Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/13/2018
Spisová značka:23 Cdo 3060/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3060.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E

23 Cdo 3060/2018-293


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ASETWISE Limited, se sídlem v Hadjimatheou-Yiannouri Court, 2nd floor, Flat/Office 10, P. C. 6042, Larnaca, Kyperská republika, IČO HE 284286, zastoupené JUDr. Milošem Profousem, advokátem se sídlem v Praze 1, V jámě 699/1, proti žalovanému Garančnímu systému finančního trhu, se sídlem v Praze 1, Týn 639/1, IČO 49710362, zastoupenému JUDr. Richardem Tomankem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a,
o zaplacení částky 1 406 963 367 Kč s příslušenstvím vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 po sp. zn. 68 C 85/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 24. října 2017, č. j. 51 Co 330/2017-272, takto:

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku 734 954 Kč na nákladech dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalovaného, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. března 2016, č. j. 68 C 85/2012-203, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. října 2017, č. j. 51 Co 330/2017-272, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, v němž namítala nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatelka nejprve předestřela, proč je dle jejího názoru nepochybné, že jí vznikl nárok (resp. její právní předchůdkyni) na žalovanou pohledávku podle článku III bodu 4 zákona č. 443/2006, který byl následně zrušen ke dni 2. března 2007 nálezem Ústavního soudu ze dne 15. února 2007, sp. zn. Pl. ÚS 77/06. Těžiště dovolatelčiny argumentace spočívalo v posouzení vymahatelnosti nároku vzniklého dle ustanovení zákona, které bylo následně zrušeno Ústavním soudem. Dovolatelka namítala, že ustanovení § 71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), nelze aplikovat mechanicky; dojde-li ke zrušení zákonného ustanovení, neznamená to automaticky, že nárok vzniklý na základě tohoto ustanovení se stává nevymahatelným. Podle dovolatelky soudy obou stupňů neposoudily, zda v řešené věci došlo k nevymahatelnosti nároku,
a nepostupovaly tak podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ani soudu Ústavního. Dovolatelka poukázala konkrétně na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. června 2016, sp. zn. II. ÚS 1027/16, dále na nález Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2007, sp. zn. IV. ÚS 1777/07, v nichž Ústavní soud vymezil podmínky retroaktivních účinků derogačních nálezů. Dovolatelka odkázala rovněž na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2013, sp. zn. 31 Cdo 152/2010. Dovolatelka uzavřela, že v řešené věci není nárok nevymahatelný, neboť by v řízení o ústavní stížnosti obstál, a to vzhledem k tomu, že Ústavní soud předmětný zákon zrušil výhradně z důvodu vad v legislativním procesu. Dovolatelka také podotkla, že si je vědoma usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2016, sp. zn. 32 Cdo 3182/2015,
a toho, že ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. června 2016, sp. zn. II. ÚS 1027/16. Rozdílnost řešené věci od posledně dvou citovaných rozhodnutí vidí dovolatelka v tom, že v citovaných rozhodnutích byl posuzován nárok založený článkem III bodem 1 zákona č. 443/2006 Sb., ovšem v řešené věci se jedná
o aplikaci článku III bodu 4 téhož zákona. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání žalobkyně je nepřípustné
a nedůvodné a že žalobkyni musí být známa ustálená judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, na jejíž konkrétní rozhodnutí žalovaný odkázal (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 1052/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2016, sp. zn. 32 Cdo 3182/2015, usnesení Ústavního soudu ze dne 21. června 2016, sp. zn. II. ÚS 1027/16) a zdůraznil, že veškerá rozhodnutí se zabývají totožnou otázkou dopadu zrušených článků II a III zákona č. 443/2006 Sb. na případné přiznání nároků z nich vyplývajících. Žalovaný zdůraznil, že dovolatelka opomíjí, že v řešené věci není podstatné,
o který konkrétní bod zrušeného článku III žalobkyně opírá svůj nárok, nýbrž je relevantní pouze to, že článek II a III byl zrušen Ústavním soudem. Žalovaný dále vyložil, proč podle něj není přiléhavá judikatura, na kterou odkázala dovolatelka, a uzavřel, že dovolatelka dle jeho mínění neformulovala žádnou otázku hmotného práva, která by dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, příp. zamítl.


Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda
je dovolání přípustné.


Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyni nelze přiznat žalovanou částku proto,
že jde o nárok opřený o článek III bod 4 zákona č. 443/2006 Sb., který byl následně zrušen
ke dni 2. března 2007 nálezem Ústavního soudu ze dne 15. února 2007, sp. zn. Pl. ÚS 77/06, vyhlášeným pod č. 37/2007 Sb. a uveřejněným pod číslem 30/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. K obdobnému závěru ohledně otázky vlivu derogačního nálezu Ústavního soudu
na nároky opřené o posléze zrušené články II a III zákona č. 443/2006 Sb. totiž Nejvyšší soud ve své dosavadní rozhodovací praxi již dospěl (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2016, sp. zn. 32 Cdo 3182/2015, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 1052/2016).


Uvedený závěr je v souladu také s judikaturou Ústavního soudu; konkrétně v usnesení ze dne 21. června 2016, sp. zn. II. ÚS 1027/16, Ústavní soud uvedl, že obecným východiskem je v řešené věci závěr, podle něhož došlo-li ke zrušení zákona (jeho jednotlivého ustanovení), který protiústavností postihoval uplatněný nárok (čl. II a čl. III zákona č. 443/2006 Sb. zrušený nálezem ze dne 15. února 2007, Pl. ÚS 77/06), nesmí soudy poskytnout ochranu právům nebo vynucovat splnění povinností, které by ze zrušeného zákona pro projednávanou věc vyplývaly. Ústavní soud poté s přihlédnutím k tomu, že ve své judikatuře definoval podmínky aplikace § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a upřesnil tak retroaktivní účinky derogačních nálezů, uzavřel, že v řešené věci je rozhodné, že stěžovatel výše zmíněnou žalobu podal až v roce 2010, tedy až po derogačním zásahu Ústavního soudu, přičemž v případě rozhodnutí o vyplacení tzv. dodatečné náhrady podle čl. III zákona č. 443/2006 Sb. šlo o politické rozhodnutí přijaté dodatečně a Ústavní soud přistoupil
ke zrušení vybraných ustanovení zákona č.
443/2006 Sb. ani ne po šesti měsících od jejich účinnosti. Stěžovatel tak podle Ústavního soudu neměl v době podání žaloby ani "legitimní naději", že tuto dodatečnou náhradu získá.

Vzhledem k výše uvedenému neobstojí dovolatelčina argumentace, že závěry uvedených rozhodnutí nelze vztáhnout na její nárok opřený o článek III bod 4 zákona č. 443/2006 Sb., neboť se v nich řešily nároky opřené o jiný bod téhož článku téhož zákona. Z uvedeného závěru Ústavního soudu je zřejmé, že pro řešení věci je relevantní, že nárok žalobkyně byl opřen o zrušený článek III předmětného zákona, přičemž na tomto závěru nic nemění, ze kterého konkrétního bodu posléze zrušeného článku III dovozovala žalobkyně svůj nárok. V řešené věci nadto žalobkyně podala žalobu až v roce 2011, tedy několik let
po derogačním zásahu Ústavního soudu, neměla proto ani „legitimní naději“, že dodatečnou náhradu získá (viz opět usnesení Ústavního soudu ze dne 21. června 2016, sp. zn.
II. ÚS 1027/16).


V řešené věci tedy není důvod k aplikaci některé z výjimek z pravidla, podle něhož zákon či ustanovení zákona, jež byly zrušeny Ústavním soudem pro jejich rozpor s ústavním pořádkem, nelze aplikovat ani na práva či povinnosti vzniklé před zrušením takového zákona, které byly formulovány v judikatuře Ústavního soudu i Nejvyššího soudu (viz například nález Ústavního soudu ze dne 3. února 2016, sp. zn. I. ÚS 3599/15, či rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2013, sp. zn. 31 Cdo 152/2010).

Dovolatelce proto nelze přisvědčit, že by se odvolací soud odchýlil od judikatury vztahující se k aplikaci § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, na kterou poukazovala, neboť z výše citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vztahujících se přímo k derogačním účinkům nálezu Ústavního soudu ze dne ze dne 15. února 2007, sp. zn. Pl. ÚS 77/06, a k nárokům opírajícím se o článek III zákona č. 443/2006 Sb., který byl posléze uvedeným nálezem zrušen, vyplývá, že v těchto případech nejsou dány výjimky z pravidla, podle něhož nárokům opírajícím se o (posléze zrušený) článek III zákona č. 443/2006 Sb. nelze poskytnout právní ochranu z důvodu rozporu uvedeného ustanovení s ústavním pořádkem, a to bez ohledu na to, zda takový nárok měl vzniknout dříve, než Ústavní soud uvedené zákonné ustanovení zrušil výše citovaným nálezem.

Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 11. 2018


JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu