Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/29/2019
Spisová značka:33 Cdo 841/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.841.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E

33 Cdo 841/2019-562


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně VIKI FRUIT s.r.o., se sídlem Nové Město nad Metují, Krčín, Husitská 116, identifikační číslo osoby 27556051, zastoupené JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem se sídlem Týniště nad Orlicí, Mírové náměstí 274, proti žalovanému město Kostelec nad Orlicí, se sídlem městského úřadu Kostelec nad Orlicí, Palackého náměstí 38, zastoupenému JUDr. Miloslavem Tuzarem, advokátem se sídlem Rychnov nad Kněžnou, Palackého 108, o zaplacení 219 010 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 6 C 64/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2018, č. j. 47 Co 82/2018-534, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 11. 2018, č. j. 47 Co 82/2018-543, takto:


Odůvodnění:

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 11. 2017, č. j. 6 C 64/2016-479, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 219 010 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 219 010 Kč od 17. 6. 2015 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2018, č. j. 47 Co 82/2018-534, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 11. 2018, č. j. 47 Co 82/2018-543, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, podle níž se žalobkyně domáhala zaplacení uvedené částky s příslušenstvím, zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Žalobkyně přípustnost svého dovolání zakládá na přesvědčení, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Základní porušení ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dovolatelka spatřuje v tom, že „odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí představovanou například rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, provedl sice celou řadu důkazů, nicméně neuvedl, z jakých důkazů při svém rozhodnutí vycházel a jak věc posoudil po právní stránce, čímž porušil § 157 odst. 2 o. s. ř.“. Za zcela zásadní pochybení spočívající v porušení uvedené rozhodovací praxe považuje, že ač odvolací soud zopakoval výslech svědka D., neuvedl, co má z tohoto důkazu za prokázané, což má „zásadní vliv na přezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodu“. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017) neuvedl, jakých nesprávností se měl dopustit soud prvního stupně, a nelze tak dovodit, zda byly splněny podmínky pro postup podle § 220 odst. 1 písm. b) nebo zda neměl odvolací soud postupovat podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí brání přezkumu, zda nedošlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení přenesením rozhodující části dokazování do odvolacího řízení.

Námitkou týkající se nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolatelka nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.

Dovolací soud navíc dovolatelkou uplatněné výtky týkající se odůvodnění napadeného rozsudku neshledal opodstatněnými. Odvolací soud uvedl, jaké skutečnosti z jím provedených důkazů zjistil (odstavce 23 až 28), a to včetně toho, co zjistil z výslechu svědka D. (odstavec 28), podle jakých zákonných ustanovení věc posuzoval po právní stránce (odstavce 29 až 34) a jak sám věc po skutkové a právní stránce posoudil (odstavec 35 a 36).

Žalobkyni nelze přisvědčit ani v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky postupu odvolacího soudu za situace, kdy je nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně.

K otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, se vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013; v něm uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat odvolací důvody, a ani odvolací soud proto nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody.

Soud prvního stupně v projednávané věci uvedl, že z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že „žalovaný si objednal u právního předchůdce žalobkyně dílo v podobě manuálu, studií a školení, dodavatel objednané dílo dodal a objednatel je převzal“. Po vyřešení otázky, zda uzavření smlouvy o dílo podléhalo přechozímu schválení kolektivního orgánu, a po vyhodnocení všech žalovaným uplatněných námitek uzavřel, že má za prokázané, že dodavatel dílo dodal, a proto je nárok na úhradu vyúčtované ceny po právu. Odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, zopakoval část důkazů provedených soudem prvního stupně, a to „se zřetelem k obsahu odvolacích námitek“, tedy nikoliv proto, aby nahrazoval nedostatek soudem prvního stupně učiněných zjištění nebo nedostatek spočívající v nepřezkoumatelnosti či nesrozumitelnosti jeho závěrů. Dovolací soud nesdílí názor žalobkyně, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost skutkových zjištění; tomu ostatně nenasvědčuje ani obsah podaného odvolání (č.l. 482 až 489 spisu), jímž žalovaný obsáhle brojil proti způsobu hodnocení v řízení provedených důkazů. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud po vyhodnocení všech v řízení provedených důkazů na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v případě sporné smlouvy o dílo šlo o zdánlivé právní jednání, neboť při uzavírání smlouvy absentovala vážnost projevu vůle - motivem bylo oklamání žalovaného s cílem čerpání dotací, přičemž došlo i k porušení dotačních pravidel. Odvolací soud proto uzavřel, že takové jednání není způsobilé vyvolat jakékoliv právní následky a je neúčinné, proto žalobu neshledal po právu.

Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 10. 2019


JUDr. Václav Duda
předseda senátu