Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/13/2020
Spisová značka:3 Tdo 134/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.134.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Maření úkolu úřední osoby z nedbalosti
Nedbalost nevědomá
Občanství
Předběžné otázky
Spravedlivý proces
Veřejný činitel
Dotčené předpisy:§ 159 odst. 1 tr. zák.
§ 159 odst. 2 písm. b) tr. zák.
§ 5 tr. zák.
§ 16 odst. 1 tr. zákoníku
§ 1, 2, 3, 4 předpisu č. 33/1945Sb.
§ 89 odst. 9 tr. zák.
§ 59 odst. 2, 3 předpisu č. 71/1967Sb.
§ 25 předpisu č. 40/1993Sb.
§ 9 odst. 1, 2 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C

3 Tdo 134/2020-2393


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2020 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných I. O., roz. G., nar. XY, trvale bytem XY, XY, a M. S., roz. S., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 67 To 208/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 40/2015, takto:


Podle § 265k odst. 1 trestního řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 trestního řádu se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 67 To 208/2019.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 3 T 40/2015, byly obviněné I. O., roz. G., a M. S., roz. S., uznány vinnými trestným činem maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že:

I. O., jako vedoucí Odboru vnitřní správy Magistrátu XY, XY, XY, dne 6. 1. 1999 vydala na základě návrhu vypracovaného M. S., tehdy S., právničkou a hlavní městskou matrikářkou Referátu matrik a státního občanství Odboru vnitřní správy Magistrátu XY rozhodnutí č. j. OVS 2331/98/Se, kterým podle § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, zrušila rozhodnutí Odboru matrik Obvodního úřadu Městské části Praha 1 ze dne 10. 9. 1998, č. j. 4225/98, kterým tento prvoinstanční správní orgán nevyhověl žádosti R. C., nar. XY (syna J. C., nar. XY, a jejího manžela E. C., nar. XY), ze dne 9. 5. 1995, zastoupeného JUDr. Petrem Haluzou, o pokračování v řízení o vrácení státního občanství J. C., roz. S., nar. XY, a kterým odmítl vydat pro jmenovanou osvědčení o státním občanství České republiky, a zároveň rozhodla ve věci zjištění státního občanství podle § 24 a § 25 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění účinném do 1. 9. 1999, a ve věci ukončení řízení o vrácení státního občanství podle § 3 a § 4 Ústavního Dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, tak, že J. C., roz. S., byla v době své smrti státní občankou Československé republiky, a to podle § 4 odst. 2 citovaného Ústavního Dekretu, jelikož o její žádosti o vrácení československého státního občanství, kterou podala jako manželka československého státního občana dne 9. 2. 1946 ve smyslu § 3 a § 4 Dekretu, nebylo dosud pravomocně rozhodnuto,
přičemž při vydání rozhodnutí provedla nesprávný výklad a aplikaci Ústavního Dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, když z pouhé skutečnosti, že E. C., nar. XY, podal dne 15. 11. 1945 žádost o zachování československého státního občanství ve smyslu § 2 odst. 1 citovaného Ústavního Dekretu, nesprávně dovodila, že E. C. byl již pouhým podáním takové žádosti považován za československého státního občana a že tudíž J. C. podala žádost o vrácení československého státního občanství skutečně jako manželka československého státního občana,
ačkoli věděla, či vzhledem ke svému pracovnímu zařazení měla vědět, že J. C. v době podání žádosti o vrácení československého státního občanství dne 9. 2. 1946 nebyla manželkou československého státního občana, jak také vyplývalo ze stanoviska Ministerstva vnitra ČR č. j. VS/2-51/5403/94 ze dne 17. 8. 1998, které jednak bylo citováno v rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části Praha 1 ze dne 10. 9. 1998, č. j. 4225/98, jednak bylo součástí spisu Obvodního úřadu Městské části Praha 1 sp. zn. 4225/98, který měla k dispozici, s tímto stanoviskem Ministerstva vnitra se ve svém rozhodnutí nijak nevypořádala a rovněž neprověřila veškeré skutečnosti relevantní pro vydání rozhodnutí, zejména nezjistila datum úmrtí J. C. a její státní občanství v době její smrti, nezjistila, zda E. C. byl skutečně československým státním občanem, a ignorovala pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 6. 3. 1998, sp. zn. V-288/98-Sv/124, které nevyhovělo žádosti R. C., nar. XY, o vydání osvědčení o státním občanství České republiky jeho otci E. C., nar. XY, ve smyslu § 20 a § 24 zákona č. 40/1993 Sb.,
rozhodnutí č. j. OVS 2331/98/Se ze dne 6. 1. 1999 fakticky vydala jako osvědčení o státním občanství, ačkoli jediným věcně příslušným orgánem k vydání osvědčení o státním občanství J. C. byl ve smyslu zákona č. 40/1993 Sb., ve znění účinném do 1. 9. 1999, pouze Obvodní úřad Městské části Praha 1,
tudíž v rozporu s ustanoveními § 3 odst. 4 a § 32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění účinném do 30. 6. 2000, rozhodla bez zjištění přesného a úplného skutečného stavu věci,
přitom jí bylo, na základě plné moci ze dne 13. 12. 1994 udělené R. C., nar. XY, JUDr. Petru Haluzovi, která byla založena ve spise Obvodního úřadu Městské části Praha 1 sp. zn. 4225/98, známo, že rozhodnutí osvědčující, že J. C. byla v době své smrti státní občankou Československé republiky, bude použito jejími potomky při uplatnění restitučního nároku a že československé státní občanství J. C. je nezbytnou podmínkou úspěšného uplatnění restitučního nároku ve smyslu zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.,
a M. S., tehdy S., jako právnička a hlavní městská matrikářka Referátu matrik a státního občanství Odboru vnitřní správy Magistrátu XY, XY, XY, vypracovala v období od 8. 10. 1998 do 6. 1. 1999 návrh rozhodnutí, které bylo následně v nezměněné podobě dne 6. 1. 1999 vydáno jako rozhodnutí č. j. OVS 2331/98/Se I. O., vedoucí odboru vnitřní správy Magistrátu XY, přičemž návrh rozhodnutí vypracovala tak, že podle § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, zrušila rozhodnutí Odboru matrik Obvodního úřadu Městské části Praha 1 ze dne 10. 9. 1998, č. j. 4225/98, kterým tento prvoinstanční správní orgán nevyhověl žádosti R. C., nar. XY (syna J. C., nar. XY, a jejího manžela E. C., nar. XY), ze dne 9. 5. 1995, zastoupeného JUDr. Petrem Haluzou, o pokračování v řízení o vrácení státního občanství J. C., rozené S., nar. XY, a kterým odmítl vydat pro jmenovanou osvědčení o státním občanství České republiky, a zároveň rozhodla ve věci zjištění státního občanství podle § 24 a § 25 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění účinném do 1. 9. 1999, a ve věci ukončení řízení o vrácení státního občanství podle § 3 a § 4 Ústavního Dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, tak, že J. C., roz. S., byla v době své smrti státní občankou Československé republiky, a to podle § 4 odst. 2 citovaného ústavního dekretu, jelikož o její žádosti o vrácení československého státního občanství, kterou podala jako manželka československého státního občana dne 9. 2. 1946 ve smyslu § 3 a § 4 Dekretu, nebylo dosud pravomocně rozhodnuto,
přičemž při vydání rozhodnutí provedla nesprávný výklad a aplikaci Ústavního Dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, když z pouhé skutečnosti, že E. C., nar. XY, podal dne 15. 11. 1945 žádost o zachování československého státního občanství ve smyslu § 2 odst. 1 citovaného Ústavního Dekretu, nesprávně dovodila, že E. C. byl již pouhým podáním takové žádosti považován za československého státního občana a že tudíž J. C. podala žádost o vrácení československého státního občanství skutečně jako manželka československého státního občana,
ačkoli věděla či vzhledem ke svému pracovnímu zařazení měla vědět, že J. C. v době podání žádosti o vrácení československého státního občanství dne 9. 2. 1946 nebyla manželkou československého státního občana, jak také vyplývalo ze stanoviska Ministerstva vnitra ČR č. j. VS/2-51/5403/94 ze dne 17. 8. 1998, které jednak bylo citováno v rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části Praha 1 ze dne 10. 9. 1998, č. j. 4225/98, jednak bylo součástí spisu Obvodního úřadu Městské části Praha 1 sp. zn. 4225/98, který měla k dispozici, s tímto stanoviskem Ministerstva vnitra se ve svém rozhodnutí nijak nevypořádala a rovněž neprověřila veškeré skutečnosti relevantní pro vydání rozhodnutí, zejména nezjistila datum úmrtí J. C. a její státní občanství v době její smrti, nezjistila, zda E. C. byl skutečně československým státním občanem, a ignorovala pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 6. 3. 1998, č. j. VV-288/98-Sv/124, které nevyhovělo žádosti R. C., nar. XY, o vydání osvědčení o státním občanství České republiky jeho otci E. C., nar. XY, ve smyslu § 20 a § 24 zákona č. 40/1993 Sb.,
rozhodnutí č. j. OVS 2331/98/Se ze dne 6. 1. 1999 fakticky vydala jako osvědčení o státním občanství, ačkoli jediným věcně příslušným orgánem k vydání osvědčení o státním občanství J. C. byl, ve smyslu zákona č. 40/1993 Sb., ve znění účinném do 1. 9. 1999, pouze Obvodní úřad Městské části Praha 1,
tudíž v rozporu s ustanoveními § 3 odst. 4 a § 32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění účinném do 30. 6. 2000, rozhodla bez zjištění přesného a úplného skutečného stavu věci,
přitom jí bylo, na základě plné moci ze dne 13. 12. 1994 udělené R. C., nar. XY, JUDr. Petru Haluzovi, která byla založena ve spise Obvodního úřadu Městské části Praha 1 sp. zn. 4225/98 známo, že rozhodnutí osvědčující, že J. C. byla v době své smrti státní občankou Československé republiky, bude použito jejími potomky při uplatnění restitučního nároku a že československé státní občanství J. C. je nezbytnou podmínkou úspěšného uplatnění restitučního nároku ve smyslu zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.,
přičemž rozhodnutí Odboru vnitřní správy Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 6. 1. 1999, č. j. OVS 2331/98/Se, které bylo fakticky vydáno jako osvědčení o státním občanství J. C., nar. XY, bylo poté použito jejími potomky při uplatnění restitučního nároku a v restitučním řízení bylo na jeho základě rozhodnuto ohledně níže specifikovaných nemovitostí takto:

1) Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad České Budějovice rozhodl dne 22. 10. 2003 pod č. j. PÚ/R-101/03/939/96, s právní mocí dne 7. 11. 2003, že R. C., nar. XY (syn a dědic J. C., nar. XY), je vlastníkem:
6.158.136 m2 lesa,
140 m2 zastavěných ploch a nádvoří, včetně staveb na těchto pozemcích,
504.364 m2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích, Katastrální pracoviště České Budějovice, katastrální území XY, XY, XY, což bylo potvrzeno rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 9 C 435/2003, který nabyl právní moci dne 18. 1. 2006, přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu – Lesy České republiky, s. p., jimž patřilo 6.149.204 m2 lesa, 40 m2 zastavěná plocha a nádvoří, 10.029 m2 jiných pozemků, obec XY, jíž patřilo 190.750 m2 jiných pozemků, Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu – Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 8.932 m2 lesa, 303.585 m2 jiných pozemků,

2) Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad České Budějovice rozhodl dne 20. 5. 2006 pod č. j. 3301/966/06-939/96-1/Val/0-R-28/06, s právní mocí dne 2. 6. 2006, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), je vlastníkem:
1.010 m2 zastavěných ploch a nádvoří, včetně staveb na těchto pozemcích,
786 m2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, katastrální území XY, přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu – Lesy České republiky, s. p.,

3) Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad České Budějovice rozhodl dne 11. 12. 2006 pod č. j. 3301/2741/06-939/96-1/Val/0-R-86/06, s právní mocí dne 3. 1. 2007, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), je vlastníkem:
326 m2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, katastrální území XY, přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do té doby byl Česká republika, správa nemovitosti ve vlastnictví státu – Pozemkový fond ČR,

4) Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad České Budějovice rozhodl dne 28. 7. 2006 pod č. j. 3301/1400/06-939/96-1/Val/0-R-37/06, s právní mocí dne 2. 8. 2006, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), je vlastníkem:
240 m2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, katastrální území XY a XY, přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu – Lesy České republiky, s. p.,

5) Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad České Budějovice rozhodl dne 22. 10. 2007 pod č. j. 3301/1837/07-939/96-1/Val/0-R-70/07, s právní mocí dne 22. 10. 2007, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), je vlastníkem:
24.457 m2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, katastrální území XY, přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do té doby byla obec XY,

6) Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad České Budějovice rozhodl dne 27. 5. 2009 pod č. j. 130714/1301/09-939/96-1/Val/0-R-29/09, s právní mocí dne 1. 6. 2009, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), je vlastníkem:
5.309 m2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, katastrální území XY, přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu – Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 2.288 m2 jiných pozemků, Česká republika, právo hospodařit s majetkem státu – Lesy České republiky, s. p., jimž patřilo 1.851 m2 jiných pozemků, obec XY, jíž patřilo 1.170 m2 jiných pozemků,

7) Okresní soud v Jindřichově Hradci rozhodl rozsudkem ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 6 C 299/2003, který nabyl právní moci dne 22. 6. 2012, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), je vlastníkem:
2.166.027 m2 lesa,
1.428.338 m2 jiných pozemků,
3.713 m2 zastavěných ploch a nádvoří, včetně staveb na těchto pozemcích,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Jindřichův Hradec, katastrální území XY, přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu – Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 3.713 m2 zastavěné plochy, 1.400.818 m2 jiných pozemků, Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu – Lesy České republiky, s. p., jimž patřilo 2.166.027 m2 lesa, 2.155 m2 jiných pozemků, Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jemuž patřilo 16.399 m2 jiných pozemků, Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu – Ředitelství silnic a dálnic ČR, jemuž patřilo 8.966 m2 jiných pozemků,

8) Ministerstvo zemědělství – Okresní pozemkový úřad Karlovy Vary rozhodl dne 18. 4. 2001 pod č. j. PÚ-192/2001-203, s právní mocí dne 17. 1. 2003, že R. C., nar. XY (syn a dědic J. C., nar. XY), je vlastníkem:
22.569 m2 lesa,
zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary, katastrální území XY, přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu – Lesy České republiky, s. p.,

9) Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Karlovy Vary rozhodl dne 16. 4. 2012 pod č. j. 68571/2012-MZE-130724, s právní mocí dne 18. 4. 2012, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), je vlastníkem:
1.496 m2 zastavěných ploch a nádvoří, včetně staveb na těchto pozemcích,
11.102 m2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary, katastrální území XY, přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do té doby byl Karlovarský kraj,

10) Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Karlovy Vary rozhodl dne 25. 4. 2012 pod č. j. 76785/2012-MZE-130724, s právní mocí dne 27. 4. 2012, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), je vlastníkem:
387 m2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary, katastrální území XY, přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu – Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 207 m2 jiných pozemků, Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jemuž patřilo 180 m2 jiných pozemků,

11) Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Karlovy Vary rozhodl dne 7. 5. 2012 pod č. j. 82145/2012-MZE-130724, s právní mocí dne 11. 5. 2012, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), je vlastníkem:
153.522 m2 lesa,
6.969 m2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary, katastrální území XY, přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu – Vojenské lesy a statky ČR, s. p., jimž patřilo 153.522 m2 lesa, 4.632 m2 jiných pozemků, Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu – Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 575 m2 jiných pozemků, obec XY, jíž patřilo 1.762 m2 jiných pozemků,

12) Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Karlovy Vary rozhodl dne 21. 5. 2012 pod č. j. 84582/2012-MZE-130724, s právní mocí dne 25. 5. 2012, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), je vlastníkem:
27 m2 zastavěné plochy a nádvoří, včetně stavby na tomto pozemku,
153.952 m2 ostatních pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary, katastrální území XY, přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu – Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 27 m2 zastavěné plochy, 91.410 m2 jiných pozemků, obec XY, jíž patřilo 62.542 m2 jiných pozemků,

13) Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad České Budějovice, rozhodl
a) dne 22. 10. 2003 pod č. j. OPÚ/R-100/03/939/96, s právní mocí dne 31. 10. 2003, že R. C., nar. XY (syn a dědic J. C., nar. XY), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
b) dne 11. 10. 2006 pod č. j. 3301/2183/06-939/96-1/Val/0-R-63/06, s právní mocí dne 16. 10. 2006, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
c) dne 14. 12. 2006 pod č. j. 3301/2742/06-939/96-1/Val/0-R-87/06, s právní mocí dne 18. 12. 2006, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
d) dne 18. 6. 2008 pod č. j. 130714/1413/08-939/96-1/Val/0-R-42/08, s právní mocí dne 23. 6. 2008, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
e) dne 25. 9. 2008 pod č. j. 130714/2336/08-939/96-1/Val/0-R-53/08, s právní mocí dne 30. 9. 2008, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
f) dne 21. 5. 2009 pod č. j. 130714/1246/09-939/96-1/Val/0-R-27/09, s právní mocí dne 2. 6. 2009, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
g) dne 9. 7. 2012 pod č. j. 122378/2012-MZE-130714/939/96/Val-R-44/12, s právní mocí dne 12. 7. 2012, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,

neboť nemovitosti specifikované v rozhodnutích nelze podle ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), vydat, přičemž R. C., nar. XY (syn a dědic J. C., nar. XY), a K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), získali jako náhradu za ně nárok na vydání nemovitostí v celkové hodnotě 1.731.830,55 Kč, vyčíslené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky Ministerstva financí č. 316/1990 Sb.

Za to byly obviněné odsouzeny podle § 159 odst. 2 tr. zák. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Státní pozemkový úřad, ÚZSVM, Lesy ČR, s. p., Národní památkový ústav, Krajský pozemkový úřad pro jihočeský kraj, Obec XY, Obec XY, Vojenské lesy a statky ČR, Karlovarský kraj a Krajský pozemkový úřad pro Karlovarský kraj, odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 3 T 40/2015, podali obviněné I. O. a M. S. samostatná odvolání, která směřovala proti všem výrokům napadeného rozsudku. Odvolání podali rovněž poškození Lesy České republiky, s. p., a Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, a to do výroku o náhradě škody.

O odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 67 To 208/2019, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné I. O. a M. S. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro výše popsaný skutek, v němž byl spatřován trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Odvolací soud dospěl k závěru, že ve vztahu k jednání obviněných nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu ve formě nedbalostního zavinění. U obviněných spatřoval jednání v dobré víře a v této souvislosti zopakoval některé, v předcházejících rozhodnutích již dříve prezentované závěry.

Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byli poškození odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 256 tr. ř. byla odvolání poškozených Lesy České republiky, s. p., IČO: 42196451, a České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 69797111, zamítnuta.

V projednávané věci se jedná o třetí rozhodnutí ve věci.

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 3 T 40/2015, rozhodl tak, že podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a z důvodu § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání obou obviněných pro výše uvedené skutky zastavil. Konstatoval, že v předmětné trestní věci nedošlo ani ke stavení běhu promlčecí doby podle § 67 odst. 2 tr. zák., ani k jejímu přerušení podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák., proto je třeba mít za to, že z důvodu uplynutí promlčecí doby trestní odpovědnost obviněných zanikla po uplynutí pětileté promlčecí doby ve smyslu § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. Soud prvního stupně současně odmítl příčinnou souvislost mezi jednáním obviněných a vznikem škody představované uspokojenými restitučními nároky potomků J. C.

Stížnost státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podaná proti usnesení nalézacího soudu byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 67 To 231/2015. Stížnostní soud se se závěry soudu prvního stupně bezvýhradně ztotožnil s tím, že nelze dovozovat příčinnou souvislost mezi jednáním obviněných, spočívajícím ve vydání rozhodnutí o státním občanství J. C. a případným vznikem škody jako účinkem takového jednání v rámci úspěšných restitucí ze strany dědiců jmenované; příčinná souvislost mezi jednáním obviněných a způsobenou škodou nemůže proto být pokryta zaviněním ani ve formě nevědomé nedbalosti. Na okraj bylo soudem poznamenáno, že pokud by nebylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, bylo by namístě posuzovat jednání obviněných z hlediska subsidiarity trestní represe.

Proti usnesení stížnostního soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1434/2015, a to tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. napadené usnesení, stejně jako jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, zrušil, a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 3 T 40/2015, bylo ve věci rozhodnuto tak, že podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Státní zástupkyně následně podala proti tomuto rozhodnutí stížnost, jíž bylo vyhověno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 67 To 79/2017, přičemž napadené usnesení bylo podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušeno a soudu prvního stupně uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 3 T 40/2015, bylo podle § 314c odst. 1 písm. b) tr. ř. za použití § 188 odst. 2 tr. ř. a za použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obou obviněných pro skutek, v němž byl u obviněných I. O. a M. S. spatřován trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo. Obvodní soud pro Prahu 1 uvedl, že obviněné se jednání, které jim bylo kladeno za vinu, měly dopustit bezmála 15 a půl roku před zahájením trestního stíhání, v důsledku čehož je jeho společenská škodlivost podstatně snížena. V dané souvislosti bylo dále zmíněno, že v době vydání dotčeného rozhodnutí obviněnými byl účinný správní řád, který umožňoval pravomocně ukončené řízení obnovit v objektivní lhůtě tří let, tedy toho času existoval institut, který mohl nesprávné rozhodnutí obviněných zvrátit, nicméně nebyl využit. Podle soudu se jednalo o určitou pasivitu státu, přičemž její zhojení nelze nadřadit nad zájmy obviněných, a to s ohledem na spravedlivý proces, základní zásady trestního řízení a princip ultima ratio.

Proti předmětnému usnesení podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 stížnost, která byla následně usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 67 To 224/2017, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Podle odvolacího soudu stěží může v posuzovaném případě obstát zájem společnosti na spravedlivém potrestání pachatelů trestné činnosti, ale ani na výchovném a preventivním působení trestního řízení. Poukázal na to, že je zřejmé, že účelem vedeného trestního stíhání není veřejný zájem společnosti na její ochraně před pachateli trestných činů a jejich spravedlivém potrestání, ale dosažení odsuzujícího rozsudku, který by umožnil zvrátit rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 6. 1. 1999, jímž bylo potvrzeno státní občanství J. C. v době její smrti, neboť toto rozhodnutí bylo jedním z předpokladů pro úspěšné uplatnění restitučních nároků na majetek dědici jmenované. Poukázal na to, že státní orgány povolané k řešení této problematiky na svoje práva a povinnosti v době, kdy k tomu měly zákonné prostředky, vydané rozhodnutí jim bylo známo a dokonce na ně byly výslovně upozorněny, rezignovaly.

Proti usnesení stížnostního soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 3 Tdo 39/2018, a to tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. napadené usnesení, stejně jako jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, zrušil, a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud se neztotožnil se závěry soudů, že byly splněny podmínky pro postup podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř.
II.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 67 To 208/2019, podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněných (sp. zn. 1 NZO 5087/2019,), a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Nejvyšší státní zástupce uvedl, že se se závěry odvolacího soudu opětovně nelze ztotožnit, jelikož jeho argumenty nejsou ani tentokrát přiléhavé. Poukázal na obecná východiska vážící se k trestnému činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a institutu nedbalosti coby formy zavinění. Uvedl, že obě obviněné jistě byly osobami, od kterých lze oprávněně požadovat, aby vzhledem ke svému vzdělání, kvalifikaci, postavení v zaměstnání a zkušenostem postupovaly v komplikovaných případech zvláště obezřetně, zejména jde-li o řešení zásadní problematiky zjevně potenciálně spojené s vážnými důsledky dotýkajícími se nejen osobně účastníků daného řízení, nýbrž i dalších osob. Uvedl, že odvolací soud zcela přehlédl, že obviněné opomněly vyřešit si stěžejní předběžnou otázku, zda manžel J. C. E. C. byl či nebyl československým státním občanem. Dokonce vynechaly ten nejjednodušší a logicky se nabízející způsob, totiž aby vyzvaly R. C., případně jeho právního zástupce JUDr. Petra Haluzu, aby doložili osvědčení o státním občanství E. C., manžela J. C., na něhož bylo státní občanství J. C. jakožto jeho manželky vázáno. Přestože v žádosti o pokračování v řízení o vrácení státního občanství ze dne 9. 5. 1995 právní zástupce uvedl, že E. C. svoji žádost doložil množstvím listinných důkazů, a i přes skutečnost, že v listinách, které měly k dispozici, byla založena žádost o vrácení československého státního občanství J. C. ze dne 7. 2. 1946, v rámci níž odkazovala na skutečnost, že její manžel E. C. podal dne 13. 11. 1945 u Okresního národního výboru v Jindřichově Hradci žádost o zachování československého státního občanství, o statut státního občanství E. C. se blíže nezajímaly. Zároveň věděly, a to z plné moci, kterou udělil R. C. JUDr. Petru Haluzovi, že plná moc byla udělena jako zvláštní plná moc pro jednání ve věci restitučních nároků po jeho rodičích E. C. a J. C. Z informací obsažených v udělené plné moci si musely být vědomy závažnosti věci, jaké důsledky bude jejich rozhodnutí mít, tedy že v návaznosti na jejich rozhodnutí, bude-li pozitivní, může dojít k restituci rozsáhlého majetku rodiny C. Podle nejvyššího státního zástupce o nedbalém přístupu obviněných svědčí také chybné datum narození J. C. ve výroku jimi vydaného rozhodnutí (datum narození 2. 10. 1985 namísto správného 3. 10. 1895), a současně i absence zjištění, kdy vlastně J. C. zemřela. Obviněné mohly případně učinit prostý dotaz u Okresního úřadu v Jindřichově Hradci na stav řízení, když jim bylo známo, že J. C. ve své žádosti o vrácení československého státního občanství ze dne 7. 2. 1946 odkazovala na skutečnost, že její manžel v minulosti podal u tehdejšího Okresního národního výboru v Jindřichově Hradci žádost o zachování československého státního občanství, a přitom měly k dispozici i příslušnou dobovou spisovou značku 7021/1013, pod kterou byla žádost E. C. o zachování československého státního občanství zaevidována. Pokud je za nedbalost považován stav, že pachatel zanedbáním povinné opatrnosti při svém jednání způsobí nezamýšlený trestněprávně relevantní následek, tak konání obviněných je pod nedbalost nade vší pochybnost podřaditelné, neboť si při výkonu své pravomoci měly a také mohly představit, že se příčinný vztah mezi jejich rozhodnutím (tj. pozitivní rozhodnutí o státním občanství J. C.) a následkem (tj. vznik škody v důsledku úspěšně uplatněných restitucí jejími potomky) může rozvinout, resp. jistě rozvine, zejména když na takový následek, tj. vyvolání restituce majetku rodiny C., byly de facto výslovně upozorněny v plné moci, písemně udělené R. C. advokátovi JUDr. Petru Haluzovi. Obviněné tedy při zjišťování státního občanství J. C. v době její smrti nevyužily všech dostupných a nabízejících se prostředků, ačkoliv jim v tom nic nebránilo, tudíž nepostupovaly s potřebnou mírou opatrnosti, jakou lze právem požadovat po úřednících veřejné správy zvláště v případech, kdy se vydané rozhodnutí dotkne nejen účastníka, který řízení inicioval, ale ve svém důsledku, o němž obviněné věděly, resp. mohly a měly o něm vědět nebo ho předpokládat, rovněž práv dalších osob, v jejichž osobní nebo majetkové sféře se může vydané rozhodnutí negativně projevit (a také se poté skutečně projevilo). V případě zjišťování státního občanství J. C. v době její smrti, kterýžto případ se evidentně vyznačoval mnoha očividnými specifiky, proto byly obviněné povinny postupovat s náležitou mírou obezřetnosti, již však neprojevily. Přístup obviněných tak nelze považovat za odpovídající jejich vzdělání, kvalifikaci a postavení v zaměstnání, ani za odpovídající konkrétním specifickým okolnostem dané kauzy. Nejvyšší státní zástupce rovněž shledal, že mezi jednáním obviněných, spočívajícím ve vydání inkriminovaného vadného rozhodnutí, a škodou, vzniklou různým subjektům v důsledku restituce majetku rodiny C., je dána příčinná souvislost, protože bez vydání takového rozhodnutí o státním občanství by k restituci vůbec nemohlo dojít. Tato příčinná souvislost je kryta nedbalostním zaviněním obviněných, protože věděly, neboť na to byly v listinných podkladech, které měly k dispozici, výslovně upozorněny, že rozhodnutí o státním občanství J. C. bude podkladem pro uplatnění restitučních nároků jejími potomky, přičemž bez vydání inkriminovaného rozhodnutí by následek spočívající ve vracení nemovitostí nebo vydání náhrady za ně vůbec nenastal, protože československé státní občanství J. C. bylo nezbytným předpokladem restituce. Podle nejvyššího státního zástupce nelze souhlasit ani s konstatováním odvolacího soudu v bodě 36. odůvodnění jeho rozsudku, že orgánům činným v trestním řízení inkriminované rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy o občanství nepřísluší přezkoumávat, jelikož se jedná o otázku osobního stavu, v níž jsou orgány činné v trestním řízení podle § 9 odst. 1, 2 tr. ř. vázány rozhodnutím jiného orgánu. Z uvedeného ustanovení plyne, že orgány činné v trestním řízení nemohou řešit samostatně předběžné otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních (k tomu srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 173). V projednávané věci se však jedná o rozhodnutí vydané správní orgánem ve správním řízení, jímž orgány činné v trestním řízení vázány nejsou, nehledě na to, že v případě obviněných je správnost tohoto rozhodnutí otázkou posouzení viny obviněných. Na podkladě uvedeného má tak nejvyšší státní zástupce za to, že obě obviněné naplnily jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce skutkovou podstatu žalovaného trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.

V petitu svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 67 To 208/2019, zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Na dovolání nejvyššího státního zástupce reagovala prostřednictvím svého právního zástupce obviněná I. O., která byla Nejvyššímu soudu doručena dne 28. 2. 2020. Obviněná v první řadě uvedla, že dovolání není přípustné, neboť je založeno na zcela jiných skutkových závěrech, než které učinil Městský soud v Praze. Dále se zaměřila na otázku státního občanství E. C., kdy setrvala na své dosavadní obhajobě, že tuto otázku spolu se spoluobviněnou M. S. řešila, byť s jiným právním závěrem, než jaký má státní zastupitelství. V tomto směru odkázala na zápis v knize evidence žádostí ve věcech státního občanství podaných Okresnímu národnímu výboru v Jindřichově Hradci, kde je u jména E. C. uvedeno na jednom řádku k poznámce „zachování čsl. státního občanství“ uvedeno „vydáno žadateli 17. XI. 45“, v druhém řádku k poznámce „osvědčení dle § 2 odst. 2 dekretu“ pak stejné znění, a sice „vydáno žadateli 17. XI. 45“. Pokud tedy založily svůj závěr stran státního občanství E. C. na těchto záznamech, je jejich postup zcela logický. Dále se obviněná vyjádřila k otázce škody, kdy uvedla, že je nutno odsoudit takové názory, podle kterých měly zkoumat, jak by mohlo být jimi vydané rozhodnutí použito. V části V. obviněná polemizovala s účelem trestního řízení vedeném proti její osobě, kdy opakovaně poukazovala na to, že se ze strany orgánů činných v trestním řízení jedná toliko o snahu zvrátit prostřednictvím vydání odsuzujícího rozsudku rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy ze dne 6. 1. 1999. Dále soudu předložila své úvahy stran trestního postihu úředních osob při vydávání správních rozhodnutí, zejména jedná-li se o ojedinělé případy jako v její věci, kdy má za to, že by zde měla být namísto trestněprávního postihu aplikována zásada ultima ratio. Uvedla, že není možné nahrazovat trestním řízením mimořádný opravný prostředek, neboť k tomu trestní řízení neslouží. S ohledem na uvedené pak obviněná I. O. navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání státního zástupce podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

V projednávané věci se jedná o třetí rozhodnutí ve věci, přičemž v rámci prvního dovolacího řízení bylo stěžejní pochybení soudů spatřováno v nesprávném vyhodnocení otázky promlčení trestního stíhání [§ 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.] a příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných (příprava a vydání rozhodnutí o státním občanství) a škodou (vydání majetku v rámci restitučních řízení). V rámci druhého dovolacího řízení bylo pochybení soudů spatřováno v nesprávné aplikaci ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., tedy zastavení trestního stíhání obviněných s tím, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.

V rámci nového rozhodnutí ve věci byl právní názor Nejvyššího soudu vymezený v usnesení ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 3 Tdo 39/2018, nalézacím soudem respektován. Nalézací soud rozhodl výše uvedeným rozsudkem ze dne 2. 4. 2019. Odvolací soud pak na rozdíl od soudu nalézacího nedovodil trestní odpovědnost obviněných, tedy naplnění subjektivní stránky ve formě nedbalostního zavinění, neboť dospěl k závěru, že obviněné jednaly v dobré víře, a obviněné zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud posoudil dovolání nejvyššího státního zástupce a dospěl k závěru, že dovolání je částečně důvodné.

Je třeba uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu splňuje formálně všechny kvality. Nejvyšší soud se však neztotožňuje se závěrem, že v jednání obviněných nelze shledat naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. v jeho nedbalostní formě.

Trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustil veřejný činitel, který při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmařil nebo podstatně ztížil splnění důležitého úkolu, a způsobil-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Objektem tohoto trestného činu byl zájem na řádném, důsledném plnění úkolů veřejných činitelů. Ekvivalentem ve stávající právní úpravě je přečin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti v ustanovení § 330 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“).

Ustanovení § 159 tr. zák. se vztahovalo na závažné případy porušení povinnosti veřejného činitele zaviněné z nedbalosti, které měli za následek zmaření nebo podstatné ztížení splnění důležitého úkolu. Zmařit splnění důležitého úkolu znamená znemožnit jeho splnění v době, kdy splněn měl být. Zda jde o důležitý úkol, třeba zjišťovat z jeho významu z hlediska státu, společnosti, organizace nebo instituce, v níž je veřejný činitel činný a jejichž úkolů se splnění dotýká. Značná škoda činila podle ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. nejméně 500.000 Kč. Ve vztahu k této zvlášť přitěžující okolnosti přichází v úvahu jen nedbalost, neboť jde o nedbalostní trestný čin (srovnej ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 999–1000).

Nedbalost byla v rámci trestního zákona upravena v ustanovení § 5, který byl však totožného znění jako stávající ustanovení § 16 odst. 1 tr. zákoníku. Jelikož v tomto směru nedošlo k žádným změnám, Nejvyšší soud v následujících pasáží vychází z komentáře k zákonu č. 40/2009 Sb.

Trestní zákoník (trestní zákon) vymezuje nedbalostní zavinění při neexistenci volní složky pomocí složky vědění (intelektuální, vědomostní, rozumové), která tu buď je, nebo není. Kvalitativní rozdíl oproti úmyslu je ve volní složce, která u nedbalosti chybí, neboť tu není vůle spáchat trestný čin (jednání samo je však i zde aktem vůle pachatele, která však směřuje k cíli z hlediska trestního práva nezávadnému). Nedbalost je tedy možno obecně vymezit tak, že pachatel zanedbáním povinné opatrnosti při svém jednání způsobí nezamýšlený trestněprávně relevantní následek.

Podle § 16 odst. 1 tr. zákoníku (§ 5 tr. zák.) je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel
a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost), nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost).

Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachování určité míry opatrnosti, která je určována jednak objektivními okolnostmi spojenými se skutkem, jednak subjektivními dispozicemi konkrétního pachatele při předvídání možnosti způsobení škodlivého následku.

Nalézací soud shledal, že obviněné se jim za vinu kladeného jednání dopustily v nevědomé nedbalosti, kdy uvedl, že obviněné „nevěděly, že svým jednáním mohou takové porušení zákona způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měly a mohly, neboť soud přihlédl zejména k jejich odborným znalostem“ (bod 28. rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se s tímto závěrem neztotožnil a v této souvislosti uvedl, že nalézací soud se dostatečně nezabýval otázkou, zda „jejich postup byl hrubě excesivní či vykazoval znaky svévole, z čehož by bylo možno usuzovat na naplnění subjektivní stránky žalovaného trestného činu, byť ve formě nevědomé nedbalosti“ (bod 42. napadeného usnesení).

Ve vztahu k nevědomé nedbalosti lze uvést, že tato je vymezena tak, že pachatel nevěděl, že svým jednáním může takový následek (porušení nebo ohrožení zájmu) způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Při nevědomé nedbalosti se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť trestní zákoník (trestní zákon) zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem.

Objektivní vymezení míry potřebné opatrnosti žádá od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti. Jen výjimečně žádá od některých skupin osob vykonávajících určité povolání nebo zaměstnání (lékařů, lékárníků, řidičů, stavebních techniků apod.) určitou vyšší míru opatrnosti, která je však potom zase stejná u každého, kdo takové povolání nebo zaměstnání vykonává. Rozsah náležité opatrnosti je třeba zpravidla zkoumat na podkladě zvláštních právních předpisů (srov. předpisy o bezpečnosti práce, předpisy o pravidlech silničního provozu apod.). Povinnost předvídat možnost způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem [§ 16 odst. 1 písm. b)] při výkonu některých povolání vyplývá nejen z bezpečnostních předpisů publikovaných ve Sbírce zákonů, ale i z technických norem (srov. R 28/1988-I.) nebo zvláštních uznávaných pravidel (např. v medicíně tzv. postup lege artis), která vyplývají z daného stavu vývoje odborných znalostí v určitém oboru zachycených zvláště ve specializované literatuře.

Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Je to tedy individuální hledisko. Proto o zavinění z nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku [ale i vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně. Nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný (srov. R 6/1988). Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.) a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané.

Mezi porušením potřebné míry opatrnosti a následkem musí být příčinná souvislost. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněného na trestním zákoníkem chráněné společenské vztahy a toho, zda toto jednání nese všechny znaky zavinění ve smyslu § 15 a § 16 tr. zákoníku (srov. R 46/1963). Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. R 21/1981). Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 234 až 239).

Specifikum trestného činu, který je obviněným kladen za vinu, je jeho omezení na vymezenou skupinu osob, resp. na výkon jejich povolání. Veřejní činitelé (v rámci stávajících právních předpisů se užívá výrazu „úřední osoba“) jsou osoby podílející se na plnění úkolů společnosti a státu a požívající přitom pravomoci, které jim v rámci jejich odpovědnosti za splnění těchto úkolů byly svěřeny. Jednalo se o speciální subjekt, jehož vymezení bylo obsaženo v ustanovení § 89 odst. 9 tr. zák. Veřejným činitelem byl i odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, tedy i obě obviněné. Obviněná I. O. působila jako vedoucí Odboru vnitřní správy Magistrátu XY a obviněná M. S. jako právnička a hlavní městská matrikářka Referátu matrik a státního občanství Odboru vnitřní správy Magistrátu XY.

V případě obviněné I. O. se jednalo o zkušenou pracovnici v oblasti státní správy. V případě obviněné M. S. se jednalo o pracovnici, která na uvedené pozici pracovala krátce, jednalo se o její první zaměstnání po dokončení vysokoškolského vzdělání. V jejím případě lze uvést, že se nejednalo o v té době pracovně nijak zkušenou osobu, navíc jí byla svěřena poměrně obsáhlá agenda. Z výslechů obviněných i svědků lze taktéž vyvodit, že situace na Magistrátu XY byla v uvedené době poněkud hektická. Přestože lze některá pochybení v postupu při řešení otázky občanství zesnulé J. C. připsat jakési nezkušenosti, podle Nejvyššího soudu tato skutečnost sama o sobě nepostačuje k závěru o vyvinění se. Obě obviněné zastávaly pozice veřejných činitelů, po kterých lze oprávněně požadovat nutnou míru obezřetnosti při výkonu jejich pravomoci. Je třeba uvést, že Nejvyšší soud nemá tímto na mysli „neomylnost“, neboť tu nelze požadovat po žádném pracovníkovi, ale toliko obezřetnost, míru opatrnosti úměrnou důsledkům, které lze předvídat (nikoli tedy důsledků, které nastanou přispěním další neočekávané či na vůli veřejného činitele nezávislé události). Veřejní činitelé (úřední osoby) svými pravomocemi zasahují do osobnostních i věcných práv dalších osob, což může mít pro tyto osoby i nedozírné negativní dopady. Jedná se tak o skupinu, u níž se žádá vyšší míra opatrnosti, a to právě s ohledem na možné důsledky. Požadavek vyšší míry opatrnosti je pak na místě zejména v případech, kdy se bude jednat o zvlášť komplikované případy, ať už z věcného, tak i procesního hlediska, stejně jako v případech, kdy pověřené osoby nedisponují dostatečnou profesní zkušeností. Požadovaná vyšší míra opatrnosti se odráží i v samotné skutečnosti, že trestní předpisy obsahují normy, které na tyto osoby přímo dopadají a upravují jejich případnou trestní odpovědnost (trestné činy, jejichž pachateli mohou být toliko úřední osoby, resp. veřejní činitelé). Současně je těmto osobám při výkonu jejich pravomoci poskytována zvláštní ochrana před pachateli trestných činů.

Nejvyšší soud shledal, že obviněné požadovanou vyšší míru opatrnosti nezachovaly.

Určitou analogii s projednávanou věcí lze shledat v příkladech, na které odkazuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2017, sp. zn. 5 Tdo 334/2017-II., kdy např. na úseku státní správy ve stavebnictví může dojít ke zmaření základních cílů a úkolů územního plánování (důležitého úkolu) např. vydáním stavebního povolení v rozporu s územním plánem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 991/2005). Z nedbalosti může mařit úkol úřední osoby dále také zaměstnanec katastrálního úřadu, který si spolehlivě nezjistí skutkový stav věci, a přesto rozhodne o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, který pak neodpovídá skutečnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 7 Tdo 432/2007, uveřejněné pod č. T 1025. v sešitu 39 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007).

Odvolací soud opakovaně poukazoval na skutečnost, že nebyly důsledně dodrženy mechanismy přezkumného řízení (bod 58. napadeného usnesení). Nejvyšší soud tuto skutečnost nerozporuje, neboť z dostupného spisového materiálu se podává, že Ministerstvo vnitra si bylo vědomo skutečnosti, že „Magistrát XY jako odvolací orgán se při svém rozhodování dopustil závažných pochybení při aplikaci a výkladu jednotlivých ustanovení dekretu č. 33/1945 Sb., porušil příslušná ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení a zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČR“. Uvedenou skutečnost zcela jistě nelze přičítat obviněným k tíži. Současně však selhání mechanismu nápravy automaticky nezbavuje obviněné odpovědnosti za jimi vydané rozhodnutí. Byť by v úvahu přicházelo vyvození odpovědnosti za zcela tristní postup příslušného odboru Ministerstva vnitra, nelze na uvedenou situaci aplikovat jakýsi princip subsidiarity odpovědnosti, přenesení odpovědnosti na nadřízený či výše postavený článek soustavy. Skutečnost, že Ministerstvo vnitra nejednalo, automaticky neznamená, že na straně obviněných vůbec není dáno zavinění ve formě nedbalosti, a je podkladem pouze pro úsudek o poněkud nižší míře zavinění, resp. absence zavinění.

Obviněné postupovaly při vydání rozhodnutí z věcného hlediska vadně. Jejich samotný právní názor však není stěžejním důvodem pro vedení trestního řízení proti jejich osobám. Ten je spatřován zejména v nesprávně vedeném řízení, kdy obviněné rozhodly bez zjištění podstatných skutkových okolností, které byly z hlediska jejich právního názoru významné, v důsledku čehož dospěly k nesprávnému právnímu závěru stran řešené otázky. Odvolací soud podrobně a pečlivě rozvedl, jaké podklady měla obviněná M. S. v dispozici, které skutečnosti ji mohly či nemohly být známé a jaké konkrétní kroky v předmětné věci učinila. Odvolací soud provedl vlastní dokazování a hodnocení důkazů, kdy zvýšenou pozornost věnoval zejména důkazům listinným.

V prvé řadě je třeba se zabývat námitkou dovolatele stran úvahy odvolacího soudu v bodech 36. a 37. týkající se předběžných otázek podle § 9 odst. 1, 2 tr. ř., resp. toho, že orgánům činným v trestním řízení nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí týkající se osobního stavu, kam spadá i osvědčení o státním občanství.

Podle odst. 2 se výslovně jedná o předběžné otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních. Takovými jsou otázky týkající se rozvodu, neplatnosti manželství, určení, zda tu manželství je či není, zrušení, neplatnosti nebo neexistence partnerství, určení otcovství, osvojení, způsobilosti k právním úkonům, prohlášení za mrtvého a zjištění nebo popření otcovství. Podle odst. 1 jsou soudy pravomocnými rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu stran předběžných otázek (vyjma otázek osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních) vázány jen tehdy, pokud nejde o posouzení viny obviněného (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 172–173). V projednávané věci se jednalo o rozhodnutí vydané podle správních předpisů. Nicméně ustanovení § 25 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky uvádí, že vyhovuje-li se podle tohoto zákona v plném rozsahu podání žadatele, nevydává se s výjimkou ustanovení § 12 odst. 3 rozhodnutí ve správní řízení. Současně je však z principu správnost obviněnými vydaného rozhodnutí otázkou posouzení jejich viny, neboť jsou stíhány pro trestný čin maření úkolu veřejného činitele podle § 159 tr. zák., jehož podstatou bylo vydání osvědčení o státním občanství.

Lze zcela jistě souhlasit s tím, že problematika tzv. Benešových dekretů je i odbornou veřejností vnímána jako složitá a citlivá. Stejně tak, že v době rozhodování obviněné neměly k dispozici stejné administrativní prostředky, jaké lze na úřadech očekávat dnes. Nejvyšší soud se proto v tomto směru držel zjištění odvolacího soudu.

Žádost o pokračování v řízení o vrácení státního občanství ve věci J. C. byla podána dne 12. 5. 1995 u Obvodního úřadu Městské části Praha 1 č. j. 4225/1998, a to R. C., synem jmenované a E. C. Poté, co Obvodní úřad Městské části Praha 1 provedl šetření, předložil dne 21. 9. 1995 spis s žádostí o posouzení případu Ministerstvu vnitra ČR, které ve věci vydalo dne 17. 8. 1998 své zamítavé stanovisko č. j. VS/2-51/5403/94. Obvodní úřad Městské části Praha 1, odbor matrik následně dne 10. 9. 1998 vydal rozhodnutí sp. zn. 4225/98, jímž žádosti R. C. o vydání osvědčení o státním občanství České republiky jeho matky nevyhověl. Věc byla k odvolání R. C. předložena Magistrátu hl. m. Prahy, Odboru vnitřní správy, které následně vydalo dne 6. 1. 1999 rozhodnutí, č. j. OVS 2331/98/Se, kterým zrušilo rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části Praha 1 ze dne 10. 9. 1998, č. j. 4225/98, kterým tento prvoinstanční správní orgán nevyhověl žádosti R. C. ze dne 9. 5. 1995, zastoupeného JUDr. Petrem Haluzou, o pokračování v řízení o vrácení státního občanství J. C., jeho matce, a kterým odmítl vydat pro jmenovanou osvědčení o státním občanství České republiky, a zároveň sám ve věci rozhodl, a to tak, že ve věci zjištění státního občanství podle § 24 a § 25 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění účinném do 1. 9. 1999, a ve věci ukončení řízení o vrácení státního občanství podle § 3 a § 4 Ústavního Dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, přiznal J. C. (dále jen „Dekret č. 33/1945 Sb.“), že tato byla v době své smrti státní občankou Československé republiky (podle § 4 odst. 2 Dekretu č. 33/1945 Sb., jelikož o její žádosti o vrácení československého státního občanství, kterou podala jako manželka československého státního občana dne 9. 2. 1946 ve smyslu § 3 a § 4 Dekretu č. 33/1945 Sb., nebylo dosud pravomocně rozhodnuto).

Odvolací soud uvádí, že na rozdíl od výše zmiňovaného rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části Praha 1, odboru matrik, ze dne 10. 9. 1998, sp. zn. 4225/98, jímž nebylo žádosti o vydání osvědčení o státním občanství České republiky J. C. vyhověno, rozhodnutí vydané obviněnými „ve svém odůvodnění obsahuje rozbor posuzovaného případu i právních předpisů, z nichž vycházely, včetně úředních pokynů obsažených v oběžníku Ministerstva vnitra, vydaných k provádění uvedeného ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. Je tedy zřejmé, že při zpracování tohoto rozhodnutí obžalovaná S. vycházela z dobových právních předpisů, které evidentně měla k dispozici, neboť tyto nejsou zmiňovány ani ve stanovisku Ministerstva vnitra ani v rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části Praha 1“ (bod 41. napadeného rozsudku). Odvolací soud rovněž důrazně trvá na tom, že obviněné si nebyly vědomy, resp. neměly možnost zjistit, že bylo vydáno rozhodnutí Okresního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 6. 3. 1998, sp. zn. VV-288/98/SV/124, které nevyhovělo žádosti R. C. o vydání osvědčení o státním občanství České republiky jeho otci E. C., kdy uvedené rozhodnutí nebylo součástí správního spisu Obvodního úřadu Městské části Praha 1, který měly k dispozici, a nebylo ani zmíněno v uvedeném stanovisku Ministerstva vnitra ČR ze dne 17. 8. 1998, ačkoli svým rozhodnutím ze dne 17. 6. 1998, č. j. VS-51/5403/94, Ministerstvo vnitra toto rozhodnutí potvrdilo a zamítlo odvolání žadatele R. C.

První pochybení, které vede Nejvyšší soud k závěru, že si obviněné nepočínaly s nutnou mírou opatrnosti, je možno shledat již v tom, že obviněné nezjišťovaly, kdy jmenovaná zesnula, což by se jevilo jako logický krok, pokud dospěly k závěru, že v době své smrti byla československou státní občankou. Stejně tak, že uvedly nesprávné datum narození jmenované, kdy namísto 3. 10. 1895 bylo uvedeno 2. 10. 1985, byť uvedená skutečnost mohla být toliko písařskou chybou, jaké se stávají zcela běžně. I pokud soud přijme obhajobu obviněných, že neměly k dispozici pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 6. 3. 1998, sp. zn. VV-288/98/SV/124, které nevyhovělo žádosti R. C. o vydání osvědčení o státním občanství České republiky jeho otci E. C., nelze dospět k závěru, že by pro vydání rozhodnutí měly dostatečné podklady. Obviněná M. S. neměla nikdy k dispozici jakýkoli dokument, který by osvědčoval, že E. C., manžel J. C., na něhož bylo státní občanství J. C. jakožto jeho manželky vázáno, byl po 10. 8. 1945 (den účinnosti Dekretu č. 33/1945 Sb.) československým státním občanem, resp. měla pouze doklad o tom, že do rozhodnutí o jeho žádosti na něho takto bylo pohlíženo, neměla však k dispozici doklad, jímž by bylo rozhodnuto o zachování československého státního občanství. Obviněné měly k dispozici žádost J. C. o vrácení československého státního občanství ze dne 7. 2. 1946, v rámci níž jmenovaná odkazovala na skutečnost, že její manžel E. C. dne 13. 11. 1945 u Okresního národního výboru v Jindřichově Hradci podal žádost o zachování československého státního občanství ve smyslu Dekretu č. 33/1945 Sb., stejně tak další dobové materiály, z nichž se podává, že jmenovaná se hlásila k německé národnosti. O její žádosti nebylo nikdy oficiálně rozhodnuto, což lze doložit záznamem na obálce s uvedením data 22. 10. 1947, kdy byla s ohledem na dobrovolný odsun jmenované její žádost shledána jako nadále bezpředmětná. Sám žadatel R. C. ve své žádosti ze dne 9. 5. 1995 uvedl, že „řízení dle našeho názoru tedy nebylo nikdy pravomocně skončeno“. Posuzováno zvlášť, obviněným muselo být zcela zřejmé, že J. C. nebyla držitelkou československého státního občanství. O to více tak bylo stěžejní zjištění, zda byl držitelem československého státního občanství její manžel E. C., neboť to byl jediný způsob, jakým jí mohlo být občanství přiznáno. Obviněné pak měly k dispozici i záznamy týkající se E. C. ze dne 13. 11. 1945 u Okresního národního výboru v Jindřichově Hradci. Jednalo se o jeho žádost ve smyslu § 2 odst. 1 Dekretu č. 33/1945 Sb., tedy o zachování státního občanství, kdy osoby zůstaly věrny Československé republice, a žádost ve smyslu § 2 odst. 2 Dekretu č. 33/1945 Sb., o zachování československého státního občanství do vydání rozhodnutí o žádosti, pokud jim bylo vydáno osvědčení o okolnostech týkajících se jejich činů a jednání stran zachování věrnosti republice. Ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 Dekretu č. 33/1945 Sb. tak bylo na všechny žadatele pohlíženo až do rozhodnutí o zachování československého státního občanství jako na československé státní občany. Ze záznamů v knize evidence žádostí ve věcech státního občanství podaných Okresnímu národnímu výboru v Jindřichově Hradci, na které se obě obviněné odkazují, se podává, že tyto žádosti byly podány dne 15. 11. 1945 v Jindřichově Hradci, přičemž v prvním řádku je k poznámce „zachování čsl. stát. občanství“ uvedeno „vydáno žadateli 17. XI. 45“. V druhém řádku je pak k poznámce „osvědčení dle § 2 odst. 2 dekretu“, stejná replika, tedy „vydáno žadateli 17. XI. 45“. Tedy pouhé dva dny po podání žádosti. O žádosti o zachování československého státního občanství však podle Dekretu č. 33/1945 Sb. rozhodovalo Ministerstvo vnitra sídlící v rozhodné době v hlavním městě Praze. Z logiky věci a znění Dekretu č. 33/1945 Sb. je zřejmé, že uvedené záznamy se nemohou týkat konečného rozhodnutí ve věci žádosti o zachování československého státního občanství, ale toliko osvědčení o podané žádosti, kdy do vydání konečného rozhodnutí bylo na žadatele pohlíženo jako na československé státní občany. I kdyby si to však obviněné vysvětlily jako záznam o rozhodnutí o žádosti samotné, neměly obviněné k dispozici rozhodnutí ministerstva vnitra, které bylo jediné oprávněné rozhodnout o žádosti o zachování československého státního občanství, což se výslovně uvádí ve vztahu k českým občanům v ustanovení § 2 odst. 2 Dekretu č. 33/1945 Sb. Obviněné tak měly sice k dispozici žádosti, nikoli však konečná rozhodnutí o těchto žádostech. Z dostupných materiálů založených ve spisovém materiálu je pak zjevné, že v případě E. C. nebyly podmínky pro osvědčení se o okolnostech týkajících se věrnosti Československé republice ve smyslu § 2 odst. 1 Dekretu č. 33/1945 Sb. shledány. Obviněné nevyzvaly předkladatele žádosti R. C. či jeho právního zástupce k tomu, aby doložili osvědčení o státním občanství E. C., byť se tento zcela jednoduchý krok nabízí. V samotné žádosti o pokračování v řízení o vrácení státního občanství ze dne 9. 5. 1995, podaném R. C. se na skutečnost, že manžel jmenované požádal o zachování státního občanství, taktéž odkazovalo, a současně se uvádělo, že „svoji žádost doložil množstvím listinných důkazů“. Nic obviněným nebránilo v tom, aby o toto „množství listinných důkazů“ požádaly. Pokud podklady, které měly k dispozici, vylučovaly, že by J. C. jako samostatná osoba byla československou státní občankou, a doklady stran státního občanství jejího manžela E. C. nebyly průkazné, což je z předložených podkladů, které měly k dispozici, zcela zjevné, pak se jejich rozhodnutí jeví jako předčasné. Uvedené skutečnosti současně nabourávají obhajobu obviněných v tom smyslu, že neměly žádnou možnost zjistit, že u Okresního soudu v Jindřichově Hradci byla řešena žádost R. C. o vydání osvědčení o státním občanství jeho otci E. C. Nabízí se logická úvaha, že dotazem na žadatele, tj. R. C. či jeho právního zástupce, by se k takové informaci obviněné lehce dostaly, ale soud by se dostal do oblasti nepřijatelné spekulace, že si obviněné tuto informaci mohly zjistit pouhým dotazem, neboť nelze předvídat, jaké informace by se jim od účastníka řízení dostalo. Nicméně skutečnost, že takový dotaz, bez ohledu na jeho úspěšnost či neúspěšnost, neučinily, naznačuje, že nevyužily všech dostupných a nabízejících se prostředků, kdy se navíc jednalo o zcela prostý úkon, který nevyžadoval žádnou enormní snahu. Skutečnost, že obviněné měly možnost zjistit, že zde existovalo rozhodnutí Okresního soudu v Jindřichově Hradci ve věci E. C. pak lze odvodit ze skutečnosti, že měly k dispozici spisovou značku, pod níž bylo vedeno řízení ve věci žádosti manžela J. C., E. C. o zachování československého státního občanství u tehdejšího Okresního národního výboru v Jindřichově Hradci, a to z žádosti J. C. o vrácení československého státního občanství ze dne 7. 2. 1946. Ostatně i v žádosti R. C. ze dne 9. 5. 1995 se uvádí, že spisový materiál ve věci žádosti jeho matky J. C. o vrácení československého státního občanství z roku 1946 „se zřejmě pohyboval mezi Prahou a Jindřichovým Hradcem“. Obviněné tak mohly učinit jednoduchý dotaz u Okresního úřadu v Jindřichově Hradci, který mohl mít jak dobové záznamy, tak i jiné informace, např. týkající se stavu řízení. Obviněné uvedly, že rozhodnutí Okresního soudu v Jindřichově Hradci ve věci E. C. neměly k dispozici a odvolací soud poukázal na to, že uvedené rozhodnutí nebylo vůbec zmíněno ve stanovisku Ministerstva vnitra ze dne 17. 8. 1998 a není ani obsaženo ve spise Obvodního úřadu Městské části Praha 1. Je však zjevné, že v tomto směru se nabízel zcela jednoduchý a nijak komplikovaný krok, který obviněné coby veřejní činitelé zcela opomenuly.

Pokud orgán v prvním stupni vydá zamítavé rozhodnutí, pak lze očekávat, že odvolací orgán bude ve věci postupovat s náležitou mírou obezřetnosti. Zejména pak za situace, kdy rozhodnutí zruší a sám ve věci rozhodne. V té chvíli se dá očekávat zvýšená míra opatrnosti odvolacího orgánu.

Obviněné dospěly k nesprávnému závěru, když manžela J. C. E. C. považovaly za československého státního občana, nicméně samotné právní posouzení věci obviněnými není v této věci stěžejní, ale stěžejní je zde proces rozhodování obviněných jako celek, při němž se dopustily řady pochybení nedbalostního rázu. Jak bylo rozvedeno výše, po obviněných coby veřejných činitelích (úředních osobách), lze požadovat vyšší míru opatrnosti, zvýšenou obezřetnost, stejně jako znalosti odpovídající jejich kvalifikaci a pozici v rámci výkonu jejich pravomocí. Výkonem pravomoci je třeba rozumět zejména rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Je v něm vždy obsažen prvek moci a prvek rozhodování. Výkonem pravomoci je jak řešení konkrétního individuálního případu, tak vydávání obecně závazných právních aktů (srov. R 48/1972, R 19/1981). Přitom je však třeba mít na paměti, že „proces rozhodování zahrnuje fázi přípravnou, fázi vlastního přijetí rozhodnutí (jeho učinění) a konečně fázi výkonu tohoto rozhodnutí, a je-li s pojmem pravomoc nepochybně spojena fáze druhá a třetí, tj. vlastní rozhodnutí a exekuce, potom i věcná příprava takového rozhodnutí, bez níž by nemohlo být učiněno, pod pojem pravomoci nutně spadá také; je-li projevem pravomoci i výkon přijatých rozhodnutí, logicky tím spíše jím musí být i podmínka, bez které by předmětného rozhodnutí ani jeho výkonu nebylo“ (srov. ÚS 49/2000-n.).

S ohledem na složitost případu, kterým tzv. Benešovy dekrety zajisté jsou, kdy sama M. S. opakovaně uváděla, že uvedená agenda se neřešila často a jednalo se o případ, který vyžadoval prodloužení lhůty pro vypracování, nahlíží Nejvyšší soud na projednávanou věc jako na hraniční případ. Pokud se však na jednání obviněných, jak bylo rozvedeno výše, aplikují ustanovení o nevědomé nedbalosti a s ohledem na specifikum trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák., dospívá Nejvyšší soud k závěru, že subjektivní stránka byla ve formě nevědomé nedbalosti naplněna. Lze připomenout, že jednání v nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku dopadá na situace, kdy pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

Jestliže obviněné dospěly k závěru o tom, že E. C. byl československým státním občanem, pak bylo jejich povinností zjistit v tomto ohledu skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Obě obviněné coby veřejní činitelé však v rámci výkonu své pravomoci svěřené jim zákonem v rámci veřejné správy nevyužily všech dostupných a nabízejících se prostředků, kdy nepostupovaly s potřebnou mírou opatrnosti, jakou lze právem požadovat po úřednících veřejné správy na jejich pozici a s ohledem na jejich kvalifikaci potřebnou k výkonu jim svěřených úkolů, zejména pak za situace, kdy si musely být vědomy, resp. mohly a měly být si vědomy toho, že jimi vydané rozhodnutí se dotkne nejen žadatele, tj. účastníka řízení, ale ve svém důsledku zasáhne i do práv jiných subjektů. Obviněné měly v projednávané věci dostatek relevantních informací z toho hlediska, aby jim bylo zřejmé, že nejde o běžný případ a že je proto namístě postupovat s náležitou mírou obezřetnosti, kterou však ve svém důsledku neprojevily. Pokud se podle obviněných stran vydání osvědčení nebo potvrzení o státním občanství ČR jednalo o ojedinělé případy, staví to projednávaný případ mimo rámec běžných případů. Postup obviněných tak nelze označit jako běžnou praxi, resp. jako zavedený, byť možná nesprávný postup státního orgánu uvedeného typu (agendy), kterýžto by zakládal možnou úvahu o nedostatku zavinění na jejich straně. Samy obviněné však opakovaně uváděly, že se jednalo o složitý případ, se kterým neměla obviněná M. S. dostatečné zkušenosti, a proto požádala o prodloužení lhůty k vypracování konceptu rozhodnutí. Úkolem obviněných při rozhodování o žádosti R. C. o vrácení státního občanství jeho matce J. C. bylo dbát na to, aby se tak dělo v souladu s tím, co bylo účelem Dekretu č. 33/1945 Sb. a institutu státního občanství se všemi právy a povinnostmi z toho vyplývajícími. Splnění tohoto úkolu, který měl povahu důležitého úkolu, obviněné posuzovaným jednáním v daném případě zmařily. Nejvyšší soud proto nemohl akceptovat závěr odvolacího soudu stran nedostatku protiprávnosti jednání obviněných a zásadně ani námitky o nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a vzniklým následkem v podobě uplatňovaných nároků v důsledku restituce majetku rodiny C. Obviněné měly k dispozici plnou moc právního zástupce žadatele R. C., JUDr. Petra Haluzy, která byla udělena jako zvláštní plná moc pro jednání ve věci restitučních nároků po rodičích žadatele E. C. a J. C. Rozhodnutí vydané obviněnými bylo nezbytným předpokladem restituce, což bylo obviněným známé.

Odvolací soud uvedl, že „nebylo povinností obžalovaných zkoumat, za jakým účelem je toto rozhodnutí žadatelem vyžadováno, …, z pohledu nestranného rozhodování by se takový postup jevil dokonce nepřijatelným až nepřípustným“ (bod 55. napadeného rozsudku). Uvedená úvaha je ve své podstatě správná. Je však třeba si uvědomit, že je nutno rozlišovat mezi nestranností v rámci procesu rozhodování, kterážto je podmínkou řádně vedeného řízení, a zvýšenou mírou opatrnosti v důsledku dostupnosti informace o možných závažných následcích vydaného rozhodnutí. Odvolací soud v podstatě naznačuje situaci, že informace o tom, za jakým účelem bude vydané rozhodnutí užito, ovlivní samotný proces rozhodování. Takový postup je samozřejmě zjevně nesprávný. Nicméně ona skutečnost, že obviněné si byly vědomy toho, k čemu bude jimi vydané rozhodnutí použito, prokazuje, že se jednalo o situaci, kdy byla zjevně vyžadována zvýšená míra opatrnosti. Lze mít proto za to, že obviněné si byly vědomy toho, že se zde mohl rozvinout příčinný vztah mezi jejich jednáním (vydáním předmětného rozhodnutí) a následkem (restitučními nároky bez ohledu na jejich oprávněnost či neoprávněnost). Lze připomenout, že při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 239).

V návaznosti na uvedený závěr Nejvyšší soud konstatuje, že se zcela ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu uvedeném v bodech 64. a 65. napadeného rozsudku stran náhrady škody uplatňované vůči oběma obviněným.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou procesního postupu obviněných v rámci řízení o žádosti R. C. o vrácení státního občanství jeho matce J. C., byť se jedná o otázku, která s ohledem na výše uvedený závěr stran zavinění ve formě nevědomé nedbalosti, tedy naplnění subjektivní stránky obviněným za vinu kladeného trestného činu, je otázkou podpůrnou. Nalézací soud dospěl k závěru, že „rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, které vydaly obžalované, bylo chybné a to jednak z důvodu procesních, když magistrát jako odvolací orgán ve správním řízení, pouze mohl rozhodnutí I. stupně zrušit a vrátit zpět se závazným právním názorem k novému projednání a rozhodnutí, neboť k vydání osvědčení nebo potvrzení o státním občanství ČR byl příslušný pouze Obvodní úřad Městské části Praha 1 (bod 27. rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud se přiklání k názoru odvolacího soudu, že pro uvedený závěr nemá nalézací soud dostatečný podklad. Nalézací soud vycházel zejména z výpovědi svědka O. P., který popsal v podstatě praxi, která se v uvedené otázce přiznání státního občanství užívala v předmětné době na příslušném úseku. Nalézací soud však nijak uvedený závěr, že obviněné překročily mantinely jim svěřené pravomoci, pokud odvoláním napadené rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části Praha 1 zrušily a ve věci samy rozhodly, nepodepřel příslušnými, v té době platnými právními předpisy. Na straně druhé odvolací soud toliko citoval ustanovení § 59 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, tedy obecného předpisu v oblasti správního práva, kdy poukazoval dále na zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, blíže však ani on nezkoumal, zda zde neexistoval zvláštní předpis, i podzákonného typu, který by upravoval možnou výjimku s ohledem na specifikum řešené problematiky.

Odvolací soud dospěl k závěru, že obviněné rozhodnutí změnily ve smyslu ustanovení § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. (bod 46. napadeného rozsudku). Z ustanovení § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. se podává, že jsou-li pro to důvody, odvolací orgán rozhodnutí změní nebo zruší, jinak odvolání zamítne a rozhodnutí potvrdí. Ve skutkové větě rozsudku je uvedeno, že obviněným je kladeno za vinu, že prvoinstanční rozhodnutí zrušily a ve věci samy rozhodly. Ustanovení § 59 odst. 2, 3 zákona č. 71/1967 Sb. však na takovouto situaci nepamatuje. Toto ustanovení definuje možné způsoby rozhodnutí odvolacího orgánu o odvolání:
Zrušení odvoláním napadeného rozhodnutí podle § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. je namístě jen tehdy, je-li zjištěno, že napadeného rozhodnutí nemělo být vůbec vydáno, neboť zjevně odporuje hmotněprávním předpisům, nebo napadené rozhodnutí odporuje procesním předpisům upravujícím věcnou, místní nebo funkční příslušnost. Správní orgán má dále možnost rozhodnutí změnit. Možnost změny odvoláním napadeného rozhodnutí je výrazem principu jednoty správního řízení probíhajícího v téže věci po celou dobu trvání od zahájení řízení až do doby vydání konečného rozhodnutí. Rozhodnutím o odvolání tak původní napadené rozhodnutí může být změněno jen na základě dokazování provedeného před vydáním původního rozhodnutí, nebo též na základě důkazů, které byly provedeny před vydáním odvolacího rozhodnutí na základě odvolání ještě orgánem prvního stupně nebo až odvolacím orgánem (apelační princip). Ke změně původního rozhodnutí může přitom dojít zejména tehdy, lze-li v podstatné míře využít výsledků dokazování před orgánem prvního stupně; nemělo by se tak stát na základě skutečností zjištěných jen nebo převážně až v řízení o odvolání, neboť to by bylo v rozporu s principem dvojinstančnosti správního řízení. Ke změně napadeného rozhodnutí pak může dojít tehdy, pokud napadené rozhodnutí vychází sice z dostatečně zjištěného skutkového stavu, ale provedené důkazy správní orgán prvního stupně neúplně či nesprávně zhodnotil a vyvodil z nich logicky nesprávné závěry (srovnej VOPÁLKA, V. a kol. Správní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 179–184).

Sama okolnost, že obviněné podle zákona č. 71/1967 Sb. měly možnost rozhodnutí změnit či zrušit, není dostačují pro závěr, že procesně postupovaly správně, resp. že nepřekročily mantinely své pravomoci. Pokud by obviněné prvoinstanční rozhodnutí zrušily a samy rozhodly, jak je jim podle skutkové věty kladeno za vinu, pak by překročily pravomoc jim svěřenou správními předpisy, neboť by jednaly mimo nastavené mantinely jim svěřené pravomoci. Pokud pak rozhodnutí změnily bez toho, že by jej zrušily, pak by bylo nutno zkoumat, zda nebyla podstatnější část nalézacího řízení přesunuta do řízení před odvolacím orgánem, neboť tím by byla porušena zásada dvojinstančnosti správního řízení, a zda uvedený postup nepřekročil vymezený rámec přezkumu. Podle komentáře k zákonu č. 71/1967 Sb. musí být z rozhodnutí o odvolání, především jeho výrokové části vždy jasně patrno, kterým z možných způsobů bylo rozhodnuto. Rozhodnutí, které obviněné vydaly, obsahuje ve výroku formulaci, že „se rozhodnutí správního orgánu I. stupně ruší a vydává se rozhodnutí následujícího znění“. Odbor matrik Obvodního úřadu Městské části Praha 1 svým rozhodnutím ze dne 10. 9. 1998 nevyhověl „žádosti o vydání osvědčení o státním občanství České republiky“, kdy uvedl, že „žádost jmenované byla považována za nepodanou, neboť jmenovaná nebyla v době podání žádosti manželkou čs. státního občana a žádost byla podána před počátkem stanovené lhůty. Proto nelze dovodit, že o žádosti jmenované nebylo nikdy rozhodnuto právě pro tyto důvody“. Shledal tedy, že nebyly splněny procesní podmínky pro to, aby bylo možno ve správním řízení započatém na podkladě Dekretu č. 33/1945 Sb. pokračovat. O tom, zda byla či nebyla J. C. československou státní občankou, však samotné rozhodnutí mlčí. Naproti tomu, rozhodnutí vydané obviněnými, bylo vydáno v tom smyslu, že „paní J. C. rozená S., narozená XY, okres Písek byla v době své smrti státní občankou Československé republiky“. I s přihlédnutím ke specifikům správního řízení a zejména pak principu úplné apelace se Nejvyššímu soudu jeví rozhodnutí, které obviněné vydaly, jako rozhodnutí o jiném předmětu řízení, než o kterém bylo rozhodováno v prvním stupni. Nejvyšší soud tedy shledal, že i samotný procesní postup obviněných podporuje závěr o tom, že obviněné nezachovaly požadovanou vyšší míru opatrnosti.

Odvolací soud v rámci napadeného rozsudku uvedl, že „nelze přehlédnout, že trestní stíhání zjevně nebylo zahájeno za účelem odhalení pachatele trestného činu a jeho spravedlivého potrestání, ale zrušení vytýkaného rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 6. 1. 1999“ (bod 57. napadeného rozhodnutí). Nejvyšší soud poznamenává, že předcházející rozhodnutí odvolacího (potažmo nalézacího soudu) byla zrušena z důvodu nesprávného výkladu a aplikace právních norem. Jak již bylo uvedeno výše, v rámci prvního dovolacího řízení bylo stěžejní pochybení soudů spatřováno v nesprávném vyhodnocení otázky promlčení trestního stíhání [§ 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.] a příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných (příprava a vydání rozhodnutí o státním občanství) a škodou (vydání majetku v rámci restitučních řízení). V rámci druhého dovolacího řízení bylo pochybení soudů spatřováno v nesprávné aplikaci ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud může v dovolacím řízení ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Meze přezkumu tedy stanovuje Nejvyššímu soudu dovolatel. Nejvyšší soud si je současně vědom, že se jedná o zcela specifický případ, a to nejen s ohledem na časové hledisko, ale zejména pak hledisko věcné, kdy se případ dotýká citlivého tématu tzv. Benešových dekretů. Podstatou řízení je však otázka týkající se pouze a toliko postupu obou obviněných v rámci výkonu jejich pravomocí (plnění úkolů) coby veřejných činitelů, kdy Nejvyšší soud i navzdory pečlivému odůvodnění napadeného rozsudku shledal námitku nejvyššího státního zástupce stran subjektivní stránky jednání obou obviněných opodstatněnou.
IV.

Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je částečně důvodné. Proto z podnětu podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 67 T 208/2019, zrušil. Současně podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Praze nařídil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Věc se tímto vrací do stadia před odvolacím soudem. V novém řízení se bude soud povinen v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním nejvyššího státního zástupce a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).