Rozhodnutí NS

33 Cdo 4739/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/27/2019
Spisová značka:33 Cdo 4739/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.4739.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
06/05/2019
I.ÚS 1492/19
JUDr. Vladimír Sládeček
odmítnuto
06/26/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 4739/2018-326


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce V. B., bytem XY, zastoupeného JUDr. Barborou Peškovou, advokátkou se sídlem v Praze, Štramberská 143/12, proti žalované J. Z., bytem XY, o 268 355,93 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 251/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, č. j. 17 Co 159/2018-301, takto:

      I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 3. 4. 2018, č. j. 8 C 251/2017-276, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 163.179 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 293.193 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve specifikované výši (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 8. 2018, č. j. 17 Co 159/2018-301, odmítl odvolání žalobce do výroku I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), ve výroku II jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 24.837,07 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok III) i soudem odvolacím (výrok IV).

Proti výrokům II až IV rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Žalovaná se plně ztotožnila se závěry odvolacího soudu a neshledává důvody, pro něž by mělo být dovolateli vyhověno. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).

V daném případě žalobce uvedl údaj o přípustnosti v úvodu svého dovolání prostřednictvím citace § 237 o. s. ř., čímž obligatorní náležitost dovolání nenaplnil. Své povinnosti v tomto směru dostál ve vztahu k právní otázce požadavků, které lze klást na průměrného spotřebitele, neboť označil judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 229/2006 a ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1057/2009), od níž se měl odvolací soud podle jeho názoru odchýlit, čímž de facto zvolil jednu z podmínek přípustnosti předvídaných § 237 o. s. ř. Odvolací soud však v napadeném rozhodnutí judikaturu dovolacího soudu - včetně žalobcem citované - respektoval a jeho právní závěry jsou zcela v souladu s pojetím a praktickým využitím hlediska průměrného spotřebitele v konkrétních sporech.

Námitku, že odvolací soud nesprávně (v rozporu se závěry přijatými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 493/2011) posoudil ujednání o smluvní pokutě jako neplatné pro neurčitost z důvodu absence údaje, z jaké částky má být percentuelně stanovená smluvní pokuta vypočítána, zakládá dovolatel na vlastním výkladu smluvního ujednání, jinými slovy vytýká odvolacímu soudu, že ze smlouvy nesprávně zjistil, jaká byla skutečná vůle smluvních stran. Pomíjí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran, jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit; je pro dovolací soud závazný. Protože uvedená námitka byla uplatněna procesně neregulérním způsobem, dovolací soud se jí nezabýval.

Prosazuje-li dovolatel názor, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu reprezentované jeho rozhodnutími ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006 a ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 872/2006, přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu není na posouzení otázky souladu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy z hlediska její výše, založeno. Není-li na zmiňované právní otázce napadené rozhodnutí založeno, nemůže být dovolání pro její řešení přípustné (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 978/2017, ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3874/2017, nebo ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4584/2017).

Konečně brojí-li dovolatel proti závěru odvolacího soudu o (částečné) neplatnosti smlouvy o úvěru v ujednání o výši smluvních úroků, a namítá-li, že odvolací soud měl přistoupit k aplikaci § 579 o. z., nedostál v této části své povinnosti vymezit přípustnost dovolání v intencích § 237 o. s. ř., čímž dovolacímu soudu znemožnil se těmito jeho námitkami zabývat. Bez tohoto údaje je totiž podání zatíženo kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

        Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně dne 27. 2. 2019


JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu