Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/01/2020
Spisová značka:7 Tdo 289/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.289.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nedbalost hrubá
Rozsudek
Zavinění
Dotčené předpisy:§ 16 odst. 2 tr. zákoníku
§ 15 tr. zákoníku
§ 16 tr. zákoníku
§ 120 odst. 3 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:A

7 Tdo 289/2020-540


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 1. 4. 2020 o dovolání obviněného J. H., nar. XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 6 To 410/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 1 T 50/2017 takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 5. 2018, č. j. 1 T 50/2017-464, byl obviněný J. H. uznán vinným přečinem poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti podle § 277 odst. 1 tr. zákoníku, za který mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 800 Kč, tedy celkem 80 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě, mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.

2. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 20. 4. 2016 v době kolem 17:50 hodin za vyhovujících meteorologických podmínek pro let za viditelnosti letěl jako pilot s letounem L-200D nad hladinou řeky Labe proti směru jejího toku ve směru od Litoměřic, přičemž v blízkosti Sportovního leteckého zařízení Litoměřice (SLZ) v rozporu s bodem SERA.5005 písm. f) odst. 2) Prováděcího nařízení Komise (EU) číslo 923/2012 ze dne 26. 9. 2012 a dále ustanovením 4.6 leteckého předpisu Pravidla létání L2, vydaného Ministerstvem dopravy České republiky pod č. j. 153/2014-220, sklesal z důvodu nácviku bezpečnostního přistání pod minimální doporučenou výšku letu, a v této výšce, kde není povolen žádný civilní letový provoz, pokračoval v letu cca 2,6 km, přičemž v místě přechodu vodičů nadzemního vedení vysokého napětí přes řeku Labe mezi pozemkem parcelní č. XY v katastrálním území obce XY a pozemkem parcelní č. XY v katastrálním území obce XY, okres XY, ve výšce letu cca 30 m nad hladinou řeky Labe přehlédl vodiče nadzemního vedení vysokého napětí navzdory tomu, že oba mřížové stožáry nadzemního elektrického vedení vysoké 35,95 m a 35,6 m výrazně převyšovaly okolní trvalý porost na obou březích řeky Labe, a v důsledku toho narazil vrtulovým krytem a listy vrtule pravého motoru do horních silových vodičů elektrického nadzemního vedení 2x22 kV, a způsobil tím přetržení dvou horních vodičů a následné přepálení jednoho spodního vodiče nadzemního vedení vysokého napětí, čímž došlo k přerušení dodávky elektrické energie, v důsledku čehož bylo v době od 17:50 hodin do 18:33 hodin téhož dne postiženo celkem 4 307 odběratelů a v době od 18:30 hodin do 21:12 hodin téhož dne celkem 363 odběratelů, a dále tímto jednáním vznikla poškozené společnosti ČEZ Distribuce, a. s., škoda ve výši 739 558,17 Kč.
3. Odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně (kterým jej napadl v celém rozsahu) Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 4. 11. 2019, č. j. 6 To 410/2018-501, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

4. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu, a odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř. Především poukázal na ústní vyhlášení napadeného usnesení, při němž soud užil formulace, že se mu něco „osobně nelíbí“, subjektivní stránka je v odůvodnění obsažena „více méně skrytě“ a zákonná kritéria hrubé nedbalosti je třeba „trošičku přizpůsobit“. Vhledem k zásadě ústnosti považuje obviněný tyto a další slovní obraty za podstatné. V další části dovolání obsáhle citoval z ústního odůvodnění napadeného usnesení (i s odkazy na příslušnou stopáž zvukového záznamu) a jednotlivé obraty předsedy senátu zkritizoval a označil je například za skandální, nepřijatelné a v rozporu se základními zásadami trestního práva a s ústavními principy. Uzavřel, že přístup obou soudů je založen na nepochopení specifické letecké problematiky.

5. Dále namítl, že skutková věta rozsudku soudu prvního stupně nevyjadřuje žádným způsobem subjektivní stránku, což nelze nahradit v odůvodnění. Subjektivní stránka podle obviněného nebyla naplněna. Nelze ji dovodit z toho, že přehlédl dráty, nebo že podle vyjádření odvolacího soudu situaci „nějakým způsobem nedocenil“. Hrubá nedbalost vyžaduje zřejmou bezohlednost k zájmům chráněným trestním zákonem, což v případě obviněného z ničeho nevyplývá. Neporušil žádný právní předpis.

6. V dovolání obviněný dále uvedl, že sklesání bylo legální a není stanoveno, za jak dlouho by měl opět vystoupat do doporučené výšky, a že soudy vůbec neřešily, jak dlouho trvá „veškeré nastavení letadla“ tak, aby bylo možné opět bezpečně vystoupat.

7. Obviněný byl v toleranci přesnosti pilotáže dle požadavků na soukromé piloty. Pro držitele průkazu soukromého, tedy amatérského pilota letounů, je předepsána tolerance +/ 150 ft (cca 50m) pro dodržení výšky. To je podstatné pro představu, jak složité je odhadnout a udržet přesnou výšku. Vybočí-li pilot z této tolerance, nelze z toho dovozovat jeho bezohlednost. Soudy obviněného nesprávně považovaly za pilota „zkušeného“.

8. Obviněný vyjádřil nesouhlas také se závěrem soudů, že hodlal pokračovat v nácviku nouzového přistání. Šlo pouze o vyhlížení vhodné plochy, což se učí v základním pilotním výcviku a jde o zcela běžnou činnost. Tento závěr soudů je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Ve skutečnosti nehledal plochu pro nácvik přistání, ale zvažoval, co by dělal v případě reálného vysazení motoru.

9. V kapitole nazvané „Doporučení není zákaz“ obviněný uvedl, že je mu kladeno za vinu sklesání pod minimální doporučenou výšku letu. To jednak neučinil, protože výška průletu nad letištní plochou při nácviku přistání není stanovena, manévr může skončit jak přistáním, tak průletem. Kladeno za vinu mu je porušení doporučení, nikoli předpisu, respektive zákazu. On má ale za to, že právně vynutitelné je pouze porušení zákazu, nikoli doporučení.

10. Obviněný nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu, že se rozhodl provést nácvik bezpečnostního přistání až v průběhu letu, což zcela vylučuje jakoukoli přípravu. K tomuto závěru odvolací soud dospěl nad rámec skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by provedl jediný důkaz. Přípravu obviněný provedl, za letu se pak rozhodoval, zda manévr provede, nebo od něj upustí. V rámci přípravy nebyl povinen použít jinou než předepsanou mapu, v níž elektrické vedení v daném místně není zakresleno.

11. K otázce hrubé nedbalosti odkázal na rozhodnutí ve věci sp. zn. 6 Tdo 1203/2015, kde Nejvyšší soud nepovažoval za vědomé hazardérství a zřejmou bezohlednost přejetí železničního přejezdu řidičem nákladního vozidla v momentě, kdy již přijížděl vlak, čímž navíc řidič porušil několik dopravního předpisů. Obviněný poukázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2702/2012. Doplnil, že z letadla jsou proti tmavé zemi stožáry viditelné extrémně spatně, takřka vůbec. Poukázal na článek v Litoměřickém deníku z listopadu 2019, kdy mělo na daném místě dojít k další letecké nehodě, spojené se ztrátou lidského života, což teprve vedlo k řádnému označení elektrického vedení. Uvedl dále, že zřejmá bezohlednost k zájmům chráněným v trestním zákoně by se v jeho případě rovnala zřejmé bezohlednosti k vlastnímu životu. Jeho počínání bylo naopak vedeno snahou o zvyšování bezpečnosti vlastního létání.

12. Vyjádřil názor, že v jeho případě byl prostor také pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. V tomto směru podle něj rozhodnutí odvolacího soudu nereflektuje specifika případu, ale vykazuje známky sériově užívaného odůvodnění.

13. Podle obviněného nelze skutkové okolnosti důkladněji zjistit a je na místě, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a zprostil jej obžaloby, případně věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný v podstatě opakuje svou obhajobu z předchozího řízení, se kterou se již soudy správným a dostatečným způsobem vypořádaly. Se stanoviskem soudů, že obviněný jednal hrubě nedbale a že nedošlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe, státní zástupce souhlasí. Zjevně podle něj nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Ten nemůže být naplněn jen proto, že obviněný nesouhlasí s obsahem tzv. skutkové věty, který nepovažuje za dostatečný. Není však naplněn ani dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy zvolená právní kvalifikace je bezvadná a řádně odůvodněná.

15. Státní zástupce se neztotožnil s tím, že by tzv. skutková věta neobsahovala popis okolností, ze kterých lze hrubou nedbalost dovodit. Skutková zjištění se nevyčerpávají obsahem tzv. skutkové věty, nýbrž je lze čerpat i z odůvodnění. Okolností svědčící pro hrubou nedbalost je mj. fakt, že obviněný za dobré viditelnosti a příznivých meteorologických podmínek přehlédl stožáry vysokého napětí, které výrazně a zřetelně převyšují své okolí a jsou pro každého velice dobře viditelné. Při vynaložení běžné míry opatrnosti a obezřetnosti není možné je přehlédnout. Pokud ani sám obviněný neuvedl žádnou okolnost, která by mohla negativně ovlivnit jeho možnost sledovat okolí, tak fakt přehlédnutí stožárů svědčí jednoznačně o jeho nedbalosti. 16. O tom, že šlo současně o nedbalost hrubou, svědčí podle státního zástupce to, že obviněný nerespektoval povinnosti vyplývající mu hned z několika předpisů, nepostupoval ani v souladu s doporučeními, ačkoliv smyslem relevantních předpisů a doporučení je ochrana bezpečnosti leteckého provozu, potažmo zdraví a života lidí. Zde přitom není žádný rozpor, jak nesprávně tvrdí obviněný. Není totiž vyloučeno, aby člověk současně porušil povinnost a doporučení. Navíc obviněný, ačkoliv již před startem uvažoval o nácviku bezpečnostního přistání, tedy ne zcela jednoduchého manévru, si neopatřil dostatečné množství informací o letišti a jeho okolí, kde se chystal bezpečnostní přistání provést. To vše za situace, kdy terén neznal. Ledabylost přípravy je v tomto směru podle státního zástupce evidentní a svědčí o závažné nedbalosti. Nadto obviněný pilotoval stroj, jehož pilotáž je náročná, jenž není vybaven moderními navigačními prvky a přístroji, a pohyboval se v místech, kde je rozsáhlý průmyslový objekt s komíny a stožáry. Vedení vysokého napětí, jakož i další možné překážky v oblasti byly očekávatelné. V nízké letové hladině 30 metrů obviněný setrval nedůvodně dlouhou dobu a urazil v ní nejméně 2,6 km, ačkoliv je v této výšce letový provoz zásadně vyloučen. Tato okolnost je projevem zřejmé bezohlednosti. Obviněný si shora uvedeným způsobem počínal v leteckém provozu, ve kterém je v zásadě třeba klást na účastníky vyšší nároky a hranici hrubé nedbalosti je třeba hledat níže, než v jiných oborech lidské činnosti. Míra nedbalosti obviněného je proto vyšší než běžná a dosahuje nedbalosti hrubé.

17. K žádnému pochybení podle státního zástupce nedošlo ani co do uplatnění § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jednání obviněného nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti. Uplatnění trestní odpovědnosti je tedy plně opodstatněné. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze podle státního zástupce dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

18. Na vyjádření státního zástupce obviněný reagoval replikou, v níž především v podstatě zopakoval některé námitky uvedené v dovolání a poukázal v tomto směru na argumenty, s nimiž se podle jeho názoru soudy nevypořádaly. Připustil spornost podřaditelnosti námitky týkající se úplnosti vyjádření subjektivní stránky činu ve výroku rozsudku pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. s tím, že ponechává na úvaze soudu, zda tato námitka spadá pod důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Znovu poukázal na některé formulace předsedy senátu odvolacího soudu při ústním odůvodňování napadeného usnesení a uvedl, že stejně jako výslech svědka je hodnocen podle zásady bezprostřednosti, tuto zásadu je nutno aplikovat i na vyjádření předsedy odvolacího senátu. Přiložil fotografii místa události, již provedenou k důkazu před soudem prvního stupně, na doložení špatné viditelnosti vedení vysokého napětí. Znovu poukázal na případ řešený ve věci sp. zn. 6 Tdo 1203/2015. Zdůraznil, že na amatérské piloty dopravních letadel nelze klást nároky jako na dopravní piloty. Ke srovnání požadavků na amatérské piloty a řidiče motorových vozidel uvedl, že pro získání oprávnění soukromého pilota letounů je nutno absolvovat praktický výcvik v rozsahu 45 hodin, což není oproti 28 hodinám v autoškole tak zásadní rozdíl, přičemž požadavky na získání řidičského a profesního oprávnění pro řízení kamionu násobně převyšují požadavky na získání průkazu soukromého pilota. Není proto podle obviněného namístě pohlížet na amatérského pilota malého letadla přísněji než na profesionálního řidiče kamionu.

19. Obviněný setrval na svém návrhu uvedeném v dovolání. Připojil dopis adresovaný soudcům Nejvyššího soudu, v němž vyjádřil vůli nepodlehnout skepsi právních zástupců, kteří se snažili jak policejnímu komisaři, tak oběma soudům právně vysvětlit složitou leteckou problematiku, bohužel marně. Zdůraznil, že trestného činu se nedopustil, přičemž chybu může udělat kdokoli. Shrnul, že byly vyhovující meteorologické podmínky a on i letoun byli po všech stránkách letu způsobilí. Přípravu provedl řádně a nad rámec zákonných požadavků. Tyto skutečnosti blíže rozvedl a uzavřel, že neporušil žádnou zákonnou povinnost.

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

22. Především v posuzované věci nejde o žádný, natož extrémní nesoulad (rozpor) mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů. Obviněný jako extrémní rozpor označil zjištění, že hodlal pokračovat v nácviku nouzového přistání. To soudy podle něj mylně vyvodily z jeho výpovědi. S tím nelze souhlasit, neboť vyjádření obviněného zejména z přípravného řízení takový (logický) výklad připouští. Soudy nepostupovaly v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., který upravuje zásadu volného hodnocení důkazů. Nadto v tomto případě nejde o závěr nijak stěžejní. Není až tak podstatné, zda obviněný uvažoval o tom, že by bezpečnostní přistání skutečně bez instruktora provedl, nebo zda jen vyhlížel vhodnou plochu. Podstatné je, že pokračoval delší dobu v letu ve výšce 20-30 m, přičemž věnoval pozornost vyhledávání plochy a nesledoval, kam se s letadlem pohybuje. Právě to vedlo ke způsobení popsaného následku, jak bude ještě dále rozvedeno. Podobně lze z výpovědi obviněného dovodit i závěr, že se nácvik bezpečnostního přistání rozhodl provést až v průběhu letu, jak výslovně uvedl odvolací soud. Ohledně předletové přípravy se totiž obviněný zmiňoval o letišti v souvislosti s možností, že by bezpečnostní přistání provedl tam. Nehovořil však o tom, že by měl předem v plánu vyhlížet vhodnou plochu mimo letiště. Ani závěr odvolacího soudu, že se pro tento manévr rozhodl až během letu, proto na něj nemohl zaměřit přípravu, tak nestojí mimo rámec provedených důkazů. Lze říci, že v tomto směru obviněný dovysvětluje a částečně i zkresleně interpretuje svá dřívější vyjádření při výpovědích v přípravném řízení a v hlavním líčení.

23. Pokud jde o námitky proti ústnímu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu při jeho vyhlášení, nelze než konstatovat, že zde obviněný vytrhává z kontextu slovní obraty, které se sice můžou jevit jako do jisté míry neobratné, nicméně v žádném případě nemohou závěry odvolacího soudu zpochybnit. Při vyvinutí alespoň minimální snahy o pochopení je totiž zřejmé, co měl odvolací soud na mysli. Zjevně nešlo o žádné přizpůsobování zákonných kritérií či dokonce o neobjektivitu odvolacího soudu. Odvolací soud se evidentně pouze snažil vyjádřit obtížnost rozhodování v případě, který je skutkovými okolnostmi těžko srovnatelný s jinými případy dané skutkové podstaty. Pokud jde o subjektivní stránku, chtěl odvolací soud nepochybně vyjádřit, že rozvedení podstatných skutkových okolností v rozsudku soudu prvního stupně obsaženo je, byť ne na jednom místě s výslovným označením, že jde o odůvodnění hrubé nedbalosti. To ovšem není žádná vada a není na místě polemizovat s obviněným o významu slova „skrytě“. Podstatné totiž je, že napadené rozhodnutí ani rozsudek soudu prvního stupně netrpí v tomto směru žádnými vadami.

24. Ačkoli obviněný dovedl své výhrady ke slovním formulacím předsedy senátu odvolacího soudu při vyhlášení rozhodnutí ad absurdum (srovnával je s výpovědí svědka), nelze říci, že by se jednalo o námitky v soudní praxi zcela ojedinělé. Výtky, jejichž podstatou je, že ústní odůvodnění rozhodnutí soudcem neodpovídalo přesně písemnému odůvodnění a bylo tak nesprávné, respektive nepřesné, se občas objevují, stejně jako na druhé straně se objevily výtky, že předseda senátu měl před vyhlášením rozhodnutí připraveny podrobné písemné poznámky (a tedy že naopak jeho ústní odůvodnění bylo „příliš přesné“). Společné všem těmto námitkám je, že jsou mimo podstatu věci.

25. Uplatněnému dovolacímu důvodu lze podřadit námitku, podle níž se obviněný nedopustil skutku z hrubé nedbalosti. Ani s touto námitkou se však nelze ztotožnit. Nejprve je třeba konstatovat, že nejde o situaci, že by subjektivní stránka nebyla nijak obsažena ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Byť by si bylo možno představit lepší vyjádření, hrubou nedbalost z popisu skutku dovodit lze. V souvislosti s odůvodněním pak rozsudek soudu prvního stupně nedovoluje žádné pochybnosti. Subjektivní stránka nemusí být ve skutkové větě vyjádřena vždy výslovně popisem vnitřního vztahu obviněného k následku. Postačí, pokud např. vyplývá z popsaného způsobu jednání, který nepřipouští jiné právní posouzení, než (v tomto případě) hrubou nedbalost. To, jak explicitně musí být subjektivní stránka ve výroku rozsudku popsána, vždy záleží na tom, o jaký trestný čin jde.

26. V posuzovaném případě odvolací soud za stěžejní označil vyjádření, že obviněný „v této výšce, kde není povolen žádný civilní letový provoz, pokračoval v letu 2,6 km“. Je třeba dodat, že k tomu neměl žádný (v dané chvíli) legitimní důvod a že za tohoto stavu „přehlédl“ vodiče nadzemního vedení vysokého napětí, byť byly dobře viditelné (z vyjádření „přehlédl“ lze dovodit, že nešlo o úmysl, ale nedbalost). Z odůvodnění pak lze doplnit, že obviněný vodiče přehlédl, protože se zkrátka nedíval (podle jeho výpovědi sledoval terén po straně, kde vyhlížel plochu pro případné bezpečnostní přistání), a rovněž jeho příprava před letem byla nedostatečná – nezjistil si dost důkladně podmínky pro zvolené manévry v místě, kde nikdy dříve neletěl. Navíc mu patrně nic nebránilo - jak zmínil nalézací soud - provést nejprve kontrolní průlet ve vyšší, předepsané a bezpečné výšce.

27. Zjištěný a v rozsudku dostatečně popsaný skutek nalézací soud správně kvalifikoval jako přečin poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti podle § 277 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo z hrubé nedbalosti zničí, poškodí, odstraní nebo učiní neupotřebitelným obecně prospěšné zařízení nebo ohrozí jeho provoz. V dané věci není sporu o tom, že byla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty tohoto trestného činu. Je také zřejmé, že k naplnění subjektivní stránky se (od 1. 1. 2010) vyžaduje tzv. hrubá nedbalost. 28. Ta je definována v § 16 odst. 2 tr. zákoníku. Podle této zákonné definice je trestný čin spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákoníkem. Hrubou nedbalostí se tedy rozumí vyšší stupeň intenzity nedbalosti (vyšší stupeň míry nedbalosti), ať již vědomé či nevědomé, a to na základě přístupu (postoje) pachatele k požadavku náležité opatrnosti, který svědčí o zřejmé, tj. zcela zjevné bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem (Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 228). 29. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachovávání určité míry opatrnosti pachatelem, která je zpravidla charakterizována jako potřebná míra opatrnosti. Míra potřebné opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Objektivní hledisko doplněné subjektivním hlediskem platí nejen pro vymezení nedbalosti nevědomé, ale i pro vymezení nedbalosti vědomé, poněvadž přiměřenost důvodů, na něž pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení zájmu, je třeba posuzovat podle toho, jak se situace jevila pachateli, i vzhledem k vnějším okolnostem konkrétního případu.

30. Uvedená definice hrubé nedbalosti pak váže intenzitu nedbalosti právě na postoj pachatele k požadavku náležité opatrnosti, kterou definice hrubé nedbalosti uvedená v § 16 odst. 2 tr. zákoníku uvádí výslovně, přičemž používá formulaci, že přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé „bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem“, zdůrazňuje tedy přístup pachatele, při jehož hodnocení se musí zvažovat obě hlediska, jak subjektivní, tak i objektivní, byť vzhledem k uvedené dikci bude subjektivní hledisko převažovat. Pojem „bezohlednosti k zájmům chráněným trestním zákonem“ je sice zcela novým pojmem v trestním právu (zavedený trestním zákoníkem od 1. 1. 2010), ale jde zároveň o pojem, který charakterizuje podle trestního zákoníku přístup pachatele k náležité opatrnosti, kdy pachatel z hlediska svého postoje nebere ohled na zájmy chráněné trestním zákoníkem. K posouzení zjevné bezohlednosti pachatele nutno přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu, kdy je třeba zvažovat na jedné straně povinnosti uložené pachateli zvláštními právními nebo bezpečnostními předpisy nebo uznávanými pravidly a na druhé straně vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.) a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané. Zvláštní pozornost pak je třeba věnovat právě přístupu pachatele k požadavku náležité opatrnosti, neboť v tom je jádro posouzení míry jeho zavinění, tedy zda jeho nedbalost byla hrubá či jen lehká či menší, s nižší mírou nedbalosti (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 187).

31. Hrubá nedbalost podle trestního zákoníku tudíž není zvláštním druhem nedbalosti (vedle nedbalosti vědomé a nevědomé), ale jen vyjádřením míry nedbalosti požadované trestním zákonem, ať už jde o nedbalost vědomou či nevědomou. Vyšší intenzita nedbalosti je u některých trestných činů požadována z důvodu, aby se zabránilo nadměrnému uplatňování trestní represe v méně závažných případech charakterizovaných nižší mírou zavinění.

32. Jestliže hrubá nedbalost představuje vyšší míru některé ze základních forem nedbalosti (buď vědomé, nebo nevědomé), bylo nutno nejprve dovodit, jakou formu nedbalosti obviněný naplnil. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Z nedbalosti nevědomé je trestný čin spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§ 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

33. Nalézací soud k tomu jednoznačné stanovisko nezaujal a v odstavci 13 odůvodnění rozsudku poněkud nepřesně uvedl, že obviněný o existenci nadzemního elektrického vedení mohl a měl vědět, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal, že toto zařízení nepoškodí. Odvolací soud se otázkou formy nedbalosti (z hlediska jejího vyjádření v zákoně) rovněž výslovně nezabýval. Oba soudy však uvedly dostatek argumentů, z nichž plyne, že obviněný jednal v nedbalosti vědomé. I když to nebylo podstatou dovolacích námitek (ty se zabývají otázkou posouzení míry nedbalosti jako hrubé), dodává Nejvyšší soud, že obviněný jako pilot s příslušným oprávněním (navíc poměrně zkušený) a jako inteligentní člověk bezpochyby věděl, že při daném způsobu letu těsně nad zemí v obydlené oblasti s průmyslovým objektem může (mimo jiné) poškodit obecně prospěšné zařízení, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal, že k tomu nedojde. Jednal tudíž vědomě nedbale.

34. Dovolatel uvedl (kromě poukazu na výše zmíněné rozhodnutí trestního senátu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 1203/2015) citace z rozhodnutí soudů ve věcech občanskoprávních i z odborné literatury, z nichž dovozuje míru intenzity nedbalosti a závažnosti případů nutných k tomu, aby se mohlo jednat o nedbalost hrubou. Je však třeba uvést, že z těchto výkladů nelze beze zbytku vycházet, neboť jde o historicky a právně specifickou problematiku.

35. Společné je chápání toho, že nedbalost hrubá je vyšší mírou nedbalosti. Kromě nedbalosti vědomé a nevědomé se v teorii podle míry její intenzity rozlišuje i nedbalost hrubá (culpa lata), lehká (culpa levis), příp. nejlehčí (culpa levissima). V dovolání je citováno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012 (publikovaného pod č. 59/2015 Sb. rozh. obč.), v němž Nejvyšší soud připomněl, že pojem hrubé nedbalosti je civilnímu právu vlastní již od jeho úplných počátků. V římském (justiniánském) právu se hrubou nedbalostí (culpa lata) rozuměla „neopatrnost až nepochopitelná, kdy někdo udělá něco, co by někdo jiný neudělal. Porušení vší opatrnosti je tak flagrantní, že se nabízí vysvětlení, že pachatel vzniklou škodu způsobit chtěl, že tedy nejednal nedbale, ale se zlým úmyslem. Proto se také culpa lata stavěla na roveň zlému úmyslu – culpa lata dolo comparabitur“ (Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 2. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck. 1995. str. 112). Poukázáno je i na to, že obecný zákoník občanský hrubou nedbalost označoval termínem nápadná nedbalost a v rozhodnutí ze dne 19. 3. 1937, Rv I 328/37 (Vážný 15951), pojem nápadné nedbalosti definoval Nejvyšší soud Československé republiky, který uvedl, že hrubá (nápadná) nedbalost je „…. neobyčejné zanedbání nutné píle a opatrnosti, které se dopouští jen člověk obzvlášť neopatrný nebo lehkomyslný, který nedbá ani toho stupně opatrnosti, jehož jsou schopni i lidé méně způsobilí než člověk prostředních schopností“. Jinde Nejvyšší soud Československé republiky judikoval v rozhodnutí Rv I 521/23 (Vážný 3005), že nedbalost lze považovat za hrubou jen tehdy, „musily-li bez námahy býti předvídány její neblahé následky a mohlo-li se jí býti vyvarováno“.

36. Je dále skutečností, že z hlediska právních důsledků byla hrubá nedbalost mnohdy kladena na úroveň úmyslného zavinění. Ani to však neřeší otázku vymezení hrubé nedbalosti pro trestní právo, v němž rozlišení nedbalosti (včetně hrubé) od úmyslu má samozřejmě zásadní důsledky pro právní kvalifikaci skutku a mimo jiné například pro odlišení přečinu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti podle § 277 tr. zákoníku od úmyslného trestného činu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 276 tr. zákoníku nebo od trestného činu poškození cizí věci podle § 228 tr. zákoníku. Také občanskoprávní judikatura ovšem v jiných oblastech zdůrazňuje rozlišení právních důsledků jednání v úmyslu a z hrubé nedbalosti.

37. Rovněž je nutno připomenout, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, na který dovolatel odkázal, sice konstatuje, že za zavinění rovnocenné úmyslu je podle práva České republiky třeba považovat hrubou nedbalost, činí tak ale pouze pro účely výkladu a aplikace ustanovení čl. 29 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR). Předpokládá-li zmíněná úmluva existenci úpravy zavinění rovnocenného úmyslu, byl Nejvyšší soud při absenci takové právní úpravy, která by v českém právním řádu obecně či v případě přepravní smlouvy výslovně kladla jinou formu zavinění na roveň úmyslu, postaven před dvě možnosti – buď pojem zavinění rovnocenného s úmyslem ponechat v českém právním prostředí „prázdný“, nebo jej naplnit obsahem mu nejbližším – tedy pojmem hrubá nedbalost, jako nedbalosti nejvyšší intenzity. Dospěl přitom k závěru, že přijetí první možnosti by vedlo k významnému vychýlení úpravy odpovědnosti ve prospěch dopravce, odchýlení se od rozhodovací praxe běžné v jiných evropských státech, a to vše v rozporu s účelem čl. 29 Úmluvy CMR, neboť ten předpokládá širší okruh důvodů pro odepření omezení odpovědnosti dopravce, než jen pro případy úmyslného jednání. Nejvyšší soud se proto přiklonil k možnosti druhé, aniž by zmíněný výklad zamýšlel vztáhnout pro obecné občanskoprávní účely, nota bene pro účely trestního práva. Z uvedeného je zřejmé, že závěry zmíněného rozhodnutí na posuzování trestní odpovědnosti - a tím méně na projednávanou věc - nedopadají. Vzhledem k tomu, že se obviněný citovaného občanskoprávního rozhodnutí dovolává, lze jen pro ilustraci zmínit, že zde Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jednání spočívající v zaparkování kamionu dopravcem na nehlídaném odpočívadle u čerpací stanice (v rozporu s požadavky objednatele přepravy) představuje hrubou nedbalost dopravce v řádné péči o zásilku rovnocennou úmyslu (ve smyslu Úmluvy CMR).

38. Konečně je možné pro úplnost zmínit, že hrubou nedbalost upravovaly (avšak nedefinovaly) některé prvorepublikové předpisy, například železniční dopravní řád, zákon o úrazovém dělnickém pojištění, upravoval ji i pojišťovací zákon, a poté i zákon směnečný a šekový, a v občanském zákoníku z roku 1964 (zákon č. 40/1964 Sb.) je pojem hrubé nedbalosti obsažen v § 447 odst. 2, který se ovšem týká omezení náhrady za ztrátu na výdělku. Ani v novém občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., který nabyl účinnosti 1. ledna 2014), není obsažena definice hrubé nedbalosti, ovšem v řadě ustanovení je tento pojem užíván, například v souvislosti s právem odvolání daru z důvodu nouze (§ 2071 o. z.), náhradou škody ze smlouvy o zájezdu (§ 2544 o. z.) nebo důvodem bránícím právu zřízení nezbytné cesty [§ 1032 odst. 1 písm. b) o. z.]. Je zřejmé, že tyto úpravy se primárně nevztahují k protiprávnímu jednání, což dále osvětluje víceznačnost pojmu hrubé nedbalosti ve vztahu ke konkrétním institutům občanského a trestního práva.

39. Nejblíže zde posuzované deliktní odpovědnosti je úprava obsažená v § 2971 o. z., kde rovněž je hrubá nedbalost coby zvláštní okolnost, za níž byla způsobena újma, prakticky postavena naroveň úmyslu (v tomto případě úmyslnému způsobení škody ze zvlášť zavrženíhodných pohnutek), avšak i zde jsou pouze alternativně postaveny různé formy zavinění, jež vedou ke stejné právní sankci, a nelze tudíž ani zde dovozovat jakýkoli přínos nebo posun pro trestněprávní posuzování hrubé nedbalosti, i když lze obecně konstatovat, že všechna výše naznačená a používaná vymezení hrubé nedbalosti hrubou nedbalost víceméně považují za nedbalost nejvyšší intenzity, za takovou nedbalost, jež svědčí o lehkomyslném přístupu k plnění povinností. V případě poškozujících jednání je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných osob.

40. Přesto je možné v zájmu úplnosti zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 972/2018, který vykládá ustanovení § 2971 o. z. právě z hlediska pojmu hrubá nedbalost. Nejvyšší soud zde dospěl k závěru, že pokud v dané věci žalovaná umožnila útěk psa opomenutím zajistit branku ze zahrady, pak její nedbalost nedosahuje takové intenzity, aby byla považována za hrubou ve smyslu § 2971 o. z. Nebylo totiž tvrzeno ani prokázáno, že by se jednalo o opakované porušení, nebo že by zahrada nebyla proti útěku psa zajištěna vůbec, případně že by docházelo k projevům a chování psa velmi nebezpečnému pro okolí a že by žalovaná přistupovala k plnění své povinnosti lehkomyslně.

41. Z výše uvedeného plyne, že i přes určité společné rysy se výklad pojmu hrubá nedbalost liší historicky, ale logicky i z hlediska různých právních institutů, pro něž je vykládán. O nutnosti vycházet z konkrétního pojetí v trestním zákoníku ostatně svědčí i fakt, že v průběhu diskuse nad pracovními verzemi návrhu osnovy trestního zákoníku i v literatuře byla předložena i další definice hrubé nedbalosti, podle které je trestný čin spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v tomto zákoně nebo jiném zákoně upravujícím trestné činy porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a zcela zjevně bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom zcela zjevně vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. A na závěr těchto rámcových úvah je vhodné zmínit, že dost dobře není vzájemně použitelná ani judikatura vykládající pojem hrubá nedbalost ohledně různých, zcela rozdílných trestných činů, kromě nyní posuzovaného přečinu například přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 tr. zákoníku nebo přečinu zanedbání péče o zvíře z nedbalosti podle § 303 tr. zákoníku.

42. Stran posuzování hrubé nedbalosti obviněného v tomto konkrétním případě lze dále uvést, že zřejmou bezohlednost k zájmu chráněnému trestním zákonem je třeba spatřovat právě ve sledu manévrů, při nichž obviněný letěl mimořádně nízko nad zemí v místech, kde zjevně mohl očekávat překážky, jako např. komíny apod., relativně delší dobu, aniž by provedl důkladnou předletovou přípravu a aniž by se alespoň důkladně rozhlížel, byť, jak soudy uvedly, to mu letadlo příliš dobře neumožňovalo. Tím spíše se však zvolený postup, tedy sklesání a prohlížení letiště (bez takového předchozího kontrolního průletu, jak ho zmiňuje nalézací soud a jak o něm hovoří zpráva Úřadu pro civilní letectví č. l. 161-163) a poté let nízko nad zemí, respektive nad řekou (podle tvrzení obviněného vyhledávání další vhodné plochy pro bezpečnostní přistání mimo letiště), jeví jako hazardérství. Obviněný se dostal do situace, kdy určitou dobu nesledoval, kam letí, a z toho důvodu přehlédl elektrické vedení i stožáry. To vyplývá především z jeho vlastních výpovědí v přípravném řízení i v hlavním líčení. Tedy nikoli proto, že by stožáry nebyly dobře viditelné, jak tvrdí nyní.

43. Ze samotné povahy letového provozu, který je vzhledem k možným škodlivým následkům jakékoli neopatrnosti řádově nebezpečnější než běžné lidské činnosti, je u něj třeba očekávat a vyžadovat také daleko vyšší míru opatrnosti než u jiných činností. Tu obviněný zjevně nedodržel, což se projevilo právě způsobeným následkem, který ovšem mohl být nepoměrně závažnější. Shora zmíněné zákonné podmínky hrubé nedbalosti podle § 16 odst. 2 tr. zákoníku je nutno vykládat i s ohledem na objektivní okolnosti. Ačkoli dominantní bude subjektivní hledisko, nelze je odtrhovat od toho, jakou činnost obviněný konkrétně vykonával, s jak nebezpečnou věcí přitom zacházel a jak závažné poškození nebo ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení (ale i jiný související následek) mohl způsobit. Proto na účastníky leteckého provozu je třeba klást vyšší nároky a hranici hrubé nedbalosti je třeba hledat „níže“ než v jiných oborech lidské činnosti. Bezesporu to měl na mysli předseda odvolacího senátu, který se při ústním odůvodnění rozhodnutí zmínil o „přizpůsobení“ posuzování hrubé nedbalosti s ohledem na specifikum letecké problematiky.

44. Není při tom podstatné a není předmětem tohoto rozhodnutí, jaké počty hodin jsou a měly by být stanoveny pro letecký výcvik v porovnání například s autoškolou. Ne každá lidská činnost je také stejně podrobně regulována právními předpisy. To se týká například pozemní dopravy, které se účastní nesrovnatelně více lidí. I proto obviněným citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1203/2015, nelze s případem obviněného nijak porovnat vzhledem ke zcela odlišným skutkovým okolnostem. Že každý případ je nutno z hlediska formy a míry nedbalosti hodnotit individuálně podle konkrétně zjištěných skutkových okolností, je dobře patrné i z toho, že jiný případ neuváženého vjetí motorovým vozidlem na železniční přejezd byl Nejvyšším soudem hodnocen tak, že došlo k naplnění znaků trestného činu podle § 277 odst. 1 tr. zákoníku včetně hrubé nedbalosti – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1302/2012.

45. Obviněný opakovaně hovoří o neorientovanosti soudů v oblasti složité letecké problematiky, ale přitom jednoduše zaměňuje pojmy a směšuje protichůdná tvrzení a námitky. Tak například zaměňuje doporučení, že při nácviku sklesání nad plochu letiště je doporučená výška 50 metrů, s předpisem, který ukládá létat minimálně ve výšce 150 metrů (respektive nad obydlenými oblastmi 300 metrů). Obviněnému je především kladeno za vinu, že nedodržel ustanovení předpisu uvedeného ve výroku odsuzujícího rozsudku o minimální povolené výšce letu nad zemí nebo vodou a nad nejvyšší překážkou v okruhu 150 metrů od letadla. Kromě toho je zřejmé, že v málo frekventovaných oborech lidské činnosti, které jsou právně regulovány jen rámcově, je možné jednat hrubě nedbale i porušením „pouze“ doporučení, nikoli právního předpisu.

46. Nelogická je rovněž námitka, že není žádným předpisem stanoveno, v jaké době, po proletění jaké vzdálenosti od „legálního“ sklesání nad letiště má pilot s letadlem opět vystoupat do povolené výšky letu. To by ovšem dovedeno do důsledku znamenalo, že když jednou pilot za účelem nácviku přistání legálně sklesá do výšky 50 metrů nad letiště (nebo i níž), může pak letět těsně nad zemí tak dlouho, jak uzná za vhodné.

47. Obviněný rovněž zpochybnil údaj, že v nepovolené malé výšce pokračoval v letu 2,6 km, což je vzdálenost od středu letiště. Tato námitka je však bezvýznamná. Jestliže letiště bylo dlouhé 450 metrů (č. l. 170), tak od jeho konce takto obviněný pokračoval v letu 2375 metrů. Toto upřesnění nemá pro posouzení skutku žádný význam. Podstatné je, že podle závěrečné zprávy Ústavu pro odborné zjišťování příčin leteckých nehod pokračující let v této fázi nelze spojovat s typickým průběhem prohlídky vhodné plochy pro bezpečnostní přistání.

48. Zavádějící je i námitka o toleranci výšky pro amatérské piloty. Podstatné není to, jak těžké je pro pilota daného letounu správnou výšku odhadnout a udržet. Obviněný se totiž v dané výšce nepohyboval omylem, ale zcela záměrně. Nešlo o vybočení ze stanovené tolerance, ale o to, že obviněný se rozhodl určitou dobu pokračovat v letu v podstatě při zemi. Proto je irelevantní námitka, že soudy neřešily, kdy mohl bezpečně zase vystoupat. V odstavci 12 odůvodnění svého rozsudku nalézací soud vyložil, že 2,6 km od letiště obviněný ještě nestoupal, i svědci zaznamenali konstantní dráhu letu, a po spatření elektrického vedení už obviněný nestačil s tak těžkým letadlem vystoupat z nepovolené výšky 30 metrů dostatečně vysoko. Přitom (podle doplňující citované odborné zprávy) i pokud by letěl rychlostí pouhých 180 km/hod., tak by se letadlo při včasném započetí stoupání nacházelo již cca 80 metrů nad hladinou řeky Labe a nad vodiči by bezpečně proletělo. Kromě toho obviněný tvrdil, že letěl mnohem rychleji, takže by musel dosáhnout do místa nehody ještě vyšší letové hladiny.

49. Podstata hrubě nedbalého jednání obviněného je tedy zřejmá a spočívala v nebezpečném letu v nepovolené, velmi nízké výšce s relativně hůře ovladatelným letadlem nad obydleným terénem, který obviněný neznal a kde mohl předpokládat různé překážky v podobě komínů, elektrických vedení apod. Právě v tom se projevil postoj obviněného k požadavku náležité opatrnosti, který lze charakterizovat jako lehkovážný, a proto – s ohledem na nebezpečí, které objektivně hrozilo – svědčící ve vztahu k tomuto nebezpečí (slovy zákona) o zřejmé bezohlednosti obviněného. Tím Nejvyšší soud samozřejmě nezpochybňuje řádnost života obviněného i jeho dosavadní hodnocení jako zodpovědného pilota. Zde je však hodnocen konkrétní stíhaný skutek.

50. Lichá je rovněž námitka, že obviněný svou chybou ohrozil i vlastní život a že by musel tedy jednat zřejmě bezohledně i ve vztahu k vlastnímu životu. To je však při haváriích zaviněných z nedbalosti situace poměrně typická. Souvisí to s tím, že při jednání ve vědomé nedbalosti pachatel spoléhá (byť bez přiměřených důvodů), že havárii nezpůsobí. Hrubá nedbalost pak vyjadřuje pouze míru určitého hazardérství, lehkovážnosti, které pachatel v daném okamžiku podlehne.

51. Obviněný současně poukázal na to, že je pouze amatérským pilotem a že na něho nelze klást tak vysoké nároky jako například na piloty dopravních letadel. To je sice pravda, avšak po obviněném lze požadovat, aby při provozování nebezpečného hobby, které si zvolil a k němuž splnil všechny předpoklady, úzkostlivě plnil všechny předpisy a bezpečnostní doporučení a minimalizoval tak možné nebezpečí. Pro poškozeného, jehož majetek či život byl ohrožen, není podstatné, zda je ohrozil amatérský, anebo profesionální pilot.

52. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá také námitka, že soudy měly aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. K té se však již vyčerpávajícím způsobem vyjádřil odvolací soud v závěru odstavce 9 odůvodnění svého usnesení. O nějaké šablonovitosti zde nelze hovořit, odvolací soud zcela konkrétně zdůvodnil, proč jednání obviněného nejen vykazuje míru společenské škodlivosti, která není nijak neobvykle malá, a konstatoval např. také absenci sebereflexe obviněného (byť vyjádřil lítost). Nelze přehlédnout, že činem byla mimo jiné způsobena značná škoda a že mohlo dojít i k daleko závažnějším následkům. Také Nejvyšší soud je toho názoru, že v daném případě nemůže postačovat například samotné uhrazení škody pojišťovnou a omluva obviněného odběratelům elektrické energie, ale je potřeba na obviněného působit prostředky trestního práva, aby si pro příště lépe uvědomil riziko provozování svého koníčku, které spočívá nejen v ohrožení obecně prospěšných zařízení, ale zejména také života a zdraví lidí.

53. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozhodnutí nějaký výrok chybí nebo je neúplný.

54. Obviněný tento dovolací důvod vztáhl ke své námitce, že ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně není vyjádřena subjektivní stránka. Již bylo výše vysvětleno, že tato námitka nemůže obstát. Mimo to ji však nelze pod tento dovolací důvod ani podřadit. V případě neúplných výroků se totiž musí jednat o vady srovnatelné se situací, kdy výrok chybí. Jde tedy o případy, kdy výroku chybí nějaká podstatná náležitost, např. celá skutková věta. Pod tento dovolací důvod nelze podřadit situace, kdy skutková věta přesně nevystihuje všechny znaky podstatné pro právní kvalifikaci. Zde by bylo možno eventuálně uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně ten v posuzovaném případě naplněn nebyl, jak bylo výše vysvětleno.

55. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný založil na existenci důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. v předchozím řízení. Jelikož je dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska těchto dovolacích důvodů, je tomu stejně i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

56. Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání obviněného J. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 4. 2020


JUDr. Josef Mazák
předseda senátu