Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/26/2019
Spisová značka:30 Cdo 266/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.266.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vlastnictví
Žaloba určovací
Vady podání
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 241a o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E

30 Cdo 266/2018-105


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Tomáše Mottla a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobců a) A. P., narozené dne XY, bytem XY, b) J. P., narozeného dne XY, bytem XY, c) A. Ž., narozené dne XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Lucií Brejchovou Faridovou, advokátkou, se sídlem v Poděbradech, U Bažantnice 1480, proti žalovanému Městu Poděbrady, identifikační číslo osoby 00239640, se sídlem v Poděbradech, Jiřího náměstí 20/I, zastoupenému JUDr. Petrem Šlaufem, advokátem, se sídlem v Plzni, Kovářská 1253/4, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 401/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2017, č. j. 19 Co 241/2017-78, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7 740 Kč k rukám právní zástupkyně JUDr. Lucie Brejchové Faridové do tří dnů od doručení usnesení.


O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali určení svého vlastnického práva, a to v poměru spoluvlastnických podílů žalobkyně a) ideální 2/12, žalobce b) ideálních 5/12, žalobkyně c) ideálních 5/12, k pozemku „ve zjednodušené evidenci - parcely původ Pozemkový katastr ppč. XY o výměře 10 745 m2 v katastrálním území XY, zapsané mj. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY pro obec XY, katastrální území XY na listu vlastnictví XY,“ neboť jejich vlastnické právo mělo vzniknout na základě rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v XY ze dne 31. 8. 1993, č. j. PÚ/252/91-Ja1443/93-Hk, vydaného podle § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění, kterým byla schválena dohoda o vydání mj. předmětného pozemku. V době podání žaloby bylo vlastnické právo k pozemku zapsáno v katastru nemovitostí pro žalovaného.

Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 4. 2017, č. j. 9 C 401/2016-45, určil, že žalobkyně a), žalobce b) a žalobkyně c) jsou spoluvlastníky specifikovaného pozemku, a to se shora uvedenými spoluvlastnickými podíly (výrok I), a že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 18 552 Kč (výrok II).

Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2017, č. j. 19 Co 241/2017-78, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že výši náhrady nákladů řízení stanovil v částce 42 462 Kč, jinak jej v tomto výroku a ve výroku I potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 20 135 Kč (výrok II).

Odvolací soud vyšel z toho, že správním rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v XY ze dne 31. 8. 1993, č. j. PÚ/252/91-Ja1443/93-Hk, na základě zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, byla schválena dohoda ze dne 18. 3. 1993 o vydání pozemku mezi Zemědělským družstvem Sokoleč jako osobou povinnou a žalobci jako osobami oprávněnými (dále jen „Dohoda“). Zmíněné rozhodnutí bylo doručováno jednak účastníkům tehdejšího řízení, ale také bylo zasláno na vědomí jak Katastrálnímu úřadu XY, tak i bývalému Městskému úřadu Poděbrady. Odvolací soud měl za prokázané, že žalobci nabyli své vlastnické právo v souladu s rozhodnutím Pozemkového úřadu o schválení Dohody, přičemž rozhodnutí se do katastru zapisovalo pouze formou záznamu. Žalovaný pak své vlastnicé právo odvozoval od kupní smlouvy ze dne 4. 3. 2010 uzavřené mezi žalovaným a státem, který však objektivně nebyl v okamžiku uzavření kupní smlouvy vlastníkem předmětného pozemku, neboť toto své vlastnické právo již ztratil v souvislosti s uspokojením restitučních nároků žalobců v roce 1993. Žalovaný ovšem poukazoval na stav zápisu v katastru nemovitostí v době uzavření kupní smlouvy, jakož i na ujištění prodávajícího – státu, že mu vlastnické právo náleží (potvrzení Pozemkového úřadu XY ze dne 26. 11. 2008, ze kterého vyplývalo, že k pozemku PK č. XY nebyl uplatněn restituční nárok). Dovolával se tedy své dobré víry.

Odvolací soud posuzoval skutkové okolnosti s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle které bylo možno (ve zvláštních případech) nabýt nemovitosti do 31. 12. 2013 i od nevlastníka, přičemž právní řád v době převodu předmětných nemovitostí na žalovaného nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla, kterou dovodil Ústavní soud, a která poskytuje ochranu nabyvateli majícímu dobrou víru v právoplatnost svého vlastnictví, je podle odvolacího soudu možná výhradně tehdy, pokud neměl nabyvatel objektivně možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není.

Odvolací soud dovodil, že žalovaný (město Poděbrady) navazoval na majetkovou kontinuitu bývalého Městského úřadu Poděbrady, přičemž v roce 1993, kdy bylo na vědomí zasláno správní rozhodnutí o schválení Dohody právě Městskému úřadu Poděbrady, spadalo pod tento městský úřad katastrální území XY, kde se nachází sporný pozemek, a katastrální území XY spadá i pod žalovanou obec. Již z toho, že bylo toto správní rozhodnutí zasláno k dispozici bývalému Městskému úřadu Poděbrady, lze dovozovat, že žalovaná obec měla nepochybně možnost z této listiny objektivně zjistit (kdyby pátrala v převzatém archivu), pokud by vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno po ní požadovat, že kupuje nemovitost od osoby, která své vlastnické právo již ztratila a tedy vlastníkem není. Proto podle odvolacího soudu není naplněna mimořádnost situace, v níž by bylo možno dobrověrnému nabyvateli poskytnout ochranu před skutečným vlastníkem.

Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal žalovaný (dále také „dovolatel“), zastoupený advokátem [§ 241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.)], dále jen „o. s. ř.“, včasné dovolání (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit otázky, na které se dá z dovolání usuzovat, a to zda je prokázána dobrá víra při nabývání vlastnictví doložením potvrzení (na výzvu žalovaného) samotným Pozemkovým úřadem XY, že k předmětnému pozemku nebyl uplatněn restituční nárok, a také zda město Poděbrady navazovalo na majetkovou kontinuitu bývalého Městského úřadu Poděbrady, a to pro nedostatek obligatorních náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., jestliže dovolatel, ač tvrdil odchýlení se odvolacího soudu od judikatury dovolacího soudu, žádnou takovou judikaturu neoznačil a rovněž neuvedl, v čem spatřuje nesprávnost právního posouzení (dovolací důvod) těchto nadnesených otázek v odůvodnění odvolacího soudu.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; k ústavní konformitě požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).

Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka, že podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti od neoprávněného a že „odvolací soud nezvažoval existenci dobré víry nabyvatele a pokud k hodnocení dobré víry vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Dovolání se míjí z důvody napadeného rozhodnutí, pakliže z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud existenci dobré víry žalovaného posuzoval, avšak neshledal ji s ohledem na skutečnost, že žalovaná v době uzavření kupní smlouvy měla k dispozici listinu, z níž vyplývalo, že prodávající stát vlastníkem pozemku již není. Odvolací soud se tak při řešení předestřené právní otázky od dovolatelem označené judikatury Ústavního soudu, jakož i od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016) neodchýlil, pokud možnost nabytí vlastnického práva žalovaným od nevlastníka zvažoval a existenci dobré víry žalovaného jako nabyvatele posuzoval.

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před oběma soudy, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), proto v dovolacím řízení nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. 6. 2019


Mgr. Vít Bičák
předseda senátu