Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/17/2019
Spisová značka:4 Tdo 808/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.808.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Těžké ublížení na zdraví úmyslné
Výtržnictví
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D

4 Tdo 808/2019-682


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2019 o dovolání obviněného J. V., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2019 č. j. 7 To 38/2019-644 v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 171/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 14. 11. 2018 č. j. 14 T 171/2018-595 byl obviněný J. V. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 6. 8. 2017 v době kolem 07:00 hodin, v obci XY, okres Blansko, kraj Jihomoravský, ve svém osobním volnu, na místě veřejnosti přístupném, tzv. náměstíčku nacházejícím se před dřevěnými vraty rodinného domu č. XY, v němž se v té době dočasně zdržovala A. V., nar. XY, trvale bytem XY, poté, co nejprve v 06:54 hodin dne 6. 8. 2017 telefonicky zkontaktoval poškozeného P. J., narozeného XY, trvale bytem XY, a řekl mu, že stojí před domem, ať tam pošle jeho manželku A., načež poškozený vyšel před dům, kde se pozdravil a hovořil s J. V., narozeným XY, trvale bytem XY, bezdůvodně úmyslně poškozeného fyzicky napadl, a to tím způsobem, že ho bez jakéhokoliv předchozího varování, ve chvíli, kdy k němu poškozený stál bokem a neviděl ho, jedenkrát udeřil z levé strany sevřenou pěstí do levé strany obličeje, čímž mu způsobil zranění spočívající zejména ve zlomenině úhlu dolní čelisti vlevo, jež poškozeného citelně omezilo v obvyklém způsobu života, především v důsledku bolestivosti poranění, nutnosti podrobení se akutnímu operačnímu zákroku, v omezené funkci dolní čelisti a nutnosti požívání měkké stravy, a to po dobu delší než 7 týdnů, konkrétně v době od 6. 8. 2017 minimálně do 25. 9. 2017“. Za to byl obviněný podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, na náhradě škody částku 141.163 Kč.

Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 2. 2019 č. j. 7 To 38/2019-644 tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. V. následně dovoláním ve formě dvou podání vypracovaných obhájci JUDr. Richardem Novákem a Mgr. Lucií Kubínovou, v nichž shodně odkázal na důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.

V dovolání podaném prostřednictvím obhájce JUDr. Nováka namítl, že soudy v průběhu řízení nerespektovaly základní procesní zásady zakotvené v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. V důsledku toho dospěly ke skutkovým závěrům, které jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Na celou věc nahlížely jednostranně, neobjasňovaly se stejnou pečlivostí skutečnosti svědčící ve prospěch a v neprospěch obviněného a s řadou důkazů se vůbec nevypořádaly. Svá rozhodnutí pak odůvodnily zcela nedostatečně a nepřesvědčivě. Zejména v nich nerozvedly, jak se soudy vypořádaly s obhajobou dovolatele a z jakých důvodů bezvýhradně uvěřily verzi skutkového děje prezentované poškozeným, který v průběhu řízení podle vývoje situace několikrát pozměnil a upravil svou výpověď. Své odsouzení vnímá dovolatel jako projev soudní libovůle, porušující zásadu in dubio pro reo a tím i zásadu presumpce neviny zakotvenou v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Trvá na tom, že poškozeného J. nenapadl.

V obdobném duchu dovolatel odůvodnil i podání vypracované obhájkyní Mgr. Lucií Kubínovou. Znovu se v něm ohradil vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, a vůči jejich jednostrannému náhledu na celý případ. Vytkl jim stanovisko, které zaujaly k výpovědím svědků J. V. a A. V., jež byly bez bližšího zdůvodnění označeny za nevěrohodné, pouze s odkazem na příbuzenský resp. rodinný poměr k němu. Nesprávně se soudy podle dovolatele vypořádaly i s posouzením subjektivní stránky jeho jednání. Poukaz na jeho příslušnost k bezpečnostním sborům jakožto argument pro závěr, že si musel být vědom toho, jaké vážné zranění může úderem pěstí poškozenému způsobit, podle jeho přesvědčení nemůže obstát. K tomu připomněl, že u vězeňské služby pracuje již mnoho let na administrativní pozici. Vzhledem k psychologickému výcviku je navíc velmi odolný ve zvládání stresových situací bez použití fyzické síly. Pokud by byla provedena rekonstrukce, jíž se v průběhu řízení opakovaně domáhal a kterou soudy jako důkaz zcela opomněly, bylo by prokázáno, že v rozsudku popsaným jednáním poškozenému zjištěné zranění způsobit nemohl. Jeho obhajobu pak podporoval i dopis dcery, který však odvolací soud opět zcela ignoroval, když jej při jednání ani nepřečetl. Již tyto vady řízení podle přesvědčení dovolatele zakládají přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak spatřuje v nevýstižné formulaci skutkové věty výroku rozsudku okresního soudu, v níž postrádá přesný popis jeho útoku na poškozeného. A konečně, vadu vytýká i adheznímu výroku, jímž měl být Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR přiznán nárok i na úhradu výloh spojených s ošetřením dvou vyražených zubů poškozeného, přestože z rozsudku okresního soudu nikterak nevyplývá, že k jejich ztrátě došlo právě v příčinné souvislosti s žalovaným skutkem.

Z výše rekapitulovaných důvodů obviněný v obou podáních shodně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a poté aby ho buď zprostil obžaloby, nebo věc postupem podle § 265l odst. 1, odst. 3 tr. ř. přikázal „k provedení dalších důkazů a novému projednání a následně k novému rozhodnutí“.

Součástí dovolání učinil obviněný i „návrh“, aby mu až do rozhodnutí o jeho opravném prostředku byla odložena povinnost nahradit škodu způsobenou Všeobecné zdravotní pojišťovně. Předseda senátu Nejvyššího soudu nicméně žádné relevantní důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. v daném případě neshledal.

K podanému dovolání se v rámci řízení podle § 265h tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem podotkl, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. primárně neslouží k revizi skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Do těch lze v dovolacím řízení zasáhnout jen ve zcela výjimečných případech, kdy zjevně neodpovídají obsahu provedených důkazů, resp. jsou s nimi ve zřejmém rozporu. Takovou vadou však podle názoru státního zástupce řízení v posuzované trestní věci zatíženo nebylo. Soudy naopak hodnotily provedené důkazy dostatečně pečlivě a svá rozhodnutí v tomto ohledu odůvodnily zcela logicky a v dostatečném rozsahu. Pokud jim dovolatel vytkl, že nějaký důkaz opomněly, učinil tak bez adekvátního důvodu. Ze spisového materiálu totiž nevyplývá, že by při soudních jednáních navrhoval další důkazy, o nichž by zároveň nebylo žádným způsobem rozhodnuto. Opodstatnění podle mínění státního zástupce postrádá i námitka, že soudy s ohledem na pracovní zařazení dovolatele u vězeňské služby nesprávně posoudily subjektivní stránku jeho jednání. Souhlasí s názorem soudů, že v případě útoku vedeného na hlavu poškozeného si dovolatel musel být vědom toho, jaký následek může způsobit, a to tím spíše, pokud byl příslušníkem ozbrojeného sboru, ať zde působil na jakékoli pozici. Skutečnost, že útok vedený na hlavu člověka může způsobit vážné následky, je totiž okolností všeobecně známou.

Ani námitky, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., nepovažuje státní zástupce za právně relevantní nebo věcně opodstatněné. K nim konstatoval, že výrok rozsudku soudu prvního stupně obsahuje veškeré náležitosti předpokládané v ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. a samotný popis skutku pak všechny rozhodné skutečnosti vyjadřující zákonné znaky trestných činů, které jsou obviněnému kladeny za vinu. Přiznaný nárok na náhradu škody pak zdravotní pojišťovna uplatnila řádně a včas z titulu vynaložených nákladů na léčbu zranění poškozeného.

V závěru vyjádření tedy státní zástupce shrnul, že námitky obviněného z valné části pod deklarované dovolací důvody podřadit nelze a ve zbytku jsou zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání J. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodl způsobem předpokládaným v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce, resp. obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě sice dovolatel formálně namítl nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní výhradu opřel primárně o výtky vůči rozsahu provedených důkazů a vůči způsobu, jakým je hodnotily soudy obou stupňů. Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založil na zpochybnění jejich skutkových závěrů, domáhal se zásadního přehodnocení (revize) skutkového stavu věci ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na tom namítal vadu rozhodnutí předpokládanou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ovšem znamená, že předmětný důvod dovolání uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94, přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09 aj.). Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.

Žádnou z výše uvedených procesních vad však Nejvyšší soud v postupu okresního soudu ani krajského soudu nezjistil. Nemá za to, že by byla obhajobou reklamovaná skutková zjištění výsledkem řízení, které by jakkoli odporovalo zákonu nebo nepřípustně zasáhlo do ústavně garantovaného práva dovolatele na spravedlivý proces.

Z podrobného odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by soud prvního stupně dospěl k zpochybňovaným skutkovým závěrům po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou dovolatele spočívající v podstatě na tezi, že poškozený si zranění způsobil v opilosti jindy a jinak a poté ho křivě obvinil z ublížení na zdraví ze zištných důvodů a ze msty, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. Nutno zdůraznit, že zkoumání specifické věrohodnosti poškozeného věnoval soud náležitou pozornost a své dílčí závěry k dané otázce odůvodnil s maximální pečlivostí (viz pasáž odůvodnění rozsudku na str. 11 až 13 shora). Se stejnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) ještě důsledněji vypořádal odvolací soud. Jestliže vůči okresním soudem zjištěnému skutkovému stavu věci neměl žádných výhrad, i on své stanovisko v tomto směru odůvodnil na str. 4 až 8 písemného vyhotovení napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Námitka dovolatele, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, je tak zcela nepřípadná a neodpovídá realitě.

K jeho výhradám vůči rozsahu ve věci provedeného dokazování je namístě v obecné rovině připomenout, že trestní řád nestanoví žádná pravidla pro míru důkazů potřebných k objasnění určité okolnosti, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Je tedy na soudu, aby v každé fázi řízení zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování ještě doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví například další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy následně hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ten v předložené trestní věci zjevně naplněn byl. Soudy svůj postup nezatížily ani namítanou vadou spočívající v tzv. opomenutí důkazů. Žádný konkrétní návrh na doplnění dosud provedeného dokazování, o němž by bylo třeba rozhodnout zvláštním usnesením a jeho případné odmítnutí následně zdůvodnit, totiž dovolatel ani v hlavním líčení (viz protokol na č. l. 579 a násl. spisu) ani ve veřejném zasedání o odvolání (viz protokol na č. l. 640 a násl. spisu) nepřednesl.

Pro úplnost zbývá k této části dovolání doplnit, že skutek popsaný ve výroku odsuzujícího rozsudku našel odpovídající vyjádření i v použité právní kvalifikaci, a to i podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Není pochyb o tom, že k vážnému poškození zdraví u poškozeného došlo v příčinné souvislosti s jednáním dovolatele, který ho udeřil rukou sevřenou v pěst do obličeje s takovou razancí, že mu zlomil dolní čelist. Šlo o velmi bolestivé zranění, které si vyžádalo okamžitou operaci a které i díky komplikované rekonvalescenci poškozeného citelně omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu delší než 7 týdnů. Dovolatel jakožto zralý a intelektově dostatečně vybavený muž, bez ohledu na svoji příslušnost k ozbrojeným silám a výcvik, musel vědět, že prudkým intenzivním úderem pěstí do obličeje může poškozenému takové zranění přivodit. Jde o notorietu, kdy v praxi nebývají obdobná vyústění „pěstních soubojů“ mezi dospělými muži, a to ani mezi naprostými „boxerskými amatéry“, ničím výjimečným. Při svém situačním počínání pak zjevně nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by tomuto následku mohla zabránit. Ze způsobu, jakým bez předchozího varování udeřil do tváře zcela nepřipraveného P. J., lze naopak dovodit jeho kladné vnitřní stanovisko i k eventualitě, že mu způsobí poranění vážnějšího charakteru, které si vyžádá lékařské ošetření a případně poškozenému znesnadní obvyklý způsob života po dobu delší než jen několik dní /tzv. nepřímý úmysl - § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k následku předpokládanému v § 145 tr. zákoníku/.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se tedy o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný (tj. nemá všechny nezbytné zákonné náležitosti).

Dovozuje-li obviněný existenci vady spočívající v neúplnosti výrokové části rozhodnutí soudu prvního stupně z vnitřního přesvědčení, že v popisu skutku není dostatečně specifikováno technické provedení jeho útoku na poškozeného, jeho argumentace obsahovému vymezení shora uvedeného důvodu dovolání evidentně neodpovídá. Pouhou nevýstižnost či jiné formulační nedostatky tzv. skutkové věty za vadu výroku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. považovat nelze. Vyjadřujícímu se státnímu zástupci lze navíc přisvědčit potud, že v předložené trestní věci výrok rozsudku okresního soudu popis všech rozhodných skutečností, majících význam pro právní posouzení jednání dovolatele, obsahuje a v tomto ohledu plně odpovídá požadavkům zakotveným v § 120 odst. 3 tr. ř.

Mimo rámec zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný uplatnil i námitku směřující proti výroku o náhradě škody, kterou kromě toho znovu opřel pouze o polemiku s hodnocením provedeného dokazování, tentokrát ve vztahu k nutným nákladům, které si vyžádala léčba poškozeného. Dlužno podotknout, že dovolatel měl možnost se k pojišťovnou vyčíslenému nároku na náhradu škody vyjádřit již v průběhu hlavního líčení a tehdy k jeho výši nevznesl byť jen jedinou připomínku. Korekce adhezního výroku se poté nedomáhal ani v podaném odvolání a následném veřejném zasedání u krajského soudu, ačkoli mu v tom nic nebránilo. Výtku, že mu byla uložena povinnost uhradit i zubařské výkony přímo nesouvisející s léčbou zranění, které poškozenému způsobil svým protiprávním jednáním, navíc nyní nepodložil žádným konkrétním odkazem na listinné materiály založené v procesním spise, z nichž by tvrzené excesivní uplatnění nároku na náhradu škody Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR skutečně vyplývalo. Nejvyšší soud sám takovou vadu z předložené dokumentace nedovodil.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože ve věci obviněného J. V. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 7. 2019


JUDr. František Hrabec
předseda senátu