Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/11/2019
Spisová značka:28 Cdo 1983/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1983.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Vady podání
Poučovací povinnost soudu
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 241a odst. 1, 2 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E

28 Cdo 1983/2019-194


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce J. V., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Filipem Štípkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště 96/6-8, proti žalované J. T., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Monikou Koubovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 495/12, o zaplacení částky 170.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 9 C 450/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. ledna 2019, č. j. 84 Co 1381/2016-177, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 170.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 6. 11. 2014 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 10. 3. 2014 uzavřel se svým zaměstnavatelem M. H. „smlouvu o bezúročné půjčce“ částky 200.000 Kč, kterážto byla poukázána na základě smlouvy o půjčce uzavřené mezi účastníky přímo na účet žalované, v té době jeho přítelkyni, na čemž se účastníci ústně dohodli. Žalovaná mu vrátila jen částku 30.000 Kč, nadále mu však přes výzvu dluží 170.000 Kč.

Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 8. 2016, č. j. 9 C 450/2014-114, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 54.417 Kč k rukám zástupkyně žalované. Po provedeném dokazování dovodil, že žalobci se ani po poučení soudem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nepodařilo prokázat, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce (§ 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), neboť v řízení bylo prokázáno jen to, že žalobce si od M. H. na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 10. 3. 2014 zapůjčil bezúročně částku
200.000 Kč, kterou měl vrátit do 30. 9. 2014, a že tato částka byla ve třech splátkách poukázána na účet žalované. Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že nároku žalobce nelze vyhovět ani z titulu bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.), neboť nebylo prokázáno, že by žalovaná částku 200.000 Kč užila výlučně pro svou potřebu, a tak se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila (a v jaké výši). Naopak v řízení bylo účastnickou výpovědí žalované, řadou listinných důkazů a výslechem svědka Pokorného prokázáno, že účastníci spolu žili v družském poměru ve společné domácnosti, že peníze, které si žalobce půjčil od pana H., převedl na účet žalované, protože pracoval u pana H., kam byl převeden z úřadu práce „a nemohl tedy legálně podnikat“, že žalobce měl k účtu, který účastníci společně založili v březnu 2014, když chtěli začít podnikat, neomezené dispoziční právo, že účastníci společně podnikali ve fitcentru, že žalovaná za účelem pořízení sportovního vybavení uzavřela dne 15. 3. 2014 smlouvu o spotřebitelském úvěru, že částka asi 96.000 Kč byla použita na nájem fitcentra a zbytek na vybavení, které si žalobce po skončení podnikání odvezl, že žalobce ohledně fitcentra jednal s dodavateli, objednával vybavení, jako zmocněnec žalované byl přítomen při kontrole provedené pracovníky magistrátu a podepsal a převzal vyhotovený protokol, že z předmětného účtu vybíral na kartu, platil si z něho mobil, nájem za garáž, nechával si na něj posílat peníze od bratra a i od pana H., taktéž bratrovi z něj posílal peníze, že z něj prováděl platby i výběry, a to i v době, kdy žalovaná (dle výkazu vyhotoveného jejím zaměstnavatelem) byla v práci (konkrétně se jednalo o výběr z bankomatu dne 9. 4. 2014 ve výši 3.000 Kč, o platbu kartou dne 10. 4. 2014 ve výši 10.040 Kč a o výběry z bankomatu dne 18. 4. 2014 ve výši 6.000 Kč a dne 23. 5. 2014), že žalovaná zaplatila žalobci asi 60.000 Kč jako výnos z podnikání a na společné hospodaření, že z něj platila též tři dovolené účastníků během roku, že některé nákupy hrazené z předmětného účtu (např. v obchodním domě Tesco, Globus, u čerpacích stanic atd.) byly určeny pro společnou potřebu, že předmětný účet byl zrušen ke dni 19. 8. 2014 s konečným nulovým zůstatkem a že při skončení podnikání se účastníci dohodli, že „jsou vyrovnáni“. Pokud pak žalobce měl za to, že zaplacením částky 30.000 Kč žalovaná svůj dluh vůči němu uznala, což žalovaná ve své účastnické výpovědi popřela s tím, že mu jednak předala i další částky a že tyto peníze byly určeny pro společnou potřebu a „něco žalobce vložil do podnikání“, pak soud dovodil, že tato tvrzení žalované nebyla vyvrácena žádným důkazem a že naopak žalobce svá tvrzení neprokázal (ke svým tvrzením nenavrhl žádné důkazy, přičemž nesouhlasil se svojí účastnickou výpovědí).


K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17. 5. 2017, č. j. 84 Co 1381/2016-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9.939 Kč k rukám její zástupkyně JUDr. Moniky Koubové (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce ani přes poučení neprokázal, že by mezi účastníky byla uzavřena ústní smlouva o zápůjčce; na rozdíl od něj však dovodil, že v daném případě se ze strany žalobce jednalo o tzv. vědomé plnění nedluhu ve smyslu § 2997 odst. 2 o. z., a že proto nárok na vydání bezdůvodného obohacení v souladu s § 2997 odst. 1 o. z. nemá.

Na základě dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 1. 2018, č. j. 28 Cdo 5089/2017-155, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud - poté, co vyložil § 2997 odst. 1 větu druhou o. z. - odvolacímu soudu vytkl, že zcela zřejmě přehlédl závěr učiněný soudem prvního stupně že „žalobce neprokázal, že by se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila, jelikož nebylo prokázáno, že by částku 200.000 Kč užila výlučně pro svou potřebu“ (jinak řečeno, nebylo prokázáno, že žalobce žalovanou obohatil, případně v jaké výši). Za tohoto stavu věci, který v odvolacím řízení nedoznal změny, když odvolací soud žádné dokazování neprováděl, již z tohoto důvodu nebylo namístě použití § 2997 odst. 1 věty druhé o. z., neboť nebyl splněn jeden z předpokladů této výluky, totiž že žalobce žalovanou obohatil - viz „obohatil jiného“. Kromě toho odvolací soud nepostupoval v souladu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí, když z pohledu předcházejícího řízení před soudem prvního stupně danou věc posuzoval zcela originálním způsobem podle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z., aniž to žalovaná namítla a aniž dal účastníkům řízení možnost skutkově a právně stran výluky uvedené v tomto ustanovení argumentovat, a řízení tak zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud současně s odkazem na jeho ustálenou rozhodovací praxi přisvědčil žalobci v tom, že i po přijetí zákona č. 89/2012 Sb. Je možno vycházet ze závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věcech bezdůvodného obohacení, která dovodila, že účastník, jenž v rámci své procesní obrany tvrdí, že mu pro přijetí sporných majetkových hodnot svědčil právní důvod, musí daný titul náležitě specifikovat. Nepostačí pouhé tvrzení, že předmětný přesun majetku činil důvodným blíže neupřesněný právní vztah. Je nutné vymezit a prokázat, o jaký poměr se jednalo, identifikovat právní skutečnost, jíž byl založen, apod.

Krajský soud v Ústí nad Labem poté rozsudkem ze dne 23. 1. 2019, č. j. 84 Co 1381/2016-177, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení a „obou řízení odvolacích“ částku 18.139 Kč k rukám její zástupkyně JUDr. Moniky Koubové (výrok II.). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a opětovně se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce přes poučení soudem neprokázal, že by mezi účastníky byla uzavřena ústní smlouva o zápůjčce. Dále dovodil, že pokud byla částka 200.000 Kč poukázána na účet žalované (užívaný oběma účastníky), nestalo se tak bez právního důvodu, neboť v řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda, kterou žalovaná označila jako dohodu o společném podnikání, jejíž podstatou bylo to, že ona bude jako podnikatelka provozovat fitcentrum, za účelem toho účastníci sdruží své prostředky (žalovaný finanční prostředky, žalovaná již dříve pořízené cvičební stroje) a výnosy z tohoto podnikání budou sloužit k jejich společné spotřebě. Podle odvolacího soudu přitom není podstatné, že tato dohoda nenaplňuje náležitosti některé z možných forem společného podnikání jako takového, jelikož účastníci byli oprávněni uzavřít též dohodu zákonem výslovně neupravenou (§ 1746 odst. 2 o. z.). S odkazem na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1374/2018 (v němž byla řešena situace, kdy na základě vzájemné dohody účastníků o společném bydlení a využívání nemovitosti (bytu) k tomuto účelu se investující osoba podílela na pořízení nemovitosti či na jejích stavebních úpravách za účelem získání či zkvalitnění prostor pro společné bydlení, kdy ke vzniku bezdůvodného obohacení dochází zpravidla teprve v okamžiku, kdy účastníci takové dohody zrušili společné soužití a společné užívání bytu) dovodil, že i v dané věci došlo k tomu, že „mezi účastníky byl na počátku dán právní důvod k tomu, aby peněžní prostředky byly na účet žalované složeny, který pak odpadl v okamžiku, kdy účastníci spolu přestali žít a kdy žalovaná ukončila provoz fitcentra“, k čemuž dle tvrzení žalobce došlo v průběhu srpna 2014. S ohledem na to vyzval žalobce, aby tvrdil, zda a v jakém rozsahu byla žalovaná na jeho úkor obohacena k datu, kdy došlo k ukončení jejich soužití. Protože však žalobce setrval na svém tvrzení, že žalovaná se obohatila o částku 170.000 Kč, aniž toto své skutkové tvrzení blíže specifikoval, a „nové“ důkazy neoznačil (§ 118a odst. 3 o. s. ř.), a protože v řízení bylo zjištěno, že částka poukázaná na účet žalované byla v průběhu družského soužití účastníků spotřebována a že konečný zůstatek na tomto účtu byl nulový, nelze podle odvolacího soudu mít za to, že žalovaná byla na úkor žalobce obohacena v době, kdy důvod ke složení prostředků na účet žalované odpadl (žalobce tak neunesl břemeno tvrzení „a tedy ani břemeno důkazní“). Uzavřel, že „nároku žalobce nelze vyhovět ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť netvrdil žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že se žalovaná na jeho úkor obohatila poté, co žalovanou prokázaný důvod ke složení částky 200.000 Kč na její účet odpadl“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce z (jím tvrzeného) důvodu nesprávného právního posouzení věci dovolání, jež má za přípustné, neboť „závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Dovolatel namítá, že „se až z napadeného rozsudku dozvěděl o neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, což je v rozporu např. s rozhodnutím sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, že nebyl vyčerpávajícím způsobem odvolacím soudem seznámen s povahou poskytnutého poučení, což je v rozporu např. s rozhodnutím sp. zn. 23 Cdo 251/2012, a že nebyl poučen, v čem přesně jeho břemeno tvrzení a důkazní břemeno spočívají, což je v rozporu např. s rozhodnutím sp. zn. 23 Cdo 1241/2011“. Má za to, že na poučení odvolacího soudu včas reagoval, neboť sdělil, že „tvrdí, že na straně žalované došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení ke dni ukončení družského poměru, a to v rozsahu žalované částky, tj. 170.000 Kč“. Žádné další poučení od odvolacího soudu „neobdržel“ a měl tedy za to, že své povinnosti „v této otázce splnil“; v této souvislosti poukázal na to, že byl poučen jen dle § 118a odst. 1 o. s. ř. a nikoli dle § 118a odst. 3 o. s. ř., a že se až z napadeného rozsudku dozvěděl o existenci „jakési dohody mezi žalobcem a žalovanou o společném podnikání“, že dvě osoby mohou společně podnikat i jinou formou, než připouští zákon (§ 1746 odst. 2 o. z.), s čímž nesouhlasí, a že „žalovaná bez dalších pochybností a jednoznačně, pouhým předložením výpisu z účtu prokázala, že všechny prostředky, které na její účet zaslal, spotřeboval on sám“. Žalobce tak byl až do vydání napadeného rozsudku přesvědčen, že tvrzení žalované nejsou podpořena žádnými věrohodnými důkazy. „Postup odvolacího soudu a jeho rozhodnutí je tak pro něj překvapivý, což porušuje jeho právo na spravedlivý proces“. Dovolatel je nadto přesvědčen o tom, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní leží v otázce bezdůvodného obohacení na žalované a že soudy obou stupňů nezákonně přesouvají důkazní břemeno na něj, takže odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když pominul pravidlo, že negativní skutečnosti se zásadně neprokazují (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4220/2009); „žalobce totiž nemůže prokázat, že peníze nevybíral, a je proto na druhé straně, aby svá tvrzená prokázala“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a dovolání žalobce projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, článek II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci

V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud při ústním jednání konaném dne 31. 10. 2018 poučil žalobce takto: „Žalobce je vyzván, aby doplnil svá skutková tvrzení a uvedl, zda tvrdí, že v důsledku poskytnutí částky 200.000 Kč žalobcem byla žalovaná obohacena v době, kdy došlo k ukončení družského poměru účastníků, popř. v jakém rozsahu“.

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, která je uplatnitelná i po přijetí zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dovodila, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že bylo poskytnuto na základě smlouvy o půjčce, avšak podle názoru soudu existence smlouvy o půjčce není prokázána, ale prokázáno bylo, že žalobce své peněžní prostředky žalovanému převedl na jeho účet, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2795/2008, a ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2299/2014). V rozhodnutí ze dne 15. 8. 1996, sp. zn. II Odon 14/96, publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 11/1996, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že soud nemůže konstatovat vznik pohledávky a odpovídajícího dluhu na základě pouhého zjištění, že došlo k předání a převzetí věcí; je třeba vždy zjistit právní důvod tohoto předání (nešlo-li o plnění bez právního důvodu). Dále srov. právní názory vyslovené v předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu v této věci.

Z uvedeného plyne, že poučení odvolacího soudu poskytnuté žalobci při jednání dne 31. 10. 2018 bylo zcela nepřípadné, jestliže břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně prokázání, zda žalovaná měla právní důvod k přijetí částky 200.000 Kč (kterou si žalobce dne 10. 3. 2014 půjčil od M. H.) na její bankovní účet (k němuž ovšem žalobce měl neomezené dispoziční právo), ležela na žalované (jimž plně dostála, přičemž doložila i to, k jakým účelům byly peníze za trvání družského poměru účastníků použity).

Výtky dovolatele, že „nebyl vyčerpávajícím způsobem odvolacím soudem seznámen s povahou poskytnutého poučení“, že „nebyl poučen, v čem přesně jeho břemeno tvrzení a důkazní břemeno spočívají“, a že „nebyl poučen dle § 118a odst. 3 o. s. ř.“, tudíž žádný význam nemají, neboť žalobce, coby stranu v uvedeném směru důkazním břemenem nezatíženou, nebylo zapotřebí poučovat podle § 118a o. s. ř. (jak odvolací soud učinil); kromě toho dovolatel těmito výtkami nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž představují - neoznačil-li v dovolání žádnou otázku procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu podle jeho mínění spočívá a při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu - uplatnění vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovými námitkami se však dovolací soud nemůže zabývat, jelikož případné vady řízení nejsou již od 1. 1. 2013 samostatným dovolacím důvodem, a dovolací soud k nim přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř. a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2248/2016, ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1526/2018, a ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2611/2017).

Bylo-li v dané věci již v řízení před soudem prvního stupně zjištěno, že na straně žalované existoval právní důvod k přijetí částky 200.000 Kč na její bankovní účet (založený dne 10. 3. 2014), spočívající v tom, že účastníci se dohodli na společném soužití (společné domácnosti) a na společném podnikání ve fitcentru, jakož i na tom, že žalobce měl neomezené dispoziční právo k bankovnímu účtu žalované, z nějž také čerpal finanční prostředky, a že z tohoto účtu byly hrazeny i dovolené účastníků, jakož i jejich běžné potřeby, a že částka poukázaná na účet žalované byla v průběhu družského soužití účastníků spotřebována, účet byl dne 19. 8. 2014 zrušen s konečným nulovým zůstatkem, že žalovaná pak ukončila provoz fitcentra v průběhu srpna 2014 a žalobci vyplatila částku 30.000 Kč (jak v žalobě uvedl), je zřejmé, že nešlo o odpadnutí právního důvodu, pro nějž byly finanční prostředky na účet žalované poukázány, nýbrž o to, že uvedené dohody účastníků byly v době jejich soužití naplňovány a naplněny. Odkaz odvolacího soudu na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1374/2018 (v této věci soudy rozhodovaly o žalobě, jíž se žalobce domáhal náhrady investic majících za následek zhodnocení domu ve výlučném vlastnictví žalované, k nimž žalobce použil výtěžek z prodeje vlastní nemovitosti a uskutečnil je s vidinou časově neomezeného soužití s žalovanou, s níž krátce na to uzavřel i manželství, které však bylo následně rozvedeno; tedy důkazní břemeno bylo na žalobci) sice není případný, jelikož žalobce v daném řízení (ani) netvrdil, že by investoval do nějaké věci ve výlučném vlastnictví žalované a že by tak onu věc zhodnotil (a netvrdil ani to, že by žalovaná v tomto období, kdy účastníci vedli společnou domácnost a kdy se žalobce podílel na podnikání žalované, použila finanční prostředky vložené na její bankovní účet na pořízení nějaké věci větší hodnoty výlučně pro sebe), právní posouzení věci odvolacím soudem (že žalovaná měla právní důvod k přijetí částky 200.000 Kč na její bankovní účet), však žalobce v dovolání nezpochybnil.

Pokud pak dovolatel namítá, že nemůže prokázat, že peníze z účtu nevybíral (neboť jde o negativní skutečnost), jde o námitku účelovou, jíž zpochybňuje skutkové zjištění učiněné již soudem prvního stupně, že z bankovního účtu žalované, k němuž měl neomezené dispoziční právo, čerpal finanční prostředky, a že z tohoto účtu byly hrazeny i dovolené účastníků, jakož i jejich běžné potřeby. Skutkové zjištění, že všechny prostředky, které žalobce na účet žalované zaslal, „spotřeboval on sám“, soudy neučinily.

Ani prosté tvrzení dovolatele, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, nemůže založit přípustnost podaného dovolání, není-li současně vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. (viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 58; dále srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 6067/2017, a ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1014/2018). Nad rámec dovolací soud podotýká, že rozsudek odvolacího soudu není možné pokládat za překvapivý, neboť právní závěr, že žalovaná měla právní důvod k přijetí částky 200.000 Kč na její bankovní účet, vyplynul z dosavadního průběhu řízení, takže není možné přesvědčivě namítat, že dovolatel byl neočekávaným vývojem právního posouzení věci připraven o možnost skutkově a právně argumentovat (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5728/2015, ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016, a ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017), a to i s ohledem na právní názory vyslovené Nejvyšším soudem v předchozím zrušujícím rozsudku v této věci.

Nejvyšší soud dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že dovolání žalobce není podle § 237 o. s. ř. přípustné, resp. že v naznačených směrech trpí vadami, spočívajícími v tom, že dovolatel neoznačil žádnou otázku procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí a kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pro něž není možno v dovolacím řízení pokračovat; proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 7. 2019


JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu