Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/20/2018
Spisová značka:6 Tdo 968/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.968.2018.2
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Dotčené předpisy:§ 20 odst. 1 předpisu č. 6/2002Sb.
Kategorie rozhodnutí:C

6 Tdo 968/2018-I.-54

USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2018 o dovoláních, která podali obviněný K. B., a obviněný P. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 7. 2017, č. j. 6 To 100/2016-946, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 182/2012, takto:

Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, se věc obviněných K. B. a P. B. p o s t u p u j e velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 7. 10. 2015, č. j. 3 T 182/2012-872, byli obvinění K. B. a P. B. (dále jen „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými: pod bodem I. výroku obviněný K. B. pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, pod bodem II. výroku obviněný P. B. přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustili tím, že

I. obžalovaný K. B. sám
- dne 21. 1. 2011 uzavřel se svou babičkou S. B., darovací smlouvu datovanou dnem 20. 1. 2011, na základě které S. B. darovala obžalovanému bytovou jednotku v budově, na stavební parcele, v katastrálním území Ž., okres L., v hodnotě 550.000 Kč, přičemž věděl, že její podpis bude ověřován pracovnicí Městského úřadu v L., a dále bude proveden vklad u Katastrálního úřadu pro Ú. K., Katastrální pracoviště Ž.,
- dne 21. 1. 2011 si ponechal na svůj účet převést od své babičky S. B., na základě příkazu pro banku podepsaný S. B., který byl realizován dne 25. 1. 2011, odkup 121890 ks podílových fondů Sporoinvestu OPF, přičemž získané finanční prostředky z tohoto odkupu ve výši 224.814,80 Kč byly na základě téhož příkazu převedeny na účet vedený u mBank, BRE Bank S. A., P., jehož majitelem je obžalovaný,
přičemž těchto jednání se dopustil přesto, že si byl vědom toho, že její závažný zdravotní stav vylučuje schopnost činit právní úkony, svobodně se o své vůli rozhodovat, jakož i posoudit následky svého jednání, neboť poškozená v předmětnou dobu trpěla Alzheimerovou chorobou, a tuto skutečnost nesdělil před příslušnými orgány a bankou, a tímto jednáním zkrátil majetek S. B., nejméně o 774.814,80 Kč a obohatil sebe,

II. obžalovaný P. B. sám
dne 26. 1. 2011 byl přítomen ověření podpisu své matky S. B., na plné moci, na základě které byl zplnomocněn k umoření její vkladní knížky, vedené Českou spořitelnou, a. s., pobočka Louny, na jméno S. B., se zůstatkem 26.917,80 Kč a následně dne 27. 1. 2011, na základě takto získané plné moci podal v pobočce České spořitelny v Lounech návrh na umoření vkladní knížky a převedení celého zůstatku na účet vedený u mBank, BRE Bank, S. A., P., jehož majitelem je obžalovaný K. B., kdy celá částka byla na základě jeho pokynu převedena dne 8. 4. 2011,
přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že si byl vědom toho, že její závažný zdravotní stav vylučuje schopnost činit právní úkony, svobodně se o své vůli rozhodovat, jakož i posoudit následky svého jednání, neboť poškozená v předmětnou dobu trpěla Alzheimerovou chorobou, a tuto skutečnost nesdělil zaměstnankyni Městského úřadu v L., která prováděla ověření podpisu a následně bance a tímto jednáním se neoprávněně obohatil na úkor S. B., nejméně o částku 26.917,80 Kč.

2. Za toto jednání byli odsouzeni:

obviněný K. B. podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkonu mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby podle svých sil vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem,
obviněný P. B. podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby podle svých sil vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem.

3. Obvinění byli podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázáni nahradit škodu poškozené S. B., a to K. B. v částce 224.814,80 Kč a P. B. v částce 26.917,80 Kč, přičemž poškozená byla podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. O odvolání obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 7. 2017, č. j. 6 To 100/2016-946, jímž napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o náhradě škody týkající se obou obviněných a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř.,

obviněnému K. B. uložil povinnost vydat bezdůvodné obohacení v částce 224.814,80 Kč oprávněným dědicům dle výsledků dědického řízení po pozůstalé S. B., zemřelé dne 27. 4. 2016,
obviněnému P. B. uložil povinnost vydat bezdůvodné obohacení v částce 26.917,80 Kč oprávněným dědicům podle výsledků dědického řízení po pozůstalé S. B., zemřelé dne 27. 4. 2016.

5. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal odvolací soud oprávněné dědice dle výsledků dědického řízení po poškozené se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podali obvinění prostřednictvím obhájce JUDr. Vladimíra Davida dovolání, jež opřeli o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř.

7. Obvinění předeslali, že rozsudek napadají především pro vadu spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Skutková zjištění nebyla dostatečně podložena, soud prvního stupně se nevypořádal s jejich obhajobou, vzniklé pochybnosti vykládal v jejich neprospěch a důkazy hodnotil způsobem odporujícím základním zásadám trestního řízení. Prvostupňovému soudu vytkl, že zamítl návrhy na provedení důkazů navržené obviněnými. Obvinění podotkli, že ve druhém rozhodnutí v téže věci soud prvního stupně zcela odlišně vymezil skutkové věty, aniž tato změna měla podklad v provedených důkazech. Tento postup nasvědčuje tomu, že soud prvního stupně obviněným odepřel právo na spravedlivý proces. Současně dovolatelé namítají, že zásadní změna ve formulaci skutku měla za následek změnu v objektu trestného činu. Zatímco první jednání mělo směřovat proti samotné poškozené, ve druhém případě vůči příslušným orgánům zajišťujícím úřední ověření podpisu. Takový postup shledávají nezákonným a nejsou jim známy okolnosti, které soud k tomuto postupu vedly. Za nesrozumitelný pokládá obviněný K. B. závěr nalézací soudu o trestnosti jednání spočívajícího v tom, že nesdělili příslušným orgánům a bance tu skutečnost, že zdravotní stav poškozené vylučuje její schopnost činit právní úkony a svobodně se o své vůli rozhodovat. Důkazně podložený není ani závěr nalézacího soudu, že se trestného jednání dopustil tím, že byl přítomen ověření podpisu poškozené na plné moci.

8. Obvinění připomenuli závěr odvolacího soudu, podle něhož se měl K. B. dopustit zločinu zpronevěry. To podle nich nasvědčuje tomu, že odvolací soud hodnotí jednání podle jiného ustanovení trestního zákoníku. Soudu prvního stupně dále vytýkají, že se ani náznakem nezabýval účelem finančních operací a tím, v čí prospěch byly převedeny finanční prostředky. Tato skutečnost má vliv na zjištění domnělé škody, resp. bezdůvodného obohacení. Obviněný P. B. v předmětnou dobu pečoval o poškozenou a částka z údajného bezdůvodného obohacení byla využita jako kauce a záloha pro odborné zdravotnické zařízení. Bezdůvodné obohacení nelze vyčíslit bez zohlednění kontextu životní situace.

9. Změna posouzení trestné činnosti soudem prvního stupně, která měla spočívat v zamlčení podstatných skutečností, zasáhla do práva obviněných na spravedlivý proces rovněž tím, že soudy neprovedly další dokazování ve smyslu opětovného výslechu pracovnice matriky, nebylo ani provedeno dokazování ohledně údajného zamlčení ve vztahu k pracovníkům katastrálního úřadu a České spořitelny, a. s. Obvinění kladou otázku, do jaké míry si byli nebo mohli být vědomi toho, že poškozená je natolik handicapována, že její zdravotní stav vylučuje její schopnost činit právní úkony a svobodně se rozhodovat o své vůli.

10. Dovolatelé vyslovili pochybnosti i ke zpracovaným znaleckým posudkům. Není jim zřejmé, z jakého důvodu byla po zrušení rozsudku soudu prvního stupně oslovena znalkyně MUDr. Michaela Štěpánková k podání vysvětlení podle § 109 tr. ř. Takový postup je vyhrazen pro případy, kdy lze očekávat odstranění nejasností nebo neúplností znaleckého posudku. Zpracování dodatku znaleckého posudku znalkyní a její opětovný výslech navozuje dojem o zaujatosti soudu prvního stupně. Soud se tak zřejmě snažil opětovným výslechem znalkyně dosáhnout toho, že skutková zjištění vyvozená ze znaleckého posudku v předcházejícím rozhodnutí byla správná.

11. Ve vztahu k reviznímu znaleckému posudku dovolatelé odkázali na své podání ze dne 10. 11. 2014, v němž se vyjadřovali k tomu, že předmětný ústav je k jeho zpracování nevhodný. Znalecký posudek měl být zpracován institucí zabývající se diagnostikováním a léčením Alzheimerovi choroby, která by mimo jiné posoudila, do jaké míry mohly osoby vyskytující se v okolí poškozené posoudit její zdravotní stav. Namítají, že dcera iniciátora trestního stíhání (K. B.) pracovala v zařízení, jež bylo zpracovatelem posudku. Metodika zvolená znaleckým ústavem byla nevhodná pro posouzení duševní kondice poškozené a její schopnosti činit právní úkony. Dovolatelé brojí rovněž proti stručnému zhodnocení obsaženému v posudkové části znaleckého posudku. Ani v obecné rovině nesouhlasí se závěry znalce, že osoby trpící Alzheimerovou chorobou nejsou způsobilé k právním úkonům. Tyto osoby, dokud není jejich způsobilost omezena soudem, běžně právně jednají.

12. Nesprávné posouzení skutku spatřují obvinění i v tom, že se soudy důsledně nevypořádaly s aplikací zásady ultima ratio trestního práva. Předmětná trestní věc je následkem vyústění příbuzenských neshod a snahy dosáhnout na majetek poškozené.

13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. odůvodnili obvinění tím, že v napadeném rozhodnutí chybí výrok, jímž mělo být rozhodnuto o jejich odvolání nad rámec těch částí napadeného rozsudku soudu prvního stupně, které byly rozsudkem odvolacího soudu zrušeny, tj. výroky o náhradě škody. Tímto rozhodnutím proto odvolací soud podle jejich názoru fakticky nerozhodl o odvoláních, která směřovala do výroků o vině a trestu.

14. Závěrem obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, případně i rozsudek Okresního soudu v Lounech a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl rozsudkem podle § 226 písm. a) nebo b) tr. ř. tak, že zprostí obviněné obžaloby, případně aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, případně Okresnímu soudu v Lounech, aby věc znovu projednal a rozhodl. Obvinění s ohledem na již nařízenou exekuci navrhli, aby byl podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušen nebo odložen výkon rozhodnutí.

15. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta k námitce obviněných, že soud nepřípustně upravil popis tzv. skutkových vět, uvedla, že odvolatelé se zabývají pouze otázkou nedostatečné důkazní podloženosti změněného důkazního podkladu výroku o jejich vině, a to aniž by poukazovali na porušení zásady totožnosti skutku, a uplatňují tak námitky procesní a tím i skutkové povahy, které po stránce věcné nelze podřadit po jimi zvolené dovolací důvody. Nadto připomenula důvody, jež soud prvního stupně k tomuto kroku vedly a jež vycházejí z judikovaného způsobu právního posouzení obdobného případu podvodného jednání. Ke změně v objektu trestného činu podvodu přitom nedošlo, neboť jím byl stále cizí majetek.

16. Za jedinou kvalifikovanou námitku obviněných považuje státní zástupkyně tu, jež se vztahuje k popisu jednání K. B., a to, jakým způsobem proti majetku poškozené S. B., záležejícím ve vlastnictví podílových fondů, vlastně jednal. K tomu poznamenala, že modus operandi vedoucí k jeho obohacení o finanční hodnotu podílových fondů poškozené skutečně nebyl zcela zřetelně formulačně vyjádřen. Přes tento stylistický nedostatek však má za to, že na podkladě bankovního příkazu poškozené došlo k realizaci odkupu tam uvedeného počtu podílových fondů s inkasem jejich kupní ceny na účet jmenovaného dovolatele tak, jak to odpovídalo povaze dalšího bankovního příkazu poškozené.

17. Výhrady obviněných proti znaleckým posudkům státní zástupkyně nesdílí. Obvinění navíc neuvedli žádné důvody, které je vedou k přesvědčení o nedostatečné odbornosti znalců osloveného znaleckého ústavu. Mělo-li tomu tak být proto, že vedle zodpovězení standardního znaleckého zadání k povaze duševního onemocnění poškozené v rozhodné době a jeho vlivu zejména na schopnost jejího rozhodování o nakládání s vlastním majetkem a na posouzení následků jejího jednání, se měli znalci zabývat také otázkami rozpoznatelnosti takového stavu poškozené především ze strany jejích příbuzných, pak posledně uvedené zaměření znaleckého dokazování rozhodně nesouvisí s otázkou úrovně znalecké odbornosti zpracovatelů ústavního znaleckého posudku. Jde totiž o vyhodnocení otázky záležející v posouzení subjektivní stránky jednání dovolatelů, a to na podkladě vyhodnocení důkazů na ni zaměřených, které však znalcům nepřísluší. Zpochybnění odborných znaleckých závěrů není namístě ani s obecným odkazem na použitou metodiku znaleckého ústavu.

18. Státní zástupkyně nesdílí ani námitku, jimiž se obvinění domáhají použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zastává stanovisko, že přisouzený způsob podvodného modu operandi při zneužití duševně nemocné poškozené, nota bene v postavení babičky, resp. matky dovolatelů, nedisponující vlastní svobodnou vůlí a použité jimi jako nástroje k zamlčení takové podstatné skutečnosti, pro kterou by příslušné úřady na uskutečněných převodech jejího majetku v rámci výkonu své působnosti nikterak neparticipovaly, naopak o takové společenské škodlivosti jednání obou dovolatelů svědčí. Proto je namístě uplatnění jejich trestní odpovědnosti. Obvinění navíc neuvedli žádné, natož pak takové skutkové okolnosti svého jednání, pro které by jejich jednání nemělo dosahovat ani té míry společenské škodlivosti, jaká by odpovídala běžně se vyskytujícím případům podvodného jednání srovnatelné povahy.

19. K vadě absentujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, jenž obvinění podřadili pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., zdůraznila, že odvolání je jednotným právním úkonem, který je toliko vnitřně strukturován co do výroků rozsudku, které napadá, a vad, které těmto výrokům rozsudku (případně jemu předcházejícímu řízení) vytýká. Odvolání konkrétní osoby, resp. v daném případě společné odvolání obou nynějších dovolatelů, je třeba vnímat jako jediný celek, tedy jako jeden opravný prostředek, byť je vnitřně rozdělen na části, odpovídající jeho prostřednictvím napadeným výrokům. Z toho pak vyplývá, že o žádném takovém odvolání nelze rozhodnout např. tak, že je k tomuto odvolání napadený rozsudek soudu prvého stupně částečně zrušen a v návaznosti na to případně činěno další rozhodnutí, zatímco v části, v níž je toto odvolání shledáno nedůvodným, je zamítnuto.

20. V daném případě směřovalo společné odvolání obou obviněných proti výrokům o vině a trestu, přičemž k přezkoumání výroků o náhradě škody došlo za podmínek § 254 odst. 3 tr. ř., neboť se jedná o výroky, které mají svůj podklad ve výroku o vině. Stalo se tak bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání. Pokud nebyly shledány důvody k jakýmkoliv změnám ve výrocích o vině a trestu a tyto byly potvrzeny jako správné, pak s ohledem na změněné poměry na straně poškozené S. B. bylo nutno odpovídajícím způsobem upravit specifikaci osob vystupujících v procesním postavení poškozených s tou změnou, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo nově rozhodnuto ve vztahu k jejím dědicům. Za stavu, že nynější dovolatelé využili svého práva k podání odvolání a dali tak podle § 254 odst. 3 tr. ř. také procesní podnět k přezkoumání navazujících výroků o náhradě škody, bylo o změně v adhezních výrocích rozhodnuto právě z podnětu jejich odvolání. Proto odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat, že o části jimi podaného společného odvolání nerozhodl.

21. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání

22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.
Důvodnost dovolání

a) obecná východiska

23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné dovolací důvody.

24. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

25. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svoboda čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

26. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. pokud v případě výroku o vině není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu podle § 120 odst. 1 písm. c) tr. ř. K naplnění tohoto dovolacího důvodu však nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků rozhodnutí ve věci samé je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku.

28. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

29. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.

30. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

31. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.

b) vlastní posouzení dovolání

32. Přestože dovolací argumentaci obviněných je třeba z větší části považovat buď za uplatněný důvod dovolání ani formálně obsahově nenaplňující [dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř.], případně za zjevně neopodstatněnou [dovolací důvody podle § 256b odst. 1 písm. k) a l) tr. ř.], jako celek nelze jejich dovolání pokládat za takové mimořádné opravné prostředky, o nichž by dovolací soud mohl rozhodnout formou jejich odmítnutí. Dovolání totiž obsahují i námitku (viz níže bod 39. a násl.), která vyvolala přezkum Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 3 tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

33. Jak již zmíněno, převažující část námitek dovolateli vznesených nelze pod tento dovolací důvod podřadit. Obvinění totiž nenapadají (s výjimkou níže uvedenou) nesprávnost hmotně právního posouzení soudy zjištěného skutkového stavu věci, nýbrž zpochybňují převážně rozsah dokazování a způsob vyhodnocení důkazní situace soudy prvního a druhého stupně. Svá dovolání navíc založili ve shodě s jejich dosavadní obhajobou na výtkách vznesených v předcházejících stadiích trestního řízení. Nadále nastolují polemiku, že a) se soudy neztotožnily s jejich obhajobou, b) částka pocházející z bezdůvodného obohacení, jež vzniklo na základě umoření vkladní knížky, byla využita jako kauce a záloha pro odborné zdravotnické zařízení (námitka obviněného P. B.), c) znalecké posudky z hlediska závěrů v nich učiněných (znalecký posudek zpracovaný MUDr. Michaelou Štěpánkovou a revizní znalecký posudek zpracovaný Ústřední vojenskou nemocnicí – Vojenskou fakultní nemocnicí v Praze) neodpovídají jejich představám, a to i pro jejich eventuální ovlivnění tím, že dcera iniciátora trestního stíhání K. B. pracovala v instituci, která znalecký posudek zpracovávala (znalecký posudek zpracovaný Ústřední vojenskou nemocnicí – Vojenskou fakultní nemocnicí v Praze). Za nesprávný pokládají rovněž závěr soudů o duševním stavu poškozené v době, v níž právně jednala, jakož i otázku, zda mohli duševní stav poškozené, jenž vylučoval její způsobilost právně jednat, rozpoznat.

34. Veškeré tyto námitky nespadají pod obviněnými uplatněný dovolací důvod, nadto nejsou důvodné ani v obecné rovině. Z hlediska jejich věcného posouzení lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který rozhodoval o řádném opravném prostředku dovolatelů. Stran vyhodnocení skutkových námitek by (s přihlédnutím k obsahu str. 7-11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) proto bylo zjevně nadbytečné, aby dovolací soud opakoval či parafrázoval důvody, pro které nepovažuje tuto část dovolacích námitek obviněných za důvodnou.

35. Za pravdu nelze dát obviněným ani v té části jejich mimořádných opravných prostředků, v níž se dovolávají nepřípustné změny skutkových zjištění, jež soud prvního stupně promítl do popisu jejich jednání, a to teprve v reakci na zrušující rozhodnutí odvolacího soudu (usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 2013, č. j. 6 To 382/2013-677). Obvinění namítají, že nalézací soud ve svém v pořadí prvním meritorním rozhodnutí (tj. rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 3. 9. 2013, č. j. 3 T 182/2012-638) zaujal stanovisko, že podvodné jednání obviněných směřovalo proti poškozené S. B., zatímco ve druhém odsuzujícím rozsudku (tj. rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 7. 10. 2015, č. j. 3 T 182/2012-872) tak učinil vůči příslušným orgánům zajišťujícím úřední ověření podpisu, resp. vklad práva do katastru nemovitostí, jakož i předmětné finanční instituci. Takovým postupem podle nich „došlo … ke změně objektu trestného činu“, což obvinění pokládají za nezákonné.

36. Aniž by dovolatelé blíže konkretizovali, v čem by tvrzená nezákonnost postupu soudu prvního stupně měla spočívat (omezili se toliko na tvrzení, že takový postup odporuje hmotnému právu a základním zásadám trestního řízení), lze usuzovat, že svými výhradami ve skutečnosti napadají porušení zásady obžalovací, resp. nedodržení totožnosti skutku.

37. O porušení norem trestního práva hmotného jít nemůže již proto, že ani změněný popis skutku neměl žádný vliv na posuzování otázky objektu trestného činu, jímž u trestného činu podvodu, jako jednoho z trestných činů proti majetku jsou majetkové zájmy. Jak na to poukázala státní zástupkyně ve svém vyjádření, z hlediska osoby poškozené nedošlo k žádné změně, jednáním obviněných mělo dojít k porušení jejího vlastnického práva.

38. Ani procesní část uplatněné námitky, k níž se dovolací soud vyjadřuje nad rámec nezbytného, neboť ji nelze pod hmotně právní důvod dovolání podřadit, však není důvodná. Totožnost skutku je dána i tehdy (vedle případu naprosté shody mezi popisem skutku, který je obsažen v usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. obžalobě na straně jedné a výrokem o vině v rozsudku soudu, jímž byl obviněný uznán vinným na straně druhé), pokud panuje shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Každý orgán činný v trestním řízení (soud nevyjímaje) musí přihlížet ke změnám, ke kterým došlo v průběhu trestního stíhání. O shodu proto půjde rovněž tehdy, pokud existuje úplná shoda v následku při rozdílném způsobu jednání. O takovou situaci jde v posuzovaném případě, jelikož způsob jednání obviněných tak, jak byl popsán v obžalobě (viz č. l. 508-518), a tím, jak byl vyjádřen ve druhém rozsudku soudu prvního stupně (viz č. l. 872-885), zůstal v rozhodujících skutečnostech stejný. Pokud soud prvního stupně na podkladě zrušujícího usnesení odvolacího soudu dospěl k závěru, že při zachování způsobu jednání, totožnosti následku a shodného právního posouzení skutků, je nezbytné zohlednit odlišnost v subjektu, vůči němuž obvinění podstatné skutečnosti zamlčeli, nelze dospět k závěru, že by zásada totožnosti skutku a tím zásada obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. ř.) byla porušena.

39. Obvinění však v rámci výhrad vůči hmotně právnímu posouzení vznesli i námitku, jejíž smysl je třeba vyložit jako jimi uplatněný dovolací důvod věcně naplňující. Nesprávné právní posouzení skutku totiž dovolatelé opřeli i o tvrzení (body 17. a 18. dovolání), podle něhož „není srozumitelný závěr nalézacího soudu, že se dopustil(i) trestného jednání tím, že nesdělil(i) příslušným orgánům a bance tu skutečnost, že zdravotní stav S. B. vylučuje schopnost této osoby činit právní úkony a svobodně se o své vůli rozhodovat.“ (viz str. 6 dovolání).

40. Danou námitku lze hodnotit jako formálně naplňující jimi uplatněný dovolací důvod, jelikož jejím prostřednictvím dovolatelé zpochybňují naplnění zákonných znaků objektivní stránky trestného činu, jehož spácháním byli uznáni vinnými (obviněný K. B. v bodě I. výroku, obviněný P. B. v bodě II. výroku rozsudku nalézacího soudu), byť je třeba připustit, že explicitně tato námitka nerozvádí to, co je obsahem další části odůvodnění tohoto usnesení.

41. V obecnosti je úvodem vhodné připomenout, že trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Objektivní stránka předmětného trestněprávního deliktu je založena na tom, že pachatel uvede jiného v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož je subjektem, jenž se nerozhoduje se znalostí podstatných okolností případu, provedena majetková dispozice, která se projeví ve vzniku škody nikoli nepatrné na cizím majetku (téhož, případně i jiného subjektu) při současném obohacení pachatele nebo jiné osoby.

42. Popis skutku, z něhož Nejvyšší soud při posouzení důvodnosti uplatněné dovolací argumentace obviněných vycházel, je založen na zjištění, podle něhož

(bod I.) – „K. B. … dne 21. 1. 2011 uzavřel se svou babičkou S. B. … darovací smlouvu … na základě které S. B. darovala obžalovanému bytovou jednotku … v hodnotě 550.000 Kč, přičemž věděl, že její podpis bude ověřován pracovnicí Městského úřadu v L., a dále bude proveden vklad u Katastrálního úřadu pro Ú. K., Katastrální pracoviště Ž. …
– dne 21. 1. 2011 si ponechal na svůj účet převést od své babičky S. B. … na základě příkazu pro banku podepsaný S. B. … odkup 121890 ks podílových fondů Sporoinvestu OPF, přičemž získané finanční prostředky z tohoto odkupu ve výši 224.814,80 Kč byly na základě téhož příkazu převedeny na účet … jehož majitelem je obžalovaný,
přičemž … si byl vědom toho, že její závažný zdravotní stav vylučuje schopnost činit právní úkony, svobodně se o své vůli rozhodovat, jakož i posoudit následky svého jednání, neboť poškozená v předmětnou dobu trpěla Alzheimerovou chorobou, a tuto skutečnost nesdělil před příslušnými orgány a bankou, a tímto jednáním zkrátil majetek S. B. … nejméně o 774.814,80 Kč a obohatil sebe, a dále,

(bod II.) „obžalovaný P. B. … dne 26. 1. 2011 byl přítomen ověření podpisu své matky S. B. … na plné moci, na základě které byl zplnomocněn k umoření její vkladní knížky, vedené Českou spořitelnou, a. s., pobočka Louny, na jméno S. B., se zůstatkem 26.917,80 Kč a následně dne 27. 1. 2011, na základě takto získané plné moci podal v pobočce České spořitelny v Lounech návrh na umoření vkladní knížky a převedení celého zůstatku na účet … jehož majitelem je obžalovaný K. B., kdy celá částka byla na základě jeho pokynu převedena dne 8. 4. 2011, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že si byl vědom toho, že její závažný zdravotní stav vylučuje schopnost činit právní úkony, svobodně se o své vůli rozhodovat, jakož i posoudit následky svého jednání, neboť poškozená v předmětnou dobu trpěla Alzheimerovou chorobou, a tuto skutečnost nesdělil zaměstnankyni Městského úřadu v Lounech, která prováděla ověření podpisu a následně bance a tímto jednáním se neoprávněně obohatil na úkor S. B. … nejméně o částku 26.917,80 Kč.“

43. Podle soudů nižších stupňů podvodné jednání obviněného K. B. (bod I. výroku o vině) je vybudováno na následujících zjištěních:

44. Jednání druhého z dovolatelů (bod II. výroku o vině) je založeno na zjištěních spočívajících v tom, že:

45. Obvinění trestný čin podvodu [K. B. pokračující zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, P. B. přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku] spáchali – viz právní věta odsuzujícího rozsudku – v alternativě, že zamlčeli podstatné skutečnosti a tímto jednáním způsobili na cizím majetku značnou škodu (obviněný K. B.), resp. škodu nikoli nepatrnou (obviněný P. B.). Podvodné jednání obviněných mělo na podkladě zjištění soudu prvního stupně, potažmo odvolacího soudu, směřovat vůči příslušným orgánům (jednání K. B. vůči pracovnici Městského úřadu v L. a Katastrálnímu úřadu pro Ú. k., Katastrální pracoviště Ž. v prvním případě, resp. bance v případě druhém, jednání P. B. vůči zaměstnankyni Městského úřadu v L., která prováděla ověření podpisu a – teprve následně – bance).

46. Soudy vyjádřené naplnění znaku spočívajícího v zamlčení podstatných skutečností implikuje závěr, že trestný čin podvodu byl podle nich v této variantě objektivní stránky naplněn tím, že obviněný K. B. jednáním popsaným pod bodem I. výroku rozsudku nesdělil podstatnou informaci, jíž byla jeho vědomost, že poškozená trpí Alzheimerovou chorobou v prvním případě pracovnici Městského úřadu v L. a Katastrálnímu úřadu pro Ú. k., Katastrální pracoviště Ž., ve druhém případě bance, která na podkladě podepsaného příkazu poškozenou učinila ve skutkové větě popsanou majetkovou dispozici, zatímco obviněný P. B. totožnou informaci zamlčel zaměstnankyni Městského úřadu v L. a následně bance.

47. Popsaný způsob jednání obviněných je nedostatečný, neboť – z hlediska příčinného vztahu mezi jednáním obviněných a z něj vzešlého následku v podobě úbytku na majetku poškozené – nevyjadřuje soudy užitou právní kvalifikaci jimi zjištěného skutku. V popisu jednání obsaženého v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku totiž nalézací soud transparentním způsobem nedokázal vyjádřit (a oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vyložit), jak se zamlčení podstatných skutečností obviněnými kauzálně projevilo v následném způsobení škody na majetku poškozené, tj. na cizím majetku (míněno v tom smyslu, že nebýt tohoto zamlčení, ke vzniku škody by nedošlo).

48. Protože při spáchání trestného činu podvodu může být zaznamenán výskyt více subjektů (pachatel, osoba poškozená, osoba jednající v omylu, osoba obohacená) než jen pachatel a poškozený, neboť osobou uvedenou v omyl nemusí být poškozený a stejně tak osobou obohacenou nemusí být pachatel, panuje shoda v tom, že při zamlčení podstatných skutečností může pachatel svým jednáním směřovat nejen vůči poškozenému, nýbrž i vůči třetí osobě, která místo něj danou majetkovou dispozici provádí. Pochybnosti nepanují ani v tom směru, že zamlčet podstatné skutečnosti je možné jak před osobou fyzickou, tak před osobou právnickou (osobou za ni jednající).

49. Z okruhu podstatných skutečností, jež může pachatel úmyslně zamlčet, aby dosáhl svého cíle, k němuž směřuje, není důvod vyjímat i poznatek o tom, že osoba, která fakticky dispozici se svým majetkem provedla, trpí závažnou duševní nemocí, jež ji diskvalifikuje z právního jednání proto, že si plně neuvědomuje následky svého (právního) počínání. Jinak řečeno, za podstatný údaj lze důvodně pokládat informaci o tom, že uvedená osoba, v důsledku choroby u ní se vyskytující, není schopna svobodně projevit svoji vůli, svobodně nabývat práv či se zavazovat k povinnostem.

50. Z dokazování provedeného soudy nižších stupňů vyplynulo, že takový stav nezpůsobilosti racionálního nakládání s vlastním majetkem byl ke dni konání popsaných úkonů zjištěn v důsledku projevů Alzheimerovy choroby u poškozené S. B.

51. Uvedená zjištění vedla soudy ve věci rozhodující k tomu, že za osobu jednající v omylu přestaly považovat poškozenou S. B. a svoji pozornost obrátily směrem k institucím (resp. jejich pracovníkům), které se podílely na realizaci úkonů vzešlých z projevů, jež poškozená učinila. Uvedené řešení má své ratio, neboť ve shodě s tím, co vyjádřilo předchozí usnesení Nejvyššího soudu vydané v jiné trestní věci (viz dále bod 61. a násl.), z něhož soudy při rozhodování věci dovolatelů vyšly, nemá smysl uvažovat o omylovém jednání u osoby, jež není způsobilá racionálně zpracovat obdržené informace. Je-li základem omylu neshoda vědomí a představ dotčené osoby s realitou, která se projeví v tom, že taková osoba učiní úkon, který by při znalosti skutečného stavu věci neprovedla, pak u osoby, která není způsobilá důsledky svého jednání zvážit, není důvodné hodnotit, zda příslušnou dispozici provedla pod vlivem omylu.

52. Na straně druhé, má-li být za takového stavu (tj. existence osoby takovou poruchou trpící) o podvodu ve smyslu jeho zákonného vymezení obsaženého v § 209 tr. zákoníku uvažováno, je třeba dojít ke zjištění, že ke škodě na straně poškozeného a k obohacení na straně pachatele či jiné osoby došlo v důsledku toho, že některá jiná (od samotného poškozeného odlišná) osoba provedla pod vlivem nedostatku nezbytných informací (ať již při vyvolání či využití jejího omylu či v důsledku zamlčení podstatných okolností pachatelem) majetkovou dispozici, která se v podobě vzniku škody projevila.

53. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku je proto nezbytné (conditio sine qua non), aby jednání pachatele spočívající v zamlčení podstatných skutečnosti bylo způsobilé vést k následné majetkové dispozici, k níž by jinak, při správné informovanosti osoby tuto dispozici činící, nedošlo. Jinými slovy vyjádřeno, k naplnění tohoto znaku skutkové podstaty nemůže dojít tehdy, pokud obviněný, který má vědomost o zdravotním stavu poškozeného, jež ho činí k příslušnému úkonu nezpůsobilým, zamlčí tuto – jinak podstatnou – informaci tomu (fyzické či právnické osobě), jehož jednání není nadané potenciálem majetkovou dispozici provést.

54. V posuzované trestní věci byli obvinění odsouzeni pro přečiny podvodu proto, že informaci o duševním stavu poškozené zamlčeli zaměstnankyni Městského úřadu v L., Katastrálnímu úřadu pro Ú. K., Katastrální pracoviště Ž. a bance (České spořitelně, a s.). Zatímco jednání (obviněného K. B.) popsané pod bodem I. směřovalo proti pracovnici Městského úřadu v L. a bance („nesdělil před příslušnými orgány a bankou“), ve druhém případě směřovalo jednání (obviněného P. B.) jak vůči osobě provádějící ověření podpisu, tak vůči bance („zaměstnankyni Městského úřadu v L., která prováděla ověření podpisu a následně bance“).

a) Podvodné jednání směřující vůči pracovnici ověřující podpis

55. Závěr soudů o tom, že k naplnění skutkové podstaty podvodu podle § 209 tr. zákoníku dostačuje, zamlčí-li pachatel podstatný údaj (informaci o tom, že poškozená trpí Alzheimerovou chorobou) vůči orgánu veřejné moci, jenž ověřuje podpis na listině, Nejvyšší soud nesdílí.

56. Postup, jímž dochází k ověření podpisu na příslušné listině, jež může být využita jako podklad pro majetkovou dispozici (např. vklad práva do Katastru nemovitostí), představuje tzv. legalizace, kterou orgán veřejné moci ověřuje, že žadatel listinu před ověřující osobou vlastnoručně podepsal nebo podpis na listině uznal za vlastní (§ 10 odst. 1 zákona č. 21/2006 Sb., o ověřování, ve znění pozdějších předpisů). Legalizací se podle § 10 odst. 2 téhož zákona nepotvrzuje „správnost ani pravdivost údajů uvedených v listině ani jejich soulad s právními předpisy. Úřad za obsah listiny neodpovídá.“ Smyslem legalizace je tedy prosté ověření podpisu jednajícího a následkem tohoto postupu nemůže dojít k majetkové dispozici, jež se projevuje v úbytku, resp. rozmnožení majetku.

57. Vlastní ověření podpisu oprávněným zaměstnancem městského úřadu nemůže být samo o sobě považováno za jednání dostačující k tomu, aby (pouze) na jeho podkladě došlo (příp. mohlo dojít) k majetkové dispozici. Jinak řečeno, vlastní ověření podpisu – z popisu jednání obviněných plyne, že proces realizovaný před městským úřadem se týkal toliko tzv. legalizace – nevede k žádné majetkové dispozici, jelikož tímto úkonem došlo pouze k ověření podpisu jednajícího. Úkon zaměstnance úřadu ověřujícího podpis na určité listině je proto třeba pokládat pouze za předstupeň následné (možné, nikoli však nutné) majetkové dispozice.

58. Rozhodnutí soudů nižších stupňů se takovým úvahám vyhnuly, neboť v nich nezbytná souvislost mezi jednáním obviněných (zamlčením podstatné skutečnosti) a přivozeným následkem v podobě škody vyložena není, resp. pokud ano, pak způsobem, který senát rozhodující ve věci odvolatelů nemůže akceptovat.

59. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, že ten (str. 22 rozsudku – „Oproti obžalobě … provedl úpravu skutkové věty v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2001, sp. zn. 8 Tdo 377/2011…“) svůj odsuzující rozsudek, jímž závěr o podvodném jednání obviněných vůči osobě, jež není způsobilá svoji vůli projevit (tamtéž: „… poškozené, která nebyla schopna v důsledku svého onemocnění projevit svou vlastní a svobodnou vůli…“), opřel o závěr, který z citovaného rozhodnutí vyplývá.

60. Vlastní zhodnocení z hlediska právního posouzení zjištěného skutkového stavu založil nalézací soud, stejně jako následně odvolací soud (viz dále bod 77. a násl.), na tom, co ve skutkově podobné věci k této problematice vyložil již dříve Nejvyšší soud.

61. Nejvyšší soud v označeném usnesení (ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 377/2011) ve vztahu k typově stejnému jednání obviněného („… vylákal před Obvodním úřadem městské části P. podpis kupní smlouvy… přičemž věděl, že závažný zdravotní stav poškozeného vylučuje v důsledku v té době již znatelných projevů duševní poruchy, demence, schopnost poškozeného … činit právní úkony, nabývat práv a brát na sebe právní povinnosti, a tedy i svobodnou vůli… vylákal před Obvodním úřadem městské části P. podpis poškozeného na návrh na povolení vkladu vlastnického práva…“) dospěl k závěrům, které nabyly (str. 6 usnesení) této podoby: „[p]odle skutkových zjištění však podvodné jednání obviněného nesměřovalo vůči poškozenému, neboť ten pro svou psychickou dekompenzaci a neschopnost vlastními smysly dostatečně vnímat dopad činů, jež konal, nebyl dostatečně nadán vlastní vůlí, a tedy vůči němu obviněný nemohl podvodně jednat, neboť u osoby, která je součástí podvodného jednání je nezbytné, aby byla schopna registrovat okolnosti, které jsou jí jako reálné předkládány, což u poškozeného pro jeho špatný psychický zdravotní stav nebylo možné. Podvodné jednání obviněného však směřovalo ve vztahu k orgánům, jež byly na činu zainteresovány a na základě jejichž úředního postupu bylo možné realizovat převod majetku, o nějž se zde především jednalo. Tímto úřadem byl zejména Obvodní úřad městské části P., před nímž obviněný zneužil psychický stav poškozeného k tomu, aby vylákal jeho podpis na kupní smlouvě o převodu nemovitostí, rovněž před ním vylákal od poškozeného podpis na čestné prohlášení o uhrazení kupní ceny a též i podpis na návrh na povolení vkladu vlastnického práva. Tím obviněný docílil toho, že Katastrální úřad B., rozhodnutím pod č. j. V11-999/2000, povolil vklad práva.“.

62. V návaznosti na dosud uvedené senát č. 8 ve svém rozhodnutí doplnil, že „[z] uvedeného je tedy patrné, že obviněný jednal podvodně ve vztahu k oběma těmto úřadům, neboť jim zamlčel, že poškozený není způsobilý vlastního úsudku a jeho podpisy na předmětných dokumentech nejsou projevem jeho vlastní svobodné vůle, ale jen „nástrojem“ v rukou obviněného, který právě této skutečnosti využil a před uvedenými orgány předstíral, že poškozený jedná svobodně a z vlastního rozhodnutí, ač tomu tak nebylo. Obviněný tak zamlčel podstatné skutečnosti, resp. neuvedl při svém podvodném jednání okolnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že by k zamýšlenému plnění, resp. převodu majetkového práva z poškozeného na společnost obviněného, došlo.“.

63. Zbývá dodat, že senát č. 8 svou argumentaci uzavřel konstatováním, že „[p]okud osoba, která převádí na jinou osobu svůj majetek a nejedná přitom ze své svobodné vůle, ale činí-li tak z vůle jiného, jde o velmi závažný zásah do oprávněných zájmů této osoby, resp. jejich majetkových práv.“.

64. Předkládající senát se s názorem zaujatým v rozhodnutím vydaném pod sp. zn. 8 Tdo 377/2011 ztotožňuje (viz též bod 51.) v tom směru, že poškozený, jehož zdravotní stav vylučuje v důsledku projevů duševní poruchy či choroby způsobilost právně jednat, tj. vlastními projevy vůle nabývat práv a zavazovat se k povinnostem, nemůže být ani způsobilým subjektem, vůči němuž může pachatel jednat podvodně. Taková osoba není schopna registrovat a správně logicky zpracovávat okolnosti, které jsou jí předkládány jako reálně existující. Pokud tedy podvodné jednání směřuje proti takové osobě, není poškozený tím, k ovlivnění jehož vůle dochází vlivem vyvolání omylu, jeho využitím či zamlčením podstatné skutečnosti. Takovým subjektem, jenž může v důsledku jednání pachatele nabýt nesprávnou představu, která se kauzálně projeví v majetkové dispozici, již by jinak (při správné informovanosti) neprovedl, v takovém případě může být jen ten, na základě jehož rozhodnutí, resp. obecněji jeho projevu vůle, je s majetkem ve vlastnictví poškozeného naloženo.

65. V citovaném rozhodnutí je závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu vybudován na zjištění, že jednání obviněného směřovalo vůči orgánům na věci zainteresovaným. Těmito orgány byly Obvodní úřad městské části Praha 6 a následně i katastrální úřad, který provedl na základě předložených listin vklad práva do Katastru nemovitostí. Jako podstatné senát rozhodující v této věci shledává tu část argumentace citovaného rozhodnutí [viz vyjádření, že„[t]ímto úřadem (pozn. jenž byl, resp. jeho zaměstnanec, uveden v omyl zatajením podstatné okolnosti) byl zejména Obvodní úřad městské části Praha 6…“)], z níž plyne, že z hlediska vzniku škody v důsledku provedení majetkové dispozice v omylu jednající osoby shledal senát č. 8 rozhodným již jednání zaměstnance, jenž ověřoval podpisy na předložených listinách.

66. S tímto se však senát č. 6 rozhodující ve věci dovolání obviněných neztotožňuje. Samotným ověřením podpisů totiž nedošlo k žádné změně, jež by se projevila v majetkové sféře poškozeného, tj. vlastníka dotčených nemovitostí. Získání ověřeného podpisu na příslušné listině, kterou hodlá pachatel v dalším svém jednání využít k tomu, aby dosáhl provedení majetkové dispozice, lze pokládat pouze za součást jeho přípravných aktivit, ve vztahu k nimž by (směřoval-li by původně k činu, jehož příprava je trestná) – pokud by ve svém původně zamýšleném jednání dobrovolně přestal – nebylo možno vyslovit jeho vinu trestným činem, neboť by se uplatnila ustanovení upravující zánik trestní odpovědnosti pachatele za vývojová stadia předcházející dokonání (§ 20 odst. 3 tr. zákoníku v případě přípravy).

67. Podle názoru předkládajícího senátu podvodné jednání může směřovat toliko vůči tomu orgánu, který svým postupem umožní pachateli zamýšlenou majetkovou dispozici realizovat. Pouze jednání směřované vůči takovému orgánu, z jehož činnosti vzejde změna majetkových poměrů, může být kauzální pro to, aby jednáním vyvolaným pachatelem mohlo dojít k majetkové dispozici mající za následek vznik škody, a v důsledku toho mohlo být i označeno za jednání podvodné ve smyslu požadavku formulovaného zněním § 209 tr. zákoníku. Pokud obviněný jedná vůči orgánu, jenž pravomocí tohoto druhu nedisponuje, nemůže nabýt jednání obviněného vůči němu charakter jednání podvodného, a to ani tehdy, pokud je mu ze strany jednajícího pachatele podstatná informace zamlčena.

68. Senát ve věci rozhodující usuzuje, že tato konstatování se uplatní bez ohledu na to, zda by se ověřující osoba při znalosti skutečného stavu věci zachovala způsobem, který jako možné řešení svého postupu zmínila v rámci své výpovědi (in fine) u hlavního líčení dne 9. 4. 2013 svědkyně J. Z. (č. l. 576v.). V dané souvislosti totiž reálnost takového řešení musí být posuzována s přihlédnutím k tomu, jak důvody, pro které se legalizace neprovede, upravuje zákon (viz § 13 zákona č. 21/2006 Sb.).

69. Zbývá dodat, že z dovolání napadených rozhodnutí explicitně neplyne, jak se zamlčení skutečnosti, že poškozená trpí Alzheimerovou chorobou, projevilo v případě jednání u katastrálního úřadu.

b) Podvodné jednání směřující vůči peněžnímu ústavu (České spořitelně, a. s.)

70. Co do skutkové roviny projednávané věci je třeba dát obviněným za pravdu rovněž v té části jejich dovolací argumentace, v níž uplatnili výhradu tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu. Existenci označeného nesouladu spatřují mimo jiné v tom, že závěr soudů o vině dovolatelů není podložen důkazy, které by jej podporovaly. Namítají-li dovolatelé, že „nebylo vůbec provedeno dokazování ohledně údajného zamlčení ve vztahu k příslušným pracovníkům katastrálního úřadu a zejména České spořitelny, a. s.“, je třeba jim v této souvislosti přitakat.

71. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04) formuloval východiska, na nichž je možné kladný závěr o nastolení situace tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými, potažmo právními závěry učinit. Extrémní nesoulad je dán především tehdy, pokud je možné důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces. Tzv. extrémní nesoulad je tedy dán i tehdy, pokud ze soudy provedených důkazů skutková zjištění vůbec neplynou.

72. K takové situaci došlo i ve věci posuzované. Soudy učinily závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku na podkladě zjištění (viz body 43. a 44.), že informaci o duševní dekompenzaci poškozené dovolatelé zamlčeli před příslušným bankovním ústavem – Českou spořitelnou, a. s. (viz formulace tzv. skutkové věty, podle níž obvinění zamlčeli informaci o závažném zdravotním stavu poškozené „před příslušnými orgány a bankou“ – obviněný K. B., resp. že tuto informaci „nesdělil zaměstnankyni Městského úřadu v L. … a následně bance“). Takové zjištění však soudy nepodpořily žádným v řízení provedeným důkazem, jenž by svědčil o adekvátnosti jimi učiněného závěru.

73. Soud prvního stupně závěr o vině dovolatelů (tj. že podstatnou skutečnost zamlčeli vůči bance) učinil toliko na podkladě sdělení banky (obsaženého na č. l. 224 týkající se prodeje podílových listů, resp. na č. l. 247 týkající se umoření vkladní knížky), z nichž lze učinit toliko zjištění, že k provedení majetkové dispozice došlo, aniž by v řízení před soudem byl v procesním postavení svědka vyslechnut příslušný zaměstnanec banky (resp. byl provedl jiný důkaz, jenž by takovou skutečnost potvrzoval), vůči němuž obvinění informaci o nepříznivém duševním stavu poškozené zamlčeli v době, kdy předmětné majetkové transakce jménem poškozené realizovali.

74. Za situace, kdy soudy učinily kategorický závěr, že obvinění naplnili skutkovou podstatu podle § 209 tr. zákoníku tím, že podstatnou skutečnost (informaci o duševní dekompenzaci poškozené) zamlčeli před příslušnou bankou, z napadených rozhodnutí se nepodává, na podkladě jakého důkazu soudy takový závěr učinily a vůči komu (povinný adresát informace) obvinění tuto informaci zamlčeli. V tomto směru je proto nezbytné pokládat závěr soudů obsažený v popisu skutku za předčasný, jelikož v řízení před soudem prvního stupně (při hlavním líčení), ani v řízení před soudem odvolacím (při veřejném zasedání) nebyl proveden žádný důkaz, který by takový skutkový závěr soudů podporoval. Za tohoto stavu je nezbytné dospět k závěru, že pokud se obvinění v podaném dovolání upínají k požadavku vyslovení tzv. extrémního nesouladu ve vztahu k této skutečnosti, je třeba jim dát za pravdu, jelikož soudy ve věci rozhodující touto vadou svá rozhodnutí reálně zatížily.

75. Nadto je nezbytné konstatovat, že závěr soudů o trestní odpovědnosti obviněných je předčasný i v té rovině, že – jak již bylo vysvětleno v bodu 73. tohoto usnesení – z provedených důkazů nelze dovodit zjištění, zda zamlčení podstatné skutečnosti vůči zaměstnanci České spořitelny, a. s., bylo kauzálně významné pro majetkovou dispozici, kterou banka provedla. Jinými slovy vyjádřeno (a to bezprostředně souvisí s tím, co Nejvyšší soud uvedl), na podkladě provedeného dokazování nelze učinit nezpochybnitelný závěr, že vnitřní předpisy banky umožňují zabránit majetkové dispozici za situace, kdy osoba požadovanou transakci realizující, či v jejíž prospěch je tato transakce prováděna, zamlčí informaci o nepříznivém duševním stavu osoby (klientky), v jejíž prospěch je majetek bankou spravován. Z provedených důkazů (ani z popisu skutku) nelze bezpečně učinit závěr, že zamlčení informace o duševním stavu poškozené v době udělení příkazu (obviněný K. B.), resp. návrhu na umoření vkladní knížky a převedení celého zůstatku na účet dovolatele (obviněný P. B.), by za každých okolností vedlo k zamítnutí žádosti o provedení příslušné transakce bankou tehdy, pokud si zaměstnanec tuto transakci provádějící byl této informace vědom, tj. do jaké míry je tato informace kauzálně významná pro následný postup banky (provedení majetkové dispozice či odmítnutí jejího provedení). Soudy nižších stupňů v tomto směru žádnou argumentaci neuvedly, neboť dokazování tímto směrem vedené ani nebylo prováděno (žádný svědek, o něhož by se mohly opřít, vyslechnut k této problematice nebyl a konkrétní podklad neposkytující ani listinné důkazy opatřené).

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) a l) tr. ř.

76. K námitkám uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze uvést, že o odvolání rozhoduje odvolací soud vždy jako o celku. Jestliže shledá dovolání důvodným ohledně některého z více napadených výroků a tento výrok zruší, resp. změní, pak již nerozhoduje o zamítnutí odvolání podle § 256 tr. ř. ve vztahu k těm výrokům, které shledal bezvadnými; svoje stanovisko k těmto výrokům vyjádří odvolací soud pouze v odůvodnění svého rozhodnutí. Odvolací soudy sice někdy v takovýchto případech v zájmu větší srozumitelnosti a jednoznačnosti svého rozhodnutí zahrnují do výrokové části svého rozhodnutí formulaci „jinak zůstává napadený rozsudek beze změny“ nebo jinou formulaci s podobným obsahem, povinnost učinit takovouto formulaci součástí výrokové části rozhodnutí však odvolacímu soudu z žádného ustanovení trestního řádu nevyplývá. V napadeném rozhodnutí tedy z formálního hlediska žádný výrok nechybí a rozhodnutí není zatíženo vadou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedenou.

77. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho alternativě zvolené obviněnými, tj. že byl zamítnut řádný opravný prostředek, znamená, že odvolací soud o odvolání obviněného rozhodne způsobem upraveným v § 256 tr. ř. Takto však nerozhodl soud odvolací, který z podnětu odvolání obviněných přistoupil k částečnému zrušení napadeného rozsudku, kdy sám svým rozsudkem opětovně rozhodl o nárocích uplatněných poškozenými. Již z toho důvodu nelze pokládat tento obviněnými uplatněný důvod dovolání za naplněný.
V.
Ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání

78. Jak již zmíněno výše, soudy nižších stupňů se problematikou naplnění objektivní stránky trestných činů, jimiž obviněné uznaly vinnými, blížeji nezabývaly. Soud prvního stupně toliko vyložil, že s oporou o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 377/2011, provedl
79. Následně nalézací soud uvedl (str. 26), že „z popsaného jednání obou obžalovaných je zřejmé, že přesuny majetku činili ve svůj prospěch na úkor poškozené, a to tak, že zamlčeli před úřady či bankou její zdravotní stav a nemožnost projevu svobodné vůle. Z toho je tedy patrný i aktivní postup obou pachatelů, tak jak jim je kladeno za vinu. Z výše uvedeného je bezpečně prokázáno, že oba obžalovaní jednali v přímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, neboť chtěli získat do své moci majetek poškozené, aby k němu neměla přístup poškozená a potažmo druhý syn a jeho rodina. Jednání je právem kvalifikováno u obžalovaného K. B. pod bodem I jako pokračující zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku pro blízkou časovou souvislost a podobný způsob provedení, a u obžalovaného P. B. pod bodem II jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku a soud je uznal vinnými“.

80. Z pohledu řešené problematiky (odhlédnuto od vyložení naplnění kvalifikačního znaku daného výší způsobené škody) je uvedená citace vlastně úplným vyložením právního posouzení obou skutků ze strany soudu prvního stupně (jenž se jinak podrobně věnoval zhodnocení důkazní situace).

81. Odvolací soud, který se také podrobně vyjádřil ke skutkovým námitkám uplatněným obviněnými v jejich odvoláních (bod 10. a násl. odůvodnění jeho rozsudku), se k podstatě řešeného problému vyslovil v bodě 13. odůvodnění svého rozsudku, kde v návaznosti na připomenutí závěrů vyplývajících z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 377/2011, uvedl zejména následující skutečnosti: „Uvedené závěry lze aplikovat i na nyní posuzovaný případ, kdy obžalovaný K. B. jednal podvodně k Městskému úřadu v L., ve vztahu ke Katastrálnímu úřadu pro Ú. K., Katastrálnímu pracovišti Ž., a ve vztahu k České spořitelně, a obžalovaný P. B. ve vztahu k Městskému úřadu v L., neboť oba obžalovaní těmto institucím zamlčeli, že poškozená není schopna vlastního úsudku a její podpisy na předmětných dokumentem nejsou projevem její svobodné vůle, ale jen projevem vůle obžalovaných, kteří právě této skutečnosti využili a před uvedenými úřady a bankou předstírali, že poškozená jedná z vlastní vůle, ač tomu tak nebylo. Obžalovaní tak zamlčeli podstatné skutečnosti, které kdyby byly zmiňovaným institucím známy, vedly by k tomu, že by k zamýšleným převodům nedošlo. Obžalovaní tedy trestné činy podvodu naplnili v alternativě, že zamlčeli podstatné okolnosti. V tomto směru soud prvního stupně správně a v souladu se zájmem provedl úpravu skutkových vět oproti obžalobě a, a to bez dotčení totožnosti skutku, a ze stejných důvodů došlo i k úpravě právních vět. Pokud jde o určení místa spáchání skutků, ta jsou vymezena místy, kde sídlí instituce, vůči nimž došlo k zamlčení podstatných skutečností.“.

82. Z uvedené citace je zřejmé, že odvolací soud se snažil o rozvedení právní argumentace nalézacího soudu, učinil tak ovšem způsobem, který nemá z větší části oporu v provedeném dokazování (konkrétně konstatování „… které kdyby byly zmiňovaným institucím známy, vedly by k tomu, že by k zamýšleným převodům nedošlo“, neboť – s výjimkou vyjádření svědkyně J. Z.– v uvedeném směru dokazování vůbec nebylo vedeno). Navíc je zřejmé, že zásadní význam přikládá odvolací soud i samotnému ověření podpisu poškozené, což podle mínění senátu č. 6 není případné.

83. Z důvodů, které senát č. 6 vyložil výše (zejm. bod 67. a násl.), dospěl k závěru, že dovoláními napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nemohou obstát. Takové zjištění je ovšem podmíněno tím, že se uplatní právní názor obsažený v tomto rozhodnutí, jenž koliduje právnímu názoru, z něhož s oporou o citované usnesení senátu č. 8 vyšly soudy, jež tato rozhodnutí vydaly. Existence právního názoru obsaženého v označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu brání tomu, aby senát č. 6 sám přistoupil k tomu, že by z důvodu vady naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu, jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud změnou, k níž zrušením došlo, pozbyla svého podkladu, neboť na případy, kdy se senát Nejvyššího soudu věc rozhodující hodlá odchýlit od hmotně právního názoru vysloveného jiným senátem téhož soudu, pamatuje ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.

84. Senát č. 6 proto při aplikaci citovaného ustanovení rozhodl o dovolání obviněných K. B. a P. B. tak, že jejich věc předložil k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.

85. Jen pro úplnost se dodává, že s ohledem na povahu vydaného rozhodnutí se předkládající soud v detailech nezabývá dalšími skutečnostmi, jejichž řešení se nabízí, tj. např. stran dostatečnosti skutkových zjištění obsažených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně z pohledu, na který upozornilo vyjádření státního zástupce, či z pohledu toho, zda vzhledem ke skutkovému vyjádření obsaženému v bodě II. výroku je odůvodněn závěr o tom, že obviněný P. B. zde popsaným jednáním obohatil sebe, jak vyjadřuje tzv. právní věta. Stejně tak by bylo předčasným zaujímat stanovisko k námitce obviněných, kteří se domáhají své trestní neodpovědnosti s oporou o aplikaci principu ultima ratio, resp. skrze aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 20. 9. 2018