Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/04/2020
Spisová značka:23 Cdo 3356/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3356.2018.3
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E

23 Cdo 3356/2018-135


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Dak Lak Coffee CZ, s.r.o., se sídlem v Praze 8, Dolních Chabrech, Klášterecká 1051/28, PSČ 184 00, IČO 01656350, zastoupené Mgr. Jiřím Koláčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, PSČ 602 00, proti žalované Coffee Source s.r.o., se sídlem v Praze 10, Hostivaři, Štěrboholská 560/73, PSČ 102 00, IČO 28417160, zastoupené Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, PSČ 779 00, o ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 1/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2018, č. j. 3 Cmo 57/2017-109, t a k t o :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2016, č. j. 41 Cm 1/2016-70, uložil žalované povinnost uveřejnit omluvu na svých webových stránkách http://www.coffeesource.eu v sekci „blog“ jako první v pořadí a tuto omluvu ponechat na svých webových stránkách po dobu nejméně 6 kalendářních měsíců a povinnost omluvit se žalobkyni formou doporučeného dopisu na adresu sídla žalobkyně, obojí v tomto znění: „V internetovém pořadu „Jídlo s.r.o.“ v díle s názvem „Káva (2) – Lokální pražírna“, byl jednatelem společnosti Coffee Source s.r.o. na žádost moderátora pořadu ukázán vzorek nepražené zelené kávy označený jako vietnamská robusta, vzorek kávy byl představen jako ukázka nekvalitní kávy, která může obsahovat různé nečistoty jako klacky, kameny a plesnivá zrna. Předmětný vzorek sloužil pouze jako obecná ukázka nekvalitní kávy obsahující různé nečistoty. Společnost Coffee Source s.r.o. konstatuje, že existují kávy pocházející z Vietnamu bez těchto závadných příměsí jako klacky, kameny a plesnivá zrna. Vzorek ukázaný v pořadu nepocházel od společnosti Dak Lak Coffee CZ, s.r.o., IČ: 01656350, se sídlem Klášterecká 1051/28, Praha 8. Omlouvám se této společnosti, které se mohlo toto vyjádření o vietnamské kávě dotknout.“ (výrok pod bodem I), zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla uznána povinnou zveřejnit výše uvedenou omluvu v nejbližším možném díle pořadu „Jídlo s.r.o.“, vysílaného na internetových stránkách www.stream.cz (výrok pod bodem II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,05 % ročně z této částky od 10. 12. 2016 do zaplacení (výrok pod bodem III), zamítl žalobu do částky 100 000 Kč a dalšího příslušenství z částky 200 000 Kč (výrok pod bodem IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem V).

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2018, č. j. 3 Cmo 57/2017-109, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I v rozsahu uložení povinnosti žalované omluvit se žalobkyni formou doporučeného dopisu ve znění omluvy tam uvedené, jinak jej ve zbývajícím rozsahu výroku pod bodem I a ve výrocích pod body III a V zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, přičemž jím napadla část výroku pod bodem I, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jde o povinnost žalované omluvit se žalobkyni formou doporučeného dopisu na adresu sídla žalobkyně. Podle žalované se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (Pl. ÚS –st. 45/16) a dále některé otázky s tímto soudním sporem spojené dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny.

Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu uložení povinnosti žalované omluvit se žalobkyni formou doporučeného dopisu ve znění omluvy tam uvedené a aby rovněž v tomto rozsahu zrušil výrok pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně.

Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě osobou oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolání není přípustné.

Na úvod svého právního posouzení Nejvyšší soud připomíná, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

Jak již Nejvyšší soud v minulosti judikoval (např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013), má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky „která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena“, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.

Podle žalované se odvolací soud v rozsahu potvrzujícího výroku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k § 2976 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a výkladu tohoto ustanovení. Odvolací soud řádně nezkoumal, zda lze vyhodnotit vystoupení pana K. jako jednání žalované v hospodářském styku. Dovolatelka odkázala na závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu vedených pod sp. zn. 23 Cdo 3459/2015, sp. zn. 32 Odo 229/2006 a sp. zn. 23 Cdo 4941/2008.

Odvolací soud se při posuzování otázky, zda lze vyhodnotit vystoupení jednatele žalované jako jednání žalované v hospodářském styku, od závěrů obsažených v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu neodchýlil. Odvolací soud byl ve svém právním posouzení v souvislosti s touto otázkou poměrně stručný, když uvedl, že jednatel žalované vystupoval jménem společnosti a účastníci jsou v soutěžním vztahu. V souvislosti s právním posouzení existence nekalosoutěžního jednání žalované se však ztotožnil s právním posouzením této otázky soudem prvního stupně, je proto třeba přihlédnout rovněž k jeho závěrům. Soud prvního stupně v této souvislosti uvedl, že není sporu o tom, že účastníci jsou v daném segmentu trhu s kávou přímými soutěžiteli, jednatel žalované nevystupoval v předmětném pořadu jako zástupce nezávislé testovací organizace, ale jako odborník a zástupce společnosti obchodující s kávou na českém trhu, když prezentoval divákům činnost žalované, resp. její pražírny a podával divákům odborné rady z dané oblasti; cílem bylo informovat diváka o výrobě a pražení kávy a porovnat malovýrobu s velkovýrobou kávy. Žalovaná se dovolává závěrů, podle nichž se o jednání v hospodářské soutěži jedná tehdy, je-li jednání osoby činěno se soutěžním záměrem, tedy když jsou určitým jednáním objektivně sledovány soutěžní, konkurenční cíle, zatímco soutěžní účel je vyloučen tehdy, jestliže byl projev učiněn bez jakéhokoliv vztahu k soutěži a jestliže od toho, kdo jej vnímá, nemůže být ani na účel soutěžní vztahován. V rozsudku ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1642/2005, Nejvyšší soud, vycházeje z odborné literatury, definoval soutěžitele jako subjekty, které působí v podobných, nebo navzájem substituovatelných oborech nebo hospodářských činnostech (Obchodní zákoník, Komentář, Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., C. H. Beck, 9. vydání 2004, str. 125-126) a dále též jako ty, mezi nimiž na základě objektivní povahy jejich výrobků či služeb nebo na základě vlastní aktivity dojde na trhu k hospodářskému zájmovému střetu, přičemž jako soutěžitele lze chápat i ty subjekty, mezi nimiž pro nekalost počínání jednoho z nich vlastně nikdy nedojde k přímému konkurenčnímu střetu (Petr Hajn, Právo nekalé soutěže, 1. vydání, Masarykova univerzita, Brno 1994, str. 18, 19). Dovolací soud rozpor závěru odvolacího soudu s judikaturou shora zmíněnou, ale ani s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu neshledává. S judikaturou Nejvyššího soudu, která soutěžení chápe jako nejrůznější chování přímo či i nepřímo ovlivňující úspěch či neúspěch ostatních soutěžitelů (srov. např. rozsudek ze dne 28. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1345/2009) a jednání soutěžitelů v hospodářské soutěži jako takové, které je ovlivněno soutěžním záměrem, tj. záměrem v hospodářské soutěži uspět (srov. např. rozsudek ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4941/2008, nebo ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 106/2001), jsou závěry odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně v souladu. Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, jednak zdůraznil, že není sporu o tom, že účastníci jsou v daném segmentu trhu s kávou přímými soutěžiteli, současně se zabýval povahou jednání žalované a zjišťoval, zda sledovala soutěžní nebo jiný účel (záměr).

Dále se podle dovolatelky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu při zkoumání naplnění druhé podmínky generální klauzule. Současně se odvolací soud měl odchýlit od judikatury Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 823/11 a sp. zn. I. ÚS 453/03), pokud jde o problematiku svobody projevu a její meze a s tím spojené řádné posouzení výroků pana K., vč. toho, zda jsou či nejsou skutečně přičitatelné žalované.

Odkázala-li dovolatelka na dva nálezy Ústavního soudu, učinila tak pouze v souvislosti s právním posouzením otázky, co lze označit za věc veřejnou a s otázkou svobody projevu. Od závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 823/11, se odvolací soud neodchýlil. Předně se Ústavní soud v odkazovaném rozhodnutí věnoval konfliktu mezi ochranou hospodářské soutěže a práva na svobodu projevu ve věcech veřejných. V nyní posuzované věci však nejde o posouzení charakteru výroku žalované týkající se věcí veřejných tak, jak jsou ustáleně chápány Ústavním soudem, tedy veškerých agend státních institucí, jakož i činností osob působících ve veřejném životě, ale i umění včetně showbyznysu, a dále všeho, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Již z tohoto důvodu je tak odkaz na předmětný nález nepřiléhavý. Stejně tomu je i v případě nálezu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03, který se vůbec nezabývá problematikou nekalosoutěžního jednání, nýbrž osobnostních práv. V obou citovaných rozhodnutích je současně kladen akcent na to, že je třeba vždy hodnotit celý projev uskutečňující se ve formě literárního, publicistického či jiného útvaru, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok nebo větu. V prvním citovaném rozhodnutí je navíc vyloženo, že podle právní teorie jsou základními kritérii pro posouzení legitimity projevu zejména cíle a motivy projevu, racionální základ projevu, způsob a forma prezentace názorů či informací, zacílení na konkrétní výrobek či výrobce, zveřejňování informací v rozporu se smluvními závazky apod. … Vždy je třeba zkoumat charakter příslušného projevu jako celku) nikoli jednotlivé výroky izolovaně), a to s ohledem na cíle, které daný projev sledoval. S těmito závěry je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu. Odvolací soud se sice rovněž k druhé podmínce generální klauzule nekalé soutěže vyjádřil poměrně kuse, když uvedl, že paušalizaci jakékoliv (nepražené) kávy robusta z Vietnamu bylo možno považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže, zejména za situace, kdy žalovaná převážně obchodovala s kávou arabica. Jelikož se však v souvislosti s posouzením existence nekalosoutěžního jednání žalované ztotožnil s právním posouzením ze strany soudu prvního stupně, lze rovněž odkázat na jím učiněné závěry. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí kladl důraz na posouzení celého kontextu, v němž žalovaná jednala, přičemž se jmenovitě vypořádával s jednotlivými pro věc rozhodujícími aspekty (konkludentní i výslovné jednání jednatele žalované, pozice, v níž jednatel žalované v pořadu vystupoval, účel a cíl jeho vystoupení v předmětném pořadu, vztah jednatele žalované a moderátora, jakož i vědomí, že natočený materiál bude zveřejněn v internetové televizi), a to v reakci na dovolávání se žalovanou uvedených závěrů Ústavního soudu již v předcházejícím řízení.

Rovněž v dovolatelkou odkazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 229/2006, je v souvislosti s posouzení splnění podmínky jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže akcentováno zvážení všech okolností případu a jejich vzájemné souvislosti, nikoli jejich vytržení z kontextu. Jak bylo uvedeno výše, tomuto požadavku soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, dostál, když se výslovně vypořádal s relevantními okolnostmi případu a neposuzoval jednání jednatele žalované bez zjištěných potřebných souvislostí. Naopak je to dovolatelka, která v dovolání účelově poukazuje na jednotlivé aspekty jejího chování a přitom některé okolnosti případu zcela pomíjí. Jelikož byla věc odvolacího soudu posouzena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, resp. Ústavního soudu, jíž se žalovaná dovolávala, nelze než uzavřít, že ani tato otázka není způsobilá založit přípustnost jejího dovolání.

Podle žalované se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4207/2013 a současně nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena otázka, zda „žalovaná musí vznášet sama od sebe u nekalosoutěžních žalob námitku pasivní věcné legitimace anebo takovou námitku vznášet sama od sebe nemusí, neboť je povinností soudu zkoumat pasivní legitimaci žalobkyně bez ohledu na její námitky jako jednu z podmínek pro následné vyslovení závěru o nekalosoutěžním jednání žalované“.

Tato otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně proto, že shledal v jednání žalované kumulativní naplnění všech tří podmínek generální klauzule nekalé soutěže, tím byla soudy vyřešena otázka pasivní věcné legitimace.

S touto námitkou nadto dovolatelka přichází až nyní v dovolacím řízení. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010). Pokud dovolatelka námitku neuplatnila v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, přichází-li s touto námitkou dovolatelka až v dovolání (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4409/2014).

Žalovaná má za rovněž to, že otázka, zda se lze nekalosoutěžního jednání dopustit i absencí aktivního konání, kdy jako nekalosoutěžní jednání byl soudem vyhodnocen mlčky vyslovený souhlas (nezasáhnutí do slovního projevu třetího) či přikývnutí slovnímu projevu třetí osoby v judikatuře dovolacího soudu nebyla řešena. Rovněž tato otázka není způsobilá založit přípustnost jejího dovolání, neboť na této právní otázce napadené rozhodnutí nezávisí. Žalovaná pomíjí, že odvolací soud, resp. soud prvního stupně nepostavil své závěry pouze na právním posouzení konkludentního jednání jednatele žalované spočívajícího v přikyvování pana K. ve vztahu k tvrzení moderátora pořadu o tom, že v případě vietnamské kávy pije zákazník šutry, klacky, plísně, slupky, ale je to levné…, nýbrž mimo jiné soud prvního stupně za dehonestaci vietnamské kávy prodávané na českém trhu označil jednání jednatele žalované spočívající v demonstraci blíže nespecifikovaného vzorku vietnamské kávy, obsahujícího různé nečistoty – klacky, apod., které jednatel žalované označil jako ukázku „nejvyšší kvality“ a nejdražší kávy z Vietnamu. Načež soud prvního stupně doplnil, že v kontextu uvedeného pak hodnocení vietnamské kávy jednatelem žalované o tom, že možná za 10 - 20 let se ve Vietnamu vypěstuje dobrá káva, nelze považovat za přípustný hodnotící soud. Z uvedeného se podává, že jako nekalosoutěžní jednání nebylo hodnoceno vyslovení souhlasu mlčky či přikývnutí slovnímu projevu třetí osoby.

Odvolací soud se měl podle dovolatelky dále odchýlit od ustálené rozhodovací praxe týkající se problematiky dokazování, přičemž otázku vadného provádění důkazů (zejm. problematiku opomenutých důkazů, spornost/nespornost tvrzení účastníků) vznesla žalovaná již v rámci svého odvolání. Ani tato námitka není způsobilá založit přípustnost jejího dovolání, neboť odvolacímu soudu vytýká nesprávný procesní postup při zjišťování skutkového stavu, nikoli nesprávné právní posouzení otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. V této souvislosti Nejvyšší soud již dříve judikoval (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. j. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založené na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Proto ani výše uvedené námitky nemohou založit přípustnost jejího dovolání.

Odvolací soud se podle žalované rovněž nevypořádal s další její námitkou, a to zda znění ústně vyhlášeného rozsudku soudu prvního stupně odpovídá přepisu v protokolu, kdy pro odstranění pochybností požadoval zmocněnec žalované možnost pořízení kopie (či přehrání) diktafonového záznamu z jednání, což jí ale nebylo umožněno s poukazem na to, že „žádný záznam z jednání nebyl pořizován“. Žalovaná má za to, že tato žalovanou již v odvolání nastolená otázka nebyla odvolacím soudem vůbec vyřešena a není řešena ani v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Stejně jako v případě předešlé námitky, i tato směřuje „pouze“ do vad řízení, nikoliv do právního posouzení věci. Vadou řízení (ať již skutečnou či domnělou) je Nejvyšší soud oprávněn se zabývat pouze v případě, je-li dovolání jinak přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však požadavkům vytýčeným v ustanovení § 237 o. s. ř. neodpovídá, přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se jí odvolací soud dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, která jsou, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách).

Konečně k námitce žalované, že odvolací soud věc posuzoval a rozhodoval podle právního předpisu, který k datu vydání rozsudku již nebyl platným pramenem práva, čímž poukazuje na odkaz odvolacího soudu na § 53 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), ačkoliv se věc posuzovala již podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, Nejvyšší soud uvádí, že ani tato námitka rovněž není způsobilá založit přípustnost jejího dovolání. Žalobkyně neuvedla, v čem spatřuje splnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Nad to Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 53 obch. zák. je obsahově shodné s § 2988 o. z., na nějž na jiném místě napadeného rozsudku bylo ze strany odvolacího soudu správně odkázáno. Navíc ačkoliv odvolací soud ve svém rozhodnutí poukázal na § 53 obch. zák., učinil tak pouze v souvislosti s vysvětlením, že nekalá soutěž je ohrožovací delikt, tudíž lze v rámci zákonných prostředků postihnout i pouhou hrozbu bez toho, že by škodlivý důsledek také skutečně nastal. Sám však nakonec dospěl k závěru, že jednání žalované bylo způsobilé přivodit žalobkyni újmu a tato jí také vznikla.

Ze shora vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítnul.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud podle § 243g o. s. ř. v konečném rozhodnutí ve věci.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 2. 2020


JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu