Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/17/2021
Spisová značka:6 Tz 3/2021
ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:6.TZ.3.2021.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nutná obhajoba
Ochranné léčení
Zabezpečovací detence
Dotčené předpisy:§ 36 odst. 4 písm. b) tr. ř.
§ 99 tr. zákoníku
§ 100 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D

6 Tz 3/2021-122


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2021 o stížnosti pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti v neprospěch obviněného P. S., nar. XY, v trvale bytem XY, XY, adresa doručování XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2020, č. j. 8 To 95/2020-100, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 1 T 155/2019, takto:

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá.

Odůvodnění:
I.
Obsah stížnosti pro porušení zákona

1. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2020, č. j. 8 To 95/2020-100, jímž došlo k zamítnutí stížnosti státní zástupkyně napadající usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 22. 11. 2019, č. j. 1 T 155/2019-80 o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, podala ministryně spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného P. S., v níž namítá, že citovanými soudními rozhodnutími byl porušen zákon ve prospěch obviněného v ustanovení § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. ve spojení s § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. (soudem prvního stupně) a v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. ze strany soudu stížnostního. V návaznosti na rekapitulaci základních rozhodnutí ve věci vydaných (body 1. až 5.) a citaci příslušných zákonných ustanovení (body 6. až 9.) zaujímá ve svém mimořádném opravném prostředku stanovisko, že názor soudů ohledně toho, od kterého okamžiku se uplatní pravidlo o nutné obhajobě stanovené § 36 odst. 4 písm. b) tr. ř., je nesprávný.

2. S ohledem na § 99 tr. zákoníku dovozuje, že o ochranném léčení se rozhoduje, ať už obligatorně či fakultativně, vždy v řízení před soudem, přičemž jazykový výklad § 36 odst. 4 písm. b) tr. ř. tak vede prima facie k závěru, že právě v řízení před soudem se nutná obhajoba uplatní. K témuž závěru podle ministryně spravedlnosti vede i systematický výklad relevantních ustanovení. Pokud by zákonodárce považoval za žádoucí nutnou obhajobu v případě, že je navrhováno uložení ochranného léčení, již v přípravném řízení, stanovil by takové pravidlo již v § 36 odst. 1 tr. ř., který se týká specificky případů, kdy obviněný musí mít obhájce již v přípravném řízení, případně by relevantní okamžik výslovně stanovil jako v případě § 36 odst. 3 tr. ř. Předmětné pravidlo by proto nestanovil bez bližšího určení okamžiku, od kterého obviněný obhájce musí mít, jako je tomu podle § 36 odst. 4 písm. b) tr. ř. Výklad zastávaný soudy se navíc jeví v praxi obtížně realizovatelný (bod 13.).

3. Ministryně spravedlnosti připouští, že výklad zaujatý státní zástupkyní má za následek oslabení obhajoby obviněného v průběhu přípravného řízení, neboť obviněný nedisponuje v přípravném řízení ze zákona kvalifikovanou obhajobou ve vtahu k významné otázce uložení ochranného léčení, toto oslabení je však adekvátně vyváženo nutnou obhajobou obviněného v řízení před soudem, v němž je uložení ochranného léčení teprve rozhodováno, jednak možností státního zástupce rozhodnout o nutné obhajobě podle § 36 odst. 2 tr. ř.

4. Protože ministryně spravedlnosti zastává názor, že okresní soud věc nedůvodně vrátil státnímu zástupci k došetření a nesprávně rozhodl o podané stížnosti státní zástupkyně soud stížnostní navrhla Nejvyššímu soudu, aby podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2020, č. j. 8 To 95/2020-100 byl ve prospěch obviněného P.S. porušen zákon v § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. ve spojení s § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.
II.
Dosavadní průběh řízení

5. K vydání stížnosti pro porušení zákona napadeného usnesení došlo v řízení vedenému proti obviněnému pro skutek spočívající v tom, že

dne 13. 6. 2019 v přesně nezjištěné době od 06:05 do 06:20 hodin při jízdě linkového autobusu číslo 840 208 společnosti Zdar a.s., na lince Žďár nad Sázavou – Velké Meziříčí, okres Žďár nad Sázavou, jako přepravovaná osoba sedící na druhém sedadle v řadě u okna za řidičem si obnažil penis a masturboval, pozorujíc při tom před ním sedící R. T., narozenou XY, přičemž mezi obcí XY a XY ejakuloval a spermatem potřísnil sedadlo vedle sedící poškozené R. T., její telefon, položený na sedadle a svetr, který měla oblečený,

ve kterém je spatřován přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.

6. Trestní stíhání obviněného pro tento skutek bylo zahájeno usnesením policejního orgánu vydaného podle § 160 odst. 1 tr. ř. dne 20. 6. 2019 (č. l. 1). V jeho průběhu byl na základě opatření o přibrání znalce (č. l. 29-30) vyhotoven ke dni 14. 10. 2019 znalkyní MUDr. Petrou Sejbalovou znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie (č. l. 35-41), v němž znalkyně v odpovědi na otázku č. 6 uvedla, že „[z] medicínského hlediska je pobyt P. S. na svobodě nebezpečný pro riziko recidivy analogického jednání“ a s ohledem na zjištění, že jmenovaný trpí poruchou sexuální preference typu exhibicionismu (odpověď na otázku č. 1) a jednání mu kladené za vinu vycházelo z této poruchy (odpověď na otázku č. 5), doporučila uložení ochranného sexuologického léčení v ambulantní formě.

7. Státní zástupkyně podala dne 7. 11. 2019 na obviněného u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou obžalobu pro uvedený skutek, právně kvalifikovaný jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a v ní navrhla, aby soud obviněnému uložil ochranné opatření - ochranné sexuologické léčení ve formě ambulantní.

8. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou usnesením ze dne 22. 11. 2019, č. j. 1 T 155/2019-80 rozhodl podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za užití § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, když dospěl k závěru, že ve stadiu přípravného řízení došlo k závažné procesní vadě, v důsledku níž byl obviněný krácen na svých právech na obhajobu. Soud dospěl k závěru, že obviněný měl z důvodu nutné obhajoby být obhajován obhájcem již v tomto stadiu řízení („… důvody nutné obhajoby u obviněného byly dány ještě před realizací prostudování spisu…“). Poukázal na to, že „obhájce mohl učinit případné návrhy na doplnění vyšetřování nebo další postup ve věci, který může být i návrh na uzavření dohody o vině a trestu v situaci, kdy obviněný se k jednání doznal.“ Pro závažné porušení procesních předpisů zajišťujících právo obhajoby, které podle něj nelze napravit v řízení před soudem, rozhodl uvedeným způsobem.

9. O stížnosti státní zástupkyně podané proti tomuto usnesení rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 4. 2020, č. j. 8 To 95/2020-100, kterým ji zamítl jak nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. I podle něj s ohledem na odborná zjištění znalkyně, z nichž plyne, že pobyt obviněného „na svobodě je nebezpečný, a proto je navrhováno uložení sexuologického léčení v ambulantní formě, měly orgány činné v přípravném řízení důsledně postupovat podle § 36 odst. 4 písm. b) trestního řádu a obviněnému ustanovit obhájce“. Zvolený postup je „zjevným obcházením zákona a krácením práva obviněného na obhajobu a spravedlivý proces“, v důsledku čehož „přípravné řízení je zatíženo závažnou procesní vadou, kterou nelze v řízení před soudem napravit“.
III.
Vyjádření procesních stran

10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření sdělil, že se s obsahem stížnosti pro porušení zákona ztotožňuje. Již ze samotného systematického zařazení důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 4 tr. ř. je zřejmé, že se nejedná o důvod nutné obhajoby, který je bez dalšího nutné aplikovat již v přípravném řízení, neboť ty důvody nutné obhajoby vztahující se za všech okolností již k přípravnému řízení jsou upraveny v ustanoveních § 36 odst. 1, 2 a 3 tr. ř. Na ně poté navazuje ustanovení § 36 odst. 4 tr. ř., které však nutnost zastoupení obviněného obhájcem již v přípravném řízení explicitně nezmiňuje, naopak písm. a) tohoto ustanovení hovoří o zastoupení v hlavním líčení konaném proti zadrženému a písm. b) pak o řízení, v němž se rozhoduje o uložení nebo změně zabezpečovací detence nebo o uložení nebo změně ochranného léčení, s výjimkou ochranného léčení protialkoholního. Z hmotněprávní úpravy týkající se ochranných opatření a jejich ukládání (§ 99 a násl. tr. zákoníku), jakož i z navazující procesně právní úpravy (zejm. § 230 a § 239 tr. ř.) je zřejmé, že o uložení ochranného opatření (a tedy i ochranného léčení) rozhoduje toliko soud. Řízení, ve kterém se rozhoduje o uložení ochranného opatření, se koná tedy výlučně před soudem, přičemž státní zástupce v podané obžalobě (která je završením přípravného řízení) – popřípadě samostatném návrhu – toliko navrhne uložení ochranného opatření, má-li za to, že jsou pro to zákonné podmínky.

11. Samotný závěr znalce a jeho doporučení k uložení ochranného léčení nelze brát jako moment, od kterého by měl být dán důvod nutné obhajoby obviněného. Tento závěr a z něho vyplývající doporučení není pro státního zástupce závazný a státní zástupce až teprve po zvážení všech zákonných podmínek vyhodnotí, zda uložení ochranného léčení soudu v podané obžalobě navrhne, či nikoli. Lze pak připustit, že ze znaleckého posudku by mohly teoreticky vyplynout takové okolnosti, které by nutnou obhajobu implikovaly ve smyslu § 36 odst. 2 tr. ř. V tomto směru lze odkázat na komentář k příslušnému ustanovení, podle kterého pochybnosti o způsobilosti náležitě se hájit z důvodu duševních vad mohou vznikat zejména u obviněných, jejichž duševní stav vyvolává pochybnosti, takže bylo přikročeno ke zkoumání jejich duševního stavu podle § 116 odst. 1 tr. ř. (rozhodnutí publikované pod č. 27/1977 Sb. rozh. tr., které v této souvislosti mluví již o tom, že ze znaleckého posudku z odvětví psychiatrie vyplývá, že obviněný není schopen náležitě rozpoznat protiprávnost svého činu a dostatečně své jednání ovládat; zásadně však postačí vznik pochybností o způsobilosti náležitě se hájit), dále u obviněných hluchých, hluchoněmých anebo velmi vysokého věku (srov. rozhodnutí č. 28/2012 Sb. rozh. tr.); viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 441.).

12. Podmínky pro postup podle § 36 odst. 2 tr. ř. však v posuzované věci dány nebyly. Je tomu tak již proto, že ve smyslu uvedené judikatury u obviněného nebylo zjištěno, že by vůbec nebyl schopen rozpoznat protiprávnost svého činu. Naopak rozpoznávací schopnosti u něj byly zachovány. Nadto již sama povaha poruchy sexuální preference u obviněného ani jinak nezpochybňuje jeho způsobilost se náležitě hájit již v průběhu přípravného řízení. Za tohoto stavu je třeba okamžik, od kterého měl být obviněný zastoupen obhájcem, nutno vztáhnout až k momentu zahájení řízení před soudem, ve kterém mělo být na základě návrhu státní zástupkyně rozhodnuto ve smyslu § 36 odst. 4 písm. b) tr. ř. o uložení ochranného léčení.

13. Jestliže za dané situace Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou svým usnesením podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. ve spojení s § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrátil věc obviněného P. S. státnímu zástupci k došetření pouze s poukazem na skutečnost, že podle jeho názoru měl mít obviněný obhájce již v době od 14. 10. 2019 (datum zpracování znaleckého posudku), pak tímto svým usnesením porušil zákon ve prospěch obviněného. Porušení zákona pak završil stížnostní Krajský soud v Brně, pokud uvedenou vadu neodstranil a naopak stížnost státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou zamítl jako nedůvodnou.

14. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud nařídil k projednání podané stížnosti pro porušení zákona veřejné zasedání a v jeho rámci vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2020, sp. zn. 8 To 95/2020 byl porušen zákon ve prospěch obviněného P. S. v § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., v § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. ve spojení s § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.
IV.
Důvodnost stížnosti pro porušení zákona

15. Stížnost pro porušení zákona byla ministryní spravedlnosti podána v souladu s § 266 odst. 1 tr. ř. a její vyhotovení splňuje požadavky kladené na tento opravný prostředek § 267 odst. 1 tr. ř. Na jejím základě proto Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené pravomocné rozhodnutí a učinil následující poznatky.

16. Mimořádný opravný prostředek ministryně spravedlnosti obsahově správně vystihuje důvody, pro které nalézací soud rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, a rovněž i důvody, proč soud stížnostní neshledal stížnost státní zástupkyně proti uvedenému rozhodnutí důvodnou. Je skutečností, že okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil závěr o závažné procesní vadě přípravného řízení spočívající ve zkrácení práva obviněného na obhajobu, pokud již v tomto stadiu řízení nevystupoval obhájce obviněného, jehož potřeba vzešla z doporučení znalkyně uložit obviněnému ochranné léčení sexuologické, což bylo akceptováno státní zástupkyní v podané obžalobě. Stejně tak je nesporné, že stížnostní soud rovněž shledal tuto závažnou procesní vadu, když v reakci na stížnost státní zástupkyně v odůvodnění svého usnesení argumentoval tím, že ze znaleckého posudku vyplynulo, že „obviněný v době, kdy se měl dopustit projednávané trestné činnosti, trpěl poruchou sexuální preference tzv. exhibicionismem s prvky sexuální agrese, která způsobila podstatné snížení jeho ovládacích schopností při zachování rozpoznávacích schopností. Jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, a proto je navrhováno uložení sexuologického léčení v ambulantní formě, pročež „měly orgány činné v přípravném řízení důsledně postupovat podle § 36 odst. 4 písm. b) trestního řádu a obviněnému ustanovit obhájce“, a takto měly postupovat od doručení znaleckého posudku příslušným orgánům policie. Postup zvolený a prezentovaný v podané stížnosti hodnotil krajský soud jako zjevné obcházení zákona a krácení práva obviněného na obhajobu a spravedlivý proces. Protože zjištěnou vadu ani podle názoru tohoto soudu nelze napravit v řízení před soudem, rozhodl o zamítnutí stížnosti státní zástupkyně jako nedůvodné.

17. I když nelze akceptovat veškeré vývody, jež jsou obsaženy v odůvodněních citovaných soudních rozhodnutí, nelze dospět k závěru, že by jimi zvolený postup zakládal nezákonné zvýhodnění obviněného, resp. porušení aplikovaných ustanovení trestního řádu ve prospěch obviněného.

18. Z ustanovení § 36 odst. 4 písm. b) tr. ř. plyne, že (možnost) uložení ochranného léčení (s výjimkou léčení protialkoholního) je svými důsledky pro osobu obviněného považována za tak výrazný zásah do jeho práv, že neponechává na jeho samostatné úvaze, zda v případě, že uložení tohoto druhu sankce (§ 36 tr. zákoníku) reálně hrozí, bude v řízení obhajován obhájcem či nikoli. Má-li být o takovém ochranném opatření rozhodováno, musí se tak stát [nevede-li projev vůle obviněného postupem podle § 36b tr. ř. k vyloučení důsledků § 36 odst. 4 písm. b) tr. ř.] toliko v řízení, v němž obhájce z důvodu nutné obhajoby citovaným ustanovením upravené na straně obviněného vystupuje. Jakkoli je nutno přiznat, že k uložení ochranného opatření může dojít až v řízení soudním, nelze jen z tohoto faktu, resp. na základě argumentace užité ve stížnosti pro porušení zákona, dovozovat, že by k ustanovení obhájce v případě nutné obhajoby podle § 36 odst. 4 písm. b) tr. ř. mělo dojít až ve stadiu řízení před soudem. Takové řešení by přicházelo v úvahu jedině tehdy, pokud by až v tomto stadiu řízení vyšly najevo skutečnosti, které by uložení tohoto ochranného opatření odůvodňovaly.

19. Stížnosti pro porušení zákona lze přisvědčit v tom, že za okamžik, který by zakládal důvod nutné obhajoby, nelze pokládat datum vyhotovení posudku, v němž znalec na podkladě svých odborných zjištění navrhne uložení takového ochranného léčení, na něž dopadá § 36 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Je nepochybně na orgánu činném v trestním řízení vedoucímu trestní stíhání obviněného – ve stadiu přípravného řízení (příslušném orgánu policie), potažmo pak státním zástupci, k němuž se vztahuje obsah § 178 odst. 1 tr. ř. – aby posoudil, zda jsou dány zákonné důvody k tomu, aby uložení ochranného léčení obviněnému bylo, ať již v podané obžalobě (§ 178 odst. 1 tr. ř.) či samostatně (§ 178 odst. 2 tr. ř.), navrženo.

20. Jakkoli proto nelze přiznat důvodnost tvrzení obsaženému v usnesení soudu druhého napadeného stížností pro porušení zákona („od data 14. 10. 2019 měl obviněný právo na obhájce ve smyslu ust. § 36 odst. 4 písm. b) trestního řádu“), nelze na druhou stranu akceptovat ani výtky obsažené ve stížnosti ministryně spravedlnosti, případně její úvahu o obtížné realizovatelnosti výkladu zastávaného soudy. Jak stížnost státní zástupkyně, tak i nyní podaná stížnost pro porušení zákona zjevně odhlížejí od stále se prosazující tendence zajistit, resp. i posílit reálnost obhajovacích práv obviněného (nově např. § 39 odst. 4 tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2021), ale zejména i od v době vydání napadených rozhodnutí (resp. i v období, kdy se věci obviněného nacházela v předsoudním stadiu řízení) účinnému ustanovení § 2 odst. 13 tr. ř., podle něhož [t]en, proti němuž se trestní řízení vede, musí být v každém období vhodným způsobem a srozumitelně poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby; všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny umožnit mu uplatnění jeho práv.

21. Povinnost, která je takto všem orgánům činným v trestním řízení uložena, nemůže být těmi, jež působí ve stadiu přípravného řízení, přenášena na soud, neboť zákon je stran této povinnosti třeba vyložit způsobem zajišťující obviněnému uplatnění jeho práv již v tom stadiu, v němž se jeho trestní stíhání aktuálně nachází. Přístup zaujatý v této věci orgány činnými ve stadiu přípravného řízení, na jejichž argumentaci navazuje stížnost pro porušení zákona, jednoznačně práva obviněného poškozuje, neboť nelze úspěšně argumentovat tím, že by obhájce měl mít až v okamžiku, kdy se o ochranném léčení rozhoduje, resp. až v tom stadiu a před tím orgánem, který takový druh ochranného opatření ukládá (tj. v řízení před soudem). Celá argumentace spočívající v tom, že zákon v ustanovení § 36 odst. 4 písm. b) tr. ř. jednoznačně nestanoví, od kdy by obviněný měl obhájce mít, by mohla vést až k tak absurdním procesním postupům znamenajícím porušení obhajovacích práv obviněného, které by se mohly projevit např. tak, že by soud – v řízení, v němž by obviněný obhájce neměl, vedeném na podkladě obžaloby obsahující návrh státního zástupce na uložení (nikoli protialkoholního) ochranného léčení – provedl celé hlavní líčení, rozhodl o vině a trestu a současně si podle § 230 odst. 2 tr. ř. vyloučil rozhodnutí o tomto návrhu (na uložení ochranného léčení) do veřejného zasedání, to vše na základě úvahy, že až v tomto navazujícím řízení bude dostačující obviněného poučit a umožnit mu realizovat obhajobu i za pomoci právně erudované osoby – obhájce.

22. Takový výklad, resp. na něm založený procesní postup, který do vzdálenějších procesních stadií či dalších fází těchto stadií odkládá poučení obviněného ve smyslu požadavku § 2 odst. 13 tr. ř. (mající za cíl umožnit mu plné uplatnění obhajoby a s tím spojených práv), tj. poškozuje jeho práva, neboť důvod nutné obhajoby v souvislosti s ukládáním ochranného léčení nelze omezovat na poskytnutí odborných rad obhájce soustředěných jen na posouzení samotné důvodnosti jeho uložení na podkladě odborných zjištění znalce, který takové léčení navrhuje uložit. Jejím smyslem je zajištění možnosti [v případě, že se jí obviněný sám při dodržení zákonného postupu (§ 36b odst. 1 tr. ř.) nevzdá] a následné realizace komplexní odborně vedené obhajoby, tedy i ve vztahu ke skutku samotnému (neboť prokázání jeho spáchání se předpokladem uložení této trestní sankce).

23. Ostatně v ustanovení § 36 odst. 4 písm. b) tr. ř. užitý termín „v řízení (a nikoli např. v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání), v němž se rozhoduje o uložení nebo…“ umožňuje i s přihlédnutím k vymezení toho pojmu (tj. řízení, resp. trestní řízení) v § 12 odst. 10 tr. ř. jeho širší interpretaci, a to zejména při uvážení rovněž se prosazující tendence umožnit dosažení účelu trestního řízení i jinými, než standardními procesními postupy (tj. skrze projednání a rozhodnutí věci v hlavním líčení). Jak již poukázal správně nalézací soud, při zvažovaní časového okamžiku uplatnění § 36 odst. 4 písm. b) tr. ř., je třeba vzít v úvahu i možnost vyřízení věci cestou uzavření dohody o vině a trestu, k jejíž sjednávání dochází v okamžiku předcházejícím podání obžaloby, k jejímuž podání pak – při dosažení dohody – ani nedochází, neboť ji nahrazuje návrh státního zástupce na schválení dohody o vině a trestu (§ 175b tr. ř.).

24. Vztáhnou-li se uvedené úvahy na případ posuzovaný, pak lze soudům nepochybně přisvědčit v tom, že obhájce obviněného měl ve stadiu přípravného řízení vystupovat, zejména proto, že státní zástupkyně shledala návrh znalkyně důvodným a v obžalobě navrhla, aby soud obviněnému ochranné léčení uložil. Případné procesní komplikace nemohou být důvodem toho, aby orgány přípravného řízení na své zákonné povinnosti rezignovaly. Je věcí dozoru státního zástupce (§ 174 tr. ř.), aby svou činnost (a tím i nezbytnou součinnost policejního orgánu) organizoval tak, aby se mu dostaly informace nezbytné pro způsob vedení trestního stíhání obviněného. I pokud by se mu informace svědčící o potřebě uplatnění návrhu na uložení ochranného léčení nedostalo před předložením trestního spisu policejním orgánem s návrhem na podání obžaloby (§ 166 odst. 3 tr. ř.), pak vlastnímu podání obžaloby na soud s návrhem na uložení ochranného léčení měl předcházet postup ve smyslu povinnosti uložené § 2 odst. 13 část věty za středníkem.

25. Vyjádřeno konkrétně, ve věci posuzované měla státní zástupkyně obviněného poučit o tom, že vzhledem k tomu, že se chystá soudu navrhnout, aby mu uložil ochranné léčení, nastává důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 4 písm. b) tr. ř. Měla jej tedy poučit i o tom, že má možnost si v určené lhůtě obhájce zvolit (§ 33 odst. 1 věta třetí tr. ř.) s tím, že pokud tak neučiní, bude mu obhájce ustanoven (§ 37 odst. 1 tr. ř.). Takový procesní postup není možno považovat za projev ryzího formalismu, neboť jeho neprovedení znamená oslabení obhajovacího práva obviněného ve stadiu předcházejícím podání obžaloby. Obviněnému bylo státní zástupkyní zvoleným postupem upřeno právo poradit se se svým obhájcem a na základě této porady (po seznámení se obhájce s obsahem trestního spisu) učinit případné návrhy na doplnění dokazování, případně jiné návrhy (tedy jakým způsobem přípravné řízení ukončit).

26. Vyjma toho, že soudy ve svých rozhodnutích nevzaly v potaz nutnost poskytnout obviněnému nejprve možno volby osoby (advokáta), který bude jeho obhajobu vykonávat, pokud se této možnosti nezřekne (což nelze učinit při rozhodování o uložení ochranného léčení ve spojitosti s řízením o trestném činu, za nějž lze uložit výjimečný trest odnětí svobody - § 36b odst. 1 věta první tr. ř.), správně dovodily potřebu působení obhájce vykonávající obhajobu obviněného již před podáním obžaloby. Ve shodě s tím, co z hlediska výkonu obhajoby obhájcem uvedl soud nalézací v odůvodnění svého usnesení, lze totiž zmínit, že působením obhájce může být podstatnou měrou ovlivněn i další způsob rozhodování v posuzované věci, neboť nelze vyloučit tu možnost, že po projednání s obviněným bude ze strany obhajoby iniciováno uzavření dohody o vině a trestu, v rámci níž lze sjednat [§ 175a odst. 6 písm. h) tr. ř.] i to, o co státní zástupkyně usiluje, tj. uložení ochranného léčení sexuologického. Jakkoli nutno připustit, že i v takovém případě je nezbytné vydání soudního rozhodnutí (§ 175b tr. ř.) a že tak o tomto ochranném opatření je nakonec rozhodnuto v soudním stadiu řízení, nelze nevidět, že dohodu o vině a trestu s obviněným sjednává státní zástupcem, přičemž tímto institutem dochází k nahrazení podání obžaloby a dosažení účelu trestního řízení, je-li soudem schválena, efektivnějším a pro obviněného v zásadě příznivějším způsobem.

27. I když nelze předjímat, zda se toto řešení, které zákon umožňuje, uplatní i v posuzované věci, lze s ním argumentovat jako možností při posuzování důvodnosti podané stížnosti pro porušení zákona, neboť ta s tímto procesním aspektem obhajobou využitelným v rámci vedeného trestního řízení vůbec nekalkulovala. Přitom nelze očekávat, že by – míněno obecně – obviněný, nejde-li o osobu v právu vzdělanou, disponoval takovými znalostmi trestního řádu, které by mu umožnily takové uplatnění obhajoby, jako za jejího odborného usměrnění či alespoň předestření všech možností erudovanou osobou (obhájcem).

28. Je-li takto dovozeno, že po zhodnocení důvodnosti návrhu na uložení ochranného léčení vyvstal důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 4 písm. b) tr. ř. již v okamžiku přecházejícím podání obžaloby, z čehož plyne, že již v tomto období měl obhajobu obviněného vykonávat obhájce, jemuž bylo třeba umožnit realizovat povinnosti a oprávnění uvedená v § 41 tr. ř., k čemuž však ve věci posuzované nedošlo, poté je třeba dojít ve shodě s oběma soudy nižších stupňů k závěru, že přípravné řízení zatížila podstatná procesní vada spočívající v porušení práva obviněného na obhajobu, kterou nelze napravit v řízení před soudem, neboť by tak byl obviněný zbaven možnosti realizovat ta práva, která může v daném stadiu řízení uplatnit.

29. Nepochybil proto nalézací soud, pokud podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za užití § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, ani stížnostní soud, pokud za užití § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost státní zástupkyně jako nedůvodnou.

30. Protože Nejvyšší soud nezjistil, že by citovanými (body 8. a 9.) rozhodnutími soudů prvního a druhého stupně došlo k porušení ministryní spravedlnosti označených ustanovení trestního řádu ve prospěch obviněného, zamítl její mimořádný opravný prostředek jako nedůvodný podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. Podle § 274 věta poslední tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o podané stížnosti pro porušení zákona v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 17. 2. 2021