Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/21/2020
Spisová značka:27 Cdo 1196/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.1196.2020.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Společnost s ručením omezeným
Společenská smlouva
Dotčené předpisy:§ 155 předpisu č. 90/2012Sb.
§ 156 předpisu č. 90/2012Sb.
§ 777 odst. 4 předpisu č. 90/2012Sb.
§ 777 odst. 5 předpisu č. 90/2012Sb.
§ 122 odst. 2 obch. zák.
Kategorie rozhodnutí:C

27 Cdo 1196/2020-76


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce J. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem, se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, PSČ 160 00, proti žalované U. L., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Ing. Markem Andráškem, LL.M., advokátem, se sídlem v Teplicích, Aloise Jiráska 1367/1, PSČ 415 01, o poskytnutí informací, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 39/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 8. 2019, č. j. 7 Cmo 241/2017-52, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 8. 2019, č. j. 7 Cmo 241/2017-52, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:



[1] Žalobou podanou soudu dne 7. 10. 2015 se žalobce domáhá, aby byla žalované (dále jen „společnost“) uložena povinnost poskytnout žalobci v žalobě specifikované informace (dále jen „požadované informace“).

[2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 3. 2017, č. j. 79 Cm 39/2015-30, uložil společnosti, aby žalobci zpřístupnila požadované informace (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

[3] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1) Společnost byla zapsána do obchodního rejstříku 6. 5. 1994.

2) Podle čl. 13 společenské smlouvy společnosti „rozhodují o veškerých opatřeních všichni společníci, čímž odpadají ustanovení o působnosti a svolávání valné hromady.“

3) Žalobce je společníkem společnosti s 24% podílem, připadajícím na vklad ve výši 29.000 Kč.

4) Žádostí (datovanou 25. 8. 2015) se u společnosti žalobce a S. Š. (další ze společníků společnosti s 23% podílem, připadajícím na vklad ve výši 28.000 Kč) [dále společně jen „žadatelé“] domáhali, aby jim společnost poskytla požadované informace.

5) Společnost žadatelům odmítla požadované informace poskytnout. Ve sdělení (datovaném 4. 9. 2015) jim odpověděla, že právo společníků na informace není bezbřehé, a protože žadatelé vedou se společností několik soudních sporů, nelze jim požadované informace poskytnout, neboť by to bylo v rozporu se zájmy společnosti.

6) Spolu se sdělením (datovaným 4. 9. 2015) zaslala společnost žadatelům daňová přiznání za roky 2013 a 2014, účetní závěrku za první pololetí roku 2015, plán sanace opěrné zdi a stručnou informaci o svém právním zastoupení. Spolu s tím společnost uvedla, že další informace sdělí na valné hromadě.

7) Společnost svolala několik valných hromad (a sice na 11. 1. 2016, 2. 2. 2016 a 14. 3. 2017); ani jedna z valných hromada se nekonala.

8) Společnost se změnou své společenské smlouvy nepodřídila zákonu č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvu (zákonu o obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“].

[4] Soud prvního stupně nejprve uvedl, že ačkoli se společnost nepodřídila zákonu o obchodních korporacích, neznamená to, že se budou nově vzniklé vztahy řídit zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem (dále jen „obch. zák.“). Zákon o obchodních korporacích je totiž „novou právní úpravou a nová právní úprava je závazná pro všechny.“ To podle soudu znamená, že „pokud je rozpor mezi starou a novou právní úpravou, stará právní úprava se stává automaticky neplatnou.“

[5] Poté soud citoval § 155 a § 156 z. o. k. a s odkazem na smysl právních norem obsažených v těchto ustanoveních uvedl, že právo společníků na informace zahrnuje právo nahlížet do dokladů společnosti, ale i právo, aby byly společníkovi zpřístupněny informace, které „takto“ nelze získat. Přitom platí, že společník má právo požadovat od jednatelů informace o společnosti (nahlížet do dokladů společnosti, kontrolovat údaje obsažené v předložených dokladech a další práva na informace určená společenskou smlouvou) jak na valné hromadě, tak i mimo ni.

[6] Jelikož společnost žadatelům nezpřístupnila požadované informace – a sice s vyhýbavým a účelovým argumentem, že žadatelům požadované informace zpřístupní na valné hromadě, kterou se však dlouhodobě nedaří svolat (protože je pro její usnášeníschopnost potřebná přítomnost všech společníků společnosti) – uložil soud společnosti, aby požadované informace zpřístupnila.

[7] K odvolání společnosti Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 8. 2019, č. j. 7 Cmo 241/2017-52, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

[8] Odvolací soud odkázal na svoji dřívější rozhodovací praxi (usnesení ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 7 Cmo 445/2015), ze které vyplývá, že „práva a povinnosti společníků reflektovaná ust. § 777 odst. 4 z. o. k. jsou práva a povinnosti společníků společnosti s ručením omezeným uvedená či vyplývající z ust. § 113–124 obch. zák.“ Ustanovení § 155 a § 156 z. o. k. jsou podle přesvědčení odvolacího soudu donucujícími ustanoveními zákona o obchodních korporacích, s nimiž je § 122 odst. 2 obch. zák. ve „zjevném rozporu“. Postup soudu prvního stupně, který vyšel z právní úpravy zákona o obchodních korporacích, je tedy správný; proto odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

[9] Proti rozsudku odvolacího soudu podala společnost dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice zda § 155 a § 156 z. o. k. jsou donucujícími ustanovení zákona o obchodních korporacích (ve smyslu § 777 odst. 4 z. o. k.).

[10] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu (případně i rozsudek soudu prvního stupně) a věc vrátil odvolacímu soudu (případně soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.

[11] Podle dovolatelky je rozhodující řešení otázky, zda právo žalobce na informace posoudit podle právní úpravy obchodního zákoníku, nebo podle zákona o obchodních korporacích, neboť „podle obchodního zákoníku (…) žalobce má právo na informace jen na valné hromadě, nikoli i mimo ni.“ Ustanovení § 155 z. o. k. je podle mínění dovolatelky ustanovením dispozitivní povahy, neboť zákon odchylné ujednání výslovně nazakazuje, právní norma obsažená v tomto ustanovení nechrání dobré mravy a neslouží ani na ochranu veřejného pořádku. Podle přesvědčení dovolatelky nejde ani o tzv. statusovou věc (k čemuž odkazuje na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. Cpjn 204/2015, uveřejněné pod číslem 31/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) [dále jen „R 31/2016“].

[12] Dovolatelka tedy uzavírá, že nepodřídila-li se společnost změnou společenské smlouvy zákonu o obchodních korporacích, je na místě vycházet z toho, že obsahem společenské smlouvy společnosti je i ustanovení obchodního zákoníku upravující právo na informace společníka společnosti s ručením omezeným.

[13] Konečně dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost (resp. právní moc) napadeného rozhodnutí, neboť by jí neprodleným výkonem napadeného rozhodnutí hrozila újma spočívající v tom, že zpřístupní-li žalobci požadované informace, nebude možné tento krok zvrátit.

[14] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou formulované otázky, zda § 155 a § 156 z. o. k. jsou donucujícími ustanovení zákona o obchodních korporacích (ve smyslu § 777 odst. 4 z. o. k.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (byť zčásti přijaté po vyhlášení napadeného rozsudku).

[15] Podle § 155 z. o. k. společník má právo na valné hromadě i mimo ni požadovat od jednatelů informace o společnosti, nahlížet do dokladů společnosti, kontrolovat údaje obsažené v předložených dokladech a další práva na informace určená společenskou smlouvou; to platí obdobně pro společníkova zástupce, bude-li zavázán alespoň ke stejné mlčenlivosti jako společník a společnosti tuto skutečnost doloží.

[16] Podle § 156 jednatelé mohou poskytnutí informace podle § 155 zcela nebo zčásti odmítnout jen tehdy, pokud

a) jde o utajovanou informaci podle jiného právního předpisu,

b) je požadovaná informace veřejně dostupná (první odstavec).

[17] V případě sporu rozhodne na návrh společníka o tom, zda je společnost povinna informaci poskytnout, soud; k právu uplatněnému po uplynutí 1 měsíce ode dne oznámení o odmítnutí poskytnutí informace se nepřihlíží (druhý odstavec).

[18] Po dobu řízení podle odstavce 2 neběží promlčecí lhůta pro uplatnění práv, která jsou na požadovaných vysvětleních závislá (třetí odstavec).

[19] Podle § 777 odst. 4 z. o. k. se má za to, že obsahem společenských smluv obchodních korporací, které vznikly před účinností tohoto zákona, jsou i dosavadní ustanovení obchodního zákoníku, která upravovala práva a povinnosti společníků, pokud nejsou v rozporu s donucujícími ustanoveními tohoto zákona nebo se od nich společníci neodchýlili ve společenské smlouvě.

[20] Podle § 777 odst. 5 z. o. k. obchodní korporace uvedené v odstavci 4 se mohou nejpozději do 2 let ode dne účinnosti tohoto zákona změnou svých společenských smluv podřídit tomuto zákonu jako celku. Údaj o tom zapíše obchodní korporace do obchodního rejstříku. Změna společenské smlouvy nabývá v tomto případě účinnosti až zveřejněním zápisu o podřízení se tomuto zákonu jako celku v obchodním rejstříku.

[21] Výkladem § 777 odst. 4 a 5 z. o. k. se Nejvyšší soud zabýval již v R 31/2016. Zde vysvětlil, že § 777 odst. 4 z. o. k. upravuje výjimku z pravidla zakotveného v § 775 z. o. k. (podle něhož se obchodní korporace a jejich vnitřní poměry s účinností od 1. 1. 2014 řídí zákonem o obchodních korporacích), a to pro práva a povinnosti společníků obchodních korporací vzniklých před 1. 1. 2014. Ustanovení § 777 odst. 4 je projevem respektu zákonodárce ke smluvní autonomii společníků. Práva a povinnosti společníků těch obchodních korporací, které do zakladatelských právních jednání „neopsaly“ zákonnou úpravu práv a povinností společníků z obchodního zákoníku (bez ohledu na to, zda se společníci od ní odchýlit nechtěli či nemohli), spoléhajíce se na znění zákona, se tak i nadále řídí stejnými pravidly, která pro ně platila do 31. 12. 2013. Nově však již nejde o pravidla zákonná, ale – díky právní domněnce upravené v § 777 odst. 4 z. o. k. – o pravidla smluvní. Předpokladem je, že tato pravidla neodporují donucujícím ustanovením zákona o obchodních korporacích. Ustanovení § 777 odst. 4 z. o. k. se totiž nedotýká statusových otázek, jako například vymezení jednotlivých orgánů obchodních korporací a jejich působnosti, rozhodování orgánů (tj. zejména svolání, usnášeníschopnosti, hlasovacích většin, osvědčování rozhodnutí veřejnou listinou) atd. Ty se řídí od 1. 1. 2014 zákonem o obchodních korporacích (§ 775 z. o. k.).

[22] K tomu shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1104/2016 (uveřejněné pod číslem 62/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017 (uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[23] Ustanovení § 155 a § 156 z. o. k. Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2708/2018. V něm mimo jiné uvedl, že si společníci společnosti s ručením omezeným mohou ve společenské smlouvě upravit právo na informace odlišně od zákona. Právo na informace mohou rozšířit, ale mohou jej také zúžit nebo stanovit přesnější pravidla, za nichž mají být informace poskytnuty. Vždy však musí respektovat základní smysl a účel práva společníka na informace; společníkovi by tedy úprava ve společenské smlouvě neměla fakticky znemožnit podílet se na řízení společnosti, resp. realizovat další, zákonem přiznaná práva, která společníkovi nemůže společenská smlouva odejmout.

[24] Vyšel-li tedy odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) z toho, že § 155 a § 156 z. o. k. jsou donucujícími ustanovením zákona o obchodních korporacích (ve smyslu § 777 odst. 4 z. o. k.) – a proto jsou pro věc rozhodující ustanovení zákona o obchodních korporacích o právu na informace – je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné.

[25] Jestliže se totiž společnost změnou svojí společenské smlouvy nepodřídila zákonu o obchodních korporacích, potom pro řešení otázky, zda se má za to, že jsou obsahem společenské smlouvy společnosti (§ 777 odst. 4 z. o. k.) i ustanovení obchodního zákoníku o právu na informace (§ 122 odst. 2 obch. zák.), není rozhodující, zda byl v režimu obchodního zákoníku rozsah práva společníka společnosti s ručením omezeným na informace užší, než v režimu zákona o obchodních korporacích. Rozhodující je, zda společníkovi úprava obchodního zákoníku (§ 122 odst. 2 obch. zák.) fakticky znemožňuje podílet se na řízení společnosti (ve smyslu zákona o obchodních korporacích), resp. zda společníkovi úprava obchodního zákoníku fakticky znemožňuje realizovat další, zákonem přiznaná práva, která mu společenská smlouva (v režimu zákona o obchodních korporacích) nemůže odejmout.

[26] Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – zrušil rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

[27] V další fázi řízení odvolací soud nejprve zváží, zda (případně v čem) se ustanovení obchodního zákoníku o právu společníka společnosti s ručením omezeným na informace (§ 122 obch. zák.) liší od úpravy téhož práva v zákoně o obchodních korporacích (§ 155 a § 156 z. o. k.). Přitom nepřehlédne, že i v režimu obchodního zákoníku měl společník právo na informace nejen na zasedání valné hromady, ale i mimo ně (viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2779/2014; k výkladu § 122 obch. zák. dále srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3704/2009, a ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2189/2012.

[28] Poté soud rozhodne, zda společníkovi úprava obchodního zákoníku (§ 122 odst. 2 obch. zák.) fakticky znemožňuje podílet se na řízení společnosti ve smyslu zákona o obchodních korporacích (viz odst. [23], resp. [25]). Dospěje-li k závěru, že tomu tak není, bude mít za to, že ustanovení § 122 odst. 2 je obsahem společenské smlouvy žalované (§ 777 odst. 4 z. o. k.).

[29] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

[30] O návrhu žalované na odklad vykonatelnosti (resp. právní moci) napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti (resp. právní moci) je totiž závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že jsou-li negativní dopady napadeného rozhodnutí do poměrů účastníka řízení (dovolatele) odstraněny tím, že dovolací soud (bez zbytečného odkladu) napadené rozhodnutí zruší, stává se návrh na odklad vykonatelnosti (resp. právní moci) rozhodnutí bezpředmětným (obsoletním).

[31] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 21. 7. 2020


JUDr. Filip Cileček
předseda senátu