Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/05/2018
Spisová značka:28 Cdo 3555/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3555.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Církev (náboženská společnost)
Zmírnění křivd (restituce)
Konfiskace
Dotčené předpisy:§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012Sb.
§ 3 předpisu č. 428/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:C

28 Cdo 3555/2018-324


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Suverénní řád Maltézských rytířů - České velkopřevorství, IČO 00569623, se sídlem v Praze 1, Velkopřevorské náměstí 485/4, zastoupený Mgr. Petrem Krechlerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 906/8, proti žalovaným: 1) I. V., nar. XY, bytem XY, a 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 3, Václavská 316/12, o určení vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C 280/2013, o dovolání žalované ad 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2018, č. j. 57 Co 23/2018-293, t a k t o :
II. Žalovaná ad 2) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Krechlera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným ad 1) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z nich. O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 31. 8. 2017, č. j. 15 C 280/2013-238, ve výroku I., jímž bylo určeno, že žalovaná ad 2) je vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaného pozemku v katastrálním území XY, ve výroku II., kterým bylo žalované ad 2) uloženo zaplatit žalobci na nákladech řízení 43 586,48 Kč, ve výroku IV., jímž bylo žalovanému ad 1) uloženo zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Bruntále soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, a ve výroku III. ve znění, že žalobci se náhrada nákladů řízení vůči žalovanému ad 1) nepřiznává (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení vůči žalovanému ad 1/ (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalovaná ad 2) je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 15 159 Kč (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná ad 2) dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala ve skutečnosti, že se odvolací soud při posuzování aktivní legitimace žalobce odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, nezabýval-li se otázkou, zda jeho právní předchůdce, jakožto vlastník předmětného pozemku v rozhodném období, byl právnickou osobou tvořící součást registrované církve nebo náboženské společnosti ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), či zda byl právnickou osobou zřízenou nebo založenou za účelem podpory činnosti registrované církve nebo náboženské společnosti ve smyslu ustanovení § 3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. Za odporující rozhodovací praxi dovolacího soudu (případně za rozhodovací praxí dovolacího soudu dosud neposuzovaný) považovala též závěr odvolacího soudu, že právní nástupnictví právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve nebo náboženské společnosti dosvědčuje sama církev nebo náboženská společnost. Odkazovala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4748/2016 a sp. zn. 28 Cdo 3376/2017. Předestřela taktéž otázku, zda zemský národní výbor byl nadán příslušností rozhodovat o konfiskačních vyhláškách vydaných okresními národními výbory podle ustanovení § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen – „dekret č. 12/1945 Sb.“), a zda rozhodnutí, jímž takovou vyhlášku zrušil, není nicotné. Měla za to, že uvedená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena.

Žalobce se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Na dovolatelkou předestřené otázce, zda lze dovozovat aktivní věcnou legitimaci oprávněné osoby k určovací žalobě ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., aniž by bylo posouzeno, jestli její právní předchůdce, jakožto vlastník odňatého majetku v rozhodném období, byl právnickou osobou tvořící součást registrované církve nebo náboženské společnosti ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. či právnickou osobou zřízenou nebo založenou za účelem podpory činnosti registrované církve nebo náboženské společnosti ve smyslu ustanovení § 3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb., ovšem rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť ten se při řešení otázky aktivní věcné legitimace žalobce ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně (opírajícím se o záznamy v zemských deskách, potvrzení konference vyšších představitelů mužských řeholí v České republice a obsah rejstříku evidence právnických osob Ministerstva kultury), že vlastníkem odňatého pozemku byl v rozhodném období přímo žalobce, a nikoliv tedy některý jeho právní předchůdce, jak tvrdí dovolatelka, a to jako právnická osoba tvořící součást registrované církve nebo náboženské společnosti (Církve římskokatolické, jíž byl zřízen) ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. Ze stejného důvodu (rozhodnutí soudů nižšího stupně vychází ze závěru, že vlastníkem odňatého pozemku v rozhodném období byl žalobce, a nikoliv některý jeho právní předchůdce) nezávisí napadené rozhodnutí ani na vyřešení otázky, zda právní nástupnictví právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve nebo náboženské společnosti dosvědčuje sama církev nebo náboženská společnost.

Zpochybňuje-li pak dovolatelka svými námitkami na podkladě provedeného dokazování vyřčený závěr soudů nižšího stupně, že vlastníkem odňatého pozemku byl v rozhodném období žalobce, rozporuje tím skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, jímž je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli přitom vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – napadá toliko skutkový stav zjištěný odvolacím soudem, neboť svými výtkami brojí jen proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Rozhodovací praxi dovolacího soudu přitom odpovídá i závěr odvolacího soudu, že dovolatelkou výslovně nezpochybněná existence žalobce, coby právnické osoby tvořící součást Církve římskokatolické, trvající přinejmenším od 25. 2. 1948 do současnosti (námitky dovolatelky se soustřeďují toliko na zpochybnění právní povahy žalobcova domnělého právního předchůdce), je v rámci ústavně zaručené autonomie církví a náboženských společností ve smyslu článku 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (viz ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky) osvědčována samotnou církví (srov. z judikatury Nejvyššího soudu rozsudky ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, a ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1542/2008, nebo usnesení ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 823/2006, a ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1271/2006, jež obstálo i v ústavněprávní rovině - viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 611/06, nebo z judikatury Ústavního soudu jeho nález ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96, či usnesení ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 137/05).

Zpochybňuje-li dovolatelka konečně příslušnost zemského národního výboru rozhodovat o konfiskačních vyhláškách vydaných okresními národními výbory podle ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb., dlužno uvést, že rozhodovací praxe dovolacího soudu, vycházejíc též z dobové judikatury (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 1947, sp. zn. 116/46, či ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45), se ustálila v závěru, že zemský národní výbor byl v posuzovaném období nadán příslušností přezkoumávat konfiskační vyhlášky vydané podle ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. okresními národními výbory, pročež jím vydaná rozhodnutí o odvoláních směřujících proti takovýmto správním aktům nelze mít za nicotná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2148/2001, nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016).

Závěr odvolacího soudu, že výměr Moravskoslezského zemského národního výboru v Ostravě ze dne 13. 5. 1946, č. j. VIII/35-1204/16-1946, jímž byla zrušena konfiskační vyhláška Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945, č. j. IV-324/45, vydaná podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb., vztahující se na majetek žalobce, není nicotným správním aktem, tudíž zcela koresponduje rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit ani v projednávané věci.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě zákonné předpoklady přípustnosti dovolání naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).

Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu snad i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované ad 2), k jehož obsahu se žalovaný ad 1) nepřipojil, bylo odmítnuto a kdy k nákladům procesně úspěšného žalobce náleží odměna advokáta za zastupování v tomto řízení ve výši 3 100 Kč [§ 6 odst. 1, 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč, celkem tedy 4 114 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.