Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/25/2019
Spisová značka:8 Tdo 767/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.767.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
11/09/2019
I.ÚS 2968/19
I.ÚS 2968/19
JUDr. Tomáš Lichovník
odmítnuto
09/24/2019

8 Tdo 767/2019-142


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2019 o dovolání obviněného Z. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 13 To 57/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 T 49/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. P. odmítá.
Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 12. 2018, sp. zn. 12 T 49/2018, byl obviněný Z. P. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně obviněný podal odvolání směřující proti všem jeho výrokům, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 13 To 57/2019, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 20. 10. 2018 kolem 19:30 hodin v XY a dále kolem 20:00 hodin v XY na ul. XY od začátku obce k domu č. p. XY řídil motorové vozidlo zn. BMW, RZ: XY, ačkoliv mu byl rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 21. 7. 2017, č. j. 7 T 82/2017-77, který nabyl právní moci dne 21. 7. 2017, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.
II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 13 To 57/2019, podal obviněný Z. P. prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že jeho odvolání bylo zamítnuto, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. Podle jeho mínění nalézací soud věc nesprávně právně posoudil, když dospěl k závěru, že se dopustil přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací soud pak nedostál své přezkumné povinnosti a zcela zásadní pochybení nalézacího soudu neodstranil, resp. neučinil alespoň potřebné procesní kroky k nápravě. Domnívá se, že mu byla odejmuta možnost jakékoliv reálné obhajoby a že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou vzhledem k absenci řádného odůvodnění nepřezkoumatelná, a tudíž protiústavní. Byť připustil, že si je vědom, že dovolací soud není třetí instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudu druhého stupně v plném rozsahu, konstatoval, že zásah Nejvyššího soudu je v konkrétním případě s ohledem na porušení práva na spravedlivý proces zcela namístě. Vytkl, že došlo k opomenutí důkazů a k tzv. extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy a v konečném důsledku i právními závěry. Svou dovolací argumentaci opřel o řadu rozhodnutí Ústavního soudu.

6. Co se týče opomenutých důkazů, namítl, že soud neprovedl důkazy z hlediska posuzované věci zásadní. Svědek F. H. byl přítomen v době, kdy měl obviněný údajně nutit svoji družku M. P. k tomu, aby uvedla, že motorové vozidlo řídila ona. Toto „nucení“ přitom bylo jedním ze stěžejních argumentů pro shledání výpovědi družky jako nevěrohodné. Svědectví družky hovořilo ve prospěch obviněného. Jiné důkazy soud sice provedl, nicméně se k nim nijak nevyjádřil (fotografie místa, kde měl svědek J. D. obviněného spatřit, skel vozidla, které měl obviněný řídit, oplocení místa bydliště obviněného a jeho telefonu). Žádným způsobem neosvětlil, jak je možné, že svědek J. D. obviněného nejen viděl, ale dokonce poznal, když z fotografií je zřejmé, že na daném místě a v tutéž hodinu není do předmětného vozidla vidět. K tomu pouze uvedl, že svědek je zkušený policista, což ovšem nevysvětluje, jak mohl vidět něco, co vidět není možné. Vozidlo, které měl dovolatel řídit, mělo zatmavená postranní skla, přičemž v noci se z těchto zatmavených skel stává prakticky neprůhledná clona, přes kterou není možné řidiče vozidla identifikovat.

7. Svědectví J. D. bylo jediným usvědčujícím důkazem, jediným přímým důkazem, jemuž soudy uvěřily. Přitom vykazovalo trhliny a bylo učiněno osobou, jež byla vůči obviněnému zaujatá. Jednak nelze přehlédnout, že svědek obviněného nemohl přes zatmavená skla identifikovat (viz výše), jednak nutno zdůraznit, že řidič vozidla seděl výrazně níž, než byla hlava svědka, tj. svědek se musel dívat na řidiče směrem shora dolů. Navíc pokud by řidič něco psal v mobilu, jak svědek tvrdil, mohlo by mu být vidět jen temeno hlavy a krk, nikoliv obličej. Nadto nelze opomenout, že obviněný nevlastní tzv. chytrý telefon, který výrazně září a osvětluje jeho okolí. K vytýkané neobjektivnosti svědka obviněný poznamenal, že svědek se jej snažil dlouhodobě „dostat“. Byť uvedené sám potvrdil, soudy si jeho tvrzení, že věděl, že obviněný uložený zákaz řízení nedodržoval, a tak se ho snažil chytit při činu, jako zaujatost nevyložily. Přehlédnout v tomto kontextu nelze ani to, že kvůli obviněnému bylo v minulosti několik policistů odsouzeno (z důvodu fyzického útoku vůči obviněnému) a že tento incident je pro ně stále aktuální. Nalézací soud si toho byl vědom, když se svědků dotazoval, zda v důsledku zmíněné události cítí vůči dovolateli nějaké antipatie. Soudy nevysvětlily, proč tvrzení svědka J. D. o tom, že si je stoprocentně jistý, že motorové vozidlo řídil právě dovolatel, považovaly prakticky za nevyvratitelné, a to proto, že si byl svědek zcela jistý, když jeho další objektivně chybné tvrzení o SPZ vozidla, kterým si údajně také byl jistý, ponechaly bez povšimnutí.

8. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že soudy všechny ostatní důkazy vyložily tak, aby výpověď svědka J. D. podpořily. Výpovědi dovolatele a svědkyně M. P. pak a priori považovaly za lživé a účelové. Přesvědčivě nevysvětlily, jak mohl dovolatel, který měří 170 cm, v rychlosti přelézt plot vysoký 2 metry. Plot uvedené výšky osobě vzrůstu a fyzické kondici dovolatele přelézt chvíli trvá. Navíc pokud by dovolatel plot přelézal, bylo by nedůvěryhodné svědectví M. J. (zpochybněné i vzhledem k neodpovídající časové ose), který popřel, že by obviněného viděl vystupovat z vozidla či přelézat plot. Za naznačené situace by jej musel vidět, neboť uvedl, že jel cca 40 m za ním. Dosvit potkávacích světel totiž bývá kolem 60 m. Odvolací soud vzal oba dva protichůdné závěry za vlastní a nedbal toho, že z logiky věci nemohou současně platit. Navíc svůj argument podpořil tvrzením, že o tom, že obviněný plot přelezl, svědčí i ohnuté pletivo. Tento závěr ale není podpořen žádným provedeným důkazem, kdy naopak výpovědi dovolatele a svědkyně M. P. jej vyvracejí.

9. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 13 To 57/2019, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 12. 2018, sp. zn. 12 T 49/2018, zrušil, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu, a podle § 265l tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích k novému projednání a rozhodnutí.

10. S ohledem na skutečnost, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou pravomocná a byl mu uložen trest odnětí svobody, který je značným zásahem do jeho osobnostních práv (nehledě na skutečnost, že v důsledku nástupu do výkonu trestu je téměř jisté, že nesplní všechny podmínky pro úspěšné oddlužení), požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby v souladu s § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon trestu odnětí svobody.

11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného Z. P. je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání

13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou dovolatel odkázal na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

14. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

16. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

17. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal.

18. K případnému opomenutí důkazů je vhodné nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

19. Obviněný vytkl, že soud neprovedl důkaz výpovědí svědka F. H. a že se nikterak nevyjádřil k provedení důkazů ve formě fotografií místa, kde měl svědek J. D. obviněného spatřit, skel vozidla, které měl obviněný řídit, oplocení místa bydliště obviněného a jeho telefonu. Z obsahu trestního spisu se podává, že návrh obhajoby na provedení důkazu výpovědí svědka F. H., dědečka obviněného, a fotografiemi mobilního telefonu obviněného (č. listu 74) byl v hlavním líčení konaném dne 14. 12. 2018 usnesením zamítnut (č. listu 75). Nalézací soud shledal nadbytečnost těchto důkazů, neboť dovodil, že svědek F. H., který v předmětném vozidle neseděl, by prokazatelně nemohl nic uvést k tomu, zda obviněný vozidlo řídil, či nikoliv. Soud se vyjádřil i k dalšímu důkaznímu návrhu, a to návrhu na provedení rekonstrukce, když poznamenal, že rekonstrukci (podle něj spíše vyšetřovací pokus) k ověření možnosti osvětlení obličeje obviněného mobilním telefonem v době, kdy stojící vozidlo míjel svědek J. D., rovněž nepovažoval za nutnou, poněvadž je nepochybné, že zapnutý displej mobilního telefonu, a to jakéhokoliv typu, je schopen částečně obličej osvítit, byť pravděpodobně různou intenzitou. Doplnil, že místo přechodu pro chodce bylo navíc osvíceno i místním osvětlením, což výhledové možnosti jmenovaného svědka jednoznačně zlepšovalo, nadto svědek přecházel těsně před stojícím vozidlem obviněného (str. 5 rozsudku nalézacího soudu). Z obsahu předloženého trestního spisu dále vyplývá, že návrhu obhajoby na provedení důkazu výpovědí svědka F. H. (č. listu 92) nevyhověl ani odvolací soud, který rozhodl o tom, že ve veřejném zasedání další důkazy prováděny nebudou (č. listu 111). Soud konstatoval, že s ohledem na obsah provedených důkazů nepovažoval za nezbytné vyslýchat jako dalšího svědka dědečka obviněného, který případně mohl popsat vzrušenou atmosféru, v jaké se policie dožadovala jednání s řidičem odstaveného vozidla (str. 3 usnesení odvolacího soudu). V této souvislosti je vhodné doplnit, že soud disponoval čestným prohlášením uvedeného svědka (č. listu 108), podle něhož „… celá situace byla poměrně vyhrocená a stresující a připomínala spíše hádku, kdy všichni zúčastnění, včetně hlídky Policie ČR, byli značně nervózní a nervní …“, a podle něhož svědek nezaslechl, že by obviněný svou družku M. P. jakýmkoliv způsobem nutil či přemlouval k tomu, aby sdělila, že řídila ona. Nejvyšší soud vzhledem ke shora vyloženému konstatuje, že soudy o důkazních návrzích explicitně rozhodly a svá zamítavá rozhodnutí také řádně zdůvodnily. O opomenutí důkazů proto nelze uvažovat.

20. V projednávaném případě není taktéž dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 2 až 5 rozsudku nalézacího soudu, str. 2 a 3 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Ničeho jim nelze vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř., § 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

21. Nad rámec výše popsaného lze přesto poznamenat, že obviněným rozporovaná výpověď svědka J. D. (č. listu 58), jež se i dovolacímu soudu jeví jako logická, konzistentní a přesvědčivá, koresponduje s dalšími provedenými důkazy, a v důsledku tedy obviněného ze spáchání činu jednoznačně usvědčuje. Svědek je příslušníkem Policie České republiky, obviněného zná již 10 let ze své služební činnosti, ví o jeho zákazu řídit motorová vozidla, přičemž ve svém volnu jej při přecházení přechodu pro chodce z bezprostřední vzdálenosti bezpečně identifikuje jako řidiče motorového vozidla, které u tohoto přechodu pro chodce za účelem umožnění chodcům přejít zastavilo, a v návaznosti na to ihned telefonicky kontaktuje svého kolegu na policejní služebně a sdělí mu, kam vozidlo řízené obviněným pravděpodobně míří (stran množství osob ve vozidle nutno zmínit, že svědek uvedl, že obviněný byl ve vozidle sám, a vyloučil, že by na místě spolujezdce někdo seděl). Po této urgenci následuje postup Policie České republiky, která požádá o součinnost tamní městskou policii a ve spolupráci s ní obviněného do půl hodiny od oznámení svědkem J. D. dostihne. Svědek M. J. (viz č. listu 59 a 60), příslušník městské policie, čeká v blízkosti bydliště obviněného na příjezd vozidla, v němž byl obviněný svědkem J. D. předtím spatřen, a v okamžiku, kdy jej uvedené vozidlo míjí, je soustředěn na osobu řidiče, jehož jednoznačně identifikuje jako muže odpovídajícího vzhledu obviněného. Poté, co se za předmětné vozidlo zařadí a zapne výstražná světla modré barvy s červeným nápisem STOP, zjišťuje, že vozidlo mírně zrychluje a posléze prudce zabočuje před vjezd do dvora, kde obviněný bydlí, a tam zastavuje. Svědek sice obviněného z vystupování vozidla nespatří, nicméně zřetelně slyší zvuk chvějící se brány a doskoku osoby za ní. Vnímá rovněž, že je vozidlo, jež předtím pronásledoval, stále nastartované. Svědci O. Z. (č. listu 72 a 73) a J. Z. (č. listu 73), příslušníci Policie České republiky, se k místu bydliště obviněného dostaví krátce poté, přičemž zpozorují nastartované vozidlo, jež měl obviněný řídit, jeho rozsvícená světla a uvnitř hrající rádio. Registrují rovněž viditelně zmáčknuté pletivo na bráně, přes níž měl podle sdělení svědka M. J. řidič vozidla přeskočit. Oba zmínění svědci potvrzují následný nátlak obviněného na svědkyni M. P., jeho opakovaný pokyn, aby řekla, že řídila ona, reakci svědkyně v podobě pláče, její konečnou kapitulaci a potvrzení verze prezentované obviněným. Taktéž zmiňují přítomnost peněženky a mobilního telefonu obviněného v dotčeném vozidle. Za této situace považuje dovolací soud výhrady obviněného a jím předestřenou argumentaci za bezpředmětné. Nesdílí jeho přesvědčení o zaujatosti policistů vůči jeho osobě, která negativně ovlivnila relevanci skutkových závěrů. Soudy nižších stupňů se námitkou týkající se údajné nevěrohodnosti a neobjektivnosti výpovědí ve věci slyšených policistu pečlivě zabývaly a správně dovodily, že na činnosti příslušníků policie není nic nedovoleného nebo nezákonného, neboť jejich povinností je kontrolovat dodržování zákona a rozhodnutí soudu, jakož i předcházet jejich porušování. Ze strany zasahujících policistů nebylo shledáno žádné pochybení, jejich výpovědi si vzájemně neodporují, přičemž svědek J. D. je zkušeným policistou, který měl důvod zajímat se o totožnost řidiče vozidla, jež znal ze služební činnosti (body 6., 15., str. 2, 3 a 5 rozsudku nalézacího soudu, bod 9., str. 2 usnesení odvolacího soudu). Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označeného přečinu a usvědčují z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že by pachatelem mohla být i jiná osoba (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).

22. Protože dovolatel svoji domněnku o existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů, dovolací soud se posouzením skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva nezabýval.

23. Pro úplnost lze dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., platí totéž i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

24. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného Z. P. bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

25. Dovolací soud nerozhodoval o návrhu obviněného, aby předseda senátu před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§ 265o odst. 1 tr. ř.). Obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu, proto bylo jeho podání hodnoceno jako podnět k takovému postupu, čemuž nic nebrání. Samosoudce soudu prvního stupně však spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2019