Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/20/2019
Spisová značka:24 Cdo 2836/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2836.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Přípustnost dovolání
Nepominutelný dědic (o. z.)
Povinný díl z pozůstalosti (o. z.)
Dotčené předpisy:§ 1643 odst. 1 předpisu č. 89/2012Sb.
§ 1642 předpisu č. 89/2012Sb.
§ 237 předpisu č. 99/1963Sb.
§ 170 předpisu č. 292/2013Sb.
Kategorie rozhodnutí:E

24 Cdo 2836/2019-303


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně R. J., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 6, Národní obrany č. 758/23, proti žalované I. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Leonou Polákovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Třída Míru č. 450, o určení dědice, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 57/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 27. února 2019, č.j. 27 Co 304/2018-254, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Leony Polákové, advokátky se sídlem v Pardubicích, Třída Míru č. 450.


Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):


Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 27.2.2019, č.j. 27 Co 304/2018-254, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21.5.2018, č.j. 18 C 57/2016-210, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je dědicem a účastníkem dědického řízení po J. K., zemřelém dne 27.4.2015, a rozhodnuto o nákladech řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, s odůvodněním, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo by případně měla být posouzena jinak, a to, zda „je předběžné opatření zakazující osobě jakoukoli dispozici s jejím majetkem překážkou k tomu, aby ohledně téhož majetku byla toutéž osobou pořízena závěť“; současně namítá, že soudy obou stupňů nevěnovaly dostatečnou pozornost otázce nákladů řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání neobsahuje žádný relevantní a přípustný důvod, zcela absentuje otázka zásadního právního významu. Pokud v průběhu řízení žalobkyně platnost závěti zpochybňovala tím, že je v rozporu s předběžným opatřením, kterým bylo zůstaviteli a jeho manželce uložena povinnost zdržet se jakékoli dispozice s ideální polovinou předmětných nemovitostí, soudy obou stupňů správně vyložily, v čem spočívá rozdíl mezi právní skutečností a právním jednáním, což je věcí vycházející již ze samotné teorie práva, nikoli otázkou zásadního právního významu.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť na v dovolání vymezené otázce (vlivu soudem nařízeného předběžného opatření na možnost pořízení závěti), která podle žalobkyně nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí.

Žalobkyně v žalobě na určení svého dědického práva tvrdila, že závěť zůstavitele ze dne 8.1.2014 (kterou za jedinou dědičku povolal žalovanou, a to jak jeho výlučného majetku, tak i podílu na majetku, který je ve společném jmění s manželkou, a žalobkyni vydědil) je neplatná v části týkající se ½ nemovitých věcí ve společném jmění manželů, k nimž bylo usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24.10.2013, sp. zn. 10 Nc 3101/2013, nařízeno předběžné opatření ukládající zůstaviteli a jeho manželce povinnost zdržet se jakékoli dispozice; neplatnost celé závěti, resp. část týkající se ostatního majetku, žalobkyně nenamítala. Není-li napadena platnost celé závěti, pak především platí, že minimálně k dědění jiného majetku zůstavitele, než je předmětem zákazu disponování podle předběžného opatření, je povolána žalovaná, žalobkyně má, jako nepominutelný dědic podle ustanovení § 1643 odst. 1 o.z., pouze nárok na povinný díl podle ustanovení § 1642 o.z., stává se tak pouhým věřitelem dědiců a nejde o spor o dědické právo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.7.2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017). Vliv nařízeného předběžného opatření na možnost pořízení závěti (týkající se majetku ve společném jmění manželů) pak není otázkou skutkovou, ale právní, kterou není na místě řešit ve sporném soudním řízení na základě ustanovení § 170 z.ř.s.

Není-li dovolání žalobkyně přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.

Výrok usnesení o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst.3 věta druhá o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 12. 2019


JUDr. Roman Fiala
předseda senátu