Rozhodnutí NS

8 Tdo 1011/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. f) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/28/2018
Spisová značka:8 Tdo 1011/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1011.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Popis skutku
Postoupení věci jinému orgánu
Řízení o odvolání
Dotčené předpisy:§ 222 odst. 2 tr. ř.
§ 257 odst. 1 písm. b) tr. ř.
§ 259 odst. 3 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1011/2018-94


USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2018 dovolání nejvyššího státní zástupce podané v neprospěch obviněného L. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 50 To 27/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 8 T 242/2014, a za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:


Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 50 To 27/2018, zrušuje.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 8 T 242/2014, byl obviněný L. K. uznán vinným zločinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku. Podle § 44 tr. zákoníku bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 5. 11. 2015, č. j. 8 T 22/2013-750, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2016, č. j. 7 To 15/2016-857.

2. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu (shodných s popisem skutku v žalobním návrhu obžaloby) se obviněný označeného zločinu dopustil tím, že dne 19. 10. 2012 v době od 08:00 hod. do 15:50 hod. v XY, v budově Policie České republiky, Územní odbor XY, Služba kriminální policie a vyšetřování, Oddělení obecné kriminality, XY, okres XY, v rámci jeho zadržení v trestní věci vedené pod sp. zn. KRPP-173782/TČ-2012-031071, ačkoliv věděl, že se tato sdělení nezakládají na pravdě, uvedl nejprve do protokolu o zadržení osoby podezřelé, že byl fyzicky napaden policisty, kteří vůči němu prováděli služební zákrok spočívající v zadržení jeho osoby podle § 76 odst. 1 tr. ř., a to poškozenými J. M., nar. XY, a M. P., nar. XY, s tím, že po zásahu, který byl vůči němu veden, cítí bolest hlavy, vidí rozostřeně, má viditelné známky na krku a bolí ho rameno a dále, že byl poškozeným M. P. slovně napadán, a následně do protokolu o výslechu obviněného v uvedené trestní věci po řádném poučení ve smyslu ustanovení § 345 tr. zákoníku uvedl mimo jiné, že se od rána fyzicky necítí dobře, a to v souvislosti se zásahem policie v budově Policie v XY, kdy utrpěl zranění nad pravým okem, když byl hozen na skříň panem M. a panem P., dále mu bylo krouceno oběma rukama, přičemž upozorňoval policisty, že má levou ruku po operaci a má omezenou hybnost, dále má pohmožděninu na levé části krku, a to od prstů policistů, kdy neví, který z nich to byl, neboť se na něj sápali oba, točí se mu hlava a vidí rozostřeně, přičemž uvedením těchto nepravdivých informací mohl u poškozených J. M. a M. P. vážným způsobem ohrozit jejich postavení v zaměstnání, neboť jím popisované jednání poškozených by mohlo být kvalifikováno jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

3. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Tachově. Obviněný zaměřil své odvolání proti výroku o vině, státní zástupkyně odvoláním podaným v neprospěch obviněného brojila proti výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 50 To 27/2018, byl k odvoláním obviněného a státní zástupkyně zrušen označený rozsudek soudu prvního stupně a tato trestní věc pro skutek uvedený v obžalobě Okresního státního zastupitelství v Tachově ze dne 20. 3. 2015, sp. zn. ZT 57/2013, byla postoupena Městskému úřadu Tachov, neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek (§ 257 odst. 1 písm. b), § 222 odst. 2 tr. ř.).
II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 50 To 27/2018, podal nejvyšší státní zástupce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), g) a k) tr. ř. a namítl, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že výrok dovoláním napadeného rozhodnutí je neúplný.

5. Nejvyšší státní zástupce označil usnesení odvolacího soudu a úvahy v něm prezentované za vnitřně rozporné, nelogické a nepřezkoumatelné, rozhodnutí samotné za vadné, a to jak z hlediska věcného posouzení předmětného jednání obviněného, tak i po stránce formální. Připomněl, že odvolací soud dospěl k závěru, že skutek není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek, proto rozsudek Okresního soudu v Tachově podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a věc postoupil orgánu věcně a místně příslušnému k projednání přestupku. K samotnému procesnímu postupu odvolacího soudu připomněl, že postoupení věci ve smyslu § 222 odst. 2 tr. ř. se týká vždy skutku, a nikoliv jeho možného právního posouzení. Absence popisu skutku, jehož se postoupení týká, je tak podle nejvyššího státního zástupce zásadním nedostatkem, který způsobuje pochybnosti o zachování totožnosti skutku, o dosahu právní moci meritorního rozhodnutí a o možnosti použití opravných prostředků proti nim (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1417/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 1996, sp. zn. 2 Tzn 97/95, uveřejněný pod č. 44/1996 Sb. rozh. tr., dále rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 8 Tdo 578/2010, a další). Uzavřel, že výrok usnesení odvolacího soudu požadované náležitosti nesplňuje, neboť zcela absentuje popis skutku, který má být podle odvolacího soudu předmětem projednání příslušného orgánu. V důsledku uvedené formální vady tak v podstatě není zřejmé, jakého skutku se rozhodnutí o postoupení věci týká. Nadto se odvolací soud v závěru odůvodnění usnesení zmínil o významně zúženém skutkovém vymezení jednání obviněného (pravděpodobně zúženém oproti podané obžalobě a oproti popisu jednání obviněného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku), aniž by současně prezentoval, jaký tedy konkrétně skutkový děj se stal podkladem pro jeho závěr, že skutek není trestným činem, mohlo by se však jednat o přestupek. Nejvyšší státní zástupce měl za to, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu nemůže obstát již pro tento závažný nedostatek zakládající naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť jeho výrok je neúplný.

6. Vedle toho odvolacímu soudu vytkl nesprávnost závěru, že stíhané jednání není trestným činem a věc by mohla být posouzena pouze jako přestupek, a to s odkazem na § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř., potažmo § 222 odst. 2 tr. ř., z nichž vyplývá, že soud může učinit takovéto rozhodnutí pouze tehdy, shledá-li, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodnout. Podmínkou uvedeného postupu však je, že bylo prokázáno, že nejde o trestný čin. Upozornil, že takový závěr musí mít dostatečnou oporu ve výsledcích dokazování, které bylo provedeno v hlavním líčení řádně a v potřebném rozsahu. V posuzované věci však skutková zjištění nasvědčují tomu, že zažalovaný skutek všechny zákonné znaky zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku naplnil. Zrušil-li přesto Krajský soud v Plzni odsuzující rozsudek Okresního soudu v Tachově a věc postoupil orgánu příslušnému k projednání přestupku, zatížil své rozhodnutí vadami podřaditelnými pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. Odvolací soud rozhodoval o podaných odvoláních v neveřejném zasedání, ve kterém neprováděl ani neopakoval žádné pro rozhodnutí důležité důkazy, přesto v úvodu bodu 8. usnesení poukazoval na to, že hodnotící závěry nalézacího soudu vyznívají zčásti rozporně oproti výrokové části odsuzujícího rozsudku, ve vazbě na hodnotící úvahy nalézacího soudu pak zmínil, že byla prokázána jen část jednání obviněného, současně vyjádřil pochybnosti stran naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku, tedy že obviněný policisty lživě obvinil v úmyslu přivodit jejich trestní stíhání, a v konečném důsledku dospěl k závěru o fakticky významně zúženém skutkovém vymezení jednání obviněného, aniž by současně konkretizoval, v čem podle něj toto zúžení spočívalo. Nejvyšší státní zástupce tak dovodil, že odvolací soud nerespektoval pravidla vymezená v § 259 odst. 3 tr. ř. Podle něj může odvolací soud bez dalšího učinit jiné meritorní rozhodnutí jen tehdy, vychází-li ze skutkového stavu správně zjištěného soudem prvního stupně, popřípadě pokud na základě důkazů provedených před odvolacím soudem byl skutkový stav doplněn nebo změněn. Odvolací soud se tedy může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení znovu provedl důkazy podstatné pro některé skutkové zjištění, které již byly realizovány v hlavním líčení, nebo provedl důkazy, které ještě v hlavním líčení provedeny nebyly. To se vztahuje i na případy, kdy odvolací soud postupuje podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 8 Tdo 578/2010). Upozornil, že odvolací soud se uvedenou zásadou neřídil. Hmotněprávní závěr odvolacího soudu o zúženém rozsahu jednání obviněného, který se stal posléze (společně s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe) podkladem pro postoupení věci orgánu příslušnému k projednání přestupku, se tak podle nejvyššího státního zástupce ocitl v kolizi se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která odvolací soud nijak nepozměnil a ani je pozměnit nemohl. Z tohoto pochybení dovodil naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1203/2012).

7. K pochybnostem odvolacího soudu vyjádřeným v jeho usnesení ohledně naplnění znaků základní skutkové podstaty trestného činu podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku spočívajících v tom, že pachatel jiného nepravdivě obviní v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, připomněl a rozvedl zákonné předpoklady jejich naplnění. Uzavřel, že ze skutkových zjištění nalézacího soudu vyplývá, že jednání obviněného bylo záměrné a cílené, když tento policisty chtěl křivě obvinit, přičemž i laikovi musí byt jasné, že chování policistů spočívající v bezdůvodném fyzickém a slovním napadání zadržené osoby a způsobení jí zranění, představuje hrubé překročení pravomocí daných policistům zákonem (zejména zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů) a odůvodňuje podezření přinejmenším z trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud se takové podezření prokáže, reálným následkem je trestní stíhání policisty. Proto je opodstatněným i závěr, že obviněný byl s následkem, tedy prošetřováním chování policistů a hrozbou jejich trestního stíhání, přinejmenším srozuměn. Obdobně byl srozuměn i s tím, že následkem takového nepravdivého obvinění může být vážné poškození policistů v zaměstnání. Krom trestního stíhání tedy např. propuštění ze služebního poměru, ztráta nároku na odchodné či ztráta profesní prestiže. Podle nejvyššího státního zástupce tak obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku.

8. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasil ani s uplatněním zásady subsidiarity trestní represe, které shledal odvolací soud přiléhavým po připomenutí údajně zúženého rozsahu prokázaného jednání, délky trestního řízení a některých dalších okolností, mj. poststresové poruchy vyvolané jednáním na policii, přičemž podrobně zdůvodnění toho, proč bylo na místě tuto zásadu aplikovat, v napadeném usnesení chybí. Dovolatel připomněl nesprávný závěr odvolacího soudu o fakticky zúženém rozsahu prokázaného jednání. Obviněný byl zadržen po souhlasu státního zástupce jako osoba důvodně podezřelá ze spáchání mj. trestného činu vydírání (pro který, navíc spáchaný se zbraní a na svědkovi, byl později také pravomocně odsouzen). K tvrzení soudu o údajně zbytečném použití síly vůči obviněnému pak uvedl, že ta byla užita v kanceláři policistů pouze na samém počátku, a to v době, kdy obviněný telefonoval a poté s policií odmítal spolupracovat a uposlechnout jejích pokynů. Proto i podle nalézacího soudu (viz str. 10 rozsudku nalézacího soudu) přinejmenším při odebírání mobilního telefonu bylo nutné použít násilí. Nadto ani z výsledků šetření odboru vnitřní kontroly Policie ČR Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje či příslušného orgánu GIBS nevyplynulo, že by policisté v tomto směru pochybili a postupovali v rozporu se zákonem. Zmínil-li pak Krajský soud v Plzni poststresovou poruchu obviněného, neuvedl konkrétně, jaké jednání obviněného tedy mělo být důsledkem této poruchy, zda snad to, že opakovaně bezdůvodně křičel, že je bit, nebo mělo jít o jeho pád na WC či snad projevem této poruchy měly být jeho nepravdivé výpovědi na policii, při kterých oba policisty obvinil z bezdůvodného násilí a způsobení zranění, což vše je nutné odmítnout. K posledně uvedenému navíc podotkl, že obviněný uvedené lživé skutečnosti neuvedl jen jednou, ale zopakoval je, když je nejprve zmiňoval při výslechu jako podezřelý a posléze, to už s jistým časovým odstupem, také jako obviněný.

9. Vyloučení aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku v posuzovaném případě nejvyšší státní zástupce spatřoval i ve významné závažnosti spáchaného deliktu, jenž byl podle jeho názoru zcela oprávněně posouzen jako zločin křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku. V tomto směru odkázal zejména na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn. 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., které mimo jiné zdůraznilo, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stran principu použití trestního práva jako ultima ratio uvedené stanovisko zmínilo, že znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se pak uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Nejvyšší státní zástupce především upozornil na to, že samotný fakt, že obviněný se dopustil zločinu, pro který byl ohrožen trestní sazbou na 2 až 8 let, naplnil více zvlášť přitěžujících okolností vymezených v § 345 odst. 3 tr. zákoníku, a jednání se dopustil vůči dvěma osobám, musí vést k závěru, že jeho čin nelze pokládat za skutek, jenž by z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Nadto je podle něj potřeba přihlédnout rovněž k trestní historii obviněného, který byl v minulosti pravomocně odsouzen pro zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) tr. zákoníku spáchaný nedlouho před zločinem, o němž nyní rozhodoval Krajský soud v Plzni ve věci sp. zn. 50 To 27/2018. Současně byl rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 9 T 50/2016, odsouzen, byť nepravomocně, pro další trestnou činnost, které se dopustil ještě v době trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 8 T 242/2014. Okolností, která by v tomto konkrétním případě jakýmkoli způsobem snižovala závažnost jednání obviněného, pak nemůže být ani delší doba, která uplynula mezi jeho spácháním a rozhodnutím obecných soudů. Tato okolnost navíc byla ve prospěch obviněného zohledněna prvostupňovým soudem při rozhodování o trestu. Uplatnění trestní odpovědnosti za obviněným spáchaný skutek proto bylo podle nejvyššího státního zástupce zcela namístě.

10. Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 50 To 27/2018, a rovněž všechna případná další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

11. K dovolání nejvyššího státního zástupce se písemně vyjádřil prostřednictvím obhájce obviněný. Vyslovil nesouhlas se svým stíháním, jelikož podle jeho názoru jde o absurdní kauzu a čirou šikanu, když trestní stíhání v této věci bylo proti němu vedeno již od 31. 5. 2013, tedy po dobu delší než pět let. Dovolání nejvyššího státního zástupce je podle něj postaveno pouze na několika nepodstatných formalistických bodech, které nezakládají dovolací důvody, nutnost napadené rozhodnutí rušit a řízení před odvolacím soudem opakovat.

12. Zopakoval svou obhajobu, kterou uplatnil již v předcházejícím řízení, především zdůraznil, že poškození v přípravném a hlavním líčení před soudem vypovídali o některých podstatných aspektech kauzy hrubě nepravdivě, což potvrdil ve svém rozsudku i soud prvního stupně, dále že tito poškození v protokolu o zadržení klienta (č. l. 144) popsali průběh incidentu značně odlišně od toho, jak následně vypovídali v trestním řízení, upozornil na nevhodné chování jiných policistů, které bylo prokázáno, z čehož dovozoval praxi, která panovala na dotyčné policejní služebně, kde svou službu vykonávali poškození policisté. Odkázal zejména na nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 485/01, ve kterém Ústavní soud zdůraznil svůj názor, že pokud se orgánům činným v trestním řízení nepodaří prokázat vinu tomu, kdo byl jinou osobou za pachatele označen, není tato skutečnost sama o sobě dostatečným důkazem o tom, že obvinění bylo křivé a že bylo vedeno úmyslem stíhat nevinného, a upozornil rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, věnující se dokazování ve věcech, které stojí na „tvrzení proti tvrzení“. Ústavní soud připomněl, že v takové situaci nemohou soudy opomenout, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení, a rovněž vyjádřil názor, že obecně nelze přikládat vyšší váhu výpovědím policistů oproti výpovědím jednotlivců, vůči nimž jsou policejní či jiné státní pravomoci vykonávány, což platí zejména v případě konfliktu mezi policisty a jednotlivci, vůči nimž zasahují. Připomněl, že GIBS prověřování obou poškozených policistů odložil, což však není důvodem pro kriminalizaci obviněného, když tak bylo učiněno proto, že poškozeným policistům nemohlo být prokázáno, že se obviněným popsaného jednání dopustili, z čehož však nelze vyvozovat, že se tak nestalo a že ze strany obviněného skutečně došlo ke křivému obvinění těchto policistů. Následně se obviněný věnoval některým skutkovým zjištěním, např. připomněl, že soud prvního stupně kladl velký důraz na rozpor mezi protokolem o zadržení klienta a výpověďmi policistů, když poškození policisté tvrdili, že si obviněný zdravotní potíže způsobil sám. Skutečnost tvrzenou těmito policisty, že si obviněný způsobil stopy násilí na krku sám při poradě s obhájcem Mgr. Martinem Zikmundem, byla vyvrácena výpovědí nejen tohoto obhájce, ale i dalšího svědka T. K., kteří potvrdili, že po celou dobu, a to i při poradě, byli pod vizuálním dohledem policie. Podle obviněného je při znalosti praxe třeba konstatovat, že nahození na skříň, kroucení rukou apod. se na policejních služebnách běžně děje. Rovněž upozornil na fakt, že poškození policisté podali trestní oznámení na obviněného až dne 4. 1. 2013, tedy se značným časovým odstupem, což podle jeho názoru nesvědčí o úvaze, že by se cítili být poškozeni tím, co klient o průběhu zákroku uvedl do protokolu. Připomněl i jistá protichůdná tvrzení na straně Policie České republiky, např. odboru vnitřní kontroly, který podle svých vyjádření založených v trestním spise v dané věci šetřil a zároveň nešetřil, naopak GIBS uznal, že ve věci šetřil, ačkoliv toto šetření nemohlo být příliš věrohodné, když ve věci nebyla ani zadokumentována drobná zranění klienta na jeho čele a na krku. Obviněný dále odkázal na odůvodnění svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 10. 10. 2017.

13. Obviněný se ve svém vyjádření věnoval též možným okolnostem podání dovolání nejvyššího státního zástupce, které měly být dány např. neschopností Mgr. Zbyňka Egera, vedoucího státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Tachově, zachovat profesní zdrženlivost a nestrannost vůči klientovi z osobních důvodů.

14. K nejvyšším státním zástupcem uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný uvedl, že tvrzená vada je čistě formálního charakteru a uplatněný dovolací důvod nenaplňuje, přičemž i v judikatuře Nejvyššího soudu jsou pro takovéto dílčí procesní vady dovolání běžně odmítána. Obviněný je toho názoru, že z dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je zcela zřejmé, jakého skutku se postoupení týká, když odvolací soud ve výroku svého usnesení odkázal na „skutek uvedený v obžalobě Okresního státního zastupitelství v Tachově ze dne 20. 3. 2015, sp. zn. ZT 57/2013“, a poznamenal, že v souladu s obžalovací zásadou může soud rozhodnout jen o skutku, který je veden v žalobním návrhu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010).

15. Stran dalších uplatněných dovolacích důvodů obviněný zmínil, že Nejvyšší soud ve své judikatuře (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1062/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 11 Tdo 171/2017) zdůrazňuje, že Nejvyšší soud není prostřednictvím řízení na základě mimořádného opravného prostředku, jakým je dovolání, oprávněn k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování, jelikož není obecnou třetí instancí, či další odvolací instancí, ale je povinen vycházet ze skutkových zjištěních učiněných soudy nižších stupňů, na jejichž základě mu přísluší posuzovat hmotněprávní posouzení skutku. Z toho podle obviněného vyplývá, že pokud odvolací soud po seznámení s obsahem trestního spisu učinil závěr, že nebylo plně prokázáno naplnění všech zákonných znaků projednávaného trestného činu, a proto se rozhodl aplikovat zásadu in dubio pro reo, nepřísluší Nejvyššímu soudu přezkoumávat tyto závěry. Obviněný se neztotožnil ani s názorem nejvyššího státního zástupce, že odvolací soud nerespektoval pravidla vymezená v § 259 odst. 3 tr. ř., když se v daném případě vůbec nejednalo o rozhodnutí rozsudkem ve smyslu § 259 odst. 3 tr. ř., nýbrž o charakterově jiný typ rozhodnutí, a to usnesení o postoupení věci jinému orgánu podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž tato rozhodnutí jsou svou postatou typem rozhodnutí odlišným. Podle jeho názoru pak nebyl dán žádný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, když odvolací soud z obsahu spisu dovodil, že jsou zde pochybnosti o naplnění znaků trestného činu a že je namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a postoupit věc do přestupkového řízení. Dále připomněl judikaturu Ústavního soudu, jakož i trestněprávní teorií přijaté závěry ohledně zásady in dubio pro reo a zásady subsidiarity trestní represe. Závěrem se ohradil proti tvrzením nejvyššího státního zástupce ohledně odsouzení obviněného v jiné trestní věci, jelikož vinu obviněného nelze dovozovat z toho, že byl odsouzen v jiné trestní věci. Opětovně upozorňoval na poměry v daném regionu a problémy místních policistů a státních zástupců, kteří nemají obviněného v oblibě, což se projevuje snahami o klientovu nedůvodnou kriminalizaci.

16. Navrhl, aby Nejvyšší soud odvolání (zjevně míněno dovolání) nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e), f) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože Nejvyšší soud shledal, že nejsou dány podmínky proto, aby bylo podané dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání

18. Nejvyšší státní zástupce v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), g) a k) tr. ř.

19. Podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání mimo jiné podat, bylo-li rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. V takovém případě lze tento dovolací důvod spatřovat např. v tom, že soud druhého stupně postoupil věc jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, jiném správním deliktu či kárném provinění, přestože se jedná o trestný čin, apod.

20. S odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

21. V mezích tohoto uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

22. Důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. přichází v úvahu tenkrát, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod tudíž spočívá ve dvou alternativách. Jednak že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je pak ta, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, str. 3174, 3175).

23. Argumenty, o něž nejvyšší státní zástupce dovolání opřel, s označenými důvody korespondují, neboť dovolání směřuje proti rozhodnutí, jímž byla trestní věc postoupena k projednání jinému orgánu [§ 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.], brojí proti nesprávnému závěru o absenci znaků skutkové podstaty žalovaného zločinu, jakož i závěru, že lze v projednávaném činu shledat jen přestupek [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a za neúplnost výroku označuje, že ve výroku, jímž je věc postupována jinému, příslušnému orgánu, není uveden popis skutku, který by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek [§ 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.].

24. Ze smyslu argumentace obsažené v dovolání vyplývá zřetelně výtka, že odvolací soud neměl rozhodnout o postoupení věci podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř., protože pro takový postup neměl splněny všechny zákonné podmínky. V této souvislosti je vhodné nejprve uvést, že toto ustanovení dopadá na situaci, kdy odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení věc postoupí jinému orgánu, měl-li tak již učinit soud prvního stupně podle § 222 odst. 2 tr. ř. Přitom soud své rozhodnutí omezí jen na to, že věc postoupí příslušnému orgánu, aniž by kvalifikovaně posuzoval, zda a o jaký přestupek, kázeňský přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění se jedná, neboť to je v pravomoci jiných orgánů. Soud zde pouze vyslovuje (obdobně jako podle § 222 odst. 2 tr. ř.), že posuzovaný skutek nenaplňuje znaky žádného trestného činu, obviněný však za uvedený čin není beztrestný, nýbrž mohl by být jako přestupek, kázeňský přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění posouzen orgánem k tomu příslušným, a proto soud prvního stupně měl rozhodnout o postoupení věci tomuto orgánu, ale neučinil tak. Shledá-li odvolací soud v zažalovaném skutku možnost jeho posouzení jako přestupku, kázeňského přestupku, jiného správního deliktu apod., který však již nelze projednat vzhledem k promlčení nebo k uplynutí lhůty stanovené pro možnost postihu, věc nepostoupí, nýbrž zruší rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. a zprostí obžalovaného obžaloby podle § 259 odst. 3 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 8 Tdo 157/2009, uveřejněné pod č. 27/2010 Sb. tr. rozh., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 8 Tdo 157/2009, uveřejněné pod č. 27/2010 Sb. rozh. tr., rozhodnutí uveřejněné pod č. 68/1980).

25. Postoupení věci ve smyslu § 222 odst. 2 tr. ř. se týká vždy skutku, a nikoliv jeho možného právního posouzení. Ve výroku usnesení o postoupení věci proto musí být kromě označení (jména) obviněného a dalších základních obsahových náležitostí usnesení (§ 134 odst. 1 tr. ř.) uveden i popis skutku, jehož se postoupení týká, a to tak, aby tento skutek nemohl být zaměněn s jiným skutkem, přičemž nestačí, jestliže je ve výroku jen právní posouzení skutku a skutek samotný je popsán pouze v odůvodnění usnesení. Ve výroku, jímž se podle § 222 odst. 2 tr. ř. postupuje věc jinému orgánu, se uvádí skutek, jak byl zjištěn soudem, bez ohledu na to, jak byl popsán v obžalobě. Popis skutku, pro který se věc postupuje, musí odpovídat výsledkům soudem provedeného dokazování a zjištěným skutečnostem, protože jen takto vymezený skutek vytváří podklad pro orgán, jenž se má věcí dále zabývat. Takovým podkladem nejsou úvahy a závěry uvedené pouze v odůvodnění rozhodnutí. Platí totiž, že právní moci nabývá jen výrok rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění, a že příslušný orgán, jemuž byla věc postoupena, rozhoduje o skutku vymezeném ve výrokové části usnesení o postoupení věci a tím, jak zní odůvodnění, v této souvislosti není vázán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 1996, sp. zn. 2 Tzn 97/95, uveřejněný pod č. 44/1996 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1417/2016, uveřejněné pod č. 19/2017 Sb. rozh. tr.).

26. Vzhledem k tomu, že odvolací soud ve smyslu § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. pouze nahrazuje výrok soudu prvního stupně podle § 222 odst. 2 tr. ř. spočívající v tom, že posuzovaný skutek nenaplňuje znaky žádného trestného činu, ale lze v něm spatřovat přestupek, musí výrok a odůvodnění takového rozhodnutí (usnesení) obsahovat stejné náležitosti, jaké zákon stanoví pro postup soudu prvního stupně, a tedy i odvolací soud je povinen ve výroku, jímž zrušil rozsudek soudu prvního stupně, uvést popis skutku, jehož se postoupení týká (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 8 Tdo 578/2010, uveřejněné pod č. 15/2011 Sb. rozh. tr.).

27. Neuvedení skutku ve výroku, jímž odvolací soud postupuje věc k projednání příslušnému orgánu, je jeho zásadním nedostatkem, který činí předmětné rozhodnutí nesrozumitelným a pro orgán, jenž se má věcí dále zabývat, zakládá nejasnost toho, co má být podstatou jeho další činnosti. Důsledkem významu popisu skutku je, že popis skutku musí být nezbytně obsažen ve výrokové části každého meritorního rozhodnutí, protože jinak by vznikaly pochybnosti o zachování totožnosti skutku, o dosahu právní moci meritorního rozhodnutí a o možnosti použití opravných prostředků proti nim. Proto musí být již z výroku usnesení o postoupení věci podle citovaného ustanovení zřejmé, o jaký skutek se vlastně jedná a jaký skutek může být předmětem rozhodování jiného příslušného orgánu. Právní moci totiž nabývá jen výrok rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění, a proto příslušný orgán, jemuž byla věc postoupena, je vázán pouze vymezením skutku ve výrokové části usnesení o postoupení věci; popis skutku jen v jeho odůvodnění nestačí, protože jeho vymezení zde není závazné a neposkytuje spolehlivý podklad pro rozhodnutí příslušného orgánu o tom, zda jde o přestupek, nebo kárné provinění (obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 1996, sp. zn. 2 Tzn 97/1996, publikované pod č. 44/1996 Sb. rozh. tr.).

28. Dovolatel tudíž opodstatněně vytkl, že výrok dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu požadované nezbytné náležitosti nesplňuje, poněvadž v něm zcela chybí popis skutku, který má být předmětem projednání příslušného orgánu. Odkaz na skutek uvedený v obžalobě Okresního státního zastupitelství v Tachově ze dne 20. 3. 2015, sp. zn. ZT 57/2013, je zcela nedostačující a nejvyšší státní zástupce správně upozorňuje, že tato vada je v posuzované věci o to markantnější, pakliže odvolací soud v odůvodnění svého usnesení zmiňuje významně zúžené skutkové vymezení jednání obviněného (pravděpodobně oproti podané obžalobě a oproti popisu jednání obviněného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně), aniž by současně uvedl, jaký konkrétní skutkový děj se stal podkladem pro závěr, že skutek není trestným činem, mohlo by se však jednat o přestupek. Takto zjištěný nedostatek výroku napadeného usnesení odvolacího soudu zakládá existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť takový výrok je neplný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 8 Tdo 578/2010, uveřejněný pod č. 15/2011 Sb. rozh. tr).

29. Nejvyšší státní zástupce dále upozorňoval na to, že ve věci nebyly splněny zákonné podmínky pro postoupení věci podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř., potažmo § 222 odst. 2 tr. ř., jelikož skutková zjištění soudu prvního stupně vytvářejí podklad pro právní závěr, že jednáním obviněného byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku.

30. S ohledem na tuto argumentaci nejvyššího státního zástupce je tak významná otázka, zda zjištěný skutek vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu, a to konkrétně zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku. Jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud je při svém rozhodování vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů. Soud odvolací v předmětné věci zrušil rozsudek nalézacího soudu a v odůvodnění svého usnesení vyjádřil nesouhlas se skutkovými závěry nalézacího soudu. Odvolací soud se však na str. 3 v bodě 8. odůvodnění svého usnesení omezil pouze na konstatování skutečnosti, že hodnotící závěry nalézacího soudu vyznívají částečně rozporně oproti výrokové části rozsudku nalézacího soudu, zejména pokud jde o skutková zjištění, s tím, že prokázána byla pouze část jednání obviněného, a to v rozsahu, jak na ně poukázal odvolatel v podaném odvolání. Ve výroku svého usnesení ale už neuvedl, jaká konkrétní skutková zjištění sám ve věci učinil, přičemž ani nerozvedl, jakými hodnotícími úvahami se při odchýlení od skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem řídil, a akceptovatelné vysvětlení není obsaženo ani v odůvodnění napadeného usnesení. Za takových okolností Nejvyšší soud nemá podklad pro právní hodnocení jednání, kterého se měl obviněný dopustit, neboť to není usnesením odvolacího soudu srozumitelně a přesvědčivě popsáno. Z těchto důvodů se nelze ani zabývat tím, zda měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe. Neuvedením, jaká konkrétní skutková zjištění ve věci odvolací soud učinil, tento soud zatížil své rozhodnutí vadou nesrozumitelnosti a nepřezkoumatelnosti.

31. K uvedenému postupu odvolacího soudu je třeba v obecné rovině připomenout, že jestliže odvolací soud zjistil postupem podle § 254 tr. ř., že soud prvního stupně pochybil při aplikaci zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. a řádně provedené důkazy nevyhodnotil, platí i pro případný postup podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. stejná pravidla, jako trestní řád stanoví u § 259 odst. 3 tr. ř., protože v případě obou forem rozhodnutí jde o situaci, kdy odvolací soud nejprve pro zjištěné nedostatky napadené rozhodnutí zruší a poté volí další řešení této situace. V ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. je výslovně upraveno, v jakých případech se odvolací soud může odchýlit od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Jde o limity, které odvolací soud nesmí jinak překročit. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Pro případ změny nebo doplnění skutkových zjištění tak může odvolací soud přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Při jejich hodnocení však musí navazovat na důkazy provedené před soudem prvního stupně v hlavním líčení, přičemž je vázán hodnocením těchto důkazů, jak ho provedl soud prvního stupně, s výjimkou těch důkazů, které byly provedeny před odvolacím soudem. I když jsou tedy skutková zjištění, v nichž se odvolací soud odchyluje od napadeného rozsudku, výsledkem provádění důkazů a jejich hodnocení především odvolacího soudu ve veřejném zasedání, nemohou být odtržena od dokazování a hodnocení ostatních důkazů provedeného soudem prvního stupně v hlavním líčení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 8 Tdo 578/2010, uveřejněné pod č. 15/2011 Sb. rozh. tr.).

32. Těmito zásadami se však odvolací soud v řízení o odvoláních obviněného a státního zástupce neřídil. K projednání podaných odvolání nenařídil veřejné zasedání, ale rozhodl o nich v neveřejném zasedání, v němž žádné důkazy neprovedl (č. listu 762). Ač neprovedl žádné důkazy, v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil úvahy (konkrétněji však nevysvětlené), že hodnotící závěry soudu prvního stupně vyznívají zčásti rozporně oproti výrokové části rozsudku, zejména pokud jde o skutková zjištění. Podle odvolacího soudu je evidentní, že soud prvního stupně má za prokázanou toliko část jednání obviněného, a to pouze v rozsahu uváděném v odvolání obviněného. Nejvyšší soud proto považuje postup, na jehož základě dovoláním napadené rozhodnutí odvolací soud vyhlásil, za učiněný v rozporu se zákonem.

33. Se zřetelem k výše uvedeným závěrům nemohlo napadené usnesení odvolacího soudu obstát, a proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 50 To 27/2018, zrušil a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na odvolacím soudu bude, aby v dalším řízení z podnětu obou podaných odvolání věc obviněného v souladu se všemi shora rozvedenými postupy a na podkladě zákonem vymezených pravidel znovu projednal a rozhodl o nich. V této souvislosti Nejvyšší soud pro úplnost též připomíná, že pokud by odvolací soud i poté, co případně doplní dokazování, změnil podle jeho výsledku popis skutku, z něhož vycházel soud prvního stupně, musí uvedenou změnu po právní stránce vyhodnotit z hlediska všech nabízejících se skutkových podstat v úvahu přicházejících trestných činů. Teprve když shledá, že jednání, jehož se obviněný skutečně dopustil, nelze právně kvalifikovat nejen jako trestný čin, který v něm spatřovala obžaloba, ale nenaplňuje zákonné znaky ani žádného jiného trestného činu, bude moci volit postup podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž ve výroku, jímž věc postoupí, skutek, který vzešel z výsledků všech provedených důkazů, v souladu se shora uvedenými podmínkami popíše. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté v dovolání a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 11. 2018

JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu