Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/06/2019
Spisová značka:32 Cdo 2939/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2939.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Smlouva mandátní
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E

32 Cdo 2939/2019-389


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce A. V., se sídlem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Bouckým, advokátem se sídlem v Praze 8, U Sluncové 666/12, proti žalované HOCHTIEF CZ a. s., se sídlem v Praze 5, Plzeňská 16/3217, identifikační číslo osoby 46678468, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, o zaplacení částky 7 196 570 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 48 C 359/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2019, č. j. 29 Co 77/2019-345, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 45 254 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.

                                    Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 26. 10. 2018, č. j. 48 C 359/2014-300 (v pořadí druhým ve věci), uložil žalované zaplatit žalobci částku 7 196 570 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.).

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (druhý výrok) a státu (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (výslovně v celém rozsahu), maje za to, že „při řešení otázky hmotného práva se odvolací soud významně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že odvolání žalované se „v plném rozsahu zamítá“ a žalobci přiznal náhradu nákladů celého řízení, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně aby je zamítl jako nedůvodné, a aby žalované přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatel formuluje otázku „obsahu činnosti mandatáře pro mandanta v souladu s ustanovením § 571 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění tehdejších předpisů (dále jen „obch. zák.“), pro účely vzniku práva mandatáře na smluvenou odměnu“, maje za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2994/2016, a ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 32 Odo 1056/2004, a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3992/2011 (jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), v nichž dovolací soud shodně uzavřel, že z ustanovení § 571 odst. 2 obch. zák. jednoznačně vyplývá, že jedinou podmínkou pro vznik nároku mandatáře na úplatu je, není-li účastníky ve smlouvě dohodnuto jinak, jen jím řádně vykonaná činnost.

Odvolací soud však oproti názoru dovolatele z uvedené judikatury v projednávané věci vycházel, neboť uzavřel, že s ohledem na ustanovení § 571 odst. 2 obch. zák. základem vzniku práva na odměnu mandatáře je vykonání činnosti předpokládané smlouvou, když k vyloučení tohoto ustanovení mezi účastníky nedošlo a pro složky odměny tak platí, že nebyly-li smluvené právní služby poskytnuty, právo na odměnu nevzniká. Při aplikaci daného ustanovení na projednávanou věc a za použití výkladových pravidel podle ustanovení § 266 obch. zák. při výkladu ujednání v čl. 2.1, 2.1.3. a 2.3. smlouvy o poskytování právních služeb uzavřené mezi účastníky dne 29. 6. 2010 pak dospěl k závěru, že předpokladem vzniku práva žalobce na podílovou odměnu ve výši 15 % z částky obdržené klientem (žalovanou) je nikoliv jakákoliv činnost kdykoliv žalobcem podle mandátní smlouvy poskytnutá, ale poskytnutí takových smluvených služeb, které vedly k výsledku, jenž je podmínkou vzniku práva na tuto složku odměny (srov. str. 7 a 8 usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2017, č. j. 29 Co 142, 143/2017-215, jímž zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, a na něž odkázal v bodě 21. dovoláním napadeného rozsudku). Nejvyšší soud v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014,                              sp. zn. 32 Cdo 952/2014, vysvětlil, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích ustanovení § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. Takové odchýlení se od judikatury dovolacího soudu však dovolatel odvolacímu soudu nevytýká. Odvolací soud tak postupoval zcela v souladu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu a tvrzený předpoklad přípustnosti není dán.

Je ostatně na místě dodat, že dovolatel v rámci vymezení dovolacího důvodu napadené rozhodnutí kritizuje především prostřednictvím polemiky se skutkovým stavem věci zjištěným v řízení před odvolacím soudem o tom, zda a jaké služby žalované poskytl. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. R 4/2014, dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).

Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku o věci samé odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné

Dovolatel výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, dovolání proti výrokům o nákladech řízení však není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud dovolání i v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, se tento návrh stal bezpředmětným.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 6. 11. 2019


JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu