Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/08/2019
Spisová značka:7 Tz 78/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TZ.78.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Svoboda vyznání
Vyhýbání se výkonu vojenské služby
Dotčené předpisy:§ 280 odst. 1 předpisu č. 140/1961Sb.
§ 32 odst. 1 předpisu č. 100/1960Sb.
čl. 18 odst. 1 předpisu č. 120/1976Sb.
§ 1 odst. 1, 2 předpisu č. 119/1990Sb.
Kategorie rozhodnutí:C

7 Tz 78/2019-32

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Mazáka a soudců JUDr. Petra Angyalossy, Ph. D., a JUDr. Radka Doležela projednal ve veřejném zasedání dne 8. 10. 2019 stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti ve prospěch obviněného J. V., nar. XY ve XY, bytem v XY, proti rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 26. 5. 1981, sp. zn. 3 T 106/81, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:


Pravomocným rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne ze dne 26. 5. 1981, sp. zn. 3 T 106/81,
byl porušen zákon

v ustanovení § 280 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon) v neprospěch obviněného J. V.

Tento rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Praze se zrušuje. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný
J. V.,

nar. XY ve XY, bytem v XY,
se zprošťuje

podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon), jehož se měl dopustit tím, že

dne 3. 4. 1981 v dopoledních hodinách u vojenského útvaru XY prohlásil před B. O., že nebude plnit své vojenské povinnosti o sobotách, protože mu to zakazuje církev Adventisté sedmého dne, k jejímž vyznavačům náleží, své povinnosti také skutečně v sobotu dne 4. 4. 1981 neplnil a odmítl plnit vojenské povinnosti, které jsou v rozporu s jeho náboženským přesvědčením.

Odůvodnění

Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 26. 5. 1981, sp. zn. 3 T 106/81, byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců se zařazením do první nápravně výchovné skupiny. Takto byl kvalifikován skutek, který podle zjištění býv. Vojenského obvodového soudu v Praze spočíval v tom, že obviněný dne 3. 4. 1981 v dopoledních hodinách u vojenského útvaru XY prohlásil před B. O., že nebude plnit své vojenské povinnosti o sobotách, protože mu to zakazuje církev Adventisté sedmého dne, k jejímž vyznavačům náleží, své povinnosti také skutečně v sobotu dne 4. 4. 1981 neplnil a odmítl plnit vojenské povinnosti, které jsou v rozporu s jeho náboženským přesvědčením. Rozsudek nabyl právní moci dne 26. 5. 1981.

Ve věci nebylo provedeno přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.

Ministryně spravedlnosti podala dne 23. 8. 2019 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 26. 5. 1981, sp. zn. 3 T 106/81. Poukázala na dotčenou právní úpravu, na judikaturu Ústavního soudu při výkladu (i starších) právních norem a na účel zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších křivd, které se staly v době od roku 1948 do roku 1989 v justičním rozhodování. Uvedla, že obviněný odmítl splnit rozkaz z důvodu svého náboženského přesvědčení, přičemž toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím. Tímto jednáním, za něž byl v dané věci odsouzen, pouze uplatnil jednak právo na svobodu vyznání zaručené čl. 32 odst. 1 Ústavy ČSSR, která sice tuto svobodu formálně zaručovala, ovšem bez toho, že by byla vydána navazující norma nižší právní síly, jednak právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení zakotvené v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv OSN ze dne 10. 12. 1948. Přitom občan, kterému jeho svědomí nebo náboženské vyznání bránilo ve výkonu vojenské služby, až do 14. 3. 1990, kdy nabyl účinnosti zákon č. 73/1990 Sb., o civilní službě, neměl legální možnost zvolit alternativu k výkonu základní vojenské služby.

Ministryně spravedlnosti uzavřela, že jednání popsané v napadeném rozsudku není a nebylo trestným činem pro absenci protiprávnosti a v dané věci tak došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného J. V. a je proto namístě citované rozhodnutí zrušit a zprostit jej obžaloby a poskytnout tím obviněnému určité zadostiučinění. Navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení § 280 odst. 1 tr. zák., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek i další obsahově navazující rozhodnutí a aby v rámci postupu podle § 271 odst. 1 tr. ř. obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství intervenující ve veřejném zasedání konaném před Nejvyšším soudem se ke stížnosti pro porušení zákona připojil a učinil shodný návrh na rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Obhájce obviněného jak ve svém písemném vyjádření, tak i ve veřejném zasedání rovněž navrhl stížnosti pro porušení zákona vyhovět. Uvedl, že navíc na rozdíl od Svědků Jehovových byli Adventisté sedmého dne od roku 1956 znovu povolenou církví, a přesto docházelo k odsouzení za uvedené jednání, ačkoli bylo učení této církve známo.

Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených ve stížnosti pro porušení zákona, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen.

Trestného činu vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 tr. zák. v tehdy platném znění se dopustil mimo jiné ten, kdo odpíral konat vojenskou službu.

V souvislosti s právním posouzením skutku, který byl zjištěn správně a proti jehož zjištění neměla ministryně spravedlnosti žádné námitky, bylo základním pochybením býv. Vojenského obvodového soudu v Praze to, že nevyvodil odpovídající právní závěry ze zjištění, podle něhož obviněný jako voják základní služby odmítl plnit služební povinnosti s odvoláním na své náboženské přesvědčení člena církve Adventistů sedmého dne.

Tehdy platná Ústava Československé socialistické republiky (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.) stanovila v článku 32 odst. 1: Svoboda vyznání je zaručena. Každý může vyznávat jakoukoli náboženskou víru, nebo být bez vyznání, i provádět náboženské úkony, pokud to není v rozporu se zákonem. Vojenský obvodový soud v Praze odsoudil obviněného přesto, že obviněný posuzovaným činem vykonával právo přiznané Ústavou.

Právo na svobodu myšlení a svědomí pak je zakotveno v ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a v ustanovení čl. 18 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhláška č. 120/1976 Sb.). Reálnost tohoto práva znamená, že jeho součástí je i právo nevykonávat vojenskou službu, pokud je výkon takové služby v rozporu se svědomím jednotlivce. Přitom protipólem uvedeného práva je zákaz donucování k výkonu vojenské služby, je-li tato služba v rozporu se svědomím jednotlivce.

Právům, která Ústava formálně deklarovala, ostatně nebyly poskytnuty žádné reálné záruky a sama Ústava naopak tato práva nepřípustně omezovala, zejména v ustanovení čl. 32 odst. 2, kde stanovila, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. Omezení práva na svobodu vyznání sice je i v demokratické společnosti možné, avšak jen v nezbytně nutné míře v zájmu ochrany jiných základních lidských práv, respektive pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých (viz čl. 16 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podobně i čl. 18 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Mimo tyto přípustné korektivy je ukládání „občanských povinností“ omezujících ústavní právo na svobodu vyznání nepřípustné a protiústavní.

Obviněný byl odsouzen za čin, který zákon v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách označoval za trestný. Čin obviněného, který směřoval k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byl tehdejším československým trestním zákonem prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jeho trestní stíhání a potrestání. Tato hlediska, která jsou stanovena v § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, mají v posuzované věci interpretační význam i ve vztahu k ustanovení § 280 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. o trestném činu vyhýbání se výkonu vojenské služby. Uplatnění těchto hledisek staví výrok o vině obviněného do pozice, ve které nemůže obstát. Tento závěr je v souladu také s právními názory uvedenými v nálezech Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01.

Za tohoto stavu výrok o vině obviněného trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby odporoval nejen ustanovení čl. 32 odst. 1 tehdejší Ústavy, ale i čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Posuzovaný skutek postrádal znak trestnosti. Tím, že skutek posoudil jako trestný čin, porušil býv. Vojenský obvodový soud v Praze zákon v neprospěch obviněného v ustanovení § 280 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud proto vyslovil zjištěné porušení zákona, zrušil napadený rozsudek, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením napadeného rozsudku ztratila podklad, a sám ve věci meritorně rozhodl tak, že obviněného zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., tj. z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. 10. 2019


JUDr. Josef Mazák
předseda senátu