Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/26/2020
Spisová značka:32 Cdo 4038/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.4038.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E

32 Cdo 4038/2019-285


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně AVG group, s. r. o., se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 1190/43, identifikační číslo osoby 26927608, zastoupené Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, proti žalované Z., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc., advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, o zaplacení částky 1 662 783 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 239 C 30/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2019,č. j. 27 Co 298/2017-261, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 18 247 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.


Odůvodnění:


Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 5. 2017, č. j. 239 C 30/2016-123, uložil žalované zaplatit žalobkyni 1 612 783 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 50 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III.)

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), ve výroku III. o náhradě nákladů řízení jej změnil co do výše a platebního místa (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, majíc za to, že „by posouzení právní otázky, na níž rozhodnutí ve věci záviselo, mělo být modifikováno“. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.

Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Formuluje-li dovolatelka otázku „zda uvedení ručitele dlužníkem v omyl nemůže mít právní význam ani v případě, kdy dlužník a věřitel postupují ve shodě k újmě ručitele (tedy kdy jde do jisté míry o zneužití práva)“, majíc za to, že by měla být tato dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak než v rozhodnutích, která konkrétně cituje, nemůže být prostřednictvím této otázky přípustnost dovolání založena, poněvadž na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá, tuto otázku odvolací soud neřešil, stran této otázky neučinil žádný závěr, jež by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Odvolací soud založil své rozhodnutí na zjištění, že smlouva o dílo č. 201402 byla uzavřena mezi žalobcem jako zhotovitelem, společností Jihomoravská stavební a obchodní spol. s r. o. jako objednatelem a žalovanou jako ručitelem. Všechny smluvní strany byly uvedeny na první straně smlouvy včetně označení pozice, v jaké smlouvu uzavírají. Podpis žalované se nachází na řádku nad textem „R. Z., za ručitele“. Článek XII. smlouvy o dílo označený „Ručení ručitele“ obsahuje dohodu smluvních stran, že závazek objednatele zaplatit cenu díla stanovenou v čl. IV. zabezpečuje ručitel. Ručitel svým podpisem na smlouvě výslovně prohlašuje, že bere na sebe vůči zhotoviteli povinnost, že v případě, pokud objednatel nesplní platební povinnost podle čl. IV. smlouvy a nezaplatí dohodnutou cenu díla, uspokojí zhotovitele místo objednatele ručitel. Ručitel je povinen splnit dluh v případě, pokud ho věřitel písemně vyzval potom, co dluh nesplnil objednatel. Ručitel i objednatel jsou povinni plnit společně a nerozdílně. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná platně převzala ručení za závazek objednatele uhradit zhotoviteli sjednanou cenu díla podle ustanovení § 2018 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Námitku žalované, že nedošlo k platnému převzetí ručitelského závazku, když statutární zástupce žalované při podpisu smlouvy netušil, že jde o ručení a ručitelský závazek, a byl tak uveden v omyl, nepovažoval za důvodnou s odkazem na ustanovení § 4 odst. 1 o. z., podle něhož se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat, a zjištění, že smluvní strany byly ve smlouvě o dílo řádně označeny na první straně smlouvy, včetně jejich pozice, a podpis ručitele se nachází bezprostředně nad textem „R. Z., za ručitele“. Tento závěr odvolacího soudu dovolatelka nezpochybnila.

Pro úplnost lze uvést, že dovolatelka pomíjí, že při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem - v mezích právních otázek vytyčených dovolatelem - správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Odvolací soud v projednávané věci nedospěl ke skutkovému závěru, že dlužník a věřitel jednali ve shodě (k újmě ručitele) a ručitel tak byl uveden v omyl, jak dovolatelka namítá. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 zpochybnit nelze a skutkové námitky proto nemohou založit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. 2. 2020


JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu