Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/08/2018
Spisová značka:7 Tdo 1351/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1351.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolací důvody
Podvod
Pokus trestného činu
Pomoc k trestnému činu
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku
§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku
§ 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C

7 Tdo 1351/2018-26


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 8. 11. 2018 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných R. H., nar. XY v XY, bytem XY a S. P., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 3 To 374/2017, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 48/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných R. H. a S. P. odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2017, č. j. 6 T 48/2017-225, byli obvinění uznáni vinnými pomocí pokusu zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c), § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byl každý z nich odsouzen podle § 209 odst. 4, § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Kromě toho bylo tímto rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu obviněného P. N.

Obvinění R. H. a S. P. se podle skutkových závěrů soudu prvního stupně uvedené pomoci pokusu podvodu dopustili tím, že dne 15. 1. 2015 jako svědkové závěti svými podpisy v rozporu se skutečností stvrdili, že zůstavitelka a pořizovatelka závěti, tedy Z. P., před nimi závěť vlastnoručně podepsala, avšak podpis na této závěti zfalšoval P. N., když tuto závěť sám podepsal a následně dne 5. 2. 2016 v XY v notářské kanceláři JUDr. Michala Voříška předložil notáři v rámci probíhajícího dědického řízení vedeného pod sp. zn. 58 D 2836/2015 tuto falešnou alografní závěť, údajně podepsanou Z. P., nar. XY, která zemřela dne 26. 10. 2015, podle které měl veškerý majetek zůstavitelky, který činil ke dni její smrti celkem 2 878 458,78 Kč, připadnout P. N., a to v úmyslu vzbudit v dědici O. N., jehož zůstavitelka závětí psanou vlastní rukou ze dne 27. 8. 2014 ustanovila univerzálním dědicem celého svého jmění, dojem, že závěť v jeho prospěch byla sepsáním pozdější alografní závěti zrušena, a že již není dědicem po zůstavitelce a v případě, že by dále nebyl aktivní v dědickém řízení, tedy pokud by pravost této závěti nepopřel, by P. N. získal neoprávněně dědictví v hodnotě 2 878 458,78 Kč, a to ke škodě O. N., přičemž obvinění R. H. a S. P. pravost závěti ze dne 15. 1. 2015 stvrdili s vědomím, že bude použita v případném dědickém řízení po zůstavitelce Z. P.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními státní zástupce a obvinění R. H. a S. P. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 3 To 374/2017-265 zrušil napadený rozsudek ve výroku o uložení peněžitého trestu obviněnému P. N. a nově o něm rozhodl. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných R. H. a S. P. zamítl.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podali obvinění společně prostřednictvím obhájce dovolání, která opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř. Uvedli, že podle jejich přesvědčení neměli být za skutek vůbec trestně stíháni, neboť v jejich jednání nelze spatřovat účastenství na spáchaném pokusu zločinu podvodu. Obviněný P. N. je oklamal a zneužil jejich důvěry a oni až do chvíle, kdy věc začala šetřit policie, žili v přesvědčení, že je vše v pořádku. Namítli, že jejich jednání nepřekročilo hranice přípravy k trestnému činu ve smyslu § 20 tr. zákoníku. Poukázali na časovou prodlevu mezi datem, kdy se měli skutku dopustit a datem úmrtí zůstavitelky a uvedli, že za tu dobu mohla zůstavitelka svou závěť několikrát změnit. Podle obviněných k pokusu zločinu došlo až předložením závěti v dědickém řízení. Dále namítli, že ani jeden z nich nenaplnil subjektivní stránku trestného činu. Zpochybnili, že by jednali v úmyslu pomoci P. N. dostat se nezákonným způsobem k majetku zůstavitelky. Připustili, že pochybili, když se nepřesvědčili, že zůstavitelka závěť podepsala, avšak nesouhlasí se závěrem soudů, že by zůstavitelka před jejich zraky neprojevila vůli odkázat majetek P. N. Podle obviněných jejich jednání s odkazem na judikaturu z hlediska zásady ultima ratio nepřekročilo hranice trestní odpovědnosti a v jejich jednání je možné spatřovat maximálně naplnění znaků přestupku. Postupem soudů obou stupňů došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces.

Závěrem obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a přikázal soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovoláním obviněných vyjádřil a uvedl, že uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. není spojen s jakoukoliv argumentací ve smyslu nepřípustnosti trestního stíhání. Nelze přisvědčit právnímu názoru obviněných, že nekonali v úmyslu pomoci P. N. dostat se nezákonným způsobem k majetku zůstavitelky. Obvinění byli v postavení osob, které svými podpisy měly dosvědčit jako pravdivou skutečnost, že zůstavitelka opatřila svoji poslední vůli vlastnoručním podpisem. Takto však nepostupovali a závěť podepsali dříve, než by tak mohla učinit zůstavitelka. Tím nepravdivě stvrdili, že tato svým vlastnoručním podpisem před nimi projevila poslední vůli o tom, jak má být naloženo s jejím majetkem pro případ její smrti, a že každý z nich obdržel po jednom vyhotovení závěti. Pokud obvinění poukazovali na svůj dlouholetý kamarádský vztah s P. N., jakož i jejich důvěru z toho plynoucí, či tíživou atmosféru v místnosti, pak tyto tvrzené okolnosti soudy nemohly posoudit ve prospěch právního závěru, že jednali pouze v nedbalostní formě zavinění. Vedle diametrálního rozporu mezi tím, co na textu závěti svým podpisem verifikovali při zcela jasném srozumění, že v té době se takové skutečnosti nezakládají na pravdě, si od P. N. ani nepřevzali po jednom stejnopisu závěti, ačkoli to podle jejího textu deklarovali. Obvinění se ani nedotazovali po pravém důvodu, proč jim P. N. sdělil, že „to tetě předloží sám“ a nezajímali se ani o to, zda zůstavitelka byla ve stavu fyzické způsobilosti závěť podepsat. Byli tedy zcela logicky srozuměni i s takovou variantou jednání P. N., že za zavřenými dveřmi nebude postupovat tak, jak jim předeslal, a to zvláště za stavu, že právní význam jimi dosvědčovaného úkonu nepochybně znali. Časový rozestup mezi parafováním jejich nepravdivých svědectví na závěti a uplatněním závěti nemůže vést k závěru, že svým skutkem participovali pouze na přípravě trestného činu. Bez ohledu na namítané období, do kterého jejich jednání spadá, zůstává podstatným, že závěť se zfalšovaným podpisem zůstavitelky a opatřená jejich podpisy stvrzujícími opak, mohla být po stránce formálně právní uplatněna v dědickém řízení (což se také po smrti zůstavitelky i stalo), a že obvinění tak svou činností bezprostředně přispěli k tomu, aby ze strany hlavního pachatele došlo k naplnění trestného činu podvodu, resp. jeho pokusu. K namítanému porušení zásady ultima ratio, poukázal státní zástupce na to, že způsob, jakým obvinění participovali na pokusu podvodného uplatnění alografní závěti hlavním pachatelem P. N., svědčí o takové společenské škodlivosti jejich jednání, že je na místě uplatnění trestní odpovědnosti.

Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod je dán jen tehdy, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv ve věci existoval některý z důvodů jeho nepřípustnosti uvedených v § 11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Jde o to, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé podle § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena podle § 11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo § 11a tr. ř., neboť trestní řád výlučně v těchto ustanoveních taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. V případě tohoto dovolacího důvodu obvinění neuvedli žádný z taxativně vyjmenovaných důvodů nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo § 11a tr. ř. Jiné namítané vady nepřípustnost trestního stíhání nezakládají. Pokud tedy obvinění namítli, že neměli být za shora popsaný skutek vůbec trestně stíháni, když v jejich jednání nelze spatřovat účastenství na pokusu zločinu podvodu, je ze shora uvedeného zřejmé, že tato námitka je zjevně neopodstatněná. S jistou mírou benevolence by však bylo možno tuto námitku obviněných podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Námitky obviněných, kterými polemizují se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a nabízí vlastní způsob hodnocení důkazů, jsou námitkami, které obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Obvinění nabízejí svoji vlastní verzi skutkového děje, na které staví své námitky. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Nejvyšší soud v tomto případě žádné porušení práva na spravedlivý proces neshledal. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Obvinění se ke svému jednání doznali (popřeli pouze subjektivní stránku), mimo jejich doznání jsou usvědčeni výpovědí dalšího obviněného P. N., jakož i svědkyní Z. V. a listinnými důkazy. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal existenci žádného, natož extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, není zde důvodu k zásahu do skutkových zjištění a Nejvyšší soud vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a jak jej akceptoval i soud druhého stupně.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněných, že jejich jednání nepřekročilo hranice přípravy k trestnému činu, přičemž příprava není v tomto případě trestná. Uvedli, že v časové prodlevě mezi datem úmrtí zůstavitelky a podpisem závěti mohla zůstavitelka svoji závěť několikrát změnit a tím fakticky anulovat. Podle obviněných k pokusu zločinu podvodu došlo až předložením závěti v dědickém řízení. Námitka obviněných nemůže obstát. Pokud obvinění namítli, že v časové prodlevě mezi podepsáním závěti a smrtí zůstavitelky mohla zůstavitelka sepsat novou závěť, nezbývá než konstatovat, že se jedná ze strany obviněných o pouhou spekulaci, kdy se za žádných okolností nemohli spoléhat na to, že v mezidobí sepíše závěť novou a předmětnou tak fakticky anuluje, rovněž nemohli předpokládat datum úmrtí zůstavitelky. Délka časové prodlevy mezi uzavřením závěti a smrtí zůstavitelky, na kterou obvinění poukazují, tak byla velmi nejistá a de facto by v případě dřívějšího úmrtí zůstavitelky mohla být závěť uplatněna nedlouho po jejím sepisu. Obvinění však museli vědět, že závěť je sepisována do budoucna a bude uplatněna až poté, kdy zůstavitelka zemře. Je zřejmé, že veškeré podmínky k uplatnění závěti byly připraveny již okamžikem podpisu závěti do budoucna a již v tomto okamžiku se jednalo o pokus, byť ještě neukončený (k jeho ukončení došlo předložením závěti notáři v dědickém řízení), a nikoli pouze o přípravu. S ohledem na uvedené shledal Nejvyšší soud námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou benevolence podřadit námitku stran absence subjektivní stránky pokusu trestného činu podvodu. Obvinění namítli, že nejednali v úmyslu pomoci P. N. dostat se nezákonným způsobem k majetku zůstavitelky a dodali, že jeho jednáním byli zaskočeni. Podle obviněných P. N. zneužil jejich důvěry. Nejvyšší soud se s touto námitkou neztotožňuje. Obvinění si museli být vědomi toho, že P. N. napomáhají v podvodném jednání, jelikož průběh podpisu závěti neodpovídal tomu, co potvrdili, a sice že zůstavitelka před nimi tuto závěť odsouhlasila a vlastnoručně podepsala, což vyplývá z textu závěti (č. l. 53), kterou měl obviněný R. H. osobně přečíst před zůstavitelkou. Oba obvinění jsou dostatečně vzdělaní a mají potřebné životní zkušenosti, když obviněný R. H. pracuje jako realitní makléř a obviněná S. P. byla zaměstnána jako provozní manažerka. Je tedy patrno, že oba obvinění se pracovně pohybovali v oblastech, u nichž se předpokládá alespoň základní znalost práva, sepisování a podepisování listin. Museli si tak být vědomi povinností, které jim plynou z institutu svědka závěti. K tomu, aby obvinění jako svědci závěti připojili své podpisy před zůstavitelkou a poté místnost opustili, nebyl dán žádný relevantní důvod. Nelze se přiklonit k závěru, že podepsání závěti před samotným podpisem zůstavitelky, aniž by viděli, jak zůstavitelka závěť sama podepsala, bylo pouze nedbalostního charakteru. Je namístě poznamenat, že obvinění se s P. N. dobře a delší dobu znali, byli přátelé. Navíc pak přinejmenším obviněný R. H., který se pohybuje v oblasti realit, musel mít povědomí o možné hodnotě nemovité věci zůstavitelky, která byla rovněž předmětem dědictví. Soudy obou stupňů se s touto námitkou zabývaly a řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž Nejvyšší soud se s jejich závěry plně ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje (str. 8 rozsudku soudu prvního stupně, str. 4 rozsudku odvolacího soudu). S ohledem na uvedené shledal Nejvyšší soud námitku obviněných zjevně neopodstatněnou.

S jistou mírou benevolence lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitku porušení zásady ultima ratio. K této námitce je namístě připomenout, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na subsidiaritu trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Jednání obviněných kvalifikované jako pomoc pokusu zločinu podvodu nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud také tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 256b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněných zjevně neopodstatněnými z hlediska dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., pak jsou zjevně neopodstatněnými i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Obiter dictum je namístě poznamenat, že věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání dne 24. 10. 2018, ačkoli rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen již dne 22. 11. 2017, tedy v dovolacím řízení nedošlo k žádným průtahům trestního řízení.


Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 11. 2018


JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu