Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/06/2020
Spisová značka:6 Tz 18/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:6.TZ.18.2020.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Neuposlechnutí rozkazu
Dotčené předpisy:§ 145, 146, 150 předpisu č. 19/1855Sb.
Kategorie rozhodnutí:D

6 Tz 18/2020-40


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 6. 10. 2020 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Ivo Kouřila a JUDr. Vladimíra Veselého stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného zemřelého K. B., nar. XY, naposledy bytem XY, zemřelého XY, proti rozsudku bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 11. 2. 1949, sp. zn. P-6/49, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 11. 2. 1949, sp. zn. P-6/49, a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v ustanovení § 145, § 146 písm. c), § 150 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenský trestní zákon o zločinech a přečinech (ve znění účinném do 31. 3. 1949), v neprospěch obviněného K. B.

Tento rozsudek bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 11. 2. 1949, sp. zn. P-6/49, a rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 22. 12. 1948, sp. zn. Ktr 549/48 se zrušují. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný K. B., nar. XY, naposledy bytem XY, zemřelý XY, se podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „dne 16. listopadu 1948 v XY odepřel vykonati vojenskou přísahu“, čímž měl spáchat zločin porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c), § 150 podle zákona č. 19/1855 ř. z., vojenský trestní zákon o zločinech a přečinech (ve znění účinném do 31. 3. 1949), neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

O d ů v o d n ě n í :

1. Rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 22. 12. 1948, sp. zn. Ktr 549/48, byl obviněný K. B. (dále též jen „obviněný“) uznán vinným zločinem porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c) a § 149 zákona č. 19/1855 ř. z. vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech (dále jen vojenský trestní zákon, účinného do 31. 3. 1949), kterého se dopustil tím, že „dne 16. listopadu 1948 v XY odepřel pro svoje evangelické náboženství vykonati vojenskou služební přísahu“ a za to byl odsouzen podle § 149/I, § 92 a § 125 vojenského trestního zákona k trestu žaláře v trvání deseti měsíců, zostřenému jedenkrát měsíčně postem a tvrdým ložem a samovazbou v každém 3. měsíci trestu. Podle § 127 vojenského trestního zákona mu byla do trestu započítána vyšetřovací vazba od 26. 11. 1948 do 22. 12. 1948.

2. Proti uvedenému rozsudku byla podána obviněným kasační stížnost, kterou bývalý Nejvyšší vojenský soud v Praze rozsudkem dne 11. 2. 1949, pod sp. zn. P-6/49, „zamítl jako nedůvodnou, avšak pro zmatek zjištěný z povinnosti úřední podle § 358 č. 10 vojenského trestního řádu (dále jen v. tr. ř.) zrušil výrok o vině, trestu a trestních ustanoveních a obviněného za souhlasu generálního vojenského prokurátora uznal vinným, že „dne 16. listopadu 1948 v XY odepřel vykonati vojenskou přísahu“, a tím spáchal zločin porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c), § 150 vojenského trestního zákona a za tento zločin obviněného K. B. odsoudil podle § 150, § 92 a § 125 vojenského trestního zákona k trestu zostřeného žaláře v trvání 3 měsíců, zostřeného jednou měsíčně postem, tvrdým ložem ve dnech postu a samovazbou po celý poslední měsíc trestu. Výrok o započtení vyšetřovací vazby ponechal v platnosti. Rozhodnutí o podmíněném odsouzení bylo ponecháno na soudu I. stolice. Tento rozsudek se „stal pravoplatným dne 11. února 1949“.

3. Proti rozsudku bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 11. 2. 1949, sp. zn. P-6/49, podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného K. B. stížnost pro porušení zákona, ve které poukázala na skutečnost, že přestože se nedochoval stížností pro porušení zákona napadený rozsudek, je z rozsudku jemu předcházejícího, tj. rozsudku Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 22. 12. 1948, sp. zn. Ktr 549/48, zřejmé, že obviněný K. B. byl odsouzen pro odmítnutí složit vojenskou přísahu, když toto jeho odmítnutí složit přísahu, bylo vázáno na jeho náboženské přesvědčení. Dále ministryně spravedlnosti uvedla, že podle nevyvrácené obhajoby jednal obviněný v souladu se svým náboženským přesvědčením jako člen Svazku rozhodných křesťanů a odepíral složit vojenskou přísahu z důvodu uplatnění svobody svědomí za situace, kdy se principy jeho náboženského přesvědčení dostaly do rozporu s povinnostmi vykonávat vojenskou službu právě na podkladě vojenské přísahy.

4. Podle ministryně spravedlnosti neměl obviněný možnost získat individuální úlevu při výkonu vojenské služby, byť Ústavní zákon z roku 1948 v ustanovení § 15 odst. 1 hovořil o tom, že svoboda svědomí se zaručuje, neboť soudy se touto ústavní garancí neřídily, a současně poukázala na skutečnost, že obviněný by nemohl vykonávat ani civilní službu, neboť taková možnost v tehdejším právním řádu nebyla zakotvena. Podle názoru ministryně spravedlnosti byl obviněný odsouzen nikoli za spáchání soudně trestného činu, ale za legitimní uplatnění své svobody svědomí a svého náboženského přesvědčení. S ohledem na shora uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 11. 2. 1949, sp. zn. P-6/49, byl porušen zákon v ustanoveních § 358 č. 10 vojenského trestního řádu a v § 145, § 146 písm. c) a § 150 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech, ve znění účinném do 31. 3. 1949. Dále podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil nejen rozsudek bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 11. 2. 1949, sp. zn. P-6/49, ale i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 1948, sp. zn. Ktr 549/48-I., jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby sám podle § 271 odst. 1 tr. ř. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby krajského vojenského prokurátora v Brně č. j. O-1512/48, pro skutek spočívající v tom, že dne 16. 11. 1948 v XY odepřel vykonati vojenskou přísahu, čímž měl spáchat zločin porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c), § 150 vojenského trestního zákona, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

5. Intervenující státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se plně ztotožnila s obsahem podané stížnosti pro porušení zákona a navrhla, aby Nejvyšší soud této stížnosti pro porušení zákona vyhověl a vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon, napadené rozhodnutí stejně jako rozhodnutí obsahově navazující zrušil a sám rozhodl podle § 271 odst. 1 tr. ř. tak, že obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostí.

6. Obhájce obviněného JUDr. Lubomír Müller nejprve odkázal na své písemné vyjádření k podané stížnosti pro porušení zákona, se kterou se, stejně jako vyjádřením intervenující státní zástupkyně, plně ztotožnil. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. a obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil.

7. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon porušen byl.

8. S ohledem na skutečnost, že stížnost pro porušení zákona směřuje proti rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu, bylo nutno se předně zabývat otázkou, zda je podaná stížnost pro porušení zákona přípustná s ohledem na ustanovení § 266 odst. 1 tr. ř.

9. Podle § 266 odst.1 tr. ř. platí, že proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona. Nestanoví-li zákon jinak, není proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona přípustná.

10. Stížnost pro porušení zákona je mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti rozhodnutím, která již nabyla právní moci. Ze zásady závaznosti, nezměnitelnosti a nezvratnosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení vyplývá, že mimořádné opravné prostředky jsou výjimečným opatřením a mají své místo v trestním řízení pouze v případě takových vad rozhodnutí, kdy setrvání na právní moci rozhodnutí a jeho nezměnitelnosti by znamenalo vážné ohrožení nestranného a spravedlivého rozhodování. Základním účelem mimořádného opravného prostředku a následného opravného řízení je náprava konkrétního nesprávného rozhodnutí v zájmu účastníků trestního řízení. Účelem stížnosti pro porušení zákona je náprava právních vad pravomocných rozhodnutí nebo náprava vadného postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo. Soudem se podle § 266 odst.1 tr. ř. míní i ty soudy, které na území České republiky působily v rámci soudní soustavy, ale již byly zrušeny, např. místní lidové soudy a vojenské soudy.

11. Zákonnou výjimkou, kterou předpokládá věta druhá ustanovení § 266 odst.1 tr. ř., je ustanovení § 30 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o soudní rehabilitaci). Ustanovení § 30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci stanoví, že „i v jiných věcech, než jsou uvedeny v tomto zákoně, je generální prokurátor povinen podat stížnost pro porušení zákona, jestliže přezkoumáním zjistí, že k porušení zákona došlo z důvodů uvedených v § 1“. Podle tohoto ustanovení dále platí, že podání stížnosti pro porušení zákona nebrání skutečnost, že Nejvyšší soud věc rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona, jestliže k porušení zákona došlo z důvodů uvedených v § 1 zákona o soudní rehabilitaci.

12. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 citovaného ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

13. Nejvyšší soud má za to, že ze znění § 30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci lze dovodit, že toto ustanovení se vztahuje jak na trestné činy, které nejsou vyjmenovány v zákoně o soudní rehabilitaci, tak i na trestné činy, na které se tento zákon vztahuje. Z uvedeného vyplývá, že i ve věcech týkajících se pravomocných soudních rozhodnutí vyhlášených v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 o trestných činech uvedených v oddíle třetím tohoto zákona, v nichž se např. vůbec nekonalo přezkumné řízení podle oddílu třetího zákona o soudní rehabilitaci, lze s poukazem na ustanovení § 30 odst. 2 cit. zákona podat stížnost pro porušení zákona, a pokud jsou zde důvody uvedené v § 1 cit. zákona, je příslušný orgán (tj. ministr spravedlnosti) povinen tak učinit a v takovém případě podání stížnosti pro porušení zákona nebrání ani ustanovení § 266 odst.1 tr. ř. Jestliže se postup podle § 30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci uplatní u trestných činů, které nejsou vyjmenovány v citovaném zákoně, tak tím spíše tento závěr platí ohledně trestných činů uvedených v oddíle třetím zákona o soudní rehabilitaci, u nichž ke zrušení soudního rozhodnutí nedošlo v přezkumném řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 23/2006). Tento závěr Nejvyššího soudu je třeba zdůraznit proto, že právě na trestný čin – zločin, kterým byl obviněný uznán vinným ať již rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 11. 2. 1949, sp. zn. P-6/49, tak i rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 22. 12. 1948, sp. zn. Ktr 549/48, dopadá oddíl třetí - § 4 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci [pod § 4 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci je výslovně uveden oddíl druhý zák. č. 19/1855 vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech, kde jsou zařazena ustanovení § 142-303, tudíž do uvedeného oddílu spadá také zločin porušení subordinace § 145, § 146 písm. c), § 150].

14. S ohledem na rozsah spisového materiálu, který měl Nejvyšší soud pro posouzení předmětné stížnosti pro porušení zákona k dispozici, když stížností pro porušení zákona napadený rozsudek se nedochoval, jak vyplývá ze zprávy Vojenského ústředního archivu ze dne 5. 2. 2020, když příslušný spis byl skartován již v roce 1982, musel pak Nejvyšší soud konstatovat, že ze zachovaného rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 22. 12. 1948, sp. zn. Ktr 549/48, vyplývá pouze tolik, že obviněný K. B. byl uznán vinným zločinem porušení subordinace, kdy neuposlechl rozkaz složit vojenskou přísahu pro svoje evangelické náboženství. Z odůvodnění zmíněného rozhodnutí dále vyplynulo, že obviněný vojenskou přísahu odmítl složit s odůvodněním, že „mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, které mu nedovoluje přísahat, když je členem sekty Svazku rozhodných křesťanů a jako takový zasvětil svůj život Kristu“.

15. V posuzované věci bylo tedy zjištěno, že obviněný odmítl uposlechnout rozkaz a složit vojenskou přísahu z důvodu, že „mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, které mu nedovoluje přísahat“.

16. Z výše uvedeného lze dovodit, že čin obviněného směřoval k uplatnění základního práva občana, zaručeného mu Ústavou 9. května (zákon č. 150/1948 Sb.). V souvislosti s uvedenou problematikou musí Nejvyšší soud poukázat na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, které mj. uvádí, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v § 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.

17. Na základě výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 11. 2. 1949, sp. zn. P-6/49, byl porušen zákon v ustanoveních § 145, § 146 písm. c) a § 150 vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech, ve zněním účinném do 31. 3. 1949 [vedle tohoto primárního porušení zákona, ustanovení, která konstatovala vinu a trest obviněného, nelze přehlížet ani porušení zákona, které spočívalo v tom, že zmateční stížnost obviněného byla zamítnuta jako neodůvodněná, stejně jako porušení zákona v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, tedy rozsudkem bývalého Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 1948, sp. zn. Ktr 549/48, v ustanoveních § 145, § 146 písm. c) a § 149 vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech, ve zněním účinném do 31. 3. 1949 (když postup soudu prvního stupně podle § 149 vojenského trestního zákoníku neshledal bývalý Nejvyšší vojenský soud odpovídající ustanovení zákona, a aplikoval § 358 č. 10 vojenského trestního řádu). Jak již bylo shora uvedeno, s ohledem na neexistenci rozsudku bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 11. 2. 1949, sp. zn. P-6/49, mohl Nejvyšší soud při svém rozhodování vycházet toliko z doložky právní moci a následného zjištění, že zmateční stížnost obviněného byla zamítnuta jako neodůvodněná, což by odpovídalo ustanovení § 371 odst. 2 vojenského trestního řádu (zákon č. 131/1912 ř. z., o vojenském trestním řádu), když v souvislosti s výše uvedeným výkladem (právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení) nelze přehlížet tehdy platné znění § 358 č. 9 písm. b) vojenského trestního řádu, ve kterém k důvodu zmatečnosti bylo uvedeno – byl-li porušen nebo bylo-li nesprávně použito zákona, právní zásady, vojenského služebního předpisu nebo vojenské zásady výrokem učiněným v otázce, zda jsou zde okolnosti, které vylučují nebo zrušují trestnost činu nebo vylučují jeho stíhání. Nejvyšší soud je toho názoru, že s ohledem na shora uvedené nebylo bývalým Nejvyšším vojenským soudem důsledně postupováno podle § 373 odst. 1 vojenského trestního řádu, když bývalý Nejvyšší vojenský soud uvedené pochybení (důvod zmateční stížnosti) neshledal a konstatoval pouze pochybení (důvod zmateční stížnosti) ve smyslu § 358 č. 10 vojenského trestního řádu. Tato chronologie porušení ustanovení vojenského trestního zákoníku (řádu) zmíněnými soudy umožnila Nejvyššímu soudu vyslovit jednak zjištěné porušení zákona bývalým Nejvyšším vojenským soudem, a v důsledku toho jednak napadené rozhodnutí, ale i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 1948, sp. zn. Ktr 549/48, zrušit. V souladu s ustanovením § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud nejen výše citovaná rozhodnutí, ale i všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

18. Jak vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší soud neměl (s ohledem na omezený rozsah důkazů) pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, proto za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám znovu rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů podrobně rozvedených výše, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného K. B. pro tento skutek, blíže specifikovaný ve výroku tohoto rozsudku, v němž byl spatřován trestný čin porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c) a § 150 vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech, ve zněním účinném do 31. 3. 1949, obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř. zprostil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 6. 10. 2020

JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu