Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/25/2019
Spisová značka:24 Cdo 1638/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.1638.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dědické řízení
Dovolání
Dovolací důvody
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 předpisu č. 99/1963Sb.
§ 241a odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
§ 175y odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/05/2019
IV.ÚS 1488/19
JUDr. Jan Filip
-
-

24 Cdo 1638/2018-413


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Lubošem Hanzlíkem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí č. 512, proti žalované B. R., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Součkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží č. 139/57, o zaplacení 253.333 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 344/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2017, č. j. 20 Co 244/2017-364, takto:


I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.)

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.9.2017, č.j. 20 Co 244/2017-364, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10.10.2016, č.j. 9 C 344/2014-259, kterým bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 253.333 Kč s příslušenstvím; podle odůvodnění rozsudku uvedená částka představuje bezdůvodné obohacení žalované, která převzala krátce před smrtí J. R. (zemřelého dne 20.12.2013) s jeho souhlasem do opatrování finanční prostředky, nebylo však prokázáno, že si je měla ponechat nebo je předat jiným osobám na úhradu tvrzených půjček; do aktiv dědictví po J. R. byla do aktiv dědictví zařazena peněžní hotovost 350.000 Kč, stejně jako do aktiv dědictví po jeho manželce E. R. (zemřelé dne 30.1.2013), a podle usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 27.2.2014, č.j. 24 D 4/2014-41, a ze dne 27.2.2014, č.j. 24 D 136/2013-70, tyto finanční prostředky zdědily J. H. (žalobkyně), D. K. a M. J.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud řešil označené otázky v rozporu s rozhodnutími dovolacího soudu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2011, sp. zn. 30 Cdo 495/2011, namítá, že „žalobkyně jako pouze jedna z dědiček má aktivní legitimaci svým jménem uplatnit pohledávku zůstavitele či její část vůči třetí osobě jedině v rozsahu vypořádání takové pohledávky v dědictví v její prospěch; není-li v dědictví vypořádána žádná pohledávka, mají aktivní legitimaci k žalobě pouze všichni dědici společně, nikoliv žalobkyně sama“, v dané věci však nebyla v dědictví projednána žádná pohledávka, jen peníze na hotovosti; odvolací soud se k tomuto argumentu v napadeném rozhodnutí „vyjadřuje jen citací slov námitky žalobkyně o tom, že rozlišování hotovosti a pohledávky by bylo přepjatým formalismem“, což nemůže obstát, kritérium zásadního rozlišení mezi peněžní hotovostí a pohledávkou řeší právní praxe běžně a opakovaně, což bylo Nejvyšším soudem vysvětleno i v rozhodnutí ze dne 18.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 1219/2006. Žalovaná dále namítá, že napadené rozhodnutí vychází z provedeného důkazu obsahem dědického spisu jako důkazu veřejnou listinou podle § 134 o.s.ř., a to „i v rozsahu doložení tím existence aktiv vůči třetím osobám“, a že „tento právní závěr ve svém důsledku zároveň přenesl důkazní břemeno na žalovanou tím, že od ní k úspěchu ve sporu vyžaduje vyvrácení obsahu listiny“, přitom z argumentace rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, vyplývá, že „ani potvrzení dědictví či schválená dohoda o vypořádání dědictví nejsou způsobilé založit zákonný předpoklad skutečné existence tvrzeného aktiva i vůči třetím osobám, dokladuje se tím pouze zjištění, že toto aktivum dědicové v řízení shodně tvrdili a případně se navzájem o ně vypořádali – není však závazným zjištěním objektivní existence aktiv“. Žalovaná také opakuje své odvolací námitky proti správnosti skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně, s tím, že na ně odvolací soud dostatečně nereagoval.

Dovolání žalované není podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. To platí jak z hlediska závěru o aktivní věcné legitimaci žalobkyně k podání žaloby pouze jí samotnou, bez ostatních dědiců, neboť žalobu podala až po právní moci usnesení, kterými bylo rozhodnuto o nabytí dědictví, a předmětem žaloby je jen část peněz, o nichž bylo v řízeních o dědictví rozhodováno (na rozdíl od situace řešené dovolacím soudem ve věci sp. zn. 30 Cdo 495/2011), stejně i z hlediska označení nároku, z něhož se bezdůvodné obohacení dovozuje (k označení „peníze na hotovosti“ a „pohledávka“ srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.8.2012, sp. zn. 21 Cdo 1305/2010; dovolatelkou uvedený rozsudek dovolacího soudu sp. zn. 21 Cdo 1219/2016 řeší právní otázky vyplývající ze vstupu dědiců do práv a povinností zemřelého majitele účtu u peněžního ústavu, na který byly peníze složeny, což na danou věc nedopadá), a také z hlediska závaznosti rozhodnutí vydaného v řízení o dědictví pro třetí osoby, když soudy v souladu s ustanovením § 175y odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném v době smrti J. R. a E. R., i v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. zpráva občanskoprávního kolegia NS ČSR z 10.5.1981, Cpj 165/81; rozhodnutí NS ČR ze dne 31.1.1990, sp. zn. 3 Cz 5/90; usnesení NS ČR ze dne 2.3.1999, sp. zn. 21 Cdo 1982/98) respektovaly, že pro osoby, které nebyly účastníky řízení o dědictví, není výrok rozhodnutí o majetku zařazeném do aktiv dědictví závazný - proto také ohledně existence peněžních prostředků svěřených J. R. do úschovy J. B., později předaných žalované, a určení, jak s nimi má být dále naloženo, prováděly v řízení o žalobě dokazování.

Pokud žalovaná v dovolání vznesla také výhrady ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění a proti hodnocení důkazů odvolacím soudem (zejména výpověďmi svědků), a činí-li z výsledků dokazování odlišná skutková zjištění, než odvolací soud, a z nich dovozuje vlastní (odlišný) právní názor na věc, uplatnila tím jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. (z něhož vyplývá, že dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat správnost skutkových zjištění); dovolání tak trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.)

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 2. 2019


JUDr. Roman Fiala
předseda senátu