Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/14/2019
Spisová značka:11 Tdo 291/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.291.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Množství větší než malé
Přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu
Subsidiarita trestní represe
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 284 odst. 2 tr. zákoníku
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C

11 Tdo 291/2019-132


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 3. 2019 o dovolání obviněného M. Š., nar. XY v XY, XY, státního příslušníka XY, na území ČR bytem XY, XY, adresa pro doručování XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2018, č. j. 9 To 301/2018-95, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 81/2018, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Dosavadní průběh řízení

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 7. 2018 , č. j. 19 T 81/2018-65, byl obviněný M. Š. uznán vinným přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku. Za toto jednání mu byl uložen podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 4 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Trestná činnosti obviněného spočívala v tom, že dne 19. 4. 2018 v XY, na ul. XY, v 1. patře domu, v bytě č. 1, byl zadržen policejním orgánem a v uvedené době u sebe pro vlastní potřebu přechovával dva plastové sáčky s krystalickou látkou o celkové hmotnosti 2,687 g, v níž byla zjištěna přítomnost metamfetaminu o koncentraci 58,0 %, tedy 1,558 g metamfetaminu base, ačkoliv si jako uživatel musel být vědom, že metamfetamin je psychotropní látka uvedená v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s ustanovením § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a nebyl držitelem povolení k zacházení s návykovými látkami. V podrobnostech popisu skutkového děje Nejvyšší soud odkazuje na předmětný rozsudek obvodního soudu.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze dne 25. 10 2018 usnesením č. j. 9 To 301/2018-95, kterým odvolání obviněného zamítl.

II.

Dovolání obviněného a vyjádření k němu

Posledně uvedené usnesení Městského soudu v Praze napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř.

Obviněný konstatoval nesprávnost závěrů obou nižších soudů v následujícím směru. Předně má za to, že nebyl úplně a objektivně zjištěn skutkový stav, neboť v odvolacím řízení nebylo dokazování doplněno o nové znalecké zkoumání jeho zdravotního stavu. Obviněný zneužívá pervitin a potřebuje se ze své závislosti léčit. Sám si nedokáže pomoci, přičemž pro jeho tělo je k uklidnění závislosti nezbytná látka odpovídající čistému obsahu drogy 1,558 g. V daném ohledu obviněný namítl, že při znaleckém zkoumání nebyla zohledněna odchylka, která běžně činí 5 %, a tedy by potřebnou hodnotu stěží překročil jako prvokonzument, natož jako silně závislá osoba. Zajištěný objem látky totiž pro něj představuje jedno až dvoudenní spotřebu. Dané skutečnosti mají přitom vliv jak na prokázání objektivní stránky trestného činu (stran zkoumání míry překročení množství metamfetaminu base), tak ohledně otázky subjektu trestné činnosti (v podobě znaleckého zkoumání stavu závislosti obviněného, který již dříve byl postižen za jednání spojené s jeho drogovou závislostí). Obviněný zdůraznil, že je vysokoškolsky vzdělaný člověk, dříve poměrně profesně úspěšný, který propadl droze a nedokáže si pomoci. Pobyt za mřížemi nepředstavuje řešení jeho životní situace, za které spíše považuje nařízení ochranného léčení, nejlépe ústavní formou.

Pochybení se dále soudy dopustily z hlediska posouzení subjektivní stránky jeho jednání, neboť u obviněného nelze dohledat ani nepřímý úmysl. Přesnou míru obsahu metamfetaminu base neznal, ani znát nemohl, a tudíž neměl „předzásobou“ pro svou potřebu úmysl překročit povolený objem drogy. Toto překročení je pak velmi nízké.

V závěru svého dovolání obviněný uvedl, že soudy svým postupem překročily hranice ultima ratio ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí městského i obvodního soudu a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolaní se státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.

III.
Přípustnost a důvodnost dovolání

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve konstatuje, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Je třeba zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., pročež Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné námitky jsou podřaditelné pod důvody, na nichž svůj mimořádný opravný prostředek vystavěl, v tomto případě konkrétně podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně pak může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, a to za situace, kdy to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými, a jestliže dovolatel existenci takového rozporu namítá. V takovém případě dochází k dotčení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy.

V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.

Druhým důvodem dovolání, jenž byl uplatněn obviněným podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Při promítnutí výše uvedeného lze tedy konstatovat následující. Lze stručně rekapitulovat, že obviněný ve svém dovolání brojí proti závěrům, které učinily soudy prvního i druhého stupně, a to konkrétně ve smyslu zjištění množství psychotropní látky, kterou přechovával, když má za to, že nebyla zohledněna 5% odchylka při zkoumání látky, stejně jako má její vlastní množství za hraniční, resp. nízké s ohledem na jeho osobu, neboť pro něj představuje jedno či dvou denní dávku. Za dané situace si proto ani nemohl být vědom celkového obsahu čisté hodnoty metamfetaminu, na což nebylo reflektováno při konstrukci subjektivní stránky trestného činu. Namístě bylo i podrobnější zkoumání jeho závislosti, potažmo zdravotního stavu. Nižší soudy tak svým postupem měly vybočit z mezí vytyčených subsidiaritou trestní represe. V neposlední řadě nebylo třeba ukládat trest spojený s přímým výkonem odnětí svobody, ale přiléhavějším se mu jeví uložení ochranného léčení v ústavní formě.

Nejvyšší soud v prvé řádě musí poukázat na skutečnost, že v podstatě veškeré námitky, které obviněný užil ve svém dovolání, byly již uplatněny z jeho strany v řízení před odvolacím soudem. Ten pak na jejich existenci reflektoval ve svém usnesení a řádně se s jejich obsahem vypořádal. Současně se jedná o argumentaci, která fakticky nesměřuje do zákonem předvídaných dovolacích důvodů, ale obviněný daným způsobem napadá vlastní průběh dokazování ze strany nalézacího a odvolacího soudu a hodnotící závěry, který tyto soudy přijaly. Pokud tak obviněný činí, nelze než jeho postup považovat za snahu dosáhnout jiného posouzení důkazů, a to způsobem, který on sám vnímá jako účelově nejvýhodnější. Námitky takového druhu proto nepodléhají zákonným dovolacím důvodům, o něž svůj mimořádný opravný prostředek obviněný opřel. S maximální tolerancí pak lze pod důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označit námitku obviněného o chybném posouzení subjektivní stránky trestného činu, když rozporuje svou možnost znát přesné množství čistého objemu psychotropní látky.

Lze konstatovat, že již odvolací soud věnoval adekvátní pozornost všem skutkovým okolnostem případu a své hodnotící závěry pak správně rozvedl zejména v bodech 5 a 6 odůvodnění svého usnesení. Bylo tak reagováno jak na zdravotní situaci obviněného, a to jak samotným jeho lékařským vyšetřením z hlediska dalšího možného provádění úkonů trestního řízení, tak zhodnocením tvrzení obviněného o množství a frekvenci užívání psychotropní látky. Soudy pak postupovaly na základě závěrů odborného vyjádření, podle něhož jím přechovávaná látka o celkové hmotnosti 2,687 g obsahovala 58% koncentrace metamfetaminu, tedy 1,558 g metamfetaminu base. Toto množství bylo následně městským soudem podřazeno výkladu ve smyslu usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 a stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013 (R 15/2014). Správně tak odvolací soud poukázal na hodnotová kritéria vymezení nejmenšího množství účinné psychotropní látky, jež musí obsahovat látka označená jako droga, aby bylo její zkoumané množství považováno za větší než malé, tedy množství, které je též hraničním pro posouzení jednání ve smyslu § 284 odst. 1, resp. odst. 2 tr. zákoníku. V případě psychotropní látky bylo bezezbytku správně zkonstatováno, že se jedná o množství nejméně 0,5 g účinné látky metamfetaminu, popř. 0,6 g u soli hydrochloridu metamfetaminu. Odborným zkoumáním zjištěné množství 1,558 g tak rozhodně nepředstavuje hraniční hodnotu, jak namítá obviněný, a to i v případě jím prezentované odchylky v měření, kterou dále již neodůvodnil. V daném kontextu došlo ze strany odvolacího soudu též k nápravě nesprávné kalkulace, kterou ve svém odůvodnění učinil nalézací soud (ve shodě s odůvodněním obžaloby), stanovil-li tuto hranici množstvím 0,9 g metamfetaminu.

Nejvyšší soud považuje též za podstatné, a z hlediska otázky hodnocení subsidiarity trestní represe za správné, pokud odvolací soud své závěry vystavěl nejen na konkrétních okolnostech nyní projednávaného případu, ale vzal v potaz komplexní soubor poznatků učiněných k osobě obviněného. Pokud se dovolatel, byť velmi kuse, dožaduje aplikace zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, lze konstatovat, že podle ustanovení § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Primárně tedy platí, že každý protiprávní čin vykazující všechny znaky uvedené v trestním zákoníku je trestným činem a je třeba vyvodit patřičnou trestní odpovědnost za jeho spáchání. Takový závěr je však v případě méně závažných trestných činů možno korigovat použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (k tomuto blíže srov. závěry stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 , publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Konkrétní okolnosti případu je tak třeba posuzovat ve světle kritérií společenské škodlivosti, která nepředstavuje zákonný znak trestného činu, ale má povahu jednoho z hledisek uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a v návaznosti na ni pak užití trestního práva jako ultima ratio.

Lze tedy shrnout, že při posuzování trestnosti jednání pachatele musí soud nejen uvážit existenci pojmových znaků trestného činu, ale podrobit tyto zkoumání, zda se skutečně jedná o natolik závažný případ protispolečenského jednání, na nějž je třeba aplikovat normy trestního práva. Otázka společenské škodlivosti pak musí být vykládána ve světle příslušných okolností konkrétního případu (typicky zejména osoby pachatele, jeho pohnutky, stadia, v němž jednání bylo ukončeno) a s přihlédnutím k povaze zamýšleného hodnocení trestné činnosti.

Obviněný ve svém dovolání argumentoval tím, že je osobou těžce závislou na pervitinu, přičemž množství u něj zajištěné psychotropní látky představuje dávku na jeden či dva dny. Odvolací soud se velmi přiléhavě vypořádal s jemu předloženým znaleckým posudkem, ve vztahu k němuž připomněl, že obviněný je osobou zneužívající drogy opakovaně a dlouhodobě, při plném vědomí možných důsledků jejich požití na své jednání. Jako takový si proto musel být vědom nejen povahy a škodlivosti držené psychotropní látky, ale též jejího množství. Nelze si rovněž nepovšimnout, že ve vztahu k omamným látkám se obviněný dopouštěl též své předchozí trestné činnosti, za niž byl v minulosti postižen. Lze tak v prvé řadě připomenout odsouzení pro přečin podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 1 T 30/2017, kdy byl jmenovanému uložen trest odnětí svobody podmíněně odložený na zkušební dobu do 15. 9. 2021, za současného vyslovení dohledu probačního úředníka, ve spolupráci s nímž se měl podrobovat psychologickým programům zaměřeným na drogovou problematiku a zkouškám na přítomnost drog v jeho těle. Již nalézací soud přitom konstatoval zjištění, že dle vyjádření Probační a mediační služby Praha daný dohled neplní svůj účel, obviněný je nekontaktní a uvedených programů se neúčastní. Nejvyšší soud může jen pro stručnost odkázat na podrobný přehled další trestné činnosti obviněného, kterou podal odvolací soud v bodě 7 odůvodnění svého usnesení, kdy tato svou povahou (§ 337 tr. zákoníku) a opakovaným dopouštěním se protiprávního jednání ve zkušební době podmíněných odsouzení jen podtrhuje skutečný charakter osoby obviněného, jakožto osoby, která rezignovala na jakékoliv dodržování společenských norem, a to i přes varování v podobě předchozích odsouzení. Ostatně také samotný přístup obviněného ve stávajícím trestním řízení, který lze označit jako snahu vyhýbat se kontaktu s příslušnými orgány, je zřejmým důkazem, že obviněný jedná účelově a bez jakékoliv snahy o nápravu svého jednání či odbourání škodlivé závislosti na psychotropních látkách.

Z výše uvedených důvodů proto byly otázky zavinění, či aplikace ultima ratio odvolacím soudem zcela správně vyhodnoceny a není namístě uvažovat o jiných závěrech, než které učinily nižší soudy, pokud dospěly nejen k názoru o naplnění veškerých formálních znaků trestné činnosti podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, ale též nemožnosti užít při řešení otázky společenské škodlivosti jednání jmenovaného ve světle požadavku subsidiarity trestní represe, jiných, než trestněprávních norem.

S poukazem na všechny výše rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění učiněná v soudním řízení objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného v takovém rozsahu, jako to učinily soudy prvního a druhého stupně. Je tak možno učinit závěr, že předmětný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soudy zvolily odpovídající právní kvalifikaci a k pochybení nedošlo ze strany odvolacího soudu ani ve výroku o trestu. Na tomto místě, byť obviněný nepodřadil svému dovolání zákonný důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze alespoň stručně doplnit, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody byl vyměřen zcela v mantinelech zákonné trestní sazby a jeho délku stanovenou v první čtvrtině takové sazby rozhodně nelze považovat za jakkoliv nepřiměřeně přísnou, ba naopak. Z odůvodnění rozhodnutí soudů pak vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí hmotněprávními vadami, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení jemu přisouzené trestné činnosti.

Pokud se týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný též uplatnil, pak Nejvyšší soud konstatuje, že v úvahu nepřichází žádná ze dvou alternativ daného ustanovení tak, jak byly rozvedeny výše v odůvodnění tohoto usnesení. Zejména je třeba konstatovat, že odvolací soud, jako soud druhého stupně, konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku rozhodl ve veřejném zasedání a po přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§ 254 tr. ř.). K druhému z možných případů je nutno uvést, že, jak bylo podrobně rozvedeno výše, Nejvyšší soud neshledal, že by námitky obviněného naplňovaly jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pročež shora uvedenými námitkami není naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 11 Tdo 844/2013). V podrobnostech proto lze odkázat na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

IV.
Závěrečné shrnutí

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. 3. 2019


JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu


Vypracoval:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.