Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/20/2019
Spisová značka:3 Tdo 66/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.66.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D

3 Tdo 66/2019-33


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2019 o dovolání, které podal obviněný Z. P., nar. XY, trvale bytem XY, XY, okres Jablonec nad Nisou, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 55 To 282/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 3 T 147/2015 takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 3 T 147/2015, byl obviněný Z. P. uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 145 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 7. 7. 2016, č. j. 1 T 17/2016-446, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 9. 2016, č. j. 55 To 344/2016-507.

O odvolání obviněného a státní zástupkyně proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 55 To 282/2018, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 145 odst. 1 za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou a podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 7. 7. 2016, č. j. 1 T 17/2016-446, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 9. 2016, č. j. 55 To 344/2016-507, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) trestního řádu. Ve vztahu k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu obviněný namítl, že v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost a ovládat své jednání ve smyslu § 26 trestního zákoníku z důvodu své nemoci. V dané době totiž trpěl depresivní poruchou středně těžkou až těžkou v terénu smíšené poruchy osobnosti s poruchou adaptace. V době spáchání činu tak nebyl příčetný. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu namítl, že v průběhu trestního řízení nebyl zkoumán z hlediska toho, jaké má choroba důsledky na jeho schopnost rozpoznávat protiprávnost jednání a schopnost ovládat jeho jednání. Eventuálně se mohlo jednat i o zmenšenou příčetnost ve smyslu § 27 trestního zákoníku. Vzhledem k invaliditě a nízkému intelektu nebyla podle obviněného naplněna ani subjektivní stránka ve formě eventuálního úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 9. 2018, č. j. 55 To 282/2018-333, a podle § 265k odst. 2 trestního řádu zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek, a to rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 5. 4. 2018, č. j. 3 T 147/2015-284, a aby buď podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek nebyl posouzen jako trestný čin, nebo aby podle § 265m odst. 1 trestního řádu v tomto smyslu sám rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že námitka nepříčetnosti dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu obsahově neodpovídá, neboť ten je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona nebylo přípustné. Tato situace nastává toliko tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 trestního řádu nebo § 11a trestního řádu, pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Nepříčetnost pachatele však v tomto taxativním výčtu důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedena není, jde toliko o obligatorní důvod pro zastavení trestního stíhání ve smyslu § 172 odst. 1 písm. e) trestního řádu, či důvod pro zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. d) trestního řádu. Námitku nepříčetnosti ovšem obviněný uplatnil relevantně v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. K posuzování nepříčetnosti odkázal státní zástupce na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 921/2014. V průběhu trestního řízení nevyvstaly žádné pochybnosti o tom, že obviněný je plně příčetný. Nebylo proto zapotřebí zkoumat odborně jeho zdravotní stav a závěr o jeho příčetnosti lze považovat za správný. Schopnost obviněného uvažovat v souvislostech vyplývá i z jeho vystupování před soudem. Obviněný svou nepříčetnost nenamítl již v předchozích stadiích trestního řízení, posouzení svých intelektuálních schopností vždy vztahoval toliko k otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu. Přehlédnout podle státního zástupce nelze ani skutečnost, že v době rozhodování soudu prvního stupně měl obviněný již 21 záznamů v rejstříku trestů, což také jistým způsobem svědčí o tom, že obviněný byl schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání. Ostatně samotný průběh skutku, ke kterému se obviněný doznal a který sám popsal, nesvědčí pro skutečnost, že by nebyl schopen své jednání ovládat nebo nebyl schopen rozpoznat jeho protiprávnost. Pokud jde o námitku údajného nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, odkázal státní zástupce na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

Obviněný Z. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu se uplatní, pokud proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tak tomu bude jen tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 trestního řádu nebo v § 11a trestního řádu, pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Námitka obviněného, že v době činu nebyl příčetný, proto vymezenému důvodu dovolání obsahově neodpovídá.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Námitka obviněného, že v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, a proto byl nepříčetný ve smyslu § 26 trestního zákoníku, případně zmenšeně příčetný podle § 27 trestního zákoníku, směřuje do oblasti právního posouzení skutku. Aby se však jednalo o námitku relevantní z hlediska uplatněného důvodu dovolání, nemůže směřovat proti správnosti či úplnosti skutkových zjištění, popř. proti správnosti hodnocení důkazů soudy. Obviněný proto nemůže relevantně argumentovat tím, že soudy měly znalecky zkoumat jeho duševní stav. Skutečnost, že obviněný zpochybňuje svůj duševní stav v době činu, totiž ještě sama o sobě neodůvodňuje nutnost znaleckého zkoumání. Otázka nepříčetnosti je otázkou právní a její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Obecně se příčetnost presumuje, přičemž nutnost zpracování znaleckého posudku je tak dána pouze tehdy, pokud skutkový podklad, tj. konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování, odůvodňují potřebu získání odborných závěrů z oboru psychiatrie či jiných oborů ve smyslu ustanovení § 105 odst. 1 trestního řádu či § 116 trestního řádu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014). Jinak řečeno, soud je povinen nechat vypracovat znalecký posudek ohledně duševního stavu obviněného, popř. znalecký posudek z jiného oboru, jen tehdy, jestliže na základě skutkového stavu, který zjistí provedeným dokazováním, vyvstanou pochybnosti o jeho duševním stavu z hlediska příčetnosti. Tak tomu v projednávané věci nebylo. Obviněný v průběhu trestního řízení vlastní nepříčetnost nenamítal a ze strany soudů žádné pochybnosti v tomto směru v průběhu dokazování nevyvstaly. Způsob provedení činu, kdy předmětné vozidlo poškodil rozličným způsobem a na různých částech, kdy motivem činu mělo být podle jeho vyjádření zjištění, že mu poškozená lhala o tom, že vozidlo je z důvodu nefunkčnosti brzd v servisu, ale ve skutečnosti jej běžným způsobem užívala, rozhodně nesvědčí o nedostatku jeho rozpoznávacích či určovacích schopností. Žádné indicie v tomto směru nepřineslo ani samotné vystupování obviněného v průběhu trestního řízení před soudem. Nic na tom nemohl změnit ani poukaz obviněného, že mu byl přiznán invalidní důchod, neboť podle zjištění odvolacího soudu z příslušného rozhodnutí nevyplývá, že by byl obviněný práce neschopen z důvodu duševní poruchy či choroby. Pokud nyní obviněný nově namítá, že v dané době trpěl depresivní poruchou středně těžkou až těžkou v terénu smíšené poruchy osobnosti s poruchou adaptace, pak taková nová skutečnost nemůže být posuzována v dovolacím řízení, nýbrž její uplatnění by odpovídalo jinému mimořádnému opravnému prostředku. Pro úplnost dovolací soud zdůrazňuje, že samotná duševní porucha nebo nedostatečná rozumová a mravní vyspělost, aniž by vyvolala nedostatek schopnosti rozpoznávací nebo určovací, přitom nemůže být důvodem nepříčetnosti, neboť pojem příčetnosti, kterou se rozumí subjektivní způsobilost být z hlediska duševních schopností pachatelem trestného činu, není identický s pojmem rozumové zralosti, duševního zdraví nebo normality.

Přisvědčit konečně nelze obviněnému ani v námitce, že vzhledem k jeho invaliditě a nízkému intelektu nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu ve formě eventuálního úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. V této souvislosti lze plně odkázat na příslušné části odůvodnění obou napadených rozhodnutí, v nichž se nalézací i odvolací soud otázce zavinění podrobně věnovaly. Obviněný poškodil brzdový systém vozidla tak, že přetrhl brzdové vedení levé přední brzdy, ze kterého mu na ruku vytekla brzdová kapalina. Věděl přitom, že poškozená vozidlo užívá v silničním provozu a že pokud jej užije, bude brzdový systém vozidla z podstatné části vyřazen z funkčnosti. O jeho vnitřním postoji svědčí i následné chování, kdy na poškození brzd nikoho neupozornil ani ve chvíli, kdy věděl, že poškozená se svým otcem odstraňují ostatní drobná poškození vozidla, o nefunkčnosti brzd nevědí a hodlají s vozidlem vyjet do provozu. Právní posouzení subjektivní stránky nelze proto označit jinak, než jako přiléhavé.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 20. 3. 2019


JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu