Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/18/2020
Spisová značka:4 Tdo 27/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.27.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru
Dotčené předpisy:§ 208 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:CD

4 Tdo 27/2020-1910


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2020 o dovolání obviněného P. N., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 3 To 198/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 T 139/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 11 T 139/2015, byl obviněný P. N. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

v období od 19. 8. 2008 do 2. 5. 2013 vystupoval a fakticky jednal jako jediný jednatel společnosti U.-I., IČ: XY, a v období od 3. 5. 2013 do 30. 3. 2015 jednal jakožto jediný jednatel společnosti U.-I., IČ: XY, která byla v předmětné době výlučným vlastníkem domu č.p. XY rozkládajícím se na ulici XY a XY postaveném na parcele č. XY, zapsaném u Katastrálního úřadu pro XY kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY, pro katastrální území XY,

ve vztahu k nájemníkům domu nerespektoval platné nájemní smlouvy nájemníků N. P., L. Š., K. L. a M. W., opravňující je užívat jejich byty v uvedeném domě, kdy v úmyslu zabránit uvedeným nájemníkům v řádném a nerušeném užívání těchto bytů a dosáhnout tak zrušení jimi uzavřených nájemních smluv a jejich následného odstěhování z domu společně s osobami s nimi byty oprávněně obývajícími, znemožnil nájemníkům řádně užívat jejich byty tím, že přestože poskytování služeb spojených s užíváním bytů je zohledněno poplatky uvedenými v nájemních smlouvách, neučinil žádné nezbytné kroky směřující k obnovení a zajištění řádných dodávek teplé a studené vody do jednotlivých bytů, když dodávka studené vody byla zajištěna v domě na XY v XY, XY pouze prostřednictvím zahradní hadice natažené ze sklepních prostor domu přes výtahovou šachtu do 3. nadzemního podlaží na chodbu před dveře bytu K. L. a dodávka studené vody v domě na ulici XY v XY nebyla zajištěna, jelikož ze zahradní hadice natažené ze sklepních prostor tohoto domu přes výtahovou šachtu do 3. nadzemního podlaží voda netekla, přestože studená voda byla do komerčních prostor domu dodávána prostřednictvím rozvodů vody v domě, dále neučinil úmyslně žádné nezbytné kroky k zajištění a obnovení řádných dodávek tepla do jednotlivých bytů, kdy dodávky tepla byly řešeny elektrickými přímotopy, které byly dodány do bytu W. v roce 2013 v počtu 4 kusů, z nichž jeden byl nefunkční, v roce 2012 v počtu 2 kusů do bytu K. L., tedy způsobem vytápění mnohem finančně a fyzicky náročnějším, nekomfortním a zejména zdravotně nevyhovujícím, navíc dodané přímotopy byly nedostačující k vytopení jednotlivých bytů a zvýšené náklady na vytápění museli hradit nájemníci z vlastních prostředků, přestože byla mimo jiné uložena povinnost zajistit dodávku tepla do bytu poškozené M. W. rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 60 C 361/2008, ze dne 22. 10. 2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 71 Co 150/2011, ze dne 8. 11. 2011, dále od roku 2006 neprováděl vyúčtování nájmů a služeb spojených s užíváním bytu, nezajišťoval úklid ve společných prostorách domu, nezprovoznil výtah, nezajistil plně funkční osvětlení společných prostor a dále v domě na ulici XY v XY nenainstaloval odstraněné poštovní schránky, které se zde v minulosti nacházely, a takto jednal i přesto, že byl opakovaně upozorňován na tyto nedostatky písemně a ústně nájemníky uvedeného domu a vyzýván k jejich odstranění, přičemž uvedení nájemnici řádně hradili nájem i služby spojené s užíváním bytů, kdy z důvodu neposkytování služeb spojených s užíváním bytů následně M. W. v prosinci roku 2013 jednostranně snížila stanovený nájem, N. P. nejprve v březnu 2010 jednostranně snížila částku určenou na platby za služby spojené s užíváním bytu a poté v říjnu roku 2012 jednostranně snížila platby za nájem i za služby spojené s užíváním bytu, K. L. přestal hradit platby za služby spojené s užíváním bytu od ledna roku 2009 a L. Š. přestal nájem i služby hradit zcela, když přestala být v roce 2008 dodávána i studená voda, kdy tímto svým kumulovaným jednáním znemožnil nájemníkům řádné užívání bytů, zejména spočívající v koupání, mytí, praní prádla, dodržování základních hygienických potřeb a tím i důstojnou existenci, když mezi uvedenými nájemníky byla i osoba vysokého věku a špatného zdravotního stavu, a to K. L., kdy v důsledku nemožnosti řádného užívání bytů museli uvedení nájemnici vyvinout zcela nepřiměřené úsilí spočívající v zátěži při vycházení schodů do vyšších pater a přenášení vody z chodby do bytů a dále znemožnil bezpečný pohyb nájemníků ve společných a pouze částečně osvětlených prostorách domu, přičemž nemožnost jiného než nákladného a dlouhodobého právního řešení vzniklé situace byla u nájemníků spojena se zvýšeným psychickým úsilím, v neposlední řadě vynaložení zvýšených finančních částek spojených s nákupem vody, jakož i překonání dlouhodobého psychického nátlaku na jejich osoby, včetně nezanedbatelných nákladů právního zastoupení, vše ke škodě poškozených N. P., nar. XY, M. W., nar. XY, L. Š., nar. XY, K. L., nar. XY.

2. Okresní soud v Ostravě za uvedené přečiny uložil obviněnému podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců. Výkon trestu byl obviněnému podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let a 6 měsíců.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě způsobené škody poškozeným:
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené N. P. a M. W. odkázány se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 11 T 139/2015, podali obviněný a poškozené N. P. a M. W. odvolání. Obviněný odvolání směřoval do všech výroků. Poškozené podaly odvolání do výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 3 To 198/2018, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 3 To 198/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Štípka dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož skutek, pro který byl odsouzen, byl nesprávně právně posouzen.

5. Obviněný následně namítá, že byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 2 T 62/2009, uznán vinným jednak přečinem útisku podle § 237 tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 a jednak trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zákona, za které mu byl ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 13 To 254/2010 uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2 let. Skutková věta tohoto rozsudku popisuje jeho jednání na stejném místě, ovšem v období od března 2006 do 18. 8. 2008, když následek i způsob jednání jsou naprosto totožné s popisem skutku v rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 11 T 139/2015, jiné je jen období (od 19. 8. 2008 do 2. 5. 2013). Podle názoru dovolatele již nelze jeho jednání od 19. 8. 2008 do 2. 5. 2013 posuzovat, že má příčinnou souvislost s následky zde popsanými, když již v předchozím rozhodnutí (Okresní soud v Pardubicích) bylo pravomocně rozhodnuto o jeho vině. Podle dovolatele byl tedy podruhé odsouzen pro týž skutek, takže v dané věci měla být použita zásada, že nikdo nesmí být trestně stíhán opětovně pro týž skutek, neboť v dané věci vznikla překážka věci pravomocně rozhodnuté a v této trestní věci mělo být trestní stíhání zastaveno ve smyslu § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř.

6. Současně dovolatel namítá, že v období od 25. 4. 2008 do 3. 5. 2013 nebyl jednatelem společnosti U.-I. a nemohl tedy fakticky učinit nezbytné kroky k tomu, aby byly do domu obnoveny a zajištěny řádné dodávky teplé a studené vody.

7. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 3 To 198/2018 zrušil, jakož i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 11 T 139/2015 a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Dovolatel současně navrhuje, aby byl odložen výkon rozhodnutí o náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně, a to N. P. v částce ve výši 140 000 Kč a M. W. v částce ve výši 160 000 Kč.

8. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 3 To 198/2018, podal obviněný následně prostřednictvím dalšího obhájce JUDr. Jaroslava Brože MJur doplnění dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. l) ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož skutek, pro který byl odsouzen byl nesprávně právně posouzen již soudem prvního stupně, a přesto odvolací soud jeho odvolání zamítl.

9. Obviněný tvrdí, že v daném případě se jedná o věc pravomocně odsouzenou a jeho pravomocným odsouzením rozsudkem Okresního soudu v Ostravě došlo k porušení zásady „ne bis in idem“, a že jeho trestní stíhání mělo být soudem druhého stupně zastaveno podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný opětovně odkazuje na odsouzení z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 2 T 62/2009, když je opakovaně trestán za následek způsobený jednáním, pro které již byl pravomocně odsouzen. Proto dovozuje, že v dané věci došlo k porušení zásady „ne bis in idem“ vyjádřené v ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny a čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě. Současně zdůrazňuje, že následek nastal v důsledku jednání jiného subjektu a trvá na tom, že on, resp. společnost U.-I. setrvala na postoji, který v dané věci zastává od počátku celé věci, kdy má za to, že její závazky vůči dodavateli tepla a vody byly splněny započtením, a že to byl právě dodavatel tepla, kdo porušil své povinnosti, když dům od dodávek odpojil a způsobil tak škody na předmětném domě. Současně má za to, že v jeho věci lze přiměřeně aplikovat závěry z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/95. Tím, že setrval na své projevené vůli neuhradit platby za služby, když ke splnění závazku k úhradě těchto služeb došlo započtením, se podle jeho názoru jedná stejně jako v uvedeném nálezu o: „stejný následek, a tedy o totožný, a nikoliv nový skutek. Tuto totožnost nemůže narušit změna v jednotlivých okolnostech, které skutek individualizují“.

10. Dovolatel opětovně namítá, že v období od 19. 8. 2008 do 2. 5. 2013 nebyl oprávněn jednat za společnost U.-I. (vlastník domu), takže nemohl za tuto společnost aktivně jednat, takže mu jednání uvedené v napadených rozhodnutích nelze přičítat, toto lze vyčítat pouze samotné společnosti. Z pohledu této argumentace odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 21 Cdo 2646/2016 (v období od 25. 4. 2008 do 21. 2. 2012 nesplňoval podmínky pro výkon funkce jednatele) či Krajského soudu v Ostravě ve věci vedené pod sp. zn. 71 Co 332/2013 (nebyl oprávněn podepsat za společnost výpověď z nájmu bytu dne 16. 5. 2008, neboť v této době nebyl jednatelem společnosti). Podle obviněného tedy nebyl způsobilým subjektem a není u něho dáno zavinění a chybí také materiální stránka trestného činu. Zdůrazňuje i skutečnost, že orgány činné v trestním řízení, jakož i poškození si museli být vědomi toho, že od 28. 5. 2010 není oprávněn jednat za předmětnou společnost a nemohl tak činit aktivní kroky k tomu, aby zajistil řádné dodávky tepla, provádět vyúčtování nájmu a služeb spojených s užíváním bytu, zajišťovat úklid společných prostor, zprovoznit výtah, zajistit osvětlení chodeb apod.

11. Následně dovolatel upozorňuje na to, že pokud Krajský soud v Ostravě v odůvodnění uvádí, že „obžalovaný však po celé inkriminované období prokazatelně jednal se společností D. i s nájemníky domu, vždy s podpisem P. N., opatřenou razítkem U.-I.“, resp. že „[n]alézací soud pak důvodně poukázal na rozsáhlé materiály, ze kterých vyplývá, že obžalovaný vždy de iure i de facto jednal a vystupoval jako jednatel společnosti U.-I.“, a pokud svým rozhodnutím aprobuje také odůvodnění soudu prvního stupně, který uvádí: „Těžko lze tedy uvěřit obžalovanému, že byť by chtěl a měl popřípadě zájem provést jakékoli úpravy či dát do pořádku obnovení tepla a teplé vody v předmětné nemovitosti, činit tak nemohl, neboť za období od 25. 4. 2008 do 3. 5. 2013 byl vymazán z obchodního rejstříku. […] fakticky jednal a vystupoval jako jednatel společnosti“, lze toto hodnocení považovat za rozporné s kogentní právní úpravou upravující jednání za společnost, stejně jako s rozsáhlou judikaturou zabývající se jednáním společnosti, které se může dít pouze prostřednictvím statutárních orgánů, příp. zmocněných zástupců společností. Obecné soudy tedy zaměnily právní hodnocení s otázkou důvěryhodnosti obhajoby, přičemž při právním hodnocení obecné soudy nerespektovaly kogentní korporátní právní úpravu.

12. S odkazem na princip materiální publicity obviněný namítá, že pokud by v období od 28. 5. 2010 do 3. 5. 2013 jednal jménem společnosti U.-I. nemohlo by takové jednání uvedenou společnost platně zavázat, a současně by si při jednání s ním musel každý být vědom toho, že k jednání za společnost není oprávněn.

13. K závěru krajského soudu o tom, že obviněný „sice na podkladě soudního rozhodnutí pozbyl funkci jednatele, avšak byl jediným společníkem ve společnosti“, dovolatel namítá, že není společníkem společnosti U.-I. nejpozději od 24. 4. 2006. Následně zdůrazňuje, že způsobilým subjektem by mohla být pouze samotná společnost U.-I., kterou je v souladu se zákonem č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, možno stíhat od 1. 1. 2012, přičemž pokud orgány činné v trestním řízení tuto skutečnost opomněly a stíhaly pouze jeho, jde o zásadní pochybení, které má za následek nezákonné rozhodnutí ve věci.

14. Obviněný dále konstatuje, že v dané věci není možné dovodit subjektivní stránku trestného činu, tedy úmysl obviněného. Naopak podle dovolatele z provedeného dokazování vyplývá závěr, že k odpojení tepla a teplé vody došlo ze strany poskytovatele těchto služeb neoprávněně, přičemž poskytovatel se snažil neoprávněně donutit společnost U.-I. fakticky podruhé splnit závazky, které již zanikly zápočtem. Podle názoru dovolatele měl povinnost vůči nájemcům dodavatel tepla a teplé vody, nikoliv on. Na podporu závěru, že ve věci nebyl dán jeho úmysl bránit nájemníkům v řádném užívání bytů, dovolatel zmiňuje výpověď poškozené M. W. ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 51 EXE 11224/2012 a výpověď M. C. v daném trestním řízení, ze kterých je zjevné, že jim byl nabízen náhradní byt po dobu rekonstrukce, avšak tento náhradní byt poškozená odmítla a sama tak přispěla k tomu, že doposud nedošlo k obnovení stavu tak, jak je požadováno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně.

15. Dovolatel rovněž namítá, že není naplněna ani objektivní stránka trestného činu, neboť následek nastal pouze v důsledku neoprávněného aktivního jednání dodavatele tepla a teplé vody ve spojení s negativním postojem nájemců, nikoliv jeho jednáním. V tomto směru následně obviněný velmi podrobně rozvádí okolnosti, za kterých došlo k odpojení dodávek tepla a teplé vody.

16. V neposlední řadě dovolatel zmiňuje, že jeho jednání není možné vnímat jako protiprávní, neboť jím byl sledován legitimní cíl – úhrada pohledávek společnosti U.-I. za společnost D., resp. V. – a v souladu s ustálenou judikaturou je tak nutno učinit závěr o absenci trestnosti činu s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. července 2017, sp. zn. II. ÚS 1699/17). Jednání, které je mu vytýkáno, postrádá společenskou škodlivost právě nad rámec škody, která mohla vzniknout poškozeným, přičemž i za takovouto škodu nemůže odpovídat on sám, ale pouze a jedině společnost U.-I. jakožto vlastník předmětné nemovitosti. Pokud se soudy nižších stupňů nezabývaly subsidiaritou trestní represe, porušil ústavní princip nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege. Podle názoru obviněného obecné soudy porušily čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť uplatňovaly trestněprávní represi tam, kde zákon jasně stanovil, že obviněný ex lege nebyl statutárním zástupcem. Taktéž byl nucen činit něco, co mu zákon vůbec neukládá v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny, tj. dodávat jako fyzická osoba teplo tam, kde vlastníkem je společnost, ve které ex lege nemohl být statutárem. Namítá, že byl v konkrétním případě stíhán, resp. odsouzen jinak než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon, když zákon a judikatura jasně stanovily, že obviněný nemohl za společnost jednat, což zakazuje čl. 8 odst. 2 Listiny. Současně má za to, že závěry obecných soudů jsou v rozporu s čl. 9 odst. 1 Listiny, tj. zákazem nucených prací, neboť byl/je nucen činit něco, co dokonce zákon nepřipouštěl.

17. V závěru podaného doplnění dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení zrušil a zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a podle § 265m tr. ř. sám rozhodl tak, že se zprošťuje obžaloby. Obviněný současně navrhuje, aby předseda senátu Nejvyššího soud odložil výkon rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř., pokud jde o výroky obsažené v rozsudku soudu prvního stupně o náhradě škody poškozeným N. P. ve výši 140 000 Kč a M. W. ve výši 160 000 Kč, do doby rozhodnutí o tomto dovolání.

18. Pro případ, že Nejvyšší soud rozhodne o zrušení předchozích rozhodnutí a vrátí věc k řízení před soud prvního stupně, příp. soud odvolací, obviněný navrhuje, aby věc přikázal z důvodu existence důvodů pro odnětí věci ve smyslu § 25 tr. ř. jinému soudu prvního stupně v obvodu Krajského soudu v Ostravě, příp. jinému odvolacímu soudu v obvodu Vrchního soudu v Olomouci. Obviněný má za to, že zde existují důvody pro odnětí věci ve smyslu § 25 tr. ř., když lze zejména vzhledem k ekonomické propojenosti poškozené v dané věci s orgány činnými v trestním řízení včetně soudů působících v daném řízení pochybovat o nestrannosti všech osob rozhodujících, resp. všech soudců Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě; skutečnosti, v nichž obviněný spatřuje existenci těchto důvodů pro odnětí věci, jsou podrobně popsány v ústavní stížnosti, o níž v současné době probíhá řízení u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1193/19.

19. Opis dovolání obviněného byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 24. 10. 2019. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 1 NZO 1151/2019, nejprve shrnul průběh trestního řízení, uplatněný dovolací důvod a argumenty dovolatele.

20. Státní zástupce zastává názor, že námitka obviněného ohledně toho, že nebyl ve stíhaném období jednatelem společnosti vlastnící předmětné nemovitosti a neměl tak faktický vliv na spáchání protiprávního jednání směřuje do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a vyjádřených v popisu protiprávního jednání obviněného ve formě opomenutí ve výroku o vině. Tato námitka by mohla naplňovat vymezený dovolací důvod toliko, pokud by se jednalo o možný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Avšak rozhodnutí v nyní projednávané věci takovým deficitem podle názoru státního zástupce netrpí. Současně je státní zástupce toho názoru, že nalézací i odvolací soud se s totožnou námitkou obviněného ve svých rozhodnutích vypořádaly, když odkazuje na odůvodnění těchto rozhodnutí, především pak na bod 24. usnesení krajského soudu. Podpůrně odkazuje na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 431/2013 (str. 25), které se zabývalo obdobnou námitkou obviněného v jeho předešlé trestní věci.

21. Pokud jde o to, že dle názoru dovolatele byl rozhodnutím soudů nižších stupňů odsouzen pro totožný skutek, za který byl již uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 4. 2010 sp. zn. 2 T 62/2009, který nabyl právní moci dne 28. 2. 2012 a vznikla tak překážka věci rozhodnuté a jeho trestní stíhání mělo být zastaveno ve smyslu § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř., má státní zástupce za to, že ani tato námitka není podřaditelná pod dovolací důvod uvedený pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato námitka mohla být formálně podřazena pod dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), l) t. ř., nicméně, podle názoru státního zástupce, se jedná o argumentaci neopodstatněnou.

22. Ve vztahu k této námitce, státní zástupce připomíná, že podle § 12 odst. 11 tr. ř. pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. Podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Připomíná také, co právní nauka označuje za jeden skutek, tedy všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním. Státní zástupce uvádí vymezení trvajícího trestného činu, tedy že se jedná o takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, jež následně udržuje, přičemž tento stav může trvat sebedéle, neboť zákonodárce postihuje především udržování protiprávního jednání. Zdůrazňuje, že z hlediska § 12 odst. 11 tr. ř. ukončuje jeden trvající trestný čin a odděluje ho od dalšího takového trestného činu sdělení obvinění. To je v souladu i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle které ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř., podle něhož v případě, že obviněný pokračuje v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek, přičemž toto dopadá rovněž na trvající trestný čin. Sdělení obvinění tedy přerušuje páchání tohoto trestného činu a tvoří předěl, od kterého se další jednání posuzuje jako samostatný skutek (vše viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 15 Tdo 887/2014).

23. Podle státního zástupce je zřejmé, že přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, jakož i přečin útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku jsou trestnými činy trvajícími (viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. 7 Tdo 1164/2006). Sdělením obvinění dne 18. 8. 2008, kdy bylo obviněnému P. N. doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 1. 7. 2008 ve věci, v níž byl následně pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 4. 2010 sp. zn. 2 T 62/2009, došlo k ukončení tohoto „prvního“ trvajícího trestného činu. Protiprávní jednání, jehož se tedy obviněný na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2017 sp. zn. 11 T 139/2015, dopouštěl ode dne 19. 8. 2008 do dne 2. 5. 2013, bylo tedy nalézacím i odvolacím soudem správně posouzeno jako nový samostatný skutek právně posouzený jako dva shora uvedené trvající trestné činy.

24. K vytýkané námitce státní zástupce ještě doplňuje, že nesouhlasí s názorem dovolatele, že jednání, které zapříčinilo trvající následek, neprobíhalo v období, které postihuje napadené usnesení a byla zachována totožnost skutků, a to jak v jednání, tak i v následku. Porovnáním skutků z výroků rozsudků Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 4. 2010 sp. zn. 2 T 62/2009 a Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2017 sp. zn. 11 T 139/2015 je zřejmé, že tyto se odlišují nejen v době spáchání jednání obviněného, ale i ve formě jednání obviněného, když v rozsudku Okresního soudu v Pardubicích jde o aktivní konání, kterým skutečně vyvolal trvající protiprávní stav, a v rozsudku Okresního soudu v Ostravě jde o formu opomenutí, kdy již protiprávní stav pasivně úmyslně udržoval. Konstatuje, že trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku může být spáchán opomenutím, a jedná se tak o nepravý omisivní delikt, a to i z pohledu judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. 7 Tdo 1164/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2004 sp. zn. 7 Tdo 191/2004). V daném případě pak obviněný v souladu s dikcí § 112 tr. zákoníku opomenul konání, k němuž byl povinen zejména na základě tehdy účinného zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (srov. např. § 687) a na základě platných nájemních smluv uzavřených s poškozenými. Skutek, o kterém rozhodl Okresní soud v Pardubicích, tedy není totožným skutkem se skutkem, o kterém rozhodl Okresní soud v Ostravě.

25. V závěru vyjádření k dovolání státní zástupce navrhuje Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnul jako zjevně neopodstatněné. Současně uvádí, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

26. Opis doplnění dovolání obviněného byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 24. 1. 2020. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 1 NZO 1151/2019 sdělil, že nevyužívá svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tř. ř. a k podanému doplnění dovolání se nevyjadřuje. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. opětovně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání

27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání

28. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

29. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

30. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci přichází v úvahu varianta, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán některý z dovolacích důvodů uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

31. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

32. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

33. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, když za právně relevantním způsobem uplatněnou argumentaci lze považovat námitku stran porušení zásady subsidiarity trestní represe a námitku stran nepřípustnosti trestního stíhání. 34. Obviněný především uplatňuje námitku, že jeho trestní stíhání je nepřípustné, přičemž výslovně odkazuje na ustanovení § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. a na zásadu ne bis in idem. Podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Jedná se o vyjádření pravidla ne bis in idem. Čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, nadepsaný „Ne bis in idem“, v českém překladu publikovaném ve sbírce zákonů zní: „Nikdo nemůže být stínán nebo potrestán v trestním řízení podléhající pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu“. Tento princip vychází rovněž z čl. 40 odst. 5 Listiny, podle kterého nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada však nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem.

35. Předně považuje Nejvyšší soud za nutné k této námitce obviněného uvést, že tato námitka není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., mohla by být formálně podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který sice výslovně v dovolání ani v doplnění dovolání obviněný neuplatnil, nicméně z obsahu dovolání je zjevné, že ho uplatňuje. Přestože, jak již bylo naznačeno, tato námitka nebyla formálně zařazena pod správný dovolací důvod, považoval Nejvyšší soud za vhodné se s touto vypořádat po věcné stránce, když z písemného vyjádření obviněného je nepochybné, že ji obviněný fakticky uplatňuje včetně příslušné právní argumentace (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1105/2015).

36. Zákaz opakovaného trestání za stejné jednání je jednou z nutných podmínek pro označení aplikace trestního práva jako spravedlivé. Příkaz ne bis in idem zakazuje samotné stíhání ve věci, která už byla rozhodnutá. Strukturální význam této zásady je zdrojem tlaku na kvalitu popisu skutku, za nějž je osoba stíhána (viz BAŇOUCH, Hynek. Čl. 40 Procesní garance spravedlivosti trestního řízení. In: WAGNEROVÁ, Eliška, Vojtěch ŠIMÍČEK, Tomáš LANGÁŠEK, Ivo POSPÍŠIL aj. Listina základních práv a svobod: Komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2020-1-30]. ASPI_ID KO2_1993CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.) Při řešení otázky porušení zásady ne bis in idem je tedy rozhodující také otázka totožnosti skutku, který je předmětem dvou řízení a rozhodnutí. Co se rozumí „týmž skutkem“ zákon nedefinuje; soudní praxe vychází z toho, že skutkem je určitá událost ve vnějším světě charakterizovaná určitým jednáním a jeho následkem. Pro posouzení toho, zda jde o týž skutek, je podstatné, že o něj jde nejen při naprostém souladu v jednání i v následku, ale také v případě úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, stejně jako v případě úplné shody alespoň v následku při rozdílném jednání. Jinak vyjádřeno, totožnost skutku je zachována i při alespoň částečné shodě v jednání nebo v následku (nebo v obojím), to ovšem pouze pokud je taková shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Ve stejném smyslu je používán i pojem „čin“. Ve vztahu k čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně základních práv a základních svobod zakotvující tuto zásadu jde o rozhodnutí toho, které prvky skutku musí být shodné, aby byla zachována jeho totožnost. Při řešení naznačené otázky je třeba odkázat na rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 10. 2. 2009 věci Zolotukhin proti Rusku, č. 14939/03. Citované rozhodnutí je třeba považovat za sjednocující ve vztahu k předchozí, vnitřně rozporné judikatuře ESLP, která se týkala ustanovení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. V projednávané věci se velký senát ESLP vyslovil v daném kontextu relevantně k otázce, co se rozumí stejným skutkem. Vyslovil závěr, že čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý trestný čin, pokud je tento druhý trestný čin založen na „totožném skutku či v podstatných rysech totožném skutku“. Popisy skutkového stavu v obou řízeních představují zásadní východisko pro posouzení otázky, zda jsou skutky v obou řízeních totožné (resp. jsou totožné alespoň v podstatných rysech), a to bez ohledu na případné odlišnosti v právní kvalifikaci tohoto skutku v obou řízeních. Totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obviněného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě (shodně též věc Ruotsalainen proti Finsku, č. 13079/03, rozsudek ze dne 16. 6. 2009).

37. Při řešení naznačené problematiky je také třeba vzít v úvahu, jaké konkrétní trestné činy byly ve skutku, kterým byl obviněný v nyní projednávané věci uznán vinným, spatřovány. Jednalo se o trestné činy podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku a § 177 odst. 1 tr. zákoníku. Zde je na místě uvést, že přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně brání oprávněné osobě v užívání bytu, domu nebo nebytového prostoru. Přečinu útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku se pak dopustí osoba, která jiného nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Nejvyšší soud považuje také za vhodné zdůraznit, že jednání chápe trestní zákoník ve svém ust. § 112 také jako opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat nebo vyplývala-li taková jeho zvláštní povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání anebo k němuž byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen.

38. Dále je nezbytné zmínit definici trvajícího trestného činu a jeho procesněprávní specifika. Trvající trestný čin je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav a ten pak udržuje. Podstatným rysem trvajícího trestného činu je, že se zde postihuje právě ono udržování protiprávního stavu. U tohoto trestného činu musí trvat jednání, kterým se udržuje protiprávní stav. Vyvolání protiprávního stavu se může stát konáním i opomenutím (srov. § 112 tr. zákoníku). Udržování protiprávního stavu se pak zpravidla děje opomenutím, spočívajícím v tom, že pachatel takový stav neodstraní. Trvající podoba trestného činu není formou provedení trestného činu, která by tu někdy byla a jindy nebyla, nýbrž plyne ze zákona. Trvající trestné činy se posuzují jako jediné jednání, které trvá tak dlouho, pokud protiprávní stav je udržován. Mezníkem, který ukončuje jeden takovýto trestný čin od dalšího, je sdělení obvinění, neboť podle § 12 odst. 11 tr. ř. „pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek“. Pojmem pokračuje-li v jednání, se zde nerozumí jen „pokračování v trestném činu“, ale i „trestné činy trvající a hromadné“ (arg. trestní řád hovoří o pokračování v jednání, kterým jsou i jednotlivé akty či útoky u trestných činů hromadných a udržování protiprávního stavu u trestných činů trvajících; jde tedy o širší pojem než pokračování v trestném činu). Rozhodující je okamžik, kdy podezřelému bylo obvinění skutečně sděleno (okamžikem sdělení obvinění se po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. rozumí z hlediska zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1, odst. 2 tr. ř. až okamžik doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému), nikoli např. okamžik, kdy bylo usnesení o zahájení trestního stíhání písemně vyhotoveno nebo nabylo právní moci (srov. § 160 odst. 7, § 140 a § 141 odst. 4 tr. ř.; srov. R 49/1997II.). I když trestná činnost po sdělení obvinění plynule navazuje na předchozí, netvoří obě části jeden trestný čin (R 47/1967, R 26/1977, R 12/1984 a R 28/1989 již nejsou použitelná) (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 168-170). Ostatně to je i v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle které ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. dopadá rovněž na trvající trestný čin. Sdělení obvinění tedy přerušuje páchání tohoto trestného činu a tvoří předěl, od kterého se další jednání posuzuje jako samostatný skutek (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 15 Tdo 887/2014).

39. Oba přečiny, pro které byl obviněný uznán vinným, jsou trestnými činy trvajícími (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. 7 Tdo 1164/2006). Pokud tedy bylo dne 18. 8. 2008 obviněnému sděleno obvinění doručením usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 1. 7. 2008 ve věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 62/2009, přičemž tato věc byla pravomocně skončena rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 4. 2010, došlo tímto doručením sdělení obvinění k vytvoření mezníku, který odlišuje „první a druhý“ trvající trestný čin obviněného. Z uvedeného je tedy zjevné, že obviněný nebyl dvakrát odsouzen pro stejnou věc, neboť Okresním soudem v Pardubicích byl obviněný odsouzen pro skutek trvající v období od března 2006 do 18. 8. 2008, kdežto Okresním soudem v Ostravě byl obviněný odsouzen pro skutek trvající v období od 19. 8. 2008 do 2. 5. 2013. Vzhledem k předělu sdělením obvinění ze dne 18. 8. 2008 posoudil Okresní soud v Ostravě správně jednání obviněného jako nový samostatný skutek, právně posouzený jako trvající trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku a trvající trestný čin útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku. Proto lze uplatněnou argumentaci považovat za zjevně neopodstatněnou.

40. Argumentace dovolatele, že jednání, které zapříčinilo trvající následek, neprobíhalo v období, za které je postižen napadeným rozhodnutím, a proto byla zachována totožnost skutků z pohledu rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích s nyní projednávaným skutkem (jak v jednání, tak i v následku) je zcela lichá. Z rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 4. 2010 sp. zn. 2 T 62/2009 a Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2017 sp. zn. 11 T 139/2015 je zřejmé, že tyto se odlišují nejen v době spáchání jednání obviněného. Odlišná je i převažující forma jednání obviněného, když zatímco v rozsudku Okresního soudu v Pardubicích je jednání obviněného převážně ve formě aktivního konání, kterým skutečně vyvolal trvající protiprávní stav, v rozsudku Okresního soudu v Ostravě je jednání obviněného popsáno ve formě opomenutí, kdy již protiprávní stav záměrně pasivně úmyslně udržoval. Zde je třeba zdůraznit, že trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru lze podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku spáchat i opomenutím, když pak se jedná o nepravý omisivní delikt (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. 7 Tdo 1164/2006 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2004 sp. zn. 7 Tdo 191/2004). V projednávané věci se obviněný dopustil protiprávního jednání ve smyslu § 112 tr. zákoníku, když opomenul konat na základě uzavřených platných nájemních smluv a na základě zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ale i rozhodnutí soudů.

41. Proto ze shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud, že v dané věci nerozhodovaly soudy nižších stupňů podruhé ve stejné věci, neboť se jednalo o dva různé skutky. Z uvedeného je tedy zjevné, že nedošlo k porušení zásady ne bis in idem, když pro řízení ve věci u Okresního soudu v Ostravě neexistovala překážka exceptio rei iudicatae. Současně je zjevné, že v řízení nebyly dány podmínky pro rozhodnutí podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř.

42. Ve vztahu k argumentaci obviněného rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/95 Nejvyšší soud uvádí následující. Citované rozhodnutí Ústavního soudu, na které dovolatel odkazuje, dopadá na odlišnou situaci. V předmětné věci se jednalo o skutek, ve kterém bylo spatřováno spáchání trestného činu podle § 269 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb. Trestní zákon (zákon č. 140/1961 Sb.). V ustanovení § 269 odst. 1 stanovoval podstatně přísnější trest pro toho, kdo nenastoupí vojenskou službu s úmyslem vyhnout se jí trvale. Tedy znakem této skutkové podstaty bylo, že pachatel jednal v úmyslu trvale se vyhnout nastoupení vojenské služby a tato skutečnost musela být v řízení prokázána. V rozhodnutí je také výslovně řečeno, že je nepřijatelné vykládat toto ustanovení tak, že trvale je vlastně dočasně či krátkodobě. Trestní zákon pak v ust. § 270a výslovně uváděl, že opakovaný trestní postih za trestný čin podle § 269 či § 270 je vyloučen. Je tedy zjevné, že opakovaný postih za trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách skutečně nebyl možný přímo ze zákona. Toto ale nelze vztáhnout na jednání obviněného, neboť ten byl uznán vinným za odlišné trestné činy. Z dikce ustanovení trestního zákoníku § 208 odst. 2 a ustanovení § 177 odst. 1 nevyplývá, že by dopadaly na trvalý stav, ve smyslu přetrvávající i do budoucna, naopak z ustanovení § 208 nebo ustanovení § 177 je zjevné, že neoprávněný zásah k bytu může být i dočasný či krátkodobý, stejně jako útisk. Je sice možné oba trestné činy posoudit jako trestné činy trvající (jako ostatně v případě obviněného), avšak znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě pouze do jeho ukončení. Z toho vyplývá, že trvající trestný čin má počátek i konec, kdežto trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách, ke kterému se vyjadřoval Ústavní soud ve zmiňovaném rozhodnutí, vyjadřuje úmysl vyhnout se vojenské službě trvale, čili tento stav nemá konec. Nelze tedy přisvědčit argumentaci dovolatele, že trestné činy, pro něž byl obviněný odsouzen, jsou trestnými činy, z hlediska jejich opakování, obdobnými právě trestnému činu řešenému v daném nálezu, neboť z výše uvedeného je zjevné, že nález řeší jinou specifickou situaci, kdy v případě nenastoupení služby v ozbrojených silách se skutečně jedná o stále stejný čin. V tomto směru je stěžejním výklad pojmu „stejný“, resp. „týž“ čin, a tedy otázka totožnosti skutku, pro který je trestní stíhání vedeno, ve srovnání s jiným skutkem, pro který již byl obviněný dříve odsouzen, popřípadě, o němž již orgány činné v trestním řízení rozhodly jinak. S odkazem na shora uvedené je však zjevné, že v posuzované věci nešlo o stejný čin, když trestné činy z řízení vedeného u Okresního soudu v Pardubicích i u Okresního soudu v Ostravě je nutno hmotněprávně posoudit jako trvající trestný čin, avšak sdělení obvinění ze dne 18. 8. 2008 má takové procesněprávní účinky, že se trvající trestný čin „rozdělí“ na trestný čin, jehož se obviněný dopouštěl v období od března 2006 do 18. 8. 2008 (řízení u Okresního soudu v Pardubicích) a na trestný čin jehož se měl obviněný dopouštět v období od 19. 8. 2008 do 2. 5. 2013 (řízení u Okresního soudu v Ostravě). Obviněný tedy nebyl potrestán za stejný trestný čin opakovaně, neboť se, na rozdíl od skutku posuzovaného Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 81/95, jedná o odlišný skutek a odlišné trestné činy, které jsou i odlišně konstruovány z hlediska naplnění všech znaků zvolených skutkových podstat.

43. Ve vztahu k námitce obviněného, že se skutku nemohl dopustit, protože v období od 19. 8. 2008 do 2. 5. 2013 nebyl oprávněn jednat za společnost U.-I. vlastníka předmětného domu, když nebyl jednatelem, je třeba uvést, že tato má procesní charakter, když směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudů nižších stupňů a jako taková není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Bez ohledu na tento závěr je třeba konstatovat, že tuto námitku již obviněný uplatnil v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto ji neignorovaly a vypořádaly se s ní (viz str. 31-32, bod 31. rozsudku soudu prvního stupně, viz str. 8, bod 24. usnesení soudu druhého stupně) a dovolací soud jejich závěry zcela akceptuje. Lze skutečně připustit, že obviněný sice pozbyl funkci jednatele ke dni 28. 5. 2008, což ovšem bylo vyznačeno v obchodním rejstříku až dva roky poté, přičemž nedošlo k ustanovení jiného jednatele, takže fakticky uvedená společnost neměla žádného jednatele. V tomto směru ovšem nelze pominout, že sám obviněný zpochybňoval oprávněnost postupu soudu ohledně jeho výmazu jako jednatele z obchodního rejstříku, když nelze ani přehlédnout, že v dalších úředních jednáních a korespondenci nadále jako představitel společnosti vystupoval a takto i fakticky jednal (viz např. výpověď z nájmu poškozené W., jednání se společností D.) Z uvedeného je tedy zjevné, že přestože obviněný formálně pozbyl způsobilost k výkonu funkce jednatele, avšak de iure i de facto navenek jednal a vystupoval jako jednatel společnosti, za kterou vedl soudní spory a nechal se zastupovat právním zástupcem a jako jednatel této společnosti vystupoval ve vztahu k třetím osobám. Jelikož obviněný fakticky vystupoval jako jednatel společnosti U.-I. není důvod přičítat udržování protiprávního stavu jiné osobě než jemu. Na místě je také zdůraznit, že tuto skutečnost soud prvního stupně vyjádřil ve skutku, kterým byl obviněný uznán vinným, když výslovně uvedl, že obviněný vystupoval a fakticky jednal jako jediný jednatel uvedené společnosti. Lze rovněž připustit, že obviněný v žalovaném období skutečně nebyl společníkem uvedené společnosti, neboť ke dni 24. 4. 2006 přestal být společníkem, ovšem v tomto směru je třeba poukázat na provedené důkazy, ze kterých vyplývá, že to byl právě obviněný, který v žalovaném období předmětnou společnost fakticky řídil a takto vystupoval ve vztahu k třetím subjektům. Lze tedy uzavřít, že námitka obviněného je nedůvodná.

44. Navíc Nejvyšší soud uzavírá, že posouzením možnosti obviněného dopustit se trestného jednání, když v posuzovaném období nebyl jednatelem společnosti, se Nejvyšší soud v minulosti již zabýval, a to v usnesení ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 8 Tdo 431/2013, kdy soud konstatoval, že vzhledem ke skutečnosti, že obviněný fakticky jako jednatel navenek vystupoval, nelze přičítat udržování protiprávního stavu jiné osobě než právě jemu.

45. Obviněný dále namítá, že subjektem způsobilým ke spáchání dané trestné činnosti by mohla být pouze samotná společnost U.-I. kterou je v souladu se zákonem č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, možno stíhat od 1. 1. 2012, přičemž pokud orgány činné v trestním řízení tuto skutečnost opomněly a stíhaly pouze jeho, jde o zásadní pochybení, které má za následek nezákonné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud považuje za vhodné tuto námitku, přestože tato není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod z pohledu konkrétní dovolací argumentace a úvah obsažených v bodě č. 42 tohoto rozhodnutí, rozvést. Subjektem trestného činu se rozumí fyzická osoba, který svým jednáním naplnila všechny znaky jeho skutkové podstaty, ve všech jeho zákonných formách, jsou-li trestné (Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 219s). Vzhledem k přijetím zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení o nich, může být subjektem trestného činu i právnická osoba. Z pohledu argumentace obviněného je třeba uvést následující. Podle zákona č. 418/2011 Sb., trestní odpovědnosti právnických osob a řízení o nich ve znění účinném od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013 společnost U.-I. nebylo možné stíhat, neboť tento zákon v ust. § 7 obsahoval taxativní výčet trestných činů, za které bylo možné právnickou osobu stíhat, formou pozitivního výčtu, avšak trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 tr. zákoníku či trestný čin útisku podle § 177 tr. zákoníku nebyl v tomto ustanovení obsažen. Je tedy zjevné, že společnost U.-I. s ohledem na časové rozmezí páchání dané trestné činnosti nebylo možné v tomto případě pro dané přečiny stíhat. Navíc skutečnost, že by snad bylo možno stíhat za daný skutek ještě jinou osobu, nenaplňuje žádný dovolací důvod, když soudy jsou vázány zásadou obžalovací.

46. Navíc i za situace, kdyby bylo možné vést řízení i proti společnosti U.-I. by bylo nutné brát v potaz skutečnost, že právnická osoba je samostatný subjekt, a to i ve smyslu trestní odpovědnosti. Podle § 9 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob ve znění v příslušné době, trestní odpovědnost právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v § 8 odst. 1 a trestní odpovědností těchto fyzických osob není dotčena trestní odpovědnost právnické osoby. Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním více osob, z nichž alespoň jedna je osoba právnická, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Z uvedeného je tedy zjevné, že vztah trestní odpovědnosti právnické osoby k trestní odpovědnosti fyzické osoby je vymezen v tomto ustanovení jako souběžný samostatný a nezávislý odpovědnostní vztah. Je proto třeba zkoumat podmínky trestní odpovědnosti právnické osoby i fyzické osoby nezávisle na sobě, a to rovněž u totožného skutku a trestného činu. Zákon o odpovědnosti právnických osob a řízení nevychází z akcesority trestní odpovědnosti právnické osoby, proto nelze vyvozovat, že by nebylo možné postihnout pachatele – fyzickou osobu za spáchaný trestný čin, pokud by nedošlo ke stíhání právnické osoby (ŠÁMAL, Pavel. § 9 [Pachatel, spolupachatel a účastník]. In: ŠÁMAL, Pavel, DĚDIČ, Jan, GŘIVNA, Tomáš, PÚRY, František, ŘÍHA, Jiří. Trestní odpovědnost právnických osob. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2018, s. 253.). Z uvedeného je tedy zjevné, že i za situace, kdyby orgány činné v trestním řízení trestně stíhaly i společnost U.-I. (což s ohledem na výše uvedené možné nebylo), nevylučovalo by to odpovědnost obviněného za spáchání daných přečinů, neboť zákon umožňuje, aby v případě spáchání trestného činu byla sankcionována právnická osoba spolu s fyzickou osobou, nebo pouze sama právnická osoba, nebo pouze fyzická osoba (jak v tomto konkrétním případě).

47. Ve vztahu k námitce obviněného, že u něho není možné dovodit subjektivní stránku trestného činu, tedy jeho úmysl bránit poškozeným v řádném užívání bytu a dosáhnout tak zrušení jejich řádných nájemních smluv a jejich odstěhování z domu, založené na tvrzení, že k odpojení tepla a teplé vody došlo ze strany poskytovatele těchto služeb neoprávněně, kdy se tento poskytovatel svým postupem pokoušel protiprávně donutit společnost U.-I. fakticky podruhé splnit závazky, které již zanikly zápočtem, musí Nejvyšší soud zdůraznit, že zdánlivě by se mohlo jevit, že tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když posouzení, zda došlo k naplnění subjektivní stránky se vztahuje k právnímu posouzení skutku. Přesto lze uzavřít, že vzhledem ke konkrétně zvolené argumentaci nelze mít za to, že by ji obviněný uplatnil právně relevantním způsobem. Obviněný totiž fakticky zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, když vyjadřuje přesvědčení, že dokazováním bylo prokázáno, že k odpojení tepla a teplé vody došlo ze strany poskytovatele těchto služeb neoprávněně. Obviněný tedy zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jeho námitky tudíž mají procesní charakter a jako takové nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod. Jinak vyjádřeno, pokud by obviněný namítal, že skutek, kterým byl uznán vinným, aniž by zpochybňoval skutková zjištění soudů nižších stupňů, nenaplňoval subjektivní stránku trestných činů, pro které byl odsouzen, tak by byla jeho argumentace podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Pokud je ovšem argumentace obviněného založena na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů (např. že poskytovatel tepla a vody odpojil tyto služby neoprávněně, že byl obviněný dodavatelem tepla a vody nucen splnit své závazky podruhé, že nájemcům nabízel náhradní byty a oni je odmítali atd.), tak se jedná o procesní námitky, které stojí mimo zvolený dovolací důvod.

48. Jako další zdánlivě právně relevantně uplatněnou námitku podřaditelnou pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud hodnotí námitku obviněného týkající se naplnění objektivní stránky trestného činu. Obviněný namítá, že nebyl subjektem způsobilým jednat, samotné jeho „nejednání“ nebylo v příčinné souvislosti s následkem, tento následek nastal pouze v důsledku neoprávněného jednání dodavatele tepla a teplé vody, ve spojení s negativním postojem nájemců k jakýmkoliv návrhům ze strany pronajímatele. Z konkrétní argumentace dovolatele je však zjevné, že námitky směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, když obviněný hodnotí provedené důkazy jinak než soudy nižších stupňů a snaží se dosáhnout pro sebe příznivějšího skutkového stavu. Jak již bylo uvedeno výše, skutkové námitky dovolatele nemohou naplnit zvolený dovolací důvod. 49. Bez ohledu na výše uvedené, považuje Nejvyšší soud za vhodné se k namítanému nedostatku subjektivní a objektivní stránky vyjádřit, když je třeba zdůraznit, že obviněný v podstatě namítá shodné skutečnosti ve vztahu k subjektivní i objektivní stránce (k odpojení dodávek tepla a teplé vody došlo ze strany poskytovatele těchto služeb neoprávněně, nabízel nájemcům náhradní byty, ale oni je odmítali).

50. Obviněný opakovaně namítá, že původem všeho je společnost D., resp. V., která neoprávněně odpojila dodávky tepla a teplé vody do předmětného domu. S názorem dovolatele však nelze souhlasit, neboť v dané věci není pochyb o tom, že nájemci za služby řádně platili, tedy i za dodávky tepla a teplé vody. Případný spor mezi pronajímatelem, tedy společností U.-I. a poskytovatelem služeb společností D., resp. V. týkající se otázky započtení pohledávek, nemůže zprostit obviněného, jakožto osobu fakticky jednající za společnost U.-I. povinností, které pro něj vyplývají z ustanovení § 687 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného v době do 31. 12. 2013. Předmětné ustanovení stanovilo, že pronajímatel je povinen předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (nyní ustanovení § 2243 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, ve kterém je uvedeno, že byt je způsobilý k nastěhování a obývání, odpovídá-li ujednáním ve smlouvě, a není-li nic ujednáno, je byt způsobilý k nastěhování a obývání, pokud je čistý a ve stavu, který se obvykle považuje za dobrý, a pokud je zajištěno poskytování nezbytných plnění spojených s užíváním bytu nebo s ním souvisících). Povinnost pronajímatele předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit mu plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu zahrnuje i povinnost opatřit byt vytápěním, hygienickým zařízením, rozvody elektrické energie a vody a odvody odpadních vod. Povinnost pronajímatele zajistit nájemci bytu a osobám, které s ním žijí, plnění, jejichž poskytování je s užíváním bytu spojeno (§ 688 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), znamená poskytování služeb jako je úklid domu, odvoz odpadků, dodávka vody, odvod odpadních vod apod. Všechny uvedené povinnosti, které pro pronajímatele vyvstávají, jsou obsahem jeho vlastnického práva. Na tomto místě je nezbytné zmínit Hedemanovu koncepci vlastnického práva, vyjádřenou v čl. 11 odst. 3 Listiny, tedy že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jedná se o vyjádření zákonodárcova záměru, že vlastnictví neznamená absolutní svobodu vlastníka při výkonu jeho práv, ale že vlastnictví představuje především také řadu povinností. Z uvedeného je však zjevné, že obviněný si povinnosti vyplývající pro něj z jeho vlastnického práva náležitě neplnil.

51. Nadto je třeba ve vztahu k dodávkám pitné vody uvést, že zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, v § 8 odst. 5 věta první stanoví povinnost vlastníku vodovodu nebo kanalizace uzavřít písemnou smlouvu o dodávce vody nebo odvádění odpadních vod s odběratelem. Podle § 2 odst. 5 tohoto zákona (ve znění do 31. 12. 2013) musí být odběratelem (až na určité výjimky) vlastník pozemku nebo stavby připojené na vodovod nebo kanalizaci (zde tedy společnost U.-I.); odběratelem není nájemce bytu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 341/10 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 485/09). Tato povinnost se však nevztahuje pouze na uzavření smlouvy o dodávkách pitné vody a udržování odběrného zařízení (potrubí a měřičů) v provozuschopném stavu, ve spojení s § 687 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (nyní § 2243 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), nýbrž zahrnuje i povinnost zajistit, aby vodu dodávanou dodavatelem do domu měl nájemce bytu fakticky možnost odebírat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 485/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1067/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo 513/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 131/2005). Z výpovědí poškozených, jakožto ostatně i zaměstnanců D., resp. V. vyplývá, že nájemci chtěli dlužné pohledávky za služby o dodávce vody uhradit, neboť pronajímatel danou situaci neřešil. Za této situace (kdy nájemci chtěli platit služby přímo poskytovateli služeb), mohl obviněný využít institutu tzv. dohodnutého odběratele, který je upraven v § 8 odst. 7 zákona o vodovodech a kanalizacích, což neučinil. Ustanovení o dohodnutém odběrateli má vyhovět praktické potřebě vlastníka nemovitosti, který nemovitost přenechá k užívání jiné osobě, aby vodné a stočné a další povinnosti místo vlastníka nemovitosti plnil tento uživatel svým jménem a na svou odpovědnost (RUBEŠ, Pavel. § 8 Práva a povinnosti vlastníka vodovodu nebo kanalizace. In: RUBEŠ, Pavel. Zákon o vodovodech a kanalizacích: Komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2020-1-31]. ASPI_ID KO274_2001CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.). I tato skutečnost svědčí o postoji a faktickém úmyslu obviněného ve vztahu k zajištění řádného užívání bytů poškozenými.

52. Jelikož obviněný nevyužil instituty, které mu zákonodárce dal a neumožnil nájemcům, aby služby hradili přímo poskytovatelům těchto služeb, tedy neumožnil jim, aby povinnost hradit zálohy za služby přešla přímo na nájemce, zůstala povinnost hradit příslušné zálohy za služby na pronajímateli, tedy na obviněném, který fakticky jednal za společnost U.-I. Zde je na místě pouze zmínit, že ve vztahu k dodávkám tepla zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách a výkonu státní správy v energetických odvětvích (energetický zákon), v části věnující se teplárenství (§ 76 – § 89) institut dohodnutého odběratele neupravuje.

53. Lze tedy uzavřít, že jelikož nájemci měli uzavřené platné nájemní smlouvy, ve kterých bylo uvedeno, že nájemci pronajímateli budou hradit zálohy za služby, musel si obviněný být ve spojení s uzavřenými smlouvami o dodávkách vody a o dodávkách tepla vědom své povinnosti hradit poskytovateli těchto služeb zálohy za služby, což ostatně obviněný ani nezpochybňuje. Současně muselo být dovolateli jasné, že pokud poruší svou povinnost z těchto smluv pro něj vyplývající, jakožto i povinnosti vyplývající pro něj ze zákona (ust. § 687 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) dojde k přerušení dodávek tepla a vody na daném odběrném místě, v důsledku čehož zůstanou jeho nájemníci bez tepla, bez teplé vody a následně dokonce úplně bez vody. Z provedeného dokazování je zjevné, že obviněný si byl vědom skutečnosti, že k této situaci skutečně došlo a že nájemníci byli vlivem jeho jednání dlouhodobě odpojeni od dodávek tepla a vody do svých bytů, přičemž neučinil žádné kroky k tomu, aby dodávky služeb do odběrného místa opětovně zajistil, a to za situace, kdy byla společnosti, za kterou obviněný fakticky jednal, pravomocně uložena povinnost obnovit dodávku vody. Z uvedeného je také zjevné, že si musel být obviněný vědom toho, že setrváváním na výsledku soudního sporu ohledně výměníkové stanice a zápočtu kompenzací pohledávek, tedy vlivem jeho jednání (opomenutím jeho povinností) bydlí jeho nájemníci v bytech, ve kterých je extrémní chlad a kde jsou přerušeny dodávky vody, přestože si nájemníci řádně plní veškeré své povinnosti. Nejvyšší soud dále pro stručnost zcela odkazuje na náležité odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 31., se kterým se zcela ztotožňuje. Lze konstatovat, že obviněný přes vědomí dlouhodobé neutěšené a složité životní situace svých nájemníků setrval na svém stanovisku neplatit za dodávky tepla a teplé vody společnosti D., neučinil žádné právně relevantní kroky k obnovení řádného užívání bytů nájemníky, neumožnil nájemníkům vrátit se do komfortního užívání bytových jednotek (jednalo se o byty první kategorie), naopak jeho jednáním a stálým setrváním na neplacení dodávek tepla a teplé vody dům chátral, došlo k popraskání radiátorů, přestala téct voda, a nájemníci museli užívat vodu formou vyvedení zahradní hadice ze sklepních prostor, což je skutečně nepředstavitelné, zejména z hygienických a nekomfortních zdravotně nevyhovujících podmínek. V domě nakonec přestal fungovat výtah a osvětlení chodeb, nebyly poštovní schránky a nebyl zajištěn úklid společných prostor. V tomto směru je také třeba vzít k úvahu i věk poškozených, zejména poškozeného K. L., když je nepochybné, že takto jednal obviněný veden úmyslem zabránit poškozeným v řádném užívání jejich bytů, zejména však tak konal proto, aby poškození předmětné nájemní smlouvy z důvodů zcela nevhodných životních podmínek ukončili, což se nakonec i v případě některých nájemníků v průběhu tohoto jednání stalo (viz např. svědek L. Š.).

54. Podle Nejvyššího soudu z provedených důkazů zcela jasně vyplývá příčinná souvislost mezi jednáním obviněného (neplacením dodávek tepla a teplé vody) a následkem (odpojení tepla, teplé vody, vody vůbec, čímž znemožnil důstojné a komfortní užívání předmětných bytových jednotek, znemožnil jim koupání, mytí, praní, dodržování základních hygienických potřeb a tím i důstojnou existenci, samotný nerušený výkon práv nájemce ve smyslu ustanovení § 687 odst. 1 občanského zákoníku), jedná se tedy o zjevné naplnění objektivní stránky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Současně z uvedeného vyplývá i naplnění objektivní stránky trestného činu útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku, když jednání obviněného mělo za následek, že poškozeným osobám nájemníků dlouhodobě bránil v řádném užívání jejich bytů a neučinil žádnou nápravu v závadném stavu, uvedl svým protiprávním jednáním poškozené do situace, kdy nebyli schopni užívat řádně své bytové jednotky, do zcela nekomfortních poměrů a do velmi tíživé zdravotně závadné situace, tak jednal zcela zjevně s cílem přimět nájemníky – poškozené ke zrušení nájemních smluv a vystěhování z předmětné nemovitosti.

55. Nejvyšší soud považuje za vhodné dále uvést, že byť to soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí výslovně neuvádí, tak není pochyb o tom, že obviněný jednal ve formě přímého úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], který vyplývá z popisu skutku. Obecně je třeba v souvislosti s touto námitkou nutno uvést, že zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu. Právní nauka chápe zavinění jako vnitřní (psychický) vztah pachatele trestného činu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. U trestných činů neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru jakožto i útisku zákon vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, postačuje však úmysl nepřímý. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku vyložil, že: „společnost U.-I. zastoupená obviněným, dlouhodobě, programově a úmyslně bránila svým nájemníkům v řádném a nerušeném užívání bytu na ulici XY a ulic XY domu č. p. XY s jediným cílem, aby poškození opustili předmětné bytové jednotky, zrušili uzavřené nájemní smlouvy a z domu se odstěhovali. Tímto způsobem nájemníci jednoznačně trpěli v rámci užívání svých bytů, nutil poškozené vynakládat nemalé prostředky, aby mohli v bytech alespoň trochu důstojně bydlet, kdy stranou nemohou zůstat ani opakované žaloby a soudní řízení na základě právního zastoupení, které si poškození vzali, aby se domohli svých práv.“. Již z tohoto vyjádření vyplývá, že obviněný jednal v úmyslu přímém. Nejvyšší soud má za to, že soudy nepochybily, když posoudily jednání obviněného ve formě úmyslného zavinění, neboť ze skutkových zjištění soudů lze tuto formu jednoznačně dovodit, obzvláště za situace, když je z výpovědí poškozených a nájemců nebytových prostorů zjevné, že osobám, které využívaly dům pro komerční účely, byly služby dodávány, z čehož lze dovodit, že ve vztahu k nájemníkům, bylo jeho jednání, resp. opomenutí jednání, úmyslné. Z uvedeného jasně vyplývá, že subjektivní stránka obou přečinů obviněným naplněna byla.

56. Ve vztahu k naplnění subjektivní a objektivní stránky Nejvyšší soud ještě závěrem dodává, že přestože obviněný naznačuje, že nájemníci neakceptováním nabízených náhradních bytů zapříčinili danou situaci, je toto tvrzení obviněného zcela liché. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nájemci měli uzavřené řádné nájemní smlouvy, plnili si veškeré povinnosti, které pro ně z těchto smluv vyplývaly, přičemž rozhodně neměli povinnost přijímat obviněným nabízené náhradní byty. Z provedeného dokazování vyplývá, že nájemníci byli na své byty fixováni, někteří v nich bydleli celý svůj život, přičemž řada z nich do bytů investovala nemalé peníze (Š. provedl rekonstrukci v hodnotě cca 1 000 000 Kč). Současně z výpovědí poškozených vyplývá, že nabídka náhradních bytů nepůsobila seriózně a budila dojem, že se jedná o trvalé řešení situace, nikoliv dočasnou variantu (W. uvedla, že jí Z. sdělil, že uvolnění bytu by nebylo dočasné, ale že by jí byla zrušena nájemní smlouva, Š. rovněž nabídku vyhodnotil jako nabídku trvalého vystěhování z domu). Argumentace obviněného je v tomto směru nepřípadná, neboť nájemní smlouvy byly platné, byly uzavřeny na dobu neurčitou, přičemž se vázaly k bytům v domě s č. p. XY na ulici XY a XY postaveném na parcele č. XY, zapsaném u Katastrálního úřadu pro XY kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY, pro katastrální území XY. Na základě těchto smluv nájemci měli plné právo užívat byty v předmětném domě a skutečnost, že odmítli náhradní byty nelze interpretovat tak, že si snad sami zavinili, že bydlí ve zcela nevyhovujících podmínkách.

57. Z pohledu zvolené dovolací argumentace týkající se subsidiarity trestní represe je třeba, jak již bylo naznačeno, zdůraznit, že námitka týkající se subsidiarity trestní represe naplňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Subsidiarita trestní represe se totiž vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný při uplatnění této námitky poukazuje na skutečnost, že jeho jednáním byl sledován legitimní cíl – úhrada pohledávek společnosti U.-I. za společnosti D., resp. V. – a v souladu s ustálenou judikaturou je tak nezbytné dojít k závěru o absenci trestnosti činu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. července 2017, sp. zn. II. ÚS 1699/17). Je toho názoru, že jednání, resp. jeho opomenutí, které je mu vytýkané, postrádá společenskou škodlivost nad rámec škody, která mohla vzniknout poškozeným.

58. Subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

59. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

60. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) podle kterého, „I. trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. § 159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. § 179c odst. 2 písm. f), g), h), § 307 a § 309 tr. ř., § 70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. § 39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).“ Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout další závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“

61. Z pohledu uplatněné dovolací argumentace je třeba uvést, že obviněný se snaží naznačit, že skutečnost, že měl za to, že jedná po právu, snižuje společenskou škodlivost daného jednání. Současně uvádí, že poškození nepochybně mohli uplatnit své nároky na náhradu škody a nemateriální újmy způsobené nemožností řádného užívání bytů v občanskoprávním řízení, což také učinili a činí, přičemž jednání, resp. opomenutí vytýkané obviněnému postrádá společenskou škodlivost právě nad rámec škody, která mohla vzniknout poškozeným. V souvislosti s touto argumentací dovolatele Nejvyšší soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 803/2016 uvádí, že zásadu subsidiarity trestní represe (trestní postih jako prostředek ultima ratio) ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena, když poškozená nebo jiná oprávněná osoba, na jejíž úkor byl trestný čin spáchán, se domáhala nápravy protiprávního stavu prostředky civilního práva, tedy že paralelně uplatňovala jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní. Proto není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Rovněž skutečnost, že poškozená osoba se může domoci svého nároku v jiném než trestním řízení, nemůže vést k závěru o nutnosti aplikovat ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

62. Nicméně je třeba zdůraznit, že při řešení míry společenské škodlivosti při použití zásady subsidiarity trestní represe nelze opomenout zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku, záměr nebo cíl. Nejvyšší soud na tomto místě zdůrazňuje skutečnost, že obviněný závažným způsobem zasáhl do práva nájemníků užívat jejich byty (přestože si tito řádně plnili své povinnosti vyplývající pro ně z uzavřených nájemních smluv), když v důsledku jeho jednání (neplacení služeb dodávky tepla a teplé vody společnosti D.) byli nájemníci bez dodávek tepla a vody, byli nuceni strpět otřesné podmínky k bydlení, kdy si museli vodu brát do kýblů, kupovat balenou pitnou vodu a topit si pomocí elektrických přímotopů (přičemž bylo nemožné jejich byty vytopit na pokojovou teplotu s ohledem na velikost bytů). Jednání obviněného je o to škodlivější, že v jeho důsledku spořádaní nájemníci zůstali dlouhodobě bez dodávek tepla a teplé vody, pitné vody, když jeho jednání pak mělo vliv na každodenní užívání bytu, zejména pak na dodržování základních hygienických potřeb, koupání, mytí, praní prádla a obecně na důstojné fungování obyvatel domu. Nejvyšší soud dále poukazuje na to, že společenskou škodlivost jednání obviněného nepochybně zvyšuje skutečnost, že tento stav trval dlouhou dobu (přestože byl obviněný opakovaně urgován nájemníky, neučinil žádné kroky směřující k obnovení a zajištění řádných dodávek tepla a dodávek teplé a studené vody do jednotlivých bytů), poškozených osob je několik a všichni poškození jsou osoby převážně seniorského věku (pan L. byl dokonce ročník XY a jeho zdravotní stav byl nepříznivý). Při hodnocení míry společenské škodlivosti pak nelze odhlédnout od skutečnosti, že obviněný byl v minulosti již trestán pro totožnou trestnou činnost s obdobným způsobem provedení, když přestože na toto jednání dopadla amnestie s účinky zahlazení, lze toto odsouzení brát v úvahu v tom smyslu, že obviněný si byl vědom skutečnosti, že jeho jednání vůči nájemníkům je postižitelné podle trestního práva, a přesto ho nezanechal. Proto lze mít za to, že posuzovaný skutek v dané věci nepochybně dosahuje hranice společenské škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako trestného činu.

63. Ve vztahu k nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13 Nejvyšší soud zdůrazňuje, že odkaz na tuto judikatura je nepřiléhavý, neboť v dané věci obviněný jednal svépomocí proti osobám, které vůči němu jednaly protiprávně, kdežto ve věci dovolatele poškození nejednali protiprávně, své povinnosti vyplývající z právních závazků si náležitě plnili. A pokud obviněný argumentuje tím, že sledoval legitimní cíl – úhrada pohledávek za společnosti D., resp. V., tak ve smyslu posouzení subsidiarity trestní represe nelze opomenout, že následkem jednání obviněného se ocitla řada osob ve velmi tíživé životní situaci, přičemž tento stav trval po dobu několika let a poškozenými jsou osoby staršího věku. Současně je zjevné, že nájemníci jednoznačně v rámci užívání svých bytů museli vynakládat nemalé prostředky, aby mohli v bytech alespoň trochu důstojně bydlet. Za této situace nelze vyslovit, že jednání obviněného je méně společensky škodlivé, přičemž nelze dospět k závěru o absenci trestnosti činu.

64. Vzhledem ke shora uvedenému lze mít za to, že obviněný uplatnil dovolací námitky, které zčásti nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod a zčásti je lze podřadit pod zvolené dovolací důvody, když ovšem v této části byly zřejmě neopodstatněné. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo obviněným dovozováno z toho, že v řízení předcházejícímu vydání rozhodnutí soudu druhého stupně byly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g,) e) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo sice dovolání uplatněno právně relevantním způsobem, je ovšem zjevně neopodstatněné, když dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), e) tr. ř. byly taktéž zjevně neopodstatněné. 65. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“. 66. Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněný v rámci podaného dovolání navrhl, aby byl odložen výkon rozhodnutí v části týkající se výroku o náhradě škody, tak se jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. 2. 2020


JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu