Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/31/2020
Spisová značka:30 Cdo 1356/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1356.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 241b odst. 3 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 241a odst. 5 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E

30 Cdo 1356/2019-162


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně M. K., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava, se sídlem v Ostravě, Lihovarská 1335/9), o zaplacení částky 1 459 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 C 243/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2018, č. j. 8 Co 230/2018-109, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 1 459 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 240/2001, kdy předmětné řízení o bezúplatném převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu XY trvalo celkem 16 let.

Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 5. 2018, č. j. 34 C 243/2017-79, konstatoval porušení práva žalobkyně na rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 240/2001 v přiměřené lhůtě a žalobu na zaplacení částky 1 459 000 Kč zamítl (výrok I). Dále soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v plné výši tak, jak budou vyčísleny v samostatném rozhodnutí (výrok II).

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalované zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě plnou náhradu nákladů odvolacího řízení žalobkyně do tří dnů od právní moci rozhodnutí, jímž její výši soud prvního stupně určí poté, co bude rozhodnuto soudem prvního stupně o výši odměny a hotových výdajů ustanoveného zástupce (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním ze dne 10. 12. 2018 (č. l. 134), jež sama sepsala. Žalobkyni ustanovený zástupce z řad advokátů následně doplnil dovolání žalobkyně včasným podáním ze dne 22. 3. 2019 (č. l. 156).

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

K přezkumu žalobkyní kritizované formy zadostiučinění Nejvyšší soud setrvale judikuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není (žalobkyně již byla odškodněna v převážném rozsahu žalované újmy a část posuzovaného řízení neměla pro žalobkyni žádný význam s ohledem na výsledek jiného sporu). Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).

Nebyl-li v projednávané věci zpochybněn závěr odvolacího soudu o zanedbatelném významu řízení pro žalobkyni, platí, že v takovém případě není třeba přiznávat zadostiučinění v penězích vůbec a jako dostačující plnohodnotnou formu zadostiučinění lze využít konstatování porušení práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1265/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4683/12, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Žalobkyní nastíněná forma poskytnutého zadostiučinění tak nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.

Žalobkyně dále neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání vymezeny (přiměřenost délky řízení, význam předmětu řízení pro žalobkyni, závislost řízení o neplatnosti rozhodnutí členské schůze bytového družstva na řízení o povinnosti bytového družstva převést na žalobkyni bytovou jednotku, neodškodnění za řízení o povinnosti bytového družstva převést na žalobkyni bytovou jednotku, dvojí odškodnění konstatováním porušení práva). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobkyně trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyšší soud k nim proto nemohl přihlížet.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že z ustanovení § 241a odst. 5 o. s. ř. vyplývá, že k dodatečnému splnění podmínky povinného zastoupení dovolatele musí advokát již učiněné podání dovolatele nahradit vlastním podáním, a to alespoň pokud jde o vymezení rozsahu, v jakém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a vymezení dovolacího důvodu (obdobně Pavliš, T., Deduch, J. Ohlédnutí po roce účinnosti nové právní úpravy civilního dovolání, Právní rozhledy 5/2014, s. 153). K podání učiněnému samotnou žalobkyní ze dne 10. 12. 2018 nelze vzhledem k ustanovení § 241a odst. 5 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přihlížet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5196/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2565/15).

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§ 237 o. s. ř.), a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 3. 2020


JUDr. Pavel Simon
předseda senátu