Rozhodnutí NS
8 Tdo 1417/2016
![]() | ![]() ![]() |
Název judikátu: | Nepřezkoumatelnost rozhodnutí |
Právní věta: | Ve výroku, jímž se podle § 222 odst. 2 tr. ř. postupuje věc jinému orgánu, se uvádí skutek, jak byl zjištěn soudem, bez ohledu na to, jak byl popsán v obžalobě. Přitom je třeba zachovat totožnost skutku. Popis skutku, pro který se věc postupuje, musí odpovídat výsledkům soudem provedeného dokazování a zjištěným skutečnostem, protože jen takto vymezený skutek vytváří podklad pro orgán, jenž se má věcí dále zabývat. Takovým podkladem nejsou úvahy a závěry uvedené pouze v odůvodnění rozhodnutí. |
Soud: | Nejvyšší soud |
Důvod dovolání: | § 265b odst.1 písm. f) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. |
Datum rozhodnutí: | 12/14/2016 |
Spisová značka: | 8 Tdo 1417/2016 |
ECLI: | ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1417.2016.1 |
Typ rozhodnutí: | USNESENÍ |
Heslo: | Popis skutku Postoupení věci |
Dotčené předpisy: | § 222 odst. 2 tr. ř. |
Kategorie rozhodnutí: | A |
Publikováno ve sbírce pod číslem: | 19 / 2017 |
8 Tdo 1417/2016-41
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného Ing. J. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 61 To 201/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 143/2015, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 61 To 201/2016, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 4 T 143/2015.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 4 T 143/2015, byla podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupena k projednání jako přestupek trestní věc obviněného Ing. J. K. Úřadu městské části Praha 10, spočívající v tom, že
od blíže nezjištěné doby do 1. 2. 2014, v P., ulici K., v bytě fyzicky a psychicky týral svoji manželku, poškozenou V. K., tím způsobem, že do ní strkal, kopal ji, občas jí dal facku, v důsledku čehož měla modřiny, ale lékařské ošetření nikdy nevyhledala, na poškozené si vynucoval sex s tím, že pokud ho poškozená odmítne, tak nedostane peníze, psal jí výhružné a vulgární e-maily, ve kterých ji urážel, že je děvka, dále ji omezoval v obvyklém způsobu života tím, že nesměla odejít z bytu bez jeho svolení, kontroloval jí výpisy z mobilního telefonu, emailovou poštu a kontrolu jejího pohybu zjišťoval tak, že jí bez jejího vědomí dal do kabelky pager, přičemž jeho chování mělo eskalující charakter, a to zejména v posledních pěti letech společného soužití, v důsledku něhož musela poškozená vyhledat pomoc psychiatra, užívat antidepresiva a následně vyhledat pomoc organizace ROSA, a podle výsledků znaleckého zkoumání se u poškozené v přímé souvislosti s jednáním obviněného rozvinul anxiozně depresivní syndrom, který lze hodnotit jako ublížení na zdraví, a následky syndromu týrané ženy se u poškozené projevily především v rozvoji situací podmíněné posttraumatické stresové poruchy s poruchou spánku, vyhýbavým chováním, znovuprožíváním úzkosti a obav, jakož i v sekundárních souvislostech ovlivňujících její psychickou stabilitu, sebedůvěru a ve snížení schopností poškozené efektivně a racionálně řešit problémy domácího násilí.
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce a vyjádření k němu
4. Na základě soudy učiněných zjištění se nejvyšší státní zástupce neztotožnil se závěrem soudů, že poškozená jako vysokoškolsky vzdělaná osoba s dobrým rodinným zázemím mohla věc sama již dříve realizovat, neboť zdůraznil, že jedním ze základních znaků syndromu týrané ženy je právě snížená schopnost řešit problém svého týrání. Z uvedených důvodů dovolatel dovodil, že bylo prokázáno, že se obviněný dopustil jednání mu kladeného za vinu, které bylo dlouhodobé, spočívalo zejména v psychickém násilí vůči poškozené v podobě neustálého obviňování z nevěry, ponižování, urážkách, kontrole její komunikace i jejího pohybu, a ve zneužití její finanční závislosti. Na základě uvedených skutečností shledal trestní represi u obviněného za nezbytnou, protože čin, jehož se dopustil, byl natolik závažný, že bylo nutné, aby v něm byl spatřován trestný čin. Jestliže soudy na podkladě provedeného dokazování dospěly k závěru, že se skutek sice stal, ale v omezené intenzitě a rozsahu, bylo na místě i přesto obviněného uznat vinným, protože ze všech provedených důkazů vyplývá průběh útoků tak, jak byly popsány v obžalobě. Navíc nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu věci nepostupoval v souladu se zásadou hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a proto v přezkoumávaných rozhodnutí spatřoval extrémní nesoulad mezi právním posouzením věci a vykonanými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04).
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod.
IV. K procesnímu postupu soudů obou stupňů
10. Vzhledem k tomu, že zásadním nedostatkem, který nejvyšší státní zástupce vytýkal soudům obou stupňů, bylo rozhodnutí o postoupení věci, je třeba uvést, že podle § 222 odst. 2 tr. ř. soud postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat. Podmínkou tohoto postupu je prokázání toho, že nejde o trestný čin. Takový závěr však musí mít dostatečnou oporu ve výsledcích dokazování, které bylo provedeno v hlavním líčení řádně a v potřebném rozsahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 8 Tdo 578/2010).
11. Soud prvního stupně rozhodl podle § 222 odst. 2 tr. ř. na základě výsledků provedeného dokazování, a obsah jednotlivých důkazů, které provedl, popsal na stranách 2 až 7 svého usnesení. Dospěl k závěru, že v dané věci se nejedná o trestný čin, ale věc by mohla být příslušným orgánem posouzena jako přestupek proti občanskému soužití. Vyšel z důkazní situace při hlavním líčení a zvažoval, nakolik je jednání obviněného v rámci konfliktního manželství závažné, a zda mohlo v důsledku své závažnosti naplnit skutkovou podstatu žalovaného zločinu. Na straně 8 soud prvního stupně stručně zopakoval obsah výpovědi, resp. obhajobu obviněného, uvedl, že vzal za prokázané, že obviněný poškozenou jednou udeřil, dal jí facku, kterou mu poškozená vrátila, s odstupem několika roků obviněný poškozené dal druhou facku na společné dovolené, vzhledem k výpovědi poškozené a dalším svědkům vzal za prokázané také, že docházelo mezi manželi k vzájemnému strkání, což doznal i obviněný, dále že obviněný poškozenou kopl, když seděl na sedačce a ona procházela kolem. Soud prvního stupně uvedl také, že obviněný poškozenou svým způsobem omezoval v obvyklém způsobu života tím, že nesměla odejít z bytu bez jeho svolení, ale že je třeba na tento zákaz nahlížet v celkovém kontextu fungování a soužití rodiny, kdy sama poškozená i její matka uváděly, že obviněný se z práce vracel pozdě domů a v době jeho nepřítomnosti se mohla pohybovat volně. Obviněný kontroloval výpisy z mobilního telefonu poškozené, což i sám doznal s tím, že mobil je služební a on jako majitel firmy chtěl vědět, jak vysoký účet za telefon je třeba zaplatit. Soud pokračoval konstatováním, že do e-mailu poškozené obviněný přístup neměl, neboť neznal heslo. Ohledně vynucování sexu s poškozenou soud zdůraznil, že i zde je nutné toto tvrzení posuzovat v celkovém kontextu soužití manželů, kdy z výpovědi poškozené plyne, že v případě odmítnutí sexu obviněnému ihned dovozoval, že je mu nevěrná, a až druhotně obviněný uváděl, že v případě její nevěry jí nebude dávat peníze. Soud prvního stupně shrnul, že „jednání obviněného vůči poškozené podle názoru soudu nemůže být rozhodující a jedinou příčinou toho, že se u ní rozvinul anxiozně depresivní syndrom“. Jak uvedl, důvodem tohoto závěru bylo, že „na rozvoj tohoto syndromu mohl mít vliv i zdravotní stav syna D., a navíc jednání obviněného v takové intenzitě, jak se podává z obžaloby, prokázáno nebylo“. Soud též nabyl přesvědčení, že významnou roli hrál v soužití manželů i „značný věkový rozdíl a dominantní osobnosti obou“. Soud učinil závěr, že z provedených důkazů nevyplynulo, že by ze strany obviněného šlo o jednání vůči poškozené takové intenzity a rozsahu, aby naplnilo pojem týrání ve smyslu trestního zákoníku, a to i s přihlédnutím k § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
15. Nejvyšší soud jen pro úplnost ve vztahu k postupu při posuzování znaleckého posudku znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie MUDr. Vlastimila Tichého a PhDr. Jiřího Klose, který byl stěžejním důkazem vedoucím soud prvního stupně ke změně skutkových zjištění, zdůrazňuje, že bude nutné respektovat, že když je podání znaleckého posudku závislé na určitém hodnocení důkazů, znalec musí svůj závěr v posudku vyslovit podmínečně, popř. alternativně, s ohledem na možná či v úvahu přicházející hodnocení opatřených důkazů orgánem činným v trestním řízení [srov. usnesení Nejvyššího soudu SSR ze dne 16. 10. 1979, sp. zn. 3 To 55/79 (uveřejněné pod č. 64/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Pokud si tedy důkazy navzájem odporují a mohou vést k různým skutkovým variantám, nesmí znalec zaujímat stanovisko k správnosti či pravdivosti určité skupiny důkazů nebo určité skutkové varianty, ale musí zpracovat znalecký posudek s přihlédnutím k různým možnostem (variantám) z takové důkazní situace vyplývajícím [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 8. 7. 1980, sp. zn. Tzv 17/80 (uveřejněné pod č. 33/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
16. Z ustálené judikatury proto vyplývá, že pokud mají být závěry znalce opřeny o různé subjektivní údaje (např. o svědecké výpovědi o chování obviněného v době spáchání trestného činu) nebo o podkladové materiály, které jsou rozporné nebo se vzájemně vylučují, pak by měl znalec vypracovat podmíněný nebo alternativní závěr pro všechny možné varianty řešení, přičemž definitivní závěr o spolehlivosti podkladových materiálů a výběr jedné z variant řešení musí učinit orgán činný v trestním řízení, nikoliv znalec (viz MUSIL, J. Hodnocení znaleckého posudku. Kriminalistika [online]. 2010, roč. 42, č. 3, [cit. 7. 1. 2015], dostupné na: http://www.mvcr.cz/clanek/hodnoceni-znaleckeho-posudku.aspx). Znalec nesmí sám vyloučit některé z předložených podkladů jen proto, že nezapadají do jím vytyčené verze události. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, slepě důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek akceptovat. Vyvstanou-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, je orgán činný v trestním řízení povinen, v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 4, 5 tr. ř.), pokusit se odstranit vzniklé pochybnosti obstaráním dalších důkazů. V případě závažných skutkových rozporů a pochybností o správnosti znaleckého posudku, které se nepodaří odstranit, musí soud postupovat podle pravidla in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149)].
17. Podle Nejvyššího soudu se soud prvního stupně dostatečně nezabýval okolnostmi, které jej vedly k závěru, že jednání obviněného nebylo prokázáno v takové intenzitě, jak se podává v obžalobě. Závěr o tom, že se na následku zjištěném u poškozené podílel i značný věkový rozdíl či dominantní osobnosti obou, soud učinil bez kontextu s ostatními ve věci provedenými důkazy, bez potřebného vysvětlení k ostatním zjištěným okolnostem. Rozporné a nevyjasněné jsou též i závěry o významu fyzického napadání obviněného, protože na jedné straně soud sice dochází k závěru, že k takovému jednání ze strany obviněného docházelo, avšak není zřejmé, za jak významné je soud považoval, event. v jaké formě či s jakými následky nebo důsledky na poškozenou a její stav, protože facky měly být podle výroku občasné, v odůvodnění však soud prvního stupně činí závěr o tom, že šlo o dvě facky, a to opět aniž by vysvětlil, na základě jakých důvodů k takto odlišnému skutkovému zjištění dospívá. Zcela nepřezkoumatelný je závěr o modřinách na těle poškozené, o nichž uvedl, že obviněný modřiny na těle poškozené přiznával, svědci však žádné neviděli. Podle výroku také obviněný poškozenou kopal, v odůvodnění se však mluví o jediném kopu. Nejasnosti je možné shledat i ohledně vynucování sexu za peníze či zákazu odcházení z bytu, ani o těchto odlišně zjištěných skutečnostech soud jasně v odůvodnění nevymezil své úvahy, a nezmínil, o které důkazy své závěry opíral.
18. Soudu prvního stupně je též třeba vytknout, že ze svého hodnocení zcela vynechal zjištění, která vyplynula z výpovědí svědků dětí obviněného a poškozené M. K. a D. K., kteří popisovali chování otce vůči matce obdobně, jak líčila i poškozená, zejména byli přítomni tomu, když obviněný poškozenou fyzicky napadal. Soud nehodnotil ani výpověď matky poškozené J. H., která hovořila o negativním trvalém psychickém působení obviněného na dceru. Bez potřebného posouzení zůstala i výpověď T. P. a V. B., které rovněž byly přítomny některým praktikám a formě chování obviněného vůči poškozené. Do svých úvah soud dostatečně nezahrnul ani lékařské zprávy, a další listinné důkazy, z nichž se podává, že poškozená se již v srpnu 2013 obrátila na ROSU – centrum pro týrané a osamělé ženy, z nichž rovněž vyplývají informace významné především z hlediska intenzity jednání obviněného, jež soud také ze všech potřebných a rozhodných souvislostí nehodnotil.
19. Nejvyšší soud shledal v usnesení soudu prvního stupně uvedené nedostatky spočívající především v nesprávných procesních postupech, které měly následně dopad i na právní úvahy, a považuje tak za nutné poukázat i na nedůsledný postup odvolacího soudu, který nyní zjišťované vady, namítané též i v odvolání, nenapravil, a zcela v rozporu s obsahem přezkoumávaného usnesení soudu prvního stupně konstatoval, že hodnocení věci soudem prvního stupně nebylo v „příkrém“ rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. S takovým závěrem se nelze ztotožnit, protože, jak již bylo uvedeno, právě v „příkrém“ rozporu uvedený postup soudu prvního stupně, který provedené důkazy vůbec nehodnotil a nevyložil, o jaké důkazy své rozhodnutí opřel a naopak, které považoval za nevěrohodné, byl. Proto i jeho rozhodnutí je vadné. Tomu nasvědčuje i neurčitý závěr, jenž učinil o zásadních otázkách, které musejí být výsledky provedeného dokazování jednoznačně buď prokázány, nebo vyloučeny, nelze je však uzavřít v rovině pochybností, jako např. to, že „žalovaná skutková podstata nepůsobí přesvědčivě, když delší doba spáchání trestného činu je stanovena od blíže nezjištěné doby do 1. 2. 2014“. K tomu je třeba uvést, že uvedeným způsobem časově vymezený skutek je založen na skutkovém zjištění, které vyplynulo z provedeného dokazování, a na odvolacím soudu bylo, aby posoudil, zda tento skutkový závěr je správný a odpovídá výsledkům provedeného dokazování, anebo nikoliv, a pro takovou alternativu učinil potřebný závěr o způsobu procesu, z něhož vzešel. Jestliže však tento závěr nebyl zpochybněn, bylo třeba se s ním vypořádat ve vztahu ke znaku týrání, tedy v rovině hmotněprávní, a posoudit, zda naplňuje pojem dlouhodobosti, a to ve vztahu k menší či větší intenzitě jednání obviněného [srov. například stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1983, sp. zn. Tpjf 169/82 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/1984)].
20. Obdobně nepřezkoumatelný je i závěr odvolacího soudu o příčinách, které se podílely na rozvinutí anxiozně depresivního syndromu u poškozené, neboť zpochybnil (viz strana 2 přezkoumávaného usnesení) příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a tímto následkem, protože „znalec připustil, že na psychiku poškozené mohla mít vliv i nemoc dítěte, že obecně tento následek může být způsoben i zvýšeně intenzivním subjektivním vnímám nespokojeného partnerského vztahu“. Tento závěr, který vyplynul z výpovědi znalce u hlavního líčení, postrádá nejen odstranění vad ve zpracování znaleckých závěrů, jak jsou shora rozvedeny, ale je i v rozporu s tím, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí i další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo [srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 11. 1974, sp. zn. 125/74 (uveřejněný pod č. 37/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby, což bylo v posuzované věci dostatečně soudy rozvedeno a vysvětleno. Odvolací soud z těchto zásad možnost vzniklého následku u poškozené i vlivem dalších okolností nezvažoval, jeho usnesení je tak i z tohoto důvodu nejasné a neúplné [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80 (uveřejněné pod č. 20/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/80 (uveřejněné pod č. 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 4. 2. 1971, sp. zn. 3 Tz 5/71 (uveřejněný pod č. 72/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 11. 1974, sp. zn. 125/74 (uveřejněný pod č. 37/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
21. Vadnost uvedených procesních postupů vycházející z nedodržení zásad stanovených v § 2 odst. 6 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř., a má dopad i na vymezení skutku, jehož se postoupení věci týká. Soud prvního stupně postupem podle § 222 odst. 2 tr. ř. však tato pravidla nerespektoval, protože i když ve výroku, jímž tuto věc postoupil, skutek popsal, nejednalo se o ta skutková zjištění, k nimž dospěl na podkladě vlastního provedeného dokazování, jak bylo shora rozebráno. Podle obsahu tohoto skutkového zjištění přejal zřejmě znění skutku popsaného v obžalobě (na č. l. 312 až 316). Takový postup však není v souladu se smyslem postoupení věci podle § 222 odst. 2 tr. ř., které se týká vždy skutku, a nikoliv jeho možného právního posouzení, a proto je kladen požadavek na to, aby ve výroku usnesení o postoupení věci byl kromě označení (jména) obviněného a dalších základních obsahových náležitostí usnesení (§ 134 odst. 1 tr. ř.) uveden i popis skutku, jehož se postoupení týká, a to tak, aby tento skutek nemohl být zaměněn s jiným skutkem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 1996, sp. zn. 2 Tzn 97/1996, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 44/1996, a přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 4 Tz 9/2003, uveřejněné v Souboru Nejvyššího soudu ve sv. 24, roč. 2003, T-568, část 2.). Nestačí, jestliže je ve výroku jen právní posouzení skutku a skutek samotný je popsán pouze v odůvodnění usnesení. V odůvodnění usnesení o postoupení věci pak musí být uvedeny skutkové a právní úvahy, na podkladě kterých soud rozhodl o postoupení věci (srov. Bulletin Nejvyššího soudu, seš. 2, roč. 1988, č. rozhodnutí 26). Vzhledem k uvedenému významu popisu skutku je nezbytné, aby byl zahrnut do výrokové části každého meritorního rozhodnutí, protože jinak by vznikaly pochybnosti o zachování totožnosti skutku, o dosahu právní moci meritorního rozhodnutí a o možnosti použití opravných prostředků proti nim. Proto musí být již z výroku usnesení o postoupení věci podle citovaného ustanovení zřejmé, o jaký skutek se vlastně jedná a jaký skutek může být předmětem rozhodování jiného příslušného orgánu. Právní moci totiž nabývá jen výrok rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění, a proto příslušný orgán, jemuž byla věc postoupena, je vázán pouze vymezením skutku ve výrokové části usnesení o postoupení věci; popis skutku jen v jeho odůvodnění nestačí, protože jeho vymezení zde není závazné a neposkytuje spolehlivý podklad pro rozhodnutí příslušného orgánu o tom, zda jde o přestupek nebo kárné provinění (obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 1996, sp. zn. 2 Tzn 97/1996, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 44/1996).
23. Z naznačeného je patrné, že nepřezkoumatelnost usnesení, proti nimž dovolání směřuje, byť vychází z nedostatku odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, má dopad pro správnost zejména právních úvah majících bezprostřední vliv na to, zda jde či nejde o trestný čin, a proto Nejvyšší soud, když shledal dovolací námitky nejvyššího státního zástupce důvodnými, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 61 To 201/2016, i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 4 T 143/2015, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil též další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, Obvodnímu soudu pro Prahu 10 podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V. K právnímu posouzení v dalším řízení
24. Na soudu prvního stupně, jemuž se věc vrací k dalšímu postupu, bude, aby poté, co na základě výsledků dosud provedeného dokazování a jejich pečlivém zhodnocení v souladu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 6 tr. ř., po jeho doplnění o výslech znalce MUDr. Vladimíra Tichého zaměřený na vzniklé rozpory ve znaleckých podáních tak, aby byly splněny požadavky výše popsané, a též i po provedení dalších důkazů, jestliže taková potřeba pro správné a spravedlivé rozhodnutí při provádění dokazování vyplyne, učinil závěr o tom, k jakým skutkovým zjištěním dospěl. Následně, na základě skutku, který z takto provedeného dokazování vyplyne, bude soud prvního stupně znovu pečlivě zkoumat, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku po formální stránce, a pokud shledá, že znaky tohoto trestného činu ve smyslu § 13 odst. 1 tr. zákoníku naplněny byly, bude teprve posuzovat, zda jde v tomto činu shledávat i materiální korektiv ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a tedy zda jde o trestný čin. V případě, že by soud dospěl k závěru, že na základě skutku, který by nově vymezil, nelze v činu takto nově definovaném shledávat naplněným některý z formálních znaků trestného činu podle § 199 tr. zákoníku (ani žádného jiného), nebude přicházet do úvahy ani použití subsidiarity trestní represe, protože ta se zvažuje jen tehdy, když není pochyb o naplnění formálních znaků trestného činu (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). To plyne z toho, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 12. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu