Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/23/2019
Spisová značka:33 Cdo 1032/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1032.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E

33 Cdo 1032/2019-252


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně AW DOMY s. r. o., se sídlem Praha 10, Tiskařská 257/10, identifikační číslo osoby 27557847, zastoupené JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem se sídlem Týniště nad Orlicí, Mírové náměstí 274, proti žalovaným 1) P. K. a 2) E. K., oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem Semily, Nádražní 24, o zaplacení 154 939 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 114/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2018, č. j. 47 Co 159/2018-234, takto:

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 14 495,80 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Miloslava Noska.


Odůvodnění:

Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení 154 939 Kč s příslušenstvím z titulu doplatku ceny díla za provedené vícepráce.

Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2018, č. j. 10 C 114/2016-201, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit jí společně a nerozdílně částku 154 939 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 5. 7. 2013 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 10. 2018, č. j. 47 Co 159/2018-234, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci dne 19. 8. 2011 uzavřeli platnou smlouvu o dílo, podle níž se žalobkyně zavázala provést stavbu rodinného domu na pozemku žalovaných v rozsahu určeném cenovou nabídkou podle rozpočtu za cenu ve výši 2 107 087,53 Kč. Termín dokončení a předání díla byl sjednán do 8 měsíců od zahájení prací. Podle čl. 3.4 smlouvy musely být případné vícepráce před jejich vlastní realizací zapsány do stavebního deníku a odsouhlaseny oběma smluvními stranami po stránce věcné i finanční. U víceprací, které překračovaly smluvní cenu o více než 10 000 Kč, musel být sjednán dodatek písemně (čl. 3.5 smlouvy). Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně - přes opakovaná poučení soudem prvního stupně - ústní dohody o vícepracích (jejich druh, rozsah, cenu, včetně toho kým a kdy byly dojednány) nespecifikovala, ani netvrdila, že ohledně nich byly učiněny (v souladu se smlouvou) souhlasné záznamy do stavebního deníku, ani že by došlo ke sjednání písemného dodatku smlouvy o dílo. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyně existenci konkrétních ústních dohod ohledně víceprací neprokázala. Dále jen poznamenal, že i kdyby jejich existenci bylo možno dovozovat ze souhlasu s fakturovanou částkou dne 24. 6. 2013, žalovaní namítli relativní neplatnost takových ústních dohod, takže by nebylo lze úhradu za ně považovat za oprávněnou.

Žalobkyně v podaném dovolání odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1146/2007, posoudil platnost ujednání o rozšíření smlouvy o dílo, ač sám s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1264/11 připouští, že písemně uzavřenou smlouvu obsahující výhradu písemných změn lze změnit i jinou formou, není-li včas namítána neplatnost. V této souvislosti rovněž vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil námitku žalovaných stran nedodržení formy dodatků ke smlouvě jako včasnou. Přitom přehlíží, že na řešení uvedené otázky (včasnosti uplatnění relativní neplatnosti sjednané změny smlouvy o dílo) není napadené rozhodnutí založeno, neboť stěžejním důvodem pro nevyhovění žalobě byl závěr, že žalobkyně existenci ústních dohod ohledně víceprací a tedy sjednání změny smlouvy o dílo neprokázala, přičemž poznámku týkající se relativní neplatnosti takové případné dohody odvolací soud učinil výslovně nad rámec předně uvedeného – tedy pro případ, že by jejich existence byla prokázána (což ale nebyla). Žalobkyně tak v dovolání uplatněné námitky buduje na vlastní skutkové verzi, že ke sjednání dohody o změně smlouvy o dílo došlo, ač odvolací soud dovodil opak.

Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Lze proto uzavřít, že předloženou argumentací se žalobkyně domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.

Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Oba žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které tvoří odměna za zastupování advokátem ve výši 7 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., snížená o 20 % podle § 12 odst. 4 citované vyhlášky, k tomu náhrada hotových výdajů 300 Kč za uvedený úkon podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, a částka 2 515,80 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), což je celkem 14 495,80 Kč.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 23. 10. 2019


JUDr. Václav Duda
předseda senátu