Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/28/2018
Spisová značka:26 Cdo 591/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.591.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dobré mravy
Právní úkony
Zastoupení
Dotčené předpisy:§ 3 obč. zák.
§ 28 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E

26 Cdo 591/2018-277


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně EnvironGroup s.r.o., IČO 29096600, se sídlem v Plzni, Jižním Předměstí, náměstí Míru 1077/3, zastoupené Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, proti žalované AGROSPOL ÚTĚCHOVICE spol. s r. o., IČO 42371881, se sídlem v Útěchovicích, č.p. 41, zastoupené Mgr. Tomášem Rosickým, advokátem se sídlem v Jihlavě, Zrzavého 3259/9, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 161/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 12. září 2017, č. j. 15 Co 356/2017-236, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám Mgr. Tomáše Rosického, advokáta se sídlem v Jihlavě, Zrzavého 3259/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Pelhřimově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 5. 2017, č. j. 4 C 161/2015-205, zastavil řízení ohledně vyklizení pozemků v obci XY, katastrální území XY, parc. č. XY a XY (výrok I.), zamítl žalobu na vyklizení pozemků v obci XY, katastrální území XY, parc. č. XY a XY (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 9. 2017, č. j. 15 Co 356/2017-236, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku ve věci samé (výrok I.) a změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II.); dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).

Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaná jako nájemce uzavřela dne 21. 1. 2005 platnou smlouvu o nájmu pozemků parc. č. XY v obci XY, katastrální území XY, s právními předchůdci žalobkyně B. P., nezletilou AAA a AAA s tím, že ji lze vypovědět s osmiletou výpovědní lhůtou. Žalobkyně, která se stala vlastnicí pozemků na základě kupní smlouvy dne 19. 5. 2014, v souladu s § 2221 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, vstoupila do nájemního vztahu jako nová pronajímatelka a je vázána ujednáními nájemní smlouvy, není proto oprávněna požadovat vyklizení pozemků podle § 1040 o. z. Dále dovodil, že pozemky parc. č. XY žalovaná užívá na základě dohod s jejich nájemcem – Výrobně–obchodním družstvem XY. Platnost nájemních smluv uzavřených mezi týmiž právními předchůdci žalobkyně a Výrobně–obchodním družstvem XY přitom Okresní soud v Pelhřimově posuzoval v řízení vedeném pod sp. zn. 1 C 256/2015 a shledal je platnými, proto žalobkyně (jako vlastnice pozemků) není aktivně legitimována k vyklizení pozemků užívaných žalovanou se souhlasem nájemce. Ohledně pozemků parc. č. XY dospěl k závěru, že je žalovaná neužívá, ani nebrání žalobkyni ve výkonu jejích vlastnických práv. Předpoklady pro vyklizení předmětných pozemků podle § 1040 odst. 1 o. z. proto ani v tomto případě nepovažoval za splněné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dovolatelka) dovolání, k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila.

Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. [zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“], neboť otázky nastolené k dovolacímu přezkumu byly již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a rozhodnutí odvolacího soudu je s ustáleným řešením těchto otázek v souladu.

Vzhledem k použitým dovolacím námitkám však především nelze ztratit ze zřetele, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) uplatnila dovolatelka rovněž nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím se pokusila zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu, resp. způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro závěr, že smlouva o nájmu pozemků parc. č. XY, jež uzavřeli její právní předchůdci s žalovanou (dále jen „nájemní smlouva“), je platným právním úkonem (tj. není neplatná mimo jiné pro počáteční nemožnost plnění ve smyslu § 37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“). V této souvislosti totiž nelze přehlédnout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou – vzhledem ke znění zejména čl. I nájemních smluv (ale i k celkovému jejich obsahu) a s přihlédnutím k okolnostem, za nichž byly uzavírány (všechny nájemní smlouvy byly podepsány vždy ve stejný den, ve stejném znění, lišil se vždy jen konkrétní vlastník, přičemž vyhotovení třech samostatných nájemních smluv se týkalo pouze organizačně technického postupu při doručování a uvedení konkrétní výměry mělo sloužit k výpočtu nájemného) – natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť i takovýto výklad je zde možný (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).

Zpochybnila-li proto dovolatelka správnost právního názoru týkajícího se platnosti uzavřených nájemních smluv poukazem na to, jak měl být při úvaze o tom, co bylo předmětem nájmu (zda předmětné pozemky jako celek nebo ideální spoluvlastnické podíly na nich), interpretován jejich obsah, napadla správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu. Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak ve skutečnosti založena primárně na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. V souzené věci pak nešlo o případ, kdy by odvolací soud nedostál výkladovému pravidlu, podle něhož lze obsah právního úkonu vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem, učiněným v písemné formě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Nezpůsobilý dovolací důvod (v podobě vady řízení) uplatnila dovolatelka rovněž námitkou, že shora zmíněná úvaha odvolacího soudu o tom, co bylo předmětem nájmu podle nájemní smlouvy, je – z důvodů rozvedených v dovolání – nepřezkoumatelná. K uvedené dovolací námitce dovolací soud přesto výjimečně dodává, že napadené rozhodnutí je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, což platí tím spíše, že případné nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění dovolatelčiných práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolací výtky podřaditelné pod způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud posuzoval podle dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta druhá v souvislosti s větou první a ve spojení s ustanovením § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).

V otázce výkladu ustanovení § 28 obč. zák. je judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky z 23. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2912/2008, uveřejněný pod C 9597 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 25. 6. 2014, sp. zn. 25 Cdo 424/2011) ustálena v názoru, že běžné majetkové záležitosti vyřizují zákonní zástupci za zastoupeného (nezletilé dítě) sami. Nikoliv běžné majetkové záležitosti vyžadují k perfekci právního úkonu schválení soudu. Soud právní úkon, který se neběžné majetkové záležitosti týká, schválí jen tehdy, je-li v zájmu zastupovaného nezletilého dítěte. Otázku, zda jde o běžnou či neběžnou majetkovou záležitost při správě majetku, je třeba posoudit vždy na základě jednotlivých okolností a celkové povahy každého konkrétního případu. Rozhodujícími hledisky pro posouzení toho, zda jde o běžnou záležitost, je nejen absolutní hodnota majetku, jehož se právní úkon týká, ale i majetkové poměry nezletilého a jeho rodiny, jakož i složitost právního úkonu. Zásadní pro rozhodnutí, zda je ke konkrétnímu úkonu třeba schválení opatrovnickým soudem, je pak zejména okolnost (nebo i pouhá možnost), že se právní úkon učiněný zákonným zástupcem nezletilého projeví negativně v majetkové sféře nezletilého [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 15. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 856/2011, z 25. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2275/2011, a z 29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4696/2014 (ústavní stížnost podanou proti posledně uvedenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud České republiky usnesením z 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 1970/15)]. V právní teorii i soudní praxi jsou za neběžné majetkové záležitosti, které schválení soudu vyžadují, dlouhodobě považovány uzavření dědické dohody, odmítnutí dědictví, nedovolání se neplatnosti závěti za nezletilého, nabytí či převod motorového vozidla (nikoli běžného jednostopého), nabytí či převod nemovité věci, popř. jejího podílu nezletilým, uznání dluhu a postoupení pohledávky učiněná za nezletilého, prodej akcií v majetku nezletilého a nakládání se stavebním spořením nezletilého [srov. v právní teorii např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 296 a násl., a v soudní praxi rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/1966, 67/1970, 46/1977 a 31/1990, stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 5. 1981, sp. zn. Cpj 228/81, uveřejněné na str. 371 Sborníku IV. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1986, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1506/2006, uveřejněné pod č. C 6357 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (tj. rozhodnutí, na něž odkázaly již soudy nižších stupňů), a ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4740/2010]. Zbývá dodat, že právní úkon přesahující rámec běžné záležitosti při nakládání s majetkem nezletilého dítěte, který za něho učinil zákonný zástupce, aniž byl schválen soudem ve smyslu § 28 obč. zák., není perfektní a nemůže vyvolat zamýšlené právní následky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1433/2011).

Z těchto závěrů Nejvyšší soud vycházel i v usnesení ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4262/2017.

Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil, jestliže na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že nájemní smlouva ze dne 21. 1. 2005, uzavřená mezi tehdy nezletilou AAA (dále jen „nezletilá“), zastoupenou její matkou (zákonnou zástupkyní) jako pronajímatelkou a žalovanou jako nájemcem, je právním úkonem, který nepřesáhl rámec běžné záležitosti při nakládání s majetkem zastoupené (nezletilé) a který tak nevyžadoval schválení soudem (podle § 28 obč. zák.). Předně je zapotřebí zdůraznit, že uzavření smlouvy o nájmu zemědělských pozemků (půdy) nepatří mezi typové záležitosti, jež lze na základě zkušeností a poznatků právní praxe bez dalšího pokládat za neběžné majetkové záležitosti (viz výklad podaný v předchozím odstavci). Proto je zapotřebí zkoumat, zda jde o takovou záležitost se zřetelem k rozhodným okolnostem tohoto konkrétního případu. V tomto směru lze sice přisvědčit dovolatelce v tom, že nájemní smlouvou se zakládal relativně dlouhodobý právní poměr (nájem na dobu neurčitou, který mohl být jednostranně ukončen v podstatě jen výpovědí s původně jednoroční, poté osmiletou výpovědní dobou počínající běžet od 1. října roku následujícího po doručení výpovědi). Uvedenou okolnost však přesto nelze přeceňovat a vytrhávat z kontextu a ve skutečnosti opomenout, že z pohledu peněžitého vyjádření hodnoty vzájemných práv a povinností smluvních stran (tj. s ohledem na výši sjednaného nájemného) šlo o právní vztah, jehož předmětem bylo – i s přihlédnutím ke zdejším socioekonomickým poměrům – v zásadě bagatelní (zanedbatelné) plnění (plnění v hodnotě 838 Kč ročně); ze zjištěného skutkového stavu přitom nevyplývá (a dovolatelka to v průběhu řízení ani netvrdila), že by takto sjednané nájemné bylo nepřiměřeně nízké nebo že by i přes tuto relativně nízkou částku šlo v tomto konkrétním případě o záležitost přesahující běžný rámec majetkových poměrů nezletilé a její rodiny. To, že by šlo o takovou záležitost, pak nevyplývá ani z celkové povahy dotčeného právního vztahu. Byly-li totiž předmětem nájmu zemědělské pozemky, jež měla žalovaná užívat k zemědělské výrobě obvyklým způsobem (viz čl. I bod 4 nájemní smlouvy), je namístě vycházet z úvahy, že nájemní smlouva, uzavřená zákonnou zástupkyní, nebyla způsobilá se negativně projevit v majetkové sféře nezletilé.

K otázce, zda lze v poměrech nájmu zemědělských pozemků na dobu neurčitou pokládat za rozporné s dobrými mravy ujednání o osmileté výpovědní době, lze uvést následující.

Za „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. je třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 18. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, z 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, a z 15. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí z 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, z 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, či ze 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Uvedené lze bez dalšího vztáhnout i na případy, kdy se podle konkrétních (zjištěných) okolností posuzuje otázka neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. Konečně – vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám – nelze ani opomenout, že v soudní praxi (srov. např. odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněného pod č. 7/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 68/2004 časopisu Soudní judikatura) není žádných pochyb o tom, že dovolenost předmětu právního úkonu, tj. požadavek, aby právní úkon neodporoval zákonu, zákon neobcházel a nepříčil se dobrým mravům, je nutno posuzovat podle právního stavu, jaký zde byl v době, kdy byl právní úkon učiněn.

Se zřetelem k řečenému lze konstatovat, že zaujal-li odvolací soud v poměrech souzené věci (nájmu zemědělských pozemků na dobu neurčitou) rovněž názor, že ujednání o osmileté výpovědní době, obsažené v nájemní smlouvě uzavřené mezi právními předchůdci dovolatelky a žalovanou, není – s ohledem na povahu pronajatých pozemků (zemědělská půda), účel nájmu (zemědělská výroba) a zvyklosti (zpravidla dlouhodobý charakter takového nájmu) – absolutně neplatné, vyřešil nastolenou otázku rozporu citovaného ujednání s dobrými mravy (ve smyslu § 39 obč. zák.) v intencích shora uvedené judikatury, neboť vzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti a jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená.

Pro úplnost lze dodat, že ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud i v již zmíněném usnesení ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4262/2017, či v usnesení ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5408/2016, v nichž posuzoval platnost ujednání o výpovědní lhůtě v trvání 10 let.

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil platnost smluv o nájmu pozemků parc. č. XY, jež uzavřeli její právní předchůdci s Výrobně–obchodním družstvem XY, přehlíží, že odvolací soud se ve skutečnosti platností uvedených smluv nezabýval. Napadený rozsudek je založen na závěru, že platnost těchto smluv byla posouzena v řízení vedeném u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 256/2015, z jehož rozhodnutí odvolací soud (ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř.) vycházel. S uvedeným závěrem o vázanosti soudními rozhodnutími a v nich vyřešených předběžných otázek dovolatelka však nijak nepolemizuje.

Jestliže dovolatelka uplatněnými námitkami napadá i závěr odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že žalovaná užívá pozemky parc. č. XY (správně XY), zpochybňuje tím ve skutečnosti správnost skutkových zjištění, čímž však přípustnost dovolání založit nelze, jak již bylo shora uvedeno (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Pouhý odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti lze mít z provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012).

Zbývá dodat, že směřuje-li dovolání též proti nákladovým výrokům II. a III. napadeného rozsudku, není objektivně přípustné (§ 237, § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), neboť takto napadenými výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (v součtu šlo o 21 180,20 Kč z titulu náhrady nákladů řízení), přičemž nejde o žádný z případů vylučujících podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tam nastavené omezení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 28. 11. 2018


JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu