Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/24/2014
Spisová značka:30 Cdo 3208/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3208.2013.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Ochrana osobnosti
Dotčené předpisy:§ 13 obč. zák.
§ 11 obč. zák.
§ 213 o. s. ř.
§ 213 odst. 1,2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C


30 Cdo 3208/2013




ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně H. V., právně zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Chýně, Západní 449, proti žalované BAUER MEDIA, v.o.s., se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Moulíkova 3286/1b, identifikační číslo organizace 497 09 968, právně zastoupené JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Moravská 1553/52, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 18/2009, o ochranu osobnosti, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012, č.j. 3 Co 91/2011-137 , t a k t o:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012, č.j. 3 Co 91/2011-137, se v odstavci I. výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a v odstavci III. výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně částečně potvrzen a částečně změněn a dále v odstavci IV. ve výroku o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. února 2011, č.j. 32 C 18/2009-105, zamítl žalobu, aby bylo žalované uloženo zveřejnit omluvu v požadovaném znění a také zaplatit žalobkyni finanční satisfakci ve výši 250.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení.

Žalobkyně požadovala po žalované, coby vydavateli týdeníku „Rytmus života“, morální a finanční satisfakci, jelikož ve vydání č. 12 ze dne 16. 3. 2009 byl uveřejněn článek nadepsán značkou „RŽ“, s výraznou upoutávkou na titulní straně, zobrazující výraznou fotografii paní H. Z. a fotografii žalobkyně s titulkem „H. Z. ztrapněná kamarádkou“, na stranách 4 a 5 s názvem „Z. v šoku: Zrada V.“, v němž byly uvedeny nepravdivé informace o žalobkyni, které měly za cíl poškodit dobré jméno žalobkyně. Žalobkyně měla za to, že žalovaná vytváří umělé kauzy, které nemají opodstatněný základ a článek v souhrnu s formou jeho zpracování, užitými titulky i podtitulky je zcela v rozporu s Listinou základních práv a svobod ve vztahu k ochraně osobnosti. Žalobkyně za útok považovala zejména tvrzení žalované, že ztrapnila kolegyni a kamarádku při premiéře muzikálu „Mona Lisa“ H. Z., že na ni učinila před premiérou muzikálu podraz, že nehovoří pravdu a že si znepřátelila či urazila spoustu dalších kolegů a že je tzv. „odrovnává“.

Soud prvního stupně se podrobně zabýval situací, která vznikla mezi paní H. Z. a žalobkyní, která nastala při premiéře muzikálu „Mona Lisa“, kde obě uvedené zpěvačky alternovaly v roli matky. Ke ztrapnění paní H. Z. mělo dle článku dojít tím, že 1) žalobkyně veřejně vyjadřovala, že „přenechala“ účast na premiéře muzikálu paní H. Z. a 2) že v okamžiku, kdy po ukončení představení měla H. Z. v úmyslu odejít do šatny, chytla ji žalobkyně za ruku a umožnila fotografům bezprostřední focení obou hereček a 3) čímž měla paní H. Z. ztrapnit tím, že diváci mohli porovnat vzhled žalobkyně a paní H. Z., která však absolvovala náročné představení a žalobkyně ji odňala možnost se upravit. Soud prvního stupně nepokládal obsah článku, včetně titulků a podtitulků za zásah do osobnostních práv žalobkyně, ale za pouhou kritiku činěnou novináři vůči chování žalobkyně, přičemž tato kritika měla reálný základ. Soud prvního stupně zmínil, že se týdeník zabýval relativními maličkostmi z chování a vystupování žalobkyně a vytvořil o tom dvoustránkový článek, který ale nebyl nikterak vulgární.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“), rozsudkem ze dne 3. dubna 2012, č.j. 3 Co 91/2011-137, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna uveřejnit omluvu žalobkyni v požadovaném znění a formátu a dále změnil rozsudek tak, že žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit 100.000,- Kč to tří dnů od právní moci rozsudku. Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém odstavci I výroku soudu prvního stupně, tak aby omluva obsahovala i text: „Tato tvrzení a obvinění jsou lživá a nepodložená a výraz „křivě“.

Odvolací soud shledal, že jsou zde podmínky pro poskytnutí morální i finanční satisfakce žalobkyně, když obsah článku vydává dojmy autora za fakta, sleduje pomlouvačný cíl a především uvození takové bezobsažné informace bombastickými titulky je objektivně způsobilé ohrozit čest a důstojnost žalobkyně. Odvolací soud uvedl, že v článku není žádný údaj, který by svědčil o tom, že by žalobkyně nějak zradila svoji kamarádku a že by paní H. Z. byla z nějakého jednání žalobkyně v šoku. Odvolací soud uvedl, že je třeba brát ohled na pravidla slušnosti a oprávněné zájmy osob, o kterých informuje. Tato mez slušnosti byla v daném případě překročena, když článek podsouvá čtenáři nečestné chování žalobkyně, ke kterému ani nedošlo, což má za následek zásah do práva žalobkyně na osobní ochranu cti a profesní způsobilosti, a proto žalobkyni přiznal omluvu i finanční zadostiučinění.

Žalovaná (dále jen „dovolatelka“) podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“). Dovolatelka uvádí, že rozsudek odvolacího soudu nejen, že nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ale že z provedených důkazů vůbec nevychází, když nelze z odůvodnění zjistit, z jakých důkazů odvolací soud vycházel a proč se odchýlil od hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně. Dovolatelka poukazuje, že se v tomto případě jedná o překvapivé rozhodnutí, když odvolací soud nijak nezopakoval nebo nedoplnil dokazování podle ustanovení § 213 o. s. ř., čímž byla porušena zásada předvídatelnosti rozhodnutí soudu, která se podle § 213b o. s. ř. uplatňuje i v odvolacím řízení. Navíc má dovolatelka za to, že z dokazování nijak nevyplývá pomlouvačný cíl článku, ani to, že skutečnosti popsané v článku nemají reálný základ. Dovolatelka dále uvádí, že odvolací soud nijak nezkoumal důkazy k informaci ohledně obsazení premiéry muzikálu, fotografování po premiéře a vztah žalobkyně k dalším slavným osobnostem, a proto dovolatelka navrhla rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně.

Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.

Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Postupoval přitom podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II bod 12., zák. č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.

Podle ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li zato, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.

V rozporu se zákonem by byl takový postup odvolacího soudu, kterým by učinil na základě důkazů provedených před soudem prvního stupně jiná skutková zjištění, aniž by je zopakoval [řízení před odvolacím soudem by z tohoto důvodu bylo postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. Drápal, Bureš a kol. Občanský soudní řád II, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1715, či rozhodnutí uveřejněná pod č. 92/1968 a č. 64/1966 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 11, ročník 2001 či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. srpna 2009, sp. zn. 33 Cdo 1890/2007). Z aktuální judikatury Nejvyššího soudu viz. rozsudek ze dne 24. června 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010, či rozsudek ze dne 28.8.2014, sp. zn. 30 Cdo 2102/2014, kde dovolací soud vyložil a odůvodnil právní názor, že rozsah dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolacím soudem je určen množinou těch důkazů, z nichž soud prvního stupně čerpal svá (dílčí) skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci. Nezopakuje-li odvolací soud dokazování v uvedeném rozsahu, musí pak v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, resp. proč ten který – v řízení před soudem prvního stupně provedený – důkaz nepovažoval za právně relevantní a v odvolacím řízení jej nezopakoval].

Změní-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 220 odst. 1 o. s. ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními § 122, § 132, § 211 a § 213 o. s. ř.; odvolací řízení pak trpí vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takový postup popírá i ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (srov. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, v návaznosti na čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb.).

V přezkoumávané věci odvolací soud, aniž by provedl či zopakoval jediný důkaz v rámci odvolacího řízení, přijal skutkový závěr odlišný od soudu prvního stupně v tom, že obsah článku má pomlouvačný cíl, jsou v něm dojmy autora vykládány za fakta, článek podsouvá čtenáři nečestné jednání žalobkyně vůči kolegyni, ke kterému nedošlo a uvádí, že ve skutečnosti nedošlo k žádnému konfliktu, o kterém článek informuje. A to na rozdíl od soudu prvního stupně, který uvádí, že obě skutečnosti týkající se účinkování na premiéře muzikálu Mona Lisa a následného fotografování jsou v zásadě pravdivé, mají reálný základ a jeho hodnocení není nijak vulgární. Soud prvního stupně totiž své rozhodnutí postavil na závěrech učiněných též z výslechů svědků, jimiž ovšem odvolací soud nezopakoval dokazování, ani se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal, proč takto procesně postupoval, ačkoliv soud prvního stupně i z těchto důkazů učinil skutková zjištění pro své meritorní rozhodnutí. Odvolací soud tak nepostupoval v souladu s ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř., a tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 a) o. s. ř.

Nad výše uvedené Nejvyšší soud poukazuje na to, že je třeba věc posoudit v souladu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1174/2007 ze dne 29. 11. 2007, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29/2009, podle kterého je při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, zakládající se na pravdivé informaci, nebo zda se jedná o hodnotící soud autora. Přičemž je třeba vzít v potaz, že novinářská svoboda také zahrnuje možnost použití určité míry přehánění či dokonce provokace (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Fressoz a Roire proti Francii ze dne 21. 1. 1999, stížnost č. 29183/95).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je nesprávný; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž napadené rozhodnutí odvolacího soudu posuzoval z hlediska dalších uplatněných námitek.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 24. září 2014

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu