem, a zda byly v přípravném řízení objasněny základní skutečnosti, bez kterých není možné hlavní líčení provést a v něm rozhodnout. Podle § 185 odst. 1 tr. ř. platí, že obžalobu u soudu podanou přezkoumá předseda senátu a podle jejího obsahu a podle obsahu spisu posoudí, zda je ji nutno předběžně projednat v zasedání senátu anebo zda může nařídit o ní hlavní líčení. Konečně podle § 186 odst. 1 písm. c) tr. ř. předseda senátu nařídí předběžné projednání obžaloby, má-li za to, že jsou tu okolnosti odůvodňující (mimo jiné) zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř.

57. Z tohoto zákonného vymezení je patrné, že předběžné projednání obžaloby je (jak správně tvrdil dovolatel) samostatným fakultativním stadiem trestního řízení, které nemusí nutně následovat po podání obžaloby, neboť plní především funkci verifikační a odklonnou. Jeho smyslem, účelem a cílem je posoudit podanou obžalobu zejména z toho hlediska, zda pro další stadia řízení poskytuje spolehlivý podklad a zda nedošlo k závažným procesním vadám (např. k porušení práva obviněného na obhajobu), které by již nebylo možné napravit v řízení před soudem. Odklonná funkce se pak projevuje v možnosti soudu v předběžném projednání obžaloby rozhodnout o podané obžalobě některým ze způsobů, které jsou vymezeny v § 188 odst. 1, 2 tr. ř. Nejde tedy o stadium obligatorní, kterým by muselo projít každé trestní řízení, neboť je omezeno na případy, kdy to nařídí předseda senátu po přezkoumání podané obžaloby a spisu včetně jeho příloh.

58. Dovolateli lze přisvědčit i v tom, že předběžné projednání obžaloby je součástí systému záruk zákonnosti trestního procesu a zároveň přispívá k minimalizaci difamujících účinků veřejného soudního projednání trestních věcí. Rozsah zkoumání odůvodněnosti obžaloby však nezahrnuje takové provádění důkazů, u něhož zákon předpokládá použití zásad ústnosti a bezprostřednosti. Jejich dodržování je možné až v hlavním líčení, případně ve veřejném zasedání konaném o odvolání. Ve stadiu předběžného projednání obžaloby se totiž s výjimkou výslechu obviněného či obstarání potřebných vysvětlení (§ 185 odst. 2 tr. ř.) žádné důkazy, ke kterým by bylo možné přihlédnout ve smyslu § 2 odst. 12 a § 220 odst. 2 tr. ř., neprovádějí. V rámci přezkumu podle § 185 odst. 1 tr. ř. předseda senátu, stejně jako později soud při předběžném projednání obžaloby v senátu, sice hodnotí důkazy opatřené v přípravném řízení a předložené spolu s obžalobou, hodnotící postup má ovšem jiný charakter, zaměření a rozsah daný účelem tohoto stadia. Spočívá fakticky v tom, zda dokazování bylo vedeno správným směrem a skýtá dostatečný podklad pro další fázi trestního řízení, a dále zda tyto důkazy byly opatřeny a provedeny v souladu s trestním řádem.

59. Pokud obviněný ve svém vyjádření vytýkal nejvyššímu státnímu zástupci, že v dovolání akcentoval přípravnou a odklonnou funkci institutu předběžného projednání obžaloby, ačkoliv trestní řád nejen umožňuje, ale přímo nařizuje soudu zastavit trestní stíhání obviněného, pakliže shledá důvody uvedené v § 172 odst. 1 tr. ř., a že jeho argumentace tak ve své podstatě není polemikou s rozhodnutím soudu prvního stupně, ale spíše polemikou s platnou a účinnou právní úpravou, je třeba uvést, že Nejvyšší soud takový názor obviněného bezezbytku nesdílí. Soud prvního stupně totiž může i po předběžném projednání obžaloby nařídit ve věci hlavní líčení, pokud by důvody pro rozhodnutí podle § 188 odst. 1, 2 tr. ř. neshledal. K obligatornímu zastavení trestního stíhání by musel přistoupit jen tehdy, pokud by již v tomto stadiu trestního řízení shledal důvody uvedené v § 172 odst. 1 tr. ř.

60. Jestliže Městský soud v Praze při předběžném projednání obžaloby v dané věci dospěl k závěru, že důvody pro zastavení trestního stíhání obviněného podle v § 172 odst. 1 tr. ř. existují, bylo třeba vypořádat se s druhou otázkou, zda již v uvedeném stadiu trestního řízení mohl přistoupit k hodnocení důkazů opatřených v přípravném řízení, a pokud ano, zda tak učinil procesně nezávadným a akceptovatelným způsobem.

61. Nejvyšší státní zástupce v tomto směru vytýkal soudu prvního stupně, že při předběžném projednání obžaloby rozhodl v rozporu s účelem tohoto institutu po vlastním vyhodnocení důkazů v otázkách viny bez jejich náležitého provedení v hlavním líčení, a to za situace, kdy existovala skupina důkazů svědčících v neprospěch obviněného. K hodnocení důkazů provedených v přípravném řízení a řešení otázky viny přitom přistoupil bez jakýchkoli pochybností nepokrytě a nadto i zjevně neúplně; to ovšem činit nemohl, neboť posouzení těchto otázek patří zásadně do rámce hlavního líčení. Zhodnocení důkazů při předběžném projednání obžaloby znamená spíše zkoumání úplnosti důkazního materiálu pro provedení hlavního líčení a posouzení opodstatněnosti podané obžaloby z hledisek uvedených v § 176 odst. 1 tr. ř.

62. Takové výhradě dovolatele musel Nejvyšší soud v obecné rovině přisvědčit, neboť posouzení viny obviněného patří zásadně do rámce hlavního líčení. Proto pokud soud první instance měl již v předběžném projednání některé pochybnosti, bylo namístě všechny v úvahu přicházející důkazy k vyřešení této otázky provést – při respektu k zásadám přímosti a bezprostřednosti – v hlavním líčení a teprve poté je v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotit. Z dovolatelovy argumentace sice není zřejmé, co měl „existující skupinou důkazů svědčících v neprospěch obviněného“ na mysli, neboť toto tvrzení blíže nerozvedl, lze však důvodně předpokládat, že tak tomu bylo minimálně v otázce počátku známosti obviněného s R. J. Té chtěl již státní zástupce v podané obžalobě patrně přikládat velký význam, neboť v jejím bodě I. hned na dvou místech zdůraznil, že obviněný se nejpozději od listopadu 2008 s R. J. osobně znal, byl mezi nimi přátelský vztah a stýkali se spolu ve volném čase.

63. Důkazy, které byly k vyřešení této otázky opatřeny v přípravném řízení, shrnul soud prvního stupně v odstavcích 5. až 19. odůvodnění svého usnesení. Jakkoliv na tomto místě není zapotřebí všechny tyto důkazy podrobněji rozvádět, či dokonce opakovat, jeví se vhodným alespoň zmínit, že ze všech těchto důkazů by mohla nasvědčovat obžalobou tvrzené známosti obviněného s R. J. jediný. Je jím svědecká výpověď J. N., jenž vypověděl, že s obviněným, kterého znal z médií, se setkal jednou nebo dvakrát ve francouzské restauraci O. d. (v XY), kde měl obviněný u vedlejšího stolu nějaké jednání s panem S. a s panem J., což mohlo být již na podzim roku 2009. Oba jmenovaní ale takové setkání jednoznačně popřeli, L. S. při svém výslechu dokonce uvedl, že J. N. ani nezná. Slova J. N. nepotvrdili ani svědci z okruhu „pražských podnikatelů a pražské ODS“ (J. J., M. Š., I. L., A. U., J. Č.).

64. Na základě toho soud prvního stupně konstatoval (srov. odstavec 20. odůvodnění jeho usnesení), že neexistuje žádný přímý důkaz, který by prokazoval, že se obviněný a R. J. na přelomu let 2008-2009, tedy v době, kdy byla vyřizována švýcarská právní pomoc, osobně znali. Poněkud v rozporu s tímto konstatováním ještě v témže odstavci ovšem uvedl, že jediným svědectvím, hovořícím o opaku, je svědectví J. N., který byl vyslechnut ve věznici, kde vykonává trest odnětí svobody pro podvodnou činnost. Jelikož obsah jeho výpovědi je osamocen a jednoznačně zpochybněn dalšími svědeckými výpověďmi bezúhonných osob, soud uzavřel, že svědectví J. N. nemá takovou důkazní váhu, aby svědectví těchto osob mohlo zpochybnit. Soud prvního stupně následně věnoval pozornost rovněž zajištěné telekomunikaci (výpisům z mobilního telefonu obviněného a odposlechům), ale ani z té nedovodil, že by se obviněný a R. J. znali již na přelomu let 2008-2009 (první kontakt obviněného s R. J. byl zachycen až dne 16. 3. 2011).

65. Přestože výše uvedené úvahy soudu prvního stupně se nemusí jevit nelogické, ve stadiu předběžného projednání obžaloby nebyl oprávněn je činit, pokud obviněného ani žádného ze shora jmenovaných svědků k uvedené problematice v hlavním líčení nevyslechl. Z těchto důvodů Nejvyšší soud nemohl zcela přisvědčit ani správnosti argumentace Vrchního soudu v Praze (srov. odstavec 150. odůvodnění jeho usnesení), že za popsaného stavu věci soud prvního stupně vycházel (patrně správně) z verze, kterou předložil obviněný, totiž že se s R. J. v rozhodné době neznali, seznámili se až v květnu 2010, což podporovaly i další důkazy.

66. Jakkoliv se Nejvyšší soud v tomto směru víceméně ztotožnil s argumentací dovolatele, nemůže si odpustit kritickou poznámku, že státní zástupce – pokud již chtěl v podané obžalobě přikládat takový význam svědecké výpovědi J. N. – vůbec nevysvětlil, o jaký důkaz opírá tvrzení, že „obviněný se s R. J. osobně znal nejpozději od listopadu 2008, byl mezi nimi přátelský vztah a stýkali se spolu ve volném čase“. Svědek J. N. totiž výše popsané setkání s tam jmenovanými muži časově zařadil až na podzim roku 2009 (tedy celý rok poté, co se měl obviněný – alespoň na počátku páchání skutku popsaného pod bodem I. obžaloby a touto známostí motivován – tohoto skutku dopouštět), a o tom, že by již v té době byl mezi obviněným a R. J. přátelský vztah a že by se spolu stýkali ve volném čase, vůbec nevypovídal, a ani žádný jiný důkaz pro takové tvrzení nesvědčí. Ostatně státní zástupce v podané obžalobě sice navrhl vyslechnout v hlavním líčení i svědka J. N., avšak obsah jeho výpovědi ani hrubých rysech nezmínil. A pokud v ní (naopak zbytečně podrobně) citoval výpisy z opatřené telekomunikace obviněného (především SMS zprávy), ty se týkaly až období od března roku 2011 do konce roku 2013 a ve vztahu k žalovaným skutkům o ničem zásadním nevypovídaly.

67. Tím spíše si i Nejvyšší soud musel položit otázku, zda vyřešení právě této pochybnosti mělo (a má) pro posouzení viny obviněného až tak zásadní význam. Jakkoliv nelze zpochybňovat, že přesné zjištění uvedené okolnosti by mohlo nemalou měrou přispět především k posouzení motivu a tedy i subjektivní stránky jednání obviněného popsaného výše pod bodem I., současně bylo třeba zkoumat, zda takové jednání v jeho komplexnosti naplňuje zákonné znaky zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § § 329 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a zda pak tedy má hodnocení otázky počátku známosti obviněného se svědkem R. J. vůbec nějaký význam.

68. Ačkoliv popis jednání obviněného pod bodem I. obžaloby je velice obsáhlý (cca 4 strany textu), státním zástupcem je mu v podstatě vytýkáno (zkráceně vyjádřeno), že ve výše uvedené době v postavení náměstka vrchního státního zástupce v XY v úmyslu opatřit R. J. neoprávněný prospěch spočívající v tom, že okolnosti získání a nakládání s peněžními prostředky zajištěnými ve Švýcarské konfederaci nebudou předmětem trestního řízení v České republice, omezí se možnosti švýcarských orgánů činných v trestním řízení objasnit jimi šetřené podezření z praní špinavých peněz, týkající se R. J. a dalších osob, a tak dojde ke zrušení zajištění předmětných peněžních prostředků na bankovních účtech a v bankovní schránce ve Švýcarské konfederaci, poté, co se dozvěděl o žádosti o právní pomoc švýcarského federálního státního zastupitelství ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. SV.08.0159-LAM, a o jejím obsahu, ve svém záznamu ze dne 14. 12. 2008, č. j. 8 VZN 1008/2008-13, povahu žádosti o právní pomoc nepřiléhavě bagatelizoval, ve věci vyřizování předmětné žádosti o právní pomoc využil svých oprávnění náměstka vrchního státního zástupce v XY vůči řediteli odboru závažné hospodářské a finanční kriminality a o věci se nechal dále informovat, a ačkoliv zjistil, že dožádaný policejní orgán zcela důsledně nesplnil pokyn státního zástupce Z. E. ze dne 16. 12. 2008, č. j. 8 VZN 1008/2008-15, a nereagoval ani na požadavek, aby se policejní orgán vyjádřil k jím dříve vedeným jednáním s orgány švýcarské konfederace v této věci, k obsahu jednání a aby sdělil, zda pro švýcarské orgány v rámci policejní spolupráce již dříve byla provedena lustrace k osobě R. J. a jeho matky, na tyto zjevné nedostatky v postupu policejního orgánu a na neúplné splnění pokynu státního zástupce dne 20. 1. 2009 ani nikdy později nijak nereagoval; současně záměrně neučinil žádná opatření, tedy nedal pokyn policejnímu orgánu ani státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství v XY ani poznatky nepředal jinému státnímu zastupitelství k vydání takového pokynu, aby bylo zahájeno trestní řízení k prověření důvodného podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, ačkoliv si byl vědom, že k tomu je jako státní zástupce povinen, čímž vědomě porušil povinnosti státního zástupce uložené zákonem č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, přičemž tyto povinnosti měl jako státní zástupce, takto trestní řízení, jehož předmětem by bylo objasnění a ověření okolností získání a nakládání s peněžními prostředky, které byly zajištěny švýcarským federálním státním zastupitelstvím, jakož i dalších souvisejících okolností, neinicioval záměrně právě pro svůj osobní vztah k R. J., čímž záměrně neoprávněně zvýhodnil R. J., když mu svým nekonáním zajistil, že okolnosti získání a nakládání s předmětnými peněžními prostředky nebudou z iniciativy státního zastupitelství předmětem trestního řízení v České republice, a významným způsobem omezil možnosti švýcarských orgánů řádně objasnit jimi šetřené podezření z praní špinavých peněz týkající se R. J. a dalších osob, přičemž nezahájení trestního řízení v České republice tak bylo jednou z podstatných příčin toho, že švýcarské orgány naopak v březnu 2011 rozhodly o zrušení zajištění, čímž se peněžní prostředky v celkové hodnotě 197.564.456,- Kč (počítáno podle kurzu v době zajištění) dostaly do volné dispozice R. J.

69. Městský soud v Praze si před rozhodnutím, zda v takto popsaném jednání lze spatřovat vinu obviněného zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, vyžádal originál spisu Vrchního státního zastupitelství v XY sp. zn. 8 VZN 1008/2008 (později přečíslovaného na sp. zn. 9 VZN 1002/2008), v neveřejném zasedání jím provedl důkaz a zjistil tak okolnosti, které podrobně popsal v odstavcích 24. až 29. odůvodnění svého usnesení. Z těchto okolností postačuje na tomto místě akcentovat především to, že původní žádost švýcarských orgánů o právní pomoc v oblasti trestní byla doručena Vrchnímu státnímu zastupitelství v XY dne 2. 12. 2008. Švýcarské orgány v ní požadují, zda by laskavě mohly obdržet: a) potvrzení o tom, že došlo k zahájení trestního vyšetřování proti R. J., b) skutečnosti, které jsou proti němu namířeny a právní kvalifikace těchto skutečností, c) veškeré informace nebo veškeré dokumenty, které umožní zjistit spojení mezi penězi deponovanými na výše uvedených účtech a trestní činností, které se eventuálně dopustil v České republice. Švýcarské orgány v žádosti rovněž zmínily, že ředitel ÚOKFK pan N. již zná tento spis a jeho útvar je ochoten provést potřebná šetření.

70. Došlá žádost byla Vrchním státním zastupitelstvím v XY zapsána pod sp. zn. 8 VZN 1008/2008 a přidělena k vyřízení tehdejšímu řediteli odboru závažné hospodářské a finanční kriminality Z. E. Ten dne 11. 12. 2008 vypracoval záznam, v němž shrnul obsah žádosti, a informaci zaslal prostřednictvím obviněného L. G. tehdejšímu vrchnímu státnímu zástupci v XY V. R. K tomu lze doplnit, že tuto informaci zaslal Z. E. na vědomí i mezinárodnímu odboru Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, který mu dne 9. 1. 2009 odpověděl, že dožádání švýcarských orgánů mu bylo rovněž doručeno.

71. Obviněný L. G. připojil k informaci Z. E. několik poznámek, přičemž za 1.) výslovně uvedl, že se zamýšleným navrhovaným postupem souhlasí, a za 2.) navrhl učinit dotaz, zda byla provedena lustrace R. J. a jeho matky. Na základě zmíněného návrhu obviněného Z. E. doplnil tento požadavek do konceptu svého přípisu adresovaného řediteli ÚOKFK J. N. Takto upravená žádost (před odesláním schválená i vrchním státním zástupcem v XY V. R.) byla doručena jmenovanému řediteli ÚOKFK PČR dne 19. 12. 2008. J. N. ji následně přidělil své podřízené E. P. s pokynem „provést potřebnou lustraci a do 12. 1. 2009 předložit zpět, vyřídit požadavek uvedený na 2. straně žádosti v odstavci A“. Jmenovaná posléze předala výsledky svého šetření s konceptem odpovědi, že „české orgány činné v trestním řízení nevedou proti jmenovanému, jeho rodinným příslušníkům a současným obchodním partnerům“, svému nadřízenému P. H., jenž text odpovědi schválil. V důsledku personálních změn, k nimž v té době došlo na zmiňovaném útvaru, byla vypracovaná odpověď podepsána T. M. a dne 20. 1. 2009 doručena Vrchnímu státnímu zastupitelství v XY.

72. Vzhledem k tomu, že i na tomto státním zastupitelství došlo na přelomu let 2008-2009 k personálním změnám (konkrétně k odchodu Z. E.), jeho ředitelka odboru závažné hospodářské a finanční kriminality M. K. přidělila danou věc novému referentovi L. L. (věc byla současně přečíslovaná na sp. zn. 9 VZN 1002/2008), jenž o tom osobně informoval obviněného. Jmenovaná ředitelka pak zpracovala informaci pro vrchního státního zástupce v XY V. R., kterou mu zaslala standardní cestou, tedy prostřednictvím obviněného L. G. coby jeho náměstka, kteří její postup odsouhlasili. L. L. dne 4. 2. 2009 vypracoval v témže duchu odpověď švýcarským orgánům, ve které jim sdělil, že „ve vztahu k osobě R. J. české orgány nevedou žádné trestní řízení. Trestní řízení není vedeno rovněž proti žádnému příslušníku jeho rodiny, ani vůči jeho současným obchodním partnerům. Nemůže proto poskytnout jakékoliv informace nebo dokumenty, které by umožňovaly zjistit spojení mezi penězi deponovanými na účtech u švýcarských bank a trestnou činností, které se event. dopustili v České republice“. Takto formulovanou odpovědí považoval věc za vyřízenou.

73. Pro úplnost zbývá dodat, že dne 12. 2. 2009 se konala na Vrchním státním zastupitelství v XY schůzka, jejíž účastníky, průběh a obsah popsal Městský soud v Praze v obsáhlém odstavci 48. odůvodnění svého usnesení. Česká i švýcarská strana na ní konstatovala, že nemá žádné poznatky, kterými by mohla být doložena tzv. zdrojová trestná činnost (patrně R. J.). Podle české strany informace obsažené ve švýcarské žádosti byly pro orgány činné v trestním řízení nedostatečné, podle švýcarských orgánů se vyšetřování ve Švýcarsku naopak nemůže pohnout dopředu, jelikož nemají žádné informace o zdrojovém trestném činu. Obviněný L. G. v závěru schůzky shrnul, že v první řadě je třeba zjistit, zda finanční toky jmenovaného odpovídají objemu jeho ekonomických aktivit, a o to se budou snažit.

74. Soud prvního stupně zmínil v odstavcích 30. a násl. odůvodnění svého usnesení i významné pasáže ze svědeckých výpovědí všech ve věci zainteresovaných osob (Z. E., L. L., M. K., Z. K., J. N., E. P., P. H., T. M., L. V., J. H., K. K., P. L., L. L., A. R. a Ch. M.). Jelikož tak učinil naprosto přesně a přehledně, postačuje na tomto místě na uvedené pasáže jeho usnesení odkázat a pouze dodat, že tam formulované skutečnosti věrně popisují obsah jednání, která spolu vedly švýcarské orgány na straně jedné a české justiční a policejní orgány na straně druhé v rámci vyřizování žádosti švýcarských orgánů o právní pomoc. Obdobně postačuje jen odkázat na další obsah odůvodnění jeho usnesení (srov. zejména odst. 64.), v němž jsou popisovány události z března roku 2011, tedy z doby, kdy švýcarské orgány trestní řízení proti R. J. zastavily, neboť se jim nepodařilo zjistit původ peněz.

75. Městský soud v Praze si následně položil otázku, v čem se postavení a jednání obviněného lišilo od postavení a jednání jiných státních zástupců Vrchního státního zastupitelství v XY (konkrétně V. R., Z. E., M. K. či L. L.) či jiných úředních osob (zejména ředitelů a jim podřízených pracovníků tehdejšího policejního útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality), které byly v této věci činné, ale obžaloba proti nim podána nebyla. Sám si na ni odpověděl v odstavci 46. a 47. odůvodnění svého usnesení v podstatě tak, že na přípravě písemné odpovědi ze strany policejních orgánů (konkrétně ÚOKFK) se podílelo několik pracovníků, kteří se shodli na odpovědi, že provedenou lustrací nebylo zjištěno, že by vůči R. J. bylo zahájeno trestní stíhání (a že neověřené operativní poznatky do odpovědi nelze zapracovat, neboť by to odporovalo interním předpisům). Policejními orgány vypracovanou odpovědí se zabývala i Inspekce MV (resp. Generální inspekce bezpečnostních sborů), ani ta však neshledala žádná pochybení. Patrně i proto soud prvního stupně konstatoval, že nemůže učinit spolehlivý závěr, že by zpráva policejního orgánu trpěla závažnými nedostatky.

76. Za úplnou a jedině možnou považoval vypracovanou písemnou odpověď ÚOKFK i státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v XY L. L. Ten ji následně předložil své nadřízené M. K., která ji rovněž považovala za úplnou a způsob vyřízení žádosti schválila. Proto vypracovala informaci pro vrchního státního zástupce V. R., kterou mu zaslala prostřednictvím jeho náměstka, tedy obviněného L. G. Jestliže za těchto okolností byl obviněný jen jedním z několika státních zástupců Vrchního státního zastupitelství v XY, jimž odpověď švýcarským orgánům „prošla rukama“, soud prvního stupně se důvodně pozastavil nad tím, v čem bylo právě jednání obviněného tak závažné a od jednání všech jeho shora jmenovaných kolegů natolik odlišné, že je v něm spatřován trestný čin, zatímco v jednání dalších státních zástupců nebylo shledáno ani kárné provinění.

77. Z pohledu popsaného jednání policejních orgánů a státních zástupců Vrchního státního zastupitelství v XY se švýcarskými orgány neunikla ani Nejvyššímu soudu skutečnost, že identická žádost švýcarských orgánů ze dne 5. 11. 2008, doručená jmenovanému státnímu zastupitelství, byla doručena i Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které vyjádřilo stanovisko, že se jedná o běžnou lustraci a že se ve smyslu vyhlášky č. 23/1994 Sb. nejedná o důvod k převzetí věci k dozoru. Z tohoto důvodu se tak Nejvyšší státní zastupitelství rozhodlo věcí dále nezabývat (viz dopis tam tehdy činného státního zástupce M. H. ze dne 9. 1. 2009, č. j. 8 NZN 501/2009-1, na č. l. 6962, a který je založen i ve spisu Vrchního státního zastupitelství v XY sp. zn. 8 VZN 1008/2008 pod č. l. 24). Pozornosti Nejvyššího soudu však neunikl ani další dopis Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 17. 5. 2011 (vypracovaný tedy o cca 2 roky a 4 měsíce později), v němž ředitel oddělení závažných ekonomických a finančních trestných činů Z. K. v odpovědi švýcarským orgánům mimo jiné sdělil, že „po prokonzultování uvedené záležitosti s vedoucími pracovníky Nejvyššího státního zastupitelství došli k právnímu stanovisku, že ve věci podniknutí dalších kroků není v současné době ze strany českých orgánů možné požádat o právní pomoc ve Švýcarsku, protože na základě aktuálních dostupných informací není v České republice vedeno trestní řízení obdobné tomu, které by bylo vedeno ve Švýcarsku. Podle předpisů pro vedení trestního řízení v České republice je vedení trestního řízení podmínkou pro podání jakékoliv žádosti o právní pomoc, přičemž trestní řízení může být vedeno pouze v případě důvodného podezření ze spáchání konkrétního trestného činu.“ (srov. č. l. 5388 spisu).

78. Důkazy provedené v přípravném řízení, doplněné spisovým materiálem Vrchního státního zastupitelství v XY, tak Městskému soudu v Praze umožňovaly, aby v neveřejném zasedání již při předběžném projednání obžaloby posoudil, zda skutek popsaný pod bodem I. obžaloby je zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku [případně jen přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jak bylo původně posouzeno v podané obžalobě], či nikoliv. Jestliže dospěl k závěru, že žalované jednání obviněného zákonné znaky tohoto zločinu (příp. přečinu) nevykazuje, nelze takový závěr považovat za nesprávný. Žádný z provedených důkazů totiž nesvědčí o tom, že by obviněný jakkoliv zasahoval do práce policejních orgánů zpracovávajících odpověď švýcarským orgánům, že by jim dával jakékoliv pokyny, že by je v jakémkoliv směru ovlivňoval, nebo dokonce na ně činil nátlak.

79. Nejinak tomu bylo, i pokud jde o výše jmenované státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v XY, kteří se spolu s ním na zpracování konečné písemné verze odpovědi švýcarským orgánům podíleli. I proto nelze dovozovat, že by povahu žádosti švýcarských orgánů o právní pomoc „nepřiléhavě bagatelizoval“, že by „na zjevné nedostatky v postupu policejního orgánu … nijak nereagoval“, že by „záměrně neučinil žádná opatření“, nebo že by „vědomě porušil povinnosti státního zástupce“, jak státní zástupce v podané obžalobě tvrdil. Ostatně taková argumentace je v rozporu se zjištěním, že to byl sám obviněný, kdo navrhl, aby původní koncept žádosti byl doplněn o požadavek, aby ředitel policejního orgánu byl výslovně dotázán, zda v rámci policejní spolupráce (Interpolu) byla provedena lustrace k osobě R. J. a jeho matky. Takovou aktivitu by zcela nepochybně nevyvíjel, pokud by jeho úmyslem bylo jmenovanému pomoci.

80. Žádnou právní relevanci nebylo možné přiznat ani argumentu dovolatele, že „v závěrech soudu prvního stupně již ovšem nebylo vůbec zohledněno, že následně došlo v České republice právě i z popudu státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství iniciujícího výkon dohledu k zahájení úkonů trestního řízení, v jeho rámci byla právní pomoc realizována a dokonce došlo i ke vznesení obvinění mj. R. J. pro trestný čin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (věc je aktuálně vedená policejním orgánem pod čj. NCOZ-9015/TČ-2016-412000-H)“. Nejen, že dovolatel tento argument blíže nerozvedl (např. údajem o době, v níž se měl R. J. uvedeného trestného činu dopustit), ale již ze samotného čísla jednacího (zejména z letopočtu) lze usuzovat, že se jedná o záležitost, k níž mělo dojít s odstupem několika let od skutku popsaného výše pod bodem I.

81. Tento nejobsáhlejší okruh druhé z položených otázek lze proto uzavřít konstatováním, že Městský soud v Praze nepochybil, pokud po předběžném projednání obžaloby trestní stíhání obviněného pro skutek popsaný pod bodem I. obžaloby podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil, neboť důkazy provedené v přípravném řízení a doplněné při předběžném projednání obžaloby svědčily pro závěr, že žalovaný skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.

82. Třetí otázkou pak bylo, zda oba soudy nižších instancí vyřešily správně problematiku promlčení trestního stíhání ohledně skutku pod bodem II. obžaloby. Ponechá-li se stranou, zda důkazy opatřené v přípravném řízení svědčí pro závěr, zda se tento skutek vůbec stal způsobem v obžalobě popsaným, ani Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, že jde o skutek, který se již v minulosti stal předmětem prověřování v rámci kontrolních mechanismů uvnitř soustavy státního zastupitelství, a že to byl sám nejvyšší zástupce, kdo dospěl k závěru, že toto jednání obviněného nelze posuzovat ani jako kárné provinění podle § 28 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (srov. jeho dopis ze dne 6. 1. 2012, sp. zn. 7 SPR 357/2011, adresovaný S. M., v té době pověřenému vrchnímu státnímu zástupci v XY). Už proto překvapuje, že v podané obžalobě bylo takové jednání obviněného právně kvalifikováno jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011.

83. Bez ohledu na tuto skutečnost se Městský soud v Praze při předběžném projednání obžaloby zabýval uplatněnou námitkou obviněného, že jeho trestní stíhání pro tento skutek je promlčeno. Své úvahy a závěry v tomto směru formuloval v odstavcích 81. až 86. odůvodnění svého usnesení, kde přesvědčivě vysvětlil, proč považuje trestní stíhání obviněného pro tento skutek za nepřípustné a proč je namístě trestní stíhání zastavit podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu uvedeného v § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Vrchní soud v Praze se v odůvodnění svého usnesení s úvahami a závěry soudu prvního stupně plně identifikoval (srov. jeho odstavce 159. až 165.), a jelikož ani Nejvyšší soud neshledal důvody cokoliv na nich k podanému dovolání nejvyššího státního zástupce měnit, z důvodu procesní ekonomie na ně odkazuje.

84. Konečně čtvrtou otázkou bylo, zda Vrchní soud v Praze zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., pokud při rozhodování o opravném prostředku, podaném státním zástupcem v neprospěch obviněného, neodstranil vytýkané vady v usnesení soudu prvního stupně, třebaže k tomu měl právě na podkladě stížnosti státního zástupce vytvořeny náležité procesní podmínky. Ani tomuto argumentu dovolatele však Nejvyšší soud nepřisvědčil, neboť z obsáhlého a zevrubného odůvodnění usnesení soudu druhého stupně je zjevné, že na všechny stížnostní námitky státního zástupce reagoval a přesvědčivým způsobem se s nimi vypořádal. Proto Nejvyšší soud na ně z již zmíněného důvodu procesní ekonomie v plném rozsahu odkazuje.

85. Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. § 265h odst. 3 tr. ř.) dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je jako celek zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 8. 2020

JUDr. Jan Bláha
předseda senátu