Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/13/2016
Spisová značka:32 Cdo 4552/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.4552.2015.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Dotčené předpisy:§ 458 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:C


32 Cdo 4552/2015



ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Statutárního města Karlovy Vary, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, identifikační číslo osoby 00254657, zastoupeného Mgr. Lucií Oršulovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8, proti žalovaným 1) BAU-STAV a. s., se sídlem v Karlových Varech, Loketská 344/12, identifikační číslo osoby 14705877, zastoupené Mgr. Petrem Šindelářem, LL.M., advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, 2) SYNER, s. r. o., se sídlem v Liberci, Dr. Milady Horákové 580/7, identifikační číslo osoby 48292516, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, a 3) Metrostav a. s., se sídlem v Praze 8, Koželužská 2450/4, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o zaplacení 565 502 336,83 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 132/2012, o dovolání žalobce a žalovaných 1) až 3) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2015, č. j. 15 Co 178/2015-641, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2015, č. j. 15 Co 178/2015-641, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. 2. 2015, č. j. 16 C 133/2012-562, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 4. 2015, č. j. 16 C 132/2012-570, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 23. 2. 2015, č. j. 16 C 133/2012-562, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 4. 2015, č. j. 16 C 132/2012-570, zamítl žalobu o zaplacení 565 502 336,83 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.).

Rozsudkem ze dne 15. 6. 2015, č. j. 15 Co 178/2015-641, Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), ve výrocích II. až IV. jej změnil (druhý až čtvrtý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (pátý až sedmý výrok).

Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:

1) Žalobce a žalované uzavřeli dne 20. 12. 2006 smlouvu o dílo, kterou se žalované zavázaly pro žalobce postavit stavbu KV Arény na pozemku žalobce a žalobce se zavázal žalovaným zaplatit sjednanou cenu ve výši 1 063 294 537,73 Kč (dále též jen „smlouva o dílo“). K uzavření smlouvy o dílo došlo poté, co žalobce dne 13. 3. 2006 vyhlásil výběrové řízení, v němž vybral jako vítěznou nabídku žalovaných.

2) Žalované stavbu KV Arény postavily a předaly žalobci. Žalobce žalovaným zaplatil sjednanou cenu díla.

3) Podle rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 26. 9. 2007 se žalobce jako zadavatel dopustil správního deliktu podle § 102 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném do 30. 6. 2006, tím, že ve veřejné zakázce uzavřel smlouvu se žalovanými, aniž by dodržel postup stanovený v § 25 odst. 1 téhož zákona, neboť neprovedl transparentním způsobem omezení počtu zájemců pro účast v užším řízení. Za to byla žalobci uložena pokuta ve výši 500 000 Kč. Žádný z opravných prostředků podaných žalobcem proti tomuto rozhodnutí nebyl úspěšný.

4) Ve věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 44/2012 byla pravomocně zamítnuta žaloba o určení, že žalované jsou vlastnice KV Arény. Rozhodnutí „bylo postaveno na závěru o originárním nabývání vlastnického práva žalobcem, neboť u něho je dána vůle stavebníka k nabývání vlastnického práva zhotovované věci. V případě KV Arény zhotovované na základě absolutně neplatné smlouvy o dílo nabyl její vlastnictví žalobce (okamžikem, kdy se stavba dostala do takového stadia, že se stala samostatnou věcí v právním slova smyslu).“

Odvolací soud s odkazem na § 158 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, na otázky spojené se zadáváním veřejné zakázky v daném případě použil zákon č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění zákona č. 413/2005 Sb. Jelikož byl žalobce jako zadavatel veřejné zakázky postižen za shora uvedený správní delikt a odvolací soud byl podle § 135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tímto rozhodnutím vázán, posoudil odvolací soud smlouvu o dílo jako absolutně neplatnou podle § 90 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách. Účastníci jsou proto podle § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), povinni vrátit si vzájemně vše, co podle neplatné smlouvy o dílo dostali.

Vázán pravomocným výrokem soudu, jímž byla zamítnuta žaloba o určení vlastnického práva žalovaných (§ 159a odst. 1 a 3 o. s. ř.), dospěl odvolací soud k závěru, podle kterého „není možné, aby došlo ke vzájemnému vrácení toho, co na základě neplatné smlouvy účastníci dostali; žalobce není povinen žalované převést své vlastnické právo, neboť toto obstojí i v situaci, že smlouva o dílo je absolutně neplatným právním úkonem. Musí tedy nastoupit režim podle § 458 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku 1964. Žalované tak mají povinnost vrátit žalobci to, co získaly jako peněžité plnění na cenu díla. Naproti tomu žalobce je povinen poskytnout žalovaným peněžitou náhradu za to, co nabyl bezdůvodným obohacením. Žalobce by tak mohl mít úspěch v té části, která by se rovnala kladnému rozdílu mezi prvou a druhou z těchto hodnot.“

Není-li vydání KV Arény žalovaným možné, musí podle odvolacího soudu výše peněžité náhrady odpovídat ceně této stavby. Je proto nutné „vycházet z objektivní ceny, kterou by průměrný příjemce v daném místě a čase musel zaplatit, aby nabyl stejného“. Byla-li by KV Aréna věcí běžně obchodovatelnou na trhu v daném místě a čase, rovnala by se peněžitá náhrada „obvyklé tržní ceně, za kterou by ji bylo možné koupit (byla-li by nižší než obvyklá cena za její zhotovení)“. Znalecký posudek předložený žalobcem sice stanovil tržní hodnotu KV Arény v intervalu 500 000 000 Kč až 600 000 000 Kč, avšak „takto stanovená tržní hodnota je přibližně v průměru mezi hodnotou věcnou a hodnotou výnosovou. K této metodě se znalecký ústav, jak sám vysvětluje, přiklonil proto, že není možné srovnání s dalšími realizovanými obchody obdobných nemovitostí a že se jedná o stavbu s jednoznačně daným a velmi specifickým účelem budoucího využití. Jinými slovy pokud by žalobce chtěl v daném místě a čase získat stejný majetkový prospěch, musel by vynaložit obvyklou cenu na zhotovení dané věci.“ Proto odvolací soud uzavřel, že „postup soudu I. stupně, který zjišťoval obvyklou cenu prací provedených žalovanými, je správný“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce (proti prvnímu výroku), první žalovaná (proti druhému a pátému výroku), druhá žalovaná (proti třetímu a šestému výroku) a třetí žalovaná (proti čtvrtému výroku).

Žalobce opírá přípustnost dovolání o § 237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp., která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu záleželo na stanovení způsobu určení výše peněžité náhrady (podle § 458 odst. 1 obč. zák.) za nemovitost nově vystavenou na základě absolutně neplatné smlouvy o dílo. Vycházel-li odvolací soud při určení této výše z obvyklé ceny prací a materiálů, nikoliv z obvyklé ceny zhotovené věci, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Cdo 697/99, ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 871/2004, ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 1184/2005, ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006, ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1754/2006, ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 32 Cdo 389/2008, ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 23 Cdo 3/2011, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 756/2012, a ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1164/2013. Tyto rozsudky jsou veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu dále uvedená, na webových stránkách Nejvyššího soudu.

Žalobce připouští, že mu jsou známa čtyři rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž je pro určení výše bezdůvodného obohacení směrodatná obvyklá cena prací a materiálů. Jde o rozsudky ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 174/2006, a ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011, a o usnesení ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1580/2011, a ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3369/2013. Otázka způsobu určení výše peněžité náhrady je tak podle žalobce dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

Žalobce se domnívá, že dosavadní (zejména shora citovaná) rozhodovací praxe dovolacího soudu posuzovala zejména případy stavebních úprav a rekonstrukcí a nezabývala se případem obdobným tomu, o jaký jde v projednávané věci. Je proto podle žalobce naplněn i další předpoklad přípustnosti dovolání, a to že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Odvolací soud dospěl podle žalobce ke správnému závěru ohledně obecného výkladu ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák., když se přiklonil k obvyklé ceně zhotovené nemovitosti. Jeho následný odlišný výklad stejného ustanovení, podle kterého v daném případě z důvodu nemožnosti srovnání s dalšími realizovanými obchody obdobných nemovitostí a z důvodu jednoznačně daného a velmi specifického účelu budoucího využití stavby je při určení výše peněžité náhrady nutné vyjít z obvyklé ceny prací provedených žalovanými, je však nesprávný.

Žalované ve vyjádření k dovolání žalobce považují dovolání za nepřípustné a rozsudek odvolacího soudu v žalobcem napadeném rozsahu za správný. Žalované proto navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, popř. aby jej jako nedůvodné zamítl.

Žalované opírají přípustnost svých dovolání o § 237 o. s. ř., majíce za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva týkajících se posouzení nezbytnosti a účelnosti úkonů právní služby při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Při řešení těchto otázek se odvolací soud podle názoru žalovaných odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp., některé z těchto otázek v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve druhém, třetím, čtvrtém, pátém a šestém výroku změnil, popř. aby jej v napadených výrocích zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

K dovolání žalobce:

Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení žalobcem otevřené otázky výkladu § 458 odst. 1 obč. zák. upravujícího rozsah a způsob vydání bezdůvodného obohacení, neboť odvolací soud se při výkladu tohoto ustanovení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolání je důvodné.

Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

Podle § 458 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada (odstavec 1).

Ze shora uvedených zákonných ustanovení jednoznačně vyplývá, že každý z účastníků neplatné smlouvy je především povinen vrátit (vydat) druhému vše, co podle smlouvy dostal; teprve v případě, že takové vrácení (vydání) není možné, musí namísto toho poskytnout peněžitou náhradu. V rozsudku ze dne 25. 4. 1975, sp. zn. 2 Cz 8/75, uveřejněném pod číslem 30/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 30/1977“), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého při úvaze o tom, zda je dobře možné vydání toho, co bylo neoprávněně získáno (§ 458 odst. 1 obč. zák.), je třeba přihlížet ke všem důsledkům tohoto navrácení v předešlý stav, a to zejména z hlediska hospodárnosti, aby totiž k němu nedocházelo za cenu znehodnocení nebo dokonce zničení věcí, jež by jinak mohly sloužit svému účelu tam, kde jsou umístěny (zabudovány), a aby také nedocházelo k dalším nákladům, jež by bylo třeba vynaložit na demontáž vracených věcí. V usnesení ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2849/2007, Nejvyšší soud přisvědčil závěru odvolacího soudu, podle kterého "možnost“ vrácení poskytnutého plnění je nutné vztáhnout k otázce fakticity, a nikoliv k otázce právní možnosti takového plnění. Otázka vlastnického práva k předmětu, který má být vydán, přitom není rozhodující.

V projednávaném případě žalobce od žalovaných na základě neplatné smlouvy o dílo dostal (nabyl) novostavbu KV Arény, kterou je povinen žalovaným vrátit. Učinil-li odvolací soud závěr o nemožnosti vrácení KV Arény pouze na základě skutečnosti, že žalobce je i přes neplatnost smlouvy o dílo jejím vlastníkem, aniž se zabýval všemi z pohledu shora citované judikatury relevantními skutečnostmi, zejména tím, zda je fakticky možné KV Arénu vrátit (vydat) bez nutnosti znehodnocení či zničení věcí, jež by jinak mohly sloužit svému účelu tam, kde jsou umístěny (zabudovány), a bez vynaložení dalších (mimořádných) nákladů, je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tudíž není správné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl dovolatelem uplatněn právem.

Nejvyšší soud proto, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení (§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Z tohoto důvodu Nejvyšší soud shledal nadbytečným zabývat se přípustností a důvodností dovolání žalovaných směřujících pouze proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 13. 4. 2016

JUDr. Miroslav Gallus