Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/30/2020
Spisová značka:28 Cdo 4126/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.4126.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Promlčení
Dobré mravy
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 241a odst. 6 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 107 odst. 1 obč. zák.
§ 3 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E

28 Cdo 4126/2019-427


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně INGMA, spol. s.r.o., se sídlem v Brně, Vídeňská 11/127, IČ 253 34 816, zastoupené JUDr. Stevem Georgesem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 5a, proti žalovaným 1) D. T., narozenému dne XY, bytem XY, a 2) L. T., narozené dne XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Petrou Chudobovou, advokátkou se sídlem v Brně, Lidická 51, o zaplacení částky 516.130 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 246 C 41/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2019, č. j. 19 Co 87/2019-400, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20.459 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petry Chudobové, advokátky se sídlem v Brně, Lidická 51.

O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně výrokem I. rozsudku ze dne 12. 6. 2019, č. j. 19 Co 87/2019-400, potvrdil (v pořadí druhý) rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2018, č. j. 246 C 41/2013-383 [jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně částku 516.130 Kč (výrok I.), a jímž žalobkyně byla uznána povinnou zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 480.597,48 Kč k rukám advokátky Mgr. Petry Chudobové (výrok II.)] a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 40.918 Kč k rukám advokátky Petry Chudobové (výrok II.).

Žalobkyně se v této věci návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručeného soudu prvního stupně dne 12. 4. 2013, domáhala po žalovaných zaplacení částky 516.130 Kč odůvodněném zejména tím, že žalovaní jsou ve společném jmění manželů vlastníky ideální ½ parcely č. XY v k. ú. XY, že si u ní objednali výstavbu opěrné zdi na tomto pozemku, že k realizaci této stavby žalobkyně použila subdodavatele společnost TOPGEO BRNO, spol. s.r.o., že na označené parcele došlo k vybudování opěrné zdi o objemu 28,88 m3, a že úhradu ceny za výstavbu této zdi požadovala bezhotovostní platbou na základě jí vystaveného daňového dokladu ze dne 28. 11. 2011, splatného dne 5. 12. 2011 a znějícího na částku 516.130 Kč, který nebyl ze strany žalovaných doposud uhrazen. V průběhu řízení žalobkyně svá tvrzení upřesnila tak, že s žalovanými uzavřela někdy v září 2010 ústní smlouvu o dílo v kanceláři žalovaného 1) za přítomnosti T.

Proti platebnímu rozkazu vydanému soudem prvního stupně, jímž návrhu bylo vyhověno, podali žalovaní odpor a vyjádření, v nichž popřeli, že by s žalobkyní uzavřeli ústní smlouvu o dílo; v průběhu řízení před soudem prvního stupně pak vnesli námitku promlčení uplatněného nároku.

Poté, co dřívější zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. 2. 2016, č. j. 246 C 41/2013-236, byl z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2017, č. j. 19 Co 193/2016-262, a věc mu byla se závaznými právními názory vrácena k dalšímu řízení, a poté, co soud prvního stupně dokazování v naznačeném směru doplnil, vyšly soudy obou stupňů ze zjištění, že žalovaní byli podílovými spoluvlastníky ve společném jmění manželů id. ½ označeného pozemku, že spoluvlastníkem druhé id. ½ byl P. G., že žalovaní spolu s ním zamýšleli na pozemku postavit dva rodinné domy, že jmenovaný dne 2. 11. 2008 zemřel a dědictví po něm nabyla nezletilá N. H. (narozená dne XY), že vlastníky sousedního pozemku parc. č. XY byli ve společném jmění manželé T., kteří dne 10. 6. 2008 uzavřeli s žalobkyní smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla výstavba rodinného domu na jejich pozemku a opěrných zdí (dle projektové dokumentace SO 04-03/Z1 v revidované variantě 02/2008 zpracované projektantem K.), že po dokončení prací na rodinném domě manželů T. a započetí budování opěrných zdí, navrhl T. žalovaným směnu části pozemků tak, aby hranice lépe vyhovovaly vztahu obou pozemků, s čímž žalovaní souhlasili a na směně části pozemků se dne 8. 11. 2007 dohodli. Vzhledem k tomu, že opěrné zdi měly být umístěny na pozemku T., bylo nutné naprojektovat stavby opěrných zdí i na pozemku žalovaných, s čímž oni souhlasili, a žalovaný 1) umístění a podobu opěrných zdí projednával s projektanty, kteří zpracovávali projekt pro T. v letech 2007 a 2008, tedy v době, kdy žalovaní se spoluvlastníkem pozemku P. G. měli zájem na vybudování rodinných domů, že ke směně částí pozemků mezi žalovanými a manželi T. nedošlo, že žalobkyně v souladu s projektovou dokumentací z října 2008 SO 0403/Z2 opěrné zdi na pozemcích manželů T. a žalovaných zbudovala prostřednictvím subdodavatele, aniž by s žalovanými měla uzavřenou smlouvu o dílo, což vyplývá z účastnické výpovědi žalovaného 1) i svědka T., který uvedl, že v jeho přítomnosti nebyla smlouva o dílo mezi žalobkyní a žalovaným 1) uzavřena a že byl přítomen jen tomu, že „se statutární zástupce žalobkyně s žalovaným 1) dohodli tak, že opěrné zdi, o které měl žalovaný 1) zájem, budou postaveny a budovány společně s opěrnými zdmi pro něho“, že jednání o ceně za zbudovanou zeď pro žalované proběhlo pouze mezi T. a statutárním orgánem žalobkyně Ing. M. (dále jen „jednatel žalobkyně“), který dále vypověděl, že všechny opěrné zdi stály již v únoru 2011, přičemž zdi, které měly patřit žalovaným, byly postaveny bez vad. V březnu 2014 byl pozemek ve spoluvlastnictví žalovaných a nezletilé N. H. prodán společnosti JB Development s. r. o. Dále bylo ze spisu stavebního úřadu zjištěno, že manželé T. stavěli rodinný dům a opěrné zdi v rozporu se stavebním povolením a že z tohoto důvodu jim rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 8. 8. 2011 bylo nařízeno odstranění opěrných zdí, že žalovaný 1) vyhotovil dne 28. 2. 2012 prohlášení (dle soudu ve snaze pomoci sousedům dodatečně získat stavební povolení), v němž uvedl, že „opěrné zdi byly provedeny jeho jménem, na jeho účet, že je považuje za své vlastnictví a že manželům T. dal souhlas ke stavbě opěrné zdi na pozemku parc. č. XY“, že dne 16. 5. 2014 sepsali žalovaní za uvedeným účelem další prohlášení a že dodatečné stavební povolení bylo manželům T. vydáno dne 12. 11. 2015. V řízení bylo dále prokázáno (statickým posudkem rodinného domu manželů T. zpracovaným K., jeho výpovědí, stanoviskem H. k tomuto posudku a výpovědí H.), že opěrné zdi měly sloužit manželům T. i žalovaným k lepšímu využití jejich pozemků a žalovaným i ke stavbě rodinného domu, pokud by byl zbudován.

Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k uzavření smlouvy o dílo mezi účastníky dle § 631 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), nedošlo, na nějž pro stručnost odkázal. Dodal, že až do fáze řízení po vydání zrušujícího usnesení odvolacího soudu nebylo např. zřejmé, co je vlastně předmětem žaloby ve smyslu, za které zdi je žalovaná částka jako úplata požadována, a že tím méně mohl být v roce 2010 (kdy podle změněného údaje žalobkyně mělo k uzavření ústní smlouvy o dílo dojít, jak tvrdila před soudem prvního stupně) zcela vyjasněn předmět díla, a že „žalobkyni se nepodařilo prokázat, že došlo k dohodě o provedení díla za úplatu, kterou měl uhradit žalovaný 1)“. Přisvědčil proto závěru soudu prvního stupně, že žalovaným vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť zdi, které byly předmětem žalobního požadavku, sloužily nebo měly sloužit právě i potřebě žalovaných. Správným shledal odvolací soud též závěr soudu prvního stupně, že žalovaní vznesli důvodně námitku promlčení uplatněného nároku, neboť žalobkyně - za stavu, kdy v řízení bylo zjištěno z výpovědi jejího jednatele, že v únoru 2011 již všechny zdi stály - podala žalobu na zaplacení žalované částky až dne 12. 4. 2013, tedy po uplynutí subjektivní promlčecí doby dle § 107 odst. 1 obč. zák. Námitce žalobkyně, že žalovanými vznesená námitka promlčení uplatněného nároku je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), odvolací soud nepřisvědčil, a v tomto ohledu odkázal na právní názor soudu prvního stupně, který dovodil, že žalobkyně je podnikatelkou ve stavebnictví, že opěrné zdi stavěla bez smluvního ujednání s žalovanými, bez stavebního povolení a v rozporu se stavebními předpisy, a že pokud byla přesvědčena, že má za žalovanými pohledávku, měla včas podat žalobu, a to zvláště za situace, kdy tvrdí, že jí žalovaní slibovali žalovanou pohledávku uhradit a „k uhrazení se neměli“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“, a to: 1) v otázce „zda došlo k uzavření smlouvy o dílo mezi žalobkyní a žalovanými“, 2) „v posouzení otázky promlčení ve vztahu k bezdůvodnému obohacení a otázky rozporu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy“, a 3) v „posouzení otázky existence důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu § 150 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - rozhodnutí o nákladech řízení před soudy prvního stupně a soudem odvolacím“.

K otázce ad 1) dovolatelka namítá, že „odvolací soud se nevyjádřil k jejím argumentům v odvolání a zcela v rozporu s provedenými důkazy, zejména svědectvím J. T., přistoupil na odůvodnění soudu prvního stupně, aniž by provedl právní výklad jednání mezi žalobkyní a žalovaným 1) a tento svůj právní výklad odůvodnil“, ačkoliv „na toto nesprávné právní hodnocení provedeného důkazu - svědectví J. T. žalobkyně upozorňovala soudy obou stupňů“. Provedenými důkazy přitom bylo podle jejího názoru prokázáno, že k uzavření smlouvy o dílo mezi účastníky došlo, jelikož „dle důkazů provedených soudem prvního stupně žalovaný 1) inicioval a spolupracoval na vypracování projektové dokumentace SO 04/03/Z2 z října 2008 (tedy poté, co byla uzavřena smlouva o dílo mezi ní a T.) a která obsahuje doplnění opěrných zdí, jež mají sloužit nemovitostem a stavbě žalovaných; účastníci tedy věděli, co tvoří předmět díla a které opěrné zdi má žalobkyně zhotovit pro žalovaného 1), přičemž ten následně dne 28. 2. 2012 učinil písemné prohlášení předložené soudu prvního stupně. Soudy obou stupňů též nikterak nezohlednily skutečnost zjištěnou z originálu projektové dokumentace SO 04-03/Z1, že předmětné zdi nebyly předmětem smlouvy o dílo ze dne 10. 6. 2008 uzavřené mezi žalobkyní a T., což je zřejmé i z projektové dokumentace v revidované variantě 02/2008, a že po jednání s žalovaným 1) byla z jeho iniciativy (viz svědecká výpověď H.) použita pro realizaci zdí zhotovených pro žalované revize projektové dokumentace SO 04-03/Z2, čemuž odpovídá i zápis ve stavebním deníku, z nějž vyplývá, že záznamy ze srpna 2010 se týkají stěn zhotovených pro J. T. a že dne 7. 10. 2010 byly zahájeny práce na opěrné stěně pravá část dle výkresu SO 04-03/Z2. Soudy obou stupňů tak nesprávně a v rozporu s provedenými důkazy a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1717/2015) posoudily otázku, zda došlo k uzavření smlouvy o dílo mezi účastníky, když „konstatovaly, že k jejímu uzavření nedošlo“, neboť „i v případě, že cena mezi stranami sjednána nebyla, měla být žalobkyni přiznána cena přiměřená dle § 634 obč. zák.“.

K otázce ad 2) dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů nesprávně a v rozporu s provedenými důkazy, jakož i v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2039/2016, a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 3358/14) posoudily otázku počátku běhu subjektivní promlčecí „lhůty“ a zároveň i nesprávně určily okamžik vzniku stavby jako věci (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000). Má za to, že v daném případě je za subjektivní moment, kdy zjistila skutečnosti, z nichž mohla dovodit, že právní úkon, na jehož základě plnila, tj. zjistila, že prostředky vynaložila marně a že se jí nedostane očekávané (sjednané) protiplnění (úhrada za provedení díla), „možno považovat až okamžik řádného předání a dokončení díla ze strany podzhotovitele a vystavení daňového dokladu z jeho strany“, tedy nejdříve k 12. 4. 2011, kdy subdodavatel ukončil práce s drobnými vadami a nedodělky, a předmětné opěrné zdi jí pak předal až dne 28. 6. 2011 (viz protokol o předání stavby z tohoto data); teprve po tomto okamžiku mohla žalobkyně s předanou stavbou nakládat a požadovat její úhradu od žalovaných. „Subjektivní promlčecí doba tak nemohla začít běžet dříve než okamžikem, kdy se žalobkyně dozvěděla, že zamýšlená úhrada za realizované stavební dílo na pozemku jiné osoby nebude uskutečněna na základě uzavřené smlouvy, neboť žalovaní její uzavření popírají“, a rovněž dříve, „než se stavba navíc stala perfektní, tedy až jejím úplným dokončením bez vad a nedodělků (jak stavebních tak právních), když stavba vyžaduje i povolení k užívání, z čehož plyne, že dílo bylo dokončeno bez vad a nedodělků až po ověření správnosti orgánem veřejné moci“.

Za rozporný s rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 29 Cdo 656/2011, a ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1420/2010) považuje dovolatelka rovněž závěr odvolacího soudu „v otázce posouzení možnosti uplatnění námitky promlčení z hlediska dobrých mravů“, neboť žalovaný 1) o úhradě předmětné částky s žalobkyní jednal a úhradu záměrně oddaloval; případný zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby by tak byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem žalobkyní uplatněného práva.

V rámci argumentace vztahující se k otázce 3) dovolatelka namítá, že soud přehlédl usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, neboť při rozhodování o náhradě nákladů řízení nezohlednil existenci bezdůvodného obohacení na straně žalovaných a jednání žalovaného 1), který záměrně vzbuzoval dojem o možné úhradě požadované částky bez nutnosti podání žaloby, tj. okolnosti zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 o. s. ř., s nimiž se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě o zaplacení částky 516.130 Kč se zákonným úrokem z prodlení vyhoví, a žalované uzná povinnými zaplatit jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, jakož i za řízení před soudem dovolacím.

Žalovaní se v podrobném písemném vyjádření k dovolání ztotožnili s rozsudkem odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“), neboť k otázkám ad 1) a ad 2) není přípustné podle § 237 o. s. ř. a k otázce ad 3) dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Se zřetelem k hlavě II. - ustanovení přechodná a závěrečná - díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se práva a povinnosti, o něž v řízení jde, řídí dosavadními právními předpisy (tj. předpisy platnými a účinnými do 31. 12. 2013).

K otázce ad 1): Dovolání žalobkyně k této otázce přípustné není, jelikož se zakládá výhradně na kritice skutkových zjištění (učiněných již soudem prvního stupně, která odvolací soud převzal), jakož i na jejích výhradách týkajících se hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil.

Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1717/2015, uveřejněném pod č. 117/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž dovolatelka poukázala, přijal a odůvodnil závěr, že v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013 se zřetelem ke znění § 634 odst. 1 obč. zák. nebylo ujednání o výši ceny díla obligatorní náležitostí smlouvy o dílo. I bez takové dohody smlouva vznikla, bylo-li dosaženo dohody o předmětu smlouvy a o tom, že za provedení díla objednatel poskytne zhotoviteli odměnu (úplatu), aniž by musela být určena konkrétní částka.

Jak z obsahu vyplývá, žalobkyně byla v řízení před soudem prvního stupně při jednání dne 19. 6. 2018 (tedy poté, co jeho dřívější rozsudek byl zrušen citovaným usnesením odvolacího soudu a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) poučena dle § 118a o. s. ř. o tom, že „soud má za to, že v řízení neprokázala uzavření smlouvy o dílo, když nebylo prokázáno její tvrzení o uzavření dohody o poskytnutí ceny za dílo - tedy úplatnost díla, a současně byla žalobkyně vyzvána k označení důkazu její tvrzení prokazující a byla poučena o následcích nesplnění výzvy“.

Otázka, zda procesní strana unesla důkazní břemeno, tedy zdali se jí podařilo prokázat rozhodnou skutečnost v míře vylučující rozumnou pochybnost, má podle konstantní judikatury skutkový charakter, a její řešení tak nemůže být v dovolacím řízení, zaměřeném výhradně na otázky právní (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), přezkoumáváno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1053/2010, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1858/2013, ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4223/2018, a ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1268/2019).

V posuzované věci je rozhodnutí odvolacího soudu (shodně se soudem prvního stupně), založeno na skutkovém závěru, že „žalobkyni se nepodařilo prokázat, že došlo k dohodě o provedení díla za úplatu, kterou měl uhradit žalovaný 1)“. V tomto ohledu bylo totiž již před soudem prvního stupně z účastnické výpovědi jednatele žalobkyně zjištěno, že „s panem T. bylo dohodnuto, že cena za zbudovanou stěnu bude fakturována v částce, jak ji nacenilo TOPGEO, s tím, že ji bude platit žalovaný 1)“, avšak toto jednání proběhlo pouze mezi jednatelem žalobkyně a T., nikoliv mezi účastníky. Toto skutkové zjištění žalobkyně v dovolání zcela přehlíží a stejně jako v průběhu celého řízení v něm znovu opakuje jen své námitky, které podle ní dokládají, že opěrné zdi na pozemku (tehdy ve spoluvlastnictví žalovaných) zbudovala prostřednictvím jejího subdodavatele, o čemž soudy obou stupňů na základě provedených důkazů neměly žádnou pochybnost, a proto také dospěly k závěru, že žalovaným zbudováním opěrných zdí vzniklo bezdůvodné obohacení. Ostatně skutkový závěr soudů obou stupňů, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že „došlo k dohodě o provedení díla za úplatu, kterou měl uhradit žalovaný 1)“, žalobkyně v dovolání ani nezpochybnila (v tomto ohledu uvedla jen to, že i v případě, že cena mezi stranami sjednána nebyla, měla být žalobkyni přiznána cena přiměřená dle § 634 obč. zák.), avšak i kdyby tak učinila, nemohl by tento skutkový závěr dovolací soud přezkoumávat, neboť je jím vázán a je povinen z něj (po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. s účinností od 1. 1. 2013) vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).

Rovněž dovolatelčiny námitky týkající se hodnocení důkazů soudy nižších stupňů jsou z hlediska dovolacího přezkumu irelevantní, neboť samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3416/2017, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4199/2018, a ze dne 5. 3. 2019. sp. zn. 26 Cdo 4613/2018). Znovu opakované tvrzení žalobkyně, že smlouva o dílo byla mezi účastníky uzavřena, je tedy pouhým pokusem přimět dovolací soud, aby přezkoumal uvedenou rozhodnou skutečnost a hodnocení důkazů soudy, což právní úprava nepřipouští (obdobně srov. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1268/2019).

K otázce dovolatelky ad 2), která ovšem přípustnost dovolání taktéž nezakládá, neboť odvolací soud ji vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu:

Pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.) lze odkázat na závěry konstantní judikatury (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/1975, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98, ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008, 21 Cdo 3434/2008, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, a ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012), z níž vyplývá, že pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Přitom je nutno vycházet z prokázané a skutečné, nikoli tedy jen předpokládané vědomosti oprávněného o těchto skutečnostech; touto vědomostí ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. se ovšem nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit; k tomu dochází tehdy, kdy oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit jeho právo žalobou u soudu, přičemž postačuje pouhý přibližný (orientační) odhad o rozsahu vzniklého majetkového prospěchu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1960/99, ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, a usnesení téhož soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005).

Ke vzniku bezdůvodného obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (srov. § 451 odst. 2 obč. zák.), tedy v případech, v nichž právní důvod k okamžiku plnění vůbec neexistoval, dochází již samotným okamžikem přijetí plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 1110/2004, nebo usnesení téhož soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 764/2013).

Jestliže v posuzované věci bylo z výpovědi jednatele žalobkyně zjištěno, že „v únoru 2011 již všechny zdi stály“ a že „stěny, které měly patřit žalovaným, byly postaveny bez vad“, přičemž žalobkyni bylo známo, že opěrné zdi byly postaveny nejen na pozemku T., ale i na pozemku spoluvlastněném žalovanými, pak pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby na vydání bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodů je rozhodující moment, v němž žalobkyně poskytla žalovaným plnění, jímž se žalovaní obohatili, věděla-li žalobkyně současně již v tomto okamžiku, že plnění poskytuje při neexistenci dohody se žalovanými o provedení díla za úplatu (což vyplynulo ze zjištění soudu prvního stupně), třebaže v té době nevyhodnotila nedostatek takového ujednání jako nedostatek podstatné náležitosti způsobující, že ústní smlouva o dílo nebyla mezi účastníky uzavřena (k tomu obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3332/2010). Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nelze proto spojovat až s vědomostí žalobkyně, že v řízení neprokázala své tvrzení o existenci smlouvy o dílo a že soud poměřuje její nárok ustanoveními o bezdůvodném obohacení, ani s okamžikem, kdy se dozvěděla, že žalovaní existenci jí tvrzenou ústní smlouvu o dílo popírají (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4462/2014), a ani s okamžikem, kdy subdodavatel žalobkyně ukončil práce, jak namítá.

Dalšími námitkami a úvahami žalobkyně ohledně jiného počátku běhu subjektivní promlčecí doby dle § 107 odst. 1 obč. zák., se dovolací soud nemohl zabývat, neboť je uplatnila až v dovolacím řízení a z hlediska § 241a odst. 6 o. s. ř. se tak jedná o nepřípustné novoty.

Ve vztahu k použití korektivu dobrých mravů dle § 3 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud v obecné rovině dovodil, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil aplikovanou hypotézu ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu přitom musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy či nikoliv, je současně třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004). Aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je pak dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními totiž povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, či ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3879/2018).

Ohledně námitky promlčení přitom Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, dle nějž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky téhož ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, a rozsudky téhož soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení, tak lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014).

O výjimečný případ, v němž by ve světle uvedené judikatury pro rozpor s dobrými mravy nebylo lze přihlédnout k jinak důvodně vznesené námitce promlčení, však v posuzovaném případě zjevně nejde. Žalobkyně sice v nalézacím řízení tvrdila, že jí žalovaní, resp. „žalovaný 1) sliboval pohledávku uhradit, k čemuž se však neměl“, což dokládala sms korespondencí mezi ní a žalovaným 1) z let 2011 až 2013 (založené na čl. 25), z níž ovšem nikterak nevyplývá, že by žalovaného 1) o zaplacení pohledávky upomínala, a ani to, že by žalovaný 1) sliboval pohledávku uhradit (ohledně úhrady jakékoli pohledávky není v této sms korespondenci ani zmínka). V řízení žalobkyně dále předložila výzvu ze dne 13. 12. 2012 k úhradě dlužné částky 516.130 Kč adresovanou žalovaným, ovšem bez dokladu, který by prokazoval, že tato výzva byla žalovaným skutečně doručena (žalovaní přitom v řízení popřeli, že by jim tato výzva byla doručena). Z obsahu spisu tudíž nikterak neplyne, že by se žalovaní jakkoli podíleli na nečinnosti žalobkyně vedoucí k promlčení nároku vniklého žalobkyni již v únoru 2011 (tím, že by jí v uplatnění nároku jakkoli bránili nebo ji udržovali v mylném přesvědčení, že dluh dobrovolně uhradí). Žalobkyně v řízení ani netvrdila žádné okolnosti, které by jí bránily uplatnit právo u soudu včas, a podala-li návrh na vydání elektronického platebního rozkazu u soudu prvního stupně až dne 12. 4. 2013, dokládá to pouze její zanedbání obecného právního principu „vigilantibus iura skripta sunt“ (bdělým náležejí práva). Samotná skutečnost, že žalobci se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatili, není důvodem pro odepření účinků námitky promlčení pro rozpor s dobrými mravy. Rovněž se z obsahu spisu nepodává, že by uplatnění námitky promlčení žalovanými vykazovalo znaky šikanózního jednání. Jestliže odvolací soud námitce promlčení vznesené žalovanými vyhověl, aniž ji za tohoto stavu shledal v rozporu s § 3 odst. 1 obč. zák., nikterak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a o včetně rozhodnutí, na něž žalobkyně v dovolání poukázala.

Přípustnost dovolání proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je vyloučena § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Přípustnost dovolání tak nemůže založit ani třetí dovolatelkou formulovaná otázka.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 1. 2020


JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu