Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/25/2020
Spisová značka:22 Cdo 4179/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.4179.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přerušení řízení
Dotčené předpisy:§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D

22 Cdo 4179/2019-113


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně STRAIMAR group s. r. o., se sídlem v Praze 2, Kateřinská 465/42, IČO 65412966, zastoupené Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1004/14, proti žalované Československé obci legionářské, z. s., se sídlem v Praze 2, Sokolská 486/33, IČO 45247455, zastoupené JUDr. Stanislavem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Neklance 904/26, o určovací žalobě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 248/2016, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2019, č. j. 28 Co 205/2019-100, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2019, č. j. 28 Co 205/2019-100, se mění následovně: usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. února 2019, č. j. 42 C 248/2016-93, se mění tak, že se řízení do pravomocného skončení věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 31/2015 nepřerušuje.


Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 26. 2. 2019, č. j. 42 C 248/2016-93, přerušil řízení do pravomocného skončení věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 31/2015.

Žalobkyně se v tomto řízení domáhá určení výše úplaty za užívání pozemků ve vlastnictví žalované (parc. č. 1686 a 1687, zapsaných na LV č. 1496, v k. ú. Nové Město, obci Praha) na základě smluvně zřízeného věcného břemene.

Soud prvního stupně v této věci řízení vedené pod sp. zn. 42 C 248/2016 přerušil podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť v jiném řízení, vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 12 C 31/2015, se žalovaná domáhá po žalobkyni doplatku za totožné věcné břemeno z důvodu, že není hrazena úplata sjednaná v uzavřené smlouvě o zřízení věcného břemene, a v této jiné věci již byl ustanoven znalec, aby stanovil obvyklou roční úplatu (cenu) za věcné břemeno. Podle soudu prvního stupně může mít výsledek řízení vedeného pod sp. zn. 12 C 31/2015 vliv i na toto řízení vedené pod sp. zn. 42 C 248/2016.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 14. 7. 2019, č. j. 28 Co 205/2019-100, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť postup a rozhodnutí soudu prvního stupně považoval za správné.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání a navrhla, aby v souladu s § 237 občanského soudního řádu dovolací soud dovolání připustil. Účastníci uzavřeli smlouvu o zřízení věcného břemene, jímž jsou ve prospěch žalobkyně zatíženy nemovitosti žalované. Úplata za užívání břemene byla sjednána ve výši 3 000 000 Kč ročně. V průběhu doby došlo ke zhoršení vztahů a žalobkyně začala uzavřenou smlouvu porušovat (svévolně snížila platbu). Soudem prvního stupně bylo zatím rozhodnuto pouze v jedné z dalších věcí vedené mezi účastníky pod sp. zn. 25 C 4/2018; nepravomocným rozhodnutím soud žalované přiznal nárok na úplatu za využívání věcného břemene v plné výši a svůj závěr podložil judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 346/2006, 22 Cdo 129/2009). Odvolací soud v této věci nepostupoval správně, pokud potvrdil rozhodnutí o přerušení tohoto řízení z důvodu, že v dalším řízení vedeném mezi účastníky u soudu prvního stupně pod sp. zn. 12 C 31/2015 má být znalcem určena obvyklá roční úplata za věcné břemeno, neboť podle judikatury není možné věcné břemeno takto modifikovat. Soud se mohl omezit toliko na otázku, zda věcné břemeno existuje, zda je konzumováno a jaké jsou další podmínky (úplata za jeho užití). Výši úplaty však měnit nemůže. Toto řízení by podle žalované navíc mělo řízení o úhradu úplaty předcházet. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.

Dovolání je přípustné i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014 (dostupném na www.nsoud.cz), dovodil, že § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., který stanoví, že soud může řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení zpochybnit pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.

Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.

Smyslem přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží [srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 517/2018 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz)].

Tam, kde se vedle postupu podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nabízí soudu (jako možný) postup dle § 112 odst. 1 o. s. ř., má spojení věcí ke společnému řízení zásadně přednost před přerušením řízení. Institut spojení věcí vede (tím, že řízení pokračuje) k naplnění účelu občanského soudní řízení vymezeného ustanovením § 6 o. s. ř., kdežto využití institutu přerušení řízení lze chápat jako krok, jenž zřejmě povede k oddálení kýženého výsledku (ve sporu se nepokračuje), leč je žádoucí se zřetelem k předmětu jiného (nejen) soudního řízení, jež je důvodem přerušení řízení. To se ostatně projevuje i v textu příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Tak v návětí odstavce 2 v § 109 o. s. ř. se možnost soudu přerušit řízení podmiňuje tím, že soud „neučiní jiná vhodná opatření“ a následně se pak podle § 111 odst. 2 věty první o. s. ř. pro případ, že řízení je přerušeno podle § 109 o. s. ř., vyžaduje, aby soud činil „všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které přerušení trvá.“ Oproti tomu podle dikce § 112 odst. 1 o. s. ř. může soud spojit věci ke společnému řízení „v zájmu hospodárnosti řízení“ [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 40/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Nelze pominout ani první větu § 100 odst. 1 o. s. ř., podle které „jakmile bylo řízení zahájeno, postupuje v něm soud i bez dalších návrhů tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta.“

Jinak řečeno, postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní). Není věcí soudu v dovolacím řízení, které se připouští jen pro významné právní otázky, aby v konkrétních věcech zkoumal úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě je přerušit či nikoliv.

V této věci shledal dovolací soud úvahu odvolacího soudu zjevně nepřiměřenou, a to z toho důvodu, že v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 12 C 31/2015, do jehož pravomocného skončení bylo toto řízení přerušeno, není řešena otázka, která by byla podle napadeného usnesení rozhodující nebo podstatná pro tuto věc. Jinými slovy, závěr znalce o stanovení obvyklé roční úplaty (ceny) za věcné břemeno se nemůže žádným způsobem promítnout do rozhodnutí o žalobě podané v tomto řízení. Přerušení řízení v tomto případě tedy není odůvodněno požadavkem procesní ekonomie.

V dané věci je zřejmé, že mezi účastníky je smluvně dohodnuta úplata za zřízení věcného břemene v pevně stanovené výši. V řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 31/2015 se pak žalovaná v pozici žalobkyně domáhá zaplacení takto sjednané úplaty, zatímco v předmětné věci se žalobkyně – žalobou se zjevně deklaratorní povahou – domáhá „osvědčení“ výše úplaty, kterou by měla žalované poskytovat. Tato úplata je však mezi účastníky jasně dohodnuta. Jestliže odvolací soud přerušil řízení – zjevně – z důvodu, že v souběžném řízení je ustanoven znalec, jehož úkolem mělo být „určení roční úplaty za věcné břemeno v roce 2012, 2013 a 2014“, pak dokazování k této skutečnosti není pro posouzení souzené věci podstatné právě proto, že v dané věci není uplatněn nárok na stanovení úplaty formou konstitutivního rozhodnutí. Jinak řečeno, jestliže je mezi účastníky platně uzavřena dohoda o zřízení věcného břemene s dohodnutou úplatou, není podstatné, zda tato úplata odpovídá či neodpovídá „obvyklé roční úplatě za věcné břemeno.“

Jelikož odvolací soud rozhodl nesprávně a zároveň dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud napadené usnesení změnil podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 25. 3. 2020


Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu