Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/16/2019
Spisová značka:7 Tdo 676/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.676.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Porušení důležité povinnosti
Prevence
Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti
Dotčené předpisy:§ 147 odst. 1, 2 předpisu č. 40/2009Sb.
§ 5 odst. 1 předpisu č. 89/2012Sb.
§ 2900 předpisu č. 89/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:C

7 Tdo 676/2019-635


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 7. 2019 o dovolání obviněného F. D., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 4 To 30/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 260/2017 takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. D. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 22. 11. 2018, č. j. 14 T 260/2017-583, byl obviněný F. D. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Poškození byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že jako předseda pobočného spolku Č. s. s., základní organizace XY, T., XY, prostřednictvím internetu cestovní kanceláře R. – O. T., opakovaně nabízel veřejnosti možnost vstupu do veřejnosti nepřístupné jeskyně L. Dne 26. 11. 2016 takto umožnil vstup a vedl exkurzi deseti osob v rozporu s rozhodnutím Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, Správa CHKO Moravský kras, ze dne 23. 2. 2012, které povolilo provádění pouze odborných exkurzí v počtu maximálně pěti osob s průvodcem. Prováděné osoby nechal lézt po kovovém žebříku výšky 29 m, přičemž umožnil lézt v jednom okamžiku až sedmi nezajištěným osobám, ačkoli si jako průvodce mající z titulu vedoucího exkurze odpovědnost za bezpečnost návštěvníků a osoba znalá bezpečnostních opatření při pohybu v podzemí musel být vědom toho, že pohyb více než jedné osoby na žebříku je životu nebezpečný vzhledem k charakteru vstupní šachty jeskyně L. a v rozporu s obecnou prevenční povinností plynoucí z § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, prováděné osoby na nebezpečí neupozornil. Tyto osoby si jako laici nemohly být vzniklého rizika vědomy. V případě vertikálního úseku přitom mělo být zajištění prováděných osob z důvodu jejich bezpečnosti vzhledem k problematickému profilu jeskyně L. zcela automatické. Ve 12:00 hodin pak došlo ve výšce 25 m na žebříku k pádu J. D., nar. XY, a ten s sebou strhl tři účastnice, které lezly po žebříku za ním, přičemž poškození utrpěli zranění, z toho tři kvalifikovaná jako těžká újma na zdraví.

Odvolání obviněného (kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 2. 2019, č. j. 4 To 30/2019-611, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu, a odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že žádnou důležitou povinnost ve smyslu § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku neporušil. Dovolání má podle obviněného zásadní význam pro výkon speleologické činnosti, pokud jde o nutnost automatického jištění účastníků speleologických exkurzí při překonávání vertikálních úseků. Taková povinnost nevyplývá z žádného právního předpisu a je v praxi nerealizovatelná. Jeskyně by pak zůstaly pro veřejnost nepřístupné. Obviněný je toho názoru, že vzhledem k charakteru jeskyně L. postupoval maximálně zodpovědně. Pokud by účastníci po žebříku vystupovali jednotlivě, museli by při čekání stát ve vodě, jejíž teplota byla 7°C. To by jejich pohybové schopnosti mohlo omezit a riziko by se podstatně zvýšilo. Poškozený J. D. by pak dopadl na osoby čekající pod žebříkem, což by mělo ještě vážnější důsledky. Příčina pádu spočívala ve chvilkové indispozici poškozeného, kterou nebylo možno předvídat ani jí zabránit. Obviněný sám veřejnosti vstup do jeskyně L. nenabízel, toto zajišťovala cestovní kancelář. Z akce neměl žádný prospěch. Odmítá, že by získal postavení garanta ve smyslu § 5 odst. 1 občanského zákoníku nabízením nebo umožněním vstupu do jeskyně. Svou prevenční povinnost podle § 2900 občanského zákoníku splnil tím, že účastníky exkurze řádně poučil, zkontroloval jejich výstroj a oblečení a nabídl jim i jištění na žebříku. Účastníci byli seznámeni s profilem trasy, který byl zveřejněn na internetových stránkách cestovní kanceláře R., a její náročností. I kdyby je tak obviněný nepoučil o nebezpečnosti pohybu více osob na žebříku, nemohlo by to vést k porušení prevenční povinnosti. Účastníky exkurze byly osoby, které se o speleologii zajímaly a v minulosti už jiné jeskyně navštívily. Nejednalo se tedy o laiky. V jeskyni L. bylo od roku 2016 provedeno nespočet exkurzí, při kterých účastníci, jichž bylo kolem 4 000, nebyli při vertikálním výstupu jištěni a jištění ani nevyžadovali, ačkoli jim bylo nabídnuto. V jeskyni L. se nacházejí pouze pevné žebříky a běžně se po nich pohybuje více osob. Pohyb více osob na žebříku není při outdoorových aktivitách, např. při vysokohorské turistice, ničím výjimečným. Při cestě zpět přitom účastníci zcela nezpochybnitelně věděli, že je čeká cca 30 m vertikální úsek. Jištění přitom nikdo z nich nevyžadoval. Podle obviněného na specifické podmínky v jeskyni pravidlo o obecné prevenční povinnosti aplikovat nelze. Soudy podle obviněného ignorovaly výpovědi speleologů, svědka M., manželů F. a odborné vyjádření České speleologické společnosti, z nichž vyplývá, že postupoval v souladu s bezpečnostní směrnicí České speleologické společnosti a okolnostmi v jeskyni L. Soudy pak podle obviněného pochybily, pokud mezi jimi tvrzenou absencí poučení a pádem poškozeného shledaly příčinnou souvislost a pokud konstatovaly nutnost automatického jištění při překonávání vertikálních úseků v jeskyni.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a zprostil jej obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že z bezpečnostní směrnice vydané předsednictvem České speleologické společnosti dne 27. 6. 2013 pod č. j. CSS/108/URA/RUZNE/2013, konkrétně z bodu nazvaného „Zásady při speleologické činnosti ve vertikálních jeskyních“, vyplývá, že „zajištění osob proti pádu se důrazně doporučuje všude tam, kde reálně hrozí nebezpečí vážného úrazu“ a že „během pohybu účastníků ve vertikále se nedoporučuje ostatním účastníkům akce zdržovat se v prostoru ohroženém případným pádem uvolněných kamenů či jiných předmětů a současný pohyb více osob ve vertikále se nedoporučuje tam, kde takové nebezpečí hrozí“. Pravidla zakotvená v citované bezpečnostní směrnici odrážejí klíčové okolnosti případu v podobě rizikového slézání žebříku o výšce 29 m ve stísněných prostorách, šeru a vlhku, zrcadlí se v nich i zvyklosti uplatňující se při speleologii. Jejich nerespektování tedy může být současně porušením obecné prevenční povinnosti dle § 2900 občanského zákoníku. Zároveň je podle státního zástupce nutno odmítnout argument obviněného, že nemohl předvídat pád poškozeného J. D. ani mu nijak zabránit. Zabránit pádu bylo možno, pokud by bylo použito odpovídající jištění poškozeného. Možnost pádu ze žebříku vyplývá z povahy této pomůcky a z faktu zemské přitažlivosti a je známa každému průměrnému dospělému člověku. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), je však zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

Obviněný založil dovolání částečně na námitkách, které jsou mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním soudů, resp. hodnocení provedených důkazů. Nejprve je tak třeba zdůraznit, že podle závěrů provedeného dokazování se exkurze účastnily osoby z řad laické veřejnosti, některé z nich byly na takové akci poprvé, mezi účastníky byly i děti. Účastníci nebyli ze strany obviněného ani jiné osoby poučeni, že mají lézt po žebříku jednotlivě, a nebylo jim nabízeno žádné jištění. V tomto směru je ostatně i obhajoba obviněného nekonzistentní, neboť na jednu stranu trvá na tom, že účastníky poučil, aby po žebříku lezli po jednom, na druhou stranu argumentuje, že takový způsob výstupu by byl vzhledem k místním podmínkám v jeskyni L. nebezpečnější než zvolený způsob.

Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá námitka obviněného, že neporušil důležitou povinnost vyplývající z jeho povolání a postavení ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku. Z jeho argumentace je také zřejmé, že se necítí být vůbec odpovědným za vzniklou újmu na zdraví poškozených, tedy ani podle odstavce prvního citovaného ustanovení. Obviněný se domnívá (ačkoli současně tvrdí, že účastníky exkurze řádně poučil o způsobu lezení po žebříku), že absence poučení z jeho strany není v příčinné souvislosti s pádem poškozeného J. D.

S námitkami obviněného se nelze ztotožnit. Je nepochybné, že obviněný vystupoval v postavení průvodce či vedoucího exkurze. Není přitom podstatné, zda jim exkurzi prostřednictvím cestovní kanceláře nabízel, ale fakt, že byl tím, kdo účastníky do jeskyně vpustil, poučil je o tom, jak se v ní mají pohybovat, a sám s nimi trasu absolvoval. Tím na sebe převzal odpovědnost za jejich bezpečnost. Ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že účastníci jej jako průvodce vnímali, důvěřovali mu a řídili se jeho pokyny. Podle § 5 odst. 1 občanského zákoníku, na který správně odkázal odvolací soud, kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži. To je právě případ obviněného, který v dané situaci vystupoval ve „stavu“ průvodce v jeskyni L. Na základě tohoto jeho vystupování pak u něj účastníci důvodně očekávali znalost prostředí a potřebné zkušenosti. Obviněný exkurzi na místě organizoval, účastníkům dával pokyny, jak se mají v jeskyni pohybovat. Při podobných příležitostech je přitom obvyklé, že osoba organizující dění uděluje účastníkům pokyny, které tito v zájmu bezpečnosti všech a hladkého průběhu akce dodržují, přičemž organizující osoba na sebe přebírá odpovědnost za následek v případě, že jsou její pokyny účastníky plněny. Každému průměrně uvažujícímu člověku je v takové situaci zřejmé, že pokud by jednal podle vlastního úsudku, mohl by ve skupině vzniknout chaos, popřípadě by vystavil nebezpečí sebe nebo jiné účastníky exkurze. Je proto zcela obvyklé, že se účastníci pokynům průvodce podřizují, pokud je nelze považovat za zjevně nesmyslné. Tak tomu bylo i v projednávaném případě.

Exkurze do jeskyně je pak jednou z mnoha situací, které nejsou speciálně upraveny obecně závazným právním předpisem. Na situaci obviněného je proto třeba aplikovat ustanovení o obecné prevenční povinnosti.

Podle § 2900 občanského zákoníku vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. Obviněný k tomuto ustanovení především namítá, že je na specifické podmínky v jeskyních nelze vztáhnout, aniž by tento svůj názor nějak blíže zdůvodnil. K tomu je třeba říct, že citované ustanovení se uplatní ve všech situacích, které nejsou upraveny jinou, tedy ve vztahu k tomuto speciální normou.

V projednávané věci byla spornou otázka, jak se měl obviněný zachovat ve vztahu k výstupu (a také předchozímu sestupu) deseti účastníků exkurze po žebříku, který měřil bezmála třicet metrů, což je, jak trefně podotkl odvolací soud, zhruba výška devítipatrového panelového domu, nacházel se ve tmě a byl mokrý, přičemž účastníci před výstupem měli za sebou již fyzicky náročný dvouhodinový pobyt v jeskyni. V této souvislosti soudy shledaly povinnost obviněného účastníky jednak poučit o nutnosti zdolávat žebřík jednotlivě, jednak dospěly k závěru, že účastníci měli být na žebříku jištěni. Nejvyšší soud je toho názoru, že podstatné bylo jištění účastníků, bez kterého by takový žebřík neměl být vůbec zdoláván. Pokud by totiž osoby pouze vystupovaly po žebříku jednotlivě, nebylo by tím zabráněno pádu poškozeného J. D., který by nepochybně utrpěl minimálně těžkou újmu na zdraví. Pád poškozeného přitom nebyl žádnou nepředvídatelnou událostí. Zdolávání popsaného žebříku bez zajištění lze označit za činnost vysoce riskantní bez ohledu na to, kolik takových exkurzí bylo v jeskyni L. bez zranění účastníků provedeno, neboť pád osoby z žebříku nelze nikdy zcela vyloučit a následky v případě pádu z výšky 29 m mohou být fatální, což si každý dokáže představit. Ostatně i sám obviněný se při svém výslechu vyjádřil v tom smyslu, že pokud by pád poškozeného J. D. nezbrzdily další osoby, patrně by nepřežil. Ochranné pomůcky jako vhodná obuv nebo rukavice mohly sice riziko pádu snížit, ovšem nikoli zásadním způsobem.

Nelze se přitom ztotožnit s argumentací obviněného, že riziko nesli sami účastníci, kteří se s prostředím jeskyně mohli seznámit na internetových stránkách cestovní kanceláře. Účastníci jednak nebyli poučeni v tom směru, že do jeskyně vstupují na vlastní riziko a mají si o jejím interiéru sami nastudovat informace. Zda se účastníci s prostředím jeskyně předem seznámili, nikdo nekontroloval. Nikdo po nich také nevyžadoval, aby byli zkušenými speleology. Účastníci akce pak nemohli nijak ovlivnit chování ostatních účastníků ani počet osob, které byly do jeskyně vpuštěny. Účastník, který lezl po žebříku dříve, neměl žádnou možnost ovlivnit, zda za ním polezou další osoby. Při návratu z jeskyně pak sice účastníci měli představu, po jakém žebříku budou vystupovat, na druhou stranu však nebylo v jejich silách posoudit, jaký způsob výstupu je nejbezpečnější. Sám obviněný totiž uvádí, že pod žebříkem byl malý prostor, tedy nebylo možno se zde bezpečně shromáždit, a navíc zde osoby stály ve studené vodě. Jiným způsobem než výstupem po žebříku se z jeskyně účastníci nemohli dostat. Je tak zcela pochopitelné, že opouštěli prostor jeskyně v souladu s pokyny obviněného způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně.

Situaci v daném případě přitom nelze zcela srovnávat s individuální turistikou, v rámci které se také osoby pohybují bez zajištění po žebřících, neboť jednak zde je každý na vlastní riziko, tedy bez průvodce, jednak může situaci za denního světla mnohem lépe odhadnout. Ostatně při lezení po tak vysokém žebříku, jak tomu bylo v posuzovaném případě, by osoby měly být jištěny vždy, a to právě s ohledem na následky případného pádu, s nímž je třeba vždy počítat. Že se to tak v praxi vždy nedělá, nemůže být argumentem dokládajícím, že je to bezpečné.

Obviněný uváděl, že pod žebříkem byl malý prostor a účastníci by museli stát ve studené vodě, čímž by ještě navíc prokřehli a riziko při pohybu na žebříku by se zvýšilo. K tomu nelze než konstatovat, že do jeskyně v takovém případě neměl obviněný vpustit skupinu deseti účastníků, popřípadě měl přijmout jiné opatření podle místních podmínek, např. nechat účastníky čekat na vzdálenějším místě a zorganizovat jejich přemisťování k žebříku po jednom. Další možností, která už ovšem nebyla pro obviněného reálná aktuálně, by byla instalace technického zařízení umožňujícího pohyb více zajištěných osob po žebříku najednou, podobně jako je tomu např. u obviněným zmiňovaných via ferrata. Rozhodně je však třeba odmítnout argumentaci obviněného, že požadavek jištění při pohybu na žebřících ve vertikálních jeskyních je v praxi nerealizovatelný a bude mít za následek úpadek speleologie. Tu poškozuje naopak nezodpovědný přístup, v rámci kterého je riskován život a zdraví zájemců z řad širší veřejnosti. Přiléhavě proto poukázal státní zástupce i na bezpečnostní směrnici České speleologické společnosti.

Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že není podstatné, kolik speleologů mohlo do jeskyně v rámci jedné výpravy lézt podle orgánu ochrany přírody (a z hlediska ochrany přírody), ale to, že vstup do jeskyně byl nebezpečný a laici ji vůbec neměli navštěvovat, natož v rámci jakési turistické adrenalinové atrakce. A pokud k tomu docházelo, mělo být obviněným vynaloženo maximální úsilí k zajištění jejich bezpečnosti, zejména jištěním při vertikálním sestupu (a výstupu) do hluboké tmavé jeskyně po velmi dlouhém, bezmála třicetimetrovém, navíc úzkém a vlhkém žebříku.

V daném případě je dána i příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a pádem poškozených a jim vzniklou újmou na zdraví. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Pokud tedy při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal.

Bezprostřední příčina pádu J. D. nebyla přesně zjištěna, neboť ani sám poškozený přesně neví, proč spadl. Patrně se jednalo o jeho chvilkovou slabost, uklouznutí nebo jinou chybu při vystupování po žebříku. Bezprostřední příčinou pádu ostatních poškozených pak byl pád J. D., který je svým tělem strhl. Nejedná se však o příčiny jediné. K pádu žádného z poškozených by s pravděpodobností blížící se jistotě nedošlo, pokud by při výstupu na žebříku byli jištěni. Poskytnout jištění přitom bylo v kompetenci obviněného jakožto vedoucího exkurze. Dále v případě, že by účastníci alespoň byli poučeni, resp. dostali pokyn, že se na žebříku mají pohybovat jednotlivě a nemají se zdržovat v prostoru pod žebříkem, došlo by pouze k pádu poškozeného J. D., ale ne ke zranění dalších osob. Uvedenou příčinnou souslednost si přitom dokáže představit každý průměrně uvažující člověk, tím spíše obviněný jako zkušený speleolog a bývalý důlní záchranář.

Otázka, kterou zbývalo vyřešit, spočívá v tom, zda obviněný naplnil také kvalifikovanou skutkovou podstatu uvedeného přečinu ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku. Soud prvního stupně shledal porušení důležité povinnosti obviněným vyplývající z jeho povolání a postavení. Poukaz na povolání zde není zcela přiléhavý. Postavení vedoucího exkurze přitom bylo důsledkem postupu obviněného podle výše citovaného § 5 odst. 1 o. z. Důležitá povinnost pro obviněného vyplývala (spíše než z jeho povolání) z toho, že mu byla zákonem uložena jako obecná prevenční povinnost (§ 2900 o. z.). Pro úplnost lze dodat, že i když v dané situaci obviněný přímo nevykonával své povolání, tak v minulosti pracoval jako horník – směnový předák a důlní záchranář, z čehož je zřejmé, že musel být znalý předpisů bezpečnosti práce, které upravují velmi podobné situace, k jaké v posuzovaném případě došlo, byť je zde nelze aplikovat.

Již bylo konstatováno, že exkurze v jeskyních nejsou upraveny zvláštním právním předpisem. Na straně obviněného je shledáno porušení obecné prevenční povinnosti podle § 2900 občanského zákoníku. Ustálená judikatura zejména Nejvyššího soudu na otázku, zda porušení tohoto ustanovení (dříve § 415 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.) může představovat zároveň porušení důležité povinnosti ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku (a také § 143 odst. 2 a § 148 odst. 1 tr. zákoníku) odpovídá kladně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 382/2002, usnesení ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 8/2016, usnesení ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1342/2017, usnesení ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1299/2018, usnesení ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1533/2018, usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 709/18) za situace, kdy toto porušení zpravidla může mít trestním zákonem předpokládaný následek na životě či zdraví, zejména usmrcení nebo způsobení těžké újmy na zdraví (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1372/2018, které rovněž odkazuje na rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě se o takovou situaci bezpochyby jednalo, jak vyplývá už z výše uvedeného a jak ostatně dokládá i vzniklý konkrétní následek. V projednávaném případě tedy bylo ustanovení § 147 odst. 2 tr. zákoníku aplikováno správně.

Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání obviněného F. D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 7. 2019


JUDr. Josef Mazák
předseda senátu