Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/28/2018
Spisová značka:28 Cdo 2465/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2465.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Státní podnik
Hospodaření s majetkem státu
Pozemkový úřad
Neplatnost právního úkonu
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013
§ 39 obč. zák.
§ 1 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb.
§ 30 předpisu č. 229/1991Sb.
§ 17 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb.
§ 22 odst. 1 písm. f) předpisu č. 229/1991Sb.
§ 2 předpisu č. 77/1997Sb.
§ 2 odst. 10 předpisu č. 569/1991Sb.
§ 243d písm. a) o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013
§ 16 odst. 1,2,3 předpisu č. 77/1997Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/14/2018
I.ÚS 4118/18
JUDr. Tomáš Lichovník
-
-

28 Cdo 2465/2018-572


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) Státního statku Jeneč, státního podniku v likvidaci, se sídlem v Praze 6-Řepích, Třanovského 622/11, IČ 000 16 918, zastoupeného JUDr. Janem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 15, a b) České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, proti žalovaným 1) V. K., H., a 2) B. S., B., jako právních nástupkyň po původním žalovaném Š. K., H., zemřelém dne 24. března 2016, obou zastoupených JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Ukrajinská 728/2, o určení „neplatnosti dohody o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí“, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 213/2007, o dovolání původního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2013, č. j. 18 Co 357/2013-439, t a k t o :


I. Návrh na odklad právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2013, č. j. 18 Co 357/2013-439, se zamítá.

II. Dovolání se zamítá.

III. Žalované jsou povinny zaplatit žalobci a) společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jana Rudolfa, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 15.

IV. Ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 10 (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 19. 4. 2013, č. j. 21 C 213/2007-384, určil, že „dohoda o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí“ ze dne 12. 10. 2006, kterou žalobce a) převedl na původního žalovaného nemovitosti, a to pozemky parc. č., zapsané na listu vlastnictví č. pro katastrální území U., obec P., a dále pozemky parc. č., a č., zapsané na listu vlastnictví č. pro katastrální území U., obec P., je neplatná (výrok I.), původnímu žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci a) na náhradu nákladů řízení částku 28.350,- Kč (výrok II.) a dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní b) a původním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

K odvolání původního žalovaného (dále též jen „dovolatel“) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2013, č. j. 18 Co 357/2013-439, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní b) a původním žalovaným potvrdil, ve výroku II. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a) a původním žalovaným jej změnil tak, že výše těchto nákladů činí 71.013,30 Kč, jinak jej potvrdil, a dále rozhodl, že původní žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na nákladech odvolacího řízení částku 3.388,- Kč k rukám advokáta JUDr. Daniela Volopicha, a že ve vztahu mezi žalobkyní b) a původním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že M. Č. jako oprávněná osoba podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), převedla smlouvou o postoupení pohledávky podle § 33a zákona o půdě a § 524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) na původního žalovaného (postupníka) ze svého nedočerpaného nároku na náhradu podle zákona o půdě v celkové výši 1.267.971,- Kč restituční nárok v hodnotě 700.000,- Kč vůči žalobci a), jako osobě povinné, a že postoupení pohledávky bylo žalobci a) oznámeno oprávněnou osobou dne 10. 10. 2006 a původním žalovaným dne 11. 10. 2006 (spolu s předložením smlouvy o postoupení pohledávky). Rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 16. 12. 2008, č. j. 39862/08-13070, pravomocným dne 7. 1. 2009, vydaným podle § 17 odst. 6 zákona o půdě bylo rozhodnuto, že na předmětné pozemky se vztahuje režim zákona o půdě, protože všechny označené pozemky svým charakterem ke dni účinnosti zákona (tj. ke dni 24. 6. 1991) sloužily jednoznačně zemědělské výrobě a vztahuje se na ně § 1 odst. 1 písm. c) tohoto zákona. Toto rozhodnutí je odůvodněno tím, že původně byly pozemky zapsány v pozemkové knize jako součást pozemku parc. č. (role), který přešel kupními smlouvami ze dne 4. 10. 1922 a ze dne 21. 2. 1923 do vlastnictví tehdejší Československé republiky - školské správy a stal se součástí školního statku Vysoké školy zemědělské v Praze-Uhříněvsi, že po založení Výzkumného ústavu živočišné výroby (dále též jen „VÚŽV“) v roce 1951 a po jeho přesídlení do areálu bývalého školního statku Vysoké školy zemědělské v Praze-Uhříněvsi přešel tento pozemek do správy VÚŽV, přičemž ke dni účinnosti zákona o půdě byly pozemky zapsány pro Českou republiku s právem hospodaření pro VÚŽV. Na základě dvou smluv o nakládání s majetkem České republiky uzavřených mezi VÚŽV a žalobcem a) ze dne 24. 4. 2006 a ze dne 16. 6. 2006 přešlo se souhlasem Ministerstva zemědělství právo hospodaření k předmětným pozemkům na žalobce a) z důvodu jejich nepotřebnosti pro VÚŽV a přechod tohoto práva byl vyznačen v katastru nemovitostí.

Dále bylo zjištěno, že výzvou ze dne 11. 10. 2006 požádal původní žalovaný žalobce a) „o vykrytí části jeho restitučního nároku 776.254,- Kč“, a to mimo jiné „převodem vlastnického práva“ k předmětným pozemkům. Dne 12. 10. 2006 byla mezi žalobcem a) a původním žalovaným uzavřena „Dohoda o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí“ (dále též jen „dohoda ze dne 12. 10. 2006“), v níž se uvádí, že „původní žalovaný je oprávněnou osobou a má dosud u Státního statku Jeneč, státní podnik, nevyčerpaný restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. v platném znění, ve výši 766.254,- Kč“ (bod I.) a že „Státní statek Jeneč, státní podnik a nabyvatel Š. K. se dohodli, že k uspokojení shora popsaného nároku poskytne Státní statek Jeneč, státní podnik, náhradu spočívající v převodu dále popsaných nemovitostí“ (předmětných pozemků) - bod II. Podle bodu IV. dohody „vlastnické právo k převáděným nemovitostem nabude Š. K. vkladem do katastru nemovitostí na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město P., KP P., ke dni podání návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu“. V dodatku k této dohodě uzavřeném mezi týmiž subjekty dne 1. 2. 2007 se mimo jiné dále uvádí, že „stávající ujednání článku I. dohody (ze dne 12. 10. 2006) se doplňuje novým textem tak, že „Š. K. má právo na vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí jako náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 4 a § 33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jakož i dle § 524 občanského zákoníku (bod I.), přičemž stanovené ceny jednotlivých náhrad, tj. převáděných pozemků, se dle znaleckého posudku znalce Ing. Milana Pavlovského specifikují“ celkovou cenou ve výši 407.352,- Kč“. K žádosti žalobce a) Katastrální úřad pro hl. m. P., Katastrální pracoviště v P., rozhodnutím ze dne 4. 6. 2007, sp. zn. V-15929/2007-101, řízení o povolení vkladu vlastnického práva přerušil z důvodu sporu účastníků v této věci. Dne 17. 6. 2009 ohlásil Pozemkový fond České republiky (dále jen „PF ČR“) vznik práva správy k předmětným pozemkům ve vlastnictví státu (§ 1 odst. 1 zákona o půdě) podle § 17 zákona o půdě a současně s odkazem na § 2 odst. 10 zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, požádal o zápis tohoto práva do katastru nemovitostí; toto řízení bylo dne 14. 8. 2009 „zaplombováno“.

Soudy obou stupňů dovodily, že za situace, kdy v katastru nemovitostí je stále zapsáno právo správy předmětných pozemků na žalobce a) a kdy řízení o vklad vlastnického práva původního žalovaného na základě dohody ze dne 12. 10. 2006 bylo katastrálním úřadem přerušeno do rozhodnutí o sporu účastníků v této věci, je žalobce a), který tvrdí, že tato dohoda je z více důvodů neplatná, aktivně věcně legitimován ve sporu a má též naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., protože účastníky řízení o neplatnost smlouvy musí být všichni její účastníci. Právní postavení žalobkyně b) jako správce předmětných nemovitostí je pak přímo ovlivněno výsledkem tohoto řízení a proto i tato žalobkyně má ve sporu aktivní věcnou legitimaci, jakož i naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že není dán žádný důvod, aby otázka, zda předmětné pozemky spadají pod režim zákona o půdě [§ 1 odst. 1 písm. c) tohoto zákona] byla posouzena jinak, než jak rozhodlo Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad vykonatelným rozhodnutím ze dne 16. 12. 2008, č. j. 39862/08-13070, když rozhodné skutečnosti svědčící pro závěr, že ke dni účinnosti zákona o půdě se jednalo o nemovitosti náležející do zemědělského půdního fondu ČR, byly též ostatními provedenými důkazy prokázány. Zdůraznil, že předmětem řízení nebylo posouzení, zda VÚŽV vykonával svoji činnost striktně v souladu s příslušnými právními předpisy, nýbrž otázka, zda ve stavbách na předmětných pozemcích byla provozována zemědělská výroba, jakož i otázka zastavěnosti pozemků. VÚŽV, který v předmětných nemovitostech v době účinnosti zákona o půdě vykonával svou činnost, na nich kromě činnosti výzkumné vykonával též činnost směřující k nepochybné zemědělské produkci dodávané na trh, přičemž ročně se jednalo o statisíce kusů drůbeže, miliony vajec, dalšího jatečního masa atd. Jde-li o činnost výzkumnou, pak i tuto je podle názoru odvolacího soudu třeba považovat za činnost bezprostředně směřující k zemědělské produkci, když jejím cílem bylo stanovení technologie chovu zvířat, jejich výživy apod. Dané úkoly pak VÚŽV plnil nejen v hospodářských budovách, ale i na nezastavěných pozemcích, které byly součástí uzavřeného areálu VÚŽV, jenž tvořil jediný funkční celek. Tyto nezastavěné pozemky (parc. č.) byly i v původním katastru nemovitostí označeny jako „ostatní plochy manipulační“ nebo komunikace, z čehož je zřejmá funkční provázanost s pozemky zastavěnými drůbežárnami. Ze všech těchto důvodu odvolací soud dovodil, že předmětné nemovitosti jsou součástí zemědělského půdního fondu a že správa tohoto majetku státu náležela ke dni účinnosti zákona o půdě PF ČR. Ztotožnil se proto se závěrem soudu prvního stupně, že za této situace nemohly být označené pozemky předmětem platného převodu na původního žalovaného, a pokud se tak stalo, jednalo se o právní úkon porušující zákon; uzavřená dohoda ze dne 12. 10. 2006 je proto absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.).

Za nesprávný však odvolací soud považoval názor soudu prvního stupně, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 10. 10. 2006 je platným právním úkonem, a na rozdíl od něj dovodil, že vyplývá-li z provedených důkazu, že Č. měla ke dni uzavření této smlouvy dva druhy nároků podle zákona o půdě, a to nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář (§ 20) a nárok na náhradu za znehodnocení nemovitostí (§ 14 odst. 3 a § 16), přičemž oba tyto nároky mají odchylný režim uspokojování, avšak postupovaný nárok byl ve smlouvě vymezen (čl. I.) jen obecně slovy „nedočerpaný nárok na náhradu podle zákona o půdě“ a částkou 1.267.971,- Kč, z níž byla část, aniž by byla obsahově specifikována, převedena na původního žalovaného (v hodnotě 700.000,- Kč), je tím dána neurčitost celé postupní smlouvy (§ 39, § 41 obč. zák. a rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod R 3/1981), kterou nelze odstranit tím, že dlužník a věřitel věděli, který ze dvou nároků je jejím obsahem (popřípadě tím, že v jiných následně uzavřených dohodách, jejichž účastníkem žalovaný nebyl, event. v rozhodnutí soudu v restituční věci týkající se Č., by bylo možno charakter postoupeného nároku dodatečně zjistit). Z dohody ze dne 12. 10. 2006, včetně jejího dodatku ze dne 1. 2. 2007, v němž byly specifikovány ceny jednotlivých nemovitostí podle číselného označení v KN a znaleckého posudku Ing. M. Pavlovského, totiž vyplývá, že není možno obsahově oddělit vypořádání nároku původního žalovaného v hodnotě 66.254,- Kč od vypořádání nároku v hodnotě 700.000,- Kč; původní žalovaný tak disponoval jen nárokem na náhradu v hodnotě 66.254,- Kč, neboť nárok Č.v hodnotě 700.000,- Kč na něj platně postoupen nebyl.

Dále odvolací soud dovodil, že nestal-li se původní žalovaný vlastníkem ani oprávněným držitelem předmětných pozemků, jelikož podle dohody ze dne 12. 10. 2006 (dosud) nebyl proveden vklad práva do katastru nemovitostí, a jiné skutečnosti o jeho držbě předmětných pozemků z obsahu spisu nevyplývají, jsou jeho úvahy v odvolání o možném vydržení těchto pozemků či o vydržení práva hospodaření irelevantní.

Proti tomuto rozsudku podal původní žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, přičemž jeho přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. k řešení následujících otázek:

1) „Zda hospodářská budova/stavba může sloužit zemědělské výrobě ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, není-li základním účelem a předmětem činnosti jejího uživatele jako organizace zřízené dle ust. § 31 zákona č. 576/1990 Sb. (rozpočtová pravidla republiky) zemědělská výroba“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. K této otázce dovolatel namítá, že není správný závěr odvolacího soudu, že VÚŽV jako rozpočtová organizace prováděl hospodářskou činnost ve smyslu § 14 vyhlášky č. 205/1991 Sb., a to ani v podobě zemědělské výroby.

2) „Zda lze produkci některých zemědělských výrobků a jejich umístění na trh organizací zřízenou dle ust. § 31 zákona č. 576/1990 Sb., jejímž základním účelem je rozvoj vědního poznání v oboru obecné a speciální zootechniky a v chovu všech kategorií hospodářských zvířat, informatika a poradenství k těmto oborům se vztahující a jejichž předmětem činnosti jsou vědecko-výzkumné úkoly a projekty v oblasti genetiky a šlechtění hospodářských zvířat, biologických a biotechnologických základů živočišné výroby, výživy a krmení, chovu a technologie chovu hospodářských zvířat, kvality živočišných produktů a ekonomiky výroby, problémy v charakteru aplikovaného i základního výzkumu u jednotlivých druhů hospodářských zvířat, považovat za zemědělskou výrobu ve smyslu ust. § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě“, která taktéž nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. K této otázce dovolatel namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že „chov drůbeže a produkce některých zemědělských výrobků výzkumným ústavem ke dni 24. 6. 1991 byl zemědělskou výrobou ve smyslu ust. § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě“. V doplnění dovolání ze dne 17. 1. 2014 dále uvedl, že odvolací soud pochybil, když „při zkoumání činnosti výzkumného ústavu zohlednil hledisko rozsahu zemědělské výroby jak co do počtů, tak cenového vyjádření, když činnost ústavu kvalifikoval jako prováděnou ve značném rozsahu“. Činnost výzkumného ústavu „ovšem nesměřovala k zemědělské výrobě, ale směřovala k naplnění jeho účelu, kterým nebyla zemědělská výroba, ale výzkumná činnost“. Tato otázka měla být „dovolacím soudem řešena tak, že chov drůbeže a produkce některých zemědělských výrobků VÚŽV, rozpočtové organizace ke dni 24. 6. 1991 není zemědělskou výrobou ve smyslu ust. § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě“.

3) „Zda se ustanovení § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě vztahuje i na pozemky, které nejsou zastavěny obytnými a hospodářskými budovami a stavbami sloužícími zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, a které se zastavěnými pozemky funkčně souvisí“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítá, že na jiné pozemky než pozemky zastavěné obytnými, hospodářskými budovami a stavbami, sloužícími zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, se § 1 odst. 1 zákona o půdě nevztahuje, neboť neupravuje pojem „funkčně provázaného pozemku s pozemkem zastavěným budovou nebo stavbou“. V doplnění dovolání ze dne 17. 1. 2014 tuto námitku rozšířil ohledně pozemků parc. č. s tím, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1738/2005, v němž se uvádí, že pokud jde o pozemky zastavěné, vztahuje se tedy zákon o půdě (a tím i jeho § 22 odst. 9) pouze na pozemky zastavěné stavbami, jež jsou vyjmenovány v § 1 odst. 1 písm. b) a c); jedná se tedy jen o stavby, jež patřily k původní zemědělské usedlosti, nebo o stavby sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství.¨

4) „Zda právo Pozemkového fondu České republiky spravovat nemovitosti ve smyslu ust. § 1 odst. 1 zákona o půdě zaniká v důsledku naložení s těmito nemovitostmi státem ve smyslu ust. § 20 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. K této otázce dovolatel namítá, že VÚŽV byl zřízen zřizovací listinou vydanou Ministerstvem zemědělství dne 13. 6. 2001, č. 23882/2001-3030, a že současně byl určen majetek státu, k němuž bylo tomuto ústavu zřízeno právo hospodaření, a to včetně předmětných pozemků (§ 20 zákona č. 219/2000 Sb.), přičemž právo hospodaření ústavu s tímto majetkem bylo zapsáno do katastru nemovitostí. V doplnění dovolání ze dne 17. 1. 2014 dovolatel poukázal na to, že před vydáním zřizovací listiny č. 23882/2001-3030 ze dne 13. 6. 2001 na základě zákona č. 219/2000 Sb. byl VÚŽV ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. k 24. 6. 1991, rozpočtovou organizací podle § 31 zákona č. 576/1990 Sb., a jeho právo hospodaření bylo v mezidobí stvrzeno zřizovací listinou z roku 1991 (VÚŽV, příspěvková organizace) a z 31. 12. 1990, a že právo hospodaření s majetkem státu náležející VÚŽV bylo zapsáno do katastru nemovitostí. Existence práva hospodaření ve prospěch VÚŽV byla stvrzena i schvalovacími doložkami Ministerstva zemědělství coby zřizovatele na smlouvách o nakládání s majetkem České republiky mezi státními organizacemi uzavřenými dne 24. 4. 2006 a 16. 6. 2006. Za zásadní dále dovolatel považuje termín „vykonává“ použitý v § 2 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. K tomu uvedl, že zákonodárce nepoužil odkaz na § 1 nebo § 17 zákona o půdě, ani vyjádření „náleží do správy, svědčí právo správy“ apod., nýbrž termín „vykonává“, který nelze vyložit jinak, než že se vztahuje na případy, kdy se PF ČR skutečně „výkonu svých práv a povinností ujal a právo správy fakticky vykonává“, nikoliv že by „jej vykonávat mohl nebo měl“, přičemž co je obsahem řádného výkonu práva správy, se podává z vyhlášky č. 433/2002 Sb. V dané věci však bylo zjištěno, že PF ČR „minimálně 18 let správu dotčených nemovitostí nevykonával, přičemž opak nebyl ani tvrzen“. Pokud ministr zemědělství, který byl současně předsedou presidia PF ČR (§ 4 zák. č. 569/1991 Sb.), zřídil dne 13. 6. 2001 na základě zákona č. 219/2000 Sb. VÚŽV, příspěvkovou organizaci, a současně určil majetek státu, k němuž bylo VÚŽV zřízeno právo hospodaření, a to včetně dotčených pozemků, tak „tímto krokem stát jako vlastník svým jednostranným opatřením ve smyslu ust. § 20 zákona č. 219/2000 Sb., jež nepodléhá přezkoumání soudem dle ust. 20 odst. 4 cit. zák., s předmětnými nemovitostmi po právu a platně naložil“. Odvolací soud tak vyřešil otázku hmotného práva - důsledků „naložení státu se svým majetkem zřizovací listinou ze dne 13. 6. 2001 vydanou na základě zákona č. 219/2000 Sb. včetně zániku práva správy majetku státu ve prospěch Pozemkového fondu České republiky - vadně“.

5) „Zda vůči nemovitostem ve vlastnictví státu a správě Pozemkového fondu České republiky ve smyslu ust. § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., zákon o půdě, může vydržením vzniknout právo hospodaření a příslušnost práva hospodařit ve prospěch organizace zřízené dle ust. § 31 zákona č. 576/1990 Sb., (rozpočtová pravidla republiky)“. K této otázce dovolatel namítá, že „právo hospodařit je součástí vlastnického práva, které je obecně upraveno předpisy práva soukromého, především občanským zákoníkem (28 Cdo 3260/2008)“. Pro „oprávněnou údržbu práva hospodaření a příslušnosti práva hospodařit je třeba aplikovat stejná kritéria a jako oprávněnou držbu věci uvedené v ust. § 129 a 130 obč. zák., resp. 134 obč. zák.“. Pokud tedy odvolací soud „vydržení práva hospodaření označil za irelevantní“, je jeho názor vadný, a tato otázka měla být řešena tak, že „oprávněnému držiteli rozpočtové organizace vzniká splněním podmínek pro vydržení uvedených v ust. § 134 obč. zák. právo hospodaření a příslušnost práva hospodařit k majetku státu“. V doplnění dovolání ze dne 17. 1. 2014 dovolatel dále odvolacímu soudu vytkl, že nepřihlédl k právním názorům obsaženým v judikatuře (citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1167/2001, sp. zn. 28 Cdo 440/2004, sp. zn. 22 Cdo 929/2001 a sp. zn. 28 Cdo 4833/2007).

6) „Zda osoba, která je v dobré víře o právu převodce nakládat s majetkem státu, může do svého vlastnictví platně nabýt majetek z vlastnictví státu na základě dvoustranného právního úkonu, kdy za stát jako převodce jedná subjekt zřízený státem, který s nemovitostmi fakticky nakládá, ale právo hospodaření nebo právo správy majetku ve vlastnictví státu mu formálně nepřísluší“. K této otázce dovolatel namítá, že VÚŽV jako organizace zřízená státem pochybil, pokud od účinnosti zákona o půdě, tj. od 24. 6. 1991 do 24. 4. 2006, resp. do 16. 6. 2006, vykonával právo hospodaření k předmětným pozemkům, k nimž mu však výkon tohoto práva nepříslušel, stejně tak pochybilo i Ministerstvo zemědělství, a to jednak tím, že zřizovacími listinami z prosince 1991, ze dne 31. 12. 1999 a ze dne 13. 6. 2001 „určilo předmětné nemovitosti jako majetek výzkumného ústavu“, a dále tím, že jako jeho zřizovatel a současně zakladatel žalobce a) vyslovilo souhlas se smlouvami o nakládání s majetkem České republiky mezi těmito státními organizacemi ze dne 24. 4. 2006 a ze dne 16. 6. 2006. Žalobce a) pak pochybil tím, že s předmětnými nemovitostmi hospodařil, ač mu toto právo nepříslušelo. Dovolatel však nemohl zjistit případné pochybnosti ohledně práva žalobce a) s nemovitostmi nakládat a nebyla mu známa informace vzbuzující pochybnost o právu hospodaření tohoto žalobce, kterou by pominul; následné tvrzení žalobce a) o tom, že nebyl oprávněn s předmětnými pozemky nakládat, nemůže vůči dobré víře dovolatele směřující k nabytí vydávaných pozemků obstát. Na podporu této argumentace odkázal na závěry uvedené „v rozhodnutích Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 398/04, II. ÚS 165/11 či I. ÚS 3314/11 a v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 440/2004, 22 Cdo 1917/2004 a 22 Cdo 1294/2006 s tím, že v dané věci navíc nejde o problematiku nabytí od nevlastníka, ale pouze o nabytí majetku z vlastnictví státu na základě úkonu subjektu, který s nemovitostmi fakticky nakládal, ačkoliv mu právo hospodaření či právo správy formálně nesvědčilo“. V doplnění dovolání ze dne 17. 1. 2014 dovolatel dále poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3061/11 a sp. zn. II. ÚS 800/12, z nichž dovozuje, že „odvolací soud pochybil, pokud při zkoumání hmotněprávní otázky - platnosti dohody ze dne 12. 10. 2006 dospěl k závěru o její neplatnosti podle § 39 obč. zák. Tato otázka měla být podle dovolatele vyřešena tak, že „existence práva správy majetku státu svědčící jinému subjektu než převodci zřizovanému také státem, kterému naopak nesvědčí právo hospodaření k převáděnému majetku ve vlastnictví státu, nebrání při splnění podmínky dobré víry na straně nabyvatele uzavření platné smlouvy a platnému nabytí vlastnictví věci z majetku státu nabyvatelem“.

7) „Zda se k platnosti smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené podle ust. § 524 obč. zák., jejímž předmětem je restituční nárok na poskytnutí náhrady vůči povinné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb., zákon o půdě, vyžaduje uvedení konkrétního druhu nároku na náhradu, který zákon o půdě upravuje“. K této otázce dovolatel zejména namítá, že projev vůle Č. ve smlouvě o postoupení pohledávky směřoval jen k postoupení pohledávky na náhradu za znehodnocení nemovitostí, neboť z ostatních důkazů provedených soudem prvního stupně vyplývá, že její nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář byl uspokojen, resp. přeplněn. Pro skutkový závěr odvolacího soudu, že Č. svědčilo ke dni uzavření této smlouvy více druhů nároků, není při řádném hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. žádné opory. „Podle ustálené judikatury ovšem k platnosti smlouvy o postoupení pohledávky zákon nevyžaduje, aby v ní byl uveden právní důvod pohledávky, ani aby v ní byla uvedena právní kvalifikace postupované pohledávky (např. 32 Odo 523/2005), z čehož plyne, že odvolací soud řešil otázku určitosti postupní smlouvy (§ 37 obč. zák.) odchylně od ustálené judikatury“. V doplnění dovolání ze dne 17. 1. 2014 dále dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že při řešení dané právní otázky nepřihlédl k právním názorům obsaženým v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2567/2003, dle nichž lze dohodou účastníků vypořádat nárok za živý a mrtvý inventář i jinou formou, tedy i v nemovitostech. Tato otázka „by měla být dovolacím soudem řešena tak, že postupní smlouva ze dne 10. 10. 2006 je určitým a platným právním úkonem“.

8) „Zda má dlužník vůči postupníkovi k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky blíže specifikován charakter postupovaného nároku vůči dlužníkovi, pokud postupitel dlužníkovi písemně oznámil, že pohledávku postoupil postupníkovi (§ 526 obč. zák.)“. K této otázce dovolatel zejména namítá, že posoudil-li odvolací soud nesprávně prokázanou skutečnost, že Č. jako postupitelka žalobci a) jako dlužníkovi postoupení pohledávky písemně oznámila, pak se nadbytečně zabýval otázkou platnosti postupní smlouvy ze dne 10. 10. 2006, kterou řešil v rozporu s hmotným právem a ustálenou rozhodovací praxí. Tato otázka by měla být dovolacím soudem řešena tak, že „oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá vůči dovolateli jako postupníkovi ve sporu k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti postupní smlouvy ze dne 10. 10. 2006, a postupní smlouvu, potažmo dohodu ze dne 12. 10. 2006, nelze považovat za neplatné právní úkony. V doplnění dovolání ze dne 17. 1. 2014 dále odvolacímu soudu vytkl, že nepřihlédl k právním názorům vysloveným v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2766/2007 a sp. zn. 31 Cdo 1328/2007. Tato otázka by měla být dovolacím soudem řešena tak, že oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá vůči mé osobě jako postupníkovi ve sporu k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti postupní smlouvy ze dne 10. 10. 2006 a postupní smlouvu, potažmo dohodu ze dne 12. 10. 2006, nelze považovat za neplatné právní úkony.

9) V doplnění dovolání ze dne 17. 1. 2014 dovolatel jako „další důvod dovolání vymezil vadné řešení otázky hmotného práva, a to v závěru odvolacího soudu, že do správy Pozemkového fondu České republiky přešly ve smyslu ust. § 17 zákona č. 229/1991 Sb., zákon o půdě, i pozemky uvedené v ust. 1 odst. 1 zákona o půdě, i když stát jako vlastník s pozemky naložil přede dnem účinnosti zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, tedy přede dnem 1. 1. 1992“. K tomu dovolatel uvedl, že před účinností zákona č. 569/1991 Sb. byl předmětné pozemky „/za předpokladu, že spadaly tzv. pod zákon o půdě/“ oprávněn spravovat stát jako vlastník v souladu s příslušnými předpisy, jimiž byly zejména zákon č. 567/1990 Sb. a zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník (§ 60 a násl.). V řízení bylo zjištěno, že v době před 1. 1. 1992 k předmětným pozemkům svědčilo právo hospodaření VÚŽV, příspěvkové organizaci. Zřizovací listinou ministra zemědělství České republiky, č. j. 76/92-520 z prosince 1991, jež byla provedena k důkazu při ústním jednání dne 20. 4. 2010, byl zřízen ve smyslu § 31 zák. č. 576/1990 Sb. VÚŽV jako rozpočtová organizace s tím, že veškerá práva a závazky zrušené příspěvkové organizace přešly na nově zřízenou rozpočtovou organizaci. „Tímto postupem stát jako vlastník dle platných právních předpisů včetně ust. § 1 odst. 3 zákona o půdě s dotčenými pozemky po nabytí účinnosti zákona o půdě legálním způsobem naložil, když k nim zřídil právo hospodaření ve prospěch Výzkumného ústavu“. Předmětné nemovitosti tak nepřešly do správy PF ČR ve smyslu § 17 odst. 1 zákona o půdě ke dni 1. 1. 1992. Tato otázka by měla být dovolacím soudem řešena tak, že „k pozemkům uvedeným v ust. § 1 odst. 1 zákona o půdě, s nimiž stát v období mezi 24. 6. 1991 a 1. 1. 1992 naložil v souladu se zákonem 576/1990 Sb., právo správy Pozemkového fondu ČR ke dni 1. 1. 1992 nevzniklo“.

10) V témže podání dovolatel „jako další důvod dovolání vymezil otázku hmotného práva spočívající v nesprávné aplikaci ust. § 41 občanského zákona“, k níž namítá, že minimálně na pozemky č. parc., na nichž byly zbudovány sklady (nikoliv stáje a chlévy), a na ostatní plochy č. parc. se § 1 odst. 1 zákona o půdě nevztahuje. I pokud by tedy odvolací soud shledal neplatnost dohody o vypořádání restitučního nároku z důvodů spočívajících v aplikaci § 1 odst. 1 zákona o půdě na část pozemků, které byly předmětem dohody, pak tento důvod neplatnosti nemohl po právu shledat u zbývajících pozemků. Z toho dovolatel dovozuje, že odvolací soud řešil otázku částečné neplatnosti dohody o vypořádání nároku převodem nemovitostí (§ 41 obč. zák.) odchylně od ustálené praxe. Tato otázka by měla být dovolacím soudem řešena tak, že tato „dohoda je ohledně převodu pozemků č. parc. v k. ú. U. určitým a platným právním úkonem“.

11) „Další důvod dovolání dovolatel spatřuje ve vadném řešení otázky procesního práva spočívající v nesprávné aplikaci § 132 občanského soudního řádu a právním posouzení ze strany odvolacího soudu, kdy oba soudy a tedy i odvolací soud ve všech otázkách nastíněných pod body 1 až 9 dovolání vždy řešil skutková zjištění v jeho neprospěch, když k řadě důkazů nepřihlédnul náležitým způsobem nebo je vůbec nezhodnotil“. Obdobně odvolací soud při svých právních úvahách vždy dospěl k právním závěrům pro dovolatele nepříznivým, aniž se vypořádal s jeho předestřenou právní argumentací. „Tím se odvolací soud dopustil nepřípustné libovůle a porušení práva na spravedlivý proces viz rozhodnutí Ústavního soudu, např. III. ÚS 150/99, I. ÚS 50/03“.

12) V dalším podání doručeném dovolacímu soudu dne 28. 1. 2014, jímž dovolatel dovolání doplnil, jeho přípustnost dále dovozuje z nesprávné aplikace ustanovení „§ 80 c) o. s. ř.“ ve vztahu k žalobkyni b), která nebyla účastníkem předmětné dohody, neboť odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1770/2003, 28 Cdo 2597/2004, 28 Cdo 2081/2004, 28 Cdo 783/2007 a 22 Cdo 2147/99 poukazuje na to, že v dané věci se nejedná o určení existence vlastnického práva (práva hospodaření), ale o určení neplatnosti dohody ze dne 12. 10. 2006, a dovozuje, že na právní postavení žalobkyně b) nemá výsledek sporu, a to ani v případě vyhovujícího výroku o neplatnosti této dohody, žádný vliv. Po skončení řízení totiž v každém případě vznikne konflikt mezi zápisem v katastru nemovitostí a „tvrzeným nárokem žalobkyně b) a teprve až pro potřeby řešení tohoto konfliktu vznikne na jeho straně naléhavý právní zájem na určení existence jeho práva“. Odvolací soud tudíž pochybil, pokud na straně žalobkyně b) naléhavý právní zájem na požadovaném určení shledal a i ve vztahu k ní žalobě vyhověl.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žaloba s návrhem na určení, že „Dohoda o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí“ ze dne 12. 10. 2006, kterou žalobce a) převedl na původního žalovaného předmětné nemovitosti, je neplatná, se zamítá, a v podání ze dne 17. 1. 2014, aby dovolací soud odložil právní moc napadeného rozsudku odvolacího soudu.

Žalobce a) navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto. Poukázal zejména na to, že o otázce, zda se na předmětné pozemky vztahuje režim zákona o půdě, bylo rozhodnuto správním orgánem, a že z žádného z dalších provedených důkazů nevyplynul opak. Tyto pozemky tudíž byly ke dni účinnosti zákona o půdě součástí zemědělského půdního fondu a právo státu ohledně tohoto majetku náleželo PF ČR. V řízení bylo též prokázáno, že ve stavbách na pozemcích byla provozována zemědělská výroba, jakož i funkční propojenost staveb a nezastavěných pozemků, které sloužily k obslužnosti budov a byly nedílnou součástí celého areálu VÚŽV (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3282/2010). Nelze mít ani za to, jak dovolatel namítá, že by správa předmětných pozemků PF ČR zanikla v důsledku uzavření (neplatné) dohody ze dne 12. 10. 2006, a mylný je rovněž jeho názor, že mohlo dojít k vydržení práva hospodaření a příslušnosti práva hospodařit s pozemky ve prospěch organizace zřízené podle § 31 zákona č. 576/1990 Sb., když zákon o půdě stanoví pro pozemky uvedené v jeho § 1 odst. 1 jednoznačný režim. Za platné přitom nelze pokládat nabytí nemovitosti z vlastnictví státu na základě dvoustranného právního úkonu, když žalobce a) za stát jednal jako subjekt, který právo hospodaření nebo správy majetku ve vlastnictví státu neměl.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 5. 2014, č. j. 28 Cdo 247/2014-477, dovolání původního žalovaného odmítl a rozhodl, že „žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání“.

Na základě ústavní stížnosti podané původním žalovaným Ústavní soud nálezem ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2642/14, vyslovil, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, č. j. 28 Cdo 247/2014-477, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a toto rozhodnutí proto zrušil. Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí dovolacího soudu je zcela nepředvídatelné, nesrozumitelné, vnitřně rozporné a postrádající jakékoli racionální zdůvodnění a že z hlediska ústavně právního přezkumu nemůže obstát. Veden zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti soudů Ústavní soud již dále nepřezkoumával napadená rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně a ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítl pro nepřípustnost. Případný ústavněprávní přezkum těchto rozhodnutí by byl totiž za situace, kdy se Nejvyšší soud dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu dosud řádně nezabýval, předčasný. Navíc není vyloučeno, že i v případě, kdy by dovolací soud následně…dospěl k závěru, že dovolací námitka stěžovatele stran rozsahu námitek dlužníka vůči postupníkovi při postoupení pohledávky je skutečně důvodná, bude dovolání stěžovatele odmítnuto, příp. zamítnuto, a rozhodnutí dovolacího soudu tak nepovede ke kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že odvolací soud založil své rozhodnutí hned na dvou důvodech neplatnosti předmětné dohody o vypořádání restitučního nároku, a tudíž je možné, že i pokud dovolací soud dospěje k závěru, že nebylo namístě, aby se odvolací soud zabýval otázkou neplatnosti postupní smlouvy, rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím přezkumu přesto obstojí, neboť dovolací soud shledá závěr odvolacího soudu o neplatnosti předmětné dohody o vypořádání restitučního nároku věcně správný a souladný s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, a to z hlediska druhého odvolacím soudem uváděného důvodu, tedy z důvodu, že předmětné pozemky byly ze zákona ve správě právního předchůdce vedlejšího účastníka č. 2, a vedlejší účastník č. 1 proto nebyl oprávněn je na stěžovatele převést. Takové posouzení je však zcela v kompetenci Nejvyššího soudu, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto posouzení v této fázi jakkoli zasahovat či rozhodnutí dovolacího soudu předjímat.

Vzhledem k tomu, že v průběhu dovolacího řízení bylo zjištěno, že původní žalovaný dne 24. 3. 2016 zemřel a že jeho právními nástupkyněmi, které dědictví po něm neodmítly, jsou jeho dcery V. K., a B. S., rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 8. 2016, č. j. 28 Cdo 812/2016-519, podle ustanovení § 107 odst. 1 a 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř. tak, že v řízení bude na místě dosavadního žalovaného Š. K. pokračováno s V. K. a B. S.

Nejvyšší soud - vázán právními závěry Ústavního soudu ve zrušujícím nálezu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2642/14 - rozsudkem ze dne 15. 12. 2016, č. j. 28 Cdo 812/2016 - 530, dovolání zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.

Na základě ústavní stížnosti podané právními nástupkyněmi po Š. K. Ústavní soud nálezem ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. II. ÚS 1096/17, aniž by se zabýval meritem věci (viz bod 19.), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, č. j. 28 Cdo 812/2016-530, zrušil. Z obsahu vyžádaného spisu totiž zjistil, že podání právního předchůdce stěžovatelek - doplnění dovolání ze dne 17. 1. 2014, doručené Nejvyššímu soudu dne 20. 1. 2014, obsahující doplnění o námitky pod bodem 9-11, nebylo zažurnalizováno, a bylo pouze založeno do příloh spisu, aniž by je soud vzal na vědomí a zabýval se jím. Taktéž podání z téhož dne, doručené Nejvyššímu soudu dne 20. 1. 2014, označené jako „Návrh žalovaného na odklad právní moci dle ust. § 243 o. s. ř.“ nebylo do spisu založeno, a bylo vloženo mezi stejnopisy spisu, aniž by je vzal soud na vědomí. „V doplnění dovolání ze dne 17. 1. 2014 stěžovatelky mimo jiné doplnily a dále podrobně odůvodnily nové tři dovolací důvody“.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání znovu projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo původním žalovaným podáno včas, včetně jeho dvou doplnění, při splnění podmínky povinného zastoupení advokátem, se nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V posuzované věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na těchto závěrech:

1) oba žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. a jsou též v daném sporu aktivně věcně legitimováni,

2) „dohoda o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí“ ze dne 12. 10. 2006, kterou žalobce a) převedl na původního žalovaného předmětné pozemky, je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. z důvodu, že žalobce a) nebyl oprávněn s těmito pozemky nakládat, a tedy je ani převést na původního žalovaného, neboť se jedná o pozemky, na něž se vztahuje § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a právo hospodaření s těmito pozemky tak ode dne účinnosti tohoto zákona náleželo právnímu předchůdci žalované b), tj. PF ČR,

a 3) smlouva o postoupení pohledávky uzavřená dne 10. 10. 2006 mezi oprávněnou osobou Č. (postupitelem) a původním žalovaným (postupníkem) je z důvodu neurčitosti (§ 37 obč. zák.) neplatným právním úkonem, na základě čehož dovodil další důvod absolutní neplatnosti „dohody o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí“ ze dne 12. 10. 2006 (§ 39, § 41 obč. zák.).

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání původního žalovaného je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné k řešení otázky hmotného práva, zda dohoda o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí ze dne 12. 10. 2006 je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 obč. zák. z důvodu, že žalobce a) nebyl oprávněn s těmito pozemky nakládat, a tedy je ani převést na právního předchůdce žalovaných, neboť se jedná o pozemky, na něž se vztahuje § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a právo hospodaření s těmito pozemky ode dne účinnosti tohoto zákona, resp. od 1. 1. 1992, náleželo právnímu předchůdci žalované b), tj. PF ČR, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé ve smyslu § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není k řešení uvedené otázky opodstatněné a že jinak není přípustné.

K dovolatelem formulovaným otázkám pod body 1), 2) a 3):

Podle § 1 odst. 1 zákona o půdě se tento zákon vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond [písm. a)], a na obytné a hospodářské budovy a stavby sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků [písm. c)]. Podle § 30 zákona o půdě se pro postup podle části druhé tohoto zákona za majetek uvedený v § 1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.

Při výkladu citovaných ustanovení zákona o půdě, které vymezují rozsah jeho působnosti, dospěla judikatorní praxe k závěru, že zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě vyžaduje splnění dvou předpokladů: jednak, že takový pozemek je, anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařovaný (znak faktický, materiální), a současně je v evidenci (katastru) nemovitostí označen druhem kultury uvedeným v § 1 odst. 2 zák. č. 334/1992 Sb. (znak právní, formální). Není-li pozemek zemědělsky obhospodařován, nejde o součást zemědělského půdního fondu, byť i pozemek dosud byl (v rozporu s faktickým stavem) v katastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy. Působnost zákona o půdě v takovém případě bude dána jen při splnění podmínek uvedených v § 30 zák. o půdě (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. 6 A 905/94, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod pořadovým č. 292, ročník 1998, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004). Citovaný § 30 zákona o půdě rozšiřuje okruh působnosti zákona, a to i na ty pozemky, které do definice uvedené v § 1 odst. 1 zák. nespadají, tedy pozemky, které již nejsou součástí zemědělského půdního fondu (nesplňují oba, či dokonce ani jeden z uvedených znaků); zde postačí, že v době přechodu na stát byly pozemky používány k účelům zemědělské výroby. Dále srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, a ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010).

Ústavní soud dále již v nálezu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, ohledně zařazení pozemku do kategorie pozemků náležejících do zemědělského půdního fondu vyložil, že za obhospodařování pozemků tohoto druhu je nutno považovat nejen takové hospodaření, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové obhospodařování, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení do kategorie pozemků příslušejících do zemědělského půdního fondu (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 1197/11).

Bylo-li v posuzované věci soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování zjištěno, že původně byly předmětné pozemky zapsány v pozemkové knize jako součást pozemku parc. č. (role), který přešel kupními smlouvami ze dne 4. 10. 1922 a ze dne 21. 2. 1923 do vlastnictví tehdejší Československé republiky-školské správy, přičemž se stal součástí školního statku Vysoké školy zemědělské v Praze-Uhříněvsi, že po založení VÚŽV v roce 1951 přešel do správy tohoto ústavu, a že ke dni účinnosti zákona o půdě byly předmětné pozemky zapsány pro Českou republiku s právem hospodaření pro VÚŽV, který na nich kromě činnosti výzkumné (bezprostředně směřující k zemědělské produkci, jejímž cílem bylo stanovení technologie chovu zvířat, jejich výživy apod.) vykonával též činnost směřující k zemědělské produkci dodávané na trh (ročně se jednalo o produkci cca statisíců kusů drůbeže, milionů kusů vajec, dalšího jatečního masa atd.), a tyto úkoly VÚŽV plnil v hospodářských budovách, jež byly součástí uzavřeného areálu tohoto ústavu tvořícího jediný funkční celek, pak je správný závěr odvolacího soudu, že „tyto pozemky jsou součástí zemědělského půdního fondu“, resp. že se zákon o půdě na předmětné pozemky vztahuje, a že hospodářské budovy a stavby, včetně zastavěných i nezastavěných pozemků, nacházející se v uzavřeném areálu VÚŽV, sloužily v okamžiku nabytí účinnosti zákona o půdě vedle výzkumné činnosti i zemědělské výrobě [§ 1 odst. 1 písm. c), § 30 zákona o půdě].

Ke stejnému závěru (jako soudy obou stupňů), že se na předmětné pozemky vztahuje režim zákona o půdě, a to jak na pozemky, na nichž se nacházely budovy - chovné a výkrmné haly na drůbež, a dále k dalším účelům souvisejícím s areálem drůbežárny a též i pro pokusné účely, jakož i na nezastavěné části areálu, které tvořily jeho nedílnou součást nutnou k zajištění jeho obslužnosti [§ 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě] dospělo též Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad v rozhodnutí ze dne 16. 12. 2008, č. j. 39862/08-13070, vydaném podle § 17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., jež nabylo právní moci dne 7. 1. 2009, a soudy i z něj vzhledem ke skutkovým zjištěním vycházely (§ 135 odst. 2 o. s. ř.).

Okolnost, že základním účelem a předmětem činnosti VÚŽV, rozpočtové organice, zřízené podle § 31 zákona č. 576/1990 Sb., nebyla (výlučně) zemědělská výroba, nýbrž i činnost výzkumná, jak dovolatel namítá, nemůže na uvedeném závěru nic změnit.

Ostatně, pokud by předmětné pozemky nespadaly pod režim zákona o půdě, bylo by zcela vyloučeno, aby mezi původním žalovaným a žalobcem a) byla dne 12. 10. 2006 uzavřena „dohoda o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí“ podle zákona o půdě na základě smlouvy o postoupení pohledávky podle § 33a zákona o půdě a § 524 obč. zák.

K otázce formulované původním žalovaným pod bodem 9), zda do správy PF ČR přešly ve smyslu § 17 zákona o půdě i pozemky uvedené v § 1 odst. 1 tohoto zákona, i když „stát jako vlastník s pozemky naložil přede dnem účinnosti zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, tedy přede dnem 1. 1. 1992“. Tato otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé na jejím řešení nezávisí, jelikož ji odvolací soud neřešil. Tato otázka tedy přípustnost dovolání založit nemůže, neboť nesplňuje kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Je možno - s ohledem na zrušující nález Ústavního soudu - dodat:

Podle § 17 odst. 1 zákona o půdě nemovitosti ve vlastnictví státu uvedené v § 1 odst. 1 spravují právnické osoby zřízené zákony České národní rady a Slovenské národní rady (dále jen „pozemkové fondy“), s výjimkou pozemků uvedených pod písm. a) až e).

Podle § 22 odst. 1 písm. f) zákona o půdě dnem účinnosti tohoto zákona zaniká k majetku uvedenému v § 1 odst. 1 právo hospodaření k nemovitostem ve vlastnictví státu [k tomuto ustanovení je pod bodem 23) odkaz na § 64 hospodářského zákoníku].

Nejvyšší soud dospěl již v rozsudku ze dne 26. 9 1996, sp. zn. 3 Cdon 1110/96, k závěru, že Pozemkový fond České republiky nabyl právní subjektivitu dnem účinnosti zákona č. 569/1991 Sb., kterým byl zřízen (dnem 1. ledna 1992), nikoli až dnem zápisu do obchodního rejstříku, a že ke stejnému datu na něj přešlo ve shodě s § 2 odst. 1 zákona č. 569/1991 Sb. a § 17 odst. 1 zákona o půdě i právo spravovat nemovitosti ve vlastnictví státu uvedené v § 1 odst. 1 zákona o půdě.

V rozsudku ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2438/2005, Nejvyšší soud poukázal na to, že podle § 17 zákona o půdě spravuje zemědělské nemovitosti ve vlastnictví státu PF ČR, když právo hospodaření státních podniků podle § 22 odst. 1 písm. f) zákona o půdě zaniklo.

V posuzované věci bylo mimo jiné zjištěno, že ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. ke dni 24. 6. 1991, byly předmětné pozemky zapsány pro Českou republiku s právem hospodaření pro Výzkumný ústav živočišné výroby.

Ze zřizovací listiny vydané ministrem zemědělství v prosinci 1991, č. j. 76/92-520, jež tvoří přílohu spisu, vyplývá, že v souladu s § 31 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), byla od 1. 1. 1992 na dobu neurčitou zřízena příspěvková organizace Výzkumný ústav živočišné výroby, jejímž zřizovatelem je Ministerstvo zemědělství České republiky, přičemž v souvislosti se zřízením této organizace, která vznikla na základě zrušení rozpočtové organizace Výzkumný ústav živočišné výroby, přecházejí dnem 1. 1. 1992 práva a závazky zrušené organizace na organizaci nově zřízenou.

Institut práva hospodaření byl původně upraven v § 64 až 75 hospodářského zákoníku. I když byl hospodářský zákoník k 1. 1. 1992 zrušen, nadále platilo podle § 761 obchodního zákoníku, že až do vydání nové právní úpravy se právo hospodaření státních organizací s majetkem státu řídí dosavadními předpisy, včetně ustanovení § 64, § 65 a § 72 až 74b hospodářského zákoníku. Právo hospodaření s majetkem státu bylo upraveno i ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ve znění pozdějších předpisů. „Nová právní úprava“ zmíněná v § 761 odst. 1 obchodního zákoníku je obsažena až v zákoně č. 219/2000 Sb., kterým byla současně zrušena vyhláška č. 119/1988 Sb. (srov. § 66 bod 2 zákona č. 219/2000 Sb.) - K tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 23/2002, a ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2492/2005.

Jestliže shora citovanou zřizovací listinou byla s účinností od 1. 1. 1992 zřízena příspěvková organizace VÚŽV, přičemž v souvislosti se zřízením této organizace, která vznikla na základě zrušení rozpočtové organizace VÚŽV, přecházejí dnem 1. 1. 1992 práva a závazky zrušené organizace na organizaci nově zřízenou, nelze jen z toho dovozovat, že stát „tímto postupem zřídil právo hospodaření ve prospěch nově zřízené příspěvkové organizace VÚŽV k předmětným pozemkům“ a že tyto pozemky „nepřešly do správy Pozemkového fondu ČR ve smyslu § 17 odst. 1 zákona o půdě ke dni 1. 1. 1992“, jak dovolatel namítá. Je tomu tak proto, že úprava stanovená v § 17 odst. 1 a § 22 odst. 1 písm. f) zákona o půdě a dále v § 2 odst. 1 zákona č. 569/1991 Sb. je zcela jednoznačná, z čehož plyne, že ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. 24. 6. 1991, zaniklo k majetku uvedenému v § 1 odst. 1 zákona o půdě, tedy i k předmětným pozemkům ve vlastnictví státu, právo hospodaření VÚŽV, rozpočtové organizaci, a že dnem účinnosti zákona č. 569/1991 Sb., tj. od 1. 1. 1992, přešly tyto pozemky do správy PF ČR.

Ostatně z připojeného spisu Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu vyplývá, že dopisem ze dne 26. 2. 2001 se tehdejší ředitel VÚŽV obrátil na Ministerstvo zemědělství „se žádostí o pomoc při převodu pozemků potřebných pro výzkumnou činnost tohoto ústavu, které jsou v současné době ve vlastnictví České republiky a ve správě PF ČR“. Ve výzvě PF ČR k předání nemovitostí ve správě Fondu užívaných VÚŽV ze dne 29. 5. 2001 adresované Výzkumnému ústavu se uvádí: „V loňském roce došlo mezi Pozemkovým fondem a Vaší organizací k předání a převzetí pozemků v kulturách ZPF ve vlastnictví státu a ve správě PF ČR, spadajících pod režim § 1 odst. 1 zákona č. 229/91 Sb., v platném znění - dále jen zákon o půdě, k nimž měla Vaše organizace ke dni 24. 6. 1991 právo hospodaření. Do dnešního dne však nedošlo mezi PF ČR a Vaší organizací k předání nemovitostí - budov a staveb včetně zastavěných a souvisejících ploch a ostatních ploch, ke kterým rovněž měla Vaše organizace ke dni 24. 6. 1991 (den účinnosti zákona o půdě) právo hospodaření, které spadají pod režim § 1 odst. 1 zákona o půdě a které rovněž dne 24. 6. 1991 přešly dle § 17 téhož zákona do správy PF ČR“. VÚŽV byl proto vyzván k předání zbývajícího nemovitého majetku, ohledně nějž nebyla dne 23. 8. 2000 uzavřena nájemní smlouva, s tím, že následně bude na tento majetek nájemní smlouva uzavřena.

K dovolatelem formulované otázce 6):

V posuzované věci bylo zjištěno, jak již bylo shora uvedeno, že ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. ke dni 24. 6. 1991, byla jako vlastník předmětných pozemků v katastru nemovitostí zapsána Česká republika, přičemž právo hospodaření k nim bylo zapsáno ve prospěch VÚŽV. Dne 24. 4. 2006 a dne 16. 6. 2006 byly mezi VÚŽV a žalobcem a) uzavřeny smlouvy „o nakládání s majetkem České republiky mezi státními organizacemi“ podle § 55 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen „zákon o majetku ČR“), a § 269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, tj. předmětných pozemků, a to se souhlasem Ministerstva zemědělství ČR.

Výzkumný ústav živočišné výroby, příspěvková organizace, byl zřízen (viz shora) zřizovací listinou Ministerstva zemědělství České republiky z prosince 1991, č. j. 76/92-520, a žalobce a) Státní statek Jeneč, státní podnik v likvidaci, byl - jak to vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddílu ALX, vložky 851 - založen zakládací listinou vydanou Ministerstvem zemědělství České republiky ze dne 20. 2. 1991, č. j. 1010/91-550, s datem vzniku dne 1. 3. 1991, přičemž od 28. 4. 1998 s předmětem podnikání „vypořádávání restitučních nároků oprávněných osob“ a „vypořádávání hospodářské činnosti podniku“; jeho zřizovací listina byla přizpůsobena podle ustanovení § 20 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb. na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 25. 11. 1997, č. j. 3739/97-2010.

Stát jako vlastník státního majetku se při hospodaření se státním majetkem řídí zákonem o majetku ČR. Podle § 1 tohoto zákona, ve znění účinném ke dni 24. 4. 2006 a ke dni 16. 6. 2006, zákon upravuje způsoby a podmínky hospodaření s majetkem České republiky, vystupování státu v právních vztazích, jakož i postavení, zřizování a zánik organizačních složek státu. Hospodaření s majetkem státu se řídí tímto zákonem a působnost tohoto zákona nelze omezit nebo vyloučit dohodou stran, pokud zvláštní právní předpis, vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nebo všeobecně uznávaná pravidla mezinárodního práva nestanoví jinak (§ 2 odstavec 1). Ustanovení odstavce 1 a dále ustanovení § 14 odst. 1, 2, 3 a 4, § 17, § 25, § 26 odst. 2 a § 55 odst. 1 věta druhá a třetí platí obdobně i pro správu majetku státu, kterou v rámci stanoveného předmětu činnosti vykonává Pozemkový fond České republiky. Podrobnější pravidla pro plnění povinností podle ustanovení § 14 odst. 1 a 3 Pozemkovým fondem České republiky upraví prováděcí právní předpis (§ 2 odstavec 2). Podle § 54 odst. 1 tohoto zákona státní příspěvkové organizace zřízené, popřípadě řízené podle dosavadních předpisů ústředními orgány, okresními úřady a školskými úřady a dále Konsolidační banka Praha, státní peněžní ústav, a jiné státní organizace zřízené (založené) na základě zvláštního právního předpisu nebo zvláštním právním předpisem, které ve vztahu k majetku dosud vykonávaly právo hospodaření, popřípadě právo společného hospodaření podle dosavadních předpisů anebo které budou ještě obdobně zřízeny (založeny), jsou právnickými osobami a hospodaří s majetkem (§ 8). Při tom se řídí zvláštními právními předpisy a těmi ustanoveními tohoto zákona, která se vztahují na organizační složky příslušné hospodařit s majetkem podle § 9, nejde-li o úkony vyhrazené pouze ministerstvům. Působnost tohoto zákona se nevztahuje na státní podniky založené podle zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, včetně těch, které se považují za založené podle uvedeného zákona (§ 20 odst. 1), na státní organizace, které se uvedeným zákonem v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem řídí, a na Budějovický Budvar, národní podnik. Hospodaření těchto státních organizací upravují zvláštní právní předpisy. Podle ustanovení § 55 odst. 3 tohoto zákona nakládání s majetkem mezi organizačními složkami a organizacemi a mezi organizacemi navzájem se uskutečňuje na základě smlouvy, ustanovení § 19 odst. 2 platí pro tuto smlouvu obdobně. Náležitosti smlouvy, podmínky úplatného nebo bezúplatného nakládání s majetkem a další pravidla nakládání s majetkem v těchto případech upraví prováděcí právní předpis.

Podle § 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, podnik je právnickou osobou provozující podnikatelskou činnost s majetkem státu vlastním jménem a na vlastní odpovědnost (odstavec 1). Podnik má právo hospodařit s majetkem státu a nemá vlastní majetek (odstavec 2). Určeným majetkem je majetek státu, který je vymezen jako určený majetek v zakládací listině. Tento majetek se zapisuje do obchodního rejstříku (odstavec 5). Zakladatelem podniku je stát. Jeho jménem vykonává funkci zakladatele ministerstvo, do jehož působnosti spadá předmět podnikání podniku (§ 3 odst. 1). Podniky založené podle tohoto zákona jsou zakládány k uspokojování významných celospolečenských, strategických nebo veřejně prospěšných zájmů (§ 3 odst. 2). Podle ustanovení § 16 tohoto zákona obchodním majetkem podniku je souhrn věcí, práv a jiných majetkových hodnot státu, s nimiž má podnik právo hospodařit (odstavec 1). Podnik vykonává při hospodaření s majetkem státu práva vlastníka podle zvláštních právních předpisů, vlastním jménem jedná v právních vztazích týkajících se majetku státu a účastní se řízení před soudy a jinými orgány ve věcech týkajících se majetku státu včetně řízení o určení, zda tu vlastnické nebo jiné obdobné právo státu je, či není (odstavec 2). Právní úkony vztahující se k majetku učiněné podnikem bez schválení zakladatele předepsaného tímto zákonem jsou neplatné od samého počátku (odstavec 3). S určeným majetkem může podnik nakládat pouze se schválením zakladatele (§ 17 odst. 2).

V Důvodové zprávě k zákonu č. 77/1997 Sb. se uvádí, že státní podnik může s majetkem státu volně (jako vlastník) nakládat pouze tehdy, děje-li se tak v rámci předmětu činnosti státního podniku vymezeného v zakládací listině, v rozsahu a způsobem stanoveným v zákoně o státním podniku. Vzhledem k rozdílnému významu a důležitosti jednotlivých součástí tohoto majetku (nemovitosti, věci movité, nehmotný majetek) je rozdělen do dvou skupin. Do první skupiny náleží majetek strategického charakteru a významu, na jehož zachování a zvětšování má stát eminentní zájem - tzv. „určený majetek“. Jedná se zejména o nemovitosti, cenné papíry, práva z průmyslového vlastnictví a jednotlivé účasti podniku na podnikání jiných právnických osob. K nakládání s takovým majetkem je podnik povinen vyžádat si souhlas zakladatele. Účinkem jeho případné absence je v zákoně o státním podniku explicitně vyslovená absolutní neplatnost právního úkonu, jehož předmětem je nakládání s „určeným majetkem“ (§ 16 odst. 3). Druhou skupinou je ostatní majetek, s nímž bude dispozice možná bez tohoto souhlasu, pouze při dodržení obecně závazných právních předpisů.

Zákon o státním podniku je lex specialis k zákonu o majetku ČR (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4039/2010).

Jestliže se však zákon o majetku ČR nevztahuje (mimo jiné) na státní podniky založené podle zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, včetně těch, které se považují za založené podle uvedeného zákona (srov. § 20 odst. 1), pak je zřejmé, že smlouvy ze dne 24. 4. 2006 a ze dne 16. 6. 2006 mezi výzkumným ústavem a žalobcem a) byly uzavřeny jednak v rozporu s § 54 odst. 1 věty poslední zákona o majetku ČR a dále v rozporu s ustanoveními § 17 odst. 1 a § 22 odst. 1 písm. f) zákona o půdě [byť se tak stalo se souhlasem Ministerstva zemědělství jako zřizovatele výzkumného ústavu a zakladatele žalobce a)].

Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Náležitostí právního úkonu, jak z citovaného ustanovení vyplývá, je dovolenost jeho předmětu, tj. požadavek, aby právní úkon neodporoval zákonu, zákon neobcházel a nepříčil se dobrým mravům, jinak jde o právní úkon absolutně neplatný. Dovolenost předmětu právního úkonu je přitom nutno posuzovat podle právního stavu, jaký zde byl v době, kdy byl právní úkon učiněn.

Přitom zpravidla platí, že smlouva, která je v rozporu se zákonem, je objektivní skutečností, jež nemá právní následky zamýšlené smluvními stranami, bez ohledu na to, která ze smluvních stran smlouvu uzavřela v dobré víře (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 1996, sp. zn. Odon 53/96/Fa, a ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4123/2010, příp. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 31/05), přičemž k absolutní neplatnosti právních úkonů soud přihlíží z úřední povinnosti. V případě, kdy zákonné omezení směřuje pouze vůči jedné straně smlouvy, je třeba považovat smlouvu za neplatnou pouze výjimečně, a to tehdy, kdy by to bylo neslučitelné se smyslem a účelem daného zákonného omezení, přičemž zákonná úprava dotčená takovou smlouvou by nemohla bez tohoto obstát (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010).

Pakliže právo hospodaření k předmětným pozemkům nemohlo být VÚŽV převedeno na žalobce a) a pakliže žalobce a) uzavřel s původním žalovaným dne 12. 10. 2006 „dohodu o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí“ (předmětných pozemků), ačkoliv se jednalo o majetek ve vlastnictví České republiky, k němuž právo hospodaření VÚŽV zaniklo již dnem účinnosti zákona o půdě [§ 22 odst. 1 písm. f)], a právo správy náleželo od účinnosti zákona o půdě, tj. od 24. 6. 1991, resp. od 1. ledna 1992, PF ČR (§ 17 odst. 1 zákona o půdě), který byl při hospodaření s tímto majetkem povinen postupovat v souladu s § 14 odst. 1, 2, 3 a 4 zákona o majetku ČR, přičemž podle § 16 odst. 4 zákona o půdě nebylo možno náhrady poskytnout k nemovitostem ve správě pozemkového fondu, pak dohoda ze dne 12. 10. 2006 je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor s citovanými zákonnými ustanoveními (přitom není rozhodující, zda účastníci této dohody o důvodu její neplatnosti věděli či nikoliv, neboť absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona bez dalšího, takže právní následky úkonu od počátku nenastanou).

Závěr odvolacího soudu o neplatnosti této dohody je tudíž správný, byť do svých úvah nezahrnul posouzení označených smluv uzavřených dne 24. 4. 2006 a dne 16. 6. 2006 mezi VÚŽV a žalobcem a).

Jen pro úplnost je možno dodat, že vzhledem k tomu, že předmětné pozemky nebyly a ani nemohly být určeným majetkem státu vymezeným v zakládací listině [žalobce a)], který se zapisuje do obchodního rejstříku (§ 2 odst. 5 zákona o státním podniku), neuplatní se na právní úkon ohledně převodu těchto pozemků (dohodou ze dne 12. 10. 2006) § 16 odst. 3 tohoto zákona.

Dovolatelem namítaná dobrá víra (i kdyby objektivně existovala) v zápis v katastru nemovitostí, tedy, že vlastníkem předmětných pozemků byla v okamžiku uzavření dohody ze dne 12. 10. 2006 Česká republika a právo hospodaření k nim náleželo žalobci a), není sto zvrátit objektivní skutečnost, že tato dohoda je ze shora uvedených důvodů absolutně neplatná podle § 39 obč. zák.; jinými slovy řečeno, jen původním dovolatelem tvrzená dobrá víra v zápis v katastru nemovitostí, nečiní tuto dohodu platným právním úkonem. Vlastnictví podle této dohody původní dovolatel nenabyl, protože nebyl proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (§ 133 odst. 2 obč. zák.).

Závěr vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04, podle nějž z ústavněprávního hlediska nelze akceptovat, aby jeden státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumal a osvědčil, resp. konstituoval ve prospěch konkrétní osoby určité právo, na jehož existenci tato osoba spoléhá v důsledku dobré víry ve správnost aktu státu, a aby následně jiný státní orgán v jiném řízení téže osobě totéž právo odňal (nepřiznal) s odůvodněním, že původní rozhodnutí bylo údajně vadné, na danou věc neodpadá, neboť řeší případ skutkově zcela odlišný. Stejně tak je tomu i ohledně poukazu dovolatele na nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 3314/11, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, a ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 800/12, jelikož v nich byl řešen význam dobré víry při nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka. O takový případ se v dané věci nejedná, neboť stát se stal vlastníkem původního pozemku parc. č. (role) na základě kupních smluv uzavřených v letech 1922 a 1923, jak v řízení bylo zjištěno, a vlastníkem předmětných pozemků, které z tohoto původního pozemku vznikly je doposud.

Případný není ani poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 2004, sp. zn. 28 Cdo 440/2004 (který ovšem nebyl na zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu konaného dne 8. 6. 2005 přijat k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť v nyní posuzované věci dovolatel vlastnictví na základě dohody ze dne 12. 10. 2006 nenabyl, a nejednalo se tak o ochranu dobré víry v nabyté vlastnické právo osoby oprávněné, a kromě toho byl dovolatel (jen) v postavení postupníka. V usneseních Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1917/2004, a ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1294/2006, byla řešena problematika vztahu simulované kupní a disimulované darovací smlouvy, takže ani závěry v nich uvedené na projednávanou věc nedopadají.

Ze shora uvedeného řešení otázky pod bodem 6) pak vyplývá i odpověď na otázku formulovanou dovolatelem pod bodem 4), zda právo PF ČR spravovat nemovitosti ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o půdě „zaniká v důsledku naložení s těmito nemovitostmi státem ve smyslu § 20 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích“, která tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, a to již proto, že ji odvolací soud neřešil (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 20 NSČR 53/2013) a ani řešit nemusel, jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by Ministerstvo zemědělství v souvislosti se zřizovací listinou ze dne 13. 6. 2001, č. j. 23882/2001-3030, VÚŽV, příspěvkové organice („úplné a novelizované znění ke dni 1. ledna 2001 v souladu se zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích“) vydalo jakékoli jednostranné opatření podle § 20 zákona č. 219/2000 Sb., jímž by této organizaci mělo být zřízeno právo hospodaření k předmětným pozemkům, jak dovolatel namítá; nic takového nevyplývá ani z této zřizovací listiny.

Pro úplnost je možno dodat, že i kdyby předchozími zřizovacími listinami VÚŽV, příspěvkové organizace, vydanými Ministerstvem zemědělství dne 31. 12. 1999, č. j. 1421/A/99-3030 (v níž jako hlavní činnost této organizace byla uvedena i zemědělská činnost) a dne 13. 6. 2001, č. j. 23882/2001-3030 (v níž byla taktéž jako jedna z hlavních činností uvedena zemědělská činnost nezbytná pro zabezpečení základního účelu organizace), či pozdější zřizovací listinou ze dne 23. 6. 2006, č. j. 22969/2006-11000, na jejímž základě se VÚŽV v souladu s § 31 zákona č. 341/2005 Sb., o veřejných výzkumných institucích, stal ke dni 1. 1. 2007 veřejnou výzkumnou institucí, přičemž „dnem účinnosti této zřizovací listiny se ruší v celém rozsahu platnost zřizovací listiny č. j. 1421/A/99-3030 dne 31. 12. 1999“, (všechny zřizovací listiny tvoří přílohu spisu), bylo právo hospodaření k předmětným pozemkům převedeno na VÚŽV, příspěvkovou organizaci, resp. předmětné pozemky vloženy jako majetek do veřejné výzkumné instituce, nic to nemění na tom, že smlouvy ze dne 24. 4. 2006 a ze dne 16. 6. 2006 mezi VÚŽV a žalobcem a) byly uzavřeny v rozporu s § 54 odst. 1 větou poslední zákona o majetku ČR a dále v rozporu s ustanoveními § 17 odst. 1 a § 22 odst. 1 písm. f) zákona o půdě [byť se tak stalo se souhlasem Ministerstva zemědělství jako zřizovatele výzkumného ústavu a zakladatele žalobce a)], z čehož plyne závěr, že právo hospodařit s majetkem státu (s předmětnými pozemky) na žalobce a) nepřešlo (na což poukázal i dovolatel) a že tudíž žalobce a) nebyl oprávněn uzavřít dne 12. 10. 2006 s původním žalovaným „dohodu o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí“, která je proto neplatným právním úkonem (§ 39 obč. zák.).

Je možno též znovu poukázat na shora zmíněnou korespondenci vedenou mezi ředitelem VÚŽV, Ministerstvem zemědělství a PF ČR a na již citovaný § 1 a § 2 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., jež odkazuje na § 17 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 183/1993 Sb. (v poznámce 3 pod čarou), a dále na zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů (v poznámce 4 pod čarou).

Obstojí-li závěr odvolacího soudu, že dohoda ze dne 12. 10. 2006 je (již) z uvedených důvodů absolutně neplatná, je nadbytečné, aby se dovolací soud zabýval dalším důvodem neplatnosti této dohody, k němuž dospěl při svém rozhodnutí odvolací soud, a tedy i námitkami dovolatele vztahujícími se k otázkám nastíněným v bodech 7) a 8) - viz též právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2642/14, jímž bylo zrušeno dřívější usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, č. j. 28 Cdo 247/2014-477.

Dále dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není přípustné k dovolatelem zpochybněné procesní otázce naléhavého právního zájmu žalobkyně b) na požadovaném určení [§ 80 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013].

Podle ustanovení § 2 odst. 10 zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu, platilo, že správa nemovitostí Pozemkovým fondem podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, se zapisuje v katastru nemovitostí způsobem obdobným záznamu na základě ohlášení Pozemkového fondu, které musí obsahovat údaje o nemovitostech podle katastru nemovitostí. Toto ohlášení osvědčuje přechod správy na Pozemkový fond.

Od účinnosti zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, tj. od 1. 1. 2013, je Státní pozemkový úřad, jako organizační složka státu, příslušný hospodařit mimo jiné s nemovitostmi, které byly podle zákona o půdě ke dni předcházejícímu dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve správě Pozemkového fondu České republiky.

V době rozhodování soudů obou stupňů platil zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), jehož § 2 odst. 4 písm. d) stanovil, že k nemovitostem evidovaným v katastru se do katastru zapisuje správa nemovitostí ve vlastnictví státu.

Tento zákon byl s účinností od 1. 1. 2014 zrušen zákonem č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon); podle jeho § 19 odst. 1 písm. c) platí, že záznamem se do katastru zapisuje správa nemovitostí ve vlastnictví státu.

Ustálená judikatura soudů (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008, ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1274/2010, či ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn.
33 Cdo 2084/2009), jakož i odborná literatura (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 528 a násl.), dovodily, že předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), po procesní stránce spočívá v tom, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. I když se to často v soudní praxi děje (a to i v publikované judikatuře vyšších soudů), není správné naléhavý právní zájem na požadovaném určení zaměňovat s věcnou legitimací k žalobcem požadovanému určení. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně věcně legitimován. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, samozřejmě nemají jen ti, kteří jsou účastníky sporného právního vztahu nebo o jejichž sporné právo jde. Přípustné je rovněž určení právního vztahu nebo práva, jichž se žalobce - z pohledu hmotného práva - neúčastnil, jestliže se takový právní vztah nebo právo přímo dotýká jeho právní sféry (a jím požadované proto může ovlivnit jeho právní postavení). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je proto současně dán jen tehdy, jestliže je (objektivně vzato) způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva. Navrhuje-li žalobce určení svého vlastnického práva k nemovitosti nebo jiného práva, které se zapisuje do Katastru nemovitostí ČR, je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující právo zaznamenáno do katastru nemovitostí a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v Katastru nemovitostí ČR. Určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků, přičemž tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3469/2009, ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4641/2015, nebo ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2613/2013).


Ačkoliv ani dovolatel zřetelně nerozlišuje mezi oběma shora uvedenými předpoklady úspěšnosti určovací žaloby - věcnou legitimací a naléhavým právním zájmem na požadovaném určení, je evidentní, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalobkyně b) požaduje - stejně jako žalobce a) - určení, že dohoda ze dne 12. 10. 2006 je neplatná, v situaci, kdy je v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků zapsána Česká republika s právem hospodaření žalobce a), přičemž v průběhu tohoto řízení bylo rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 16. 12. 2008, č. j. 39862/08-13070, pravomocným dne 7. 1. 2009, vydaným podle § 17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodnuto, že na předmětné pozemky se vztahuje režim zákona o půdě, protože všechny označené pozemky svým charakterem ke dni účinnosti zákona (tj. ke dni 24. 6. 1991) sloužily jednoznačně zemědělské výrobě, a vztahuje se na ně § 1 odst. 1 písm. c) tohoto zákona. Za tohoto stavu pravomocné vyhovující rozhodnutí soudu o určení, že dohoda ze dne 12. 10. 2006 je neplatná, a současně pravomocné rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu mohou přímo ovlivnit i právní postavení žalobkyně b), neboť tato rozhodnutí mohou mít vliv na výsledek „zaplombovaného“ řízení u katastrálního úřadu o provedení záznamu práva hospodaření Státního pozemkového úřadu k předmětným nemovitostem ve vlastnictví státu, které byly podle zákona o půdě ke dni předcházejícímu dni nabytí účinnosti zákona č. 503/2012 Sb. ve správě PF České republiky.

K otázce pod bodem 5) - vydržení práva hospodaření k nemovitostem ve vlastnictví státu a správě PF ČR ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o půdě ve prospěch organizace zřízené podle § 31 zákona č. 576/1990 Sb. - není dovolání taktéž přípustné, a to již proto, že zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 4. 1964 Sb., vydržení neznal a do svého systému ji na rozdíl od předchozích občanskoprávních kodexů zakotvil až novelou č. 131/1982 Sb., účinnou od 1. 4. 1983. Stalo se tak však ve značně omezeném rozsahu jak co do subjektu takového oprávnění, tak i co do přípustného předmětu držby (ve srovnání s předchozími kodexy). Ustanovení § 135a odst. 1 a 3 uvedené novely stanovilo, že vlastníkem věci se stane občan, který má nepřetržitě v držbě nemovitou věc po dobu 10 let. Jde-li o pozemek, nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1 obč. zák.) po dobu 10 let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (§ 199 odst. 1 obč. zák.), nabývá vlastnictví k pozemku nebo jeho části stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v § 200 obč. zák. Pro úplnost je možno dodat, že hospodářský zákoník institut vydržení neznal (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 430/2006, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 1994, sp. zn. 3 Cdo 135/92). Dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3260/2008, na danou věc nedopadá, neboť v něm byla řešena otázka pravomoci soudu v řízení o určení práva hospodaření.

Stejně tak je tomu i ohledně otázky 10) v uvedeném doplnění dovolání „zda odvolací soud správně aplikoval ustanovení § 41 obč. zák. o částečné neplatnosti dohody o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí ohledně pozemků parc. č. v k. ú. U.“, která přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá. Odvolací soud na označenou dohodu ustanovení § 41 obč. zák. neaplikoval, a jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí, ani o tom neuvažoval, nýbrž dospěl k závěru, že dohoda ze dne 12. 10. 2006 je jako celek absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. S tímto právním závěrem odvolacího soudu se dovolací soud ztotožnil již v rámci řešení otázky 6) - viz shora. Otázka, zda se na označené pozemky vztahuje režim zákona o půdě, byla zodpovězena již v rámci řešení otázek pod body 1) a 3).

Spatřoval-li původní dovolatel „další důvod“ (přípustnosti) „dovolání ve vadném řešení otázky procesního práva spočívající v nesprávné aplikaci ust. § 132 občanského soudního řádu a právním posouzení ze strany odvolacího soudu …kdy řešil skutková zjištění v můj neprospěch“, neuplatnil tím jediný možný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž dospěl k následujícím závěrům“ „Z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v § 132 o. s. ř., tak i právo soudu rozhodovat
o tom, které z navrhovaných důkazů provede (§120 o. s. ř.). Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže samo o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.“). Dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, usnesení téhož soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, či rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015).


Protože rozsudek odvolacího soudu je v napadeném výroku o věci samé správný a protože nebylo zjištěno, že by tento rozsudek byl v tomto výroku postižen vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Předpoklady pro vyhovění návrhu původního dovolatele na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud vzhledem k uvedenému neshledal (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanými je odůvodněn § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., jelikož žalované s ohledem na výsledek tohoto řízení nemají na jejich náhradu právo, a žalobci a) v něm vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem náklady za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 3.100,- Kč [§ 7 bod. 5, § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a)] a náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že původní zástupce žalobce a) JUDr. Daniel Volopich doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobci a) vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 714,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč jsou žalované povinny zaplatit společně a nerozdílně k rukám advokáta, který žalobce a) v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanými bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s ustanoveními § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., jelikož žalované s ohledem na výsledek tohoto řízení nemají na jejich náhradu právo, a žalobkyni b) v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 8. 2018

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu