Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/15/2020
Spisová značka:7 Tdo 381/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.381.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolací důvody
Padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 350 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C

7 Tdo 381/2020-252


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 15. 4. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. M., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 5 To 461/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 40/2019, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 9. 2019, č. j. 4 T 40/2019-170, byl obviněný uznán vinným přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 84, § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let za současného vyslovení dohledu nad obviněným.

Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že v úmyslu vyhnout se projednání přestupku na Úřadě Městské části Praha 11, opakovaně celkem ve čtyřech v rozsudku podrobně specifikovaných případech ve dnech 8. 11. 2017, 11. 12. 2017, 22. 1. 2018, 19. 2. 2018 odeslal ze své emailové adresy lékařské zprávy s tím, že se nemůže ze zdravotních důvodů dostavit, přičemž vždy se jednalo o padělky a příslušná lékařka takové zprávy nevystavila.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2019, č. j. 5 To 461/2019-215, jej zrušil ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině znovu obviněného odsoudil podle § 350 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří let.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítl, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti při veřejném zasedání, které bylo nařízeno na 10. 12. 2019 na 11:00 hod. Od 6. 12. 2019 se ocitl v pracovní neschopnosti a o této skutečnosti zpravil odvolací soud dne 9. 12. 2019 svojí omluvou s žádostí o odročení veřejného zasedání, kdy v žádosti zdůraznil, že na své účasti u veřejného zasedání trvá a připojil rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti. Odvolací soud však i přesto odvolání ve veřejném zasedání projednal v jeho nepřítomnosti. Poukázal na nemoc, se kterou se léčí a jak se tato projevuje, přičemž v rozhodném termínu byl doma upoután na lůžko, tedy úvaha odvolacího soudu, že se mohl k jednání dostavit, není správná. Odvolací soud nazíral na jeho onemocnění pouze v obecné rovině a nepřihlédl k tomu, že místo jeho bydliště je od odvolacího soudu vzdálené 63 km. Není přitom rozhodující, zda k nařízenému veřejnému zasedání vyslal obhájce, který se tam dostavil zejména z opatrnosti, neboť o žádosti o odročení veřejného zasedání nebylo rozhodnuto a tudíž nevěděl, zda se jednání bude či nebude konat. S odkazem na judikaturu namítl, že v daném případě rozhodl soud o dalším procesním postupu čistě spekulativně. Pokud měl soud nějaké pochybnosti o jeho faktických zdravotních obtížích, měl možnost zkoumat tvrzený důvod nepřítomnosti důkladněji. Sám odvolací soud poznamenal, že ze stejných důvodů již dříve předložil lékařské potvrzení o své dočasné pracovní neschopnosti. Pokud tedy soud za v zásadě stejných podmínek jednou omluvu akceptuje a podruhé nikoliv, pak neakceptování omluvy je rozhodnutím překvapivým a nepředvídatelným. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. namítl, že v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Poukázal na § 33 odst. 2, 4 tr. ř. a zdůraznil, že v daném případě trval na ustanovení obhájce, protože si ho sám nemohl dovolit z finančních důvodů, přičemž k výzvě na doložení svých majetkových poměrů se omluvil z důvodu, že tyto nebyl pro nemoc schopen ve stanovené lhůtě doložit. Přesto byla jeho žádost o bezplatnou obhajobu soudem prvního stupně zamítnuta a na rozdíl od závěru odvolacího soudu, který se touto námitkou zabýval, se domnívá, že přinejmenším o žádosti na bezplatnou obhajobu nebylo rozhodováno řádným procesním postupem. Není rozhodné, zda se věc týká bagatelního přečinu. Nelze hovořit o tom, že sám aktivně projevil zjevnou schopnost bránit se proti obvinění a obžalobě podle svých představ o optimálním způsobu obrany. Pouze v rovině spekulace se odvíjí úvaha odvolacího soudu o tom, že se v jeho případě nejedná o osobu trpící takovou aktuální nouzí, že by objektivně nemohl uhradit nevysoké finanční náklady na obhajobu podle advokátního tarifu. Zcela relativní je úvaha, zda náklady na obhajobu jsou nevysokým finančním nákladem, stejně jako odhad o příjmech automechanika v produktivním věku. S odkazem na judikaturu, a jelikož neměl obhájce v řízení, kdy byly provedeny úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním, došlo k porušení jeho práva na obhajobu v takové intenzitě, že odůvodňuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. l písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. K tomuto dovolacímu důvodu obviněný poukázal na § 33 odst. 2, 4 tr. ř. a namítl, že trval na ustanovení obhájce, protože si ho sám nemohl dovolit z finančních důvodů, přičemž k výzvě na doložení svých majetkových poměrů se omluvil z důvodu, že tyto není pro nemoc schopen ve stanovené lhůtě doložit, i přesto byla jeho žádost zamítnuta. Námitku obviněného lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, nelze jí však přisvědčit.

Je třeba poukázat, že nárok na bezplatnou obhajobu nebo na obhajobu za sníženou odměnu nemá každý bez dalšího. Tento nárok je obviněnému přiznán, osvědčí-li, že nemá dostatek prostředků, aby si sám hradil náklady obhajoby. Obviněný by měl již současně s návrhem předložit potřebné doklady osvědčující, že nemá dostatek prostředků na úhradu nákladů obhajoby (např. potvrzení, že je zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání od příslušného úřadu práce, potvrzení, že je zařazen do rekvalifikace uchazečů o zaměstnání, potvrzení, že je mu poskytována podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci ve smyslu § 39 a násl. zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, potvrzení od obce jeho místa trvalého bydliště, že není vlastníkem žádného majetku, který by mohl být použit k úhradě nákladů obhajoby, daňové přiznání, pokud ho podává, výpis z jeho bankovního účtu, pokud nějaký má, výpis z katastru nemovitostí, čestné prohlášení, že nevlastní žádný další majetek, z něhož by mohl hradit náklady obhajoby apod. (srovnej Šámal, P. a kol, Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 412). Důkazní břemeno tak v tomto případě leží na obviněném, který musí soudu doložit, že jeho majetkové poměry neumožňují, aby si obhájce sám zvolil. Obviněný však ke své žádosti ze dne 12. 5. 2019, doručené soudu 15. 5. 2019, nepředložil jediný doklad, který by vypovídal o jeho majetkových poměrech, když pouze uvedl, ale nijak nedoložil, že jeho příjmy činí 11 300 Kč a musí živit manželku a dvě děti (č. l. 81). Ani jindy v průběhu řízení ke svým majetkovým poměrům neuvedl nic dalšího. Žádné doklady svědčící o jeho majetkových poměrech nedoložil ani k výzvě soudu ze dne 20. 5. 2019 (č. l. 83), který mu poskytl lhůtu pěti dnů k jejich doložení. Tato výzva byla obviněnému doručena 3. 6. 2019. Obviněný požádal o prodloužení lhůty dne 7. 6. 2019 z důvodu dočasné pracovní neschopnosti, kdy sdělil, že si potřebné doklady není schopen zajistit (č. l. 98). Z rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti č. 4238411 (č. l. 102) přitom vyplývá, že obviněný byl neschopen práce od 27. 5. 2019 do 7. 6. 2019. Další rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti zaslal obviněný soudu 21. 6. 2019 (č. l. 105), přičemž práce neschopen byl ode dne 20. 6. 2019. Již před zasláním samotné žádosti a též v mezidobí mezi dočasnými pracovními neschopnostmi tak měl obviněný dostatek času potřebné doklady obstarat, z vlastní vůle tak ale neučinil a soudu je nepředložil, a to ačkoliv byl poučen, že nepředloží-li ve výzvě soudu vyjmenované dokumenty, rozhodne soud o zamítnutí jeho žádosti o bezplatnou obhajobu. Rovněž jej poučil, že vyžadované doklady není soud povinen sám opatřovat. V návaznosti na to, tak bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 6. 2019, č. j. 4 T 40/2019-113 rozhodnuto, že obviněný nemá nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu, přičemž soud své rozhodnutí řádně a přiléhavě odůvodnil. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný stížnost, kterou Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 8. 2019, č. j. 5 To 298/2019, zamítl. I v tomto případě soud dostatečně své rozhodnutí odůvodnil a Nejvyšší soud se s jeho závěrem plně ztotožnil. Navíc nelze přehlédnout, že obviněný měl dostatečný časový prostor své majetkové poměry osvědčit ještě i v průběhu stížnostního řízení, které probíhalo s časovým odstupem cca dvou a půl měsíce od podání žádosti o přiznání bezplatné obhajoby nebo obhajoby za sníženou odměnu. Přesto obviněný tak neučinil, ani přes náležité poučení, že v tomto směru je důkazní břemeno výhradně na něm. Je nutno konstatovat, že v případě, že obviněný neosvědčí, že nemá dostatek prostředků, náležitým způsobem, případně ani na výzvu soudu (předsedy senátu, samosoudce či soudce), a nejde o případ, v němž tato skutečnost vyplývá z již shromážděných důkazů, soud tyto údaje sám nezjišťuje a doklady neopatřuje, ale rozhodne usnesením o zamítnutí žádosti nárokující obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu, neboť povinnost dokazovat tvrzené skutečnosti je plně na obviněném (srov. Šámal, P. a kol, Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 413). Soudy v daném případě zcela správně žádost obviněného zamítly. V procesním postupu soudů tak nelze shledat žádného pochybení. Závěru, že by obviněný byl zcela nemajetný, přitom nic nenasvědčuje, když vykonává práci automechanika, a pokud se nachází v dočasné pracovní neschopnosti, pobírá minimálně dávky nemocenského pojištění. Nelze ani přehlédnout, že v počátcích řízení obviněný obhájce měl (plná moc udělená obhájci na č. l. 12), avšak později plnou moc vypověděl (viz Úřední záznam ze dne 4. 3. 2019, č. l. 51). Pokud obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 433/2019 je nutno konstatovat, že toto rozhodnutí na nyní projednávaný případ nelze vztáhnout, neboť se týkal odlišné situace. V odkazované věci totiž obviněnému byl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu podle § 33 odst. 2 tr. ř. a obhájce mu ve smyslu § 33 odst. 4 tr. ř. měl být ustanoven. V nyní projednávané věci však bylo rozhodnuto, že obviněný nárok na bezplatnou obhajobu nemá. Nad rámec uvedeného je třeba poznamenat, že totožnou námitkou obviněného se zabýval již soud druhého stupně (odst. 19 rozsudku soudu druhého stupně), kdy se s ní obšírně a správně vypořádal, přičemž Nejvyšší soud se s jeho závěry bezezbytku ztotožnil. S ohledem na vše výše uvedené shledal Nejvyšší soud tuto námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V souvislosti s tímto dovolacím důvodem je proto možné namítat, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno bez přítomnosti obviněného v rozporu se zákonem, což vedlo k tomu, že tímto postupem bylo zkráceno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Ze zákonné formulace tohoto dovolacího důvodu je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného.

K tomuto dovolacímu důvodu obviněný namítl, že soud rozhodl o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ačkoli zaslal svou omluvu s žádostí o odročení veřejného zasedání, ke které připojil rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti a zdůraznil, že na své účasti u veřejného zasedání trvá. Tuto námitku lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, nelze jí však přisvědčit. Je namístě připomenout, že přítomnost obviněného při veřejném zasedání je upravena v ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., z něhož vyplývá, že veřejné zasedání odvolacího soudu nelze konat v nepřítomnosti obviněného, jestliže je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, ledaže výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). Nemožnost konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného ve smyslu § 263 odst. 4 tr. ř. tedy nepřicházela v posuzované věci v úvahu, protože v době jeho konání obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Odvolací soud rozhodl, že účast obviněného nebyla u veřejného zasedání nezbytná, neboť věc bylo možno i s přihlédnutím k jejímu charakteru spolehlivě rozhodnout a účelu předmětného trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a na základě toho obviněného řádně vyrozuměl o konání veřejného zasedání ve smyslu § 233 odst. 1 tr. ř. V průběhu veřejného zasedání nebylo dokazování ve vztahu k projednávanému skutku nijak doplňováno, když odvolací soud provedl k důkazu pouze aktuální opis rejstříku trestů obviněného a odsuzující rozsudek z poslední jeho trestní věci. O konání veřejného zasedání nařízeného na 10. 12. 2019 byl obviněný vyrozuměn s dostatečným předstihem, když vyrozumění převzal dne 20. 11. 2019.

Jestliže odvolací soud žádosti obviněného na odročení veřejného zasedání nevyhověl, postupoval tak na podkladě posouzení, zda na jeho straně existují akceptovatelné a objektivně doložené důvody, které mu brání účastnit se veřejného zasedání. V tomto směru odvolací soud zjistil, že u obviněného nejsou dány takové překážky, které by mu v účasti na veřejném zasedání bránily. Je třeba konstatovat, že obviněný ke své emailové omluvě přiložil pouze rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystavené dne 6. 12. 2019, ze které však není patrná žádná diagnóza, proč nebyl schopen výkonu práce, či ze které by vyplývala jakákoliv konkretizace obtíží, které by mu bránily dostavit se k soudu, a dále v omluvě pouze konstatoval, že se dlouhodobě léčí s nemocnou páteří a zády. Toto své tvrzení však nijak blíže nedoložil žádnou lékařskou zprávou, která by jeho aktuální zdravotní indispozici potvrzovala. V omluvě z neúčasti a žádosti o odročení veřejného zasedání podaného prostřednictvím obhájce dne 9. 12. 2019 opět doložil jen totožné rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, kdy tedy ani v tomto případě z předložených podkladů nelze dospět k závěru, že by nebyl schopen účasti na veřejném zasedání. Fotokopie pracovní neschopnosti přitom osvědčuje pouze to, že zdravotní stav znemožňuje po určitou dobu vykonávat konkrétní práci, nikoli však to, že znemožňuje též účast na veřejném zasedání u soudu. Obviněným proklamované, avšak ničím objektivně nepodložené, zdravotní problémy nelze v tomto směru považovat za tak vážné a zásadní, aby mu skutečně znemožňovaly účast na veřejném zasedání. Pokud obviněný mj. namítl, že soud druhého stupně nazírá na jeho onemocnění pouze v obecné rovině a nepřihlédl ke skutečnosti, že cesta z místa bydliště k soudu je 63 km, je nutno poukázat, že i v případě, že by u obviněného skutečně vyvstaly jím prohlašované problémy se zády, neznamená to nutně, že není schopen absolvovat cestu k soudu. Nelze totiž odhlédnout mimo jiné od skutečnosti, že obviněný v den vystavení pracovní neschopnosti, kdy jeho potíže byly pravděpodobně nejakutnější a přiměly jej navštívit lékaře, zvládl absolvovat cestu ke svému lékaři, který mu rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystavil. Ordinace lékaře se přitom podle razítka uvedeném na rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti nachází ve vzdálenosti téměř 67 km od místa bydliště obviněného. Pokud tedy zvládl cestu ke svému lékaři, zajisté byl schopen uskutečnit podobně dlouhou cestu k soudu několik dní na to. Poukaz obviněného na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 574/05 přitom není zcela přiléhavý. Obviněný mj. opomněl, že dané rozhodnutí konstatuje, že „Omluva z veřejného zasedání musí být též aktuální, tj. měla by osvědčovat zdravotní stav obviněného ke dni konání veřejného zasedání a mělo by z ní vyplývat, že není s to se veřejného zasedání účastnit.” Z jím předloženého rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti však tyto skutečnosti nikterak nevyplývají. Pokud obviněný poukázal na to, že soudy mají v pochybnostech prostor pro to, aby důkladněji zkoumaly důvody nepřítomnosti obviněného, je třeba konstatovat, že soud druhého stupně tyto důvody zkoumal dostatečně v mezích, jaké mu byly umožněny. Nelze totiž odhlédnout od toho, že obviněný svou omluvu a žádost o odročení veřejného zasedání doručil jen krátce před konáním veřejného zasedání, navíc zcela neodůvodněnou. Rovněž je nutno konstatovat, že obviněný již dříve oznámil, že svému lékaři absolutně zakázal poskytovat lékařské záznamy o jeho osobě bez jeho souhlasu a že mu zakázal podávat komukoliv informace o jeho zdravotním stavu. Podle jeho vyjádření tak učinil z důvodu ochrany osobních údajů, avšak o jeho skutečném motivu lze pouze spekulovat. Odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2016, sp. zn. 7 Tdo 527/2016, s poukazem, že „obviněnému je třeba umožnit účast na veřejném zasedání, a to za podmínky, že svou neúčast řádně a včas omluví takovými důvody, které mu objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání“, lze na danou věc vztáhnout, avšak z opačného hlediska, než poukazuje obviněný. I v této uvedené věci totiž Nejvyšší soud konstatoval, že „obviněný svoji žádost o odročení veřejného zasedání doručil soudu v odpoledních hodinách dne před jeho konáním a zejména tuto žádost doložil pouze potvrzením o dočasné pracovní neschopnosti, aniž by bylo zřejmé, že mu objektivní důvod brání v účasti na veřejném zasedání“. Tedy obdobně jako v předmětné věci, kdy obviněný rovněž nedoložil, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit. Pokud obviněný uvedl, že se jedná o rozhodnutí překvapivé a nepředvídatelné, neboť dříve v řízení v zásadě za rovnocenných podmínek soud omluvu z jednání akceptoval, lze pouze dodat, že jeho omluva a žádost o odročení byla akceptována pouze v rámci hlavního líčení u soudu prvního stupně a nikoli u odvolacího soudu. Je nutno přitom uvést, že podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nestanovuje zákon tak striktně jak u hlavního líčení. Navíc soud prvního stupně po opakovaném odročení hlavního líčení obviněného dále poučil ohledně dalšího postupu v případě předkládání omluvy s dočasnou pracovní neschopností (č. l. 117). Kromě toho nelze přehlédnout i nemalou praktickou zkušenost obviněného s trestním řízením a zákonitostmi jeho průběhu, když v opise rejstříku trestů má 12 záznamů. Soud druhého stupně obdobnou omluvu obviněného v průběhu odvolacího řízení tedy nikdy neakceptoval. V závěru je třeba konstatovat, že soud druhého stupně nepochybil, pokud konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Nad rámec uvedeného je nutno rovněž poukázat, že odvolací soud své závěry stran konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného velmi podrobně odůvodnil (odst. 21 rozsudku soudu druhého stupně), přičemž se Nejvyšší soud s jeho závěry plně ztotožnil. Lze tedy uzavřít, že tato námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 4. 2020



JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu