Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/25/2019
Spisová značka:6 Tdo 727/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.727.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Podvod
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1,4 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D

6 Tdo 727/2019-1063


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. F., nar. XY, trvale bytem XY, přechodně bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 To 15/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 144/2017, t a k t o :



Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .


O d ů v o d n ě n í :

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 9. 2018, sp. zn. 3 T 144/2017, byl P. F. (dále jen „dovolatel“, příp. „obviněný“) uznán vinným přečinem lichvy podle § 218 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání a pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 6 T 183/2016, byl odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 6 T 183/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené J. J. škodu ve výši 1 461 156 Kč.

2. Proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podal obviněný a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 [v neprospěch obviněného] odvolání, o kterých Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 To 15/2019, rozhodl tak, že k dovolání státní zástupkyně napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. se znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání a za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 6 T 183/2016, byl odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 6 T 183/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené J. J. škodu ve výši 1 461 156 Kč. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

I.
Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s argumentací, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) a že bylo porušeno právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces a „narušení princi egalite des Armes – princip rovnosti zbraní v mezinárodním právu“. V rámci konkretizace námitek uvedl, že se skutku nedopustil. Namítl, že ačkoli soudy uvedly, že je poškozená mentálně postižená, byla její svéprávnost omezena až v roce 2017 a on tak nemohl využít její bezbrannosti. Nesouhlasí se závěry soudů ohledně chování poškozené, která měla být podle znaleckého posudku celoživotně mentálně retardovaná, přesto pracovala na poště, přičemž její retardaci nepozoroval ani soudní exekutor ani zaměstnavatel. Dále dodal, že shodná povinnost k náhradě škody poškozené jako jemu vznikla i společnosti P., a tak byla založena překážka res iudicata. Použitou právní kvalifikaci nadto považuje za přísnou. Vzhledem k uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí se závaznými pokyny k dalšímu řízení.

4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání nejprve stručně shrnul dosavadní průběh řízení a dodal, že námitky dovolatele jsou pouhým opakováním obhajoby, aby v návaznosti na toto konstatování odkázal na správné závěry obou soudů nižších stupňů. Dále konstatoval, že obviněný neuplatnil žádnou námitku, která by byla sto založit deklarovaný nebo jakýkoli jiný dovolací důvod a zdůraznil, že námitky zůstaly v rovině pouhého prohlášení obviněného a není možné se k nim proto kvalifikovaně vyjádřit. K námitce věci rozsouzené uvedl, že překážka věci rozsouzené založena nebyla, neboť obviněný není totožným subjektem se zmíněnou společností. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

II.
Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.


7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů
Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

8. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jestliže odvolání obviněného bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

III.
Důvodnost dovolání

9. Předně považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující skutečnosti. Obviněný v rámci své argumentace uvádí v dovolání námitky obsahově shodné s těmi, které uplatňoval v rámci své obhajoby nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale také v řízení o odvolání. V přípravném řízení stejně jako v řízení před soudem se hájil tím, že poskytoval půjčky a v roce 2008 jej telefonicky poškozená kontaktovala s žádostí o půjčku ve výši 1 500 000 Kč, kterou jí poskytl a u předání byl přítomen svědek H. Mentální retardaci u poškozené nepozoroval, a tuto nepozoroval ani exekutor, u kterého v roce 2012 podepsala poškozená exekutorský zápis [viz též bod 2-3 rozsudku soudu prvního stupně]. V odvolání rovněž uváděl, že se trestné činnosti nedopustil; že mentální retardaci u poškozené nikdo – exekutor, on ani zaměstnavatel neshledal; závěry znaleckého posudku a výpovědi svědků nelze považovat za objektivní, když svéprávnost poškozené byla omezena až v roce 2017 [viz též bod 4 rozsudku soudu druhého stupně]. Na uvedené námitky bylo reagováno již soudem prvního stupně [viz např. bod 14 – předmětem podnikání spol. P.nebylo poskytování půjček, jak tvrdil obviněný, či bod 10]. Odvolacím soudem pak bylo rovněž velmi podrobně a logicky reagováno na námitky obviněného [např. v bodech 8–12], přičemž současně bylo poukázáno na správné hodnotící závěry soudu prvního stupně [až na dovození nesprávné právní kvalifikace – viz bod 13]. Z dovolací argumentace obviněného je zřejmé, že tento se závěry nižších soudů nesouhlasí a prosazuje vlastní verzi skutkového děje, tj. že se trestného činu nedopustil. Na případ obsahově shodných námitek pamatuje judikatura Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [(srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck), avšak pouze za předpokladu, že v dovolání byly uplatněny relevantní námitky, které byly shledány zjevně neopodstatněnými].

10. Ve vztahu k dovolání obviněného lze dále uvést, že ačkoli formálně uvedl dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neuplatnil ve svém dovolání žádné konkrétní námitky, které by byly způsobilé deklarované dovolací důvody naplnit. Námitky obviněného jsou pouhým opakováním obhajoby [viz shora body 3 a 9], s nimiž se však beze zbytku vypořádal soud nalézací a následně i soud odvolací a jak již bylo konstatováno, směřují výhradně proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, když z těchto námitek je zřejmé, že jejich prostřednictvím obviněný pouze nabízí svoji verzi skutkového děje, která je však odlišná od skutkových zjištění odvolacího soudu. To znamená, že výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhá jiného hodnocení důkazů (v souladu s jeho představami) a následně na něm pak i přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

11. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Nutno zdůraznit, že obviněný sice vytýká nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ve svém dovolání však neuplatnil žádnou konkrétní námitku, ve které by zmíněné pochybení spatřoval a pouze formálně cituje příslušná ustanovení zákona, případně pouze odkazuje na porušení práva na spravedlivý proces, práva na obhajobu atd., která však zůstala pouze v rovině obecných prohlášení ničím nedoložených, k čemuž považuje Nejvyšší soud za vhodné podotknout, že není v tomto směru povinen za obviněného domýšlet směr jeho úvah [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 705/2015, sp. zn. 11 Tdo 1159/2015 či sp. zn. 6 Tdo 901/2014].

12. I přes shora uvedená konstatování považuje Nejvyšší soud za vhodné na tomto místě zopakovat několik podstatných skutečností. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že obviněný poškozené neposkytl půjčku, a to ať už on sám nebo prostřednictvím jeho společnosti P., a jím uplatněná pohledávka v exekučním řízení a v exekuční dražbě na byt poškozené byla fiktivní. Obviněný přitom využil mentální retardace poškozené a její snadné ovlivnitelnosti, když na ní vylákal podpisy na listinách, které dokládaly, že pohledávka je existující, přičemž poškozená vzhledem k jejím intelektovým schopnostem nebyla schopna chápat smysl listin ani jednání u soudního exekutora. Skutečnost, že poškozená celoživotně trpí mentální retardací, byla spolehlivě prokázána na základě znaleckého zkoumání MUDr. Luboše Zdrůbka, přičemž tento uvedl, že z projevů poškozené a z jejího chování je její mentální retardace snadno rozpoznatelná, neboť její postižení spočívá mj. v těžkém deficitu intelektu a kognitivních schopností. Jestliže obviněný tvrdil, že poškozené předal částku 1 500 000 Kč za přítomnosti svědka H., což již v dovolání obviněný záměrně neuvádí, pak výpovědí tohoto svědka bylo předání této částky, za přítomnosti zmíněného svědka poškozené, vyloučeno. Obviněný sám zpochybnil svoji verzi obhajoby, tj. předání uvedené částky dále i tím, když uvedl, že tuto částku poškozené předal (myšleno jednorázově za přítomnosti svědka H.), když objektivně bylo zjištěno, že uvedená částka poškozené nebyla předána nejen jednorázově, ale ani jinak, neboť z dokladů, kterými obviněný argumentoval by vyplývalo, že tato částka měla být poskytnuta (fiktivně) v průběhu pěti dnů. Obdobně nepřesvědčivě a účelově vyzněla i další argumentace obviněného např. k otázce možného zjištění mentální retardace poškozené, kdy poukazoval na to, že tuto mohl zjistit již zaměstnavatel poškozené. V této souvislosti však opomenul obviněný uvést, že přestože byla poškozená pracovnicí Pošty (což by mohlo vést k závěru o určitém vyšším stupni kvalifikace takové osoby), byla pouhou pracovnicí, která pracovala na třídění doručovaných poštovních zásilek, na což jí intelektové znalosti postačovaly.

13. V souvislosti s charakterem námitek obviněného je nutno rovněž připomenout, že ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, Ústavní soud mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Rovněž je nutno upozornit na mnohdy záměrně opomíjenou skutečnost, že Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17, mj. také uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění. Poukazuje-li obviněný bez jakéko-li konkretizace na porušení práva na obhajobu či práva na spravedlivý proces s argumentací nesprávného závěru soudů o jeho vině, pak je nutno mj. také zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ve kterém mj. také uvedl, že „§ 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“.

14. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že obviněný byl pachatelem trestného činu podvodu a svým úmyslným jednáním způsobil poškozené škodu, tudíž v tomto směru uplatněná námitka, že nemůže mu být uložena povinnost k náhradě škody, když již tato povinnost byla uložena společnosti P. je lichá [plněním jednoho subjektu by zanikla odpovědnost druhého subjektu (v souladu se státním zástupcem je nutno uvést, že se nejedná o totožné subjekty plnění)]. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. platí, že odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu soud v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3 tr. řádu), nestanoví-li trestní řád jinak. Překážkou uvedeného charakteru pak nemůže být ani okolnost, že o nároku poškozené bylo již rozhodnuto v občanskoprávním řízení, když ve výsledku tohoto řízení byla povinnou, která má zaplatit poškozené náhradu škody společnost P. Občanskoprávní řízení bylo vedeno ohledně majetku společnosti P., nikoli vůči majetku obviněného. S ohledem na odlišnost zmíněných osob jako samostatných subjektů práva i na jejich majetkovou samostatnost (viz přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 41/2010-II. Sb. rozh. tr.), nic nebránilo soudu učinit výrok o povinnosti obviněného nahradit škodu způsobenou spáchaným trestným činem. V rozsahu, v jakém bude poškozená uspokojena v řízení z majetku obchodní společnosti P. jako dlužníka, zanikne povinnost obviněného k náhradě škody ve vztahu k týmž uspokojeným pohledávkám. V širším rozsahu obviněný tuto svoji námitku nerozvedl, tudíž Nejvyšší soud za obviněného ani dále nedomýšlel možný směr jeho dalších úvah.

15. Jak již bylo shora uvedeno, soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích reagovaly na námitky obviněného, se kterými se v odůvodněních svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Nejvyšší soud již shora zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002 ve vztahu k opakujícím se námitkám obviněných. Dále považuje za potřebné uvést, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, z čehož lze dovodit, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17). Výše uvedenou skutečnost lze rovněž dovodit z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Nejvyšší soud musí konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí nižších soudů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle v rámci shromažďování a hodnocení důkazů, tudíž nelze ani v rámci dovolacího řízení dovodit porušení práva na spravedlivý proces (viz výklad shora) z pohledu rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09).

16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. (viz též bod 11).

P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 6. 2019

JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu