Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/13/2019
Spisová značka:20 Cdo 3202/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.3202.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Náklady řízení
Exekuce
Insolvence
Dotčené předpisy:§ 46 odst. 7 předpisu č. 120/2001Sb.
§ 5 odst. 3 předpisu č. 330/2001Sb.
Kategorie rozhodnutí:B


20 Cdo 3202/2019


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Hypoteční banky, a.s., se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, identifikační číslo osoby 13584324, proti povinnému S. T., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Látalem, advokátem se sídlem v Děčíně, Karla Čapka č. 211/1, pro 873 835,25 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Milana Makaria, Exekutorský úřad Praha – západ, pod sp. zn. 156 EX 407/16, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. dubna 2019, č. j. 11 Co 38/2019-171, takto:

Dovolání povinného se zamítá.

Soudní exekutor JUDr. Milan Makarius, Exekutorský úřad Praha – západ, usnesením ze dne 16. 1. 2019, č. j. 156 EX 407/16-156, rozhodl, že se z vymoženého a doposud nevyplaceného plnění ve výši 1 688 000 Kč po odpočtu doposud vzniklých nákladů exekuce ve výši 268 609,50 Kč, insolvenčnímu správci Javůrek & Materna v.o.s., se sídlem v Hradci Králové, Čechova č. 1100/20, identifikační číslo osoby 06204406, vydává částka ve výši 1 419 390,50 Kč. Uvedl, že předmětná exekuce je vedena na základě pověření k provedení exekuce Okresního soudu v Děčíně ze dne 21. 4. 2016, č. j. 49 EXE 1712/2016-23. V průběhu exekuce bylo ve vztahu k povinnému dne 26. 10. 2018 zahájeno insolvenční řízení a usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2018, č. j. KSUL 71 INS XY, byl zjištěn úpadek povinného a insolvenčním správcem byla ustanovena Javůrek & Materna v.o.s., se sídlem v Hradci Králové, Čechova č. 1100/20, identifikační číslo osoby 06204406. V rámci provádění exekuce byla dražbou nemovitých věcí povinného dne 10. 7. 2018 vymožena celková částka ve výši 1 688 000 Kč, ze které částka ve výši 268 609, 50 Kč připadá na náklady exekuce. Vzhledem k tomu postupoval soudní exekutor v souladu s ustanovením § 46 odst. 7 ex. řádu a rozhodl o vydání výtěžku exekuce po odpočtu nákladů exekuce insolvenčnímu správci.

K odvolání povinného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30. 4. 2019, č. j. 11 Co 38/2019-171, usnesení soudního exekutora potvrdil. Uvedl, že soudní exekutor v odůvodnění napadeného usnesení náležitým a srozumitelným způsobem odůvodnil výši nákladů exekuce a při jejich vyčíslení postupoval v souladu s vyhláškou č. 330/2001 Sb. Dle ustanovení § 5 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 330/2011 Sb. pro stanovení základu, z něhož se odměna exekutora určuje, není rozhodující výše pohledávky oprávněné přihlášené do insolvenčního řízení, nýbrž výše celého vymoženého plnění. Za základ pro výpočet odměny soudního exekutora je tak třeba vzít částku 1 688 000 Kč představující vymožené plnění, za kterou byly vydraženy nemovité věci povinného.

Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, neboť usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolací soudu, případně tato otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 378/16, namítá, že soudní exekutor nesprávně vypočetl své náklady z částky, která převyšuje výši pohledávek věřitelů. Soudní exekutor nemá nárok na to, aby své náklady určil z částky, za kterou byla vydražena nemovitá věc, ale správně měl tyto náklady určit pouze z částky, která bude skutečně použita pro uspokojení pohledávek věřitelů. Za situace, kdy v insolvenčním řízení za použití peněz zaslaných soudním exekutorem ve prospěch majetkové podstaty bude použita jen částka 1 083 583,37 Kč (z částky získané dražbou budou odečteny nejen náklady exekutora, ale i odměna insolvenčního správce za zpeněžení majetkové podstaty), není možné, aby si soudní exekutor započetl náklady z celkové částky, kterou vydá ve prospěch majetkové podstaty.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Zjistil, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť předmětné usnesení odvolacího soudu není usnesením dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ale usnesením o vydání plnění vymoženého v exekuci insolvenčnímu správci podle ustanovení § 46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. exekučního řádu – dále jen „ex. řádu“, a zároveň jde o usnesení, jež závisí na vyřešení právní otázky, jakou částku si je soudní exekutor oprávněn ponechat jako odpočet nákladů exekuce, vydává – li vymožené plnění insolvenčnímu správci ve prospěch insolvenční podstaty podle ustanovení § 46 odst. 7 ex. řádu, konkrétně zda své náklady vypočte z částky, z níž postižením nemovitosti mají být uspokojeny zcela nebo zčásti nároky oprávněného, toho, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, anebo věřitele povinného, nebo zda je exekutor vypočte z celého postižením nemovitosti utrženého plnění po odečtení svých nákladů exekuce, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena. Dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinného není opodstatněné.

Podle ustanovení § 5 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem – dále jen „vyhlášky č. 330/2001 Sb.“, pokud při exekuci postižením nemovitostí nebo při exekuci postižením podniku byly uspokojeny zcela nebo zčásti nároky oprávněného, toho, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný anebo věřitele povinného, který podal přihlášku, je základem pro určení odměny ta část rozdělované podstaty, kterou byly takto uspokojeny nároky těchto osob.

Podle ustanovení § 46 odst. 7 ex. řádu je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci nebo v rámci likvidace pozůstalosti do likvidační podstaty exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci nebo do likvidační podstaty; toto usnesení exekutor vydá bez zbytečného odkladu po rozhodnutí o úpadku nebo po nabytí právní moci rozhodnutí o nařízení likvidace pozůstalosti.

Ustanovení § 5 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb. je třeba pro případ, že soudnímu exekutorovi vzniká povinnost vydat veškeré prodejem nemovitosti povinného získané plnění insolvenčnímu správci podle ustanovení § 46 odst. 7 ex. řádu, vyložit tak, že „vymoženým plněním“, ve smyslu ustanovení § 46 odst. 7 ex. řádu je veškeré plnění, které exekutor po odečtení svých nákladů exekuce vydá insolvenčnímu správci. Právě tato částka totiž byla „vymožena“ ve prospěch insolvenční podstaty a je majetkovou hodnotou, kterou exekutor ve prospěch této podstaty zajistil a s níž bude v insolvenčním řízení nakládáno. Ustanovení § 46 odst. 7 ex. řádu totiž výslovně sděluje, že veškeré exekutorem vymožené plnění vydávané insolvenčnímu správci je „vymoženým plněním“, bez ohledu na to, zda jde o plnění, které bylo „vymoženo“ ve prospěch oprávněného, dalších oprávněných a přihlášených věřitelů. Podstatné je pouze to, že toto plnění je „vymoženo“ ve prospěch insolvenční podstaty. Tím dochází k realizaci celé exekutorem vymožené částky, takže náklady exekuce a odměna exekutora jsou skutečně stanoveny z celé této částky. Naopak v rámci exekuce už nedochází k uspokojení požadavků oprávněného, dalších oprávněných ani přihlášených věřitelů právě proto, že se exekutorem vymožené plnění jako celek (po odečtení nákladů exekuce) vydává insolvenčnímu správci. Namítá-li povinný, že insolvenční správce z částky poskytnuté exekutorem podle § 46 odst. 7 ex. řádu si bude moci ponechat částku za zpeněžení majetkové podstaty, takže nikoliv celé exekutorem vymožené plnění bude v insolvenčním řízení využito za účelem uspokojení pohledávek věřitelů povinného, nelze přehlédnout, že exekutor realizací nemovité věci a splněním povinnosti předat vymožené plnění po odečtení svých nákladů ve prospěch insolvenční podstaty bez přičinění jiné osoby splnil svoji zákonnou povinnost podle ustanovení § 46 odst. 7 ex. řádu a v jeho případě není důvodu k tomu, aby mu odměna z vymožené částky měla příslušet v nižší částce, než která vyplývá z vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem. Jde-li o odměnu insolvenčního správce a o to, zda způsob, jakým došlo k realizaci nemovité věci a k vyplacení částky získané exekuční dražbou ve prospěch insolvenční podstaty, lze tuto otázku řešit až při zvážení, jaká odměna za „zpeněžení“ vydražené nemovité věci má náležet insolvenčnímu správci podle vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 29 NSČR 180/2017).

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 11. 2019


JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu