Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/25/2021
Spisová značka:22 Cdo 3265/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.3265.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zpětvzetí návrhu na zahájení řízení
Dotčené předpisy:§ 96 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. ve znění od 30.09.2017
§ 96 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. ve znění od 30.09.2017
§ 96 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:D

22 Cdo 3265/2020-233


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) M. V., narozeného XY, bytem XY, b) H. V., narozené XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Martinem Hrodkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 46, proti žalovaným 1) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze, Husinecká 1024/11a, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze, Botičská 1936/4, 2) L. Č., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/10, 3) I. J., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, 14. října 496/13, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 10 C 209/2018, o dovolání žalovaného 3) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 6. 2020, č. j. 29 Co 107/2020-178, takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 6. 2020, č. j. 29 Co 107/2020-178, a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 24. 1. 2020, č. j. 10 C 209/2018-157, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k dalšímu řízení.

II. Návrh žalovaného 3) na odklad právní moci usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 6. 2020, č. j. 29 Co 107/2020-178, se zamítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Jablonci nad Nisou usnesením ze dne 24. 1. 2020, č. j. 10 C 209/2018-157, zastavil řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II).

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalovaného 3) usnesením ze dne 26. 6. 2020, č. j. 29 Co 107/2020-178, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Žalobci se domáhali určení, že vlastnicí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále rovněž jako „předmětný pozemek“) je žalovaná 1) s tím, že kupní smlouva, na základě které nabyla vlastnické právo k pozemku žalovaná 2) jako kupující od žalovaného 3) jako prodávajícího, je neplatná. Uvedli rovněž, že v době podání žaloby již neexistoval právní titul, na základě kterého nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku od žalované 1) žalovaný 3) [rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, č. j. 72 Co 375/2016-294, kterým byl nahrazen projev vůle žalované 1) k uzavření smlouvy se žalovaným 3) v tomto rozhodnutí blíže specifikované, zrušil rozsudkem ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, Nejvyšší soud]. Požadovali, aby jako vlastník pozemku byla určena žalovaná 1), a žalobci tak mohli nabýt vlastnické právo k pozemku na základě § 10 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, ve znění pozdějších předpisů.

V průběhu řízení vzali žalobci žalobu zpět. Žalované 1) a 2) se zpětvzetím žaloby souhlasily.

Odvolací soud se ztotožnil s postupem nalézacího soudu, který řízení zastavil, jelikož žalobci vzali žalobu zpět a žalované 1) a 2) jakožto pasivně věcně legitimované účastnice se zpětvzetím žaloby souhlasily. Poznamenal, že není třeba přihlédnout k nesouhlasu žalovaného 3) se zpětvzetím žaloby, a to s ohledem na nedostatek jeho pasivní věcné legitimace v této věci [jako vlastník pozemku byla v katastru nemovitostí zapsána žalovaná 2) a žalobci se domáhali určení vlastnictví žalované 1)].

Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný 3) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pokud není některý ze žalovaných pasivně věcně legitimován, není třeba, aby soud při rozhodnutí o zastavení řízení na základě zpětvzetí žaloby posoudil případný nesouhlas tohoto žalovaného se zpětvzetím žaloby ve smyslu § 96 odst. 3 o. s. ř., podle kterého nesouhlasí-li ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Dovolatel namítá, že označili-li jej žalobci jako žalovaného, byl účastníkem řízení ve smyslu § 90 o. s. ř. Z tohoto důvodu mu rovněž náleží právo vyjádřit svůj nesouhlas se zpětvzetím žaloby ve smyslu § 96 odst. 3 o. s. ř. a soudy jsou povinny posoudit, zda žalovaný nesouhlasí se zpětvzetím žaloby z vážných důvodů, a případně rozhodnout, že zpětvzetí žaloby není účinné. Žalovanému nelze odepřít zákonnou možnost vyjádřit své stanovisko k zpětvzetí žaloby. Takovým postupem dochází k porušení práva účastníka řízení jednat před soudem (v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 19/92). Poznamenává, že soud je povinen při zpětvzetí žaloby zjistit stanovisko strany žalované k zpětvzetí žaloby (v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2252/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3062/2019). Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná 1) navrhla dovolání odmítnout jako nepřípustné s tím, že „neřeší otázku hmotného či procesního práva v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a zároveň není napadeným rozhodnutím odvolacího soudu řešena otázka, jež by měla být řešena Nejvyšším soudem“.

Žalobci ani žalovaná 2) se k dovolání žalovaného 3) nevyjádřili.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1 a § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Podle § 90 o. s. ř. jsou účastníky řízení žalobce a žalovaný. Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá procesním způsobem. Žalobcem je ten, kdo podal u soudu žalobu (návrh na zahájení řízení), a žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení označil. Takto označený účastník (jestliže splňuje podmínky stanovené v § 19 o. s. ř. a je v důsledku toho způsobilý být v řízení účastníkem procesněprávních vztahů) má tzv. procesní legitimaci; podle toho, zda vystupuje na straně žalobce, nebo na straně žalovaného, je rozlišována aktivní procesní legitimace, anebo pasivní procesní legitimace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2588/98).

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je také ustálena v názoru, že od způsobilosti být účastníkem řízení jako institutu vymezeného právem procesním je nutno odlišovat tzv. věcnou legitimaci jako stav plynoucí z hmotného práva, která podmínkou řízení není; její nedostatek je pouze důvodem pro zamítnutí žaloby. Věcně legitimován je ten, kdo je podle hmotného práva skutečně nositelem tvrzeného subjektivního práva (aktivní věcná legitimace) nebo tvrzené subjektivní povinnosti (pasivní věcná legitimace), o které v řízení jde (srov. např. usnesení ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2588/98, usnesení ze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 26 Cdo 361/2000, usnesení ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. 26 Cdo 769/2000, a usnesení ze dne 9. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2131/99).

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 813/2016 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), vyložil, že odnětím možnosti jednat před soudem se podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 19/92, které bylo uveřejněno pod č. 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1/1997 v časopise Soudní judikatura).

Podle § 96 odst. 1 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela.

Podle § 96 odst. 2 o. s. ř. je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí.

Podle § 96 odst. 3 o. s. ř. jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení.

Jestliže žalovaný nesouhlasí se zpětvzetím návrhu, má své stanovisko ke zpětvzetí návrhu odůvodnit, aby soud mohl posoudit, zda jej k tomuto nesouhlasu vedou vážné důvody. Jimi se zpravidla rozumí okolnosti, z nichž lze dovodit, že zpětvzetím návrhu je žalovaný ohrožen ve svých oprávněných zájmech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1171/2002).

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, blíže neurčuje hlediska, z nichž by měl soud vycházet při posuzování vážnosti (závažnosti) důvodů vedoucích druhého účastníka k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Rozhodující budou vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatňovaného nároku; s přihlédnutím k nim je proto třeba vždy zvážit, zda nesouhlas se zpětvzetím žaloby je založen na právním či jiném oprávněném zájmu žalované strany, odůvodňujícím požadavek, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce (osoby oprávněné jinak disponovat s návrhem na zahájení řízení) pokračovat ve sporu. Relevantní vážné důvody, pro které by zpětvzetí žaloby nemělo být účinné a o žalobě by mělo být rozhodnuto meritorně, jsou dány zejména tam, kde řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu, a v řízení sporném (ovládaném dispoziční zásadou) především tehdy, kdy řízení mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany občanskoprávního vztahu nebo má-li žalovaný právní nebo jiný (např. morální či ekonomický) důvod pro požadavek, aby řízení skončilo rozhodnutím ve věci samé (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014, či ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3189/2018).

Dovolací soud může úvahu nalézacího soudu o tom, co jsou „vážné důvody“ pro nesouhlas se zpětvzetím návrhu na zahájení řízení, zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená či není-li řádně odůvodněná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 646/2005).

V dovolacím přezkumu neobstojí závěr odvolacího soudu, že není-li některý ze žalovaných pasivně věcně legitimován, není třeba, aby byl dán pro rozhodnutí o zastavení řízení na základě zpětvzetí žaloby souhlas tohoto žalovaného podle § 96 odst. 3 o. s. ř. Z uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že soud je povinen při rozhodování o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby ve smyslu § 96 o. s. ř. zjistit stanovisko každého ze žalovaných – jakožto účastníka řízení vymezeného procesním způsobem (bez ohledu na jeho věcnou legitimaci jakožto stav plynoucí z hmotného práva). Následně soud zhodnotí, zda skutečnosti tvrzené některým ze žalovaných, na základě kterých nesouhlasí se zpětvzetím žaloby, představují vážné důvody, pro které je třeba rozhodnout, že zpětvzetí žaloby není účinné. Nezjistil-li by soud stanovisko některého ze žalovaných (a případný nesouhlas tohoto účastníka řízení by žádným způsobem neposoudil), odňal by tímto postupem takovému účastníkovi řízení možnost jednat před soudem.

Rozhodl-li odvolací soud, že souhlasu žalovaného 3) se zpětvzetím žaloby nebylo třeba, neboť tento žalovaný není ve věci pasivně věcně legitimován, je jeho rozhodnutí založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tak podle § 237 o. s. ř. přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je i podle § 241a odst. 1 o. s. ř. důvodné. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí přiměřeně i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí nalézacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

V rámci dalšího řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). Soudy nižších stupňů v novém rozhodnutí ve věci v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu posoudí, zda skutečnosti tvrzené žalovaným 3) představují relevantní vážné důvody, pro které by zpětvzetí žaloby nemělo být ve smyslu § 96 odst. 3 o. s. ř. účinné. Dovolací soud pro úplnost poznamenává, že závěr soudů nižších stupňů o tom, zda skutečnosti tvrzené žalovaným 3) představují relevantní vážné důvody, pro které zpětvzetí žaloby není ve smyslu § 96 odst. 3 o. s. ř. účinné, tímto rozhodnutím nijak nepředjímá. Nejvyšší soud přistoupil ke kasaci rozhodnutí soudů nižších stupňů z toho důvodu, že relevantní právní úvaha v těchto rozhodnutích chybí.

O návrhu žalovaného 3) na odklad právní moci rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalovaného 3) v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2610/2016).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 25. 5. 2021


Mgr. David Havlík
předseda senátu