Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/14/2020
Spisová značka:32 Cdo 3603/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.3603.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E

32 Cdo 3603/2019-553


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Československá obchodní banka, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, proti žalovanému H. G., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Josefem Kazdou, advokátem se sídlem v Třeboni, Palackého nám. 653, o žalobě na obnovu řízení podané žalovaným, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 444/2002, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, č. j. 5 Cmo 313/2018-399, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


Odůvodnění:


Usnesením ze dne 26. 3. 2018, č. j. 13 Cm 444/2002-286, Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu žalovaného na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 12 Cm 77/97 (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného potvrdil usnesení soudu prvního stupně v zamítavém výroku (výrok I.) i ve výroku o nákladech řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.)

Žalovaný podal proti v záhlaví označenému usnesení odvolacího soudu dovolání.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo odmítnuto jako nepřípustné.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace (či jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné [srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 4/2014“), a rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou – stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách]. Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, a má-li být přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dovolacím soudem dosud nevyřešenou (srov. již citované R 4/2014).

Dovolatel se mýlí ve znění občanského soudního řádu, jímž se v nyní projednávané věci řídí dovolací řízení (viz výše), nebo přehlédl, že od 1. 1. 2013 došlo k významné změně právní úpravy dovolání a že přípustnost dovolání není ve smyslu § 237 o. s. ř. budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ač byl v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolacím soudem o přípustnosti dovolání správně poučen, dovolatel zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání nedostál, neboť v něm žádný ze čtyř předpokladů přípustnosti vymezených v § 237 o. s. ř. neuvedl. Dovolání tedy trpí vadou.

Odkázal-li dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 1967, sp. zn. 4 Cz 81/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/1968, pak tento svůj odkaz nevztáhl k žádné konkrétní otázce hmotného nebo procesního práva, kterou odvolací soud řešil a na jejímž řešení založil své rozhodnutí. Dovolatel totiž žádnou takovou otázku jednoznačně neformuloval, a tedy oproti požadavkům stanoveným pro obsah dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř. ani nevymezil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř. Takovou otázku, týkající se existence či neexistence důvodů pro povolení obnovy řízení, není možné dovodit ani z obsahu dovolání, v němž dovolatel toliko obsáhle polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a s hodnocením důkazů a namítá, že napadené rozhodnutí nemá oporu v provedeném dokazování. Správnost zjištěného skutkového stavu věci však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze podrobit dovolacímu přezkumu (skutkový stav v žádném ohledu zpochybnit nelze). Dovolací přezkum je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, a ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3008/2015). Dovolatel rovněž pomíjí, že (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř.) v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze dovolacím důvodem úspěšně napadnout ani hodnocení důkazů (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).

Podrobuje-li dovolatel kritice též procesní postup soudů nižších stupňů a namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jsou tyto jeho námitky irelevantní, protože podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele o procesních pochybeních soudu nezahrnující žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., tudíž přípustnost dovolání založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015) a k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Vytýkané nedostatky dovolání nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. § 57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalovaného v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.

Dovolatel napadl usnesení odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení však není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 14. 1. 2020


JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu