Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/27/2019
Senátní značka:29 ICdo 92/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.92.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Náklady řízení
Insolvenční řízení
Dotčené předpisy:§ 170 písm. d) IZ.
§ 152 odst. 1 písm. b) předpisu č. 141/1961Sb.
§ 152 odst. 1 písm. e) předpisu č. 141/1961Sb.
Kategorie rozhodnutí:D

KSOS 31 INS XY
31 ICm XY
29 ICdo 92/2017-70


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce České republiky - Okresního soudu v Ostravě, se sídlem v Ostravě, U Soudu 6187/4, PSČ 708 82, identifikační číslo osoby 00025267, proti žalovanému JUDr. Jaroslavu Brožovi MJur, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, jako insolvenčnímu správci dlužníků M. M. a N. M., o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků M. M., narozeného XY a N. M., narozené XY, obou bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 31 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. března 2017, č. j. 31 ICm XY, 16 VSOL XY (KSOS 31 INS XY), takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Rozsudkem ze dne 7. prosince 2016, č. j. 31 ICm XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):

1/ Určil, že pohledávky žalobce přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka (M. M.) vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOS 31 INS XY ve výši 14.980 Kč z titulu náhrady nákladů obhajoby podle pravomocného usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. března 2014, č. j. 11 T 228/2013-113 (dále též jen „pohledávka č. 1“), dále ve výši 7.800 Kč z titulu náhrady nákladů trestního řízení podle pravomocného usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2012, sp. zn. 9 T 47/2009 (dále též jen „pohledávka č. 2“), a ve výši 4.000 Kč z titulu náhrady nákladů trestního řízení podle pravomocného usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. ledna 2014, sp. zn. 11 T 228/2013 (dále též jen „pohledávka č. 3“), nejsou vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení dlužníka a mají pořadí shodné jako ostatní řádně přihlášené zjištěné nezajištěné pohledávky (bod I. výroku).

2/ Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:

1/ Usnesením ze dne 30. července 2015, č. j. KSOS 31 INS XY, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníků a povolil jeho řešení oddlužením.

2/ Přihláškou pohledávky ze dne 5. srpna 2015 přihlásil žalobce v insolvenčním řízení dlužníka vykonatelné pohledávky v celkové výši 26.780 Kč, a to dílčí pohledávky č. 1, 2 a 3.

3/ Vůči dlužníku probíhala dvě trestní řízení pod sp. zn. 9 T 47/2009 a sp. zn. 11 T 228/2013, v jejichž průběhu vznikly náklady trestního řízení a náklady ustanoveného obhájce. Jejich náhrada byla výše označenými rozhodnutími uložena dlužníku (pohledávky č. 1, 2 a 3).

4/ Na přezkumném jednání konaném 14. října 2015 nebyly pohledávky žalobce insolvenčním správcem přezkoumány s odůvodněním, že jde o nárok, který se podle ustanovení § 170 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), v insolvenčním řízení neuspokojuje.

5/ Usnesením ze dne 5. listopadu 2015 vyzval insolvenční soud žalobce podle § 203a insolvenčního zákona k podání žaloby na určení pořadí pohledávek č. 1 až 3.

6/ Žalobou doručenou insolvenčnímu soudu dne 3. prosince 2015 se žalobce domáhal určení, že pohledávky č. 1 až 3 nejsou vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení dlužníka a mají pořadí shodné jako ostatní řádně přihlášené zjištěné nezajištěné pohledávky.

Na tomto základě insolvenční soud – cituje ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona a § 152 odst. 1 písm. b), e) a odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu) – dospěl k závěru, že pohledávky žalobce přihlášené z titulu nákladů trestního řízení a nákladů obhajoby nejsou pohledávkami vyloučenými z uspokojení dle § 170 insolvenčního zákona.

Insolvenční soud poukázal při svých úvahách o charakteru sporné pohledávky především na povahu jednotlivých trestních sankcí ukládaných v trestním řízení, z nichž zdaleka ne všechny mají povahu peněžitou či majetkovou. Tak je tomu například u trestu odnětí svobody, zákazu činnosti či zákazu pobytu, přičemž tyto tresty nelze vůbec považovat za pohledávky v právním slova smyslu. Jinak je tomu u peněžitého trestu, který naopak bude představovat pohledávku podléhající ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona. Podle insolvenčního soudu by se nicméně příčilo zásadám logiky přistupovat k povinnosti zaplatit náhradu nákladů trestního řízení podle druhu trestu uloženého soudem v trestním řízení. Trestní řízení tudíž nelze považovat za mimosmluvní sankci ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona a náklady trestního řízení za její příslušenství, které se v insolvenčním řízení neuspokojuje.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry insolvenčního soudu. Přitom zcela odkázal na odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky, zda jsou pohledávky z titulu náhrady nákladů trestního řízení a náhrady nákladů nutné obhajoby vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení ve smyslu § 170 insolvenčního zákona.

Dovolatel nesouhlasí s právním posouzením věci, na němž spočívá napadené rozhodnutí (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Podle přesvědčení dovolatele je odsuzující rozsudek uložený v trestním řízení mimosmluvní sankcí a náklady trestního řízení, jakož i náklady obhajoby je tak třeba považovat za pohledávky vyloučené z uspokojení v insolvenčním řízení dle § 170 insolvenčního zákona, neboť jsou příslušenstvím mimosmluvní sankce (odsuzujícího trestního rozsudku). Na mimosmluvní sankční povahu těchto nákladů je podle dovolatele třeba usuzovat zejména ze skutečnosti, že povinnost uhradit náklady vzniklé v trestním řízení stíhá pouze odsouzeného, když v případě zprošťujícího rozhodnutí soudu tato povinnost obžalovanému nevzniká a náklady nese stát.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a odkazuje na argumentaci, kterou uplatnil v předchozím řízení, podle níž náhradu nákladů trestního řízení nelze považovat za mimosmluvní sankci ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud dovolání, jež mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení dovoláním předestřené otázky (charakteru pohledávek přihlášených z titulu náhrady nákladů trestního řízení a náhrady nákladů nutné obhajoby) souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud (v době po vydání rozhodnutí odvolacího soudu) v rozsudku ze dne 27. června 2018, sen. zn. 29 ICdo 17/2017, při výkladu ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého pohledávka vzniklá před rozhodnutím o úpadku dlužníka a představovaná paušální částkou nákladů trestního řízení ve smyslu § 152 odst. 1 písm. d) [s účinností od 1. prosince 2011 jde o § 152 odst. 1 písm. e)] trestního řádu, jejíž výši vymezuje ustanovení § 1 a § 3 vyhlášky č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení, není mimosmluvní sankcí ve smyslu ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona; je-li řádně a včas přihlášena, lze ji uspokojit v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka.

Přitom (mimo jiné) také zdůraznil, že účel paušální náhrady nákladů trestního řízení nesměřuje k potrestání pachatele trestného činu, ale právě k tomu, aby státu byla (alespoň zčásti, „paušálem“) nahrazena majetková újma spočívající ve vynaložení nákladů nezbytných k projednání trestní věci a rozhodnutí o ní. Povaha takového nároku se více než „příslušenství mimosmluvní sankce“ blíží škodnímu nároku. Má totiž za úkol (byť i jen zčásti, relativně nízce nastaveným „paušálem“) reparovat majetkovou újmu vzniklou státu coby náklady nezbytně vynaložené za účelem projednání trestní věci a rozhodnutí o ní.

Tento závěr – ač učiněn výslovně jen ve vztahu k pohledávce z titulu paušální náhrady ostatních nákladů trestního řízení – přitom nepochybně platí (včetně argumentace, na jejímž základě jej Nejvyšší soud formuloval) i pro tu část sporné pohledávky, již tvoří náhrada nákladů trestního řízení představovaná odměnou a hotovými výdaji uhrazenými ustanovenému obhájci státem [§ 152 odst. 1 písm. b) trestního řádu]. K náhradě nákladů nutné obhajoby srov. v obecné rovině též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2011, sp. zn. 11 Tz 17/2011, uveřejněného pod číslem 7/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 6. 2019


JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu