Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/06/2019
Spisová značka:28 Cdo 3121/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3121.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Přípustnost dovolání
Vady podání
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
03/28/2019
I.ÚS 1065/19
JUDr. Tomáš Lichovník
odmítnuto
05/21/2019

28 Cdo 3121/2018-170


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně E. R., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem se sídlem v Kadani, Jana Švermy 1696, proti žalované J. T., nar. XY, bytem XY, o vydání osobního motorového vozidla, eventuálně zaplacení částky 150.000 Kč s příslušenstvím, a dále zaplacení 319.544 Kč, jakož i 472 Kč denně od 29. 1. 2015 do vydání vozidla, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 11 C 190/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. května 2017, č. j. 12 Co 26/2016-144, t a k t o :

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 11. 8. 2015, č. j. 11 C 190/2013-95, uložil žalované vydat žalobkyni osobní motorové vozidlo Mercedes Benz CLK, registrační značky XY, eventuálně zaplatit částku 150.000 Kč s úrokem z prodlení, dále vydat bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním téhož vozidla od 23. 3. 2013 do 28. 1. 2015 ve výši 319.544 Kč, jakož i částku 472 Kč za každý den držení vozidla od 29. 1. 2015 až do jeho vydání (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků i státu (výroky II. až IV.).

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 5. 2017, č. j. 12 Co 26/2016-144, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalované ve výroku I., a) pokud jím bylo odvolatelce uloženo vydat uvedený automobil, případně zaplatit částku 150.000 Kč s úroky z prodlení, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, a b) byla-li jím žalované uložena povinnost vyplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení, představované částkami 319.544 Kč s příslušenstvím a 472 Kč za každý den držení vozidla od 29. 1. 2015, je změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.); současně rozhodl o nákladech účastníků i státu v řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním v celém rozsahu s tím, že „odvolacím soudem vyřešená právní otázka týkající se předpokladů vzniku závazku z bezdůvodného obohacení by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“. Dovolatelka akcentovala, že se žalovaná smluvně zavázala vydat žalobkyni výše zmíněný automobil a umožnit jí jeho užívání, tento smluvní závazek však nedodržela a zavinila, že „žalobkyni vznikla škoda ve formě bezdůvodného obohacení na straně žalované“. Proto navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu § 241 o. s. ř., zabýval jeho projednatelností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí tohoto opravného prostředku. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2192/2016, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1422/2017, a ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5029/2017, dále srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 35–39). Spatřuje-li přitom dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého konstantního řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má podle jeho mínění dovolací soud odchýlit (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2385/2016, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1078/2018, či ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 27 Cdo 188/2018). Sluší se vyzdvihnout, že zmíněnému předpokladu přípustnosti významově neodpovídá požadavek, aby dovolací soud předloženou otázku posoudil jinak než soud odvolací (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2952/2017, respektive ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1037/2018).

Jelikož dovolatelka zákonným požadavkům na obsah dovolání nedostála, Nejvyšší soud její dovolání odmítl pro vady, jež brání jeho projednání a s ohledem na uplynutí dovolací lhůty (§ 240 o. s. ř.) již nemohou být odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).

Nad rámec nezbytného dovolací soud podotýká, že jednou ze složek vlastnického práva je i oprávnění věc užívat (§ 123 obč. zák.). Nelze proto přesvědčivě argumentovat, že žalovaná získala bezdůvodné obohacení užíváním vlastní věci, neboť její vlastnické právo (dovolatelkou přesvědčivě argumentačně nezpochybněné) sloužilo coby titul nabývání majetkového prospěchu představovaného výkonem užívacího práva. Porušila-li žalovaná svou smluvně založenou povinnost umožnit užívání daného objektu žalobkyni, mohl dovolatelce vzniknout kupříkladu nárok na náhradu škody (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2019/2013), ten však nelze ztotožňovat s právem na vydání bezdůvodného obohacení, jehož předpokladem je nabytí prospěchu neopírajícího se o právem aprobovaný důvod (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1580/2011), přičemž žalované, byla-li vlastnicí sporného automobilu, titul k jeho užívání (jak již bylo uvedeno) svědčil.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované žádné náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 2. 2019


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu