Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/03/2017
Spisová značka:20 Cdo 3910/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.3910.2016.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Dotčené předpisy:§ 46 odst. 7 předpisu č. 120/2001Sb.
§ 225 předpisu č. 182/2006Sb.
§ 217 odst. 1 předpisu č. 182/2006Sb.
Kategorie rozhodnutí:D


20 Cdo 3910/2016


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., ve věci žalobce Paclík – insolvenční správce a spol., se sídlem v Praze 5, U Trojice č. 1042/2, identifikační číslo osoby 24836133, insolvenčního správce M. H., zastoupeného Mgr. Petrem Čvančarou, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova č. 7, proti žalovanému JUDr. T. V., zastoupenému JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 60, o 91 888 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 269/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouci ze dne 15. března 2016, č. j. 69 Co 34/2016-109, takto:


I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 6 146,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

O d ů v o d n ě n í :

Dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 9. 11. 2015, č. j. 8 C 269/2015-43 (jímž bylo žalobě zcela vyhověno) tak, že žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalovaném zaplacení částky 91 888 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 27. 3. 2015 do zaplacení, se zcela zamítá. Po skutkové stránce odvolací soud v souladu se soudem prvního stupně shledal, že Krajský soud v Českých Budějovicích vyhláškou ze dne 11. 6. 2014, č. j. KSCB 28 INS 16015/2014-A-3, oznámil, že se ohledně povinného (dlužníka) M. H. zahajuje insolvenční řízení s tím, že účinky zahájení insolvenčního řízení nastaly zveřejněním vyhlášky v insolvenčním rejstříku dne 11. 6. 2014 v 11.42 hodin. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 8. 2014, č. j. 28 INS 16015/2014-A-8, byl zjištěn úpadek povinného, povoleno řešení úpadku oddlužením a insolvenčním správcem byl jmenován žalobce. Žalovaný jako soudní exekutor již v té době vedl exekuci ve prospěch oprávněného Kortestona plus s. r. o. proti povinnému, a to na základě pověření Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25. 2. 2013, č. j. 10 EXE 1640/2013-21. V průběhu exekuce vydal žalovaný exekuční příkaz ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 103 Ex 03424/13, kterým rozhodl o provedení exekuce prodejem nemovitostí povinného, a to parcely St. 200 včetně stavby bez čp/če a dále pozemku-zahrady parc. č. 227/3. Usnesením ze dne 7. 5. 2014 udělil žalovaný po dražbě provedené dne 7. 5. 2014 příklep na vydražených nemovitých věcech vydražiteli A. K., Usnesení o příklepu nabylo právní moci dne 21. 10. 2014, nemovitosti byly vydraženy za částku 465 000 Kč. Usnesením ze dne 15. 12. 2014, č. j. 103 Ex 03424/13-65 rozhodl žalovaný tak, že žalobci se jako insolvenčnímu správci M. H. vydává výtěžek ve výši 373 112 Kč, neboť z rozdělované podstaty získané z prodeje nemovitosti povinného ve výši 465 000 Kč se odpočítávají náklady exekuce ve výši 91 888 Kč. Usnesení nabylo právní moci dne 1. 1. 2015, poté, co bylo doručeno i žalobci. Dopisem ze dne 19. 3. 2015 žalobce vyzval žalovaného, aby mu žalovaný vydal celé vymožené plnění ze zpeněžení nemovitostí, včetně částky ve výši 91 888 Kč. Tuto částku však žalovaný žalobci nevydal, přestože ji žalobce dne 6. 10. 2014 zapsal do majetkové podstaty dlužníka M. H. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že žalobce jako insolvenční správce byl účastníkem té fáze exekučního řízení, kdy je rozhodováno o vydání výtěžku po odečtení nákladů exekutora podle ustanovení § 46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (dále též jen „ex. řádu“). Proto byl oprávněn podat odvolání proti usnesení žalovaného jako soudního exekutora ze dne 15. 12. 2014, č. j. 103 Ex 03423/13, jímž mu byl vydán výtěžek dražby, avšak po odečtení nákladů exekuce ve výši 91 888 Kč. Jestliže předmětné rozhodnutí soudního exekutora nabylo právní moci, je pro žalobce jako insolvenčního správce závazné a nemůže se úspěšně domáhat ve sporném řízení zaplacení částky, která připadá podle pravomocného rozhodnutí na odměnu exekutora, a to ani tehdy, když sepsal částku nákladů exekučního řízení, kterou si exekutor na základě takového usnesení ponechal, do majetkové podstaty. Tato pohledávka za žalovaným jako exekutorem totiž neexistuje.

Rozsudek soudu prvního stupně žalobce napadl dovoláním. V něm mimo jiné uvedl, že dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena právní otázka, zda odměna a náklady exekutora, které exekutor nevydal insolvenčnímu správci na základě usnesení, jež učinil na základě ustanovení § 46 odst. 7 ex. řádu, náleží exekutorovi nebo naopak insolvenčnímu správci, jestliže insolvenční správce s odkazem na ustanovení § 217 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále též jen „IZ“) zapsal do majetkové podstaty dlužníka celý výtěžek exekuce, včetně nákladů a odměny exekutora. Žalobce se domnívá, že exekutor nemůže vydat usnesení podle ustanovení § 46 odst. 1 ex. řádu, byl-li již výtěžek prodeje nemovitosti provedeného v exekuci (včetně nákladů exekutora) zapsán do majetkové podstaty. Žalobce má rovněž za to, že neobstojí výrok usnesení exekutora uskutečněného podle § 46 odst. 7 ex. řádu, podle něhož se insolvenčnímu správci „vydává výtěžek ve výši 373 112 Kč, neboť z rozdělované podstaty získané z prodeje nemovitosti povinného ve výši 465 000 Kč se odpočítávají stanovené náklady exekuce ve výši 91 888,- Kč“. Z takového výroku se totiž výslovně nepodává, že exekutorovi skutečně vzniká právo na danou částku jako jeho nákladů.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání především uvedl, že rozsudek odvolacího soudu pokládá za věcně správný. Ustanovení § 46 odst. 7 ex. řádu stanoví přesný postup za situace, kdy dojde ke střetu exekuce a insolvence. Proto je z něho třeba vycházet, výklad contra legem je nepřípustný.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle ustanovení § 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době po 31. 12. 2013
- posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. (§ 237 o. s. ř.).

Nejvyšší soud se dosud nezabýval tím, zda lze vyhovět žalobě insolvenčního správce směřované proti soudnímu exekutorovi, v níž se insolvenční správce domáhá vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v tom, že soudní exekutor insolvenčnímu správci nevydal náklady exekuce, které si odečetl v rámci usnesení o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci podle ustanovení § 46 odst. 7 ex. řádu, jestliže toto rozhodnutí bylo doručeno i insolvečnímu správci a již nabylo právní moci. Proto je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Podle ustanovení § 46 odst. 7 ex. řádu, ve znění zákona č. 303/2012 Sb., je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést (jímž jsou zejména ustanovení § 109 odst. 1 písm. c/, § 267 odst. 1 IZ), exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci nebo v rámci likvidace dědictví do likvidační podstaty exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci nebo do likvidační podstaty.

Podle ustanovení § 217 odst. 1 IZ, soupis majetkové podstaty je listinou, do níž se zapisuje majetek náležející do majetkové podstaty. Jakmile dojde k zápisu do soupisu, lze se zapsanými majetkovými hodnotami nakládat jen způsobem stanoveným tímto zákonem; učinit tak může jen osoba s dispozičními oprávněními. Soupis provádí a soustavně doplňuje insolvenční správce v průběhu insolvenčního řízení, a to podle pokynů insolvenčního soudu a za součinnosti věřitelského výboru. Tato jeho povinnost nezaniká uplynutím doby.

Podle ustanovení § 225 odst. 1 IZ, osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.

Podle ustanovení § 225 odst. 2 IZ, žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu.

Podle ustanovení § 225 odst. 3 IZ, nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4932/2016 (s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 378/16), konstatoval, že obecné soudy jsou povinny v případech vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení postupovat podle ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu tak, že insolvenčnímu správci exekutor vydá vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce; účelně vynaložené náklady exekuce, jejichž součástí je také odměna exekutora, se součástí majetkové podstavy v insolvenčním řízení nestávají. Právní otázka kladená v dovolání žalobcem, zda odměna a náklady exekutora, které exekutor na základě usnesení, jež učinil na základě ustanovení § 46 odst. 7 ex. řádu, nevydal insolvenčnímu správci, náleží exekutorovi nebo naopak insolvenčnímu správci, tedy již byla Nejvyšším soudem vyřešena ve prospěch exekutora. Z toho je třeba vyjít i při posouzení, zda exekutor může vydat usnesení podle ustanovení § 46 odst. 1 ex. řádu, byl-li již výtěžek prodeje nemovitosti provedeného v exekuci (včetně nákladů exekutora) zapsán do majetkové podstaty. Přitom nelze přehlédnout, že ustanovení § 46 odst. 7 ex. řádu výslovně soudnímu exekutorovi ukládá, aby kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení rozhodl o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci, a to po odpočtu nákladů exekuce. Vydání usnesení podle ustanovení § 46 odst. 7 ex. řádu tedy nebrání, jestliže insolvenční správce do soupisu majetkové podstaty zapsal i celý výtěžek dražby nemovitostí povinného provedené exekutorem, včetně nákladů exekutora, které si exekutor v rámci usnesení podle ustanovení § 46 odst. 7 ex. řádu odpočetl. Zahrnutí nákladů exekutora do soupisu s ohledem na nutnost přednostního využití ustanovení § 46 odst. 7 ex. řádu před postupem podle ustanovení § 217 odst. 1 a § 225 IZ nemohlo přivodit insolvenčním správcem zamýšlené právní účinky a ze strany exekutora tedy nedošlo k bezdůvodnému obohacení. Proto soudní exekutor není nucen podat žalobu o vyloučení svých nákladů ze soupisu podle ustanovení § 225 IZ.

Výrok usnesení exekutora uskutečněného podle § 46 odst. 7 ex. řádu, podle něhož se insolvenčnímu správci „vydává výtěžek ve výši 373 112 Kč, neboť z rozdělované podstaty získané z prodeje nemovitosti povinného ve výši 465 000 Kč se odpočítávají stanovené náklady exekuce ve výši 91 888,- Kč“, je v souladu s dikcí předmětného ustanovení, protože z něho vyplývá, kolik z plnění vymoženého prodejem nemovitostí povinného (dlužníka) se po odpočtu nákladů exekutora vydává insolvenčnímu správci. Bylo případně na insolvenčním správci, aby podal odvolání do předmětného usnesení soudního exekutora, jestliže by se domníval, že odpočet nákladů exekutora je chybný a že mu mělo být vydáno více. Právní závěr, že insolvenční správce má právo usnesení soudního exekutora podle ustanovení § 46 odst. 7 ex. řádu napadnout odvoláním a případně i dovoláním, vyplývá například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, uveřejněného pod číslem 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání oprávněné ohledně částečného zastavení exekuce podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., Protože žalovaný měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za jeden úkon právní služby advokáta (sepis vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve výši 4 780 Kč, jednoho režijního paušálu ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky) a po připočtení daně z přidané hodnoty ve výši 21 %, představují úhrnem 6 146,80 Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. ledna 2017


JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu