Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/10/2019
Spisová značka:20 Cdo 2252/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.2252.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Zastavení exekuce
Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D

20 Cdo 2252/2019-108


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobce L. G., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vlastimilou Kaufmannovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 1618/30, proti žalovanému Bytovému družstvu občanů Vršovic v likvidaci se sídlem v Praze 10, náměstí Svatopluka Čecha č. 1365/14, identifikační číslo osoby 00034746, zastoupeného JUDr. Michalem Schmidem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská č. 1617/40, o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 317/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2019, č. j.
20 Co 346/2018-86, t a k t o :



Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2019, č. j. 20 Co 346/2018-86, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. května 2018, č. j. 8 C 317/2017-57, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 28. května 2018, č. j. 8 C 317/2017-57, zamítl žalobu, aby z exekuce vedené Exekutorským úřadem Přerov pod č. j. 203 EX 30160/14 byla vyloučena ideální ½ nemovitých věcí: budovy č. p. XY na stavební parcele č. XY, parcela č. XY, zastavěná plocha a nádvoří 19 m2, parcela č. XY, zahrada o výměře 16 m2, parcela č. XY trvalý travní porost, vše zapsané na LV č. XY pro XY, katastrální území XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY (výrok I.), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 6 530 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného (výrok II.). Po provedeném dokazování uzavřel, že žalobce není v projednávaném případě ve věci aktivně legitimovaný, protože bylo prokázáno, že není vlastníkem předmětných nemovitých věcí. Žalobce vlastnictví k předmětným nemovitostem nemohl ani vydržet, neboť byl seznámen se skutečností, že na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu ze dne 17. 4. 2007, č. j. V 851/2007-211, jež účastníci přebrali dne 14. 3., respektive 16. 3. 2007, nebylo zapsáno vlastnictví k těmto nemovitostem ve prospěch žalobce. Tudíž se jeho držba uvedených nemovitostí nemohla zakládat na dobré víře a nemohla začít běžet lhůta k vydržení. Soud se proto nezabýval ostatními listinnými důkazy předloženými žalobcem ohledně oprav předmětných nemovitostí.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. ledna 2019, č. j. 20 Co 346/2018-86, rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I.), ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že jejich výše činí 7 200 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II.), a rozhodl, že žalobce je povinen žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení zaplatit částku 1 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného (výrok III.). Uvedl, že odvolatel převážně opakuje tvrzení, s nimiž se již soud I. stupně vypořádal a jeho argumentace není způsobilá závěry napadeného rozsudku otřást. Ve shodě se soudem prvého stupně zopakoval, že žalobce není vlastníkem předmětné poloviny nemovitosti postižené exekucí, protože návrh na vklad jeho vlastnického práva na základě kupní smlouvy ze dne 12. 2. 2007 uzavřené s M. K. G. byl rozhodnutím katastrálního úřadu zamítnut. Tato kupní smlouva je podle ust. § 44 odst. 7 věty druhé ex. řádu zcela zřejmě neplatná, jelikož na majetek M. K. G. byla v době jejího uzavření nařízena exekuce. Za této právní situace je zcela nerozhodné, že žalobce podle svého tvrzení do nemovitosti investoval a výrazně ji zhodnotil. Tuto investici si žalobce musí vypořádat se spoluvlastnicí nemovitosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k poškození jeho vlastnického práva, neboť jeho závěry jsou nesprávné a odporují zákonům. Odvolací soud chybně uzavřel, že žalobce není vlastníkem předmětných nemovitostí, čímž porušil příslušná ustanovení občanského zákoníku týkající se vlastnictví, Listinu základních práv a svobod a ústavní pořádek. Soudy obou stupňů se nezabývaly námitkami ani důkazy, které žalobce doložil (mimo jiné i jeho námitkou, že dům na předmětném pozemku sám vybudoval, když z původní stavby zůstaly jen „zbytky obvodového zdiva“), a proto jsou jejich rozhodnutí z hlediska ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. nepřesvědčivá a nelogická.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.).

Dovolatel v rámci dovolání namítá, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že žalobce není vlastníkem jedné ideální poloviny nemovitých věcí, jejichž vyloučení z exekuce se domáhá. Má naopak za to, že tyto věci nabyl na základě kupní smlouvy, kterou uzavřel s povinnou dne 12. 2. 2007, případně na základě vydržení vlastnického práva k těmto nemovitostem pro případ, že by kupní smlouva byla neplatná. Dovolatel však nevymezil žádnou konkrétní právní otázku ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., kterou by se dovolací soud měl zabývat. Pouze obecně uvedl, že „nesprávnost právního posouzení věci spočívá v tom, že soud nevyloučil z exekuce jeho nemovitý majetek a neochránil tak jeho vlastnické právo“ a že „závěry odvolacího soudu jsou nesprávné a odporují zákonům“. Ohledně uvedené námitky v dovolání není vymezen ani žádný ze zákonem vymezených předpokladů přípustnosti, když dovolatel jen sdělil, že „má být právní otázka dovolacím soudem vyřešena jinak“.

Přípustnost dovolání tak mohla založit až pouze námitka dovolatele spočívající v tom, že se soud prvního stupně a ani odvolací soud nevypořádaly s jeho námitkou, že budova č. p. XY na stavební parcele číslo XY zapsaná na LV číslo XY pro XY, katastrální území XY, vedená u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY, je novou stavbou, kterou vybudoval dovolatel, a že se tedy jedná o samostatnou nemovitou věc ve vlastnictví dovolatele. K tomu dovolatel ještě během řízení před soudem prvního stupně doplnil, že v době uzavření kupní smlouvy mezi ním a povinnou se na místě nové stavby nacházely pouze „zbytky obvodového zdiva“, nejde tedy o novotu, kterou by se dovolací soud ve smyslu ust. § 241a odst. 6 o. s. ř. nemohl zabývat. Dovolateli lze přitom dát za pravdu, že nevypořádal-li se odvolací soud jím do řízení vnesenými skutkovými tvrzeními a důkazními prostředky, které mohly mít vliv na dovoláním napadené rozhodnutí, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, protože odvolací soud tyto údajné skutečnosti a důkazní prostředky o nich bez vysvětlení opomenul (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017, nebo ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 371/2019).

Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. května 2018, č. j. 8 C 317/2017-57, i z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2019, č. j. 20 C 346/2018-86, přitom plyne, že s uvedenou námitkou dovolatele se soud prvního stupně ani odvolací soud věcně nezabývaly a nevysvětlily, proč zůstala stranou jejich pozornosti a zda (pokud toto tvrzení a důkazní prostředky o něm byly uplatněny včas) z důkazů označených žalobcem (např. ze znaleckého posudku znaleckého ústavu Oceňování a znalecké kanceláře s. r. o.) je nebo není na místě uzavřít, že vlastnictví žalobce k předmětné stavbě vzniklo originárně tím, že ji žalobce vybudoval. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se proto nepodává, zda dovolatelem tvrzené „zbytky obvodového zdiva“ v době, kdy dovolatel měl započít s prováděním „rekonstrukce“, obstály jako samostatná věc, nebo zda dovolatel vystavěl zcela novou stavbu.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu se nevypořádal se všemi pro rozhodnutí podstatnými námitkami dovolatele, a proto neobstojí; vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 10) k dalšímu řízení (srov. § 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 7. 2019


JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu