Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/17/2020
Spisová značka:4 Tdo 570/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.570.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání
Důvod dovolání, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
Účinná lítost
Upuštění od potrestání
Dotčené předpisy:§ 46 odst. 1 tr. zákoníku
§ 265b odst. 1 písm. i,l) tr. ř.
§ 265k odst. 1,2 tr. ř.
§ 265l odst. 1 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C

4 Tdo 570/2020-199


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2020 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněné H. D., nar. XY na Ukrajině, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 31 To 228/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 128/2017, takto:


I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 31 To 228/2019, v celém rozsahu, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 5 T 128/2017, ve výroku o upuštění od potrestání.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Liberci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 5 T 128/2017, byla obviněná H. D. (dříve I., dále jen obviněná, popř. dovolatelka) uznána vinnou dvěma přečiny padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že:

I. Na blíže nezjištěném místě v Liberci dne 27. dubna 2017 předložila zástupci zaměstnavatele společnosti P. A., IČ: XY, k prokázání své totožnosti průkaz totožnosti občana Rumunska č. XY, s její podobiznou, vystavený na jméno S.– C. D., nar. dne XY, ačkoliv věděla, že se jedná o padělaný doklad totožnosti,

II. V Liberci v ulici XY na ubytovně XY dne 11. října 2017 kolem 16:00 hodin předložila ke kontrole orgánům Policie ČR průkaz totožnosti občana Rumunska č. XY, s její podobiznou, vystavený na jméno S.– C. D., nar. dne XY, ačkoliv věděla, že se jedná o padělaný doklad totožnosti.

2. Okresní soud v Liberci rozhodl následně tak, že podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku se upouští od potrestání obviněné. Podle § 101 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku bylo rozhodnuto, že se obviněné zabírá průkaz totožnosti občana Rumunska č. XY vystavený na jméno S.– C. D., nar. XY.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 5 T 128/2017, podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci v neprospěch obviněné odvolání, které směřovalo do výroku o upuštění od potrestání. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 31 To 228/2019, tak, že odvolání státního zástupce podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 31 To 228/2019, podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněné směřující do výroku o upuštění od potrestání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. i), l) tr. ř., když napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání obviněné, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí.

5. Nejvyšší státní zástupce posléze shrnuje dosavadní průběh trestního řízení a vymezuje ustanovení § 46 tr. zákoníku upravující institut upuštění od potrestání. Zdůrazňuje, že pachatel musí spáchat přečin, jehož spáchání lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě, přičemž vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a k dosavadnímu životu pachatele lze důvodně očekávat, že samotné projednání věci postačí k jeho nápravě, ale i ochraně společnosti. Uvádí, že smyslem ustanovení § 46 tr. zákoníku je dát průchod principu subsidiarity trestní represe, tam, kde z jednání pachatele po činu, i vzhledem k povaze činu, je zjevné, že si pachatel vzal pro další život ponaučení již ze samotného spáchání činu, popř. projednání věci před soudem. Podmínky pro uplatnění institutu upuštění od potrestání jsou ovšem stanoveny kumulativně, přičemž nesplnění, byť i jediné z nich, má za následek, že k upuštění od potrestání nelze přistoupit. Nejvyšší státní zástupce zastává názor, že v projednávané věci nebyly zákonné podmínky pro upuštění od potrestání obviněné bezezbytku naplněny.

6. Ve vztahu k naplnění podmínky lítosti pachatele nejvyšší státní zástupce uvádí, že vyjádření obviněné k její motivaci pro spáchání trestné činnosti je nekonzistentní. Projev lítosti pachatele by měl být autentický a upřímně míněný, neboť jen taková lítost je projevem skutečné sebereflexe jakožto předpokladu nápravy pachatele. Tak tomu v dané věci nebylo. Rovněž nelze mít za splněnou podmínku snahy po nápravě, když za projev takové snahy nelze považovat uzavření manželství s novým manželem, občanem České republiky, na jehož základě následně obviněná požádala o povolení pobytu z důvodu zachování celistvosti rodiny. Veškerá jednání obviněné byla vedena snahou setrvat na území České republiky, což bylo původním motivem jejího trestněprávního jednání. Nejvyšší státní zástupce považuje za nepřiléhavé pohlížet na snahu obviněné legalizovat svůj doposud nelegální pobyt na území České republiky poté, co došlo k odhalení této skutečnosti, jako projev snahy po nápravě. Ani povahu a závažnost konkrétního jednání obviněné podle názoru státního zástupce nelze považovat v relaci k trestným činům téhož druhu za jakkoliv bagatelní, zanedbatelnou, neboť se jedná naopak o typově zcela běžný způsob provedení tohoto přečinu (i z hlediska motivace a způsobu provedení), který svou povahou z míry obvyklosti nevybočuje. Naopak zdůrazňuje okolnosti, které svědčí o vyšší míře závažnosti spáchaného jednání – obviněná měla padělané doklady delší dobu, předložila padělaný doklad opakovaně, a to nejen v rámci soukromoprávních vztahů, ale i vůči orgánu veřejné moci. Nejednalo se tak o jednorázové nahodilé jednání. Nejvyšší státní zástupce poukazuje rovněž na skutečnost, že obviněná sledovala nedovolený cíl, jímž bylo dosažení nelegálního zaměstnání na území České republiky bez splnění dalších zákonných požadavků pro zaměstnání cizince z nečlenské země. Připomíná, že obviněná neoprávněně užívala výhod volného pohybu osob v rámci Evropské unie, na které jinak neměla nárok. Protiprávní cíle obviněné při úvahách soudů o upuštění od potrestání zůstaly zcela pominuty.

7. Nejvyšší státní zástupce vyjadřuje i pochybnosti o splnění podmínky, že samotné projednání věci postačí k nápravě pachatele, ale i k ochraně společnosti, když ze strany obviněné poukazuje na nedostatek sebereflexe. Větší pochybnosti má však o naplnění podmínky účinné ochrany společnosti. Upozorňuje na skutečnost, že pokud obecné soudy dovozují poskytnutí ochrany takovému protiprávnímu jednání prostřednictvím upuštění od potrestání s poukazem na nepřiměřenost zásahu do osobní a rodinné sféry pachatele, tak pak se legitimně táže, jakou zpětnou vazbu taková rozhodovací praxe představuje pro potencionální pachatele obdobného jednání, kteří zvažují získání pobytu na území České republiky, a to i nelegální cestou. Státní zástupce dále dodává, že důslednou ochranu zájmů společnosti na zákonném, kontrolovaném a bezpečném vstupu a pobytu cizinců z třetích zemí na území České republiky není možné ospravedlňovat odkazem na tíživé poměry obviněné a nemožnost dodatečné legalizace jejího pobytu. Takovým postupem by došlo ke zvýhodnění osob páchajících trestnou činnost proti řádným a zákonně postupujícím žadatelům o pobyt, což je ve svém důsledku spíše demotivující a kontraproduktivní ve vztahu k ochraně společnosti. Státní zástupce poté odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 5 Azs 46/2016. Na závěr dodává, že na jednání obviněné se musí nahlížet celistvě a zajistit ochranu společnosti.

8. S ohledem na shora uvedené skutečnosti nejvyšší státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s § 265r dost. 1 písm. b) tr. ř. podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 31 To 228/2019, dále zrušil ve výroku o upuštění od potrestání i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 5 T 128/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Nejvyšší soud dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a Okresnímu soudu v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodovat jiným než navrhovaným způsobem, vyjadřuje i pro tento případ souhlas s projednáváním věci v neveřejném zasedání [§ 265r dost. 1 písm. c) tr. ř.].

9. Na dovolání nejvyššího státního zástupce reagovala vyjádřením ze dne 24. 2. 2020 prostřednictvím svého obhájce Mg. Václava Dařbujana, obviněná H. D. Uvádí, že podané dovolání má podobu dalšího řádného opravného prostředku a svým obsahem odpovídá spíše odvolání. Podle názoru obviněné se nejvyšší státní zástupce snaží docílit překonání zásady volného hodnocení důkazů, ústnosti a bezprostřednosti a naráží rovněž i na § 265a odst. 4 tr. ř. Drtivá většina argumentů ze strany nejvyššího státního zástupce byla již učiněna v rámci odvolacího řízení a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož by mělo být podané dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť uplatňuje jen námitky již tvrzené v řízení před soudy nižšího stupně. Obviněná nesouhlasí s celkovou konstrukcí podaného dovolání, které je založeno na abstraktivní úloze na základě formalistického výkladu jednotlivých paragrafů ignorující reálné dopady na její osobu. Dále se domnívá, že nejvyšší státní zástupce opomenul řízení před Ústavním soudem, kdy bylo její ústavní stížnosti vyhověno, a ona uvízla v legislativní mezeře a byl jí odepřen styk s dcerou na Ukrajině. Důsledek, který jí postihl v trestním řízení, považuje za dostatečný suplement za jakoukoli sankci. Upozorňuje na délku trestního řízení a poukazuje na skutečnost, že s postupujícím časovým úsekem klesá i zájem společnosti na potrestání. Současně zmiňuje jedinečnost svého případu, když soud prvního stupně všechny podmínky řádně zvážil, a připomíná, že rozhodování o vině a trestu náleží obecným soudům. Ve vztahu ke své obhajobě dále konstatuje řádné žití na území České republiky, a že jí tedy není nutné segregovat od české společnosti a vystavovat ji nebezpečí nuceného vyhoštění zvláště za situace, kdy se provdala za občana České republiky. K námitce nejvyššího státního zástupce o účinné snaze po nápravě uvádí, že nelze reálně projevit učiněnou snahu po nápravě, neboť nedošlo k zásahu do chráněného zájmu, nýbrž pouze k jeho ohrožení. Doznání je tak jediné, co mohla v rámci snahy po nápravě učinit.

10. Stran nekonzistentnosti své výpovědi poukazuje na fakt, že takové jednání mohlo být podkladem pro odvolání, nikoliv již pro dovolání, v němž nelze přezkoumávat její lítost, to je ponecháno na posouzení soudu prvního stupně. Nejvyšší soud by tak mohl učinit pouze za předpokladu hrubého a přímého rozporu závěrů soudů a obsahu spisu. Odkaz nejvyššího státního zástupce na rozhodnutí správního soudu považuje za nic neříkající a již měl možnost se k němu vyjádřit soud druhého stupně. Cesta rozhodnutí prvostupňového orgánu v Libereckém kraji k Nejvyššímu správnímu soudu je velmi dlouhá a závěry tohoto soudu neodráží rozhodovací praxi příslušné pobočky Ministerstva vnitra. Obhájce obviněné si je jistý, že by bylo rozhodnuto o nuceném vycestování obviněné. Obviněná dala souhlas s případným rozhodnutím o dovolání ve veřejném zasedání.

11. Na závěr vyjádření obviněná prostřednictvím svého obhájce navrhuje, aby dovolání nejvyššího státního zástupce bylo odmítnuto a v případě, že nedojde k jeho odmítnutí, tak aby bylo zamítnuto.

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, tedy podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

14. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

15. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci je namítána taková alternativa uvedeného dovolacího důvodu, podle které lze dovolání podat, jestliže byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup, tj. v případech, kdy nebyly splněny podmínky podle § 46, § 47, nebo § 48 odst. 1 až 4 tr. zákoníku.

17. V obecné rovině se pak sluší dodat, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

18. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání nejvyššího státního zástupce. Dovolatel naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., resp. § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., spatřuje v nenaplnění podmínek pro upuštění od potrestání podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku.

19. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že nejvyšší státní zástupce uplatnil námitky právně relevantním způsobem, když namítá nesplnění zákonných podmínek pro použití institutu upuštění od potrestání podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem ke skutečnosti, že charakter dovolací argumentace nezaložil podmínky pro rozhodnutí o dovolání způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 tr. ř., tj. cestou jeho odmítnutí, Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející podle § 265i odst. 3 tr. ř. a seznal, že podané dovolání je důvodné.

20. Předně je třeba zmínit, že soud prvního stupně založil své závěry o splnění všech zákonných podmínek pro postup podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku na argumentaci, že pohnutkou obviněné byly tíživé poměry, které dovozuje z toho, že tato musela opustit svoji rodinu (sedmiletou dceru) a odcestovat na několik měsíců do zahraničí. Již z tohoto dovozuje její tíživé poměry. Soud zároveň přihlédl k dosavadnímu způsobu života a možnostem nápravy obviněné. Za polehčující okolnosti považoval úplné doznání obviněné a její dosavadní bezúhonnost, patrnost upřímné lítosti a svým způsobem nesnadné rozhodnutí o opuštění rodiny na Ukrajině, přijmutí dělnické profese v České republice i přes vysokoškolské vzdělání. Soud prvního stupně svoje stanovisko postavil rovněž na skutečnosti, že obviněná založila novou rodinu s občanem České republiky, který ji podpořil i u hlavního líčení a že podala žádost o povolení přechodného pobytu v zájmu spojení rodiny, z čehož dovozuje snahu po nápravě. Prvoinstanční soud vzal v úvahu také skutečnosti, že podle § 46a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), Ministerstvo vnitra ČR zruší platnost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny mimo jiné v případě, že cizinec, jemuž je takové povolení k pobytu vydáno, byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. Soud prvního stupně výslovně také zmínil, že nebyla prokázána účelovost nového sňatku s občanem České republiky. Soud druhého stupně nad rámec úvah soudu prvního stupně nikterak více obsahově takové závěry nerozvádí (viz str. 2-4, bod 5. – 7. usnesení soudu druhého stupně) s výjimkou uvedení okolností ohledně zrušení trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 31 To 228/2019, ve vztahu k nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. III. 3464/17.

21. Obecnými východisky pro upuštění od potrestání je ustanovení § 46 odst. 1 tr. zákoníku, podle nějž „[o]d potrestání pachatele, který spáchal přečin, jeho spáchání lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě, lze upustit, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a k dosavadnímu životu pachatele lze důvodně očekávat, že již pouhé projednání věci postačí k jeho nápravě i k ochraně společnosti.“ Tímto zákon vyjadřuje jednotlivé podmínky, za jejichž kumulativního splnění je možné upustit od potrestání, jejich pouhá formální deklarace však k postupu podle zmíněného ustanovení nepostačí. Jinak vyjádřeno, tyto podmínky musí být splněny souběžně a soud musí řádně odůvodnit jejich naplnění, nestačí pouhý nekonkrétní odkaz na jednotlivé zákonné podmínky § 46 odst. 1 tr. zákoníku.

22. Institut upuštění od potrestání je konkrétním projevem zásady humanity a pomocné úlohy trestní represe. Institut upuštění od potrestání je prostředkem výchovného rázu. Předpokládá, že už samotné trestní stíhání pachatele, tj. jeho odhalení, stíhání jako obviněného, projednání jeho činu před soudem a vyslovení viny, které v sobě obsahuje negativní zhodnocení pachatelova trestného činu soudem, může mít samo o sobě z hlediska individuální a generální prevence stejné účinky, které má jinak jen uložení trestu a jeho výkon (srov. též R 69/1957).

23. Jak již bylo naznačeno, především lze podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku upustit od potrestání pachatele, který spáchal přečin. Přečinem se podle legální definice obsažené v § 14 odst. 2 tr. zákoníku rozumí všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let. V posuzovaném případě byla obviněná uznána vinnou úmyslným trestným činem se zákonnou sazbou až tři léta odnětí svobody. Podmínka spáchání přečinu tak byla naplněna.

24. Dále bylo potřeba zkoumat, zda byla naplněna podmínka lítosti pachatele nad jeho spácháním přečinu. Splnění této podmínky je nezbytné posuzovat z vnitřního postoje pachatele k činu a jeho celkového následného chování po jeho spáchání. Zpravidla se splnění této podmínky projevuje oznámením trestné činnosti, náhradou škody nebo nemajetkové újmy, omluvou poškozenému, odstraněním nebo zmírněním škodlivých následků atd. Předpokladem lítosti je rovněž doznání, přičemž toto nemusí jít do všech podrobností, avšak musí být vylíčeny všechny právně významné a podstatné skutkové okolnosti (srov. ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. I, § 1-139. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 632–642. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-428-5.). Lítost však musí být skutečná, a nikoliv jen formální a vynucená vlivem okolnosti trestního řízení, např. hrozbou nepravomocně uloženého trestu.

25. Jak již bylo naznačeno, předpokladem lítosti je doznání pachatele ke spáchanému přečinu. Pouze v tomto ohledu bylo naplnění podmínky lítosti v dané věci splněno [obviněná se plně doznala k padělání a pozměnění veřejné listiny (průkazu totožnosti)], nicméně s ohledem na další okolnosti je třeba uzavřít, že se komplexně nejedná o naplnění podmínky projevení lítosti.

26. V návaznosti na shora uvedené je třeba soudu prvního stupně vytknout, že při hodnocení lítosti obviněné nepostupoval s patřičnou důsledností. Nevypořádal se totiž zejména s jejím projevem a ani jeden z obecných soudů v projednávaném případě nerozvedl úvahy o následném jednání obviněné po spáchání trestného činu, když soudy pouze poukázaly na nový sňatek s občanem České republiky a podanou žádost o povolení k přechodnému pobytu.

27. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvádí, že se obviněná ke spáchání trestného činu doznala a projevila nad ním lítost (bod 2. rozsudku soudu prvního stupně), nicméně okolnosti, ze kterých lítost obviněné soud dovodil, nejsou patrné, a to ani z protokolu o hlavním líčení (obviněná explicitně lítost nevyjádřila, obhájce tak konstatoval až v závěrečné řeči). Nelze ani pominout rozdílnou výpověď obviněné v přípravném řízení a před soudem v hlavním líčení, kdy v přípravném řízení uváděla jako pohnutku spáchání předmětného trestného jednání pracovní důvody a až u hlavního líčení zdůrazňovala spojení své tehdejší rodiny, když rozpory mezi její výpovědí z přípravného řízení a u hlavního líčení nijak nehodnotí, takže nelze vyloučit účelovost její výpovědi. Zde také nelze pominout, že samotný soud prvního stupně dospívá k závěru, že pohnutkou jednání obviněné byly pracovní důvody uváděné v přípravném řízení. Již z tohoto závěru soudu prvního stupně je nepochybné, že tento soud sám jistým způsobem zpochybňuje doznání obviněné v tom smyslu, že se jednalo o doznání upřímné (viz bod 6. rozsudku soudu prvního stupně). V takovém případě s určitostí nelze hovořit o kritickém přístupu obviněné ke spáchanému činu. Zcela formalistické se pak jeví konstatování soudu prvního stupně, že při ukládání trestu přihlédl k možnostem nápravy, zohlednil jednání obviněné po činu, jakož že i zvážil polehčující i přitěžující okolnosti případu (bod 9. rozsudku soudu prvního stupně), když nějaké jeho bližší úvahy v rozsudku zcela absentují.

28. Rovněž naplnění znaku lítosti obviněné nad spáchaným přečinem je jistým způsobem vysloveno toliko obecně, což je zcela nedostačující, když soud prvního stupně nějaké bližší úvahy ohledně upřímné lítosti obviněné neuvedl, jen odkázal na její osobní výslech. Jinak vyjádřeno, soud prvního stupně se opřel jen o konstatování, že obviněná upřímnou lítost projevila. Vůbec nesdělil, z čeho tato upřímná lítost pramení a jak konkrétně ji obviněná a v jakém směru projevila. Nerespektoval tudíž, že musí jít o vnitřní postoj pachatele k tomuto činu a jeho celkové následné chování po spáchání přečinu. Přitom zpravidla jen slovní vyjádření samo o sobě nestačí, ale je zpravidla nutné další aktivní jednání, např. oznámení trestné činnosti, náhrada škody, omluva poškozenému, odstranění nebo zmírnění jiných škodlivých následků spáchaného přečinu apod.

29. Lze tedy uzavřít, že celkové chování obviněné po činu nesvědčí o jejím skutečně vnitřně pociťovaném kritickém přístupu ke spáchanému činu, nýbrž že její jednání, které následovalo po krocích orgánů činných v trestním řízení, bylo motivováno právě tím, aby si vytvořila příznivější pozici pro rozhodnutí soudů, nikoliv snad opravdovou změnou jejího postoje k věci. Jak již přitom shora řečeno, lítost nad činem musí být skutečná, nikoliv pouze účelová a formálně vyjádřená pod tíhou postupu orgánů činných v trestním řízení. Pokud jde o celkové následné chování obviněné po činu, je třeba hodnotit všechny skutečnosti komplexně, a to již od momentu spáchání činu.

30. Uvedené postoje obviněné nesvědčily ani o tom, že by projevovala „účinnou snahu po nápravě“, která je dalším předpokladem pro upuštění od potrestání. Jde o nápravu samotného pachatele (lítost pachatele a její projevy jsou zde prvním předpokladem, dále to může být zanechání škodlivých návyků pachatele, přerušení jeho styků s nevhodnou společností, snaha o odstranění jiných kriminogenních vlivů apod.) Rovněž zde se vyžaduje, aby nebyla jen formální a aby její výsledek byl reálně dosažitelný. Skutečnost, že se obviněná provdala za občana České republiky a podala žádost o udělení dlouhodobého pobytu nelze považovat za snahu pro nápravu. Zlegalizováním pobytu na území České republiky na základě spojení rodiny uzavřením nového manželství s občanem České republiky nelze považovat za účinnou snahu po nápravě a za těchto okolností o skutečnou snahu po nápravě u obviněné nešlo. Obecně aniž by Nejvyšší soud jakýmkoliv způsobem hodnotil, zda se jednalo o jisté účelové jednání ze strany obviněné či o projev skutečného vztahu je třeba uvést, že se jedná o velmi častou situaci, kdy osoby cizí státní příslušnosti, které z určitých důvodů nezískají povolení k pobytu na našem území, se snaží svůj pobyt na našem území následně legalizovat a samotná skutečnost, že obviněná uzavřela manželství s občanem České republiky, nemůže být interpretována jako naplnění znaku účinné snahy po nápravě protiprávního jednání. Uvedená podmínka § 46 odst. 1 tr. zákoníku tedy rovněž nebyla naplněna.

31. Nejvyšší soud však shledal, že se není možno ztotožnit ani s názorem soudu prvního stupně stran vyhodnocení povahy a závažnosti spáchaných přečinů, když v tomto směru v rozhodnutí soudu jakékoliv úvahy absentují (viz body 11. a 12. rozsudku soudu prvního stupně). Obdobně postupoval soud druhého stupně, když tento toliko zdůraznil, že motiv obviněné k obstarání padělku průkazu totožnosti byl vcelku pochopitelný s ohledem na situaci na Ukrajině a její osobní a rodinné problémy (viz bod 7. usnesení soudu druhého stupně). Zde je třeba uvést, že obecně většina pachatelů obdobné trestné činnosti je primárně vedena snahou vyřešit svoji tíživou situaci, ve které se nachází na území domovského státu (např. nedostatek pracovních příležitostí).

32. Zde je na místě třeba uvést, že povahu přečinu určují především jeho zákonné znaky (zejména druh a význam chráněného zájmu, jednání charakterizující jeho objektivní stránku, forma zavinění), tak také konkrétní okolnosti, za nichž byl přečin spáchán (způsob provedení činu, pohnutka pachatele, způsobené následky, existence polehčujících a přitěžujících okolností). Spáchání přečinu za některé z přitěžujících okolností (§ 42 tr. zákoníku) může být překážkou pro upuštění od potrestání. Závažnost spáchaného přečinu pak vyplývá zejména z toho, s jakou intenzitou, v jaké výši nebo v jakém rozsahu byly naplněny jednotlivé znaky trestného inu, o jak typově závažný trestný čin jde, jak významné okolnosti ho charakterizují, jak intenzivně byly naplněny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, polehčující a přitěžující okolnosti, kolik takových okolností pachatel naplnil atd. Z pohledu těchto naznačených hledisek, je třeba uvést, že jakékoliv bližší úvahy v rozhodnutí soudů nižších stupňů chybí.

33. Obecně je třeba zdůraznit, že při hodnocení povahy spáchaného přečinu nelze souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, že jde o méně závažný čin, když tomuto závěru neodpovídá ani trestní sazba a druhy trestů, které bylo možno za uvedený přečin uložit. V dané věci byla obviněná uznána vinnou dvěma přečiny, které naplňovaly stejnou skutkovou podstatu, když za uvedené přečiny bylo možno obviněné uložit trest odnětí svobody až na tři léta nebo trest zákazu činnosti. Na rozdíl od soudů nižších stupňů má Nejvyšší soud za to, že se nejednalo o bagatelní trestný čin, čemuž nakonec nenasvědčuje ani samotná trestní sazba. Zde je nezbytné uvést, že již z pohledu trestu odnětí svobody, který bylo možno obviněné za dané přečiny uložit, je nepochybné, že se jedná typově o závažnější přečin. Na tomto místě je nutno zdůraznit, že za přečin se považují všechny nedbalostní trestné činy a úmyslné trestné činy, na něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let (§ 14 odst. 2 tr. zákoníku). Horní hranice trestu, který lze podle daného ustanovení za předmětný přečin uložit tedy svědčí o tom, že se jedná o závažnější přečin, když horní hranice je stanovena nad polovinu zákonné trestní sazby uvedené v § 14 odst. 2 tr. zákoníku, určující úmyslné trestné činy, které se považují za přečin. Nelze pominout ani skutečnost, že se obviněná dopustila úmyslné trestné činnosti, když jednala v úmyslu přímém [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a dopustila se dvou přečinů. Současně nelze přehlédnout, že spácháním uvedených přečinů došlo k narušení kontroly vstupu cizinců pocházejících ze států nacházejících se mimo členské státy Evropské unie, když obviněná předmětný padělaný doklad použila k tomu, aby nelegálně vstoupila na území České republiky, ale zejména k tomu, aby zde získala pracovní místo. Závažnost jednání obviněné také zvyšuje skutečnost, že opakovaně použila padělaný identifikační průkaz totožnosti, a to jednak v soukromoprávních vztazích (při uzavření zaměstnaneckého poměru), a jednak vůči orgánům veřejné moci (policejnímu orgánu). Na jednání obviněné tudíž nelze podle Nejvyššího soudu skutečně pohlížet jako na bagatelní, zanedbatelné jednání, neboť obviněná padělanými doklady disponovala delší dobu, opakovaně je používala (nejméně ve dvou prokázaných případech), opakovaně profitovala z protiprávního jednání na základě předložení padělaných dokladů, čímž sledovala nedovolený cíl, jímž bylo dosažení nelegálního zaměstnání na území České republiky bez splnění dalších zákonných podmínek pro zaměstnání cizinců z nečlenské země Evropské unie. Obviněná prokazatelně užívala výhod volného pobytu osob v rámci Evropské unie, na které by jinak neměla nárok a chtěla tak dosáhnout neoprávněných výhod na úkor osob, které se musely podrobit standardnímu řízení pro získání pobytu, ale zejména možnosti zaměstnání na území České republiky. S ohledem na uvedené skutečnosti se Nejvyšší soud musí ztotožnit s názorem nejvyššího státního zástupce, že vlastní trestněprávní jednání obviněné (užití padělaných dokladů) bylo prostředkem pro dosažení dalšího protiprávního cíle (získání pracovního místa na území České republiky), což soudy nižších stupňů při úvahách o upuštění od potrestání u obviněné zcela pominuly.

34. Dosavadní život pachatele jako další předpoklad k upuštění od potrestání musí dávat dostatečně odůvodněnou prognózu pozitivního vývoje pachatelova chování a toho, že se napraví i bez uložení trestu. Předpokladem je zpravidla dosavadní bezúhonnost pachatele, vedení řádného života před spácháním činu i po něm (až do rozhodování soudu). Vyžaduje se, aby pachatel nebyl před spácháním trestného činu soudně trestán (resp. aby se alespoň mohlo takto hledět na pachatele), aby hodnocení jeho osoby bylo pozitivní a zpravidla též aby nebyl postižen pro přestupek obdobného druhu, lze-li k takovému postihu přihlížet. Ohlédne-li Nejvyšší soud od jednání obviněné, jež má podklad související s trestněprávním jednáním projednávaném v posuzované věci, tak je možné shledat naplnění takové podmínky.

35. Současně se pro možnost aplikovat ustanovení § 46 odst. 1 tr. zákoníku, a tedy možnost upustit od potrestání vyžaduje, aby samotným projednáním věci před soudem byla zajištěna i ochrana společnosti. Zde je na místě zmínit, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. V dané věci je třeba uvést, že i v tomto směru v rozhodnutí soudů nižších stupňů nějaké bližší úvahy ohledně naplnění této podmínky absentují, když se lze toliko domnívat, že soudy nižších stupňů mají za to, že by se v případě uložení trestu obviněné jednalo o nepřiměřený zásah do osobní a rodinné sféry obviněné, což ovšem jen stěží lze vztáhnout k zajištění ochrany společnosti, takže z tohoto pohledu jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů v podstatě nepřezkoumatelná. Uvedené skutečnosti by se daly podřadit pod osobní a rodinné poměry obviněné, nikoliv pod skutečnosti vztahující se k požadavku, aby v případě upuštění od potrestání takový postup bylo možno považovat za dostatečný i z hlediska zajištění ochrany společnosti.

36. Zde je také nezbytné poukázat na účel trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Ze slovního, logického a teleologického výkladu tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému, či úvahy poškozeného, zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má ještě rozměr morální, etický a hodnotový. Smyslem trestního řízení je mimo jiné i snaha orgánů činných v trestním řízení zjistit, zda byl spáchán trestný čin, kdo jej spáchal a jak. Při této činnosti by orgány činné v trestním řízení měly usilovat, aby ani jediný trestný čin nezůstal utajen a aby se tak žádný z pachatelů nevyhnul trestní odpovědnosti (srov. Šámal, P., Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck 2005, str. 4). Lze mít za to, že jestliže bylo dosaženo nápravy pachatele a ochrany společnosti již tím, že věc pachatele byla projednána před soudem, a výrokem o vině bylo vyjádřeno negativní zhodnocení pachatelova činu, pak je uložení trestu nejen zbytečné, ale také neodůvodněné. Současně to však na druhé straně znamená, že upuštění od potrestání není rezignací na plnění zejména ochranné funkce trestního práva, ale musí být odůvodněno z hlediska jak individuální prevence, tak také generální prevence.

37. Z pohledu požadavku na zajištění ochrany společnosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že při posuzování naplnění potřeby ochrany společnosti není možno přehlédnout, že jednání obviněné nevykazuje žádné mimořádné okolnosti proti trestné činnosti jiných pachatelů, kteří se dopouštějí daného přečinu z toho pohledu, že by byly něčím výjimečné proti jednání jiných pachatelů, kteří se dopouštějí stejné trestné činnosti. Naopak je třeba mít za to, že v praxi většina pachatelů, kteří se dopustili této trestné činnosti v souvislosti s neoprávněným pobytem na našem území, byla vedena pracovními důvody popř. rodinnými důvody, kdy chtějí pracovat či pobývat na našem území bez příslušného povolení, přičemž skutečnost, že jsou osobami dosud bezúhonnými, není výjimečná, naopak se jedná často o standardní skutečnost, když řada těchto osob v zemích svého pobytu je vystavena určitým tíživým poměrům, jako např. problémům při získání odpovídající práce, špatná finanční situace jejich rodiny apod. Současně také nelze pominout, že samotná obviněná u hlavního líčení připustila, že důvodem jejího postupu bylo, že nechtěla na rozdíl od jiných osob čekat fronty na pas a udělení pracovního povolení, tedy na rozdíl od jiných osob nebyla ochotna se podrobit standardnímu postupu při získání pasu a pracovního povolení. Již tento její postup svědčí o jisté snaze obviněné získávat neoprávněné výhody při nedodržení právních předpisů, a pokud by takový postup byl akceptován, tak by to nepochybně mělo demotivující účinek na jiné osoby, které dodržují zákony bez ohledu na své tíživé poměry. I z tohoto pohledu je třeba zvažovat otázku naplnění ochrany společnosti, když je třeba skutečně mít za to, že je nezbytné zvažovat zpětnou vazbu rozhodnutí o upuštění od potrestání na potenciální pachatele stejné trestné činnosti, kteří uvažují zajištění pobytu na území České republiky nelegální cestou.

38. Pokud soudy nižších stupňů zdůrazňují skutečnost, že by uložení trestu obviněné vedlo k tomu, že by jí nemohlo být uděleno povolení k pobytu, tak je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud si je vědom, že ve smyslu § 46a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, Ministerstvo vnitra ČR zruší platnost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny mimo jiné v případě, že cizinec, jemuž je takové povolení k pobytu vydáno, byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. Nicméně soudy nemohou trestněprávní jednání obviněné omlouvat rodinnou situací obviněné, která není nijak výjimečná, neboť v obdobné situaci se nachází mnoho jejích krajanů, resp. příslušníků ukrajinské národnosti, kteří musí rovněž opustit rodiny z důvodu finanční tísně, kdy si seženou zaměstnání na západ od Ukrajiny s mnohonásobně vyšším příjmem než v jejich domovině, avšak při pracovním i pobytovém povolení neporušují zákon a snaží se jednat v souladu s národními (českými) právními předpisy, potažmo s předpisy Evropské unie. Jak již bylo uvedeno, pohnutka obviněné nebyla ničím neobvyklá od ostatních případů téhož charakteru. S ohledem na shora uvedené skutečnosti je tedy nezbytné zdůraznit, že upuštění od potrestání nelze ukládat pouze s odkazem na případný negativní výsledek ve správním řízení o udělení dlouhodobého (přechodného) pobytu na území České republiky pro pachatele. Materiálně by se totiž takovým postupem poskytovalo zvýhodnění osobám, které jednají protiprávně při získávání pobytu na našem území proti osobám, které postupují řádně a v souladu se zákonem při získávání pobytu na našem území.

39. Bez ohledu na shora uvedené závěry je vhodné z pohledu argumentace soudů ohledně postupu podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců v platném znění, odkázat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 6 Azs 422/2017, ve kterém konstatoval: „Skutečnost, že zákon o pobytu cizinců výslovně nepředepisuje posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí podle § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců do rodinného a soukromého života, na rozdíl od jiných rozhodnutí vydaných podle tohoto zákona, znamená pouze tolik, že zákonodárce typově vyhodnotil dopady takových rozhodnutí do soukromého a rodinného života jako nízké, až zanedbatelné. Nelze však současně ztrácet ze zřetele, že Česká republika je mimo jiné smluvní stranou Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jejíž článek 8 zavazuje smluvní státy k respektu vůči soukromému a rodinnému životu každého jednotlivce. Povinnost zvážit přiměřenost dopadu každého rozhodnutí do těchto práv tak vyplývá přímo z Úmluvy.“ Byť se toto rozhodnutí přímo nevztahuje k § 46a odst. 1 zákona o pobytu cizinců v platném znění, lze mít za to, že jeho závěry jsou jistým způsobem obecně aplikovatelné.

40. Je možno připustit, že trestní řízení jako celek trvalo poměrně delší dobu z důvodu podané ústavní stížnosti, o které bylo rozhodnuto nálezem ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 3464/17, když návrh obviněné byl podán dne 7. 11. 2017. Taková skutečnost by se případně mohla projevit ve výši a druhu uloženého trestu, nikoliv v tom, že by bylo možno upustit od potrestání obviněné. Zde je nezbytné zdůraznit, že byť bylo ústavní stížnosti vyhověno ve smyslu porušení práv obviněné při podání odporu proti trestnímu příkazu (právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na tlumočníka podle čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), nebyly obecným soudům nikterak uděleny pokyny pro meritorní rozhodnutí, tedy ze shora citovaného nálezu Ústavního soudu nemohl soud prvního stupně, potažmo ani soud druhého stupně, dovodit závěr, že by měl od potrestání upustit.

41. Ze všech takto rozvedených důvodů Nejvyšší soud přisvědčil podanému dovolání nejvyššího státního zástupce v tom, že soud prvního stupně, jakož i soud druhého stupně, nesplnily své povinnosti, jež jim zákon v ustanovení § 46 odst. 1 tr. zákoníku ukládá. Jestliže jsou zákonem stanoveny v tomto ustanovení jednotlivé podmínky, které musí být současně splněny, je povinností soudu, aby každou z nich s ohledem na výsledky provedeného dokazování posuzoval a z hlediska zjištěných okolností činu a poměrů pachatele, jakož i z jeho chování po činu dovozoval, zda byly či nebyly naplněny. Přitom je nutné, aby soud zvažoval všechna zjištění ke každé z těchto podmínek se pojící, neboť není soudu dáno na výběr, ke které z rozhodných zjištěných okolností přihlédne a ke které nikoliv. Nepostačuje v této souvislosti jen poukázat na to, že jmenovitě uvedené podmínky byly u pachatele dány, ale je třeba též uvést, z jakých konkrétních skutečností takový závěr plyne (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 933/2016). Takto soudy nižších stupňů nepostupovaly, když nejenže svůj postup řádně neodůvodnily, jednak nelze mít ta to, že by v dané věci byly splněny podmínky pro postup podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku.

42. Nejvyšší soud proto dospěl k názoru, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 31 To 228/2019, byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i), l) tr. ř., když soud prvního stupně upustil od potrestání, aniž by byly splněny zákonné podmínky pro tento postup a soud druhého stupně za takové situace odvolání státního zástupce zamítl. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 31 To 228/2019, v celém rozsahu, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 5 T 128/2017, ve výroku o upuštění od potrestání, jakož i další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
43. Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud v Liberci bude muset znovu projednat věc obviněné H. D. a rozhodnout o ní. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Musí především postupovat v souladu s procesními ustanoveními trestního řádu o způsobu rozhodování o opravném prostředku.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 6. 2020


JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu