Název judikátu:

Znásilnění
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/24/2020
Spisová značka:4 Tdo 318/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.318.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Znásilnění
Dotčené předpisy:§ 185 odst. 1,2 písm. a) tr. zákoníku
§ 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C

4 Tdo 318/2020-1080


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2020 o dovolání obviněného K. Ch., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 4 To 63/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 4/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2019, sp. zn. 35 T 4/2018, byl obviněný K. Ch. uznán vinným jednak zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. d) tr. zákoníku (bod 1. uvedeného rozsudku) a dále zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) tr. zákoníku (bod 2. uvedeného rozsudku), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

1.
„v přesně nezjištěné době, nejméně od června roku 2009 do května roku 2016, ve XY, v XY, ve XY na ulici XY, v XY, na ulici XY č. XY a v XY, na ulici XY č. XY, tedy na místech, kde bydlel společně se svou družkou, jejím nezletilým synem a postupně i s jejich čtyřmi společnými nezletilými dětmi, zneužívaje své fyzické převahy a dominantního postavení v rodině, na předchozí výčitky své družky L. B., narozené XY, ohledně toho, že jí neposkytuje dostatek finančních prostředků k zajištění chodu domácnosti, zejména jídla pro děti a financuje své přítelkyně, reagoval tak, že rozbíjel zařízení domácnosti, jmenovanou vulgárními výrazy urážel a ponižoval, také ji opakovaně napadal fyzicky se stupňující se razancí jednotlivých útoků od úderů otevřenou dlaní po údery pěstí do obličeje, hlavy a celého těla, v průběhu fyzického napadání došlo i k situacím, kdy se poškozená ze strachu pomočila, přičemž v několika případech způsobil poškozené poranění, které si vyžádalo lékařské ošetření, to vše před zraky nezletilých dětí AAAAA (pseudonym), narozené XY, BBBBB (pseudonym), narozené XY, CCCCC (pseudonym), narozené XY, DDDDD (pseudonym), narozené XY a EEEEE (pseudonym), narozeného XY, které tomuto musely přihlížet proto, aby dle jeho názoru viděli, jakou mají špatnou maminku, přičemž k řešení jeho násilného chování musela být opakovaně přivolána hlídka policie, také poškozené omezoval sociální kontakty s jinými lidmi, tak, že jí nadával, pokud za ní přišel domů někdo na návštěvu, v jednom případě ji v bytě uzamknul, aby nemohla navštívit své známé, v průběhu soužití pak opakovaně proti vůli poškozené, která vyjadřovala svůj nesouhlas slovně i tak, že se snažila aktivně bránit, na této s cílem uspokojení svého pohlavního pudu vykonal soulož s ejakulací do pochvy poškozené, k čemuž došlo nejméně v těchto případech:
- v průběhu roku 2009 v rodinném domě v obci XY vstoupil neočekávaně do ložnice, kde poškozená L. B. spala, se svými dětmi AAAAA a BBBBB, načež požadoval po poškozené pohlavní styk, což poškozená odmítla, na což obžalovaný reagoval tak, že poškozenou shodil z postele na zem a přes její výzvy, aby svého jednání zanechal, ji svlékl oděv a kalhotky, sám se svlékl, na poškozenou nalehl a vykonal soulož s ejakulací do pochvy, během čehož poškozené sděloval, že tak činí proto, aby neměla „roupy“,

- v průběhu dne 25.12.2010 v bytě na ulici XY ve XY požadoval po poškozené L. B. pohlavní styk, což ona odmítla, přistoupil proto k poškozené, povalil ji na podlahu v obývacím pokoji, sobě i poškozené svlékl kalhoty, na poškozenou nalehl a vykonal soulož s ejakulací do pochvy, čemuž se poškozená slovně i fyzicky bránila, obžalovaný však její odpor překonal,

- v průběhu roku 2015 v bytě v XY na ulici XY číslo XY, který poškozená obývala s obžalovaným a pěti dětmi, v dopoledních hodinách poté, co se poškozená vrátila ze zaměstnání v nočním klubu, kde zabezpečovala finanční prostředky sobě i dětem výkonem prostituce, požadoval po poškozené L. B. pohlavní styk, což poškozená odmítla, mj. s tím, že je unavená z práce, obžalovaný na to poškozené odpověděl, že je jeho žena, přilehl k ní na matraci na podlahu, kde poškozená odpočívala, svlékl poškozené tričko a spodní prádlo a vykonal na ní soulož s ejakulací do pochvy, čemuž se poškozená bránila jen slovně, když si byla vědoma fyzické převahy obžalovaného,

přičemž v důsledku tohoto dlouhodobého soustavného nátlaku, fyzického i sexuálního násilí z jeho strany se u poškozené, která jednak žila v neustálém strachu, a dále pociťovala značné ponížení v případech, kdy na ní proti její vůli vykonal soulož, rozvinula delší dobu trvající porucha duševního zdraví, a to posttraumatická stresová porucha projevující se úzkostným prožíváním, poruchou koncentrace, poruchami spánku, afektivní labilitou, plačtivostí, nechtěným vybavováním traumatických prožitků a depresemi, které vyústily do pokusu o sebevraždu, jenž přetrvávala i v době znaleckého vyšetření dne 6.10.2017, a to přes poskytnutou lékařskou péči,

2.
v přesně nezjištěné době, nejméně od června roku 2009 do května roku 2016, ve XY, v XY, ve XY na ulici XY, v XY, na ulici XY č. XY a v XY, na ulici XY č. XY, tedy na místech, kde bydlel společně se svou družkou L. B., narozenou XY, jejím nezletilým synem AAAAA, narozeným XY a postupně i s jejich čtyřmi společnými nezletilými dětmi BBBBB, narozenou XY, CCCCC, narozenou XY, DDDDD, narozenou XY a EEEEE, narozeným XY, vědom si svých povinností k nim, plynoucích mu ze závazků druha matky jednoho z dětí a biologického otce dalších dětí, zahrnujících mimo jiné jejich výchovu a péči o ně, zneužívaje své fyzické převahy a dominantního postavení v rodině, za jejich přítomnosti, po předchozí hádce s jejich matkou, rozbíjel zařízení v bytě, soustavně slovně vulgárními výrazy jejich matku ponižoval, opakovaně ji fyzicky napadal se stupňující se razancí jednotlivých útoků od úderů otevřenou dlaní po údery pěstí do obličeje, hlavy a celého těla, kdy v průběhu fyzického napadání došlo i k situacím, že se poškozená ze strachu pomočila, v důsledku čehož poškození žili v setrvalém strachu z toho, aby jejich matce, ke které mají všichni velmi vřelý citový vztah, neublížil, kdy tento byl oprávněný, neboť v několika případech způsobil jejich matce poranění, které si vyžádalo lékařské ošetření, v mnoha případech pak nezletilí matku aktivně bránili, zejména nejstarší z nich AAAAA, kterého v jednom případě při obraně matky prohodil zavřenými dřevěnými dveřmi takovou razancí, až se vylomily zárubně dveří, dále nezletilí zamezovali fyzickému napadání matky tak, že opakovaně přivolávali na pomoc sousedy nebo policii, opakovaně je také fyzicky trestal, a to i za malé prohřešky nezletilého AAAAA a BBBBB, přičemž popsané dlouhodobé jednání pociťovali nezletilí jako těžké příkoří.“

Za uvedené jednání byl obviněný K. Ch. odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Napadeným rozsudkem byl dále obžalovaný K. Ch. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn od obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě, sp. zn. 1 KZV 61/2017, ze dne 7. 5. 2018, pro skutek popsaný v obžalobě pod bodem 2. spočívající v tom, že:
ve večerních hodinách blíže nezjištěného dne měsíce června roku 2017 v XY, na ulici XY č. XY, v bytě, kde se fakticky zdržovala poškozená L. B., narozená XY, se svými pěti dětmi, využil situace, že poškozená souhlasila s tím, aby zde přespal, v úmyslu vlastního sexuálního uspokojení, k ní přilehl do postele a přes její výslovný nesouhlas i aktivní obranu, jí sundal tepláky se spodním prádlem, zezadu jí zasunul do pochvy svůj ztopořený pohlavní úd a vykonal na ní soulož s ejakulací do pochvy poškozené, v důsledku čehož se u poškozené L. B. rozvinula delší dobu trvající porucha duševního zdraví, a to posttraumatická stresová porucha projevující se úzkostným prožíváním, poruchou koncentrace, poruchami spánku, afektivní labilitou, plačtivostí, nechtěným vybavováním traumatických prožitků a depresemi, která přetrvávala, a to i přes poskytnutou lékařskou péči, i v době znaleckého vyšetření dne 6. 10. 2017.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2019, sp. zn. 35 T 4/2018, podal obviněný K. Ch. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 4 To 63/2019, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 4 To 63/2019, podal následně obviněný K. Ch. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V dovolání obviněný namítl, že soud zjistil skutkový stav věci, který byl v příkrém rozporu s provedenými důkazy, a v důsledku toho byla věc nesprávně právně posouzena. V této souvislosti obviněný uvedl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že výpověď poškozené je nevěrohodná. Vlastní sestra i matka potvrdily, že poškozená lhala i jim v podstatných otázkách – těhotenství, je minimálně zvláštní, že o znásilnění se nezmínila ani vlastní sestře. Obviněný proto dovodil, že je zde extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů, zejména výpověďmi poškozené a reálnými skutečnostmi. Výpovědi poškozené jsou zatíženy nesmyslnými představami poškozené stran některých okolností a zejména je pak patrno, že vztah obviněného a poškozené nebyl souladný a řada konfliktů mezi obviněným a poškozenou vznikla z popudu poškozené. Dále uvedl, že ani z dalších provedených důkazů (vedle výpovědi poškozené) nelze dovodit, že by se vytýkané jednání stalo tak, jak byl obviněný uznán vinným.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl pouze to, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aniž by blíže specifikoval další postup.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že výpověď poškozené L. B. je zcela v souladu s výpověďmi nezletilých dětí, k nimž byly vypracovány příslušné znalecké posudky, jejichž závěry jsou prezentovány z rozhodnutí soudů prvého stupně a které vyznívají v jejich prospěch, neboť znalci u nich neshledali znaky jakékoliv manipulace s nimi ze strany poškozené, tedy navádění k výpovědím. Především je však třeba poukázat na závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví klinické psychologie, z nichž vyplynulo, že u poškozené vznikla v důsledku jednání obviněného posttraumatická stresová porucha, jejíž existenci potvrdila i svědkyně L. P., zaměstnankyně organizace Bílý kruh bezpečí v rámci své výpovědi. Znalci v posudku rovněž popsali existenci Stockholmského syndromu, kdy se jedná o vyjádření syndromu týrané osoby ve vztahu poškozené ze strany jednání obviněného.

Kromě toho se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Je naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Dovolatel však ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Má za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání, jež bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný K. Ch. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění.

K obsahu podaného dovolání lze předně poznamenat, že obviněný obdobné námitky vznesl již ve svém odvolání. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pokud dále Nejvyšší soud konfrontoval tyto jeho námitky se skutkovými a právními závěry napadených rozhodnutí, pak mohl konstatovat, že uvedené námitky obviněného nebylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi poškozené L. B. a v návaznosti na to také výpovědi svědkyně L. P. a výpovědi znalkyně Mgr. Michaely Mrowetz) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání obviněný nenamítal nic v tom smyslu, že by uvedený skutkový stav nevykazoval znaky zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. d) tr. zákoníku a dále zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný založil dovolání v celém rozsahu na námitkách vyloženě jen skutkové povahy. Tyto námitky se odvíjely od jeho tvrzení, že se uvedeného jednání nedopustil. Dovolatel totiž jejich prostřednictvím pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější a od skutkových zjištění soudů odlišnou) verzi skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Až sekundárně - z uvedených skutkových výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Přitom jak soud nalézací, tak i soud odvolací v odůvodnění svých rozhodnutí jasně objasnily, z jakých důkazů vycházely a jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly dovolatele vinným právě výše uvedenými trestnými činy. Tyto námitky ovšem nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., neboť s ním obsahově nijak nekorespondují. Nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Pokud tedy obviněný deklarovaný dovolací důvod odůvodňuje v zásadě toliko námitkami skutkové povahy, pak tyto jeho námitky nebylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K těmto námitkám se dovolací soud vyjadřuje jen stručně a ve své podstatě nad rámec nezbytného zdůvodnění, neboť nevyhovuje-li dovolací argumentace uplatněnému dovolacímu důvodu, nemůže ani vyvolat přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Ten proto k důkladnějšímu rozboru přistupuje jen za situace, kdy dovolatel výraznějším způsobem argumentačně podepře své tvrzení, že postupem soudů nižších stupňů a vydáním odsuzujících rozhodnutí došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Reakce dovolacího soudu by byla nezbytná zejména tehdy, pokud by byla napadená rozhodnutí zatížena vadami v podobě extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku čehož by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť by se skutková zjištění, o které by se opírala vydaná rozhodnutí, nacházela v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/2014 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS).

Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení především ve svědecké výpovědi poškozené. Soudy si byly vědomy protichůdnosti svědecké výpovědi poškozené a výpovědi obviněného i toho, že celková důkazní situace je ovlivněna povahou věci spočívající primárně v neurovnaných vzájemných osobních vztazích obviněného a poškozené. Již vzhledem k tomu soudy hodnotily svědeckou výpověď poškozené velmi obezřetně, zkoumaly ji z hlediska její obsahové konzistence, z hlediska jejího vztahu k ostatním důkazům a také z hlediska osobních vlastností poškozené zaručujících pravdivost jejích tvrzení. Pro náležité hodnocení svědecké výpovědi poškozené si soudy vytvořily odpovídající podklad zejména ve výpovědích svědků AAAAA (syna poškozené), BBBBB (dcery poškozené) - kteří měli autentické poznatky o soužití poškozené s obviněným, J. H. z přípravného řízení, K. V., L. P., a dále ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, specializace klinická psychologie, jímž byly objasněny osobní vlastnosti poškozené a důvody, pro které poškozená dlouhodobě snášela jednání obviněného. Porovnání obsahu svědecké výpovědi poškozené s ostatními důkazy vedlo soudy k závěru, že její výpověď je věrohodná. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem a nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného. Jestliže v dovolání obviněný tuto obhajobu opakuje, lze odkázat na odůvodnění soudů obou stupňů.


Základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že obviněný je pachatelem předmětného činu. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v návaznosti na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zjevně tedy v alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže je však dovolání ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podáno z jiného než zákonného důvodu, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného K. Ch. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 3. 2020


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu