Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/20/2019
Spisová značka:28 Cdo 2002/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2002.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Církev (náboženská společnost)
Stavba
Zmírnění křivd (restituce)
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:E

28 Cdo 2002/2019-114
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby: 42196451, s adresou pro doručování Lesy České republiky, s. p., Krajské ředitelství Frýdek-Místek, Frýdek-Místek, Nádražní 2811, za účasti Biskupství ostravsko-opavského, se sídlem v Ostravě, Kostelní náměstí 3172/1, identifikační číslo osoby: 65468953, zastoupeného Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu - o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 83 C 7/2017, o dovolání účastníka řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. února 2019, č. j. 1 Co 44/2018-89, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Účastník řízení je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :


Vrchní soud v Olomouci (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 2. 2019, č. j. 1 Co 44/2018-89, změnil rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) ze dne 15. 8. 2018, č. j. 83 C 7/2017-43, tak, že „účastníkovi se pozemek parc. č. 76, jehož součástí je budova č. p. 128, objekt bydlení, vše v katastrálním území Železná pod Pradědem, část obce Bílý Potok, obec Vrbno pod Pradědem, okres Bruntál, vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Bruntál, nevydává a v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. SP16909/2013-571102, č. j. SPU 089156/2017/Kle“ (výrok I.). Účastníkovi řízení dále uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 3.600,- Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 3.578,- Kč (výrok III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal účastník řízení dovolání, jež má za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) pro právní otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (porušení práva na spravedlivý proces a nerespektování zásady ex favore restitutionis) a dále pro právní otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, jež obsahově vymezuje potřebou vyjasnit, zda podmínku obsaženou v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), pro nevydání pozemku zastavěného stavbou („byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem“) lze interpretovat (jak učinil odvolací soud) tak, že překážkou pro vydání představuje pozemek zastavěný stavbou, jež nebyla zřízena v rozporu se stavebním zákonem. Má za to, že výklad dotčené části ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. provedený odvolacím soudem je nesprávný, neboť nepřípustně obrací důkazní břemeno, které k prokázání rozhodné skutečnosti (že stavba byla zřízena v souladu se stavebním zákonem) tíží žalobce, jemuž je důsledek vyplývající z naplnění uvedené podmínky ku prospěchu, a nikoliv dovolatele. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce označil dovolání účastníka řízení za nepřípustné. Má za to, že v případě argumentace, jíž dovolatel vymezuje předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího účastník řízení nevymezil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Poukazuje na to, že námitky o porušení práva na spravedlivý proces a o nerespektování zásady ex favore restitutionis opírá dovolatel o rozhodnutí Ústavního soudu (nikoliv Nejvyššího soudu). Zákonné podmínce přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nevyhovuje s odkazem na právní otázku dosud neřešenou ani námitka o nesprávné aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., jejímž prostřednictvím dovolatel konstruuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem na zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu, jež se měla dostat do extrémního rozporu s provedenými důkazy. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání účastníka řízení odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. 2. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání účastníka řízení přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Dovolání účastníka řízení není přípustné.

Námitka dovolatele, že odvolací soud provedl nesprávný výklad ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., pokud jde o splnění podmínky „byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem“, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na interpretačních konsekvencích formulovaných dovolatelem rozsudek odvolacího soudu není založen [k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013 (toto usnesení, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013]. Z rozsudku odvolacího soudu se podává, že stav legálního vzniku stavby na pozemku nárokovaném účastníkem řízení je spojen se skutkovým závěrem o prokázání pozitivní skutečnosti, tj. že stavba byla zřízena v souladu se stavebním zákonem. Důsledky výtky odvolacího soudu směřující proti skutkové úvaze soudu prvního stupně, že pouhé nedoložení listin svědčících o legálním vzniku stavby může svědčit pro skutkový závěr o zřízení stavby v rozporu se stavebním zákonem, nelze vykládat tak, že stav zřízení stavby v rozporu se stavebním zákonem by měl prokazovat účastník řízení (oprávněná církevní právnická osoba), ale toliko v tom smyslu, že absenci příslušné dokumentace (rozhodnutí ve stavebním řízení o povolení užívání stavby) lze nahradit jinými důkazy. Takový závěr ostatně konvenuje obecnému poznatku, že určitou (právně významnou) skutečnost lze zjistit (prokázat) různými způsoby, čemuž v odvětví civilní procesualistiky koresponduje uplatnění vůdčí zásady dokazování před soudem, jímž je zásada volného hodnocení důkazů. V poměrech projednávané věci nelze ostatně přehlédnout, že v dovolatelem odkazovaném bodu 10. odůvodnění rozsudku odvolací soud zcela pregnantně vyjádřil, že jím zjištěný skutkový stav „nasvědčuje závěru opačnému, tedy legálnosti vzniku označené stavby ….“.

Za vhodné se jeví připomenout závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014, v němž dovolací soud vyložil, že lze prokázat existenci listiny a její obsah, aniž by jí v řízení musel být proveden důkaz. Skutečnost lze prokazovat i pouze nepřímými důkazy – v takovém případě ji lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, respektive že je pravdivá (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1263/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013). Závěr o možnosti prokazovat právně významné skutečnosti i pomocí nepřímých důkazů vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014, je aprobován i dřívější rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž citovaný rozsudek v odůvodnění odkazuje (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, a ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2174/2004).

V projednávané věci založil odvolací soud skutkový závěr o zřízení stavby na nárokovaném pozemku v souladu se stavebním zákonem na jím provedeném dokazování o vzniku stavby v 50. letech minulého století, o dlouhodobém užívání stavby (několik desítek let) žalobcem, respektive jeho právním předchůdcem, o přidělení čísla popisného objektu a o absenci jakýchkoliv námitek ze stany příslušného stavebního úřadu k zamýšleným a provedeným stavebním úpravám objektu č. p. 128 v roce 1999 a dále v letech 2001 až 2002, kteréžto podléhaly standardní podobě stavebního řízení s vydáním stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí. Úsudek odvolacího soudu o legálním vzniku stavby, který je dovozován ze souhlasného postoje stavebního úřadu k provedeným rekonstrukčním pracím, jenž by u stavby vzniklé v rozporu se stavebním zákonem byl stěží možný, se tak jeví zcela přiměřeným, přičemž dovolací soud akcentuje, že na základě hodnocení důkazů provedených odvolacím soudem lze bez racionálně odůvodnitelných pochybností nabýt přesvědčení, že objekt (dnes č. p. 128) byl zřízen v souladu se stavebním zákonem.

Ve světle právě uvedeného pak postrádá relevanci generalizující úvaha odvolacího soudu (dovolatelem kritizovaná), že „v 50. letech 20. století tzv. černé stavby o velikosti rodinného domu ve vlastnictví státu a na státních pozemcích vzhledem k tehdejším přísně úředním postupům zásadně vznikat nemohly.“

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka o porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Výtkou o porušení práva na spravedlivý proces a o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, dovolatel vystihuje případ vady řízení, kterážto není samostatně uplatnitelným důvodem dovolání. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne, jen je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde.

Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně, důvodně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho ústavně zaručených práv (tedy i práva na spravedlivý proces). Žalobou uplatněný nárok byl projednán před nezávislým a nestranným soudem, respektive soudy více stupňů, veřejně a v přiměřené lhůtě, přičemž účastníkům nebylo odepřeno právo být přítomen projednání věci a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Odkaz dovolatele na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13 (tato rozhodnutí, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), formulované v tom smyslu, že „řádným uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu“, je problematický ve světle závěru těmto rozhodnutím zcela zřejmě nadřazeného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. V tomto stanovisku pod bodem 39. odůvodnění stanoviska Ústavní soud uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu.“

Třebaže shora označené plenární stanovisko Ústavního soudu současně přijímá závěr, že „ustanovení § 237 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“ (výroková část 3. stanoviska a bod 43. jeho odůvodnění), přesto setrvává na tezi, že i při námitce porušení ústavně zaručených práv je povinností dovolatelů řádněvymezit, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 až § 238a o. s. ř. (srovnej bod 58. odůvodnění stanoviska¨).

Pomine-li dovolací soud argumentaci účastníka řízení o nepřezkoumatelnosti ve věci irelevantního generalizujícího úsudku odvolacího soudu o nemožnosti vzniku tzv. černých staveb o velikosti rodinného domu v 50. letech 20. století (viz výklad výše), pak požadavku na řádné vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání účastník řízení nedostál nejen prostřednictvím námitky o porušení kogentního ustanovení § 135 odst. 1 a 2 o. s. ř. odvolacím soudem, ale ani výtkou o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jímž má být rozsudek odvolacího soudu postižen. Odvolací soud ustanovení § 135 odst. 1, popřípadě § 135 odst. 2, o. s. ř. vůbec neaplikoval, neboť řešení předběžných otázek ve smyslu citovaných ustanovení by se muselo vztahovat k rozhodnutím správního orgánu (stavebního úřadu) ve věcech, které jím byly posuzovány (stavební povolení a následná kolaudace stavebních úprav provedených v letech 2001 a 2002). Existence recentních rozhodnutí o povolení stavebních úprav, resp. o jejich kolaudaci, měla – jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pod bodem 9. – při dokazování v odvolacím řízení zcela jiný význam. Výtkou o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními pak dovolatel popírá judikaturou dovolacího soudu traktovanou možnost prokazovat právně významnou skutečnost i prostřednictvím nepřímých důkazů, o čemž dovolací soud pojednal již výše.

Přípustnost dovolání v projednávané věci nemůže založit ani námitka, jejímž prostřednictvím dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v dovolání ovšem nijak nespecifikované) při uplatňování zásady ex favore restitutionis.

K argumentaci interpretačním pravidlem ex favore restitutionis (srovnej rovněž § 18 odst. 4 zákon č. 428/2012 Sb.) lze uvést, že ani jeho aplikace nemůže vést soudy k tomu, aby vybočily ze zákonného rámce majetkového vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1996/17, bod 29.). Zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly.

Odkaz dovolatele na závěr vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, o hledání proporcionality mezi působením konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích osob a naplněním účelu restituce není případný, neboť z logiky věci vyplývá, že oba proti sobě stojící zájmy jsou vždy zkoumány s ohledem na konkrétní individuálně dané okolnosti případu. Tyto okolnosti přitom byly ve věci posuzované Ústavním soudem zcela odlišné od skutkových poměrů v projednávané věci [v odkazované věci byla výluka z naturální restituce zkoumána u pozemků nezastavěných, na něž měla rovněž (společně s pozemky zastavěnými obratištěm autobusů) dopadat výluka ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jehož interpretace obecnými soudy však byla Ústavním soudem shledána jako nepřípustně extenzivní].

Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. o nákladech prvostupňového řízení a ve vztahu k výroku III. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].

Jelikož dovolání účastníka řízení není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li účastník řízení povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 20. 11. 2019

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu